Délský potápěč

Přísaha bojovníků Hizballáhu

Autor: John Morgan

O 11. září toho bylo za uplynulé desetiletí z každé myslitelné perspektivy napsáno tolik, že není snadné nalézt úhel pohledu, který nebude působit banálně. Mohl bych se zabývat 11. zářím coby důsledkem americké zahraniční politiky, nebo jako symptomem islámské hrozby Západu, nebo z hlediska amerického vztahu s Izraelem, případně pak jeho dopady na domácí politiku a kulturu či jeho rolí při odškrtávání položek ze seznamu neokonzervativních imperialistů. Podobné úvahy jste však už nepochybně četli, a já k nim nemám co nového dodat. Proto se raději pokusím o osobní reflexi události.

Hned na úvod chci říct, že nevěřím žádné ze soupeřících teorií o 11. září jako „inside job“ („práce zevnitř“). I když nijak nepopírám, že útoky nabídly americkému vojensko-průmyslovému komplexu a jeho politickým spojencům nezměrné příležitosti, neviděl jsem žádný dostatečně přesvědčivý důkaz o aktivní účasti kterékoliv složky americké vlády nebo bezpečnostních struktur.

Navíc s přihlédnutím k neefektivitě a chaosu, panujícím v každém státním zřízení a touze očernit ostatní soupeřící frakce není možné, aby takto rozsáhlé spiknutí zůstalo utajené nadlouho či natrvalo. Po válce v Iráku netrvalo dlouho, než politici museli vyjít na světlo s pravdou o skutečném spiknutí za oponou, díky němuž vůbec válka začala. Pokud by bylo 11. září spiknutím, někdo by dřív či později předstoupil s důkazy.

Continue Reading

Pulp Fiction

Autor: Trevor Lynch

Pulp Fiction Quentina Tarantina se řadí k mým nejoblíbenějším filmům. Nechtěl jsem, aby se mi líbil – původně jsem na něj dokonce ani nechtěl jít. Podle všeho co jsem o něm slyšel, jsem film měl za naprosto nihilistický a dosti odpudivý počin. Pak ale někdo na večírku popsal Pulp Fiction jako film o „velikosti duše na konci historie“, což mě zaujalo, protože jsem zrovna asi po tisící pročítal Platónovu Ústavu – jejíž jádro tvoří popis lidské duše a „Úvod do četby Hegela“ od Alexandra Kojèva, od něhož odvodil jeho žák Francis Fukuyama svou slavnou frázi o „konci dějin.“

Mluvit o Platónovi a Hegelovi ve stejné větě jako o Quentinu Tarantinovi jistě působí podivně, ale vydržte ještě chvíli. Pulp Fiction není dekadentním filmem. Je to snímek o nejfundamentálnějších metafyzických a morálních volbách dostupných člověku, zasazený do prostředí zločinecké spodiny úpadkové společnosti. Zásadní otázka spočívá v tom, zda žít podle materiálních nebo duchovních hodnot – jestli uspokojit své osobní žádosti nebo je podřídit službě něčemu vyššímu: obecnému blahu, osobnímu smyslu pro čest nebo náboženskému poslání. Tato hluboká závažnost dělá z Pulp Fiction mnohem více než chytrý a temně nihilistický komiks. Jde o  skvělý film.

Třemi hlavními postavami filmu jsou dva zabijáci, jeden černý (Jules Winnfield, skvěle ztvárněný Samuelem L. Jacksonem), druhý bílý (Vincent Vega, hraný Johnem Travoltou) a úplatný boxer, Butch Coolidge (Bruce Willis).

Continue Reading

Vyjděte ze svých rezervací!

Autor: John Morgan

Koncept „odporu bez vůdce“ pro pravici zpopularizoval v 80. a 90. letech ve svých spisech člen Klanu Louis Beam, poté co s ním měl přijít v 60. letech americký zpravodajský důstojník (Ulius L. Amoss – více zde, pozn. DP) jako s možnou strategií odporu proti hrozícímu komunistickému převratu ve Spojených státech.

Vlastně jde jen o adaptaci modelu buněk, v němž se povstalecká skupina dělí na jednotky o několika málo členech, kde o sobě jednotlivé buňky navzájem neví a kde zůstává jen jediný člen každé buňky v kontaktu s vyšším velením, které zprostředkovává povely ústředního velitelství. Tak může organizace pokračovat ve své činnosti i po zajetí a výsleších členů buněk nebo dokonce ústředí, jelikož nikdo nezná všechny zúčastněné.

V průběhu 20. století této techniky úspěšně či neúspěšně využila řada skupin, z těch významnějších zmiňme např. IRA, francouzský odboj, alžírskou FLN (vykresleno v legendárním filmu Bitva o Alžír /La Battaglia di Algeri/), Vietkong, Weather Underground nebo al-Káidu.

Odpor bez vůdce zachází ještě o krok dále a zcela se rozžehnává s konceptem organizace, na jejíž místo staví malé skupinky či jednotlivce, kteří mají z vlastní iniciativy a s využitím jim dostupných zdrojů napadat nepřítele. Jelikož je nespojuje nic kromě společné ideologie, nepřátelské bezpečnostní složky je nemohou sledovat ani předvídat jejich akce. V momentě, kdy počet a intenzita útoků dosáhne jistě úrovně, si hnutí získá přízeň mas a z podzemí se nějakým způsobem zjeví početné hnutí, které pozvedne boj na další úroveň.

Continue Reading

Islamizace je jen špička ledovce

Autor: Greg Johnson

Mnoho bílých Američanů, kteří se obávají etnického zaplavení barevnými imigranty, se to neodváží ze strachu z nálepky „rasismu“ vyslovit. Proto se raději vymezují proti ilegální imigraci.

Vyřešení problému ilegální imigrace ale skutečný problém nenapraví – vláda totiž může ilegální imigranty snadno „zlegalizovat“ – a dokonce, i kdyby došlo k zastavení veškeré imigrace, běloši by stále čelili demografickému nahrazení rychleji se množícími barevnými, kteří už v zemi žijí.

Poučení tedy zní: Nemůžete vyřešit problém, který správně nepojmenujete.

Pokud však otázka ilegální imigrace poslouží k přivedení pozornosti bílých Američanů k naší demografické krizi, měli bychom tuto skutečnost uvítat a následně se pokusit jim vysvětlit plný rozsah problému a nastínit jeho řešení.

I mnoho Evropanů (v Evropě) znepokojuje perspektiva demografického nahrazení barevnými imigranty. Místo kroků proti přílivu barevných si ale stěžují na islamizaci. I tito lidé však padají do pasti:

Continue Reading

Giorgio de Chirico, Les Masques, 1926

Autor: Christopher Pankhurst

Z tempa technologického pokroku se nám může snadno zatočit hlava a navykli jsme si očekávat nekonečný proud rychlejších a výkonnějších zařízení. Budoucí vývoj takových technologií slibuje stále sofistikovanější stroje, které zpochybní základní premisu lidské nadřazenosti. Je vynakládáno velké úsilí na dosažení dystopické budoucnosti strojů, nadaných úžasnými schopnostmi, jejichž samotná existence možná způsobí nahrazení lidstva.

Někteří myslitelé se pokusili prozkoumat dopad takovýchto technologií a vytvořili modely, integrující tyto technologie do širších scénářů budoucího vývoje. Zde se budeme zabývat dvěma z nich: válkou páté generace a archeofuturismem.

Válka páté generace (5GW)

Model 5GW vychází z článku vydaného v roce 1989 v Marine Corps Gazette The Changing Face of War: Into the Fourth Generation („Proměňující se podoba války: Ke čtvrté generaci“). V něm autoři Lind a spol. vyvinuli model moderního způsobu vedení války (warfare), popsaný pomocí 4-generačního evolučního vývoje. Pro první generaci (1GW) bylo typické využití linií, kolon a mušket. Své vrcholné vyjádření dostala v napoleonských válkách. Druhá generace (2GW) užívala smrtonosnější technologie, např. kulomet a pušku, takticky byla mobilnější. Jejím ztělesněním je 1. světová válka. Po zbytek 20. století byl dominantním typem konflikt třetí generace (3GW). Jeho podstatou byla snaha o překonání nepřátelské fronty infiltrací a dynamickou mobilitou v kombinaci s opět ještě ničivější technologií (tanky apod.). Charakterizována je blitzkriegem.

Continue Reading

Ray Bradbury (1966)

Autor: John Morgan

Ray Bradbury, spisovatel nejlépe známý díky románům Marťanská kronika, 451° Fahrenheita, a autor stovek dalších povídek, zemřel 5. června 2012 ve věku 91 let. S jeho osobou ztrácí Amerika nejen jednoho ze svých nejlepších spisovatelů, ale také jednoho z našich posledních skutečných spisovatelů.

Snažím se neužívat těchto slov – „skutečný“ nebo „spisovatel“ – lehkovážně. Říkám spisovatel, protože jsem skálopevně přesvědčen, že Bradbury – jakkoliv jistě nebyl jedním z „nejhlubokomyslnějších“ nebo nejsofistikovanějších spisovatelů minulého století – se pravděpodobně přiblížil kořenům angstu naší doby ve svém díle blíže než kdokoliv jiný.

Naprosto záměrně jsem ho nenazval ani „spisovatelem science fiction“, jelikož jak sám kdysi poznamenal, jedinou z jeho prací, která by se dala označit nálepkou sci-fi, bylo 451 stupňů Fahrenheita, zatímco zbytku jeho díla by více slušelo označení fantasy nebo horroru, spolu s několika knihami – jako Pampeliškové víno – řadícími se do literárního mainstreamu.

Pokud jde o termín „skutečný“, užil jsem jej z několika důvodů. Zaprvé patřil Bradbury k vymírajícímu druhu spisovatelů, kteří se naučili psát předtím, než se Amerika stala postgramotnou, „informační“, společností, poohlížející se po zábavě a komentáři společenského dění spíše v televizi a později na internetu namísto knih. Dále také proto, že se Bradbury stal spisovatelem z vnitřního puzení – jak proto, že se k tomu cítil povolán, tak proto, že na tom vcelku doslova záviselo jeho živobytí.

Continue Reading

Jeune Bretagne

PL: Je tedy Jeune Bretagne mládežnickým hnutím, jak naznačuje název skupiny?

YV: Nikoliv, máme členy všech věkových kategorií. Mnoho skupin dělí své aktivisty podle věku, důležitější by však měla být oblast zájmu každého aktivisty. V naší skupině máme například aktivistu-čtyřicátníka, který zbožňuje rozdávání našich tiskovin a vylepování plakátů. Nezajímají ho přednášky ani další činnosti. Jak víš, tyhle věci mají obvykle na starosti teenageři, a při dělení podle věku bychom o tohoto chlapíka, který je spolehlivý a vzorem pro mladé, s kterými pracuje, přišli.

PL: Kolik máte členů?

YV: Máme asi 250 přívrženců, ale počet členů-aktivistů se pohybuje mezi 60 a 80. Když pořádáme kulturní akce, přijde zpravidla kolem 150 lidí, včetně mnoha těch, kteří nepatří mezi stoupence, protože jde o otevřené akce. Při více politicky orientovaných akcích počítáme s 30 až 40 účastníky.

PL: Pověz mi víc o těchto různých činnostech.

YV: Jak víš, vlastníme nedaleko odsud farmu. Každý měsíc tam pořádáme přednášky na kulturní a metapolitická témata. Pravidelně rozdáváme materiály a vyvěšujeme plakáty k propagaci naší skupiny i ke zdůraznění jistých témat či přitáhnutí pozornosti k dané problematice. Konají se „letní univerzity“; naši členové–aktivisté na místě přespávají a děláme to, co jindy – jen intenzivněji. Udržujeme přidružené skupiny zaměřující se na sport a fyzickou zdatnost. Při všech akcích také usilovně pracujeme na osvojování si vůdcovských dovedností a strategického myšlení – tato část je nesmírně důležitá. Naší nejdůležitější funkcí je sloužit coby vzdělávací skupina. Dodáváme lidem sílu pokračovat v boji pomocí kulturní a metapolitické práce a ukazujeme cestu, jak docílit změny v jiných skupinách skrz vůdcovské dovednosti a strategické myšlení.

Continue Reading

Alain de Benoist

Nicolas Gauthier: Co bychom si – kromě legitimního rozhořčení – měli vzít z masakru v redakci Charlie Hebdo? Měli bychom jej vnímat – jak se to objevuje v některých médiích – coby důkaz „totální války“ mezi islámem a křesťanstvím, Východem a Západem?

Alain de Benoist: Z odpudivého způsobu masakru zaměstnanců Charlie Hebdo nepochybně mrazí u srdce. A jakmile emoce přebijí vše ostatní, bývá o to složitější zachovat chladný rozum. Přesto právě to teď nejvíc potřebujeme. Musíme si dopřát vnitřní odstup, umožňující rozbor události a poučení z ní. Čemu vlastně čelíme? Nové podobě terorismu, ve Francii prvně využité Chálidem Kelkalem a Mohammedem Merahem. Liší se od předchozích vln terorismu (jako 11. září nebo bomby v madridských vlacích), které byly naplánovány a provedeny ze zahraničí rozsáhlou mezinárodní teroristickou sítí.

Nyní stojíme před útoky, naplánovanými na území Francie více méně nezávisle radikalizovanými jednotlivci. Postupně přešli od kriminality k džihádismu, i když na této cestě většinou selhávali. Mají však chladné hlavy, umí zacházet se zbraněmi a zcela pohrdají životy ostatních. Přesto zůstávají diletanty, provokatérskými packaly, jako bratři Kouachiové, kteří se rozhodnou pobít redakci časopisu, ab „pomstili proroka“, ale zazvoní na špatné adrese, zanechají všude hromadu stop, nemají únikovou strategii a v autě, které jednoduše nechali na ulici, zapomenou své doklady. Nevyzpytatelní fušeři – což je činí ještě nebezpečnějšími.

Continue Reading

William Pierce

Autor: William Pierce

Mnozí z mých nejlepších přátel se považují za konzervativce. Mám je upřímně rád a obdivuji je pro jejich ctnosti: mají správně zorientovaný morální kompas a zachovávají si osobní integritu i v éře rozkladu, mají nezávislého ducha a jsou připraveni stát i uprostřed stále nesamostatnější společnosti na vlastních nohou.

Proto doufám, že mi následující řádky prominou.

Tragická volba

Nemám sebemenších pochyb, že bych v případě vynucené volby mezi konzervatismem nebo levicí – ať starou či novou – volil konzervatismus.

Naštěstí však před takto omezenou volbou nestojíme – to by bylo skutečně tragické. Tragické ve velkolepém, spenglerovském slova smyslu. Stáli bychom před volbou onoho Spengerova hrdiny, římského vojáka v Pompejích, jehož kosti nalezli před jeho stanovištěm, kde ho pohřbila erupce Vesuvu, neboť nebyl ze svého postu nikým uvolněn a vystřídán. Volili bychom to, co je správné, čestné a v souladu s nejlepšími tradicemi naší rasy – a co nevyhnutelně selže.

Konzervativci totiž ze smrtelného zápasu, v němž se octli, nemohou v žádném případě vyjít vítězně. I když totiž jejich radikálně levicoví protivníci nedosáhnou svých cílů – a ani jich dosáhnout nemohou, neboť vychází z pomýleného chápání člověka a přírody – prokázali konzervativci naprostou neschopnost zabránit svým oponentům ve zničení svého vlastního světa.

Continue Reading

Autor: Christopher Pankhurst

Jako skoro všichni ostatní, kteří komentují masakr v Charlie Hebdo ani já nevím o plátku téměř nic kromě toho, co o něm bylo řečeno po události. Z dostupných informací se zdá, že vyniká v satirických karikaturách dosti nevybíravého a nepříliš vtipného typu. I když bych pravděpodobně nesouhlasil s téměř žádným z postojů časopisu, pokládám pařížské události 7. ledna za velmi smutné. Něco smutného však bylo i na časopise stárnoucích levičáků, pokládajících se za revoluční předvoj politického radikalismu.

Dalším establishmentovým karikaturistou v zajetí podobné deziluze o svém postavení vně systému je Steve Bell z listu The Guardian. Jeho reakcí na masakr bylo nakreslit vrahy ve směšném oblečení, jak se ptají: „Proč se nám ti zmrdi pořád smějou?“ Nikdo se nesměje, Steve. Možná by to vyvolalo chichot pětiletého dítěte, které se ještě směje klaunům, ale ve skutečnosti nelze na tomto druhu karikatur nalézt nic obzvlášť hodnotného ani chvályhodného. Pokud pak není podobný výtvor ani vtipný, nezdá se být víc než cvičením v politováníhodné frustraci.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Úloha multikulturalismu v agendě globalismu

Pod pláštíkem multikulturalismu a slogany typu „rovnost“ či „lidská práva“ už došlo k prosazení řady zlovolných záměrů. Stejně jako v případě „demokracie“, využité v průběhu nedávných dějin k bombardování států slouží i tato hesla k oklamání důvěřivých a maskování skutečných záměrů lidí, které pohání téměř výhradně chamtivost a touha po moci.

Na mysl nám může vytanout např. způsob, jakým byla otázka tzv. uitlanders využita k ospravedlnění búrských válek, jejichž skutečným účelem bylo zajištění kontroly nad nerostným bohatstvím Jižní Afriky pro Cecila Rhodese, Alfreda Beita a další.

Paralelu nalezneme i v současnosti, pod hlavičkou „boje proti apartheidu“. A tak zatímco svět nadšeně tleská uchopení moci ANC, ve skutečnosti se Afričané z materiálního hlediska nepohnuli dopředu ani o píď; parastatals a státní společnosti jsou však mezitím rychle privatizovány, aby se mohly přesunout pod ochranná křídla globálního kapitalismu. Když v roce 2000 zemřel patriarcha jihoafrického kapitalismu Harry Oppenheimer, jehož rodina je tradičním protivníkem Afrikánců, oslavoval jej Nelson Mandela takto: „ Jeho zásluhy na vytváření partnerství mezi velkými podniky a novou demokratickou vládou v rané fázi demokraticky zvoleného režimu nemohou být nikdy dostatečně doceněny.“ 1]

Continue Reading

Mike Davis
Buda’s Wagon: A Brief History of the Car Bomb
London: Verso, 2007

Autor: Michael O’Meara

K této globalizaci „semi-strategických“ automobilových bomb mohlo dojít částečně i zásluhou CIA, která prostřednictvím pakistánské rozvědky ISI vyškolila během 80. let minulého století v této technice tisíce mudžáhidů. Ti jí následně rádi a často užívali ve „Válce Charlieho Wilsona“ i pozdějších teroristicko-povstaleckých kampaních na Středním východě, v Bosně, Čečně, Indonésii, na Filipínách a jinde, aby se nakonec obrátili proti „Prvnímu světu“, především pak západní Evropě. Ta čelila útokům nejen různých domácích nacionalistických teroristických skupin (IRA, ETA, korsická FLNC atd.), ale také džihádistů, vzešlých z nepřizpůsobitelných evropských muslimských imigrantských komunit.

V tom, co by se dříve nazvalo festivals de plastique 1], džihádisté brzy zjistili, že Budův povoz působí na „křižáky a Židy“ velmi přesvědčivě.

I když se většina jejich útoků na americké cíle – ambasády, luxusní hotely a turistická střediska pro západní klientelu – odehrála ve Třetím světě, nebyla ani americká půda zcela ušetřena tohoto hrůzného vynálezu.

Arogantní symbol amerického kapitalismu, Světové obchodní centrum, napadli bývalí učedníci CIA dvakrát: poprvé v roce 1993 a podruhé – nesrovnatelně spektakulárněji – v roce 2001, kdy jako bombu užili okřídleného dopravního prostředku.

Continue Reading

Félicien Rops – Pornokratès (1878)

Autor: Greg Johnson

„O štěstí neusiluje člověk, jenom Angličan.“ – Nietzsche

Hlavní otázky metapolitiky se soustřeďují kolem identity, morálky a možnosti.

Carl Schmitt považuje za prvopočátek politična dělení na nás a je. Otázky identity zní: „Kdo jsme?“ a „Kdo nejsme?“ Konktrétněji si bílý nacionalismus žádá odpověď na otázku: „Kdo je bělochem a kdo jím není?“

Otázka morálky zní:  „Co je správné?“ Je vytvoření bílé domoviny morální? I pokud má bílý nacionalismus politický smysl, dokud bude pokládán za nemorální, bude vyvolávat odpor. Ale jakmile přijmou lidé myšlenku bělošské domoviny coby morální, udělají pro její vznik první poslední.

Morální idealismus sám o sobě ale nestačí – politika je totiž uměním možného. A tak nestačí jen vědět, že bílý nacionalismus je morálně správný, musí být také politicky možný. Je nabízená globální multikulturní a multirasová utopie vůbec reálná? Je svět bez smysluplných odlišností – a tedy bez nepřátelství – dosažitelný? A pokud by byl takový svět chimérou, jak vypadá jeho alternativa? Jsou etnicky homogenní domoviny uskutečnitelným cílem? A pokud ano, jsme schopni získat zpět kontrolu nad naším osudem a takové domoviny vytvořit?

Continue Reading

Charlie Hebdo: Sto ran bičem jestli nezemřete smíchy…

Autor: Pierre Vial

Jestli tohle není válka, tak to jako válka dozajista vypadá, jak už nějakou dobu tvrdíme.

Charlie Hebdo zaplatilo cenu za svobodu projevu. Nemáme příliš vysoké mínění o levicových (nebo pravicových) médiích, což platí i pro tento satirický týdeník a jeho karikaturisty, kteří si vydělávali na živobytí rochněním ve špíně. Novináři z tohoto plátku nás nemají rádi a tento pocit je vzájemný.

Musíme však uznat, že tito lidé měli – na rozdíl od většiny jejich „správně myslících“ kolegů – velkou odvahu. Byli prakticky jedinými, kteří veřejně pranýřovali islamismus, který nám vyhlásil válku, boj na život a na smrt. Nyní za to zaplatili svými životy. A tak dnes říkáme „RESPEKT“, jak by zřejmě řekla dnešní „mládež“ z ghett.

Je ironií, že politicko korektní „hlídací psi demokracie“ útočili celé týdny na Erica Zemmoura kvůli jeho knize Le Suicide français (Francouzská sebevražda), nedávno pak na Michela Houellebecqa za jeho román Soumission (Podřízení /narážka na význam slova islám, „podrobení, podřízení se“ – pozn. red. DP/), kdy nešetřili výrazy jako například nenávist vůči „jiným“, islamofobie, pétainismus, názory na zvracení, vidlácké chování, paranoidní blouznění… A jak označila média útok na policejní komisařství v Joué-lès-Tours nebo vražedné najíždění automobily do davů lidí na vánočních trzích (jak symbolické!) v Dijonu a Nantes? Šlo o činy „šílenců“ kteří by měli být samozřejmě spíše politováni, než odsouzeni.

Continue Reading

Greg Johnson – New Right vs. Old Right

Autor: Greg Johnson

“This ain’t no party. This ain’t no disco.
This ain’t no foolin’ around.”
—
„Tohle není žádná párty, tohle není žádná diskotéka
Žádný prostor na to, dělat hlouposti“

—Talking Heads, “Life During Wartime”

V subkultuře bílého nacionalismu se pohybuji od roku 2000 a své zkušenosti bych označil jako veskrze – i když nikoliv výhradně – pozitivní. Nejobtížnější sousto pro mě neznamenali šejdíři a šílenci, ale všeobjímající pocit nedostatku morální vážnosti – dokonce i mezi těmi nejznalejšími a nejzásadovějšími bílými nacionalisty. Znám lidi, kteří skutečně a upřímně věří, že naše rasa je vystavena úmyslné politice genocidy, vytvořené organizovanou židovskou komunitou. Přesto však tváří tvář této hrůze gigantických rozměrů pokračují v životech plných marnivosti, pošetilosti a požitkářství.

Mám za to, že k naší věci přilákáme více lidí dodržováním následujících zásad: 1) každý si sám určuje intenzitu a explicitnost svého zapojení a 2) my ostatní jeho rozhodnutí budeme respektovat. Naše snahy však nijak nepokročí, dokud nedokážeme přesvědčit lidi, aby 1) učinili v plném rozsahu to, čeho jsou schopni v rámci své zvolené míry zapojení, a 2) aby tuto míru rozšiřovali – a tím i riziko, které jsou pro boj ochotní podstoupit. Abychom toho ale dosáhli, musíme se nejprve vypořádat s problémem morální vážnosti.

Continue Reading

Frank Kemp Salter – On Genetic Interests: Family, Ethnicity, and Humanity in an Age of Mass Migration

Autor: Michael Polignano

Recenze knihy Franka Saltera: On Genetic Interests: Family, Ethnicity, and Humanity in an Age of Mass Migration, 2nd ed. New Brunswick, N.J.: Transaction Publishers, 2007

Dle hlavní teze knihy Franka Saltera On Genetic Interests veškeré živé organismy chrání své „genetické zájmy“ – každá životní forma tedy usiluje o předání svých genů další generaci. Salter tak staví na a rozšiřuje stávající teorie příbuzenství a altruismu – především teorii inkluzivní zdatnosti W. D. Hamiltona 1], podle níž může altruistické chování vůči vlastní (rozšířené) rodině, až do bodu vlastního obětování, zvýšit vlastní genetické zastoupení v budoucích generacích. Jinak řečeno – za určitých okolností může tvor ochránit prostřednictvím altruistického chování vlastní genetické zájmy, i pokud takové chování snižuje jeho přímé šance na reprodukční úspěch. Aplikací tohoto principu na etnické skupiny (Salter upřednostňuje termín „ethnies“) 2], jejichž příslušníci sdílejí vyšší procento genů než náhodně zvolení lidé z odlišných skupin, vstupuje Salter na neprobádané teritorium. Příslušnost k etnické skupině se tak stává přirozeným rozšířením příbuzenství.

K určení příbuznosti mezi dvěma jedinci není třeba rozsáhlých genealogických záznamů: lze jej kvantitativně stanovit prostřednictvím rozboru genetického vzorku. Salter ke zjištění míry příbuznosti využívá globálních genetických rozborů, provedených L. L. Cavallim-Sforzou, P. Menozzim a A. Piazzou v 80. letech minulého století. 3] Hned na úvod stojí za to vyvrátit oblíbenou a častou opakovanou námitku o neexistenci čistých ras: jisté smíšení populací koncept genetických zájmů nijak nediskredituje (str. 48). Dokud existují mezi etnickými skupinami „průměrné“ genetické odlišnosti, existují i etnické genetické zájmy.

Continue Reading

Jiný svět je možný

Autor: Eugène Montsalvat

V současnosti se pravice nachází v revoluční situaci. Všechny mocenské mechanismy byly uzurpovány nepřátelskou elitou. Hospodářství, vláda i akademické prostředí se dostaly plně pod kontrolu korporátních internacionalistů nebo radikálních multikulturalistů.

Ve své ekonomické dimenzi směřuje kapitál proti zájmům nacionalistů, tradičně nábožensky založených lidí a dělníků. Kapitál je mezinárodní, běžní lidé jsou vlastenečtí. Kapitalista nezná vlast. Může se přestěhovat do jakékoli lokace, která mu bude vyhovovat a přesunout své bohatství s sebou. Nemá potřebu udržovat loajalitu k jakémukoli národu. Jak poznamenává Alain Soral v eseji „Třídní boj uvnitř socialismu“: „Internacionalismus je […] hlavní charakteristickou vlastností mobilních elit a nomádských manipulátorů, kteří dělají svoje obchody  na jiné – domněle vyšší – úrovni než obyčejní lidé, kteří jsou díky svým činnostem (praxis) poměrně imobilní a zakořenění.“ 1]

Proto je válka mezi třídami také válkou kulturní. Kulturní globalizace a ekonomická globalizace jdou ruku v ruce. Jediný kapitál má z obojího prospěch. Vytváří se bitevní linie: liberální, kapitalističtí internacionalisté proti konzervativním, populistickým nacionalistům. Ti se zjevně teprve musí zorganizovat do míry, do níž už dávno jsou organizovaní její protivníci.

Continue Reading

Léon Frédéric – „Les Ages de l’ouvrier“

Autor: Eugène Montsalvat

Nová pravice se nesmí bát zaujmout pozice, typicky považované za levicové. Mělo by být jasné, že ve světě po skončení Studené války ztratilo levo-pravé dělení spektra velkou část své relevance. Boj proti rudým přestal být účinným argumentem, když je to právě Amerika, kdo vede svět na cestě do propasti atomizované společnosti konzumentů, prosté jakékoliv vyšší duchovní hodnoty.

Paradigma Studené války bylo totiž falešné dokonce i tehdy, když mělo relevanci. Americký liberalismus i leninismus jsou dvě materialistické, internacionalistické ideologie, vylučující jakoukoliv roli tradice. I Julius Evola neváhal amerikanismus označit za horší ze dvou zel.

Nedávno jsem napsal, že ze dvou velkých nebezpečí, ohrožujících Evropu – amerikanismu a komunismu – je to první mnohem záludnější. Komunismus se umí projevit výhradně v podobě brutální a katastrofické – tj. přímého uchopení moci komunistickým hnutím či stranou. Na straně druhé amerikanismus získává půdu pod nohama postupně: infiltrací, ovlivňováním posunu mentality a zvyků, jenž se zprvu zdá být samo o sobě neškodné, které však ústí v zásadní zkaženost a úpadek, proti němuž lze bojovat pouze zevnitř.

Komunismus je mrtvý – netřeba k tomu dodávat víc. Amerikanismus však kráčí dál: v Libyi a Iráku, v médiích a mechanismech globální ekonomiky. Jeho protivníky, ať už ty ve Třetím světě či bývalém východním bloku nebo v rámci dělnické třídy, jejich někdejší záštita – tradiční levice – odvrhla. Nová pravice, zasazující se za zakořeněné historické identity proti působení sil liberální modernity, se musí postavit na bývalé místo levice. Nepřátelé liberalismu se musí spojit – bez ohledu na to, na jaké straně barikády stáli v roce 1991.

Continue Reading

Jakákoliv vize lesa hodná zachování musí zahrnovat i nové spojení nejen s mýtem, ale i lidmi. Cílem musí být nalézt mezi stromy kmen…

Autor: Jack Donovan

Všichni žijeme v pouštích.

Městských pouštích. Předměstských pouštích. Ani v otevřeném prostoru venkova není snadné uniknout marketingově vybroušeným křemíkovým produktům mechanické a významu zbavené modernity, která se divoce převalila přes zkamenělé kostry starých bohů a tradiční cesty životem a pohřbila je pod svými vlnami. Poušť – Nicota – roste a všechno překrývá a dusí.

Ernst Jünger popisuje vyděšenou znuděnost moderních lidí, a spolu s Nietzschem varuje: „běda tomu, v jehož srdci je poušť.“

Kniha vznikla bezprostředně po 2. světové válce a Jünger se v ní vypořádává s byrokratickým mechanismem nacistického Německa, potlačujícím jeho vlastní individualismus; se zlověstnou předtuchou však předpovídá i neblahou situaci nás, lidí 21. století: nesmyslnost volebního procesu, takřka nepřetržitý monitoring a neurotická potřeba kontrolovat aktuální zprávy i několikrát denně. Jünger nám předal proroctví státu, v němž se technici stanou kněžími, a instituce, usměrňující sekulárním státem nekontrolovatelný vnitřní duchovní život, budou převálcovány. Nesmí existovat nic, co by nešlo spočítat, změřit nebo zdanit.  Právě toto nekvantifikovatelné zrnko bytí, stojící mimo dosah mechanizovaného světa, ztotožňuje Jünger se svobodou – a běda tomu, kdo zná jen poušť, „(běda tomu), kdo byť v jediné buňce, při sobě nemá nic z oné prasubstance, která jednou provždy zaručuje plodnost.“ 1]

Continue Reading

„Fašismus, nacismus a bolševismus lze považovat za tři různé stromy, sdílející jisté společné znaky, zatímco liberální teorie vytváří obraz jediného stromu se třemi větvemi.“ Emilio Gentile

Autor: Dominique Venner

Americký historik George Mosse poukázal na ošidnou povahu teorie totalitarismu: „nahlíží totiž na svět výlučně z liberální perspektivy.“ Jinak řečeno, jedná se o koncept stvořený liberálním myšlením za účelem zdůraznění své odlišnosti od spektra rivalů, smísených do jediné, nesvaté kategorie, přesně dle polarizujícího módu myšlení typu „my“ vs. „oni“.

Teorie totalitarismu odhaluje silně ideologický charakter liberalismu. Velmi odlišné skutečnosti zobecňuje a redukuje do jediné kategorie, a tím zakrývá všechny vzájemné rozdíly jednotlivých antiliberálních systémů. Jak lze vůbec srovnávat rovnostářský, internacionalistický komunistický systém, potřísněný krví milionů svých předválečných obětí na jedné a elitářský, nacionalistický italský fašismus, jemuž lze za stejné období připsat asi deset poprav, na straně druhé? 1]

Tento obří kvantitativní rozdíl odpovídá i zásadním odlišnostem kvalitativním. To, s čím se liberalismus vypořádává jednotnou nálepkou „totalitarismu“, zahrnuje odlišné skutečnosti, sdílející jen povrchní podobnost („stát jediné strany“). Liberální teorie totalitarismu využívá tohoto ideologického slepence k vlastnímu ospravedlnění prostřednictvím negace, tedy zdůrazněním své „morální“ nadřazenosti. Jedná se o ideologický trik bez jakékoliv vědecké hodnoty.

Continue Reading