Délský potápěč

Praha prohrává v boji s (nejen) vizuálním smogem

Autor: Karel Veliký

Když se manželé Hradečtí jako poměrně úspěšní lidé rozhodli pomáhat osobám na okraji společnosti, psal se počátek devadesátých let. Starali se o bezdomovce tak obětavě, že si je vodili do bytu, aby je nasytili, umyli a nechali přespat. Postupně jim ale tato obětavost přerůstala přes hlavu. Do bytu přicházelo stále více bezdomovců, až se manželé cítili ve vlastním obydlí už spíše jako cizinci. Lidé z ulice si bez skrupulí brali všechno, co jim padlo do ruky a málem udělali bezdomovce i z manželů Hradeckých… – Tísnivou situaci jednoho manželského páru se ještě podařilo napravit. Nynější „welcome-diktát“ však spěje k tomu, že by se v obdobné nouzi mohl zanedlouho ocitnout celý národ…

Počet na první pohled, či poslech, nečeských obyvatel země, o které se dosud setrvačně mluvívá jako o „naší“, se strmě zvyšuje. Až se člověk diví, kde všichni ti cizinci – při nedostatku, resp. drahotě, bytů pro našince – vlastně bydlí? V Praze nabývají nečeský ráz již celé ulice a nejde přitom jen o všudypřítomný vizuální smog, světácky vyhlížející obrazy a nápisy na nejroztodivnějších reklamních poutačích a vývěsních štítech, smog produkovaný i domorodci (jak těmi zcela naivními-nevědomými, tak vypečenými-uvědomělými), imitujícími při svém kargo-kultu západní vzory, nýbrž o probíhající etnickou proměnu. Konfrontováni s touto ňujorkizační (či kalifornizační) skutečností, připomeňme si co nejstručněji historii přenárodňování české země. Nikoli ovšem pravěké či starověké, ba ani středověké, neboť jejich archeo-historické popisy vždy ovlivňovaly dobově podmíněné politické zájmy, nýbrž až novověké, doložitelné neutrálním pramenem berní ruly neboli „prvním úplným soupisem daňových povinností v Českém království “.

Continue Reading

Rolf Peter Sieferle (1949 – 2016)

Autor: Václav Jan

Pravím-li Západ, myslím na Evropu. Čím dále od jejího středu kterýmkoli směrem, tím méně lze mluvit o evropské tradici. Amerika, stejně jako Rusko, jsou pak svéráznými periferními výhonky kulturně-civilizačního odkazu evropské rasy, bez ohledu na jejich mocenské ambice a vliv. Jestliže je Ukrajina etymologicky „U kraje Ruska“ tedy jeho okrajovou částí, pak USA a Rusko jsou duchovní „Ukrajinou Evropy“. Vnímat anglosaský svět jako součást Evropy je vysoce rizikový omyl. Do Ameriky odcházeli ze starého kontinentu různé typy ztroskotanců, dobrodruhů a vyděděnců, od počátku odhodlané vytvořit alternativu evropanství. Levicové kořeny zde mají mnohem hlubší kořeny, než jak jsou obecně vnímány. Rio Preisner považuje za pravděpodobné, že „USA by dospěly k socialismu už ve čtyřicátých letech pod egidou Rooseveltovou, nebýt druhé světové války“. A jízlivě dodává, že „oplátkou Roosevelt dopřál socialismus střední Evropě“ (Americana. Zpráva o velmoci 1).

Americký spisovatel F. P. Yockey hned po vzniku železné opony interpretoval kulturní rozměr studené války tak, že U. S. liberalismus bude pro Evropany zhoubnější než sovětský komunismus. Tvrdou moskevskou represi východní Evropy vnímal z dlouhodobého hlediska jako méně škodlivou než měkkou amerikanizaci, která svým pozlátkem a systematickým podmiňováním okupuje mysl mnohem účinněji, a důrazem na egoistické „štěstí“ trvaleji ničí a korumpuje mezilidské vztahy. Neschopnost civilizačně vzdáleného Sovětského Ruska hluboce kulturně ovlivnit své vazaly z něj nakonec dělá méně nebezpečného nepřítele Evropy, než jakým jsou Spojené státy se svým „American Way of Life“ pro každý národ na Zemi.

Continue Reading

Idylka na berlínském koupališti. Idylické zkušenosti s některými návštěvníky koupališť hlásí vedle Německa také Nizozemsko.

Autor: Václav Jan

Červenec 2018, cesta po rakouských a německých Alpách. Jako člověk politický jsem koncipoval dovolenou coby takříkajíc oddychovou, pln předsevzetí, že mě projevy islamizace a afrikanizace, na které u germánských sousedů narážím na každém kroku, či smutné kontrasty mezi tím, jak některá místa vypadala ještě před pár lety a jak dnes, nechají chladným jak horský ledovec, a že nenechám vyprovokovat k žádnému zamýšlení se nad stavem mateřského kontinentu, neřku-li k nějaké úvaze. O jeden zážitek se ovšem podělit musím, protože jde o nepominutelně výstižný, přímo modelový příklad chování západoevropské society vůči novým výzvám.

Rakouské alpské jezero Gleinkersee, oblíbené výletní místo. Voda je tu sice studená, ale průzračná, okolní krajina láká k horským túrám a místní hospůdka k odpočinku. Rodiny, děti, starší páry. Klidné víkendové odpoledne. Kde se vzala, tu se vzala, skupinka imigrantů. Vpadnou do tichého letního dne jako velká voda. Pustí na maximum hudbu z obrovského magneťáku, vtrhnou na molo, začnou křičet, zpívat, skákat do vody, rvát se mezi sebou. Co udělají místní? Automaticky vyklízejí pole. Bez hnutí brvy, bez zloby, bez jediného slova, jen za vzájemných soustrastných pohledů. Berou deky a lehátka a přesunují se na jiné místo, kde není tak dobrý přístup do vody. Bez nejmenšího odporu. Jako by to měli nacvičené, jako by vystupovali z tramvaje na konečné. Se stoickým klidem. Vědí, že odpor je marný. Jsou vděční, že jim zbyl ještě aspoň druhý břeh jezera.

Continue Reading

Alžírské dny v pařížském Lidlu

Autor: Karel Veliký

Na příčině nedávné další z předeher rasové války ve Francii zarazí soudržnost té útočící pakáže. Po zabití jednoho  s p r a t a  se jinak jistě soupeřící gangy semknou a vyrazí za mstou. Permanentní napětí vybuchne. Přirovnáme-li je k hyenám, pak Češi budou přežvýkavci. Po usmrcení jednoho z nich by další snad polekaně poodběhli, ale než by lovec odstřelený kus naložil, ostatní by se již znovu popásali. Nejlépe „ól inkluzive“. Ne, nehodláme se tu pouštět do zkoumání historických či dokonce genetických podmínění tohoto stavu věcí. Lacině pranýřovat obecnou naši „zbabělost“, kupříkladu v konfrontaci s povykujícími cikánskými výrostky.

Continue Reading

Alain de Benoist

Více než týden po vypuknutí nepokojů se Alain de Benoist pokouší načrtnout jejich „genealogii“: specifičnost francouzské situace, dlouhodobé problémy s masovou imigrací, kultura zapírání a zakrývání etnické reality, individualismus… – to vše ještě více než v jiných zemích přiživilo plameny chaosu.

Il Giornale: Současné nepokoje hodně do očí bijícím způsobem ukazují na selhání multikulturalismu. Jak jsme se v tomto bodě octli?

Alain de Benoist: Pochopitelně sledujeme krach multikulturalismu, ale by asi dost lenivé zastavit se jen u tohoto vysvětlení. Násilné nepokoje ve městech, jež se momentálně odehrávají, ukazují také na rozdělenou a roztříštěnou zemi – a to nikoliv vinou imigrantů, ale vládnoucí ideologie, jež mezi obyvatelstvem podporuje nahrazení morálních norem zákony zisku a efektivity. U společnosti vedené tržními hodnotami, která podmínky pro sociální fragmentaci vytváří strukturálně, by nezájem o veřejné blaho neměl nikoho překvapit.

Continue Reading

Titulní strana časopisu Nový prostor

Autor: Václav Jan

aneb veselého Silvestra s Aničkou, Vladimírem a Baďou Diaby

I letos bude asi silvestrovské vysílání „naší“ televize díky Menšíkům a Šterclům plné ostré satiry, tepající do myslivců, manželské nevěry a do úředníků OPBH. Aktuálnějšího humoru se nikdo neodváží, neboť by to mohlo být identifikováno jako urážlivé vůči skupině osob nebo členu skupiny z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, náboženského vyznání nebo přesvědčení, politických nebo jiných názorů, etnického nebo sociálního původu, genetických rysů, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, rodu, zdravotního postižení, věku, sexuální orientace nebo jiného postavení (výčet potenciálně ohrožených skupin je přesně takto definován v zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání).

Skutečný, adresný humor zpravidla glosuje směšná nebo negativní specifika obecně vnímaných skupinových charakteristik. Čili vždycky se jím může někdo cítit dotčen, uražen, a tím je pochopitelně diskriminován. A taková představa způsobuje pokrokovému konzumentu kultury přímo osypky. V New York Times už kvůli tomu zrušili odvěkou tradici publikování karikatur. Jistě, lze do aleluja tepat do fašistů, Rusů, vlastenců, lze kreativně zesměšňovat vše, co představuje bílý heterosexuální muž a jeho kultura a civilizace, ale koho by to bavilo ještě na Silvestra, když toho máme co hrdlo ráčí dnes a denně po celý rok.

Continue Reading

Autor: Morgoth

Tento týden byla konečně zveřejněna data o etnické příslušnosti z loňského britského sčítání lidu. Místopředsedkyně Vlastenecké alternativy (Patriotic Alternative) Laura Towlerová je shrnula následovně:

Údaje platí pro Anglii a Wales, prosím nezaměňovat s předchozími čísly pro celé Spojené království.

Běloši

2011: 86,0 %

2021: 81,7 %

(Tedy pokles o 4,3 % během deseti let)

A v rámci „bělošské“ etnické kategorie…

Bílí Britové

2001: 87,5 %

2011: 80,5 %

2021: 74,4 %

Zde zaznamenáváme za poslední dekádu pokles asi o šest procent, o jeden procentní bod méně než za tu předchozí.

Osobně jsem očekával, že data o stávající demografické situaci v Anglii a Walesu budou ještě horší. Když jsem otevíral vládní dokument, byl jsem připraven na ránu kladivem, místo toho přišel „jen“ tvrdý úder pěstí do brady.

Netřeba zmiňovat, že v Británii obecně a na sociálních sítích především se rozběhla vášnivá debata, co – pokud vůbec něco – demografický soumrak „bílých Britů“ (jak jsou uváděni ve sčítacích formulářích) vlastně znamená.

Continue Reading

Těžko si představit záludnějšího a obávanějšího protivníka, než mongolské hordy na vrcholu své moci…

Autor: Nicholas R. Jeelvy

Kyle Rittenhouse byl shledán nevinným ve všech bodech obžaloby během pozorně sledovaného procesu, který zkoumal jeho konání při loňských nepokojích, kdy ve wisconsinském městě Kenosha zastřelil dva teroristy z Antify a dalšího zranil. Dobré shrnutí faktů procesu si můžete poslechnout třeba tady. Patříte-li mezi ostřílené disidenty, asi jste slyšeli také o soudu s „joggerem“ v Georgii a civilním řízení v Charlottesville, pro nově příchozí však si však stručně shrňme, o co v těchto případech vlastně jde.

V oněch dávných kouzelných časech, tedy v únoru 2020, se černošský kriminálník jménem Armed Robbery – někdy mylně psáno jako Ahmaud Arbery – (slovní hříčka, výslovnost jména zabitého černocha se skutečně podobá výrazu „armed robbery“, tedy „ozbrojená loupež“ – pozn. DP) vydal do rozestavěného domu na předměstí s úmyslem něco ukrást. Na sobě měl pracovní boty, podle médií se ovšem byl jen tak proběhnout. To byla jeho krycí historika, když kradl nebo si vytipovával stavby v sousedství, proto o něm místní mluvili jako o „joggerovi“ (běžec). Rodinné duo (otec a syn) Travis a Gregory McMichaelovi ho konfrontovali a pokusili zadržet. Vysloužilý policista Gregory McMichael v něm totiž poznal známou firmu ze svých dní u sboru. Armed Robbery, v projevu inteligence a sebekontroly typické pro americké černochy, se Travisovi pokusil vyrvat z rukou jeho brokovnici. V následné potyčce byl zasažen třemi výstřely ze zbraně a jeho slibně se rozvíjející dráha zločinu tak byla předčasně uťata. V době vzniku tohoto článku se proces chýlí ke konci.

Continue Reading

Julius Streicher v Norimberku

Úvodní část najdete zde.

Norimberk  

V květnu 1945, jen pár týdnů po skončení války, Streichera zajali američtí vojáci. V americkém vězení ho zkopali, bili, plivali na něj, nutili ho pít sliny a pálili cigaretami. Měl pohmožděné genitálie, vytrhané řasy i obočí. Svlékli ho donaha a fotili.18] Následně ho převezli do Norimberku k ostatním někdejším vysokým představitelům Třetí říše, obviněným u Mezinárodního vojenského tribunálu. Židovský americký důstojník a vojenský psycholog Tribunálu Gustave Gilbert provedl u obviněných testy inteligence. Streicherova byla ze všech obviněných nejnižší: 106, tedy jen lehce nadprůměrná.

Jako obhájce byl Streicherovi přidělen Dr. Hanns Marx. Přestože mnoho úcty mezi oběma muži nebylo a Streicher se nijak netajil nedůvěrou ke svému obhájci, Marx se se svým – jak sám správně říkal – „obtížným a nevděčným úkolem“ 19] vypořádal až pozoruhodně dobře.

Continue Reading

Dr. Andrew Joyce se zamýšlí nad výsledky nedávného průzkumu nálad bílých Američanů, především nad největší částí respondentů (61 % , dobrá zpráva je to podle 15 % tázaných, špatná pro 22 %), podle nichž není klesající podíl bělochů pro společnost „dobrý ani špatný“ vývoj. Následuje nejrelevantnější úryvek, celou esej najdete zde.

Domnívám se ale, že výsledky průzkumu alespoň zčásti přesně zachycují skutečné, byť zmatené pocity bělošského obyvatelstva. Drtivá většina, 61 %, ukazuje na netečnost, případně neschopnost se rozhodnout. Jsem přesvědčen, že značná část těchto odpovědí má původ v oné části bělošské psýché, jež si velmi dobře uvědomuje, že na diverzitě nic ohromného není, ale současně se jí nedostává kulturních prostředků k tomu dohlédnout, kam tato cesta vede. Většina bělochů si myslím instinktivně uvědomuje, že soumrak bělochů bude pro společnost neblahý, jsou ovšem tak intenzivně bombardováni protikladným narativem, že si příliš nedokáží představit, v čem takováto společnost bude horší. Když se z bělochů stane menšina v rámci celé země, kam asi tak budou moci dál utíkat? Bělošský útěk se stane přežitkem minulosti: běloši budou s diverzitou zamčení „v jedné klícce“. Zůstává tak z hlediska psychologie mas jediná možnost vše popírat a doufat v nejlepší? Výsledky institutu Pew  něco takového naznačují.

Continue Reading

Marina Hydeová, levičácký narcista

Autor: Tobias Langdon

Zatímco si pohledný řecký mladík Narkissos (Narcissus) zálibně prohlížel svůj vlastní odraz na hladině lesní tůňky, nabízel by skvělý terč pro černošskou „vybíjenou“ (Knock-Out game). Nějaký utlačovaný snědý mladík by k němu snadno mohl připlížit a názorně ukázat sílu spravedlivostí sevřené černé pěsti.

Klíč k porozumění levičáctví

Naštěstí pro Narkisse Řecko v oněch dávných dnech ještě nebylo náležitě obohaceno. Na rozdíl od svých moderních nástupců se staří nudně bílí Řekové netěšili výsadě moci živit, šatit a ubytovat značné množství násilných barevných. Měli tím pádem dost času na jiné věci, jako třeba odhalování tajů matematiky, filozofie a vědy, vytvářet nesmrtelná umělecká i literární díla a vůbec pokládat základy západní civilizace.

Continue Reading

Židovské lesbičky a jejich dílo „Heather a dvě (samozřejmě nežidovské) mamičky“

Autor: Andrew Joyce

„Od prvopočátku – tedy už od vydání první výhradně dětem určené knihy – bylo záměrem formovat mysl k přijetí zavedených standardů chování.“ – Saul Braun, The New York Times, 7. června 1970.

Tato esej vznikla na základě materiálů shromážděných při přípravě nedávno vydaného článku „Židé, obscénnost a právní systém“. S ohledem na objem sebraného materiálu a jedinečnost tématu jsem se rozhodl, že postačuje na samostatný článek věnovaný dětské literatuře. Při studiu materiálu k eseji o obscénnosti jsem pečlivě studoval seznam Americké asociace knihoven (American Library Association, ALA) „100 nejslavnějších zakázaných/kontroverzních knih: 2000-2009“ s úmyslem zjistit povahu a rozsah zastoupení židovského prvku. Jako první mě udeřil do očí značně disproporční židovský podíl na produkci knížek považovaných rodiči, školami a dalšími institucemi za perverzní. Židé bývají při sčítání lidu proslule zdrženliví, ve Spojených státech jich ovšem jistě žije mezi 2,2% (jak naznačují údaje agentury pro výzkum veřejného mínění Pew) a 5%. I když přijmeme zrnko pravdy v apologetickém argumentu, že Židé častěji směřují do profesí ve světě literatury (což ovšem mnoho nevypovídá o motivech), velkoryse bychom mohli očekávat židovské zastoupení asi u deseti děl ze seznamu ALA.

Životopisná prověrka všech autorů na seznamu (u některých jsem k průkazným výsledkům nedospěl) však ukazuje, že 17 židovských spisovatelů napsalo celkem 22 knih na seznamu ALA. 1] Židé jsou tak velmi výrazně pře-zastoupeni v produkci současné literatury, která podle mnohých stojí v protikladu k většinové kultuře, což se dále zvýrazňuje, nebudeme-li brát v potaz starší, bělošskými autory napsaná díla jako Dobrodružství Huckleberryho Finna (dnes mnohými kritizované jako „rasistické“). Protože tvoří většinu položek na seznamu dětská literatura, došlo mi – mj. také ve světle mých předchozích zjištění stran židovské manipulace poptávky po „knížkách oslavujících rozmanitost“ ve vzdělávacím systému – že literatura pro děti je neprávem zanedbávanou a důležitou frontou každodenního kulturního boje. Tento článek tak má posloužit jako stručný úvod k některým výraznějším osobnostem a tématům v oblasti židovského levicového aktivismu v literatuře pro děti.

Continue Reading

HMF Medaljen

Úspěšný boj se stigmatem trestní perzekuce švédských vlastenců

Od 2. července loňského (2020) roku začaly lidem, odsouzených v posledních letech na základě švédských zákonů proti „šíření nenávisti“, chodit do schránek vyznamenání. Za tímto projektem stojí skupina vlastenců, kteří se tak tuto kategorii „trestných činů“ snaží zbavit nálepky stigmatu a namísto toho odsouzení proměnit na svého druhu poctu tím, že lidem dají hmatatelný doklad jejich odporu proti směřování naší země.

Počátky švédské legislativy proti nenávisti se datují už do roku 1948, kdy byla na popud židovských lobby z USA přijata ve snaze zastavit antisemitskou publikační činnost Einara Åberga (tzv. Lex Åberg – pozn. DP). Dlouhá existovala v právním řádu v podobě zřídka užívaného obvinění hets mot folkgrupp desetiletí – štvaní proti etnické skupině – běžně označovaného zkratkou HMF.

Od počátku tohoto století ale využívání HMF k umlčení kritiků radikální rasové a etnické proměny Švédska nabralo na obrátkách. V období 1990-2016 vzrostl počet případů HMF, kterými se zabývala policie, ze 44 na 994.

V roce 2017 založil zneuznaný ex-policista Tomas Åberg státem financovanou nevládní organizaci, která si vytkla za cíl pohnat před „spravedlnost“ co nejvíc lidí šířících „nenávist“ na sociálních médiích. Pojmenoval ji Näthatsgranskaren – doslova „(celosvětový) hlídač nenávisti na síti“. Počet údajných HMF nahlášených policii se v prvním roce existence skupiny více než zdvojnásobil: za rok 2018 to bylo 2 508 případů.

Continue Reading

Knihu Petra Hampla Prolomení hradeb vydá v nejbližších dnech i vydavatelství Arktos

Autor: Radek Satoranský

Text vznikl jako reakce na recenzi Václava Jana, „Zamyšlení nad knihou Petra Hampla“. Chtěl bych dopředu upozornit, že i přes případné výtky a občasný kritičtější tón si autora vážím a vůči jeho osobě netrpím žádnou veřejnou či skrytou animozitou, ani subjektivní potřebou ho jakkoliv schválně znevažovat. Pokud by se některou pasáží cítil dotčen, nechť to přičte na vrub mému značně nevyvinutému taktu. Děkuji za pochopení.

Nedávno zde Václav Jan publikoval rozsáhlou recenzi nové knihy sociologa Petra Hampla. Pojal ji s obdivuhodnou pečlivostí a Hamplovy rozbory současné evropské společnosti podrobil zevrubné kritice. Autorovi nelze upřít snaha působit akademickým dojmem a svá stanoviska dostatečně vyargumentovat. Z pohledu českého nonkonformního čtenáře se jedná o vzácný počin. I přes kladné hodnocení však výsledné dílo zbytečně degradují dva hlavní charakterové rysy, které zásadním způsobem přispěly ke znevěrohodnění autora i k jeho chybným závěrům.

Prvním takovým charakterovým rysem, který celou recenzi zbytečně kazí, je neskrývaná předpojatost vůči marxismu. Přestože se sám řadím mezi dlouhodobé a oprávněné kritiky marxistických tezí, vnímám autorovu obsesi jako krajně rušivý a znevěrohodňující element.

Continue Reading

Petr Hampl – Cesta z nevolnictví

Autor: Václav Jan

Anotace na obálce knihy Cesta z nevolnictví (Naštvané matky z. s., Olomouc, 2020) praví:

Druhý díl sociologického bestselleru Prolomení hradeb je určen, mimo jiné, rodičům, kteří se bojí o budoucnost svých dětí a zároveň se smutkem zjišťují, že slova jako vlast, národ nebo svoboda pro ně mnoho neznamenají. Proč je další generace tak naivně otevřena globalistickým ideologiím?

Je určena mladým lidem, kteří si uvědomují, že svět, v němž dominují mamutí korporace a mezinárodní byrokratické aparáty, jim nemůže nabídnout dobré životní šance.

Vysvětluje, jak současná situace vznikla, jaké jsou její příčiny, jaký další vývoj lze očekávat, jak jej mohou lidé ovlivnit a jak si může jednotlivec v tom všem uhájit svůj životní prostor.

První odstavec platí, druhý vystihuje stěžejní část obsahu knihy, třetí odstavec slibuje něco, čemu se autor, sociolog Petr Hampl, ve skutečnosti spíše vyhýbá.

Úvahy o tom, „jak mohou lidé ovlivnit vývoj a jak si může jednotlivec v tom všem uhájit svůj životní prostor“, vyznívají v jeho podání spíše jako návod k mírně defétistickému útěku do zbytků „starého světa“, než jako návod ke skutečné společenské změně. Jestliže autor nepostihuje stěžejní příčiny současného stavu, zákonitě nemůže najít ani skutečná východiska.

Continue Reading

Obálka knihy Sergeje Niluse Velké v malém aneb Antikrist jako nastávající politická možnost, o příchodu antikrista (vydání z roku 1911), ve které vyšly Protokoly jako samostatná příloha

Autor: Adrew Joyce

Až při nedávné debatě s Fróðim Midjordem nad Protokoly sionských mudrců jsem si naplno uvědomil, jak vysoce si dnes Židé musejí Protokolů cenit, ne snad pro jejich obsah, ale způsob, jakým se nanejvýš elegantně dají užít coby ztělesnění protižidovského konspiračního myšlení mezi Evropany. Proč rozebírat Claudiova slova 1] (vyjádření římského císaře z 1. století z úvodu Joyceovy eseje, pozn. DP) se vším jejich nepříjemným kontextem, když můžete pohodlně ukázat prstem na Protokoly – vzrušující a dráždivý popis půlnočního setkání Židů kdesi na hřbitově, aby tam zosnovali své plány na světovládu? Není proto divu, že první podrobné informace o původu Protokolů coby plagiátu spisků Hermanna Goedsche a Maurice Jolyho přinesl reportérovi irských Timesů Phillipu Gravesovi ruský kontrasemitský nacionalista z obav, že tento text, původně zamýšlený jako umělecká variace na zavedený žánr politického komentáře, se jeho straně takticky škaredě vymstí.

Ať už byl tento muž kdokoliv, při zpětném hodnocení se pravděpodobně nemýlil. Stačí se jen letmo podívat na texty jako A Rumor About the Jews: Antisemitism, Conspiracy, and the Protocols of Zion (Pomluva o Židech: antisemitismus, konspirace a Protokoly) Stephena Erica Bronnera z roku 2000 aby nám došlo, že v židovských rukou se Protokoly stávají užitečným prostředkem k diskreditaci antisemitismu in toto. Podle Bronnera Protokoly, okrajový a stylisticky výstřední text, kvůli své znepokojivé oblibě nejsou ničím menším než „součástí širšího útoku na civilizaci samotnou i liberální, sekulární a rovnostářské dědictví osvícenství….

Continue Reading

AJC byl nejaktivnější lobbistickou skupinou vystupující proti omezení imigrace…

Autor: Andrew Joyce

Ve své připravované knize On the Jews (O Židech) pracuji s teorií trojice časově zásadnějších „velkých reakcí“ proti Židům v evropské společnosti, mezi nimiž se ovšem židovské populace zdatně adaptovaly a posílily své postavení. Proti Židům namířené násilnosti v době křížových výprav, vznik tzv. „rituální pověry“ a s ní spojených lidových představ o Židech spolu s nejranějšími případy vyhoštění lichvářů považuji za klíčové prvky „První evropské reakce“ (1095-1290). Intenzivnější zapojení církve i státu, ruku v ruce s do jisté míry více sociologickým obratem v náhledu církve na Židy (např. činnost Martina Luthera v Německu či válka proti conversos ve Španělsku) na přelomu středověku a novověku pak představují „Druhou evropskou reakci“ (kol. 1380-1535). „Třetí evropská reakce“ (kol. 1870-1950) měla poměrně krátké trvání, probíhala ovšem s důrazem na dopady židovské emancipace a naplnění (na jiném místě eseje popisované) Mendelssohnovy pluralistické vize – reakce na ekonomický, sociální i politický dopad Židů na evropské společnosti.

Continue Reading

Zednářský univerzalismus v pojetí Jeana Delvillea

Autor: Collin Cleary

Poznámka:

Následující esej původně byla závěrečnou částí recenze Collina Clearyho na knihu Ricarda Duchesneho The Uniqueness of Western Civilization. Protože je v ní ale obsaženo příliš velice důležitých postřehů, než aby zůstaly „zastrčené“ na konci velice rozsáhlé knižní recenze, upravil jsem ji tak, aby fungovala i jako samostatný útvar – Greg Johnson.

Dokonce i ve většině moderních Zápaďanů – ano, i u našich politicky dokonale korektních akademiků – se dosud skrývá jakýsi míhavý záblesk starobylé, indoevropské thymotické přirozenosti. Jasně je to patrné z polemické povahy levicového akademického diskurzu. A jak zdůrazňuje Ricardo Duchesne, jejich kritika Západu názorně dokládá odvěkou negativitu Západu vůči sobě samému, západní „krizi svědomí“, což může být pro mnohé pravicové kritiky levice možná to úplně nejobtížněji pochopitelné. Sebevražedná nenávist k vlastnímu, u západních levičáků tolik rozšířená, jako by se vzpírala veškerému vysvětlení a zdá se tak být projevem čirého šílenství.

Lidé na pravici samozřejmě mají po ruce pohotová vysvětlení: sebenenávist sžírající Evropu i evropskou diasporu se podobá nakažlivému moru šířenému Neevropany, kteří s jeho pomocí chtějí manipulovat Evropany ve svůj vlastní etnický prospěch. Takováto manipulace by však nebyla možná, kdyby Evropané neprojevovali vrozené sklony ke schopnosti nemilosrdné a často až sebevražedné sebekritiky. Tento protizápadní duch evropské levice sice dost možná skutečně je pošetilý, nepoctivý a má katastrofické důsledky – není však ne-západní.

Continue Reading

Bioleninismus

Autor: Nix

Jednou z nejzajímavějších teorií vzešlých z prostředí současného pravicového disentu je ta o biologickém leninismu – bioleninismu – jež popisuje nevyhnutelné zformování a vzestup koalice divných, neschopných, cizorodých a do civilizované společnosti nehodících se coby jednotného voličského bloku, opory elit liberálních demokracií.

Autor konceptu, známý jako Spandrell nebo „Bloody Shovel“, vychází ze základního leninistického modelu budování strany ze spodiny společnosti k převzetí státní moci a přesouvá jej do sféry biologie, zejména té dnes „závadové“: budování strany z lidí, kteří patří mezi ztroskotance každého společenského uspořádání. Přirozeně zde máme na mysli nebělošské, neheterosexuální a další dysfunkční formy života, jimž jsme nuceni se klanět coby živoucím světcům náboženského kultu rozmanitosti.

Continue Reading

Cena multikulturalismu

Úvodní slovo blogu Gates of Vienna:

Náš norský korespondent „The Observer“ přeložil článek z webu Rights.no o děsivé situaci mladých Norů, kteří jsou nuceni vyrůstat v silně kulturně obohacených částech Osla.

Zámožnější Norové si snadno mohou dovolit přestěhovat se do bezpečných, příjemných bělošských enkláv, kde jejich dětí chodí do škol plných norských dětí. Ti ne tak bohatí však mají méně štěstí a musejí tak strpět ponížení života v multikulturní zkumavce, k němuž je odsoudili jejich političtí předáci.

Continue Reading