Tag Archive | Francie
Posted on 10/04/2015. Tags: Francie, Front National, Radix Journal, Marine Le Penová, Roman Bernard
Jen jestli to Marine taky nemyslí upřímně jako svého času Standa…
Autor: Roman Bernard
Často dostávám otázky na Front National, i když jsem svůj negativní postoj ke straně jasně vyjádřil ve své zdejší prvotině (a pokud došlo v mezičase k posunu, jistě to nebylo k lepšímu).
Doplňovací volby minulý víkend (článek byl původně publikován v říjnu 2013, pozn. DP) nebyly výjimkou: američtí a britští přátelé mě žádali o komentář k zemětřesení, které přinejmenším roztříštilo samotné základy La République. Skutečně mě překvapilo, že lidé mimo Francii o události vůbec vědí. Nejen že šlo o doplňovací (čili vedlejší) volby, ale doplňovalo se jen jediné křeslo v radě departmentu (départment je územní správní jednotkou, ekvivalent county v USA nebo borough v Británii, přestože je kontrolován přímo z Paříže).
Skutečnost, že i tak banální událost vyvolala zděšené titulky v západních médiích, ukazuje na míru nejistoty, již cítí naše vládnoucí elity – jakkoliv neopodstatněně.
Continue Reading
Posted in Politika
Posted on 07/03/2015. Tags: Blocco Studentesco, Gabriele Adinolfi, Kanada, Francie, CasaPound, Identitární strategie, Alternative Right, Bloc Identitaire, Génération Identitaire, Itálie, Sébastien de Boëldieu
CasaPound
Autor: Rémi Tremblay
Nikdy jsem nebyl v CasaPound osobně. Vše, co vím o tomto římském hnutí, jsem se naučil prostřednictvím knih, článků, ale také svědectví přátel, kteří měli příležitost navštívit Řím a zažít toto hnutí osobně. Co je však důležitější, můj článek je založen na dvou rozhovorech s autory, spojenými s CasaPound (Gabriele Adinolfi a Adriano Scianca), přednášce a následném setkání s francouzským mluvčím CasaPound, Sébastienem.
Dne 28. února Sébastien, společně s dvěma vůdci studentského sdružení Blocco Studentesco uspořádali přednášku o cílech a metodách CasaPound. Po jejím skončení jsem měl příležitost si dlouze promluvit se Sébastienem, za účelem objasnění určitých témat, kterými se přednáška nezabývala.
Cílem tohoto článku není diskuse nad myšlenkami nebo cíli CasaPound. Tato neofašistická skupina obhajuje myšlenky, které jsou zakořeněny v italské historii a působily by nevhodně v Severní Americe. Těžiště tohoto článku spočívá v pojednání o metodách používaných CasaPound, díky kterým toto hnutí dosáhlo současného úspěchu a zdůraznění postupů, které mohou být přeneseny sem (Kanada) za účelem vybudování silného alternativního hnutí.
Continue Reading
Posted in Zprávy ze světa, Kultura, Reportáže, Politika
Posted on 03/03/2015. Tags: Islám, Francie, John Robb, Global Guerrillas, Charlie Hebdo, Terorismus, Hypotéza Červené královny
„Citlivé městské čtvrti“? Již brzy i v České republice
Autor: John Robb
„Je to válka proti terorismu, proti radikálnímu islámu, proti všemu, co směřuje k rozbití bratrství, svobody a solidarity… Tak musí znít pevné poselství o hodnotách republiky a sekularismu“ Manuel Valls – ministerský předseda Francie.
Na základě tohoto prohlášení se zdá, že Francie padá do pasti Červené královny. V tomto případě jde o vyčerpávající konflikt mezi stále vyprázdněnějším národním státem a početnou a rostoucí populací nepřizpůsobitelných. Např. zde je vládní seznam a atlas 751 „citlivých městských čtvrtí“ (Zones urbaines sensibles, ZUS) – jako té na obrázku – které se neasimilují.
Pokud jde o past, bude vypadat takto.
Jelikož většina národních států nedokáže už nabídnout příležitosti (ty vyprázdnila globalizace), bývá asimilace urychlována zákony, regulacemi a silou. Komunity pochopitelně budou vzdorovat a hledat pro svůj odpor podporu zvenčí (Islámský stát apod.) – což povede k eskalaci násilí. Více násilí vyústí k zesíleným vládním maladaptivním opatřením – především kvůli slabosti, vlastní vyprázdněnému státu 21. století – a tak dále, dokud nebudou všechny strany závažně poškozeny.
Hlavní otázka zní: Ocitla se Francie v pasti nebo ne?
Continue Reading
Posted in Prognostika, Politika
Posted on 27/02/2015. Tags: Rusko, Vladimír Putin, Evropská unie, Francie, Front National, Německo, Marine Le Penová
Marine Le Penová: Chceme zastupovat všechny Francouze s ideami, které nejsou ani nalevo, ani napravo: vlastenectví, obrana identity a suverenity národa.
Spiegel: Chce FN vrátit Francii na začátek 60. let: protekcionistický stát kontrolující ekonomiku, autoritativní hlava státu a méně imigrace?
Le Penová: Nelze rozporovat, že Francouzům tehdy bylo lépe než dnes. Nedívám se do zpětného zrcátka. Ale nebyl žádný důvod skoncovat se společenským pokrokem. Nedává žádný smysl přijmout během 30 let deset milionů cizinců.
Spiegel: Skutečně si myslíte, že se Francie může ukrýt před světem?
Le Penová: Nemluvím o autarkii, nejsem blázen. Potřebujeme inteligentní protekcionismus. Potřebujeme obnovit celní úřady – i když nikoli pro země s podobnou mírou společenského zabezpečení jako my. Tak vypadá férová soutěž. Problémem je naprosté otevření hranic a „zavedení“ zákona džungle: Čím dále dnes společnost najme své otroky – ke kterým se chová jako ke zvířatům a platí jim almužny, bez sebemenších ohledů na životní prostředí – tím více vydělá.
Spiegel: Je zóna volného obchodu skutečně špatná věc?
Le Penová: Obchod probíhal odjakživa, ale dřív jsme bránili naše strategické zájmy. Dovedete si představit, že by Spojené státy povolily Alstomu (obří francouzské strojírny) koupit General Electric? Já ne. A nechci, aby (německý) Siemens koupil Alstom. Chci, aby Alstom zůstal francouzský. Je to strategicky důležité pro nezávislost naší země.
Continue Reading
Posted in Rozhovory, Politika
Posted on 23/02/2015. Tags: London Review of Books, Islám, Francie, Islámský stát, Charlie Hebdo, Tariq Ali, Al-Káida, Wahhábismus
Tariq Ali
Autor: Tariq Ali
V týdnu po masakru zaplavila Francii vlna morální hysterie – „Je suis Charlie“ se stalo bezmála povinností. Poselství dua Hollande/Valls znělo jasně: buď stojíte za časopisem, nebo za teroristy. Přesto se však stejně jako v roce 2001 řada lidí neřadila ani do jedné z kategorií. Patří k nim i 80letý Henri Roussel, zakladatel Hara-Kiri, titulu, pod níž vycházel Charlie Hebdo, než byl donucen své jméno změnit – francouzská vláda jej zakázala za urážky mrtvoly Charlese de Gaulla. Ve pozoruhodné eseji vydané v Nouvel Observateur poukázal Roussel na dvě významné skutečnosti. První se týkala francouzské zahraniční politiky:
„Moc se mi nelíbí, když hlava státu mluví o mrtvých jako o hrdinech. Zpravidla k tomu dochází, když pošlou občany do války a ti se nevrátí, což je ostatně i případ obětí útoku na Charlie Hebdo. Ten byl součástí války vyhlášené Francii, ale lze na něj nahlížet i prizmatem válek, do nichž se Francie zapojila sama: konfliktů, kde naše účast nebyla nutná, kde se každý den – několikrát denně – odehrávají horší zvěrstva než v Charlie Hebdo, kde naše bomby vrší mrtvé v naději, že to spasí potentáty, kteří se necítí v bezpečí a kteří nejsou o nic lepší než ti, kdo je ohrožují… Kdyby jej Obama nezadržel, šel by Hollande po Asadovi v Sýrii stejně jako Sarkozy po Kaddáfím v Libyi… s nám známými výsledky.“
Continue Reading
Posted in Převzato, Politika, Kritické texty, Kultura
Posted on 20/02/2015. Tags: Alexandr Dugin, The Occidental Observer, Francie, Front National, Jean-Marie Le Pen, Třetí pozice, Alain Soral, Guillaume Durocher, Egalité et Réconciliation, Nacionalismus
Plakát Egalité et Réconciliation – Chceme francouzského Cháveze! Dělnická levice a tradiční pravice, jednotně v boji proti imperialismu!
Autor: Guillaume Durocher
Jaké má Alain Soral vztahy se zahraničními nacionalisty?
Sorala lze označit za stoupence pannacionalismu a přítele všech odpůrců „Impéria“. Dříve se označil za „alternacionalistu“, v odkazu na trasnárodní levicové „alterglobalisty.“ Jinak řečeno: „Nacionalisté všech zemí, spojte se!“
Konkrétněji pak za svému srdci nejbližší označil Soral Chavézovu socialistickou, křesťanskou, protirasistickou a protiimperialistickou odrůdu nacionalismu. V muslimském světě podpořil Soral Írán (zejména boj Mahmúda Ahmadínežáda proti izraelskému kolonialismu a cenzuře historického výzkumu), Sýrii a Libanon (především muslimsko-křesťanské národní smíření, dosažené mezi generálem Michelem Aounem a Hizballáhem). Coby předního odpůrce „Impéria“ podpořil i Rusko Vladimira Putina.
Alain Soral se staví proti rozličným pravicovým sionistickým nacionalistům včetně Wildersovy strany a EDL.
Pokud se podíváme do světa intelektuálů, knihu Comprendre l’Empire přeložil do ruštiny a vydal Alexandr Dugin, který očividně vnímá Sorala jako důležitou postavu – ten na oplátku propaguje jeho dílo ve Francii. Udržuje dobré vztahy s italskou Casa Pound – v některých oblastech zřejmě E&R nejpodobnějším zahraničním hnutím. Přesto však zůstává Soralův vliv nepřekvapivě nejsilnější ve frankofonních částech světa: Belgii, Quebecu, Maghrebu a frankofonní části černé Afriky.
Continue Reading
Posted in Politika
Posted on 12/02/2015. Tags: Islám, Křesťanství, Francie, Islámský stát, Charlie Hebdo, The Saker, The Vineyard of the Saker
Autor: The Saker
Nemálo lidí poznamenalo, že Francouze a ostatní Zápaďany zjevně více znepokojuje dvanáct zabitých v Paříži, než stovky, tisíce a desítky tisíc jinde. Zdá se, že původně protirasistický slogan 80. let „Nešahej mi na kámoše“ („Touche pas à mon pote“) byl postupně naplněn když ne přímo rasistickým, tak přinejmenším šovinistickým obsahem: nezabíjejte francouzské levičáky, ať už se chovají jakkoliv urážlivě. Tento aspekt nebudu už znovu zmiňovat, jelikož každý, kdo toho byl schopen, už to dávno pochopil; zaměřím se místo toho na méně zdůrazňovaný dvojitý standard: otázku morální bolesti.
Oficiální verze zní takto: Muslimové si nemají co stěžovat na urážky svého Proroka, jde o součást svobody slova. Je od nich neupřímné tvrdit, že jim ty karikatury způsobily bolest – ve skutečnosti jim jen trocha neuctivých projevů „pocuchala peří“. Jak můžete srovnávat pocuchané peří se záležitostmi života a smrti?
Existuje tedy něco jako morální bolest a lze ji srovnávat s bolestí fyzickou?
Podívejme se, jak to vidí Západ:
Continue Reading
Posted in Politika, Kritické texty, Historie, Kultura
Posted on 24/01/2015. Tags: Front National, Jean-Marie Le Pen, Komunismus, Alain Soral, Dieudonné M'bala M'bala, Guillaume Durocher, Nacionalismus, Egalité et Réconciliation, Guillaume Faye, The Occidental Observer, Francie
Alain Soral společně s Jean-Marie Le Penem a Bruno Gollnischem, Lyon 2007
Autor: Guillaume Durocher
Odkud vzešel Alain Soral aneb od „svádění“ k sociálnímu konzervatismu
Alain Soral se narodil 2. října 1958 a prožil podle všech zdrojů mizerné dětství, kdy musel snášet bití od svého otce, volným pádem směřujícího déclassé, který byl odsouzen za podvod a přišel o veškerý majetek. V roce 1976 odešel do Paříže a vykonával příležitostné práce. I když neměl ani maturitu, našel místo v kulturně-mediálně-reklamním světě díky své sestře Agnes Soralové, která si jako začínající herečka vytvořila síť kontaktů v mondénním světě pařížského showbusinessu a komerční kultury (např. marketingu).
Alain evidentně tuto práci nenáviděl a považoval ji za nesmyslnou, morálně pochybnou a za velice nudnou. Podle všeho jej poháněl pocit silného ponížení, kdy byl z buržoy nuceně obrácen na proletáře (podle jeho vlastních slov měl následkem toho „dvojité vědomí“ proletáře a buržoy), pronikavý intelekt, silně vyvinutá citlivost na nuance okolního života, ctižádostivost a touha být milován. Ty z vás, kteří sledují osudy Roissy/Heartiste a Roosh V, možná zaujme, že mladý Soral coby dragueur de rue („pouliční balič“) prý svedl přes 800 žen, s obzvláštní chutí pak mladé, narcisistní ženy z buržoazní třídy coby „třídní boj“ svého druhu.
Jonathana Bowdena, který zdůrazňoval spojení mezi uměním a radikální, disidentskou politikou, by asi nepřekvapilo, že prvotním Soralovým zájmem bylo umění, které studoval na pařížské vysoké škole beaux-arts. Přečetl spoustu politické literatury, hlavně marxistické, včetně Michela Clouscarda, Luciena Goldmanna, Györgyho Lukácse a dalších. Později o tom ve třetí osobě napsal: „Alain Soral, bývalý dragueur de rue, který miloval knihy stejně jako dívky – tolik, že se mezi nimi nedokázal rozhodnout.“ Jasný exemplář „ušlechtilého divocha“…
Continue Reading
Posted in Politika
Posted on 21/01/2015. Tags: Islám, The Occidental Observer, Francie, Charlie Hebdo, Francis Carr Begbie
Stéphane Charbonnier
Autor: Francis Carr Begbie
Musím se sám sebe ptát: Kolik z oněch levicových obránců svobody slova, kteří si připomínají oběti Charlie Hebdo zároveň odsoudilo vánoční pochody drážďanské antiislamistické iniciativy PEGIDA (Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes)? Kolik z nich podpořilo německou vládou tolik protežované protidemonstrace?
A jaká by asi byla reakce týchž lidí, kdyby se terči podobného násilí stali členové protipřistěhovalecké Front National nebo jiné pravicové či nacionalistické skupiny? Z reakcí na vraždy holandských antiislamistů – politika Pima Fortuyna a režiséra Thea Van Gogha – odpověď dovodíme snadno; posměšky, pohrdání a neskrývané škodolibé uspokojení nad tím, že pravičák dostal, co si zasloužil.
Kdo jsou oběti samotné? Skutečně do jisté míry šlo o karikatury aktivistů antify, kteří by se za zachování masové imigraci a konec Francie sami postavili na barikády.
Vezměme si třeba Stéphana Charbonniera, editora Charlie Hebdo a jednu z obětí. Jemu podobné najdeme v každé bílé západní zemi. „Antifašista“ z přesvědčení, zastávající klíčový post ve francouzských médiích, umožňující formování veřejného mínění. Ve skutečnosti byli – jak upozornil Joshua Bonehill – v aktu vrcholné ironie skoro všichni při útoku zabití lidé s velkou mírou pravděpodobnosti protibělošští levičáci.
Continue Reading
Posted in Politika, Kultura
Posted on 15/01/2015. Tags: Alain de Benoist, Islám, Francie, Front National, Counter-Currents Publishing, Charlie Hebdo
Alain de Benoist
Nicolas Gauthier: Co bychom si – kromě legitimního rozhořčení – měli vzít z masakru v redakci Charlie Hebdo? Měli bychom jej vnímat – jak se to objevuje v některých médiích – coby důkaz „totální války“ mezi islámem a křesťanstvím, Východem a Západem?
Alain de Benoist: Z odpudivého způsobu masakru zaměstnanců Charlie Hebdo nepochybně mrazí u srdce. A jakmile emoce přebijí vše ostatní, bývá o to složitější zachovat chladný rozum. Přesto právě to teď nejvíc potřebujeme. Musíme si dopřát vnitřní odstup, umožňující rozbor události a poučení z ní. Čemu vlastně čelíme? Nové podobě terorismu, ve Francii prvně využité Chálidem Kelkalem a Mohammedem Merahem. Liší se od předchozích vln terorismu (jako 11. září nebo bomby v madridských vlacích), které byly naplánovány a provedeny ze zahraničí rozsáhlou mezinárodní teroristickou sítí.
Nyní stojíme před útoky, naplánovanými na území Francie více méně nezávisle radikalizovanými jednotlivci. Postupně přešli od kriminality k džihádismu, i když na této cestě většinou selhávali. Mají však chladné hlavy, umí zacházet se zbraněmi a zcela pohrdají životy ostatních. Přesto zůstávají diletanty, provokatérskými packaly, jako bratři Kouachiové, kteří se rozhodnou pobít redakci časopisu, ab „pomstili proroka“, ale zazvoní na špatné adrese, zanechají všude hromadu stop, nemají únikovou strategii a v autě, které jednoduše nechali na ulici, zapomenou své doklady. Nevyzpytatelní fušeři – což je činí ještě nebezpečnějšími.
Continue Reading
Posted in Kultura, Rozhovory, Politika
Posted on 12/01/2015. Tags: Christopher Pankhurst, Islám, Francie, Counter-Currents Publishing, Charlie Hebdo
Autor: Christopher Pankhurst
Jako skoro všichni ostatní, kteří komentují masakr v Charlie Hebdo ani já nevím o plátku téměř nic kromě toho, co o něm bylo řečeno po události. Z dostupných informací se zdá, že vyniká v satirických karikaturách dosti nevybíravého a nepříliš vtipného typu. I když bych pravděpodobně nesouhlasil s téměř žádným z postojů časopisu, pokládám pařížské události 7. ledna za velmi smutné. Něco smutného však bylo i na časopise stárnoucích levičáků, pokládajících se za revoluční předvoj politického radikalismu.
Dalším establishmentovým karikaturistou v zajetí podobné deziluze o svém postavení vně systému je Steve Bell z listu The Guardian. Jeho reakcí na masakr bylo nakreslit vrahy ve směšném oblečení, jak se ptají: „Proč se nám ti zmrdi pořád smějou?“ Nikdo se nesměje, Steve. Možná by to vyvolalo chichot pětiletého dítěte, které se ještě směje klaunům, ale ve skutečnosti nelze na tomto druhu karikatur nalézt nic obzvlášť hodnotného ani chvályhodného. Pokud pak není podobný výtvor ani vtipný, nezdá se být víc než cvičením v politováníhodné frustraci.
Continue Reading
Posted in Politika, Zprávy ze světa
Posted on 12/01/2015. Tags: Marine Le Penová, Charlie Hebdo, Francis Carr Begbie, Islám, The Occidental Observer, Francie, Front National
Autor: Francis Carr Begbie
Dva bezprostřední důsledky pařížského masakru jsou zjevné už teď – zaprvé, naší političtí vůdci jsou jako obvykle šokování muslimy, kteří se chovají jako muslimové a ve jménu své víry páchají takto strašlivé zločiny. Kdo to proboha mohl předvídat?
Druhý se zdá být mnohem zajímavější. Žádná z obvyklých výmluv a racionalizací, užívaná při podobných příležitostech našimi elitami nedokáže skrýt skutečnou povahu událostí.
Dvanáct lidí zabitých v evropském hlavním městě pro zločin kreslení karikatur. Nikdo nemůže říct, že nešlo o skutečné muslimy nebo předstírat že islám je náboženstvím míru – na to je příliš pozdě. Nikdo nemůže ani říct, že pachatel byl „osamělý střelec“ s možnými psychickými problémy a nejasnými motivy.
Jistě že jsou šílení, ale jde o šílenství mezi západními muslimy vcelku běžné. A šílené interpretace, že nepřátelství k těmto karikaturám zavinil nedostatek respektu Západu a nikoli muslimská netolerance, vyznává velký podíl muslimů na Západě a dokonce ještě větší v muslimských zemích. Musíme předpokládat, že nemalá část muslimů se cítí srozuměna s pařížským masakrem. Proč tedy vlastně západní vlády importují do svých zemí davy muslimů?
Continue Reading
Posted in Zprávy ze světa, Politika
Posted on 11/01/2015. Tags: USA, Francie, Counter-Currents Publishing, Kerry Bolton, Jižní Afrika, Globalismus, Kapitalismus, Multikulturalismus
Autor: Kerry Bolton
Úloha multikulturalismu v agendě globalismu
Pod pláštíkem multikulturalismu a slogany typu „rovnost“ či „lidská práva“ už došlo k prosazení řady zlovolných záměrů. Stejně jako v případě „demokracie“, využité v průběhu nedávných dějin k bombardování států slouží i tato hesla k oklamání důvěřivých a maskování skutečných záměrů lidí, které pohání téměř výhradně chamtivost a touha po moci.
Na mysl nám může vytanout např. způsob, jakým byla otázka tzv. uitlanders využita k ospravedlnění búrských válek, jejichž skutečným účelem bylo zajištění kontroly nad nerostným bohatstvím Jižní Afriky pro Cecila Rhodese, Alfreda Beita a další.
Paralelu nalezneme i v současnosti, pod hlavičkou „boje proti apartheidu“. A tak zatímco svět nadšeně tleská uchopení moci ANC, ve skutečnosti se Afričané z materiálního hlediska nepohnuli dopředu ani o píď; parastatals a státní společnosti jsou však mezitím rychle privatizovány, aby se mohly přesunout pod ochranná křídla globálního kapitalismu. Když v roce 2000 zemřel patriarcha jihoafrického kapitalismu Harry Oppenheimer, jehož rodina je tradičním protivníkem Afrikánců, oslavoval jej Nelson Mandela takto: „ Jeho zásluhy na vytváření partnerství mezi velkými podniky a novou demokratickou vládou v rané fázi demokraticky zvoleného režimu nemohou být nikdy dostatečně doceněny.“ 1]
Continue Reading
Posted in Ekonomie, Geopolitika, Politika
Posted on 08/01/2015. Tags: Counter-Currents Publishing, Terre & Peuple, Charlie Hebdo, PEGIDA, Eric Zemmour, Islám, Francie, Pierre Vial
Charlie Hebdo: Sto ran bičem jestli nezemřete smíchy…
Autor: Pierre Vial
Jestli tohle není válka, tak to jako válka dozajista vypadá, jak už nějakou dobu tvrdíme.
Charlie Hebdo zaplatilo cenu za svobodu projevu. Nemáme příliš vysoké mínění o levicových (nebo pravicových) médiích, což platí i pro tento satirický týdeník a jeho karikaturisty, kteří si vydělávali na živobytí rochněním ve špíně. Novináři z tohoto plátku nás nemají rádi a tento pocit je vzájemný.
Musíme však uznat, že tito lidé měli – na rozdíl od většiny jejich „správně myslících“ kolegů – velkou odvahu. Byli prakticky jedinými, kteří veřejně pranýřovali islamismus, který nám vyhlásil válku, boj na život a na smrt. Nyní za to zaplatili svými životy. A tak dnes říkáme „RESPEKT“, jak by zřejmě řekla dnešní „mládež“ z ghett.
Je ironií, že politicko korektní „hlídací psi demokracie“ útočili celé týdny na Erica Zemmoura kvůli jeho knize Le Suicide français (Francouzská sebevražda), nedávno pak na Michela Houellebecqa za jeho román Soumission (Podřízení /narážka na význam slova islám, „podrobení, podřízení se“ – pozn. red. DP/), kdy nešetřili výrazy jako například nenávist vůči „jiným“, islamofobie, pétainismus, názory na zvracení, vidlácké chování, paranoidní blouznění… A jak označila média útok na policejní komisařství v Joué-lès-Tours nebo vražedné najíždění automobily do davů lidí na vánočních trzích (jak symbolické!) v Dijonu a Nantes? Šlo o činy „šílenců“ kteří by měli být samozřejmě spíše politováni, než odsouzeni.
Continue Reading
Posted in Zprávy ze světa, Politika
Posted on 30/11/2014. Tags: The Occidental Observer, Francie, Marine Le Penová, Guillaume Durocher, Fdesouche, Imigrace
Kvůli nákladnosti procedury jsou prověřována pouze novorozeňata určitého etnického a geografického (z drtivé části neevropského) původu v oblastech ohrožených srpkovitou anemií. Jak si všímá Fdesouche, podíl testovaných dětí se zvýšil z 27% v roce 2006 na 34.44% v roce 2012.
Autor: Guillaume Durocher
Smělá tvrzení alternativních médií zpravidla přijímám s rezervou. Když proto populární francouzský rasově realistický blog Fdesouche (zkratka pro „etnického Francouze“) přišel s tvrzením, že 34,44% francouzských novorozenců bylo v roce 2012 neevropského původu, pokládal jsem číslo za příliš vysoké na to, aby bylo skutečné a článku jsem tak nepřikládal velkou váhu.
Nedávno jsem však narazil na děsivě špatný článek v Le Monde (uvedený povýšeným titulkem „Srpkovitá anemie: genetická nemoc, která vzrušuje krajní pravici“), který se tvrzení Fdesouche údajně snažil „vyvrátit“, a proto jsem se rozhodl záležitost znovu zvážit. „Protidůkaz“ sestává z dlouhé řady sofismů a nonsequiturů 1], a žádný z nich se nezabývá daty původního článku z Fdesouche, která mají za cíl demonstrovat, že demografické změny a odevropštění Francie rychle postupují v obřím měřítku, pro které je Francouzi označují jako le Grand Remplacement („Velké nahrazení“).
Jistě, určit tempo demografické změny ve Francii není v důsledku neexistence oficiálních etnických statistik nijak snadné. Pokusil jsem získat jistý vhled do francouzské etnické situace pomocí statistik, týkajících se imigrantů první a druhé generace – víme, že zatímco Evropané se v oblasti vzdělání/socioekonomického statusu rychle přibližují francouzskému průměru, černí Afričané a lidé z Maghrebu už tolik ne a severoafričtí imigranti první generace mají relativně vysokou míru porodnosti. Z čísel a projekcí Pew Institute vyplývá, že v USA se běloši dostanou do pozice menšiny ve 40. letech tohoto století a oxfordský profesor odhadnul, že původní Britové se stanou ve vlastní zemi menšinou v letech šedesátých. Nepřekvapí pak, že Francie – země s velmi srovnatelnou imigrační historií od konce 2. světová války – se může pohybovat po podobné trajektorii.
Continue Reading
Posted in Zprávy ze světa, Politika
Posted on 24/11/2014. Tags: Alain de Benoist, Francie, Open Revolt, Komunismus, Boulevard Voltaire
Alain de Benoist
Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier
Nicolas Gauthier: Francouzská komunistická strana (PCF) nedávno upustila od dalšího užívání svých tradičních symbolů – srpu a kladiva. Ve Francii jistě oproti minulosti ubylo rolníků, přesto – co si o tak zjevném distancování se od minulosti myslíte?
Alain de Benoist: Podle mého soudu by to mělo vyvolat stejné znechucení jako všechna podobná zapření. Pochopitelně nesmíme zapomínat na četné temné epizody v historii PCF. Přesto však tato strana po desetiletí dávala velkou naději milionům dělníků. PCF se však postupně vzdala úplně všeho: revoluce, generální stávky, diktatury proletariátu. Dnes jde o sociálnědemokratickou stranu, věnující se více než obraně lidu před Kapitálem „boji proti sociálnímu vyloučení“ ve jménu lidských práv (které podrobil zdrcující kritice už Marx). Srp a kladivo byly velmi čitelnými symboly lidu. Rád bych řekl, že lid nikam nezmizel (dělníci a zaměstnanci i dnes představují většinu francouzského obyvatelstva) a třídní boj zuří s neztenčenou intenzitou. Stačí se ale podívat na dnešní komunistické vůdce: Marie-George Buffet nedává vzpomenout na Louisu Michel nebo Rosu Luxembourg. Vypadá jako ostatní – tedy jako služka po přechodu. Pierre Laurent je zase k nerozeznání od běžného úředníčka (což také přesně je). Amienská charta z roku 1906 žádala odstranění „systému mzdy a velkokapitálu“. I tento cíl byl opuštěn. Jak dlouho potrvá, než srp a kladivo – nástroje proletariátu – nahradí vibrátor a televizní ovladač?
PCF se distancuje od minulosti, aby se více „přizpůsobila současným podmínkám“ – čímž dává najevo neochotu i neschopnost pokusit se je změnit. Kněží se vydali podobnou cestou, když zavrhli svůj tradiční oděv. Co se homosexuálů týče, jsem překvapen, že odpůrci sňatků stejného pohlaví nejsou schopni vidět tuto touhu po oficiálním svazku jako důkaz „zburžoaznění“. V homosexuální komunitě vždy vzkvétal subverzivní proud a všichni homosexuálové, které jsem znával, byli velice hrdí, že nejsou „jako všichni ostatní.“ Dnes podle všeho netouží po ničem jiném, než se líbat na veřejnosti, společně nakupovat a měnit plínky! Můj přítel Guy Hocquenghem by se zalknul vztekem. Na všech stranách dochází k normalizaci – další výsledek „monomyšlení“ 1]
Continue Reading
Posted in Historie, Kultura, Rozhovory, Politika, Geopolitika
Posted on 01/08/2014. Tags: Francie, Front National, Marine Le Penová, Vdare.com
Marine Le Penová
Autor: James Kirkpatrick
V nadcházejících prezidentských volbách ve Francii by podle nejnovějších průzkumů vyhrála Marine Le Penová. Francouzská takzvaná „středová pravice“ je oslabená díky obvinění bývalého francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho z korupce, úplatkářství a porušení služebního tajemství – současný socialistický prezident Francois Hollande je na místě třetím.
Vzestup Le Penové byl zvětšiny posilován obavami z masového přistěhovalectví – které by ve skutečnosti mělo být nazýváno islámskou kolonizací – do Francie.
Povšimněte si absolutně panického tónu ve Financial Times. Úplně můžete slyšet zlověstnou hudbu v pozadí:
Continue Reading
Posted in Politika, Zprávy ze světa
Posted on 20/07/2014. Tags: Francie, Front National, Marine Le Penová, Adrian Davies, American Renaissance, Evropská unie
Marine Le Pen: Vzhůru do Augiášova chléva!
Autor: Adrian Davies
Výsledky voleb do tzv. Evropského parlamentu ukazují, že národy našeho domovského kontinentu konečně projevují známky odporu – a dokonce počínající vzpoury – proti kosmopolitním elitám, které si nad nimi až příliš dlouho uzurpovaly vládu.
Populistická, pravicová a protisystémová uskupení napříč EU si vedla výrazně nad očekávání, i když se výsledky v jednotlivých zemích liší. EU provozuje web, na němž je možné porovnat v každé jednotlivé zemi volební výsledky z roku 2009 s těmi letošními.
Velmi obecně řečeno lze mezi „extrémistickými“ stranami rozpoznat dva nejvýraznější proudy. Jedním z nich je v podstatě ten „náš“ – s odlišnou mírou důrazu se do této kategorie náležící subjekty shodnou na důležitosti společného jazyka, kultury a náboženství, přesto však pojímají národ v prvé řadě jako rozšířenou rodinu či příbuzenskou skupinu. Nadále budu tento proud označovat jako „identitární“.
Druhý proud vychází z libertariánství a klade důraz nikoliv na skupinové zájmy nebo národní identitu, ale na práva jednotlivce a ekonomické svobody. Američané takovouto „pravici“ znají až příliš dobře.
Zdaleka nejdůležitějším průlomem pro identitární proud je skvělý úspěch francouzské Front National. Získala přes 25%, o 4% více než „systémová“ pravice UMP, a podle kritéria voličské podpory je nyní největší stranou v zemi. Do EP vyšle 24 zástupců oproti pouhým třem v minulých volbách.
Continue Reading
Posted in Analýzy, Politika
Posted on 18/07/2014. Tags: Front National, Alain Soral, Dieudonné M'bala M'bala, Guillaume Durocher, Egalité et Réconciliation, The Occidental Observer, Francie
Alain Soral
Autor: Guillaume Durocher
Alain Soral se stal vlivnou postavou na francouzské politické a kulturní scéně. Následující článek je pokusem vysvětlit tuto složitou a fascinující osobnost.
Jaké jsou politické postoje Alaina Sorala?
Soralovy politické postoje jsou komplikované, mohou však být souhrnně označeny jako „francouzská Třetí pozice.“ Oblast praktické politiky zahrnuje: národní suverenitu, zastavení přistěhovalectví, ekonomiku bez „banksterství“, sociální konzervatismus, neutrální zahraniční politiku, konec „pečovatelského státu“ (nanny state) a feminismu, návrat k mužnosti (virilitě), spojenectví s Ruskem a ideálně vytvoření „evropského protekcionismu“ za účelem organizace ekonomiky v kontinentálním měřítku.
Hlavním heslem je „usmíření“ (rekonciliace). „Usmíření“ mezi „dělnickou levicí“ a „pravicovými hodnotami,“ což v praxi znamená syntézu jisté míry ekonomického socialismu a sociálního konzervatismu. „Usmíření“ mezi etnickými Francouzy a afro-muslimskými francouzskými občany na bázi občanského nacionalismu. „Usmíření“ mezi střední a dělnickou třídou a jejich obrácení proti finančním spekulantům.
Soral je v opozici vůči tomu, co nazývá „Impériem“ jakožto ideologií: plíživý buržoazní pořádek, který vytváří univerzálního, zženštilého, rasově smíšeného, bezkulturního, globálního, zbabělého a nečestného „posledního člověka.“ Tato politika může být popsána jako buržoazně-bohémní (bobo), liberálně-libertariánská anebo, pokud použijeme obratu Jonathana Bowdena, „levicový kapitalismus“. Soral je rovněž proti „Impériu“ v geopolitice, kterou chápe jako podivnou americko-finančnicko-sionistickou konstelaci navzájem propojených mocenských center, které se pokouší ustavit kulturní, ideologickou, ekonomickou a vojenskou hegemonii po celém světě, stejně jako usilují o zničení všech národních států. Volá po vytvoření aliance svobodných národů proti „Impériu“.
Continue Reading
Posted in Politika
Posted on 26/06/2014. Tags: Evropská unie, Francie, Front National, Německo, Marine Le Penová
Marine Le Penová
Spiegel: Paní Le Penová, vaše Národní fronta, která získala 25 procent voličských hlasů je jedním z hlavních vítězů květnových voleb do Evropského parlamentu. Jak k tomu mohlo dojít?
Le Penová: Francouzi chtějí získat kontrolu nad jejich vlastní zemí. Chtějí určovat kurz jejich vlastní ekonomiky a přistěhovalecké politiky. Chtějí aby jejich vlastní zákony získaly přednost před zákony Evropské unie. Francouzi pochopili, že Evropská unie nenaplňuje utopii, která jim byla prodána. Evropská unie se výrazně vzdálila od demokratického způsobu fungování.
SP: Nicméně před volbami bylo řečeno, že jmenování čelných kandidátů zastupujících dvě největší skupiny – Jean-Claude Junckera za středopravicovou a Martina Schulze za středolevicovou – posílí demokracii v EU.
LP: To jsou absolutní lži. Každý ví, že parlament nebude finálně rozhodovat o příštím předsedovi Evropské komise.
SP: Chcete zničit Evropu?
LP: Chci zničit Evropskou unii, ne Evropu! Věřím v Evropu národních států. Věřím v Airbus a Ariane, v Evropu založené na spolupráci. Co nechci je Evropský sovětský svaz.
Continue Reading
Posted in Rozhovory, Politika
Nejnovější komentáře