Francouzský občanský nacionalista a antisionistický intelektuál Alain Soral byl minulý týden potrestán dvěma roky odnětí svobody za sdílení rapového videa „Gilets-Jaunes”.
Klip (na Youtube nemusí vydržet věčně…) se nese v duchu typickém pro Žluté vesty: zaznívají tak výpady proti francouzským médiím, politickým i finančním elitám i volání po přímé demokracii, především ve formě známého návrhu referenda z občanské iniciativy (Référendum d’Initiative Populaire, RIC).
Autor videa vyzývá také k anulaci zákona o bankách z června 1973, známém jako „Pompidou-Rothschildův zákon“ podle tehdejšího francouzského prezidenta a investiční banky, pro niž před vstupem do politiky pracoval. Podle kritiků uvrhla tato norma Francii do dluhového otroctví, protože namísto finanční soběstačnosti prostřednictvím národní banky vytvořila podmínky pro závislost země na půjčkách na finančních trzích.
Vlevo: úžasná satira na pulty všech trafik, vpravo: nenávist, kterou nesnese ani web Alaina Sorala
Autor: Jean Marois
Alain Finkielkraut se nedávno nechal slyšet: „Soral je tou vůbec nejnebezpečnější a nejzlověstnější postavou francouzského veřejného života.“ Abychom plně porozuměli významu jeho slov, musíme nejprve vědět, kdo je to Alain Finkielkraut – a také kdo je to Alain Soral.
Finkielkraut patří k nejvlivnějším neokonzervativcům ve Francii. Tento někdejší trockista se dnes označuje za nacionalistu. Dokonale tak ztělesňuje to, co Soral nazývá nacionálním sionismem, ideologii s novým nátěrem, masivně propagovanou židovskými „intelektuály“ i komentátory v médiích. Ti poté, co nejprve halasně vyzývali ke zrušení hranic a zaplavení Evropy masami imigrantů, nabádají dnes Francouze, aby si vzali příklad z Izraele a jeho nakládání s muslimy.
„Finky“, jak mu škádlivě říkáme, krom toho ale symbolizuje také aroganci etnocentrických Židů, kteří dostávají v televizních pořadech fakticky neomezený prostor, aby si mohli postěžovat na antisemitismus a nový holokaust, který jistě číhá hned za rohem. Je pravda, že když Finkielkraut vystrčí nos na shromáždění Žlutých vest, uslyší nelichotivé „Sale sioniste!” („Špinavý sionisto!“), což jak všichni řádní lidé vědí, ve skutečnosti znamená „Sale juif! („Špinavý Žide!“), a to zas na oplátku není nic menšího než potenciální holokaust. A tak pokaždé, když Finkielkrautovi někdo na ulici spílá, což se čas od času stává, je to z toho ohromný poprask a samotný prezident musí vydat náležitou deklaraci: „Antisemitské urážky, jejichž byl terčem, jsou naprostým popřením všeho, čím jsme a co z nás dělá tak úžasný národ. Nehodláme je proto tolerovat.“ Takhle důležitý tedy pan Finkielkraut je! A abych nezapomněl: Finkielkraut byl zvolen do prestižní Académie Française, čímž se zařadil mezi tzv. „Nesmrtelné“, jakkoliv není zcela jasné, čím si to zasloužil. Podobně jako Bernard-Henri Lévy ale i Finkielkraut píše knížky, jejichž čtenost klesá úměrně jejich stále masivnější propagaci.
Francis Kalifat: Je nutno přistoupit k drastickým opatřením k ukončení demonstrací [Žlutých vest]
Le Parisien: Dochází ve Francii k prudkému nárůstu antisemitismu?
Francis Kalifat: Ano, očividně. Za rok 2018 se počet antisemitských činů zvýšil o 74 %. Židovská menšina v naší zemi, necelé procento celkové populace, byla terčem skoro 60 % všech rasistických útoků.
LP: Přilévají Žluté vesty olej do ohně?
FK: Hnutí se zradikalizovalo. Infiltrovaly jej konspirátorské elementy krajní pravice i levice, právě tak jako islamo-levice a salafisté. Nabídlo jim příležitost přijít a otevřeně na těchto sobotních demonstracích projevit svou nenávist k Židům a Izraeli.
Francouzský soud s neobvyklou tvrdostí potrestal spisovatele, který na svém webu zveřejnil antisemitský článek.
Šedesátiletý Alain Soral je považován za předního krajně pravicového ideologa ve Francii a v minulosti proslul kontroverzními prohlášeními. V článku z loňského března napsal, že Židé jsou „manipulátoři a despoté plní nenávisti“ a že „boj mezi židovským národem a zbytkem lidstva by měl mít podobu totální genocidy“*.
V témže článku popsal i své zkušenosti se žalobkyní z dřívějšího trestního stíhání proti jeho osobě: „Nikdy jsem neslyšel tolik lží a nečestnosti z ženských úst – a to jsem v životě měl tu čest se spoustou kurev.“
Běžným argumentem globalistického režimu proti evropským nacionalistům bývá jejich označení za protonacisty, jejichž ideologie nevyhnutelně povede k nové Osvětimi. Propaganda tuto asociaci servíruje s tak železnou pravidelností a vytrvalostí, že se reakce stala takřka pavlovovskou. Funguje i v případě, kdy se daný nacionalista necítí být příliš nakloněn nacismu, antisemitismu ani rasové ideologii. Právě tomuto čelí francouzská Front National.
Francouzský nacionalista Alain Soral se k této otázce postavil přímým a dosti jedinečným způsobem, když se označil za „francouzského nacionálního socialistu.“ Četné významné postavy z řad politicko-mediálních elit toho okamžitě využily k další ostrakizaci a perzekuci „nacisty“ Sorala. Dokonce myslím existuje na webu video (vybavuju si jej, ale nedokážu ho znovu najít), v němž provokativně prohlašuje: “Ce qui me fait bander, c’est Hitler.” (Což se dá přeložit jako: „Víte, z čeho se mi vážně postaví? Z Hitlera.“) Uvedl také Schutzstaffel Heinricha Himmlera, spolu s ideální monarchií Charlese Maurrase a Islámskou republikou íránských ájatolláhů, coby příklad „transcendentní moci dědičné kasty – jak náboženské, tak vojenské,“ nezbytné účinné protiváhy globalistického kapitalismu.
Ironií osudu Soral v politické rovině nesmýšlí rasově a o eugenice se vyjádřil s despektem. Proto můžeme bezpečně prohlásit, že není nacionálním socialistou – tato ideologie totiž nutně předpokládá uznání darwinovských evolučních zásad a jejich politickou aplikaci. Jak kdysi prohlásil Velitel George Lincoln Rockwell: „Nacionální socialismus je aplikací vědy v nejzákladnější rovině: nikoli pouze na neživé předměty a zvířata, ale i na lidstvo samotné… Nacionální socialismus je logickým nevyhnutelným produktem evoluce. Pokud věříte v evoluci, musíte se stát nacistou – když se nad tím skutečně a dlouze zamyslíte.“
Plakát Egalité et Réconciliation – Chceme francouzského Cháveze! Dělnická levice a tradiční pravice, jednotně v boji proti imperialismu!
Autor: Guillaume Durocher
Jaké má Alain Soral vztahy se zahraničními nacionalisty?
Sorala lze označit za stoupence pannacionalismu a přítele všech odpůrců „Impéria“. Dříve se označil za „alternacionalistu“, v odkazu na trasnárodní levicové „alterglobalisty.“ Jinak řečeno: „Nacionalisté všech zemí, spojte se!“
Konkrétněji pak za svému srdci nejbližší označil Soral Chavézovu socialistickou, křesťanskou, protirasistickou a protiimperialistickou odrůdu nacionalismu. V muslimském světě podpořil Soral Írán (zejména boj Mahmúda Ahmadínežáda proti izraelskému kolonialismu a cenzuře historického výzkumu), Sýrii a Libanon (především muslimsko-křesťanské národní smíření, dosažené mezi generálem Michelem Aounem a Hizballáhem). Coby předního odpůrce „Impéria“ podpořil i Rusko Vladimira Putina.
Alain Soral se staví proti rozličným pravicovým sionistickým nacionalistům včetně Wildersovy strany a EDL.
Pokud se podíváme do světa intelektuálů, knihu Comprendre l’Empire přeložil do ruštiny a vydal Alexandr Dugin, který očividně vnímá Sorala jako důležitou postavu – ten na oplátku propaguje jeho dílo ve Francii. Udržuje dobré vztahy s italskou Casa Pound – v některých oblastech zřejmě E&R nejpodobnějším zahraničním hnutím. Přesto však zůstává Soralův vliv nepřekvapivě nejsilnější ve frankofonních částech světa: Belgii, Quebecu, Maghrebu a frankofonní části černé Afriky.
Alain Soral společně s Jean-Marie Le Penem a Bruno Gollnischem, Lyon 2007
Autor: Guillaume Durocher
Odkud vzešel Alain Soral aneb od „svádění“ k sociálnímu konzervatismu
Alain Soral se narodil 2. října 1958 a prožil podle všech zdrojů mizerné dětství, kdy musel snášet bití od svého otce, volným pádem směřujícího déclassé, který byl odsouzen za podvod a přišel o veškerý majetek. V roce 1976 odešel do Paříže a vykonával příležitostné práce. I když neměl ani maturitu, našel místo v kulturně-mediálně-reklamním světě díky své sestře Agnes Soralové, která si jako začínající herečka vytvořila síť kontaktů v mondénním světě pařížského showbusinessu a komerční kultury (např. marketingu).
Alain evidentně tuto práci nenáviděl a považoval ji za nesmyslnou, morálně pochybnou a za velice nudnou. Podle všeho jej poháněl pocit silného ponížení, kdy byl z buržoy nuceně obrácen na proletáře (podle jeho vlastních slov měl následkem toho „dvojité vědomí“ proletáře a buržoy), pronikavý intelekt, silně vyvinutá citlivost na nuance okolního života, ctižádostivost a touha být milován. Ty z vás, kteří sledují osudy Roissy/Heartiste a Roosh V, možná zaujme, že mladý Soral coby dragueur de rue („pouliční balič“) prý svedl přes 800 žen, s obzvláštní chutí pak mladé, narcisistní ženy z buržoazní třídy coby „třídní boj“ svého druhu.
Jonathana Bowdena, který zdůrazňoval spojení mezi uměním a radikální, disidentskou politikou, by asi nepřekvapilo, že prvotním Soralovým zájmem bylo umění, které studoval na pařížské vysoké škole beaux-arts. Přečetl spoustu politické literatury, hlavně marxistické, včetně Michela Clouscarda, Luciena Goldmanna, Györgyho Lukácse a dalších. Později o tom ve třetí osobě napsal: „Alain Soral, bývalý dragueur de rue, který miloval knihy stejně jako dívky – tolik, že se mezi nimi nedokázal rozhodnout.“ Jasný exemplář „ušlechtilého divocha“…
V současnosti se pravice nachází v revoluční situaci. Všechny mocenské mechanismy byly uzurpovány nepřátelskou elitou. Hospodářství, vláda i akademické prostředí se dostaly plně pod kontrolu korporátních internacionalistů nebo radikálních multikulturalistů.
Ve své ekonomické dimenzi směřuje kapitál proti zájmům nacionalistů, tradičně nábožensky založených lidí a dělníků. Kapitál je mezinárodní, běžní lidé jsou vlastenečtí. Kapitalista nezná vlast. Může se přestěhovat do jakékoli lokace, která mu bude vyhovovat a přesunout své bohatství s sebou. Nemá potřebu udržovat loajalitu k jakémukoli národu. Jak poznamenává Alain Soral v eseji „Třídní boj uvnitř socialismu“: „Internacionalismus je […] hlavní charakteristickou vlastností mobilních elit a nomádských manipulátorů, kteří dělají svoje obchody na jiné – domněle vyšší – úrovni než obyčejní lidé, kteří jsou díky svým činnostem (praxis) poměrně imobilní a zakořenění.“ 1]
Proto je válka mezi třídami také válkou kulturní. Kulturní globalizace a ekonomická globalizace jdou ruku v ruce. Jediný kapitál má z obojího prospěch. Vytváří se bitevní linie: liberální, kapitalističtí internacionalisté proti konzervativním, populistickým nacionalistům. Ti se zjevně teprve musí zorganizovat do míry, do níž už dávno jsou organizovaní její protivníci.
Nová pravice se nesmí bát zaujmout pozice, typicky považované za levicové. Mělo by být jasné, že ve světě po skončení Studené války ztratilo levo-pravé dělení spektra velkou část své relevance. Boj proti rudým přestal být účinným argumentem, když je to právě Amerika, kdo vede svět na cestě do propasti atomizované společnosti konzumentů, prosté jakékoliv vyšší duchovní hodnoty.
Paradigma Studené války bylo totiž falešné dokonce i tehdy, když mělo relevanci. Americký liberalismus i leninismus jsou dvě materialistické, internacionalistické ideologie, vylučující jakoukoliv roli tradice. I Julius Evola neváhal amerikanismus označit za horší ze dvou zel.
Nedávno jsem napsal, že ze dvou velkých nebezpečí, ohrožujících Evropu – amerikanismu a komunismu – je to první mnohem záludnější. Komunismus se umí projevit výhradně v podobě brutální a katastrofické – tj. přímého uchopení moci komunistickým hnutím či stranou. Na straně druhé amerikanismus získává půdu pod nohama postupně: infiltrací, ovlivňováním posunu mentality a zvyků, jenž se zprvu zdá být samo o sobě neškodné, které však ústí v zásadní zkaženost a úpadek, proti němuž lze bojovat pouze zevnitř.
Komunismus je mrtvý – netřeba k tomu dodávat víc. Amerikanismus však kráčí dál: v Libyi a Iráku, v médiích a mechanismech globální ekonomiky. Jeho protivníky, ať už ty ve Třetím světě či bývalém východním bloku nebo v rámci dělnické třídy, jejich někdejší záštita – tradiční levice – odvrhla. Nová pravice, zasazující se za zakořeněné historické identity proti působení sil liberální modernity, se musí postavit na bývalé místo levice. Nepřátelé liberalismu se musí spojit – bez ohledu na to, na jaké straně barikády stáli v roce 1991.
Alain Soral se stal vlivnou postavou na francouzské politické a kulturní scéně. Následující článek je pokusem vysvětlit tuto složitou a fascinující osobnost.
Jaké jsou politické postoje Alaina Sorala?
Soralovy politické postoje jsou komplikované, mohou však být souhrnně označeny jako „francouzská Třetí pozice.“ Oblast praktické politiky zahrnuje: národní suverenitu, zastavení přistěhovalectví, ekonomiku bez „banksterství“, sociální konzervatismus, neutrální zahraniční politiku, konec „pečovatelského státu“ (nanny state) a feminismu, návrat k mužnosti (virilitě), spojenectví s Ruskem a ideálně vytvoření „evropského protekcionismu“ za účelem organizace ekonomiky v kontinentálním měřítku.
Hlavním heslem je „usmíření“ (rekonciliace). „Usmíření“ mezi „dělnickou levicí“ a „pravicovými hodnotami,“ což v praxi znamená syntézu jisté míry ekonomického socialismu a sociálního konzervatismu. „Usmíření“ mezi etnickými Francouzy a afro-muslimskými francouzskými občany na bázi občanského nacionalismu. „Usmíření“ mezi střední a dělnickou třídou a jejich obrácení proti finančním spekulantům.
Soral je v opozici vůči tomu, co nazývá „Impériem“ jakožto ideologií: plíživý buržoazní pořádek, který vytváří univerzálního, zženštilého, rasově smíšeného, bezkulturního, globálního, zbabělého a nečestného „posledního člověka.“ Tato politika může být popsána jako buržoazně-bohémní (bobo), liberálně-libertariánská anebo, pokud použijeme obratu Jonathana Bowdena, „levicový kapitalismus“. Soral je rovněž proti „Impériu“ v geopolitice, kterou chápe jako podivnou americko-finančnicko-sionistickou konstelaci navzájem propojených mocenských center, které se pokouší ustavit kulturní, ideologickou, ekonomickou a vojenskou hegemonii po celém světě, stejně jako usilují o zničení všech národních států. Volá po vytvoření aliance svobodných národů proti „Impériu“.
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině židovskýchemigrantů z Maďarska narodil Paul Gottfried. Tento filozof, spisovatel a historik patří mezi nejvýraznější představitele amerického paleokonzervatismua velkou část své kariéry věnoval kritice neokonzervatismu. Jako mentor Richarda Spencera také patří k duchovním kmotrům alternativní pravice.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině
Nejnovější komentáře