Tag Archive | Carl Schmitt

Fašistický sen, část 2

Arno Breker - Fackelträger (1940)

Arno Breker – Fackelträger (1940)

Autor: Maurice Bardèche

Druhý díl ze třídílné minisérie, první část naleznete zde.

Fašismus v protikladu k tomu demokratickému předkládá svůj vlastní alternativní obraz člověka i pojetí svobody, od onoho velebeného demokratického velice odlišné.

Demokracie svobodu nijak neomezuje, snad kromě zákazu škodit ostatním. Demokraté ale rychle zjišťují, že člověk může škodit vládě, aniž by škodil ostatním a jejich zákoníky se tak rychle plní politickými prohřešky. Že však člověk může poškodit národ jako celek zneužitím svobody, aniž by nutně škodil jednotlivým lidem, by nikdy nepřiznali.

Fašismus proti tomuto anarchickému pojetí svobody staví své vlastní, společenské, jež páchání újmy národu nepřipouští – povoluje však vše ostatní. Bylo by omylem domnívat se, že omezování svobody jednotlivce nebo myšlení patří k duchu fašismu. Když se vlády v zemi ujme fašismus, v každodenním životě se nic nemění: navzdory oblíbenému pořekadlu cinknutí domovního zvonku v sedm ráno skutečně ohlašuje mlékaře.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Historie, Kultura, Politika0 Comments

Carl Schmitt v Číně

Carl Schmitt

Kniha Jana-Wernera Müllera A Dangerous Mind: Carl Schmitt in Post-War European Thought v čínském překladu.

Autorka: Flora Sapiová

Myšlenky Carla Schmitta (1888-1985), známého jako „korunní právník Třetí říše“, se mezi čínskou inteligencí od počátku 21. století těší nesmírné oblibě. Práce předních akademiků jako Liu Xiaofeng 刘小枫, Gan Yang 甘阳 a Wang Shaoguang 王绍光 na šíření Schmittových idejí i to, že jeho teorie o státu pomáhají legitimizovat vládu jedné strany, učinily „schmittovský“ diskurz v Číně módním i výnosným (obvykle přísné zmizíky cenzorů se článků a knih inspirovaných Schmittem dotýkají jen zlehka).

Schmitt vstoupil do NSDAP v roce 1933, když se Adolf Hitler stal říšským kancléřem Třetí říše a nadšeně se podílel na čistkách Židů i židovského vlivu z německého veřejného života. Antiliberál a antisemita Schmitt byl zapáleným stoupencem národně socialistické vlády a toužil se stát oficiálním právním teoretikem Třetí říše. Ke konci roku 1936 byl však v článku oficiálního listu SS Das Schwarze Korps nařčen z oportunismu a katolického recidivismu. I přes ochrannou ruku Hermana Göringa se musel svých vysokých ambicí vzdát a soustředit se na psaní a výuku.

V euroamerickém akademickém prostředí se Schmittův věcný pohled na politiku dočkal tvrdé kritiky. Levicoví myslitelé jsou ve vztahu k jeho odkazu rozpolcení – navzdory lehké pachuti své nacistické minulosti totiž zůstává populární mezi akademiky-teoretiky. Přes nedostatky Schmittových idejí uznávají pronikavost jeho analýzy a jeho dílo studují kvůli postřehům ohledně nedostatků liberální politiky, kterou však sami jen bezmocně kritizují z nuceně pohodlného zámezí soudobé vládní reálpolitiky.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Geopolitika, Historie, Kritické texty, Politika

Fašistický sen, část 1

Maurice Bardèche (1907-1998)

Maurice Bardèche (1907-1998)

Druhý díl naleznete zde.

Autor: Maurice Bardèche

Diktatura je věcná. Římané, když se jejich vlast ocitla v ohrožení, pozastavovali působení republikánských svobod. Stejně tak Konvent. Režim „vlasti v nebezpečí“ je režim autoritářský, nastolený ve vážných případech (Ernstfall) k zachování nezávislosti a k záchraně země vůbec. Válčící státy, obležená města nebo země rozdělené občanskou válkou musejí být řízeny autoritářsky, bez ohledu na svou aktuální politickou reprezentaci.

Typické pro tyto metody je omezení ustálených svobod a především jistě ukáznění svobodné rozpravy. Toto zkáznění může být, případ od případu, dobrovolné či vynucené. Smyslem těchto dočasných autoritářských režimů je po dobu trvání krize sjednotit všechny síly země v mocný svazek a nedovolit tak soukromým zájmům nebo zahraničnímu působení využívat síly potřebné ke společné obraně k vlastnímu prospěchu.

Může se však toto autoritářské řízení státu, přijímané – a někdy dokonce vyžadované – lidmi v časech krize, stát běžnou metodou vládnutí i po pominutí nebezpečí? Fašismus je přitakávající odpovědí na tuto otázku. Podle fašistických stran právě lehkomyslné a rutinní zneužívání svobody vede k pravidelným obdobím nebezpečí, kdy se v ohrožení ocitají nezávislost i samotné přežití národa. Cítí tedy potřebu předejít návratu těchto pravidelných krizí a přijmout jistou míru národní disciplíny jakožto normální. Stávající podmínky politického života podle nich vystavují všechny země neustálému nebezpečí. Opatření nezbytná k zajištění jejich nezávislosti a spásy musejí být podniknuta bezodkladně, nemají-li země zůstat bezbranné, až přijde nebezpečí.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Historie, Kultura, Politika

Boj za záchranu Západu: Evropská Nová pravice vypálila úvodní salvu

Tomislav Sunic - Against Democracy and Equality: The European New RightAutor: Thomas Jackson

Against Democracy and Equality
Tomislav Sunić
Peter Lang, 1990.

Revidovaná a rozšířená edice

Against Democracy and Equality: The European New Right
Tomislav Sunić
Arktos, 2011.

V dnešní Americe se lidé, kteří jasně vnímají zásadní problémy země, pohybují v takřka naprostém vynuceném intelektuálním vakuu – Spojené státy totiž odmítají byť jen vidět své nejnebezpečnější nepřátele: rasovou a kulturní uzurpaci, rostoucí nenávist k našim evropským kořenům a fatální ztrátu odvahy, díky níž k tomu všemu vůbec mohlo dojít.

Pokud se už veřejnost něčím takovým vůbec zabývá, zpravidla jen proto, aby to vynášela do nebes jako doklad nové a lepší Ameriky. Proto není pro lidi, podle nichž je cesta k nové Americe cestou do zapomnění, obtížné propadnout dojmu, že jsou naprosto osamocení a že celá jejich země čelí jedinečné hrozbě, jejíž rozsah si dosud nikdo nedokázal ani představit.

To ovšem pochopitelně není pravda. Kniha Against Democracy and Equality (Proti demokracii a rovnosti) Tomislava Suniće nejen že mapuje barvitou a slavnou historii „revolučního konzervatismu,“ ale také čtenářům představuje současný proud evropského myšlení, který se pokouší nalézat odpovědi na otázky, jež si v Americe dosud ani netroufáme pokládat. Jak v předmluvě k tomuto útlému svazku píše profesor Paul Gottfried, doktor Sunič předkládá čtenářům prvního anglického průvodce evropskou Novou pravicí knižního rozsahu.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Historie, Kultura, Politika, Recenze, Zajímavé knižní tituly

Carl Schmitt - Politický voják

Politický voják: Teorie partyzána Carla Schmitta

Hermann Löns, Der Werwolf

Hermann Löns, Der Werwolf (dřevoryt Hans Pape)

Autor: Greg Johnson

Civilizující génius evropského člověka byl tak mocný, že se mu na čas podařilo zkrotit dokonce i válku samotnou. Ne každou válku lze ale vybojovat civilizovaně – jen ty mezi civilizovanými evropskými státy. Pravidla svazující válku se nevztahovala na války proti nestátním subjektům, jako v případě koloniálních válek proti divochům, občanské války a revoluce, v nichž se ocitá v sázce samotný stát, či nepravidelná válka proti partyzánům a guerillám, kterým se zabývá Schmittovo dílko Teorie partyzána (1962). 1]

Teorie partyzána a Pojem politična

Podtitul Teorie partyzána zní „Poznámka na okraj k pojmu politična,“ což jej přímo spojuje se Schmittovou klasickou statí Pojem politična (1932), kde politično definuje a zároveň brání před různými formami antipolitického utopismu.

Politično podle Schmitta vychází z reality lidské odlišnosti: existuje nespočet různých národů a podskupin se svébytnými identitami a způsobem života, které se mohou vzájemně střetávat. Tyto odlišnosti přerůstají v nepřátelství, což je velice závažná věc, jelikož může vést až k válce. Politika má kořeny v nepřátelství a jedním z jejích hlavních účelů je řízení a usměrňování nepřátelství. Proto Schmitt pojem politična nevztahuje na rutinní „domácí“ politiku, ale na potenciálně krvavé záležitosti vyššího řádu: zahraniční politiku, války, občanské války a revoluce. Politickými v schmittovském slova smyslu se domácí vztahy mohou stát v případě dostatečné polarizace – jakmile ale přerostou v občanskou válku nebo revoluci, přestávají být domácími.

Continue Reading

Posted in Aktuálně, Dějiny ideologií, Filosofie, Historie, Politika

Superhrdinové, suverenita a stát ve státě

Thomas Hobbes - Leviathan

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora:

Poněkud zkrácenou verzi následujícího textu jsem přednesl na druhém setkání New York Forum 16. července 2016. Rád bych tímto poděkoval týmu NY Forum i všem přítomným.

Superhrdinský žánr v komiksu i filmu z větší části vytvořili Židé. 1] V některých svých textech a recenzích filmů jsem se snažil ukázat, že superhrdinové velkou měrou symbolicky představují Židy. 2] Podobně jako Židé jsou to outsideři a „monstra.“ Ke všemu jsou to ale také outsideři nesmírně mocní. Aby tedy nevyvolávali mezi většinovým obyvatelstvem, v jehož středu žijí, strach a hněv, musejí v zájmu splynutí praktikovat krypsi.

Superhrdinové také „změkčují“ vnímání Židů: navzdory takřka naprosté židovské hegemonii v médiích a vzdělávacím systému přežívají v obecném povědomí představy o tajných židovských klikách kujících proti gójům škodlivé pikle – od sionských mudrců přes Projekt pro nové americké století (Project for a New American Century) až po Úřad pro zvláštní plánování (Office of Special Plans). Aby tedy obecenstvo naočkoval před automaticky podezřívavým postojem k těmto klikám, vykresluje superhrdinský žánr tyto nesmírně mocné a tajnůstkářské outsidery – jednotlivě i ve skupinách jako Liga spravedlnosti, X-Men nebo Avengers – jako obránce morálních zásad rovnostářského humanismu a velkorysé služebníky zájmům lidstva.

Continue Reading

Posted in Kultura, Politika

Carl Schmitt a demokracie

Carl Schmitt při projevu na oslavách Dne německého průmyslu a obchodu v Krollově opeře 8. dubna 1930.

Carl Schmitt při projevu na oslavách Dne německého průmyslu a obchodu v Krollově opeře 8. dubna 1930.

Autor: Paul Gottfried

Schmittovi kritici – od pobouřených katolických souvěrců po samozvané liberální demokraty – rádi opakují, že jeho rozlišování mezi liberalismem a demokracií bylo zcela umělé. Ve skutečnosti mělo dle nich zhoubný politický účel: zdiskreditovat potlučené zbytky výmarské německé parlamentní vlády a připravit půdu fašistické diktatuře založené na mytické vůli lidu zproštěné ústavních omezení. Do největší hloubky tento argument propracovává Jürgen Fijalkowski v díle Die Wendung zum Führerstaat z roku 1958, ale jeho stopy nalezneme také v protischmittovských invektivách v The New Republic a jinde.

Tento konkrétní útok na Schmitta coby vypočítavého proto-fašistu kontrovali jeho nedávní obhájci – včetně mě – odkazem na jeho prokazatelný odpor vůči nacistům v letech 1931 a 1932. Lze také poukázat na jeho návrhy z 20. let učinit výmarskou ústavu robustnější zavedením dalekosáhlých prezidentských pravomocí tváří tvář ohrožení německého státu a výmarského režimu. Nezapomínejme také na Schmittovu podporu extenzivního výkonu výkonné moci během úřadování socialistického prezidenta Friedricha Eberta i jeho konzervativního nástupce Paula von Hindenburga.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Historie, Politika

Nastává éra pyropolitiky

Pyropolitika

Využití těchto nástrojů pyropolitiky je fakticky vyhlášením války zbytku světa.

Autor: Robert Steuckers

Klasické pojetí geopolitiky vykládá svět optikou střetu pozemských a mořských mocností. V současnosti však vidíme, jak se o slovo hlásí i zbylé dva živly – oheň a vzduch. Připraveni k boji s nepřáteli jako je ISIS tak budou jen ti, kdo si oživí lekce Carla Schmitta.

Co mají političtí teoretici na mysli, když mluví o „pyropolitice“? K pochopení termínu se musíme studovat především dvě široce pojaté oblasti; zaprvé sféru politické teologie, včetně úvah Donosa Cortése o liberalismu, socialismu a katolicismu (pojímaném jako Tradice taková) a samozřejmě se také pečlivě zabývat hlavními myšlenkami Carla Schmitta, v nichž ukazuje teologický původ veškerého politického myšlení. Zadruhé musíme vzít v potaz i Schmittovo pojetí světové politiky jako střetávání živlů země a vody. Skutečná politika, kterou označoval jako politično (das Politische), se nevyhnutelně pojí se zemí a kontinentem. Opravdovým a účinným typem politického člověka pro něj je římský geometr [1], který organizuje území pod svou správou jednoduše jeho proměřením.

Po německých porážkách z let 1918 a 1945 však země přišla o své přednostní postavení na jevišti světové politiky a nahradila ji voda: nová, podvratná a ničívá dialektika Land und Meer, země a moře, v níž nakonec vždy zvítězí moře. Schmitt ve svém posmrtně redigovaném deníku Glossarium důrazně trvá na tezi o ničivých účincích triumfující a všudypřítomné americké „hydropolitiky.“

Continue Reading

Posted in Geopolitika, Politika

Leo Strauss, Carl Schmitt a neliberální Čína

Autor: Gary J. Schmitt

V nejnovějším vydání New Republic popisuje profesor humanitních věd z Columbia University Mark Lilla svou nedávnou cestu do Číny a rozhovory, v nichž zjistil, že německý politický teoretik Carl Schmitt (1888-1985) a v Německu narozený filozof Leo Strauss (1889-1973) „stojí v centru intelektuální debaty“ této země. Podle Lilly mu jeden čínský novinář řekl, že „nikdo vás nebude brát vážně, pokud nemáte co říct o těchto dvou velikánech a jejich myšlenkách.“

Lilla se snaží vcelku věrohodně ukázat, že s nacisty spolupracující Schmitt se těší mezi současnými čínskými intelektuály a akademiky takové oblibě pro svou provokativní (ale neuspokojivou) kritiku moderního liberálního státu – s jeho laissez-faire ekonomikou a na pojetí práv založené politice – která není marxistická. Tím Schmitt poskytuje teoretické ospravedlnění vládnoucímu režimu v Číně, kde od událostí na Náměstí nebeského klidu v roce 1989 státní kontrola a vláda jedné strany do velké míry nahradila jakékoliv předstírané snahy o směřování politického kurzu k liberálně demokratickému státu západního střihu. A naopak – Schmittovo dílo také Číňanům dává přesný popis údajných nedostatků dnešní Ameriky a Evropy.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Historie, Kritické texty, Politika

Lekce Carla Schmitta

Prof. Carl Schmitt am Kamin in seinem Haus am Brockhauser Weg 10 in Plettenberg

Profesor Carl Schmitt u krbu v jeho domě na Brockhauser Weg 10 v Plettenbergu

Autoři: Guillaume Faye & Robert Steuckers

S Carlem Schmittem jsme se setkali ve vestfálské vesničce Plettenbergu, kde se narodil a kam se vrátil prožít svá léta na odpočinku. Strávili jsme čtyři pozoruhodné hodiny v hovoru s mužem, který nezpochybnitelně zůstává největším politickým a právním myslitelem naší doby. „Ocitli jsme na pastvině, podobní domácím zvířatům, která si hoví v bezpečí ohrazené louky. Prostor byl dobyt, hranice jsou pevné, není co objevovat. Vládne status quo…“ prohlásil Schmitt.

Schmitt před tímto zmrazeným uspořádáním, pokrývajícím celou Zemi a likvidujícím politickou suverenitu, neúnavně varoval. Už v roce 1928 ve svém díle Der Begriff des Politische (Pojem politična[1] rozeznává v univerzalistických ideologiích „Práv, nebo Lidstva, nebo Řádu, nebo Míru“ snahu o přeměnu planety v odpolitizovaný ekonomický celek, který přirovnává k „autobusu s pasažéry“ nebo „budově s nájemníky.“ V této neblahé předtuše světa smrti národů a kultur není pachatelem marxismus, ale liberální a kapitalistické demokracie. Proto přichází Schmitt s jednou z nejpronikavějších kritik liberalismu, mnohem hlubší a originálnější než „antidemokraté“ staré reakční pravice.

Pokračuje také v tradici „realistické“ analýzy politiky a státu Bodina, Hobbese a Machiavelliho. Hloubka a aktuálnost jeho postojů – podobně vzdálených jak liberalismu, tak moderním totalitárním teoriím (bolševismu a fašismu) – z něj činí nejdůležitějšího současného politického a ústavněprávního teoretika. Proto ho můžeme následovat – a samozřejmě se pokoušet jeho analýzy rozvíjet, jak už to na vrcholu svých sil učinil jeho francouzský učedník Julien Freund. [2]

Intelektuální pouť rýnského politického teoretika začíná zamýšlením se nad právem a praktickou politikou, jemuž věnoval dvě práce z let 1912 a 1914 [3] na konci svých studií ve Štrasburku. Po válce se – už coby profesor práva na univerzitách v Bonnu a Berlíně – zaměřil na politickou vědu. V rozchodu s liberálním filozofickým pojetím odmítal oddělit Zákon od politiky.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Geopolitika, Historie, Politika

Pojem politična Carla Schmitta

Carl Schmitt

Carl Schmitt

Autor: Michael O’Meara

Poznámka autora: Toto krátké shrnutí klasické Schmittovy eseje Pojem politična zčásti vychází z nedávné debaty v sanfranciském knižním klubu nacionalistů (Bay Area Nationalist Book Club).

Ať už je položena jakkoliv, otázka politična je pro každý národ vždy tou nejdůležitější záležitostí.

Politično nesmí být směšováno s pojmy „politika“, nebo dokonce „stranická politika“, které se vztahují k zájmům jednotlivců nebo zvláštních skupin v parlamentních sklenících.

„Politika je spojena s racionalismem, materialismem, ekonomismem a panstvím Mamonu – tedy prvky podrývajícími svrchovanost, tradici a imperativy ,politična‘“.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Historie, Politika

Ásatrú a politično, část 2

Je načase, abychom si položili otázku, co pro nás Ásatrú znamená a kam směřuje.

Je načase, abychom si položili otázku, co pro nás Ásatrú znamená a kam směřuje.

Autor: Collin Cleary

3. „My“ versus „Oni“

Tento můj poslední výrok se vrací zpět k myšlence (krátce zmíněné v úvodu eseje) konfliktu zájmů mezi jednotlivými lidskými skupinami. Přestože to pokládám za samozřejmost, stala se takováto pozice dnes nezřídka kontroverzní. Ústřední myšlenkou multikulturalismu je konec konců idea společnosti, kde vedle sebe bezkonfliktně koexistují rozličné odlišné skupiny – taková představa se ovšem zakládá na sotva uvěřitelně plytkém pojetí „kultury“.

Liberální „oslava rozmanitosti“ ve skutečnosti spočívá v oslavě kultury pouze v jejích vnějších a povrchních formách. Jinými slovy, pro západní liberály znamená „multikulturalismus“ jednoduše koexistenci takových prvků, jakými jsou různé styly tradičních úborů, hudby, tanců, jazyků či pokrmů. Skutečná podstata různých kultur ale spočívá v tom, jak nahlíží na přírodu, jak vnímají božské, jaký mají náhled na muže, ženy a jejich role, a jak vnímají důležitost své skupiny v širším schématu existence. Také rozhodně není vůbec jasné, zda příslušníci dramaticky odlišných kultur spolu dovedou mírumilovně koexistovat. 1]

V uskutečnitelnost tohoto světa Star Treku“, bez konfliktů skupinových zájmů, věří hlavně bohatí bílí vysokoškoláci. Barevní nejen že v takový svět nevěří, ale ani o něj neusilují, protože mají mnohem vyvinutější smysl pro skupinovou identitu a prosazování svých skupinových zájmů. Bílí voliči Demokratické strany jsou obyčejně nadšení, když se do jejich čtvrti začnou stěhovat černoši. Pokud se situace obrátí, černoši projevují nadšení neporovnatelně méně (a fakt, že i oni jsou z drtivé většiny voliči stejné strany, zdá se nehraje pražádnou roli). Stejně tak Asiaté smutně nekroutí hlavou nad tím, jak málo v jejich Chinatownu žije Hispánců.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Religionistika

Carl Schmitt, filosofie a nacionální socialismus, část 3

Totální stát v praxi?

Totální stát v praxi?

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Základní pojmy:

Suverenita. Znáte definici: „Suverén je ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu.“ (Myšlenka sama je Kierkegaardova, na to poukázal sám Schmitt.) „Výjimečný stav určuje sám sebe a normální stav.“ To je nejslavnější věta ze Schmittova spisu Polititická teologie. Jaký je smysl této teorie suverenity: Je současně teorií samého pomezí zákonů, jejich prosaditelnosti a jejich porušení – tedy vždy i současně teorií decize.

Co znamená vlastně suverenita, suprema potestas? Přirozeně – i to patří k politické teologii – jsou všechny podstatné pojmy státovědy sekularizované teologické pojmy – a to platí a fortiori pro suverenitu. Suverénem je ve vlastním smyslu jen Bůh. Ten má vskutku suprema potestas  (svrchovanou moc). Suverenita je moc, která může ustavovat absolutně, která klade něco mimo sebe samu. Ale již ve středověkých úvahách (u Dunse Scota), ale i v německém idealismu (u Fichta) bylo pamatováno, že ten, kdo něco ustavuje, se v témže momentu omezuje. Aby zůstal suverénním, musí tedy zákon, aby to neomezovalo suveréna, být zrušen.

Tento vzorec je vzorcem suveréna, který, když platí ústava, tak ji může zbavit platnosti, a tato suverenita se uplatňuje opačným způsobem v případě revoluce, kdy zde žádná ústava není a právě kdy suverén právo ustavuje. Vůdce ochraňuje právo je pak bytostně pozicí, která vytváří suverenitu v momentu neplatnosti zákonů: Vůdce tvoří jako suverén právo. To je decize.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Politika

Carl Schmitt, filosofie a nacionální socialismus, část 2

Carl Schmitt

Carl Schmitt

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Životopisná data a dílo

Carl Schmitt se narodil 1. července 1888 v Plettenbergu v Sauerlandu, na antipruském západě, kde vyrostl pod vlivem Bismarckova kulturního boje a kde byl vychován katolicky. Studoval práva.

V roce 1910 složil referendářské a doktorské zkoušky prací na téma O vině a druzích viny. [1] Pak pracoval jako referendář v bavorském úřadu pro válečné hospodářství. V roce 1915 se stal asesorem ve Štrasburku, kde se habilitoval prací Hodnota státu a význam jednotlivce. [2]

Revoluci prožil Schmitt v Mnichově, v kruhu elitních právníků okolo Georga Kerschensteina, pedagoga žijícího v letech 1854 až 1932, zakladatele pracovní školy, sociálního pedagoga. Schmitt přišel do styku i s Kurtem Eisnerem a Ernstem Niekischem, zažil v roce 1919 konec Bavorské republiky rad. Poté se Carlu Schmittovi podařilo seznámit s Maxem Weberem – v posledním období jeho života – , označoval se za jeho žáka. Od roku 1921 přednášel na Mnichovské vysoké obchodní škole, nejen trestní právo, svůj původní obor, nýbrž i ústavní právo. Ještě v tomtéž roce byl povolán na universitu v Greifswaldu přednášet veřejné právo, a v roce 1922 byl povolán do Bonnu.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Politika

Carl Schmitt, filosofie a nacionální socialismus, část 1

Válečná léta: Carl Schmitt (vpravo) a Ernst Jünger

Válečná léta: Carl Schmitt (vpravo) a Ernst Jünger

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Na podzim roku 1990 vystoupil na půdě Filosofické fakulty UK a Filosofického ústavu ČSAV profesor Schmidt-Biggemann z Freie Universität Berlin s cyklem přednášek o současné německé filosofické scéně. Jako její základní předpoklady a reprezentanty analyzoval mj. dílo M. Heideggera, H. G. Gadamera či T. W. Adorna, zvláštní pozornost však přitom věnoval Carlu Schmittovi, jehož vliv na tehdejší německou filosofii považoval za nedoceněný

Nelze pochybovat: Carl Schmitt byl antidemokratický, antiparlamentaristický, antiliberální.

Nezastávám nic z pokusů ospravedlnit Schmitta, které se ho snažily očistit jako skutečného demokrata. Ale právě proto si kladu otázky:

Z čeho pramení a pramenila fascinace Schmittovými myšlenkami i po druhé světové válce, a k tomu u lidí, jimž se může tíhnutí k demokracii těžko upřít? Stěží by mohlo smysluplné vysvětlení spočívat v tom, že by se těm, kteří se po válce Schmittem a jeho myšlenkami zabývali, imputovalo, že jsou „vlastně“ fašisty. Něco takového jako infekce myšlenkami neexistuje, myšlenky nejsou bacily. Mohlo by se spíše vyjít z toho, že existuje něco jako věcná obsažnost myšlenek, které se v dějinách zachovávají živé. Co tedy zakládá fascinaci těmito myšlenkami?

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Politika

Carl Schmitt – korunní právník 20. století

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Pojem konzervativní revoluce se poprvé objevuje v eseji Ruská antologie Thomase Manna z roku 1921, představitele konzervatismu Výmarské republiky, a prvně byla zkoumán Arminem Mohlerem v práci Die konservative Revolution in Deutschland 1918–1932. (Konzervativní revoluce v Německu 1918-1932) z roku 1950. Nutno zdůraznit, že konzervativní revoluce není hnutím výslovně politickým, ale jedná se spíše o ideologické hnutí konzervativních intelektuálů.

Mohler rozčlenil konzervativní spektrum na pět základních skupin, k nimž přiřadil autory nebo autorské skupiny. Tato seskupení jsou: národovecká skupina (die Völkischen), mladokonzervativci (Berlin-okruh A. Moellera van den Bruck, Hamburg- seskupení kol Wilhelma Stapela, München skupina kol Edgara J. Junga, o němž jsem již pojednával), časopis Die Tat a jeho šéfredaktor Hans Zehrer, nacionální revolucionáři (tzv. vojácký nacionalismus zastoupený Ernstem Jüngerem a přestaviteli veškerých polovojenských seskupení) a měně významné skupiny a to tzv. Bündnische (Hans Blüher) a Landvolkbewegung. Specifickou skupinu tvoří tzv. osobnosti, a které z pohledu Mohlera boří kategorie (Oswald Spengler, Thomas Mann, Carl Schmitt a zčásti Hans Blüher a Ernst Jünger). (1) Nechme stranou dvě skupiny Bündnische, Landvolkbewegung a národovce a věnujme pozornost těm, kteří jsou nositeli dominantních myšlenkových postupů buď jako jednotlivci Ernst Jünger či ve dvojicích Othmar Spann a Edgar J. Jung.

Continue Reading

Posted in Geopolitika, Politika, Převzato

Několik postřehů k německé konzervativní revoluci

Aleš Urválek a kol.: Dějiny německého a rakouského konzervativního myšleníNásledující ukázka pochází z knihy Aleše Urválka a kol. Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, kterou vydalo v roce 2009 Nakladatelství Olomouc. Původně vyšla v časopise Pro-Fil č. 2/2008, vycházejícího při Katedře filozofie FF MU Brno pod názvem Několik postřehů k německé konzervativní revoluci.

Další ukázka z knihy je k dispozici na stránkách vydavatelství. Knihu je možné objednat v internetovém obchodě Neoluxor.cz.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Kritické texty, Převzato, Zajímavé knižní tituly

Stát je víc než demokracie

Autor: Vojtěch Belling

V moderní politické a právní vědě bychom asi těžko našli kontroverznějšího myslitele. Na jedné straně brilantní právní filosof a politický teoretik s mimořádně vyvinutým smyslem pro logické právní uvažování, na druhé straně vědec, který se až po uši zapletl s nacionálním socialismem a dodnes je označován za “korunního právníka” Třetí říše. Řeč je o německém státovědci Carlu Schmittovi (1888-1985). Jeho knihy dosud patří k nejpřekládanějším a nejcitovanějším textům právní literatury a v posledních letech se objevují rovněž na českých pultech – zrovna nedávno tu vyšla Schmittova Teorie partyzána.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Historie, Politika

Pavel Lukeš: Carl Schmitt, část 2

Od roku 1923, kdy vychází Duchovně dějinná situace dnešního parlamentarismu [13] (dále jen Parlamentarismus), můžeme také vysledovat zřetelný, byť ne úplný obrat Schmitta spíše než od myšlenky politické teologie od církve jako takové. (Někteří autoři nacházejí i zde biografickou souvislost: Schmittův rozvod, který tehdy znamenal exkomunikaci.)

Důležitější je ale nový subjekt, získávající Schmittovu přízeň: národní hnutí. Podstatou další tvorby až do roku 1932 je však popis historického rozvoje a později sebezničení liberální ústavy. V Parlamentarismu zbavuje iluze Výmarskou republiku tím, že konstatuje ztrátu klasických principů “diskuse” a “veřejnosti”. Parlamentarismus podle Schmitta stojí a padá s vírou, že veřejná diskuse stanovuje politickou vůli, která se pak realizuje v rozhodnutí příslušných orgánů. V masové demokracii se ale už nic takového neděje, lid je dobrý pouze na aklamaci, ve které se stejně vyjadřuje podle sympatií a antipatií, přátelství a nepřátelství. Spojení demokracie a parlamentarismu nemusí být jediné historicky nutné, uzavírá Schmitt.

Následující Schmittova hlavní díla z oblasti státního práva Učení o ústavě,[14] Strážce ústavy[15] a Legalita a legitimita[16] diagnostikují rozklad Výmarské republiky jako následek obratu od ústavy moderního občansko-právního typu k “hospodářskému a správnímu státu” průmyslové společnosti. Tento obrat je velkou otázkou, na které ztroskotala nejen Výmarská republika, ale i samotný Schmitt.

Všem třem knihám je společné rozlišení mezi demokracií a liberalismem a kritika liberálních součástí moderní ústavy, jejíž výchozím bodem je nacionalistický koncept demokracie. Protiklad liberalismu a demokracie rozvíjí především Učení o ústavě, které nicméně dodnes ovlivňuje chápání státního práva. Ve Strážci ústavy Schmitt popisuje, dovolme si malou parafrázi, “strukturní proměnu německého stranictví” od liberálního honoračního systému ke stranickému státu současnosti. Tento proces chápe jako rezignaci na původní ideje parlamentní reprezentace. Domnívá se, že strany se ve Výmarské republice za pomoci poměrného volebního systému organizačně a ideologicky upevňují jako mocenské skupiny, které své stranické zájmy staví nad obecné blaho. Neuskutečňuje se tedy už transformace od stranické vůle ke státní vůli. Strany jsou konkurenční podniky se světonázorovými nároky, které stát ekonomicky vykořisťují a národ ideologicky rozštěpují.

V mnohém dosud napsaném, můžeme číst radikalizované názory Maxe Webera,[17] dokonce i řešení je zde podobné, neboť Schmitt dává před popsanou situací přednost alternativě říšského prezidenta s rozsáhlými pravomocemi coby strážce ústavy a státní jednoty.

Ukázkovou kritikou liberalismu je Legalita a legitimita ukazující nedostatky ústavy, která je hodnotově neutrální i sama k sobě, k otázce svého dalšího přetrvání. Schmitt varuje Výmarskou republiku před uskutečněním “legální revoluce”, tedy před možností, že strany nepřátelské ústavnímu zřízení obdrží legální cestou moc, politické protivníky vyloučí a “dveře legality” za sebou zabouchnou.

Jestliže bylo úvodem napsáno, že Schmitta byli nuceni akceptovat i jeho protivníci včetně těch liberálních, je už nad slunce jasné proč. Je smutnou ironií osudu, že v tehdejší krizi hrály podobné plány jako Schmittův, byť ve skutečnosti snad chtěly zabránit předání moci nacistům, do ruky právě jim, neboť ti využili prezidiálního systému a získali moc, aniž by v Reichstagu měli kdy nějakou většinu.
Ještě dříve, než budeme Schmitta následovat do jeho nacistického období, krátká odbočka. Kvůli zachování myšlenkové linie nebyla zmíněna jestliže ne nejslavnější, pak nejdiskutovanější Schmittova práce vůbec: Pojem politična[18], která vyšla v roce 1928 (knižně o čtyři roky později). Obsahem se částečně vymyká z dosud popsaného, dokonce v jistém bodě (ale nijak zásadně) nabourává i Schmittův etatismus: politično podle tohoto spisu předchází státu. Jeho základem je diference přítel – nepřítel, tedy my – oni, kde “nepřítel” se stává nepřítelem už z toho faktu, že je jiný, cizí a rozlišení proto vůbec nemusí mít co dělat s osobní animozitou (dokládá rozlišením inimicus-hostis u Římanů). Podle Schmitta má navíc tato dichotomie pro nás povahu neuniknutelnosti: můžeme ji modifikovat: estetika – krásný a ošklivý, ekonomie – výhodný a nevýhodný atd., ale ne ji zrušit. O neúspěšné odpolitizování politična se pokouší svým převodem do kategorií ekonomie i liberalismus.

Podrobněji tuto argumentaci rozvádí Epocha neutralizací a odpolitizování[19] (1929, knižně 1932), ve které Schmitt popisuje novověkou “neutralizaci” politična v linii teologie – metafyzika – morálka – ekonomie – technika, kdy ovšem každý stupeň odpolitizování podle jeho soudu v sobě zahrnuje současně skrytou repolitizaci.

Dostáváme se k nejožehavějšímu tématu: Carl Schmitt a nacismus. O jeho ztotožnění se s nacionálním socialismem nemůže být pochyb. Stačí uvést smutně proslulé články Vůdce ochraňuje právo,[20] který můžeme číst jako pokus o ospravedlnění vraždy E. Röhma, Ústava svobody,[21] pojednávající o norimberských zákonech, nebo Německá právní věda v boji proti židovskému duchu,[22] kde název mluví za všechno. Přes tuto neoddiskutovatelnou kompromitaci musíme u Schmitta diferencovat mezi ohlasy nacistické frazeologie a pouhým zostřením a radikalizací staré polemiky, mezi afirmací nového systému a oslněním vlastními pojmy. Jak bylo dosud ukázáno, Schmittovo státoprávní dílo má svou jednotu v důsledném rozlišování liberalismu a demokracie. Zde bude asi také důvod přijetí třetí říše a to dokonce bez zásadnějšího narušení konsekvence dosavadních pojmů. Jestli to byla také konsekvence myšlení, to je nevyčerpatelným námětem sekundární schmittovské literatury, kdy jak už to bývá, zaujetí pozice nakonec spíše vypovídá o samotném autorovi více než o Schmittovi. Na jedné straně musíme brát v potaz fakt, že Schmitt se, jak už bylo řečeno, vědomě ztotožňuje s nacistickou mocí, elegantně pozmění či doplní svůj slovník, takže nakonec může s klidem přivítat i nejhorší přízrak své parlamentní kritiky – totální stranickou vládu. Zatímco dříve polemizoval proti voleným stranám Výmaru jako prostředku mezi lidem a státem, vítá nyní totalitární stát jedné strany. Oproti änonymní” stranické moci stran Výmarské republiky klade spolu s “vůdcovstvím” důraz také na ösobní” charakter této moci. Na druhé straně – a pokud mohu, sám bych se k tomuto mínění přiklonil – jestliže budeme nezaujatě číst jeho knihy do roku 1932, uvidíme, že mezi kritikou parlamentu a liberalismu na straně jedné a nacismem na straně druhé je pořádný kus cesty a nebýt nacistického převratu v roce 1933, Schmitt by ho patrně nikdy neušel.

Tomuto názoru dali paradoxně za pravdu sami nacisté. V prosinci 1936, kdy už se režim cítil upevněný a neměl zapotřebí podporu takových “přeběhlíků”, tiskový orgán SS Das Schwarze Korps Schmitta velmi ostře napadl: za jeho přátelské vztahy k Židům (tady je ovšem třeba podotknout, že v tomto bodě byl ke Schmittovi dosti nespravedlivý), ale především za obsah Legality a legitimity, která se otevřeně zabývala možností zakázat politické síly nepřátelské ústavě a nikdo tehdy nepochyboval, že si má dosadit Německou komunistickou stranu a NSDAP.[23] Aby nedošlo k mýlce: v roce 1936 už nešlo o akademickou polemiku, další cesta ze stránek Das Schwarze Korps vedla obvykle na gestapo a Schmitt si mohl gratulovat, že pouze upadl v nemilost a ztratil většinu ze svých četných akademických a méně četných státních funkcí.

Zatracení však zůstalo dlouho jednostranné: první známky Schmittova odstupu od nacismu můžeme najít až v roce 1942, označení tohoto období za omyl jsme se nedočkali vůbec. Tím se Schmitt nejnápadněji liší od Heideggera, jejichž pozice, pojmy a cesty jinak vykazují podivuhodnou shodu.[24] Carl Schmitt byl po válce v souvislosti s norimberským procesem zatčen, ale jelikož jeho kolaborace nespadala pod žádný z bodů obžaloby, byl vzápětí propuštěn. Svého vyšetřovatele ujišťoval, že pouze “stanovoval diagnózu”. Jeho nacistické období mu každopádně přineslo čestná označení poněkud jiného druhu než ta, uvedená úvodem: od “korunního právníka třetí říše” až po “pasáka moci”. On sám si svou vinu nikdy plně nepřiznal. V poválečných úvahách vysvětluje jako nejhorší válečné zločiny Norimberk a Hirošimu, proti nimž se mu jeví vina nacistického Německa druhotná. Hitlera chápe jako “vykonavatele” anglosaských představ z devatenáctého století: “Hitler je nejděsivějším výsledkem německé anglofilie.”[25] Nerozpakuje se příklon k nacismu ospravedlňovat mimo jiné i svým antisemitismem, který se u něj místy stává už paranoickým. Přesto všechno si musel připustit, že nacismus patrně nebyl onou politickou odpovědí na obrat k průmyslové společnosti, kterou v něm – a jak známo nejen on – chtěl vidět. Své tehdejší postavení přirovnal při jiné příležitosti (ostatně poznámkami o sobě nikdy nešetřil) k hrdinovi jedné novely Hermana Melvilla, který je považován návštěvníkem pirátské lodi za jejího kapitána, byť ve skutečnosti je už dávno rukojmím posádky.[26]

Schmittova tvorba v prvním období vzápětí po nástupu Hitlera se nevyznačovala pouze ideologií a myšlenkovou sterilitou, jak by mohly napovídat tři prve uvedené tituly; ovšem srovnávat jeho období bezprostředně před a bezprostředně po roce 1933 je jako srovnávat oheň a strusku.

Poté, co byl v roce 1936 politicky odstaven, otevřela se Schmittovi další sféra: začal se zabývat problematikou státu, jeho suverenity a mezinárodních vztahů. O rok později vychází článek Stát jako mechanismus u Hobbese a Descarta, kde odlišuje jejich (anglické a francouzské) názory na stát od Hegelova (německého) pojmu organické totality, kterou by zřejmě rád viděl v nacismu.

Zajímavost nelze upřít jeho krátké studii Obrat k diskriminujícímu pojmu války[27] z roku 1938. Zde kriticky popisuje konsekvence üniverzalistického” ženevského mezinárodního systému pro klasické válečné právo. Konstatuje zničení možnosti skutečné neutrality stejně jako totalizaci vedení války ve jménu moderních politických idejí a ideologií spravedlnosti, které si nárokují univerzální platnost pro celé lidstvo. Z nepřítele už se nedělá nepřítel, ale darebák. A jak je možné zůstat neutrální vůči darebákovi? Pacifistický zákaz války, pokračuje Schmitt, neumožňuje politický prafenomén války odstranit, nýbrž působí spíše jako brutalizující prvek. Svaté války ve jménu moderní univerzální spravedlnosti jsou ideologické kořeny “totální války”, která vyznačuje naši přítomnost. Z obratu k diskriminujícímu pojmu války činí odpovědným prezidenta Wilsona. Podle tohoto Schmittova spisu, bude poražený příští války označen vítězem za zločince. Vysvětlovat Schmittovi, že se to pak skutečně stalo z jiných důvodů, by bylo zbytečné, stejně jako připomínat to pro naši potřebu.

V několika menších statích se Schmitt zabýval také teorií “velmocenského prostoru”. Svět si takto rozdělil do zájmových sfér vedoucích mocností s právem uplatňovat svůj řád a s nárokem na zákaz intervencí cizích mocností ve “svém” prostoru. Podtext tehdejších německých ambicí ve střední Evropě je čitelný až příliš lehce.

Důležitost by oproti tomu málokdo upíral dalšímu dílu z tohoto období, Leviathan ve státovědě Thomase Hobbese[28]. Schmitt zde líčí osud novověkého suverénního státu na pozadí pozvolné absorpce tohoto státu jeho vlastním aparátem. Jako stál Hobbes na jeho počátku, rozhodl se nyní Schmitt vyplnit suverénnímu státu úmrtní oznámení. Hlavní podíl na odumírání státu, na jeho jak píše “zestrojovění”, připisuje trojici židovských myslitelů,[29] kterou tvoří B. Spinoza, M. Mendelssohn a F. J. Stahl. V jeho výkladu první chybu učinil už Hobbes, když oddělil vnitřní víru od vnějšího náboženského vyznání. Přesto Hobbes, stojící na počátku moderny, předpokládal hrozivou možnost autonomie subjektu a snad proti ní našel prostředek. Ten mu z ruky vyrazili zmínění tři myslitelé, kteří rozšířili svobodu víry v moderní svobodu myšlení.

Až do roku 1942 komentuje Schmitt válečné dění apologeticky, mezník přichází s knihou Pevnina a moře.[30] Jak se změnil Schmittův pohled, změnil se i slovník. Podtitul Vyprávěno mé dceři Animě naznačuje maximální zjednodušení, jakým je zde podán problém. Tím je opět velmocenské uspořádání novověku, založené podle tohoto líčení na rovnováze námořní mocnosti Anglie a mocností kontinentálních. Ovšem vývojem obou typů mocností a zásluhou vědy a techniky, která zpochybnila dosavadní hranice prostoru, došlo k porušení rovnováhy. Schmitt vykládá válku mezi námořní mocností Anglií a vedoucí kontinentální mocností Německem jako existenční boj ve smyslu potvrzení vlastní existenční formy. Metaforu pak dovádí do konce, když označuje válku ve vzduchu jako střetnutí dvou prvků, při kterém prší oheň z nebe – apokalyptický jazyk není náhodný.

Nomos země,[31] patrně nejzásadnější dílo jeho pozdního období, tvoří závěr teorie velmocenského prostoru. Schmitt se zde zabývá souvislostmi vymezení práva a prostoru, jejichž členění vždy odpovídá způsob vedení války. Sleduje uspořádání prostoru až do období novověké globalizace. Výstižné shrnutí této problematiky najdeme v následující knize, Glosáriu: “cuius economia, eius regio [“koho hospodářství, toho vláda”; parafráze hlavní myšlenky augsburského míru, “Cuius regio, eius religio” (“Koho vláda, toho náboženství”) – pozn. DP]. To je nový nomos země. To už není žádný nomos.”[32]

Už v Pojmu politična ukazoval Schmitt nevyhnutelnost členění přítel-nepřítel. I kdyby vznikl celosvětový stát, stejně v něm politično nezanikne, zničila by ho občanská válka. V případě, že ne, nešlo by už o stát, ale o celosvětové společenství produkce a konzumu. To se také nakonec stalo – tak zní pozice, kterou Schmitt zaujímal v závěru svého života. Schmittovo státoprávní dílo diagnostikovalo odehrávající se změnu k průmyslové společnosti převážně negativně jako rozpad moderní občansko-právní ústavy stejně jako politických forem státu a říše. Od roku 1942, kdy načrtl rozpad politické formy říše, se viděl v apokalyptické pozici člověka, který očekává konec dějin. Jeho pozdní práce jsou jen vyvozením radikálních důsledků: Stát jako s konkrétní dějinnou epochou spojený pojem došel ke svému konci. Teze o konci epochy státnosti mluví o konci politiky ve smyslu konce každé možnosti skutečného rozhodnutí o způsobu a formě politické jednoty a existence. Schmitt nezveřejnil žádnou obsáhlou diagnózu poválečného období. Jeho apokalyptické pozorování válečného dění to jednoduše vylučuje.

Jeho pozdní dílo se z valné části omezilo na komentování a připomínkování dosavadních prací (známé pořekadlo öpakování matka filosofů” tak nakonec touto formou dostihlo i Schmitta), případně vydávání memoárové literatury. Čestnou výjimkou vybočující z řady jsou jeho úvahy o proměně novověké tragédie (v divadelním smyslu) Hamlet nebo Hekuba z roku 1956. Pozorný čtenář má však už dávno jasno: skutečně tragický hrdina novověku zbývá pouze jeden: Carl Schmitt. Ten nyní nezúčastněně popisuje realizaci obávané jednoty světa. Studenou válku interpretuje v jádru ne jako konfrontaci dvou odlišných politických systémů, nýbrž jako boj dvou v principu stejných mocí o rozdělení zdrojů Země. Ideologické rozdíly považuje v posledku za sebeklam, ve skutečnosti jsou jak Západ tak Východ postaveny na tom samém mýtu techniky. Marxismus chápe jako dvojče liberalismu, jde o dvě strany mince “ekonomického myšlení”.

Pozoruhodným zamyšlením nad povahou moci v této době je Rozhovor o moci,[33] kde najdeme i jakousi Schmittovu zpověď na toto téma. Za pozornost stojí ještě i kniha z roku 1963 nazvaná Teorie partyzána.[34] Schmitt vkládá naděje na politický odpor vůči jednotné světové ekonomicko-technické civilizaci do jednotlivých “partyzánů moderny”, dosaďme si v konkrétním případě partyzány národně osvobozeneckého hnutí třetího světa. V partyzánovi vidí posledního zástupce “nebezpečí” a “rizika” politična, obává se ovšem, že bojovník národního odporu bude ve “světově politických souvislostech” nahrazen revolučním partyzánským hnutím. Partyzán, který je posledním, kdo skutečně ještě bojuje o svou zemi, je kromě nebezpečí, že bude vytlačen revolučním hnutím, které jako takové je internacionální, vystaven také hrozbě postupující techniky, která ho může smést “jako psa z autostrády”.

Teorie partyzána je ojedinělým zábleskem možné a krajně nepravděpodobné naděje. Schmitt se jinak důsledně drží svých tezí o konci státu, možnosti politického jednání, dodejme za něj, že tím i dějin jako takových. Svatá Helena, žádná Elba, mohlo by znít motto jeho posledních let.

Ve většině textu jsem nechával stranou hodnocení, předpokládám v tomto “suverenitu” čtenáře. Závěrem proto jen několik stručných poznámek:

• Všimněme si Schmittovy metody konstruování pojmů a pojmových dvojic: je u něj obecným pravidlem, že má větší zalíbení ve výjimce než normě. Je to, jako bychom vykládali manželství z rozvodu, napsal o tom Dolf Sternberger.
• Podobnou výtku můžeme uplatnit i u jeho pojmu politična: politika pochází totiž z polis, nikoliv polemos.
• Inspirativní dodnes zůstává jeho kritika parlamentarismu a liberalismu. Nemůžeme si ale nevšimnout, že Schmitt – v duchu nejlepších tradic německého politického myšlení – dělá z napjatého vztahu systémový protiklad.
• Může být koneckonců reálné, že demokratická tvorba vůle a zákonodárství dnes pokulhává za společenskou dynamikou a zákonodárce ztratil utvářecí moc nad společností. Ale je omylem, chtít problém řešit přesunutím této moci z parlamentárního systému ke správnímu státu průmyslové společnosti. Ani on dnes nemůže být “vedoucím systémem” (Gehlen) průmyslové společnosti, neboť rovněž pokulhává za technickou realizací.
• Podnětná zůstává dodnes Schmittova politická teologie, pokud ji chápeme
(a on sám to ve své poslední knize Politická teologie II[35] potvrdil) i jako kritiku sekularizovaných náboženství.
• Stranou pozornosti by neměla zůstat ani jeho teorie zániku suverenity státu: pro Schmitta, stojícího na straně Leviathana, je svoboda jedince v současnosti více ohrožena partikulárními zájmy a lokálními mocenskými ambicemi uvnitř státu než státem samotným.
• Když si očistíme jeho velmocenskou teorii od dobového nánosu, nemůžeme si nevšimnout, že války v posledních desetiletích mají skutečně zpravidla jím předpovězený “policejní” charakter; raději už ani nechci připomínat “diskriminující” pojem války (nezmíním se proto o něm ani jediným slovem).

Článek Pavla Lukeše: Carl Schmitt byl převzat ze Sborníku prací filosofické fakulty Masarykovy univerzity z roku 1999.

===

[13] Schmitt, C., Die geistgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus. Mnichov 1923.
[14] Schmitt, C., Die Verfassungslehre. Mnichov 1928.
[15] Schmitt, C., Der Hüter der Verfassung. Mnichov 1931.
[16] Schmitt, C., Legalität und Legitimität. Mnichov 1932.
[17] Weber, M., Politika jako povolání, in: Výbor z díla. Praha 1969.
[18] Schmitt, C., Der Begriff des Politischen. Mnichov 1932.
[19] Schmitt, C., Die Epochen der Neutralisierungen und Entpolitisierungen. Mnichov 1932.
[20] Schmitt, C., Der Führer schützt das Recht, in: Positionen und Begriffe im Kampf mit Weimar – Genf – Versailles 1923-39, s. 199-203.
[21] Schmitt, C., Die Verfassung der Freiheit, in: Deutschen Juristen-Zeitung 40, s.1133-1135.
[22] Schmitt, C., Die deutsche Rechtswissenschaft im Kampf gegen den jüdischen Geist, in: Deutschen Juristen-Zeitung 41, s. 1193-1199.
[23] K NSDAP se Schmitt vyjádřil naprosto zřetelně například v článku Mißbrauch der Legitimität otištěném 19.7.1932 v Tägliche Rundschau.
[24] Více k tomu Posavec, Z., Carl Schmitt und Martin Heidegger, in: Zur philosophischen Aktualität Martin Heideggers. Frankfurt 1990.
[25] Schmitt, C., Glossarium. Aufzeichnungen der Jahre 1947-1951. Berlín 1954, s. 176
[26] Tuto metaforu postavení intelektuála v masové společnosti zajímavým způsobem promýšlí Sava Kličković v úvaze Benito Cerena – Ein moderner Mythos. Vyšlo ve sborníku Forsthoff, E.: Epirrhosis. Festgabe für Carl Schmitt zum 80. Geburtstag. Berlín 1968.
[27] Schmitt, C., Die Wendung zum diskriminierenden Kriegsbegriff. Mnichov 1938.
[28] Schmitt, C., Der Leviathan in der Staatslehre von Thomas Hobbes. Hamburk 1938.
[29] Už opravdu poslední poznámka na nešťasné téma Schmittova antisemitismu: můžeme docela obstojně sledovat proces personalizace jeho myšlení: Nejprve to byl Hans Kelsen, později Walter Rathenau (ztělesnění “ekonomického myšlení”), v Leviathanu především Spinoza.
[30] Schmitt, C., Land und Meer. Lipsko 1942.
[31] Schmitt, C., Der Nomos der Erde. Kolín n/R 1950.
[32] Schmitt, C., Glossarium. Aufzeichnungen der Jahre 1947-1951. Berlin 1954, s. 175.
[33] Schmitt, C., Gespräch über Macht. Pfullingen 1954.
[34] Schmitt, C., Theorie des Partisanen. Berlín 1963.
[35] Schmitt, C., Politische Theologie II. Berlín 1970.

Posted in Převzato

Pavel Lukeš: Carl Schmitt, část 1

carl schmitt Je proto namístě se v této souvislosti ptát: kolik je vlastně Schmittů, rozumějme: znamenal přechod na pozice nacismu v jeho díle přelom (bezesporu nelichotivé hodnocení), nebo se dá naopak i po roce 1933 vysledovat kontinuita jeho myšlení (bezesporu ještě horší)? Aby toho nebylo málo, můžeme do seznamu těžkostí uvést ještě to, že přes jisté opakování se témat je rozsah jeho záběru poměrně široký: od rané kritiky státoprávního pozitivismu přes kritiku kultury, problematiku suverenity státu, otázku “velmocenského prostoru” a mezinárodních vztahů až k otázce možnosti politického jednání ve formalizovaném technickém světě.

Jestliže se každý, kdo se chystá psát o určitém tématu, ocitá v pochopitelných nesnázích pramenících z nutnosti informovat stručně, ale současně srozumitelně a především bez opominutí podstatných rysů, pak v tomto případě přistupuje několik přitěžujících okolností. Tou první je fakt, že jen počet děl Carla Schmitta (publikoval ostatně v rozmezí sedmi desetiletí) řazených k těm významným se blíží číslu dvacet. Tou druhou pak skutečnost, že v češtině jsme si i přes jejich mnohdy zásadní dopad doposud nemohli přečíst ani jedno, a tak autor zůstává i pro velkou část filosofické obce postavou buď neznámou nebo mytickou. Tento mytický opar souvisí s třetím faktorem komplikujícím výklad Schmitta: jeho sporná minulost, ve které najdeme zapletení se s nacismem mnohem zásadnějšího charakteru, než u takového Martina Heideggera.
Je proto namístě se v této souvislosti ptát: kolik je vlastně Schmittů, rozumějme: znamenal přechod na pozice nacismu v jeho díle přelom (bezesporu nelichotivé hodnocení), nebo se dá naopak i po roce 1933 vysledovat kontinuita jeho myšlení (bezesporu ještě horší)? Aby toho nebylo málo, můžeme do seznamu těžkostí uvést ještě to, že přes jisté opakování se témat je rozsah jeho záběru poměrně široký: od rané kritiky státoprávního pozitivismu přes kritiku kultury, problematiku suverenity státu, otázku “velmocenského prostoru” a mezinárodních vztahů až k otázce možnosti politického jednání ve formalizovaném technickém světě.

Se všemi uvedenými komplikacemi si bude muset poradit následujících několik málo stránek. Přesto ještě jedna otázka úvodem: není zatím uvedené líčení Schmitta – včetně oné číslovky – poněkud nekritické, co se jeho významu týče? Schmitt platí za ukázkový příklad autora, který je mnohem více vlivný než obecně známý, ne tak dokonce populární. (Na druhé straně je třeba upřesnit, že jeho význam – možná neprávem – podstatnou měrou nepřekročil hranice Německa.) Přehoďme proto obvyklý sled líčení a věnujme pár řádek současnému vlivu a recepci Carla Schmitta.

Jen během několika posledních málo let o něm v Německu vyšly tři monografie. Zatímco ta první z roku 1993 (Dirk van Laak) měla 331 stran, o rok později (Günter Meuter) se objevila kniha s 553 stranami a následujícího roku (Andreas Koenen) jsme se dočkali titulu o 991 stránkách. Samozřejmě to, že se o někom píší tlusté spisy, ještě nemusí, stejně jako prve uvedených dvacet knih, říkat nic o důležitosti autora. I nezúčastněnému pozorovateli je ovšem zřejmé, že aktuálnost jisté části Schmittova díla v souvislosti s uplynulým desetiletím evropských dějin citelně vzrostla. Zcela jasně to ukazuje například Helmut Quaritsch, který se ve své knize Pozice a pojmy Carla Schmitta[1] snaží aktualizovat Schmittovo učení o velmocenském prostoru po změnách v Evropě na sklonku osmdesátých let. S neskrývanou satisfakcí cituje téměř tři čtvrtě století stará Schmittova slova o tom, že “energie národů je silnější než mýtus třídního boje”.[2] Nedlouho předtím se Schmittovi dostalo od Bernarda Willmse hodnocení “nejmladší klasik politického myšlení”.[3]

Jedná se vlastně již o druhý čestný titul po pojmenování “otec otců ústavy”, které zase naznačuje jeho znatelný, byť nepřímý vliv na současné ústavní uspořádání Německa (je tím myšleno například tzv. konstruktivní vyjádření nedůvěry v Bundestagu). Kromě jeho přímých žáků, jmenujme za všechny alespoň Ernsta Forsthoffa, však Schmittův vliv či alespoň potřebu vypořádat se s jeho tematikou najdeme i u tak známých osobností jako Helmut Schelsky, Kurt Sontheimer, Dolf Sternberger, Hermann Lübbe nebo Robert Spaemann. Nejde tedy jen o konzervativní myšlení, kde bychom asi těžko hledali významnějšího autora beze stopy Schmittova působení, ale jak vidíme, na Schmitta reaguje i liberalismus. Bez zajímavosti nejsou ani spory o zamlčený Schmittův vliv na Frankfurtskou školu, které se kromě těžko oddiskutovatelného Waltera Benjamina a Franze Neumanna (který byl přímým žákem) točí především kolem osoby Jürgena Habermase,[4] v této souvislosti je uváděna i jeho habilitační práce Strukturní změna veřejnosti. Habermas Schmitta sice v jednom svém článku nazývá “nejchytřejším a nejvýznamnějším německým teoretikem státního práva”,[5] ovšem v jiném, nazvaném Postrach autonomie. Carl Schmitt anglicky[6], se od Schmitta jasně ohraničuje, když ukazuje, že za plodnou považuje nikoli jeho kritiku liberalismu, ale pouze úvahy o normativních základech demokracie, které Habermas rozvíjí dále ve své teorii komunikativního jednání. V neposlední řadě se nedá přehlížet, že Habermas se intenzívně zabýval Schmittem i z důvodu překonání německé minulostí. Patří ke generaci, pro kterou bylo vypořádání se s národním socialismem existenční záležitostí.

Aniž bychom se snažili tento konkrétní spor o míru vlivu rozhodnout, dá se konstatovat, že zatímco některá Schmittova témata získávají nyní na aktuálnosti, jiná aktualitu nikdy neztratila. Tak se stalo běžným, že pojmy jako demokracie, veřejnost, liberalismus či parlamentarismus se v německém prostředí analyzují také Schmittovými kategoriemi. A nemusí jít (a zpravidla nejde) jen o epigony; právě naopak, nutnost vypořádat se cítí především jeho odpůrci.

Přejděme ale již k vlastnímu tématu: představení lesku a bídy samotného Carla Schmitta.

Carl Schmitt (1888-1985), německý teoretik státního práva a politický filosof, pocházel ze sárského Plettenbergu. Z rodného prostředí si také odnesl významný určující prvek svého dalšího díla – silný katolicismus. Když už takto předznamenáváme: k jeho dalším zásadním rysům patří etatismus, nacionalismus a konečně nepřehlédnutelným společným znakem několika desítek knih a článků je jejich vynikající jazyková úroveň. Schmitt se vyznačuje velmi kultivovaným projevem, z četných – ale ne násilných – odkazů je na něm patrno klasické vzdělání, dovede přesvědčivě argumentovat, ale také bavit a především strhnout, často už svou první apodiktickou větou. To je snad také jeden z důvodů, proč je mnoho jeho kritiků milosrdnějších, než by se dalo čekat, a naopak, proč diskuse jeho příznivců (v Německu publikují například v časopisech Staat a Verwaltung – budiž to dodatkem k předchozí části) často působí dojmem, že jste se dostali do prostředí fanklubu.

Když Schmitt sám periodizoval svůj život, zdůraznil, že duchem doby, ve které probíhalo jeho formování, bylo všeobecné uvolnění tradicí dochovaných vazeb. Jestli to tak vnímal už tehdy, či jde o zpětnou konstrukci pod vlivem politické teologie, o tom nemůžeme nic vědět. Oproti tomu víme, že vystudoval práva, promoval v roce 1910 prací O vině a druzích viny[7] z oblasti trestního práva. O dva roky později vychází Zákon a rozsudek, kde se jednak objevuje “decize” (byť ještě ne v opozici s pozdější “diskusí”), první z velkých Schmittových pojmů, jednak je zde předznamenána první rozsáhlejší perioda Schmittova díla: kritika právního pozitivismu obecně a později Hanse Kelsena jmenovitě. Z úsporných důvodů se ale omezme na konstatování, že zkrátka byla.

Samotná právní teorie si ostatně Schmitta dlouho neudržela. V roce 1919 píše Politickou romantiku,[8] jakési zúčtování s romantickým esteticismem a subjektivismem salonní kultury 19. století. K tomuto krátkému “kulturně kritickému” období patří několik drobnějších spisů, v jednom z nich paroduje “velkospisovatele” (Musil) své doby, když popisuje ideálního autora, jehož produktivita se vyčerpává psaním autobiografie. V jiném naopak vysoce hodnotí Theodora Däublera (zapomenutého německého básníka, jehož dílo četl patrně opravdu pouze Schmitt), důležitější však je, že se zde objevuje téma, které by mohlo sloužit jako motto pro všechny následující spisy – boj proti tomu, co sám nazývá “ekonomickým myšlením”.

Schmittův zájem se záhy přesouvá jinam. Prvním znamením této změny je obsáhlá monografie Diktatura[9] z roku 1921. Na vzniku této knihy se bezesporu podílí jeden životopisný fakt: Schmitt, stejně jako třeba Max Weber, o jehož nepřímém vlivu na Schmitta není třeba pochybovat, prožil dobu zhroucení císařství a vzniku Výmarské republiky v Mnichově a tehdejší násilné události nezůstaly v jeho díle, stejně jako u Webera, bez odezvy. Na fenoménu “diktatury” zde vlastně popisuje další ze svých pozdějších klíčových pojmů: “suverenitu”.

Ten je podrobně rozpracován ve spisu Politická teologie,[10] ve kterém Schmitt popisuje svou teorii státu, a kterým se poprvé proslavil v širším okruhu čtenářů. Politická teologie začíná známou definicí suverenity: “Suverénem je ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu,” definicí vycházející z krajního případu. (Jistě i po popsaných zážitcích z Mnichova 1918/1919; koneckonců zdůrazňuje zde neschopnost liberálního právního státu, která se projevuje nejvíce právě v mezních situacích.) Schmitt se ve svých analýzách “monopolu na rozhodnutí” odvolává na Jeana Bodina, otce moderního pojmu suverenity, jako klasický příklad pro ono “decizionistické” rozhodovací myšlení suveréna, kdy rozhodnutí je tvořeno z normativního nic, není vyvozeno z žádné vyšší pravdy, ale z autority suveréna samotného. Auctoritas, non veritas facit legem – zákony neplatí na základě vztahu k pravdě, ale na základě uznání – to je zásada decizionismu, zde vposledku odůvodněná teologicky. Politická teologie však přichází ještě s jednou významovou rovinou: “všechny pregnantní pojmy moderní státovědy jsou sekularizované pojmy teologie”,[11] prohlásil a následně dokazoval Schmitt, čímž zavdal podnět ke vzniku nekonečné množiny disertačních prací, zabývajících se mírou doslovné platnosti této věty.

Rok po vydání Politické teologie následuje méně významný Římský katolicismus a politická forma,[12] ve které srovnával křesťanskou ideu reprezentace s neosobním “ekonomickým myšlením” moderny. Zajímavé je tady snad to, že jeho kategorie “ekonomického myšlení” identifikovala shodně jak marxismus, tak liberalismus, které tímto “zrovnoprávnil”. Snad si tak připravoval půdu k velkému tématu následujících let, kritice parlamentarismu a liberalismu jako takového.

Článek Pavla Lukeše: Carl Schmitt byl převzat ze Sborníku prací filosofické fakulty Masarykovy univerzity z roku 1999.

===

[1] Quaritsch, H., Positionen und Begriffe Carl Schmitts. Berlín 1989.

[2] Schmitt, C., Die geistgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus, Mnichov 1932, s. 88 – řečeno to bylo v souvislosti s Mussolinim.

[3] Willms, B.: in: Quaritsch, H., Complexio Oppositorum. Berlín 1988.

[4] Více o tom Kennedy, E., Carl Schmitt und die “Frankfurter Schule”, in: Geschichte und Gesellschaft 12/1986, s. 380-419.

[5] Habermas, J., Der deutsche Idealismus der jüdischen Philosophen, in: Philosophisch-politische Profile. 1961.

[6] Habermas, J., Die Schrecken der Autonomie. Carl Schmitt auf Englisch, in: Eine Art Schadenabwicklung. Frankfurt 1987.

[7] Schmitt, C., Über die Schuld und Schuldarten. Breslau 1910.

[8] Schmitt, C., Politische Romantik. Mnichov 1919.

[9] Schmitt, C., Die Diktatur. Mnichov 1921.

[10] Schmitt, C., Politische Theologie. Mnichov 1922.

[11] Schmitt, C., Politische Theologie, s. 49.

[12] Schmitt, C., Römischer Katholizismus und politische Form. Mnichov 1923.

===

Carl Schmitt

In der tschechischen Kulturöffentlichkeit, ja sogar in Fachkreisen, gehört Carl Schmitt zu den wenig berücksichtigten Erscheinungen. Anders im internationalen Kontext: unter der Einwirkung der zeitgenössischen deutschen Theorie setzt man sich auch außerhalb von Deutschland immer häufiger mit den beiden Themenkreisen des Werkes von Schmitt auseinander, die nach dem Ende der bipolaren Welt eine neue Aktualität gewonnen haben, nämlich mit seiner Liberalismus- und Parlamentarismuskritik einerseits und seinem Konzept der internationalen Beziehungen andererseits. Auch in Deutschland selbst wird die Rezeption des theoretischen Gedankenguts des Staatstheoretikers intensiv fortgesetzt: nicht nur von den konservativen Wissenschaftlern, sondern beispielsweise auch von Jürgen Habermas und anderen Vertretern der Frankfurter Schule.

Nachdem sich der vorlegte Beitrag zunächst mit Einfluß und Rezeption Schmitts in der Gegenwart befaßt, werden darin anschließend einzelne Etappen seines Schaffens skizziertf: von den Schriften der ersten Periode, die von der Rechtsausbildung des Staatsphilosophen geprägt sind, bis zu den Arbeiten des letzten Abschnitts, in welchen die Enttäuschung über die verbleibenden Chancen des Menschen als handelndes Wesen im Zeitalter der Technik zum Ausdruck kommt. Der Akzent wird debi vor allem auf Arbeiten aus den späten zwanziger und frühen dreißiger Jahren gelegt, als Schmitt schwerwiegende Einwände gegen die Praxis der Weimarer Republik bezihungsweise gegen den Parlamentarismus und Liberalismus schlechthin erhoben hat. Abschließend wird die Argumentation Schmitts in einem umfassenderen Zusammnehang erörtet, dabei wird auch ihre problematischen Momente aufmerksam gemacht.

Carl Schmitt

Carl Schmitt doesn’t belong to the well know authors in our country. However notion of his work and his reception appear to have increased in the world especially in the last years. This relates above all to two issues of his work which are becoming topical in the end of the conception of the bipolarity world: it’s Schmitt’s criticism of liberalism and parliamentarism and his great-power concept of international relations. The mentioned reception can be traced not only in the conservative circles, but also it can be found for instance in the works of the representatives of the Frankfurter School – for example in the work of Jürgen Habermas.

After the introduction that focuses mainly on the Schmitt’s present influence and reception, the article deals with particular work periods of this German political philosopher and the theorist of the state law: from the first works influenced strongly by his juridical education till the final disillusion of the last abilities of a man as an active being in the technical world. Emphasis is laid primarily on the Schmitt’s work of the late 1920s and early 1930s, when he raises objection against the reality of the Weimar Republic and in fact against parliamentarism and liberalism as well. This is also the structure of the article and of its conclusion, in which the author tries to show the Schmitt’s objection in a wider context, or more exactly to imply the weak points of the Schmitt’s criticism.

Posted in Filosofie


Víte, že…

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Markus Willinger – Generace identity

Guillaume Faye – Proč bojujeme (dotisk)

Guillaume Faye - Proč bojujeme
K objednání zde! ČR: Knihytisky, Náš směr SLOVENSKO: Protiprúdu

Video

Myšlenka dne

„Duch váš ztratil už i schopnost mužné slovo jen vyslechnout! Bylo možno po ‚Písních otroka‘ zaznamenat nejmenší zvolnění pohybu vašeho po šikmé ploše dolů do otrockého ducha? …

Otroci, slovům a důvodům nejsou už hlavy vaše přístupny, ale ranám osudu budou přece ještě! Jen těžký náraz utrpení může vás ještě vzpružit a zachránit. Ano, národe, ty můj milý, nezdárný kluku! Čeho potřebuješ je bití, čím větší, tím lepší, až krev bude z tebe stříkat! Je to tvé primum necessarium, to ti musí každý přítel tvůj z plna srdce přát!“ – Ladislav Klíma

Tweets

Archív