Délský potápěč

O našem právu na existenci a budoucnost se nediskutuje

Autor: Zander

Omlouvat se a používat jazyk našich nepřátel je obrovská chyba.

Bílí by si měli uvědomit, že s našimi nepřáteli se nelze domlouvat. Nezáleží na tom, zda jsou to nepřátelští, nevděční přistěhovalci okupující naše země, nebo protibělošské židovské elity zakotvené v našich politických a mediálních třídách. Jejich cíl je stejný: naše vytěsnění jako národa a vyvlastnění naší půdy, zdrojů a všech plodů naší kultury cizincům.

Slovo „rasista“ je již mnoho let používáno jako beranidlo proti původním bělochům v našich vlastních zemích. Ačkoli toto slovo již nemá takovou moc jako kdysi, nevýslovné škody napáchal strach bělochů z označení rasista – strach, který naši nepřátelé využívají při každé příležitosti, aby nás oslabili, pokusili se nás morálně podkopat a nakonec nám vzali vše, co máme.

Continue Reading

Humza Yousaf (bývalý premiér Skotska za Skotskou národní stranu) se svojí ženou a rodiči

Autor: Morgoth

K nevýhodám ideologie či světonázoru, které zaujímají stanoviska i k věcem srdci velmi blízkým, patří i jejich relativně nižší odolnost vůči lidem zvnějšku, ochotným přijmout vaše postoje cynicky, přitakávat vám a opakovat vaše mantry pro svůj vlastní prospěch. Je to sice poněkud depresivní, ale idealisté vcelku často končívají jako hejlové a kavky silně machiavelistických nebo přímo zlovolných lidí. V našem prostředí online aktivismu to pozorujeme vcelku pravidelně: na scéně se objeví mladá, pohledná žena, která se zajímá, o čem se to hoši vlastně baví, díky jejich ochotě stoupá postupně vzhůru, aby následně, ze své nově nabyté čelní pozice, zvrhla kýble špíny na důvěřivce, jimž za své postavení vděčí.

Abychom byli spravedliví, vyvolala tato opakovaná zkušenost svého druhu imunitní reakci v podobě hluboké nedůvěry k nově vynořivším se hvězdičkám obou pohlaví. Mnohem závažnějším problémem je, když si v hlavním proudu zavedené instituce či jednotlivci „nasadí“ vaše argumenty jako svého druhu oblek, aby odsáli v nich obsaženou energii a proměnili je v bezpečnou stravu pro masy. Touto cestou se v poslední době pojem „Velké výměny“ posouvá stále blíž hlavnímu proudu, zbaven všech ostřejších hran a existenciálních ostnů, proměněný v mdle nijaké debaty o demografické struktuře voličů amerických demokratů.

Continue Reading

Dívčí hlava od F. Klimsche podle katalogu z pražské výstavy v Uměleckoprůmyslovém muzeu v listopadu 1941.

Autor: Karel Veliký

– je to Tvar a způsob

V osmdesátých letech minulého století došly vědecké týmy, bádající o pravěkém zrodu druhu člověka, který se již nelišil od našeho (Homo sapiens sapiens), k zásadně odlišným závěrům.  Zjednodušeně řečeno, první si na otázku, kde a kdy se tak stalo, odpovídaly, že k tomu došlo na jednom místě (monocentrismus), druzí pak že na vícero a v odlišných dobách (polycentrismus). Obě strany snesly svá pro a proti a stav tehdejších poznatků vylučoval jakýkoli konsens.

Západní euforie z vítězství a nabytí svrchované moci se po zhroucení východního bloku (a tím „rozděleného“ světa) v devadesátých letech promítla všude možně a samozřejmě i v humanitních vědách. Byl vyhlášen „konec dějin“ (Fukuyama) a ohledně jejich prvopočátku se hromadné sdělovací prostředky  s o c i o m o r f n ě,  vděčně a ochotně ujaly právě monocentrismu, který odpovídá principům univerzalismu, monoteismu (také trhu) a egalitarismu. Pod mediální lupou jeho tvrzení a důkazy jen bytněly, zatímco polycentrismus se za mediální clonou z diskuze takřka vytratil (byl zmizen).

Když jeho zástupci jako dr. Milford Wolpoff argumentovali, že teze „jedné kolébky“ v Africe pomíjí chronologii některých archeologických nálezů, a tím i na jejich základě předpokládané migrační trasy; když dr. Wu Xinzhi vysvětloval, že i pozůstatky člověka vzpřímeného (Homo erectus) z Čou-kchou-tien (Zhoukoudian) již nesou jasné anatomické znaky čínského lidského typu, anebo když dr. Jurij Mochanov na podkladě svých výzkumů u sibiřské řeky Aldan poznamenal, že kolébka lidství možná není jen pod africkým sluncem, ale také pod polární září, nebylo je příliš slyšet ani vidět. Jen One World je přece možný!

Continue Reading

David Duke – populista

Na dnes více než třicet let starý záznam rozhovoru s Davidem Dukem, tehdy členem Sněmovny reprezentantů státu Louisiana, natrefil náš redakční kolega v ošumělé knížce novináře a scénáristy Radka Johna Jak jsem viděl Ameriku (1990), odložené do knihobudky. Nejde však pouze o kuriozitu, pásnoucí k začátku letní sezony, za ta uplynulá desetiletí se přece mnohé americké problémy, kdysi vzdálené, exotické, pomalu stávají i našimi problémy – vždyť doháníme, napodobujeme, seč můžeme – proto jsme se jej v poněkud zestručnělé podobě rozhodli reprodukovat. Leccos bude středoevropskému (!) čtenáři dosti povědomé…

Otázky kladou mladí pokrokoví novináři z různých zemí, Rus Lev ze Sovětského svazu, Izraelec Rafi, Leonissah ze Zimbabwe,  Odette z Chile, dále Carmen, Nasir a jednou se ptá i sám John, „Čech židovského původu“. Do „fenoménu Duke“ je „na válečné poradě“ ve svém bytě uvádí nejmenovaný „nezávislý žurnalista“ z New Orleansu. Z jeho dlouhého proslovu vyjímáme:

Continue Reading

Titulní strana časopisu Nový prostor

Autor: Václav Jan

aneb veselého Silvestra s Aničkou, Vladimírem a Baďou Diaby

I letos bude asi silvestrovské vysílání „naší“ televize díky Menšíkům a Šterclům plné ostré satiry, tepající do myslivců, manželské nevěry a do úředníků OPBH. Aktuálnějšího humoru se nikdo neodváží, neboť by to mohlo být identifikováno jako urážlivé vůči skupině osob nebo členu skupiny z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, náboženského vyznání nebo přesvědčení, politických nebo jiných názorů, etnického nebo sociálního původu, genetických rysů, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, rodu, zdravotního postižení, věku, sexuální orientace nebo jiného postavení (výčet potenciálně ohrožených skupin je přesně takto definován v zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání).

Skutečný, adresný humor zpravidla glosuje směšná nebo negativní specifika obecně vnímaných skupinových charakteristik. Čili vždycky se jím může někdo cítit dotčen, uražen, a tím je pochopitelně diskriminován. A taková představa způsobuje pokrokovému konzumentu kultury přímo osypky. V New York Times už kvůli tomu zrušili odvěkou tradici publikování karikatur. Jistě, lze do aleluja tepat do fašistů, Rusů, vlastenců, lze kreativně zesměšňovat vše, co představuje bílý heterosexuální muž a jeho kultura a civilizace, ale koho by to bavilo ještě na Silvestra, když toho máme co hrdlo ráčí dnes a denně po celý rok.

Continue Reading

Renaud Camus

Autor: Ladislav Havlíček

Jean Renaud Gabriel Camus se narodil 16. srpna roku 1946 v ani ne dvacetitisícovém konzervativně-rurálním městečku ve středu Francie s názvem Chamalières. Vyrostl v tradičně buržoazní rodině, se kterou se ve svých jednadvaceti letech rozešel, když se otevřeně přihlásil ke své homosexualitě. 1]

První vysokoškolský titul získal roku 1963 na univerzitě v Auvergne z filosofie. Následovaly další univerzitní diplomy z oblasti práva, francouzské literatury, politické vědy či historie práva získané na vysokých školách ve Francii (Sorbonna, Pařížský institut politických studií) a Británii (St. Clare’s, Oxford).

Vyučoval francouzskou literaturu na Hendrix College v Arkansasu a ve francouzském nakladatelství Denoël pracoval jako literární poradce. Dráhu spisovatele nastoupil koncem sedmdesátých let, když se při svém pařížském pobytu pravidelně setkával s řadou významných osobností tehdejšího uměleckého života. 2]

Continue Reading

Liberasti – kdo jsou, jak uvažují, o čem sní a co prostě musí…

Autor: Petr Bakalář

Obvykle jsou různými experty psychologizováni  a sociologizováni „nepřátelé systému“, tedy lidé z jeho okrajů (marginálové) a ještě ti za nimi (extrémisté) coby pozůstatky špatné či „horší minulosti“.  Náš kolega se však tentokrát pokusil vžít do dobou dotvářené mentální dispozice těch, kdo jsou mediálně nobilitováni za „systémový předvoj“ (avantgardu), výhonky „lepší budoucnosti“, a zřejmě se tak i sami vidí? Učinil tak pomocí tohoto prohlášení:

Continue Reading

Esej O rasismu původně vyšla v americkém levicovém magazínu Telos č. 114 (zima 1999)

Autor: Petr Hampl

Předmluva k eseji Alaina de Benoista O rasismu

Ještě nikdy jsem se nesetkal s rasistou. A to jsem již překročil věk, jenž byl ještě před 100 lety pokládán za kmetský. Setkal jsem se s pár lidmi, kteří se necítí být rasisty, ale o nichž někdo jiný říká, že prý jimi jsou. Zato znám řadu lidí bojujících proti rasistům. A vím o tisících dalších, kteří mají z boje proti rasismu výbornou obživu. Nebo alespoň pocit nadřazenosti. Případně nějakou kombinaci obojího.

Čím více se bojuje proti rasismu, tím méně je jasné, co to ten rasismus vlastně je. Což dává smysl. Kdyby byl definován příliš přesně, mohlo by se také ukázat, že tu žádní rasisté nejsou. A bojovníci proti nim se musí něčím živit. Nebo snad nastoupí do fabrik na ta místa, kde jsou platy nižší než životní náklady, a proto jsou obsazována přivezenými zahraničními dělníky?

Continue Reading

„Němci Němcům“, „Čechy Čechům“; to vadí, skoro jako „nemít srdce“, jak zpívá Z. Svěrák. Proč tolik nevadí „Ukrajina Ukrajincům“, „Izrael Židům“ nebo „Somálsko Somálcům“, je otázka, která je ovšem v rámci této problematiky sama o sobě už spíše odpovědí…

Autor: A. J. Tůma

Nedávno Česká televize s chutí připomněla výročí útoku na cizince v Rostocku, kde v roce 1992 „pravicoví extremisté a neonacisté“ napadli ubytovnu žadatelů o azyl a vietnamských gastarbeiterů. Reportáž vyzněla tak, že Německo se stydí za tyto výjevy z hluboké a temné minulosti. Panelák, v němž byla ubytovna, má dnes status památky. „Živly“ tehdy napadly ubytovnu kamením a zápalnými lahvemi. Úřady byly nejvíce zděšeny přístupem místních obyvatel, kteří akci provázeli potleskem a skandováním: „Cizinci pryč“ a „Německo Němcům“.

Při soudním procesu na Slovensku byl odsouzen a zbaven funkce politik Kotleba za použití číslovky, jejíž část měla symbolizovat větu: „Musíme zajistit existenci našeho lidu a budoucnost pro bílé děti“. Případ vyvolal pochyby o justici, která kriminalizuje používání nějaké číslovky, ale stranou zůstalo skutečné meritum celé věci, které teprve je, jak se dnes česky říká, mega-absurdní. A totiž fakt, že jeden bílý muž odsoudil jiného bílého muže za jeho názor, že bílé děti by měly mít budoucnost. Samozřejmě jde o projev struktury, která už je vnitřně ztrouchnivělá a rozpadlá a čeká jen na silnější závan větru, aby ji definitivně obrátil v prach.

Continue Reading

Magnus Hirschfeld (1868 –1935), slovy národních socialistů „ochránce a šiřitel patologických sexuálních úchylek, svým zjevem také jedna z asi nejohavnějších židovských stvůr“.

Autor: Andrew Joyce 

Letos (2021) v květnu časopis Scientific American otisknul článek o „Zapomenuté historii první trans kliniky na světě“. Protože jsem sám v roce 2015 pracoval na článku o židovské „sexuologii“, vůbec mě nepřekvapilo, že autor hned na úvod obdivně vypíchnul skutečnosti, že v čele této kliniky, Institut füer Sexualwissenschaft (Institut pro sexuální výzkum) „stál židovský homosexuál“ – Magnus Hirschfeld (1868–1935). Hirschfeld byl dost možná nejvlivnějším zvrhlíkem 20. století a jeho odkaz je v současnosti natolik všeobjímající, že bych náš věk neváhal označit za uskutečnění jeho tužeb a plánů. Současná kultura je do značné míry utvářena homosexualitou, promiskuitou, transsexualitou a transvestitismem, jejichž propagaci tento podvratný zvrhlík zasvětil celý svůj život. Kdyby dnes žil, byl by Hirschfeld nesjpíš nadšený a na vrcholu blaha – plný neskrývané škodolibé radosti při pohledu na trans (tzv. drag queens) čtení „pohádek“ dětem nebo transsexuální kandidáty na guvernérské křeslo Kalifornie. Skutečně žijeme v uskutečněném snu zvrácené mysli.

Jeho vliv v sexuální sféře je natolik všudypřítomný, že při tom snadno přehlédneme fakt, že tento židovský lékařský šarlatán byl také hlasitý a novátorský „antirasista“. Ani já jsem si toho nebyl vědom, dokud mě před pár lety jistý čtenář nepoprosil, abych zrecenzoval Hirschfeldovo dílo z roku 1934 Rassismus. Bohužel se mi tehdy nepodařilo najít anglický překlad, a tak jsem musel odmítnout. Minulý měsíc mi ale jeden z mých přátel poslal odkaz na anglický překlad z roku 1938 z dílny dvojice komunistů, uložený na webu archive.org. Následuje tedy recenze knihy a její zasazení do kontextu Hirschfeldova aktivismu, myšlení i politiky.

Continue Reading

Neměli bychom brát příliš doslova odkazy na otrokářství a kolonialismu, která nám protivníci neustále metají do tváří. Skutečné ani údajné prohřešky našich pradědů by nikoho nezajímaly, kdybychom dnes nebyli úspěšnější než mnohé jiné rasy. Odpor vzbuzuje právě pozorovaná nadřazenost, nikoliv křivdy minulých staletí, které jsou přinejlepším post facto racionalizací resentimentu…

Úvodní část najdete zde.

Autor: F. Roger Devlin

Jak už jsem zmínil, evropská civilizace se historicky pyšní – možná jedinečnou – schopností překonávat paralyzující vliv závisti, a to dokonce do té míry, že máme tendenci zapomínat na její nebezpečí a zle podceňovat její vliv na ostatní. Teoretici rozvoje po 2. světové válce obecně soudili, že postačí naučit pár rolníků z Třetího světa několika technickým nebo zemědělským dovednostem, které se rychle rozšíří z vesnice do vesnice a rychle tak navýší bohatství celých společností. Lidé však jednají k maximalizaci blahobytu, jen když se nebojí, že tím vyvolají závist. V opačném případě by rolníci nemuseli nové dovednosti využívat vůbec, nebo by tak činili tajně.

Jak se Západu povedlo zkrotit závist? Sehrála zde roli i rasa? Bohužel mi není znám žádný výzkum, který by se touto otázkou zabýval. Schoeck zdůrazňuje vliv křesťanství. Předkřesťanští Řekové si byli problému závisti velmi dobře vědomi a věřili, že přílišné lidské štěstí může vzbudit závist dokonce i bohů, kteří pak příliš úspěšným lidem přivodí neštěstí a zármutek. Naproti tomu transcendentní Bůh křesťanství stojí tak vysoko nad stvořením, že se představa závisti vůči svým vlastním výtvorům jeví nanejvýš absurdní. V evangeliích najdeme řadu pasáží namířených proti závisti, tím asi nejjasnějším je podobenství o dělnících na vinici, kteří obdrželi tutéž mzdu, ať už pracovali celý den, nebo přišli teprve hodinu před západem slunce. Křesťanství učí, že dary, které běžně vyvolávají závist, nemají žádný význam ve vztahu člověka k Bohu, kde ani král nepožívá oproti chudákovi žádné výhody.

Continue Reading

Těžko si představit záludnějšího a obávanějšího protivníka, než mongolské hordy na vrcholu své moci…

Autor: Nicholas R. Jeelvy

Kyle Rittenhouse byl shledán nevinným ve všech bodech obžaloby během pozorně sledovaného procesu, který zkoumal jeho konání při loňských nepokojích, kdy ve wisconsinském městě Kenosha zastřelil dva teroristy z Antify a dalšího zranil. Dobré shrnutí faktů procesu si můžete poslechnout třeba tady. Patříte-li mezi ostřílené disidenty, asi jste slyšeli také o soudu s „joggerem“ v Georgii a civilním řízení v Charlottesville, pro nově příchozí však si však stručně shrňme, o co v těchto případech vlastně jde.

V oněch dávných kouzelných časech, tedy v únoru 2020, se černošský kriminálník jménem Armed Robbery – někdy mylně psáno jako Ahmaud Arbery – (slovní hříčka, výslovnost jména zabitého černocha se skutečně podobá výrazu „armed robbery“, tedy „ozbrojená loupež“ – pozn. DP) vydal do rozestavěného domu na předměstí s úmyslem něco ukrást. Na sobě měl pracovní boty, podle médií se ovšem byl jen tak proběhnout. To byla jeho krycí historika, když kradl nebo si vytipovával stavby v sousedství, proto o něm místní mluvili jako o „joggerovi“ (běžec). Rodinné duo (otec a syn) Travis a Gregory McMichaelovi ho konfrontovali a pokusili zadržet. Vysloužilý policista Gregory McMichael v něm totiž poznal známou firmu ze svých dní u sboru. Armed Robbery, v projevu inteligence a sebekontroly typické pro americké černochy, se Travisovi pokusil vyrvat z rukou jeho brokovnici. V následné potyčce byl zasažen třemi výstřely ze zbraně a jeho slibně se rozvíjející dráha zločinu tak byla předčasně uťata. V době vzniku tohoto článku se proces chýlí ke konci.

Continue Reading

Co je pokrok?

Autor: František Klášterský

Předmluva k letnímu dvojčíslu časopisu Nová kultura

Vážení čtenáři,

takzvaná politika identit, jinak klišé, za nímž se skrývá neustálé posuzování, zda je všem domněle marginalizovaným skupinám obyvatel dopřáván dostatečný prostor, naplno dorazila do Česka.

Pevně doufáme, že díky jistým specifikům středoevropské zkušenosti se nebudeme muset například bát trestního stíhání za kladení překážek vlastnímu nezletilému dítěti, které si přeje podstoupit změnu pohlaví. Jak ale ukázalo několik událostí posledního měsíce, progresivistické kampaně jsou v plném proudu.

Continue Reading

Bělošská křehkost nebude tolerována

Autor: Ehud Would

Možná už jste slyšeli o „bělošské křehkosti“ (White fragility), jedné z novějších zbraní v rétorickém arzenálu levice. Marxistická amazonka Robin DiAngelová, která s termínem přišla, jej vymezuje následovně:

Continue Reading

Imperativ rasového míšení je nám každodenně vnucován masovou kulturou, prosycenou všudypřítomnou reklamou

Autor: Guillaume Faye

Biologicky dochází k zániku národa, etnické skupiny nebo rasy v prvé řadě skrz míšení jiných s ženami této skupiny, tedy s jejich lůny. Svazek ženy z rasy X s mužem rasy Y je mnohem nebezpečnější pro rasu X než pro rasu Y. Ženy – ne muži – totiž tvoří biologickou i sexuální zásobárnu rasy, národa či genetické linie.

Žena dokáže za svůj život porodit jen omezené množství dětí, zatímco muž jich s plodnými ženami teoreticky může zplodit ohromné množství. Demografové tak vyčíslují plodnost a schopnost obnovy populace počtem dětí na ženu, mateřstvím – nikoliv otcovstvím.

Proto v současnosti musíme jako ještě závažnější problém než nekontrolovanou migraci lidí z Třetího světa (kteří vykazují vyšší plodnost) do evropských zemí chápat míšení bělošek s barevnými muži, jež zejména ve Francii dosahuje markantních rozměrů. Bílá rasa se tak musí vypořádat s konkurencí na svém vlastním území: nejen že nedosahuje ani plodnosti nutné k zachování populace (nikde se nerodí přes dvě děti na ženu), ale část plodných žen odpadá z množiny těch, které zplodí dítě s někým svého druhu a namísto toho přivádí na svět rasově smíšené dítě. Kromě stále početnějších zástupů cizinců proudících přes naše hranice a praktikujících endogamii, navíc se část bělošek sama nabízí cizákům.

Continue Reading

Béla Incze

Tento rozhovor s Bélou Inczem pořídil Vasárnap. Podle Inczeho byl jeho čin vyjádřením postojů a pocitů obyčejných Maďarů. V rozhovoru se zamýšlí také nad metapolitickým rozměrem věci i strategií odporu jako takovou.

Ráno na Velký pátek už socha BLM v budapešťském Ferencvárosi nestála. S jedním z předáků Légió Hungária Bélou Inczem jsme hovořili o tom, co bylo pohnutkou jeho akce. Incze okomentoval také postoj konzervativně smýšlejících lidí k tomuto činu a hnutí  BLM obecně.

Kristóf Trombitás: Tato provokace vydávající se za umění byla slavnostně odhalena na Zelený čtvrtek (1. dubna), ale už ráno na Velký pátek (2. dubna) byla pryč. Čekal jste tak rychlou reakci? Mohl byste nám celý sled událostí blíže osvětlit?

Béla Incze: Nejprve bych rád zdůraznil, že v tomto případě mluvím výhradně za sebe, nikoliv další příslušníky Légió Hungária. Jakmile jsem se o vztyčení sochy dozvěděl, okamžitě jsem se rozhodl, že pokud se mi povede dostat na místo jako první, strhnu ji a následně se vydám policii. To mi proběhlo hlavou bezprostředně poté, co jsem si přečetl o odhalení sochy. Jedinou odchylkou od tohoto plánu ve skutečnosti bylo to, že jsem na místo dorazil současně s lidmi z Mi Hazánk Mozgalom. Společně jsme se tedy dohodli na dalším postupu.

Continue Reading

Rasa jako sociální konstrukt?

Autor: John Howard

„Rasa je jen sociální konstrukt“. Všichni jsme tuto floskuli slyšeli nebo četli snad tisíckrát: v učebnicích, z mainstreamových médií či úst mladých absolventů antropologie, sociologie, afrických studií nebo nějakého jiného oboru, který z nich podle všeho dělá specialisty na rasovou rovnost – ale nic moc jiného. Toto tvrzení je natolik všeobecně rozšířené, že jsme si vůči němu dokonce vypěstovali odpor bezmála reflexivní. V tomto článku bych se jím však rád zabýval se vší vážností a blíže se podíval na jeho význam v rasovém diskurzu. Když lidé na levici mluví o rase jako o sociálním konstruktu, v čem vlastně spočívá jejich argument a jaký je jeho skutečný intelektuální obsah?

Continue Reading

Kulturní revoluce 2.0 aneb „Tam se svět hne, kam síla George Floyda se napře…“

Autor: Kevin Barrett

Dvojice ne až tak nových románů přináší originální pohled na současné problémy

Procházejí dnešní „progs“ (pokus o překlad stále rozšířenějšího, původně černošského termínu „woke“ viz woke /odst. 2/ – pozn. DP) Spojené státy, jež si stále ještě lížou rány po sérii oficiálně posvěcených nepokojů v reakci na smrt George Floyda a doprovodných návalů obrazoborectví, svou vlastní verzí čínské kulturní revoluce? A dospěje tento vývoj časem až k nějaké formě genocidy lidí evropského původu?

Normálně bych byl z celé „stáje“ autorů Unz Review asi ten poslední, kdo by podobné otázky pokládal (autor je západní akademik, konvertita k islámu, rutinně obviňovaný z omlouvání islamistického terorismu – pozn. DP). Zdejší úderka bělošských nacionalistů si na domnělý útlak bělochů stěžuje od rána do večera, na což obvykle reaguji obrácením očí v sloup. Přijde mi totiž dosti očividné, že bílí Američané se neobjevují na špici dlouhého seznamu utlačovaných, podmaněných a uzurpovaných tohoto světa. Jistě, čas od času přijmou místo nějakého bělocha kvůli pozitivní diskriminaci černého uchazeče, anebo tolik žádané místo na některé z univerzit Břečťanové ligy obsadí méně kvalifikovaný Žid. Mezi všemi hrůznými a nespravedlivými věcmi, které se člověku mohou přihodit, protože patří do špatné etnické skupiny, však tato příkoří působí ještě velice mírně.

Někdy, velmi vzácně, se však člověku přihodí něco skutečného strašlivého jen proto, že je (vnímán jako) běloch.

Continue Reading

Woodrow Wilson

Autor: Robert Hampton

Woodrow Wilson ještě ne tak dávno patřil k neochvějným hrdinům panteonu moderního progresivismu. Obamovští liberálové si 28. prezidenta Spojených států cenili pro jeho morální idealismus, velkorysý přístup k ústavním pravidlům i jeho víru v prospěšnost „velké vlády“. Komentátoři pochvalně upozorňovali na paralely mezi Wilsonem a Obamou: oba před vstupem do politiky učili na vysoké škole, oba se považovali za intelektuály, oba podle svých příznivců kladli zásady před malicherné každodenní politikaření atd.

A přesto byl nyní Woodrow Wilson oficiálně zrušen. Prestižní princetonská Fakulta veřejné správy a mezinárodních vztahů Woodrowa Wilsona (Woodrow Wilson School of Public Policy and International Relations) oznámila, že prezidentovo jméno vyškrtává ze svého názvu.

„Princeton náleží k oné části Ameriky, která až příliš často přehlížela, umenšovala a přehlížela rasismus, čímž napomáhala přetrvat systematické diskriminaci namířené proti černochům,“ nechal se slyšet děkan Christopher Eisgruber v komentáři, kde své rozhodnutí vysvětloval. „Náš závazek skoncovat s rasismem však musí být zcela nesporný, proto jsme jméno moderního zakladatele Princetonu z naší Fakulty veřejné správy a mezinárodních vztahů odstranili.“

Continue Reading

Buržoa-bolševici. Rok Nula – pryč musí všechno…

Autor: Eric Striker

Probíhající protibělošské řádění Nelidové fronty (z originálu ne zcela přenositelné Unpopular Front /Ne-lidová a současně Ne-populární fronta/ – pozn. DP) – tedy mileniální lumpen-buržoazie, černých kriminálníků, akademiků, novinářů a „woke“ (tj. ultraprogesivního) kapitálu – zatím spíš zanechává více otázek než odpovědí.

Někteří v nich vidí komunisty, teroristé ale nevyslovují žádné ekonomické požadavky, právě naopak: jejich vztahy s korporátní Amerikou nelze označit jinak než jako velmi těsné. Konzervativci se je zoufale pokoušejí spojovat s Demokratickou stranou, radikálové však Bidena nepodporují a na Bernieho (Sanderse) dávno zapomněli. Další ukazují prstem na cizí tajné služby, nejspíš ve snaze vdechnout život zdiskreditovanému neokonzervatismu, Číňané si však vesměs vystačí s rolí pobavených pozorovatelů.

Nelidová fronta své násilí (sociální, ekonomické i fyzické) směřuje v prvé řadě na obyčejné bělochy, neznalé nejnovějších výdobytků politické korektnosti. První na ráně jsou také místní policejní sbory, jejichž příslušníci vydělávají nejčastěji kolem 52 tisíc dolarů ročně, což rychle vybledne při srovnání s 21 tisíci, které si mluvčí hnutí Black Lives Matter Shaun King účtuje za hodinovou přednášku. Jejich údery tak směřují neomylně směrem dolů.

Continue Reading