Délský potápěč

Bělošská křehkost nebude tolerována

Autor: Ehud Would

Možná už jste slyšeli o „bělošské křehkosti“ (White fragility), jedné z novějších zbraní v rétorickém arzenálu levice. Marxistická amazonka Robin DiAngelová, která s termínem přišla, jej vymezuje následovně:

Continue Reading

Kulturní revoluce 2.0 aneb „Tam se svět hne, kam síla George Floyda se napře…“

Autor: Kevin Barrett

Dvojice ne až tak nových románů přináší originální pohled na současné problémy

Procházejí dnešní „progs“ (pokus o překlad stále rozšířenějšího, původně černošského termínu „woke“ viz woke /odst. 2/ – pozn. DP) Spojené státy, jež si stále ještě lížou rány po sérii oficiálně posvěcených nepokojů v reakci na smrt George Floyda a doprovodných návalů obrazoborectví, svou vlastní verzí čínské kulturní revoluce? A dospěje tento vývoj časem až k nějaké formě genocidy lidí evropského původu?

Normálně bych byl z celé „stáje“ autorů Unz Review asi ten poslední, kdo by podobné otázky pokládal (autor je západní akademik, konvertita k islámu, rutinně obviňovaný z omlouvání islamistického terorismu – pozn. DP). Zdejší úderka bělošských nacionalistů si na domnělý útlak bělochů stěžuje od rána do večera, na což obvykle reaguji obrácením očí v sloup. Přijde mi totiž dosti očividné, že bílí Američané se neobjevují na špici dlouhého seznamu utlačovaných, podmaněných a uzurpovaných tohoto světa. Jistě, čas od času přijmou místo nějakého bělocha kvůli pozitivní diskriminaci černého uchazeče, anebo tolik žádané místo na některé z univerzit Břečťanové ligy obsadí méně kvalifikovaný Žid. Mezi všemi hrůznými a nespravedlivými věcmi, které se člověku mohou přihodit, protože patří do špatné etnické skupiny, však tato příkoří působí ještě velice mírně.

Někdy, velmi vzácně, se však člověku přihodí něco skutečného strašlivého jen proto, že je (vnímán jako) běloch.

Continue Reading

Steve Hofmeyr

Autor: Dan Roodt

Když se dcera Nelsona Mandely a jihoafrická velvyslankyně v Dánsku podělila na Twitteru o svou naději, že bílí farmáři v Jižní Africe už se „třesou“ před konfiskacemi jejich půdy, plánovanými její stranou, populární zpěvák Steve Hofmeyr na to zareagoval slovy, že Zindzi Mandelová pracuje pro daňové poplatníky jako on.

Za tato pravdivá slova teď Steve Hofmeyr čelí obvinění z „podněcování nenávisti“, konkrétněji crimen injuria, archaické formě trestního stíhání v jihoafrickém právním systému, která se však v posledních letech užívá především k postihování bělošských „nenávistných projevů“.

Vládnoucí strana v zemi Africký národní kongres (ANC) vydala komuniké, kde oznámila podání žaloby crimen injuria proti Stevu Hofmeyrovi za „jeho rasistické a nelidské tirády na sociálních sítích, přetékající barbarstvím, rasismem a toxickou maskulinitou“.

Continue Reading

Rasismus naruby aneb kolik z přítomných asi žhavilo smartphone ještě v sále, aby ulehčili břemeni své viny drobným příspěvkem hrdé a krásné (v každé velikosti) núbijské princezně Šekelfordové?

Autor: Mark Point

Je nabíledni, že v postobamovské Americe došlo k osvobození protibělošského zeitgeistu z jeho Pandořiny schránky. Zda byl pod nomenklaturou multikulturalismu a rozmanitosti skrytý od prvopočátku, musejí rozsoudit historikové. Jisté je však to, že když osobnosti mediálního mainstreamu jako Don Lemon nebo zaměstnanci New York Times jako Sarah Jeongová beztrestně dští učebnicové příklady protibělošského rasismu, neprojde to bez povšimnutí. Overtonovo okno se posouvá a pod kotel je přiloženo další polínko. Na bělochy se útočí i v Kanadě, Austrálii a Evropě.

Následkem bezprecedentně masivní imigrace i fatalistických experimentů progresivců tak dnes už nenajdeme zemi, která by nezažívala růst protibělošských kulturních trendů.  Nemělo to tak být: slabost, přesun bohatství, přednostní zacházení, otevřené hranice a úslužnost měly vyvolat hřejivé pocity, rovné výsledky a obecnou slepotu k rase.

Pokud nedojde ke změně této trajektorie, nebudou to starší konzervativci, kdo bude muset čelit nepříjemné a bezpříkladné budoucnosti, ale ti mladší spolu s příštími generacemi. Mileniálové tak oprávněně zpochybňují neproniknutelná společenská pravidla i mocenskou dynamiku zděděnou po (baby)boomerech (v evropském kontextu často označovaní jako „osmašedesátníci“ – pozn. DP). Na rozdíl od konzervativců studené války, kteří vyrostli ve společenstvích s vysokou mírou vzájemné důvěry a jednotící hrozbou východního komunismu, se mileniálové nedobrovolně stali prvními pokusnými králíky v experimentu „slepoty k rase“, jemuž je předcházející generace podrobily.

Continue Reading

Překrucování historie: jeden ze způsobů, jak napravit a vykoupit „křivdy“ způsobené barevným bělochy i institucionálním rasismem.

Autor: Richard J. Herbert

Jednou za uherský rok dojde ve světě vydávání knih k zázračné události, spadající do jedné ze dvou následujících kategorií: 1) buď k vydání v každém ohledu dokonalé knihy; nebo 2) vydání díla, jenž je v každém myslitelném slova smyslu zcela bídné. V podobě sbírky Crystal Blantonové, Taylora Ellwooda a Brandy Williamsové Bringing Race to the Table: Exploring Racism in the Pagan Community, se 21. století dostává krystalického příkladu oné druhé kategorie – sborníku, jenž by klidně mohl ztělesňovat platonskou formu Špatné knihy. Jelikož by jeho téma – tedy rasismus v současném pohanství – mohlo čtenáře Counter-Currents zajímat (částečně i proto, že se samotné C-C  jedné kapitole objevuje) 1], pojďme se na tuto úžasně špatnou knihu podívat podrobněji.

Od prvního odstavce se kniha nijak netají svou naprostou absurditou. Místo úvodu jsme vystaveni neohrabaně formulovanému a naformátovanému zaříkávání k Maye Angelouové, Rose Parksové, Martinu Lutheru Kingovi Jr. a Harriet Tubmanové. Doslovná citace tohoto zaříkávání ukazuje jak absurdní obsah, tak lajdáctví editora – v typografické oblasti i v pohrdání řádnou interpunkcí – tak typické pro tento svazek:

Continue Reading

Léon Frédéric – „Les Ages de l’ouvrier“

Autor: Eugène Montsalvat

Nová pravice se nesmí bát zaujmout pozice, typicky považované za levicové. Mělo by být jasné, že ve světě po skončení Studené války ztratilo levo-pravé dělení spektra velkou část své relevance. Boj proti rudým přestal být účinným argumentem, když je to právě Amerika, kdo vede svět na cestě do propasti atomizované společnosti konzumentů, prosté jakékoliv vyšší duchovní hodnoty.

Paradigma Studené války bylo totiž falešné dokonce i tehdy, když mělo relevanci. Americký liberalismus i leninismus jsou dvě materialistické, internacionalistické ideologie, vylučující jakoukoliv roli tradice. I Julius Evola neváhal amerikanismus označit za horší ze dvou zel.

Nedávno jsem napsal, že ze dvou velkých nebezpečí, ohrožujících Evropu – amerikanismu a komunismu – je to první mnohem záludnější. Komunismus se umí projevit výhradně v podobě brutální a katastrofické – tj. přímého uchopení moci komunistickým hnutím či stranou. Na straně druhé amerikanismus získává půdu pod nohama postupně: infiltrací, ovlivňováním posunu mentality a zvyků, jenž se zprvu zdá být samo o sobě neškodné, které však ústí v zásadní zkaženost a úpadek, proti němuž lze bojovat pouze zevnitř.

Komunismus je mrtvý – netřeba k tomu dodávat víc. Amerikanismus však kráčí dál: v Libyi a Iráku, v médiích a mechanismech globální ekonomiky. Jeho protivníky, ať už ty ve Třetím světě či bývalém východním bloku nebo v rámci dělnické třídy, jejich někdejší záštita – tradiční levice – odvrhla. Nová pravice, zasazující se za zakořeněné historické identity proti působení sil liberální modernity, se musí postavit na bývalé místo levice. Nepřátelé liberalismu se musí spojit – bez ohledu na to, na jaké straně barikády stáli v roce 1991.

Continue Reading