Délský potápěč

Dotáhne to až do Bílého domu?

Autor: Colin Liddell

Čeho chtěl Donald Trump docílit svým nejnovějším návrhem na úplný zákaz vstupu muslimů do USA? V prvé řadě, je to jen výrok, který prohodil během předvolební kampaně, jako pokusný balónek ke zjištění směru větru. V případě nutnosti se z toho dá vycouvat a k ničemu konkrétnímu jej to nezavazuje.

Pomůže mu to ale vylepšit jeho pozici u jistých klíčových skupin, které si Trump potřebuje získat nebo udržet a také to znovu ukazuje, co z něj činí tak výjimečného a odlišného politika.

Mnozí si všimli, že Trump podnikl tento krok krátce poté, co jej podle jednoho z průzkumů předstihl Ted Cruz v Iowě, kde se konají primárky nejdříve. Podle těchto komentátorů tedy Trump mířil tímto protimohamedánským spektáklem na iowské republikány, i když mu to u ostatních Američanů mohlo ublížit. Na tom může být kus pravdy, přestože Američané zrovna neslují svou hlubokou náklonností k islámskému světu. Neutuchající mediální protiofenzíva může odradit, přinejmenším dočasně, některé bázlivější příznivce. Ale opět, nebo taky nemusí.

Continue Reading

Autor: Patrick J. Buchanan

„Zdá se, že irácké síly neměly vůbec chuť bojovat… Můžeme je vycvičit, poskytnout jim vybavení; ale pochopitelně jim nemůžeme dodat odhodlání k boji.“ Tak identifikoval ministr obrany Spojených států Ashton Carter příčinu debaklu irácké armády v Ramádí.

Podle znechucených amerických důstojníků dobylo Ramádí 1 000 bojovníků ISIS, které obránci početně převyšovali v poměru deset ku jedné. Proč se dala irácká armáda na útěk? A co pohánělo militanty z ISIS k útoku na tak početnou posádkou bráněné město?

Podle zpráv z bojiště vedly útok tucty ukořistěných amerických obrněných vozidel a nákladní auta, naložené trhavinami, jejichž pomocí dobrovolníci ISIS vytvořili obří průrvy v obranných liniích.

Proč se všichni mučedníci shromažďují na jejich straně? A proč naše strana tak často zcela postrádá „odhodlání k boji“? Iráčané nejsou žádní zbabělci. V letech 1980-1988 jejich otcové umírali po desítkách tisíc při obraně země proti sousednímu Íránu. Když tedy Iráčané umírali za diktátora Saddáma Husajna, proč se jejich synům v uniformách irácké armády nechce bojovat za demokrata Hajdara al-Abádího?

Continue Reading

Palmýra

Autor: Manuel Ochsenreiter

Mnoho mainstreamových evropských politiků dnes roní krokodýlí slzy nad skutečností, že starověká Palmýra v Sýrii padla pod kontrolu teroristů. Vyjadřují obavy, že ozbrojení militanté „Islámského státu“ zničí Palmýru, jedno z center antického světa s kilometr dlouhou kolonádou, s hrobkami, amfiteátrem a paláci. Nebylo by to poprvé, kdy by „Islámský stát“ zničil kulturní a historické památky.

Avšak jejich emoce jsou hluboce pokrytecké. Protože mnoho politiků, kteří jsou teď „znepokojeni“, je ve skutečnosti ideologickými „dirigenty zákulisí“, stojícím v pozadí „Islámského státu“ a dalších teroristických skupin v Sýrii a Iráku. Jejich podpora takzvané „syrské revoluce“ ve skutečnosti podnítila vznik těchto skupin.

„Islámský stát“ dnes pouze vykonává svoji práci. Ničí civilizaci, rozkládá celý národ, zabíjí každého, kdo představuje „řád“ – a to nejbrutálněji představitelným a možným způsobem. Rozkládá Sýrii, která představuje geopolitickou překážku pro Washington a Brusel.

Continue Reading

Tariq Ali

Autor: Tariq Ali

V týdnu po masakru zaplavila Francii vlna morální hysterie – „Je suis Charlie“ se stalo bezmála povinností. Poselství dua Hollande/Valls znělo jasně: buď stojíte za časopisem, nebo za teroristy. Přesto se však stejně jako v roce 2001 řada lidí neřadila ani do jedné z kategorií. Patří k nim i 80letý Henri Roussel, zakladatel Hara-Kiri, titulu, pod níž vycházel Charlie Hebdo, než byl donucen své jméno změnit – francouzská vláda jej zakázala za urážky mrtvoly Charlese de Gaulla. Ve pozoruhodné eseji vydané v Nouvel Observateur poukázal Roussel na dvě významné skutečnosti. První se týkala francouzské zahraniční politiky:

„Moc se mi nelíbí, když hlava státu mluví o mrtvých jako o hrdinech. Zpravidla k tomu dochází, když pošlou občany do války a ti se nevrátí, což je ostatně i případ obětí útoku na Charlie Hebdo. Ten byl součástí války vyhlášené Francii, ale lze na něj nahlížet i prizmatem válek, do nichž se Francie zapojila sama: konfliktů, kde naše účast nebyla nutná, kde se každý den – několikrát denně – odehrávají horší zvěrstva než v Charlie Hebdo, kde naše bomby vrší mrtvé v naději, že to spasí potentáty, kteří se necítí v bezpečí a kteří nejsou o nic lepší než ti, kdo je ohrožují… Kdyby jej Obama nezadržel, šel by Hollande po Asadovi v Sýrii stejně jako Sarkozy po Kaddáfím v Libyi… s nám známými výsledky.“

Continue Reading

Autor: The Saker

Nemálo lidí poznamenalo, že Francouze a ostatní Zápaďany zjevně více znepokojuje dvanáct zabitých v Paříži, než stovky, tisíce a desítky tisíc jinde. Zdá se, že původně protirasistický slogan 80. let „Nešahej mi na kámoše“ („Touche pas à mon pote“) byl postupně naplněn když ne přímo rasistickým, tak přinejmenším šovinistickým obsahem: nezabíjejte francouzské levičáky, ať už se chovají jakkoliv urážlivě. Tento aspekt nebudu už znovu zmiňovat, jelikož každý, kdo toho byl schopen, už to dávno pochopil; zaměřím se místo toho na méně zdůrazňovaný dvojitý standard: otázku morální bolesti.

Oficiální verze zní takto: Muslimové si nemají co stěžovat na urážky svého Proroka, jde o součást svobody slova. Je od nich neupřímné tvrdit, že jim ty karikatury způsobily bolest – ve skutečnosti jim jen trocha neuctivých projevů „pocuchala peří“. Jak můžete srovnávat pocuchané peří se záležitostmi života a smrti?

Existuje tedy něco jako morální bolest a lze ji srovnávat s bolestí fyzickou?

Podívejme se, jak to vidí Západ:

Continue Reading

Dvě strany jedné americké mince (Na snímku Olexandr „Saško Bilyj“ Muzyčko, bývalý člen UNA-UNSO a koordinátor Pravého sektoru na západní Ukrajině, který v letech 1994-96 bojoval s dalšími členy UNA-UNSO v první čečenské válce po boku islamistických teroristů Šamila Basajeva a ,emíra‘ Chattába)

Autor: Strobe Talbott

Následující rok může dojít k vypuknutí třetí čečenské války, která, pro změnu, rovněž může znamenat umíráček pro Ruskou federaci v jejich stávajících hranicích.

Pokud, jako je představitelné, se Rusko samo rozpadne později během tohoto století – stejným způsobem, jakým se rozpadl Sovětský svaz v roce 1991 – bude to zvětší části následkem politických rozhodnutí Vladimíra Putina.

Putin se dostal k moci v devadesátých letech, když vypukla občanská válka v Čečensku, jedné z autonomních republik Ruska na severním Kavkazu. První čečenská válka v letech 1994-1996 byla rozpoutána islámskými povstalci, kteří požadovali nezávislost na Moskvě. Druhá válka začala v roce 1999, kdy Putin rychle směřoval k uchopení moci v Kremlu. Prvně jako poradce pro národní bezpečnost prezidenta Borise Jelcina, poté jako ministerský předseda. Následkem upadajícího Jelcinova zdraví a mocenského postavení se Putin objevil jako hnací síla v pozadí politiky „spálené země“ – s masivními vedlejšími škodami („collateral damage“ – nezamýšlené usmrcení civilistů, pozn. red. DP) na celém obyvatelstvu. Tato válka trvala deset let.

Během posledních pěti let byla situace v Čečensku víceméně klidná, ačkoli sousední republiky byly otřásány násilnostmi. Období klidu v Čečensku však skončilo začátkem prosince, kdy došlo k sérii krvavých srážek v čečenském hlavním městě Groznyj.

Continue Reading

Manuel Ochsenreiter

Rozhovor s Manuelem Ochsenreiterem pro íránskou tiskovou agenturu FARS vedl Javad Arab Shirazi

Javad Arab Shirazi: Mnoho analytiků věří, že takzvaný Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL) je produktem politiky USA na Středním východě. Jaký je váš názor? Myslíte si, že Spojené státy a jeho spojenci přímo přispěli k vytvoření ISIL?

Manuel Ochsenreiter: Teroristická skupina, která se dnes nazývá „Islámský stát“ (IS) by nemohla existovat bez zahraniční podpory takzvaným „skupinám rebelů“ v Sýrii ze strany Západu, Turecka a monarchií z oblasti Perského zálivu. To je skutečnost, o které nikdy nemůže vážně pochybovat. Myslím, že ohledně tohoto nejsou žádné skutečné spory. Dokonce i mnoho lidí, kteří podporují západní linii, dnes přiznává, že bylo „chybou“ vyzbrojit a vycvičit fanatiky ve výcvikových táborech v Jordánu a Turecku za účelem svržení vlády v Sýrii. Jde o to: nevěřím, že to byla „chyba“. Myslím, že Západ stvořil toto monstrum záměrně, jako určitý druh „geopolitického buldozeru“ a „strašáka“ – skupinu, která „čistí“ region 1] a která také může být jednoduše napadnutelná, pokud se odkloní špatným směrem. Islámský stát je druhem geopolitického multifunkčního nástroje západních zájmů v regionu.

JAS: Jak víte, ve dnech 4-5. září se v Newportu ve Walesu konal summit NATO, kde se sešli prezidenti členských zemí a čelní představitelé NATO. Americký ministr zahraničních věcí John Kerry a ministr obrany Chuck Hagel zde oznámili premiérům a ministrům obrany členských zemí NATO, že USA vytvořily širokou mezinárodní koalici proti ISIL. Ministři Spojených států, Spojeného království, Francie, Německa, Kanady, Austrálie, Turecka, Itálie, Polska a Dánska se setkali ve Walesu, aby prodiskutovali strategii boje s ISIL, avšak tato politika byla zpochybňována mnoha regionálními úředníky a politickými činiteli. Poté, co takzvaná „koalice vedená Spojenými státy“, bojující proti ISIL, oznámila své založení, mnoho odborníků a zemí tvrdě kritizovalo Západ z prosazování dvojích politických standardů v kampaních proti terorismu v různých zemích. Jaký je váš názor?

MO: Inu, můžeme říct, že peníze západních daňových poplatníků jsou v současnosti používány k boji proti penězům západních daňových poplatníků. Samozřejmě že celá „protiteroristická koalice“ je jen určitým druhem cynického žertu. Západ od roku 2011 sponzoroval takzvané „umírněné rebely“ v Sýrii. Německo dokonce hostilo v roce 2012 tajnou konferenci projektu „Den poté“ (The Day After. Supporting a Democratic Transition in Syria) v Berlíně, které se zúčastnily takzvané „opoziční skupiny“, včetně radikálního Muslimského bratrstva. Konference byla financována americkým ministerstvem zahraničních věcí, nizozemskou nevládní organizací (NGO) „Hivos“ a norskou NGO „Noref“. Německé ministerstvo zahraničí se připojilo k podpoře konference posléze. Oficiální postoj byl vždy: „Umírněné skupiny jsou v pořádku, musíme jim pomáhat aby radikálové nedostali šanci“. Ale to tehdy nemělo nic společného s realitou. Když jsem byl v Sýrii v roce 2012, tak tam nebyli žádní „umírnění rebelové“. Takzvaná „Syrská svobodná armáda“ (FSA) byla plná radikálů; v Damašku byla brigáda FSA nazvaná „Usáma bin Ládin“. Bezpočet fanatiků z celého světa infiltroval Sýrii a páchal strašné válečné zločiny proti civilistům a vojákům Syrské arabské armády (SAA), zatímco takzvaná „opozice“ diskutovala v německém hlavním městě.

Continue Reading