Jared Taylor: „Nezapomínejme, že i pokud Trump vyhraje, dostane se nám pouhého odkladu. Získáme krátký čas navíc na místní konsolidaci – nic víc“.
Autor: Jared Taylor
Na výsledku sice záleží, ale náš boj pokračuje tak jako tak.
Čekají nás velice důležité volby. Donald Trump a Joe Biden nejsou žádní Tydlidýn a Tydlidum. Na tom, kdo usedne v Oválné pracovně, záleží.
Pokud zvítězí Donald Trump, musíme se snažit přimět ho, aby pokračoval v tom dobrém, co vykonal. Musí dokončit zeď, žalovat další univerzity, které diskriminují bělochy, zachovat zákaz kritické rasové teorie a nízké počty imigrantů.
Washingtonská zahraniční politika po 11. září 2001 patří k největším faktorům nestability ve světě, ukazuje nová studie vědců z Brownovy univerzity.
Vine, Coffman, et al ve své práci „Creating Refugees: Displacement Caused by the United States‘ Post 9/11 Wars“ (Vytváření uprchlíků: Vysídlení zapříčiněné válkami vedenými po 11. září Spojenými státy) zkoumali dopad amerických válek bez konce v Afghánistánu (2001-dodnes), Pákistánu (2001-dodnes), Jemenu (2002-dodnes), Somálsku (2002-dodnes), na Filipínách (2002-dodnes), v Iráku (2003-dodnes), Libyi (2011-dodnes) a Sýrii (2014-dodnes) na civilní obyvatelstvo v průběhu let.
Autoři odhadují, že asi 37 milionů lidí přišlo o střechu nad hlavou nebo se stalo uprchlíky následky bojů a poškození infrastruktury v důsledku americké vojenské intervence v jejich zemi. Uplynulých dvacet let nekončící „války s terorismem“ tak vytvořilo stejně uprchlíků a „vnitřně vysídlených osob“ (internally displaced persons, IDP) jako 2. světová válka.
„Globální krach v porodnicích“: podle prognózy OSN bude v Evropě v roce 2100 35 až 45 % obyvatel starších 65 let (zdroj: World Population Prospects 2019 – Percentage of population aged 65 or over, 2100)
Autor: James Gallagher
Svět je podle vědců nanejvýš nedostatečně připraven na všeobecný globální propad porodnosti.
Všeobecně klesající plodnost může do konce století dospět až k situaci, že se počet obyvatel takřka všech zemí světa bude snižovat.
Skoro dva tucty zemí včetně Španělska a Japonska pak mají do roku 2100 přijít o polovinu či více obyvatel.
Z někdejších kolonizátorů se tak rychle stávají kolonizovaní zítřka. Je toto konec Evropy?
Autor: Patrick J. Buchanan
„Pevnost Evropa je iluzí.“
Za ni ji alespoň označuje list Financial Times v závěru svého sobotního úvodníku „Europe Cannot Ignore Syrian Migrant Crisis“ (Evropa syrskou migrační krizi nemůže přehlížet).
FT se proto ochotně hotoví k tomu vysvětlit Starému kontinentu, jaké jsou jeho povinnosti i budoucnost: „EU bude čelit přílivu migrantů a žadatelů o azyl přes Středozemní moře i v následujících desetiletích“.
Podle italského virologa zpomalil prvotní italskou reakci na epidemii koronaviru (COVID-19) i strach z rasismu.
Dr. Giorgio Palù vyučuje virologii a mikrobiologii na univerzitě v Padově a v minulosti stál také v čele Evropské a italské virologické společnosti. V rozhovoru pro CNN tento uznávaný odborník prohlásil, že nová nemoc zasáhla Itálii s tak drtivou intenzitou kvůli pomalému postupu vlády při omezení příletů lidí ze zasažené Číny, až bylo příliš pozdě. Italská reakce podle jeho slov zprvu „byla velice váhavá“, a to kvůli „politice“.
„Zaznívaly i návrhy lidi přilétající z epicentra nákazy v Číně izolovat, které však byly odmítnuty jako rasistické. Tak či onak to ale byli lidé přicházející ze zasažené oblasti,“ řekl Giorgio Palù pro CNN.
Imigrační debata: USA ani Evropa nejsou povinné podporovat zkrachovalé státy
Autor: Ted Sallis
Poznámka Kevina MacDonalda:
Jsem přesvědčen, že dokud nebudeme otevřeně mluvit o rasových/etnických genetických zájmech, nemůžeme zvítězit. Striktní americký imigrační zákon z roku 1924 vycházel z nepokryté snahy zachovat etnický status quo, tedy přání a zájmu všech už v zemi žijících skupin podržet si své etnické zastoupení. Boasiánský útok proti konceptu rasy, z něhož se mezi západními elitami časem stalo bezmála náboženské dogma, je nejmocnější zbraní namířenou proti bělošským zájmům a zachování Západu jako entity alespoň vzdáleně připomínající civilizaci specifické etnické skupiny. Na tento konsenzus proti formulaci bělošských rasových zájmů pak pozorně dohlížejí média, politické prostředí a dokonce i většina zaměstnavatelů. Ted Sallis v následující eseji ukazuje, že následkem porážky v této bitvě se konzervativci pouštějí do všemožné argumentace, která pravděpodobně sice je v mnoha případech vedena skrytou snahou zachovat bělošskou demografickou převahu, nevyhnutelně se však setkávají s neúspěchem. Když konzervativci hořekují nad stávající situací a současně dávají ruce pryč od darwinismu, měli by si nejprve uvědomit, že právě úspěšný útok proti darwinismu je tou nejhorší intelektuální pohromou pro bělochy a jejich civilizaci.
Masakr v Hanau – čin psychicky vyšinutého jednotlivce nebo pravicové parlamentní strany AfD?
Autor: František Klášterský
Útok zřejmého šílence v německém Hanau po sobě zanechal devět obětí převážně z řad cizinců. Přišel nedlouho po aféře ohledně sestavování vlády ve spolkové zemi Duryňsko, kde zvolení liberálního premiéra i hlasy protiimigrační Alternativy pro Německo (AfD) natolik zahanbilo německé „Gutmenschen“, že po rozhořčených reakcích nový premiér raději odstoupil. Následná tragédie v Hanau, zdá se, tak definitivně vyřkla ortel nad AfD, kterou je nutné podrobit ústavnímu dohledu, ostrakizovat a nejlépe zakázat.
Mezi obětmi 43letého Němce bylo prokazatelně 9 lidí s imigračním původem, ale zároveň také občan Rumunska a útočníkova matka. Policie v jeho bytě nalezla určitý pamflet, vykazující známky „ultrapravicové ideologie“, ale zároveň byl protkán pasážemi, které ukazovaly na pohnutý duševní stav, nemluvě o neexistujících vazbách útočníka na jakékoli krajně pravicové podhoubí. Je ovšem zcela nad slunce jasné, slovy německého ministra vnitra Seehofera, „masakr v Hanau byl jednoznačně rasisticky motivovaným teroristickým útokem.“
V části této kapitoly zabývající se osobnostními rozdíly mezi rasami popisuji systém osobnosti „péče/láska“ (Nurturance/Love, dále jen N/L) s tím, že v evropské kultuře je podstatně vyvinutější než v jiných kulturách (viz také kapitola 3). Ve stručnosti: tento systém souvisí se specifickými oblastmi mozku, zaměřenými na pozitivní odezvu při projevech lásky i péči o jiné. Nejdůležitější emocí systému N/L pak je vcítění (empatie), tj. bolest při pohledu na utrpení ostatních, zejména svých milovaných. Okraje křivky empatie v systému N/L se projevují na dolním konci spektra sociopatií (bezcitná lhostejnost k citům jiných lidí, nulové výčitky svědomí, krutost), na opačném pak syndrom závislosti (nadměrná potřeba uznání a lásky ostatních lidí) či patologickým altruismem (přílišná empatie až k sebezničení, chování škodlivé vlastní osobě). 1] Kvůli jeho nezastupitelné úloze při upevnění rodinných vztahů a péči o dětí se ženy nacházejí v systému péče/láska výše než muži.
Hitlerova pomsta, „návrat silných božstev“ a vzkříšení Západu
Autor: James Kirkpatrick
Kniha Russella Ronalda Rena Return of the Strong Gods: Nationalism, Populism, and the Future of the West (Návrat silných božstev: nacionalismus, populismus a budoucnost Západu) přináší vynikající analýzu, naneštěstí završenou neuspokojivým závěrem. Šéfredaktor magazínu First Things R. R. Reno popisuje vývoj „poválečného uspořádání“, v němž se systémová levice a pravice shodly na „otevřené společnosti“ coby nejvyšším dobru, navíc nutném coby pojistka proti návratu „silných božstev“ jako nacionalismus a tradiční náboženství, jež prý nevyhnutelně mají vést k totalitarismu. Renův konečný soud? Musíme se otočit zády k „silným božstvům“, abychom znovu vytvořili solidární společnost. Jeho touha však velmi pravděpodobně není příliš realistická.
Zakladatel stránek VDARE.com Peter Brimelow byl všeobecně odsouzen, když ve své knize z roku 1995 Alien Nation nazval současnou západní imigrační politiku „Hitlerovou pomstou“. První i 2. světová válka, píše Reno, „vyvolaly masivní odezvu s Amerikou v čele: antifašistickou, antitotalitní, antikolonialistickou, antiimperialistickou a antirasistickou“. Tyto zásady „se staly základními stavebními kameny poválečného období“.
Možná by však bylo omylem hovořit o masové imigraci jako o volbě. Žádná západoevropská země se jí poslední půlstoletí nevyhnula, vytrvalé a zdrcující nechuti většiny veřejnosti navzdory. Půlstoletí evropské porodnosti pod úrovní reprodukce bylo také půlstoletím masové imigrace, ať už plánované (jako v případě německého náboru tureckých dělníků pro své průmyslové závody a doly), nebo živelné (třeba náhlá vlna arabských loajalistických „harkiů“ do metropolitní Francie po pádu francouzského Alžírska v roce 1962).
Vyčíslit tempo proměny nemusí vždy být zrovna jednoduché: za čtvrtstoletí snah evropských zemí o vybudování soudržnější bruselské unie ztratila mezievropská migrace velkou část někdejšího odéru cizoty a někteří nadšení eurofederalisté ji proto dokonce dnes odmítají označovat za cizí. Některé země nabízejí snazší cestu k získání občanství než jiné, takže se potomci příchozích rychle přesouvají do kategorie „původního“ obyvatelstva, přinejmenším tedy na papíře. A protože demografickému poklesu čelí všechny země a migrace uvnitř EU tak není řešením pro nikoho, zaměřím se hlavně na imigraci neevropskou.
V prosinci (2018) skupinky francouzských protestujících, označovaných jako Žluté vesty, zastavovaly motoristy na kruhovém objezdu v místě, kde se v zalesněných burgundských kopcích setkávají silnice N151 a D951A. Protestující, jejichž přízvisko odkazuje na ve výbavě motoristů povinné reflexní vesty, se do ulic a na křižovatky vydali už o měsíc dříve, na protest proti plánované nové dani na naftu. V následujících týdnech ovšem jejich důvody ke stížnostem získávaly stále méně politický (proti nebo pro konkrétní opatření) a výrazněji existenční charakter (proti nemožnosti vyjít na francouzské periferii s penězi).
Do žluté oděný řidič sanitky Jerome se návštěvníka zeptal, jestli byl kousek dál v městečku Clamecy. Je úžasné, zazněla odpověď. Hrázděné domy… rodiště slavného romanopisce Romaina Rollanda… proslulý gotický kostel z 13. století, sevřený meandry řeky Yonne a jejího menšího přítoku Beuvronu.
Jerome to všechno dobře věděl. V Clamecy vyrostl. „A podíval ses pořádně?“ ptal se – „město umírá.“
Epameinóndás, thébský generál a „hrobař“ spartské moci ve slavné bitvě u Leuktry (371 př. n. l.)
Autor: David Grant
V uplynulých třech týdnech jsem se podrobně věnoval dějinám Sparty a nyní tak nastal čas učinit závěry a zjistit, jaká poučení lze načerpat z jejího osudu. Slouží totiž jako vynikající případová studie, jež názorně ukazuje jak výhody, které společnosti nabízí věrnost zvykům předků, tak i rizika spojená se zásahy do její přirozené struktury.
Jedním z největších kladů tradičních společností bývá domácí smír a klid. Nejen že se jen minimálně vyskytují občanské války, zřídkavé a omezené bývají i sociální nepokoje jako takové; lidé uznávají autority a problémy řeší v rámci zavedených struktur. Takto poklidná společnost dopřává lidem značnou svobodu v mezích tradice i duševní klid, tedy něco, co zůstává pro řadu dnešních lidí nedosažitelné. Návdavkem k absenci společenských otřesů bývá v takovémto prostředí i mnohem snazší řešení těch problémů, které přece jen nastanou.
Cestou k poklidu tradičních společností je jejich neměnnost v čase – věci se v nich dělají stejně, jako se dělaly odjakživa. Svět kolem se však mění: pomalu i náhle, což vystavuje tradiční společnosti hrozbě, že se se změněnými podmínkami nedokáží dostatečně pružně vypořádat. Jak se svět proměňuje, společenské struktury vytvořené jako reakce na určité podmínky zastarávají, a drží-li se společnost svých tradic příliš sveřepě, nedokáže se přizpůsobit a dost možná čeká ji podmanění či zničení.
Sparta však tuto tezi vyvrací. Dvě století byla politicky dominantní mocností v Řecku a současně i ztělesněním klasických ctností. Zbožnost, úcta k autoritě, hierarchie, pevně stanovené role pohlaví a respekt k tradici – to byla hlavní pilíře spartské společnosti po většinu jejích dějin. Zároveň však byli Sparťané také odvážnými inovátory, schopnými přizpůsobit se celé řadě situací. Můžeme tedy říci, že se Spartě podařila kvadratura kruhu, když spojila věrnost tradici s přizpůsobivostí; dichotomie konzervatismu a inovativnosti však při bližším zkoumání beztak neobstojí.
Vysoké pokuty a vězení pro francouzské identitáře za akt odporu proti ilegální imigraci, beztrestnost pro zákon okázale porušující zastánce otevřených hranic
Proevropské antiimigrační hnutí Generace Identity (GI) se proslavilo po celém světě svými často velice spektakulárními akcemi, ať už obsazení vládních a unijních budov nebo vypravením vlastní lodi do Středomoří s cílem zastavit pašeráky migrantů. Něco takového se však neobejde bez rizika.
Na jaře loňského roku se francouzští aktivisté GI, znechucení neschopností nebo neochotou francouzské vlády řešit migrační krizi a zastavit tok ilegálních migrantů do země, rozhodli vzít věci do vlastních rukou symbolickým, ale efektivním nenásilným gestem.
Děti pod sedativy, krycí hesla: nahlédnutí do sítí pašeráků lidí do Evropy. Kolik nevládních organizací se věnuje boji proti pašerákům lidí?
Autoři: Vladimir Banic, Saphora Smithová, Ahmed Mengli
Düsseldorf, Německo – Jedna z žen cestujících s Zubairem Nazerim rozdrtila v dlaních tabletu, rozpustila ve vodě, a tu dala pít své dvouleté dcerce.
Sedativum uspalo dítě na celý den, vybavuje si Nazeri. Tak si to poručili pašeráci, kteří se celou skupinu pokoušeli dostat ze Srbska přes chorvatské hranice a následně do Slovinska, tak aby se mohli volně a bez pasových kontrol pohybovat napříč 26 evropskými zeměmi Schengenského prostoru.
Tři aktivisté hnutí Génération Identitaire (GI) byli ve čtvrtek 11. července předvoláni před soud v Gap v souvislosti s akcí, která měla zvýšit povědomí o nebezpečích spojených s ilegální imigrací. Všem obžalovaným hrozí tvrdé tresty.
GI spustila v dubnu 2018 alpskou operaci v rámci širší iniciativy Defend Europe. Ta měla mít tři hlavní část: Nejprve aktivisté plánovali uzavřít hranici, aby ilegálním imigrantům znemožnili vstup na francouzské území. Následně rozmístili pohyblivé týmy, jež měly monitorovat okolí, a konečně se chtěli pokusit rozkrýt, odkud ilegální imigranti přicházejí, kdo jim při tom pomáhá a jaká je organizace převaděčů.
Svein Ludvigsen: typický homosexuál, nebo bojovník proti imigraci značně neortodoxními prostředky?
Autor: Richard Martyn-Hemphill
Jeden z předních norských politiků byl odsouzen za zneužití svých pravomoci, když měl tři mladé žadatele o azyl v Norsku nutit, aby s ním měli sex.
Bývalý ministr rybolovu a místní guvernér Svein Ludvigsen byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody za to, že zneužil zranitelnosti mladých mužů, aby na nich vymohl sexuální úsluhy.
Při procesu vyšlo najevo, že Ludvigsen (72) mladíkům namluvil, že jako guvernér kraje Troms má ve své pravomoci rozhodovat o žádostech o azyl.
Ke zneužívání trojice mužů docházelo v letech 2011-2017. Jednomu z nich bylo teprve 17, když se poprvé setkal s Ludvigsenem. Další řekl, že trpí mentálním postižením.
Podle obětí je Ludvigsen přesvědčil, že může buď zařídit jejich deportaci, nebo naopak trvalý pobyt v Norsku v závislosti na tom, jestli splní jeho sexuální požadavky.
Pravicové populistické strany jsou pro vlastence důležité, jelikož jde o jediné politicky významnější subjekty, které na Západě vystupují proti imigraci. To však ještě neznamená, že by všichni pravicoví populisté ze zásady odporovali veškeré migraci. Dokonce lze bez většího přehánění říct, že jejich současné politické požadavky by ještě před několika málo lety z velké části byly naprosto přijatelné pro strany umírněné pravice a dokonce i levice.
Enoch Powell by nesjpíš v roli vůdce britského nacionalistického hnutí působil jakoby nepatřičně i v lecjaké alternativní historii. Oddaný voják Impéria, příslušník establishmentu, osobitý klasický učenec a nepředvídatelný, byť poctivý student politické strategie Powell totiž rozhodně nebyl žádný pravicový radikál. Byl to konzervativec až do morku kostí, podle vlastního vyjádření „se jako toryovec už narodil … jako člověk s neotřesitelnou vírou v instituce. Kam až sahá má paměť, vždy jsem byl zastáncem institucí, monarchie, dějinné tradice a vůbec všechno, v čem nacházela své ztělesnění autorita – a právě tím nepochybně Konzervativní strana coby strana udržování uznávané normativní autority musí být.“
Konzervatismus lze – od Josepha de Maistreho k Johnu Derbyshirovi – směle označit za filozofii pesimismu: v jádru totiž jde o filozofii zachovávání, údržby. Instituce a národy už byly s nemalým úsilím vytvořeny – úkol tak nyní zní jasně: držet pozice.
Nizozemský ministr pro azylovou politiku Mark Habers: „Nechtěli jsme vyvolat nedorozumění.“
Ministr Mark Habers musel odstoupit po odhalení skandálu s falšováním míry vážné trestné činnosti migrantů ve vládních dokumentech, v nichž byly například znásilnění nebo vraždy „schovány“ do kategorie „ostatní“.
Ve statistice spáchaných zločinů, z nichž byli podezřelí žadatelé o azyl, byly zahrnuty různé lehčí zločiny jako drobné krádeže, mnohem závažnější skutkové podstaty jako vražda, zneužívání dětí nebo znásilnění, tam však uvedeny nebyly.
Holandský list De Telegraaf ve čtvrtek napsal, že do kategorie „ostatní“ bylo zařazeno 79 údajných sexuálních zločinů včetně 47 případů sexuálního napadení, pět obvinění ze zneužívání dětí, čtyři údajná znásilnění a řada dalších trestných činů.
Orbán: „Musíme jednat okamžitě. Pokud evropské politické elity bezodkladně nedospějí k rozhodnutí, pak už do pohybu uvedený příliv nebude možné zastavit.“
Maďarský premiér Viktor Orbán na sobotní (23. března 2019) konferenci o migraci vyzval k rázné akci, která by zastavila demografickou přílivovou vlnu z Afriky.
Orbán na Budapešťské konferenci o migraci, pořádané Kolegiem Matyáše Korvína, prohlásil: „Musíme jednat okamžitě. Pokud evropské politické elity bezodkladně nedospějí k rozhodnutí, pak už do pohybu uvedený příliv nebude možné zastavit.
23. listopadu 1992 zemřel belgický politik Jean-François Thiriart. V mládí bojoval v řadách SS, v pravicové politice byl aktivní od 60. let až do své smrti. Tento panevropský nacionalista a zakladatel celoevropské strany Jeune Europe v rámci své ideologické trajektorie prošel od komunitarismupřes různé pozice tzv. "Třetí cesty" až k národnímu bolševismu.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
23. listopadu 1992 zemřel belgický politik
Nejnovější komentáře