Délský potápěč

Stojíme tváří v tvář největší výzvě od pádu římské říše. Je třeba „semknout řady“, ne prohlubovat staré spory.

Autor: Karel Veliký

Takto pojmenoval Guillaume Faye koncept obrody Evropy jakožto světové velmoci.

Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury (Groupement de recherche et d´etudes pour la civilisation européenne, GRECE) vzniklo v revolučním roce 1968. Za cíl si kladlo obrodit pravicovou kulturu, která po roce 1945 víceméně ležela ladem (tj. nebyla dále kultivována) a vytvořit tak kulturu novou. Členové GRECE ji začali stavět na třech základech:

1. V návaznosti na Armina Mohlera vyzdvihováním tezí myslitelů předválečné tzv. konzervativní revoluce ze zapomnění (Spengler, Moeller van den Bruck, Schmitt, Jünger, Freyer aj.)
2. Aplikováním nejnovějších výsledků etologie, sociologie, sociobiologie, antropologie a genetiky (Lorenz, Gehlen, Wilson, Eysenck, Jensen, Pearson, Monod aj.).
3. Na poznatcích indoevropeistiky, lingvistiky i skrze filozofické výboje a tradicionalismus (Dumézil, Eliade, Polomé, Varenne, Wikander, Rougier, Heidegger, Ruyer, Evola aj.) oživit a upevňovat předkřesťanský substrát evropské duchovnosti a etiky – jakožto ústřední části kultury –, a přispívat tak k opětovnému šíření „staronového mýtu“, jak jej poprvé vyjádřili Wagner (Prsten Nibelungův) a Nietzsche (Tak pravil Zarathustra).

K tomu sloužily časopisy jako Élements, Nouvelle École, Krisis či Études et Recherches, jakož i knižní nakladatelství (Éditions Copernic), pořádání seminářů, kolokvií a letních univerzit pro tkaní vlivových sítí a pronikání do systémových struktur.

Continue Reading

Titulní strana časopisu Nouvelle Ecole č. 48/1996, věnovaného Ernstu Jüngerovi

Autor: Alain de Benoist

Nová pravice Ernsta Jüngera do Francie pochopitelně uvádět nemusela – když se na konci 60. let objevila, byl už autor knihy Na mramorových útesech francouzské veřejnosti dobře známý. Vlastně byl nejznámějším německým spisovatelem na západním břehu Rýna. Tento pro Němce těžko pochopitelný stav měl několik příčin.

Jüngerova díla byla v prvé řadě přeložena do francouzštiny poměrně brzy: jeho zásadní válečná díla už na začátku 30. let – a okamžitě ho proslavila 1]. Především však hrála Francie klíčovou roli v Jüngerově kariéře, životě i duchovním a literárním vývoji. Od dob své mladické eskapády s Cizineckou legií a strašlivých zážitků ze zákopů nemohl Francii vymazat ze svého života a srdce, jak vysvítá z četných vztahů, udržovaných s Francouzi, četby Barrého nebo Léona Bloye, ale také z překladů Rivarola, Guye de Maupassanta či Paula Léautauda.

Jünger měl konečně také vždy štěstí na talentované francouzské překladatele, disponující citem zachytit nuance jeho stylu a myšlení, od Henriho Thomase a Henriho Plarda přes Juliena Herviera po Françoise Ponceta.

V roce 1973 k tomu Jünger poznamenal: „Myslím, že Francouzi si cení Němce, který se místo usilovné snahy nasadit cizí tvář jako Němec i prezentuje.“ 2]

Continue Reading

Armin Mohler: Fašistický styl

Jedinečný pokus o existenciálně-estetický výklad fašismu z pera předního konzervativně-revolučního myslitele.

Slovo styl je zde třeba chápat v jeho přesném významu jako kategorii uměleckou stejně jako životní – coby sjednocující princip výstavby výpovědi o světě. Schopenhauer přitom píše: „Sloh je fyziognomie ducha, neklamnější než fyziologie těla“. A Šalda ve svém „stylovém absolutismu“ požaduje styl jako něco „konkrétního“, „transcendentnost, symbolizaci, sugesci o sobě, evokativní a substanciální cestu ke smyslu“… Vzájemná znakovost Podstaty (obsahu) a Významu (stylu, formy) odkazuje i na Wildea, pro něhož je „styl forma a forma tvůrčí čin“: čili na totalitu rušící dualismus formy a obsahu, z jejichž sladěnosti vzniká svébytné cítění. Avšak styl je také vůle stylizovat bytí a okolní svět v polaritě kolektivního a individuálního a tato stylizace, výsledek výběru, dává vyniknout zvláštnímu.

Continue Reading

Rozhovor se švýcarským historikem Arminem Mohlerem

Autor tohoto článku měl tu poctu a strávil den s Arminem Mohlerem a jeho okouzlující ženou v jejich mnichovském domě začátkem léta roku 1993. Mluvě již dříve s historikem Ernstem Noltem, byl jsem zvědav na srovnání jeho názorů s názory Armina Mohlera. Především jsem byl zvědav na srovnání, jak každá z těchto význačných osobností německého intelektuálního života posuzuje současné a budoucí klima v jejich národě a na kontinentu, uvnitř kterého hraje tak významnou roli.

Ačkoli jeho pohyblivost byla omezená kvůli vážné nemoci kloubů, Dr. Mohler se ukázal jako zábavný, provokativní a fascinující společník. (Kromě jeho dalších schopností a zájmů se projevil jako velice dobrý znalec umění. Jeho sbírka knih o mexickém, americkém – USA a ruském umění je obrovská).

Během našeho rozhovoru Mohler poskytl sžíravé a ostré komentáře o současném politickém vývoji v Evropě (obzvláště v Německu) a o americkém vlivu. Během jeho poznámek hýřil duchaplnými, a stejně tak sarkastickými soudy o německé „politické třídě,“ skládající se z politiků napříč ideologickým spektrem a o několika generačních zdrojích, které tvoří dnešní Německo. Jak mi Dr. Mohler vysvětlil, cítil se svobodný, když mi podával svoje názory, nespoutaný žádnou „politicko korektní“ apologetikou, která spoutala většinu jeho německých kolegů.

Continue Reading

Autor: Ian B. Warren

V důsledku katastrofální porážky Německa a jeho spojenců ve 2. světové válce se dostala vyčerpaná Evropa pod vládu Spojenců – především Spojených států a sovětského Ruska. Pochopitelně všechny společensko-politické systémy poražených států – obzvláště Hitlerova Třetí říše – byly kompletně zdiskreditovány.

Tyto události rovněž zdiskreditovaly konzervativní intelektuální tradici, která do jisté míry zapříčinila vzestup nacionálního socialismu a umožnila Hitlerovi příchod k moci v roce 1933. V intelektuálním klimatu, který převažoval po roce 1945, byly konzervativní názory většinou ostouzeny a potlačovány jako „reakční“ nebo „fašistické“ a snahy bránit nebo znovuoživovat starobylou evropskou konzervativní intelektuální tradici čelily obrovskému odporu.

Continue Reading