Délský potápěč

V stávajícím systému nemáme budoucnost.

Autor: Greg Johnson

Bělošští nacionalisté věří, že nevytvoříme-li homogenní bělošské státy, kde se naši lidé budou moci bez přítomnosti a zásahů ostatních rozmnožovat a naplnit svůj osud, naše rasa vyhyne. Ale dokonce i ti z bělochů, kteří považují tuto myšlenku za v zásadě správnou, pokládají vytvoření bělošských států za buď nemožné, nebo nemorální, protože by k tomu bylo třeba etnických čistek. Je třeba znovu překreslit hranice a desítky milionů lidí se musejí sbalit a přestěhovat se.

Má-li být Evropa zachována, musejí odejít nejen všichni Afričané, lidé původem z Blízkého východu, jižní a východní Asie, ale také jejich potomci. Ve většinově bělošských koloniálních státech Severní a Jižní Ameriky i u protinožců je třeba upravit podmínky pro zbytky původního obyvatelstva a nějaké území by snad mělo vyhrazeno také pro potomky barevných otroků. Přesto však i tak zbývá repatriovat miliony nedávných imigrantů a jejich rodin.

Continue Reading

S jistým odstupem přinášíme dokončení rozhovoru s Haroldem Covingtonem, jehož první část naleznete zde. Pozn. DP.

Autor: Greg Johnson

GJ: Mnoho našich lidí se soustředí jen na všechny ty nesčetné negativní náznaky a trendy.  Vidíte ale také nějaká pozitiva? Myslíte, že se ještě najdou i dobré důvody pro to mít naději?

HC: Ale jistě – pokud si ovšem člověk neplete naději s optimismem.

Základní historickou pravdou totiž zůstává, že nic netrvá věčně. Proto mi teze Francise Fukuyamy o liberální demokracii jako o „konci dějin“ připadá jako nesmysl. Všechno jednou skončí – i současný sionistický světový řád, a to dost možná už i za života lidí, kteří dnes chodí po světě. Nemusí skončit tak, jak chceme, a není vůbec vyloučené, že s sebou stáhne do propasti i celou bílou rasu a západní civilizaci. Jisté ale je, že skončí. Úkolem této a příští generace pak bude zajistit, abychom přežili pád tohoto ohromného zla a zachovali při tom i něco, co by alespoň připomínalo západní civilizaci.

I přes všechny naše slabiny a nedostatky totiž pořád jsme tou nejinteligentnější, potenciálně nejstatečnější a nejvytrvalejší rasou na zemi. K tomu znečistit a nechat vyhasnout celý lidský genotyp je třeba trochu víc než sto let liberálního vymývání mozků, politické korektnosti a Happy Meals z McDonaldu. Někde hluboko uvnitř nás stále jsme muži a ženami podobnými našim předkům, někdy ale holt je náš genetický „scénář“ moc hluboko na to, abychom jej dokázali přečíst.

Continue Reading

Edward Wadsworth, Dazzle-ships in Drydock at Liverpool, 1919

Autor: Greg Johnson

Proč se nazývám bělošským nacionalistou? Jako Američanovi evropského původu mi v prvé řadě záleží na přežití mé rasy – jak na americkém kontinentu, tak i ve zbytku světa.  Ve všech bělošských zemích dnes umírá více bělochů, než se jich rodí a naše lidi nahrazují velice plodní Neevropané. Nedojde-li ke zvratu tohoto vývoje, naše rasa fyzicky vyhyne. Jak už jsem ukázal jinde, nejlepší cestou k naší záchraně je vytvoření homogenních bělošských zemí s politikou na podporu porodnosti a aplikací eugeniky. Tím pádem musí být základem pro určení příslušnosti k našemu národu rasa – proto tedy bělošský nacionalismus.

Podívejme se nyní na alternativy k rasovému nacionalismu: jsou jimi nacionalismus občanský, který definuje národ na základě právní normy; náboženský, který vymezuje národ na základě společné věrouky; jazykový či kulturní, kdy se národní příslušnost odvíjí od společného jazyka a kultury a konečně etnický nacionalismus, kdy příslušnost k národu zakládá společný původ a kultura. Přežití bělochů si žádá naše politické oddělení od ostatních ras. Občanské, hodnotové a kulturně-jazykové podoby nacionalismu však nedokáží rozlišovat mezi bělochy a nebělochy, protože občanství, víru, jazyk nebo kulturu mohou sdílet i příslušníci odlišných ras. To z uvedených alternativ rasového nacionalismu činí nikoliv řešení, ale součást problému.

Continue Reading

Northwest Front

Greg Johnson: Mohl byste nám stručně vylíčit svůj příběh a říci nám, jak jste se dostal k bělošskému nacionalismu?

Harold Covington: Narodil jsem se v Burlingtonu v Severní Karolíně v roce 1953. Svoji první dávku rasové reality jsem dostal v 15 letech, kdy jsem byl uvržen do integrované střední školy v Chapel Hill v Severní Karolíně, která měla i na tu dobu (1968) velmi špatné standardy, ale i tak to nejde samozřejmě srovnávat s dnešní situací, která panuje v našich školách. Všichni jsme si samozřejmě museli dělat starosti s černochy ozbrojenými noži, ale nefungovaly dnešní organizované gangy, drogoví dealeři vyzbrojení samopaly a všudypřítomní levicoví radikálové, mezi nimiž je, jak jste si jistě povšimli, mnoho Židů. Homosexuálové v této době nevystrkovali také příliš růžky a drogy ve škole byly jen pivo, tráva a LSD, žádná extáze, kokain, nebo crack.

Nebudu zdlouhavě popisovat, čím jsem si prošel a jaké jsem měl různé strašlivé rasové zkušenosti na střední škole, ale v den, kdy jsem odtam odešel, jsem se rozhlédl a udělal tichý slib, že budu věnovat svůj život tomu, abych nějak zajistil, že žádný mladý bílý člověk si nebude muset znovu projít tím, čím jsem si musel projít já. Zde bych chtěl zdůraznit, že jsem si tehdy neuvědomoval, jak relativně mírné jsou mé problémy a jak hrozné věci se udály za mého života.

Důvody, proč jsem se dostal tam, kde jsem dnes mají v podstatě co dočinění s tím, že můj otec byl psychopat, vyhnal mně z rodinného domu. Tak jsem šel do armády Spojených států bylo mi tehdy 17 let. A získal jsem další negativní rasové zkušenosti, ale ve srovnání s tím, čím je armáda dnes, byla tato další dávka rasové reality jen slabým odvarem. Armáda dnes ve svém zoufalství snížila náborová kritéria natolik, že přijímá drogově závislé, zločince, členy gangů atd.

Continue Reading

K obrodě bílé rasy nedojde zvolením kongresmanů, najmutím si lobbistů a účastí na systému, usilujícím o její zničení

Autor: Michael O’Meara

Poznámka: Následující text pochází z knihy Michaela O’Meary Toward the White Republic.

„Je crois à la Révolution dans la mesure où je ne crois ni à la durée ni à la valeur de la Société qui m’entoure.“ Pierre Drieu La Rochelle

Skoro podobně depresivním jako představa vyhynutí našich lidí se jeví pohled na bílou opozici vůči této vizi.

Nejde jen o mizivá čísla, omezenost na kyberprostor, negativní namísto pozitivního chápání toho, co je třeba udělat, neshody ohledně společného cíle a její atraktivitu pro mnoho asociálních a dysfunkčních jedinců, zcela neschopných podporovat jakýkoliv nacionalistický odpor.

Co hůř – někdy se zdá, že nedokáží ani rozeznat nepřítele. Ať už jde o rasově smýšlející konzervativce, usilující o zastavení přílivu barvy a návrat do utopie Ameriky před rokem 1965 nebo bílé nacionalisty, „kteří nejsou revolucionáři, ale paleokonzervativci, co nechtějí systém změnit, ale dostat ho do svých služeb“, bílý odpor se soustředí na média (tj. internet), „probouzení“ dalších a politické iniciativy směřující k reformě od základů protibělošského systému.

Continue Reading

We Will Create a White Homeland in the Pacific Northwest

Autor: Greg Johnson

Pokaždé, když jeden z mých přátel rozšíří svou sbírku zbraní o další kousek, tak říká: „Doufám, když Bůh dá, že ji nebudu nikdy muset použít.“ Přesto nakupuje zbraně dál, protože se jednou můžou hodit. Totéž si pokaždé říkám i já, když vezmu do ruky román od Harolda Covingtona. Ale čtu je dál. Jednou se můžou hodit.

Čtyři recenzované romány, souhrnně označované jako „Severozápadní kvartet“, vypráví příběh vytvoření suverénního státu bílých nacionalistů, Severozápadní americké republiky (Northwest American Republic – NAR), na území dnešních USA někdy v průběhu druhé či třetí dekády našeho století – z historického hlediska tedy ve velmi blízké budoucnosti. NAR se rozkládá na území států Washington, Oregon, Idaho, části severní Kalifornie, Montany a Wyomingu. Tato oblast se od USA odtrhne po pěti letech nesmiřitelné guerillové války vedené Severozápadní dobrovolnickou armádou (Northwest Volunteer Army – NVA). NVA funguje jako politická strana s ozbrojeným křídlem. Ideologicky čerpá mnohé z nacionálního socialismu, takticky se však inspiruje u Irské republikánské armády a mafie, stejně jako u islámských organizací jako palestinský Hamas nebo libanonský Hizballáh a povstaleckých skupin, které dostaly armádu USA do patové situace v Iráku a Afghánistánu.

Jde o válečné romány – což je žánr, který ve mně čas od času vyvolává nepříjemné pocity. Chápu, že válka je nedílnou součástí historie lidstva; že rozhoduje o osudu národů, ras a celého světa; že tvoří velkou část světových dějin a pozadí světové literatury; že při psaní o lidech se nakonec nejde psaní o válce vyhnout. Je mi také jasné, že válka je pro člověka příležitostí prokázat jak bezpříkladnou ctnost, tak i nejnižší proradnost. Nepopírám, že z válečných příběhů lze načerpat užitečné informace i inspiraci. Jen mě prostě popisy násilí a nenávisti nejsou osobně příjemné. Čím lepší spisovatel, tím svůdnějšími se tyto popisy stávají – až do bodu, kdy je možno označit je za určitý druh sadistické pornografie násilí.

Continue Reading

The sky is the blue, and the land is the green. The white is for the people in between.

Autor: Harold A. Covington

I. Bílá rasa v Severní Americe čelí hrozbě skutečného, fyzického vyhynutí. Při pokračování současných ničivých demografických trendů bude bílé obyvatelstvo USA a Kanady v menšině do roku 2050 a do roku 2100 ze Severní Ameriky v podstatě vymizí. Bod, za nímž není návratu, je ale mnohem blíž. Už do roku 2020 bude průměrný věk evropské populace v Severní Americe tak vysoký, že nebude schopna reprodukčně soutěžit s přílivem barevné imigrační záplavy z Třetího světa.

II. Promrhali jsme šest desetiletí zbytečnými a neplodnými pravicovými, „košer-konzervativními“ strategiemi a organizacemi. Drtivá většina těchto organizací a hnutí odmítala jak klíčový význam rasy ve všech oblastech, tak nutnost získat moc státu jako záštitu existence a přežití naší rasy. Hrstka těchto pokusů odvrátit hrozbu vyhynutí rasy skupinami či jedinci otevřeně rasově orientovaného nebo národně-socialistického přesvědčení se naneštěstí odehrála pod vedením mužů hloupých, nekompetentních a nečestných, případně libovolné kombinace všech tří. Šedesát let pravicového selhání a impotence znamená, že náš čas se nachýlil.

Continue Reading