Délský potápěč

Árijský motiv „zlatého úsvitu“ na plakátu islámské revoluce; R. Chomejní, tradičně oděná žena, student, dělník, rolník, gardista a padlý martyr: „Hlavně se nenechat ožidit a oamerikánit!“

Autor: Karel Veliký

Árijci se do země, kterou pak nazvali svým jménem, zemí Árijců, počali stěhovat z jihoruských stepí ve druhém tisíciletí př. n. l. Přicházeli v několika vlnách a rychle si podrobili zdejší, mnohem početnější semitské obyvatelstvo. Časem však tento domorodý, služebný a otrocký živel pronikal do panující árijské vrstvy. Árijci od podmaněných proto všelicos přijímali, nejen civilizační vymoženosti (např. písmo – zatímco neárijské národy si libovaly ve spisování od nepaměti, Árijci „mrtvou literou“ všude dost dlouho opovrhovali), nýbrž i náboženské představy. Přesto si však nadlouho dovedli uchovat svou národní odlišnost a převahu. O tom svědčí Avesta, jak se nazývá nejstarší památník zarathustrovského písemnictví. Po generace byly posvátné texty tradovány ústně, teprve v druhém století před naším letopočtem byly zaznamenány. Neklamný znak, že tehdy již árijský duch, „Árjaman“, na Íráně mizel. Jazyk, blízký védskému a sanskrtskému (bohatý na pády, slovesné tvary a složená slova), byl ostatně už mrtvý a semitské písmo jej navíc vystihovalo velmi nedokonale. I tak je ale možno z těchto „zlomků“ rekonstruovat leccos z původní árijské duchovnosti: o králi zlatého věku Jimovi, o původní otčině Árijců na dálném severu.

Když Ahura Mazda říká Jimovi: „Jen jednou v roce tam vidí lidé zapadat a vycházet hvězdy, měsíc a slunce, a ti obyvatelé pokládají jeden rok za jeden den“, je to dávná vzpomínka na árijské Vaédžó, „Hyperboreu“ (Vidévdát, kapitola 1 a 2: „Díla Jimy zářícího“). Když mu radí, aby na svůj hrad zanesl „zárodek všech mužů a žen, kteří jsou největší, nejlepší a nejkrásnější na této zemi“, je to svědectví o základních eugenických opatřeních, která Árijci měli ctít a dodržovat: „Uspořádej je do párů tak, že se to nevyčerpá, dokud budou lidé v tom hradě. Nepřijdou tam lidé s vydutou hrudí ani hrbáči ani kleštěnci ani šílenci ani nadmíru oškliví ani podvodníci ani slabozrací ani zlostníci ani cvikýři ani křivozubí ani malomocní, kteří musejí být odděleni od ostatních…“ (tamtéž). Ještě Aischylos (525 –456 př. n. l.) si tak byl vědom původní árijské jednoty, když v dramatu Peršané označuje bojující perské a řecké národy za „sestry téže krve“, „vyšší a krásnější než člověk uvykl vidět člověka“. 1]

Continue Reading

Americká Pravda: Atentáty Mosadu – vražda JFK i útoky z 11. září? (ilustrační foto: letecký záběr z pohřbu Kásima Sulejmáního v íránském městě Kermán)

Autor: Ron Unz

Od Vestfálského míru k zákonu džungle

Američany provedený atentát na íránského generála Kásima Sulejmáního z 2. ledna 2020 byl událostí zásadního dějinného významu.

Generál Sulejmání byl nejvýznamnějším vojenským činitelem své osmdesátimilionové vlasti, který se díky své třicetileté legendární armádní kariéře těšil všeobecnému obdivu a lásce. Většina analytiků ho označovala za nejvlivnějšího muže v Íránu hned po nejvyšším vůdci země pokročilého věku, ajatolláhovi Alím Chameneím. Dokonce prosakovaly zprávy, že řada vysoce postavených lidí Sulejmáního přesvědčovala, aby se ve volbách plánovaných na rok 2021 ucházel o prezidentský úřad.

Velmi nezvyklé byly také okolnosti jeho smrti v období míru. Jeho vozidlo sežehla na popel střela z amerického dronu Reaper poblíž bagdádského mezinárodního letiště jen několik chvil poté, co Sulejmání do Iráku přiletěl běžným linkovým spojem, aby se zúčastnil mírových jednání, navržených americkou vládou.

Naše mainstreamová média význam náhlého, nečekaného zabití takto vysoce postaveného politika a vojenského velitele nijak nepodcenila a věnovala mu značnou pozornost. Hned následujícího dne byla titulní strana New York Times věnována skoro výlučně atentátu a jeho důsledkům, stejně jako několik dalších stran novinového vydání. Významnější americké celostátní listy pak v následujícím týdnu vyčlenily celé záležitosti více než třetinu svého obsahu.

Ani takto velkorysé pokrytí týmy zkušených novinářů ale jako by nedokázalo zasadit incident a jeho důsledky do adekvátního kontextu. V roce 2019 Trumpova vláda prohlásila Íránské revoluční gardy za „teroristickou organizaci“, čímž si vysloužila všeobecnou kritiku a dokonce posměch expertů na mezinárodní bezpečnost, zhrozených označením vlivné složky íránských ozbrojených sil za „teroristy“. Generál Sulejmání byl nejvyšším velitelem Gard, což podle všeho posloužilo jako legální zástěrka jeho vraždy všem na očích – během diplomatické mírové mise.

Continue Reading

Místo útoku nedaleko Teheránu

Autor: Eric Striker

Uznávaný profesor fyziky na teheránské univerzitě Imáma Husajna byl zabit v léčce nastražené gangstery s rozkazy z Washingtonu a Tel Avivu.

Mohsen Fachrízádeh je už šestým íránským vědcem zavražděným izraelskými státními složkami. Fachrízádeh se na seznamu cílů ocitl nejpozději v roce 2018, kdy ho při své powerpointové prezentaci Benjamin Netanjahu označil za čelního experta íránského jaderného programu.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) se nedávno nechala slyšet, že pro existenci íránského programu výroby atomových zbraní je k dispozici asi tolik důkazů jako pro arzenál zbraní hromadného ničení v rukou Saddáma Husajna nebo Asadovy plynové útoky. To ovšem Židy po celém světě, včetně Netanjahua samotného, příliš nezajímá.

Continue Reading

Clausewitz, Trump a Sulejmání aneb americká politika coby pokračování izraelských válek jinými prostředky

Autor: Gilad Atzmon

Asi nejslavnější válečný stratég a teoretik 19. století Carl von Clausewitz kdysi poznamenal, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Tento slavný výrok velice přesně popisuje íránskou vojenskou i geopolitickou strategii a je také v souladu se zásadami generála Kásima Sulejmáního v průběhu posledních více než dvaceti let.

Continue Reading

Genpor. Kásim Sulejmání (11. března 1957 – 3. ledna 2020)

Autor: Eric Striker

Většina Američanů jméno generála Kásim Sulejmání neznala, dokud Izraelci nenašli dokonalou příležitost zařídit jeho zavraždění. Poslali pokyny do Pentagonu a velkoryse ponechali veškeré zásluhy za akci Donaldu Trumpovi, který se při sledování útoku na obrazovce ládoval zmrzlinou.

Continue Reading

Proměnlivé aliance: Turecko obdrželo ruský protiletadlový raketový systém S-400

Autor: Michel Chossudovsky

Turecko obdrželo ruský protivzdušný raketový systém S-400. Znamená to, že se obě země „oficiálně“ staly spojenci. První dodávka S-400 přistála podle zdrojů tureckého ministerstva obrany v Ankaře 12. července.

Turecko má obdržet ještě další dvě dodávky, přičemž ta třetí, námořní s „více než 120 protivzdušnými střelami různých typů je předběžně plánována někdy na konec léta“.

Podle zveřejněných informací má „turecká obsluha systémů S-400 odjet na zácvik do Ruska během července. Asi 20 tureckých vojáků už výcvikem v ruském zařízení prošlo během května a června…“ (CNN, 12. července, 2019)

Jak odpoví Spojené státy?

Continue Reading

Americká útočná kybernetická strategie: Rusko bylo označeno za nepřítele USA

Autor: Leonid Savin

20. září 2018 Bílý dům zveřejnil americkou Národní kybernetickou strategii, obratem podepsanou prezidentem Donaldem Trumpem.

Nadšení z dokumentu zřejmě byli jestřábi i Demokratická strana. Prvně jmenovaní proto, že strategie obsahuje nové prvky jasně naznačující expanzivní choutky. Demokraté pak mohou být potěšení obnoveným zájmem Trumpovy vlády o kyberprostor, jelikož prezident Trump bezprostředně po svém zvolení post koordinátora kyberbezpečnosti Bílého domu zrušil a zásadním způsobem omezil i výdaje určené na tuto oblast. Nyní však Trump zdá se obrátil, jak silně naznačují mnohé shody čtyřicetistránkového dokumentu se staršími podobnými dokumenty z Obamovy éry.

Continue Reading

Alexandr Dugin

Druhá část fascinujícího rozhovoru Paula Robinsona s Alexandrem Duginem, ikonou ruské konzervativní filozofie a zakladatelem Čtvrté politické teorie. Rozhovor proběhl 31. srpna 2017 v Moskvě.

Paul Robinson (PR): Což mě přivádí k jedné z mých připravených otázek. Zajímalo mě – protože ve svém díle hojně citujete západní filozofy – jestli není vaše myšlení založeno na západním paradigmatu?

Alexandr Dugin (AD): Samozřejmě, vždyť já francouzsky i přemýšlím.

Continue Reading

Dr. Elie Hatem a Manuel Ochsenreiter

Autor: Manuel Ochsenreiter

Dr. Elie Hatem, libanonsko-francouzský právník a politický poradce v rozhovoru s Manuelem Ochsenreiterem hovoří o proměnách geopolitické šachovnice po rozpadu Sovětského svazu i dalších aspektech současného vývoje ve světě.

Manuel Ochsenreiter: Dr. Hateme, jak byste stručně shrnul současnou mezinárodní politickou situaci?

Dr. Elie Hatem: Jako chaos vyvolaný politickými projekty a nebezpečnými hrami. Některé mocnosti tento stav samozřejmě využívají, zejména pak ty, které se na jeho vzniku nejvíc podílely. Do celého projektu proudí ohromné sumy peněz. Zažili jsme hospodářskou a finanční krizi, následovanou krizí intelektuální a kulturní. Veřejným míněním lze snáz manipulovat, protože lidé obecně mají horší povědomí i méně času na analýzu politické situace. Tak lze snadno dosahovat vytyčených politických cílů, zvlášť když si ještě vypomůžete náboženstvím nebo zaséváním strachu mezi obyvatelstvem.

MO: Kdo této situace podle vás využívá a jak?

EH: V prvé řadě Spojené státy, jež se po rozpadu Sovětského svazu staly jedinou supervelmocí a „globálním policistou“. USA skrze své zpravodajské agentury a pod kontrolou různých lobby uskutečňují své plány za pomoci „měkkých“ i nepokrytě tvrdých mocenských nástrojů. Washington stojí v čele anglosaského světa, domova finančních center. Jak ostatně už dávno prohlásil Amschel Rothschild: „Dejte mi kontrolu nad penězi národa a nezáleží mi na tom, kdo dělá jeho zákony.“

Continue Reading

Tříštivá bomba svržená americkým letectvem na Jugoslávii s nápisem „Ještě pořád chcete být Srby?“ Kraljevo, Srbsko 23. května 1999.

V nedávno zveřejněné eseji o F. P. Yockeym cituje autor K. Bolton „manifest“ triumfalistického neokonzervativismu, pamflet M. A. Ledeena, který vznikl bezprostředně po 11. září 2001. Zde ho čtenářům předkládáme v plném znění – Redakce DP.

Autor: Michael Arthur Ledeen

I přes všechny ty vzrušené řeči o novém druhu terorismu a novém druhu války jsou modely pro chápání toho, co jsme zažili, i co musíme udělat poměrně staré. Teroristé přijali metody 40. let (kamikaze) a přidali koňskou dávku vymývání mozků ve stylu let padesátých, aby vytvořili své četné mandžuské kandidáty. S původními piloty kamikaze jsme se vypořádali dostatečným posílením obrany, abychom je dokázali zabít ještě předtím, než nás zasáhnou, a zničením země, která je na jejich sebevražedné mise vysílala. Dnes tak musíme učinit znovu.

Continue Reading

Autor: Jason Reza Jorjani

Jestliže se má Nová pravice stát intelektuálním a duchovním předvojem indoevropského světa, musíme si my, archeofuturisté, přiznat, že samotná idea sofia perennis (věčné moudrosti) – jejíž kořeny lze vysledovat do středověkého Íránu – je ze své podstaty protifilozofická a že muži jako Evola nebo Guénon se ve své legitimizaci islámu zásadně mýlili.

Nedávno jsem byl požádán think-tankem organizace Íránská renesance, k níž patřím, abych promluvil o tom, zda a do jaké míry se v Íránu během tzv. „islámského zlatého věku“ odehrálo něco, co by bylo hodno označení „filozofie.“ Přestože bývají prezentace tohoto typu zpravidla neveřejné a přes obzvlášť kontroverzní obsah této řeči, původně nazvané „Kde je íránský Hegel?“, ji moderátor akce podle všeho považoval za natolik poučnou, že se ji rozhodl zveřejnit. Jelikož je tak jako tak celá věc venku, nevidím větší problém v tom podělit se s vámi o výrazně zredigovanou část této prezentace, jež má zásadní význam pro ideologickou strukturu hnutí Nové pravice.

Continue Reading

Autor: David Grant

Při studiu předmoderních monarchů a jejich dynastií narážíme na zvláštní vzorec: Nikdy se totiž podle všeho neobjevuje dlouhá řada skvělých králů, ale spíš pravidelný a předvídatelný úpadek. Jen velice vzácně se dynastii podaří vydržet déle než tři generace

Continue Reading

Rusko, narozdíl od USA, zaujalo jednoznačnou pozici

Autor: Croix

Jako titulek tohoto článku se hodí použít hokejovou terminologii, protože ruská pozice v globální hře tomu dosud odpovídá. Až do tohoto roku, roku 2017, Rusko hrálo v podmínkách permanentního oslabení proti soupeři s plně obsazeným družstvem na ledě. Vedle toho je třeba mít na paměti ještě pátou kolonu v ruské „sborné,“ která dosud pracuje na soupeře proti vlastnímu týmu. Je možné přirovnání také k další hře, která velmi odpovídá ruské povaze a to k šachům, ve kterých byl ruský tým v čele s Vladimírem Putinem nucen zahajovat každou novou partii za podmínek chybějících některých figur.

To vysvětluje způsob vedení ruské hry, který byl pro mnohé příznivce i nepřátele Ruska jen těžko pochopitelný. Nicméně v rámci možností byla hra sehrána nejlepším možným způsobem. V situaci, kdy ruské vojensko-politické síly a ekonomické podmínky nedovolovaly ideální nasazení prostředků na rázné řešení každého problému, zatímco protivník v čele s USA disponoval mnohem větším množstvím zdrojů. Výchozí pozicí pro Washington i Moskvu jsou totiž 90. léta minulého století, tedy v prvním případě vítězství a (zdánlivě) definitivní triumf, ve druhém rozklad a zánik Sovětského svazu, handicap z těžkého rozvratu 90. let zbylého Ruska, z nějž se dosud plně nevzpamatovalo, natož aby se přiblížilo alespoň vzdálené ztracené síle Moskvy z dob SSSR. Ponechme na tomto místě stranou příčiny, které k tomu vedly, byly ostatně již opakovaně rozebírány autory všech táborů, byť s různou měrou přiblížení se k realitě.

Continue Reading

Autor: Ruslan Ostaško

Také jste si všimli, že se západní média z ničeho nic přestala zajímat o trpící civilisty v Allepu? Jako by někdo stisknul tlačítko a všechny slzy jako na povel okamžitě oschly a falešné twitterové účty falešných sedmiletých dívenek údajně trpících pod Putinovými bombami se odmlčely. Nikoho to nezajímá. Nevidíme už ani žádné evropské protesty na podporu moderních syrských demokratů, kteří zajatcům řežou hlavy jen občas. Skoro se zdá, že pro západní média přestala syrská krize v podstatě existovat a její hrdinové se museli z titulních stran evropských listů přesunout až někam na konec přílohy.

Co se vlastně stalo? Proč západní diplomaté i politici náhle o syrském problému zmlkli a přestali nás oblažovat prohlášeními o odpudivém chování Ruska v Sýrii? Co se změnilo? Asad koneckonců stále vládne a ruská letadla shazují bomby na teroristy.

Řeknu vám, co se změnilo.

Continue Reading

Kde je ten Karel?

Autor: Tom Zaja

Asi v polovině Perského zálivu u největšího ropného pole na světě vybíhá do moře malý poloostrov velikosti Connecticutu. Tento polibek geomorfologické štěstěny učinil z katarského státu arabskou verzi The Provision State (přezdívka Connecticutu narážející na jeho bohatství – pozn. překl.), který od svého mírumilovného nabytí nezávislosti na Británii roku 1971 nashromáždil obří bohatství. Takřka přes noc se země začala topit v záplavě možností i problémů, vládnoucí režim se však rozhodně nedrží nijak u zdi. Věren své topografii se Katar ostře vkliňuje do místní politiky a buduje si postavení vlivného hráče a jím rozbouřené politické vlny se budou šířit i v dalekých vodách.

Ctižádostivý Katar bývá podceňován, jelikož ho lidé často řadí do stejné škatulky jako ostatní rozmazlené země Zálivu, jejichž bohatství je nepřímo úměrné jejich pokoře. Katar se spíše než jako bohatý, neutrální a nezávislý stát profiluje jako politicky promiskuitní zemí, která se snaží koupit si přízeň všech (některých více než jiných) využitím strategie zvané „hedging.“(jištění vkladů, rozkládání rizika) 1] Kataru se daří udržovat těsné vztahy s USA, Izraelem, Iránem i Palestinou. Katar rozhodně více než běžný národní stát připomíná rodinné panství, vládnoucí dynastie Al Sání si však mezi občany udržuje oblibu, o níž by většině předáků západních demokracií mohlo jen zdát.

Continue Reading

Źádné selhání USA v Sýrii, nýbrž cílená podpora vleklému, nákladnému a smrtelnému konfliktu. Cíl: blízkovýchodní Třicetiletá válka.

Autor: Daniel Pipes

Když se do sebe pustí nepřátelé Západu, je v našem zájmu pomoci slabší straně

Analytici se shodují, že „rozklad sil syrského režimu se zrychluje,“ že krok za krokem ustupuje a roste pravděpodobnost průlomu sil vzbouřenců a konečného vítězství islamistů. V reakci na to měním své doporučení z neutrality na něco, co se mi jako humanitáři a dlouholetému odpůrci dynastie Asadů neříká snadno: západní vlády by měly podpořit neblahou diktaturu Bašára Asada.

Tady jsou mé důvody pro tento jen neochotně učiněný závěr: Síly zla pro nás představují menší nebezpečí, když spolu válčí navzájem. Tím se (1) soustředí na jednom místě a (2) to brání triumfu jedné ze stran (čímž by se stala ještě větší hrozbou). Západní mocnosti by měly nepřátele směrovat do patové situace pomocí momentálně slabší straně a tím i prodlužováním konfliktu.

Tato politika ostatně nepostrádá precedenty. Po větší část 2. světové války nacistické Německo útočilo proti sovětskému Rusku a navázání co největšího počtu německých vojsk na východní frontě bylo klíčové pro vítězství Spojenců. F. D. Roosevelt proto pomáhal Stalinovi dodávkami vojenského materiálu a koordinoval s ním válečnou strategii. Morálně odpudivý, ale strategicky nutný postup slavil úspěch. A Stalin byl podstatně horším monstrem než Asad.

Continue Reading

Manuel Ochsenreiter

Teherán (Tasnim) – Německý politický analytik Manuel Ochsenreiter říká, že syrská armáda potřebuje k triumfu v probíhající bitvě o Aleppo a úplnému vyhlazení teroristických skupin v tomto klíčovém městě větší finanční a vojenskou pomoc

„Velkým problémem syrské války je ‚válečné hospodářství.‘ Syrské síly mají k dispozici jen omezené množství vojáků, zbraní, munice i peněž, zatímco zdroje teroristů jsou neomezené,“ řekl ředitel Německého centra pro eurasijské studie Manuel Ochsenreiter ve středu agentuře Tasnim.

Dodal, že zahraniční sponzoři teroristů nebudou čekat „se založenýma rukama v klíně na porážku svých loutek.“

Následuje kompletní rozhovor.

Tasnim: Jak víte, Aleppo je už od roku 2012 – rok po rozpoutání konfliktu v Sýrii – rozděleno mezi vládní síly na západě a ozbrojence na východě. Experti tvrdí, že výsledek bitvy o něj rozhodne o osudu Sýrie. Co si o tom myslíte vy?

Manuel Ochsenreiter: Syrská armáda a její spojenci zatlačují teroristy v ozbrojenci ovládaných částech Aleppa v rámci rozsáhlé vojenské operace s cílem zcela osvobodit obležené severozápadní město od extrémistů.

Continue Reading

Autor: Patrick J. Buchanan

„Zdá se, že irácké síly neměly vůbec chuť bojovat… Můžeme je vycvičit, poskytnout jim vybavení; ale pochopitelně jim nemůžeme dodat odhodlání k boji.“ Tak identifikoval ministr obrany Spojených států Ashton Carter příčinu debaklu irácké armády v Ramádí.

Podle znechucených amerických důstojníků dobylo Ramádí 1 000 bojovníků ISIS, které obránci početně převyšovali v poměru deset ku jedné. Proč se dala irácká armáda na útěk? A co pohánělo militanty z ISIS k útoku na tak početnou posádkou bráněné město?

Podle zpráv z bojiště vedly útok tucty ukořistěných amerických obrněných vozidel a nákladní auta, naložené trhavinami, jejichž pomocí dobrovolníci ISIS vytvořili obří průrvy v obranných liniích.

Proč se všichni mučedníci shromažďují na jejich straně? A proč naše strana tak často zcela postrádá „odhodlání k boji“? Iráčané nejsou žádní zbabělci. V letech 1980-1988 jejich otcové umírali po desítkách tisíc při obraně země proti sousednímu Íránu. Když tedy Iráčané umírali za diktátora Saddáma Husajna, proč se jejich synům v uniformách irácké armády nechce bojovat za demokrata Hajdara al-Abádího?

Continue Reading

Autor: William S. Lind

To, co se dnes děje v Íránu, není válka 4. generace. Je to boj o kontrolu státu, nikoli pokus nahradit současné státní zřízení čímkoli jiným. Mohlo by se ale zdát, že jde o 4GW, protože se hraje o legitimitu celého současného íránského politického systému.

Způsob, jakým režim Chameneího a Ahmadínežáda naložil s vlastní legitimitou byl svým způsobem cynický, nestoudný a nápadně hloupý. V pátek 19.6. sám Chameneí prohlásil, „Je tu rozdíl 11-ti milionů hlasů. Jak by někdo mohl podvádět s tolika hlasy?“

Continue Reading

Autor: Ilana Mercer

Manipulace a lži kolem íránských voleb

Jaká to úleva. Demonstrace v Íránské islámské republice, poháněné nespokojeností opozice s výsledky nedávných domácích voleb, se nestaly hlavním tématem prezidentských projevů tak, jak jsme tomu byli zvyklí u George Bushe. Barack Obama si odpustil lekci, kterou by si celoamerické křížové tažení „za demokracii a proti tyranům a teroristům“ jistě představovalo.

Namísto toho zůstal u klasických diplomatických formulací. Tak zůstal „hluboce znepokojen násilím“ použitým proti stoupencům opozičního lídra Hosseina Mousavího ze strany íránské vlády a jejich vojenských i paramilitárních (Revoluční gardy) složek. Navzdory hrozbě rozdělení země ale znovu otevřel americkou politiku „neústupnému, přímému“ (ale přesto, pozn. překl.) „dialogu“ s Íránem. Absolutně to tedy znamená, že je výhradně a pouze na Íráncích, jaké budou mít své vůdce.

Continue Reading