
Rudolf Jičín: Filosofie dějin a politika (Praha: Délský potápěč, 2025), 205 s., 2 obr.
Osmý titul bílé řady Metanoia! Po všech Němcích a Italech, ba i Japonci, s hrdostí dodáváme, že konečně od českého autora – Rudolfa Jičína!
Znalci vědí, Jičínovo životní dílo čítá sedm strojopisných svazků A4 o váze šest kilogramů. Tiskem mu však za života vyšlo pouhých pětatřicet stránek (nepočítáme-li knižní překlad Spenglerova spisku Člověk a technika), a to v první polovině devadesátých let, kdy ještě doznívalo popřevratové znejistění – systém svou rovnováhu teprve nabýval a hranice nedovoleného stále rýsoval. Bylo naší dávnou touhou shrnout těchto šest statí, roztroušených po „okrajových sbornících a obskurních časopisech“, do jednoho knižního titulu. Předobrazem mu je samizdat, který vznikl poté, co Rudolf Jičín od přelomu tisíciletí přepisoval strojopisné svazky do elektronické podoby. Název Filosofie dějin a politika, publikované statě i řazení textů tedy ponecháváme autorské.
Zatímco první polovina knížky obsahuje „věci, o kterých se psát smí“, jak se autor – ostatně mylně – domníval, druhá „věci o kterých je to zakázáno“: ovšem „nikoliv jen nějak oficiálně, ale především obecným veřejným míněním, vytvářeným většinou našich vysoce liberálních intelektuálů,“ vysvětluje Rudolf Jičín na začátku pátého svazku svých sebraných spisů, neboť: „Neexistuje jen úřední nesvoboda slova, ale také neúřední, která vyrůstá z nás samých a je mnohem horší.“ A my k tomu dodáme, že nejde ani tak o témata, spíše o způsob, jakým jsou pojednána. Oč konkrétně v těchto místy vskutku „nepublikova(tel)ných“ textech jde, věděli doposud jen čtenáři, jež by se dali spočítat snad i na prstech jedné ruky…
Ačkoli „publikované statě“ a rozsáhlé vlastní překlady z děl německých myslitelů Rudolf Jičín do svého životního díla ani nezahrnul, některé kratší a fragmentární práce, aforismy a tzv. „zůstalosti“ ano. Výběr ukázek z nich a jejich uspořádání jsou v tomto případě již naše, redakční. A vyjma posledních adolfínů z katakomb, pohrobků, jakými až do vypuknutí první světové války bývali i bonapartisté, jsou svým obsahem pro „veřejnost“, pro řadového českého polointeligenta nebo prostého, dobou jen vláčeného ignoranta a samozřejmě i pro těch pár upřímně cítících pravých demo-humanistů, nepřijatelné a vesměs jí nepředložitelné. Tento obzor pro ni nutně zůstane vzdálenou, nepřístupnou a nepřátelskou krajinou, stejně cizí jako je, řečeno s Rudolfem Jičínem, „pro člověka neuchopitelný, uvažujeme-li světy smyslového vnímání, pachový svět psa či radarový svět netopýra“.
Knížka nebude k mání v běžné distribuci, je vyhrazena našemu čtenářstvu. Svůj zájem registrujte na našem redakčním e-mailu.
Jičínova Filosofie dějin a politika obsahuje zásadní formulace. Pro vážné studium je doporučujeme konfrontovat se závěry těchto dvou tenkých sešitů:
Jan Patočka, Náš národní program (Praha: Evropský kulturní klub, 1990);
Václav Černý, O povaze naší kultury (Brno: Atlantis, 1991).
Rozdílnost těchto našich tří autorů od židovského pak velice plasticky vystupuje ve srovnání s:
Pavel Eisner, Rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině (Praha: Odeon, 1992).
Jak jen chce na každičké straně překvapovat! za každou cenu! řekli bychom šokovat, kdyby slovo dávno neoznačovalo výstřelky vyloženě obscénní a násilné; a tak se Eisner, jinak mj. kongeniální překladatel Mannův, namísto přímosti kroutí, vytahuje, gestikuluje, piruetí, zkrátka předvádí, co všecko umí; efekty, afekty, varietní kejklíř a cirkusový akrobat vedle prosté sošnosti… Připomínáme Eisnerův předpoklad, že Češi se z „dějinné nezbytnosti“ vzdají svého jazyka…
Více k němu Miloš Dvořák, Inflace slova v našem věku (Praha: Cherm, 2009), str. 171–175 a 203–205.
Napsat komentář