Délský potápěč

Genpor. Kásim Sulejmání (11. března 1957 – 3. ledna 2020)

Autor: Eric Striker

Většina Američanů jméno generála Kásim Sulejmání neznala, dokud Izraelci nenašli dokonalou příležitost zařídit jeho zavraždění. Poslali pokyny do Pentagonu a velkoryse ponechali veškeré zásluhy za akci Donaldu Trumpovi, který se při sledování útoku na obrazovce ládoval zmrzlinou.

Continue Reading

Joseph Sobran

Autor: Joseph Sobran

Jak jistě dobře víte, Izrael je jedinou „demokracií“, která nehraje podle zásady, že všichni lidé byli stvořeni jako sobě rovní.

Více než 60 let po Hitlerově smrti zjevně prožíváme zlatý věk antisemitismu – přinejmenším soudě podle frekvence, s níž se s tímto obviněním setkáváme. „Antisemitismus“ bylo podle všeho první slůvko, které se Abe Foxman, Alan Dershowitz i četní neokonzervativci od maminky s tatínkem naučili. Antisemitou kdysi býval někdo, kdo nenáviděl Židy – dnes je to ten, koho nenávidí Židé.

No dobře, trochu to zlehčuji – ale jistě chápete, co se snažím říct. Nazvat někoho tímto slůvkem bývá nejjistější cestou, jak ho dostat do velkých nesnází. Jen výjimečně se užívá k označení lidí, kteří Židů skutečně uškodili nebo k tomu vybízeli ostatní; zpravidla je totiž vyhrazeno pro ty, kdo se dopustí ideozločinu proti Židovskému státu. Podobně jako u rasismu rozšíření termínu roste nepřímou úměrou ke skutečnému zlu, jež označuje: čím méně rasových lynčů, tím častěji slýcháme o rasismu.

Continue Reading

Konec Izraele

Autor: Gilad Atzmon

Poučení ze současné patové situace izraelské politiky zní, že Izrael se hroutí a rozpadá odstředivou silou prvků, které se mu nikdy pořádně nepodařilo sjednotit. Dělicí linií už nejsou jen obvyklé třenice mezi aškenázskými a arabskými (tj. sefardskými) Židy – nově se jedná také o rozkol ideologický, náboženský, duchovní, politický, etnický i kulturní. Hovořit se nedá ani o bitvě levice s pravicí, Židé v Izraeli totiž politicky stojí na pravici, včetně těch, kteří se označují za „levicové“. Přestože mnohé z nejhlasitějších a nejbystřejších hlasů, kritických k izraelské politice a židovskému fundamentalismu, vycházejí z Izraele (jako Gideon Levy, Šlomo Sand, Israel Šamir a další), izraelská levice de facto neexistuje. Tamější politická scéna se dělí na voliče krajní pravice a „obyčejné“ jestřáby. Arabská Sjednocená kandidátka tak zůstala v podstatě jediným levicovým subjektem v izraelském Knessetu. Nikoho už by to nemělo překvapovat: jak už delší dobu tvrdím, izraelská levice je vlastně oxymóron a židovství je forma kmenové identifikace. Levice je naopak univerzalistická. „Kmenové“ a „univerzální“ jsou ovšem jako olej a voda – těžko se dají míchat.

Continue Reading

Yoram Hazony, vycházející (Davidova) hvězda trumpistického nacionalismu

Autor: Lance Welton

Náš šéfredaktor Peter Brimelow se v posledních dnech dostal do twitterové výměny názorů s izraelským filozofem Yoramem Hazonym, velebeným za svou knihu z roku 2018 The Virtue of Nationalism (Pozitiva nacionalismu). Všechno to začalo Peterovým pozváním na Hazonyho červencovou konferenci „National Conservatism“, jež však bylo obratem písemně zrušeno, prý kvůli Peterovým „publikacím a profesní spolupráci“, jež jsou „neslučitelné s naším pojetím národního konzervatismu, a vůbec tím, jak jej chápeme“. Poznatky z této debaty zní tedy jasně: Hazony buď „nechápe“, nebo rovnou lže o skutečnosti, že Izrael je etnostát a Židé jsou rasa.

Patrick Casey z AIM (American Identity Movement, de facto nová iterace identitářské organizace Identity Evropa – pozn. DP) ve fascinující twitterové výměně Hazonyho obvinil, že hájí výhradně „nacionalismus“ svého vlastního národa a vyslovil názor, že zatímco judaismus je „etno-náboženský“, bělošská identita „rasová“. Hazony odpověděl:

Rozdílem mezi námi není mé nedostatečné nadšení pro americký nacionalismus, ale přesvědčení, že národ není rasa a nacionalismus se nerovná rasismu.

Zmínil také „falešné, pseudovědecké konstrukce, kterými rasou posedlí šprti chtějí nahradit“ údajně občansky nacionalistické Spojené státy.

Hazony dokonce dodal, že „Izraelci vnímají svou zemi jako národní, ne rasový stát“ a že „Židé nejsou rasa, ale národ.“

Continue Reading

Autor: Gilad Atzmon

Gideon Levy, pravděpodobně jeden z posledních autentických izraelských hlasů míru, ve svém nedávném podnětném článku píše, že „to není Netanjahu, kdo by byl zodpovědný za izraelský ‚rasismus, přepjatý nacionalismus, rozdělující rétoriku, nenávist, úzkost a korupci‘“. Za Netanjahuem totiž podle Levyho stojí národ voličů a dalších politiků, kteří se od svého vůdce příliš neliší.

„Řekněme si na rovinu, že problémem jsou lidé… Mnozí totiž nenáviděli Araby dlouho před Netanjahuem. Mnozí opovrhují černochy, nemohou vystát cizince, zneužívají slabé a shlíží spatra celý svět – a ne kvůli Netanjahuovi. Hodně z nich věří, že náleží k vyvolenému lidu a nezaslouží si proto nic menšího než úplně všechno.“

Continue Reading

Francie: Kdo vládne komu?

Francouzský prezident Emmanuel Macron při svém projevu na slavnostní večeři pořádané Conseil Représentatif des Institutions Juives de France (CRIF) oznámil, že Francie „přijme definici antisemitismu, vypracovanou skupinou IHRA (International Holocaust Remembrance Alliance)“.

Macronova řeč u příležitosti výročního večera CRIF byla po vlně antisemitských incidentů v zemi vysoce očekávaná. Hlava státu oznámila, že Francie přijme definici antisemitismu vypracovanou IHRA, která zahrnuje také antisionismus.

Zástupci židovského společenství podle veřejnoprávní Franceinfo důrazně formulovanou deklaraci očekávali.

Continue Reading

Francis Kalifat: Je nutno přistoupit k drastickým opatřením k ukončení demonstrací [Žlutých vest]

Le Parisien: Dochází ve Francii k prudkému nárůstu antisemitismu?

Francis Kalifat: Ano, očividně. Za rok 2018 se počet antisemitských činů zvýšil o 74 %. Židovská menšina v naší zemi, necelé procento celkové populace, byla terčem skoro 60 % všech rasistických útoků.

LP: Přilévají Žluté vesty olej do ohně?

FK: Hnutí se zradikalizovalo. Infiltrovaly jej konspirátorské elementy krajní pravice i levice, právě tak jako islamo-levice a salafisté. Nabídlo jim příležitost přijít a otevřeně na těchto sobotních demonstracích projevit svou nenávist k Židům a Izraeli.

Continue Reading

Joseph „Joe“ Sobran (23. února 1946 – 30. září 2010)

Autor: Joseph Sobran

Spojené státy se zrodily z republikánského přesvědčení, že dědičnost by se neměla stát osudem. Tato doktrína má rozmanité důsledky, ne vždy přísně vzato logické a vzájemně v souladu. Deklarace nezávislosti vyhlásila, že všichni lidé byli stvořeni sobě rovni; Ústava zrušila šlechtické tituly; časem postavila mimo zákon také otroctví; „lidská práva“ pak postupně začala znamenat třeba to, že ani zaměstnavatelé soukromníci si nesmějí vybírat zaměstnance podle etnických kritérií; rasové předsudky – „rasismus“ – se staly společenským tabu; a dokonce i zobecnění o etnických skupinách dnes v tzv. slušné společnosti vyvolávají přinejmenším pozvednutá obočí (pokud tedy nevynášejí do nebes „přínos“ té či oné skupiny). Poslední vlastností, kterou lze dnes ještě celým rasám přisuzovat, tak zůstává utrpěná historická křivda.

A přesto nám selský rozum říká, že skupiny i národy mají vlastní, jedinečný charakter, své typické nedostatky i přednosti. Pokud se nebojíme ideopolicie, můžeme o těchto věcech mluvit volně. Americký individualismus je vyvážen jadrnou sociologií stereotypů, které – jak nás ujistil slavný sociolog John Murray Cuddihy – „jsou více méně pravdivé“. Pochopitelně nemusí být vždy to, co platí pro danou skupinu, pravdivé i pro každého jejího příslušníka, ale skupina tak či onak má své zvyky a způsoby, možná dokonce i vlastní kulturu (nebo „subkulturu“, abych použil slovo, které se moje generace naučila na vysokých školách). Jednotlivec pak ve svém chování projevuje typické rysy své skupiny ze stejných příčin, kvůli kterým mluví nářečím svého rodiště: od nejútlejšího věku napodobuje lidi kolem sebe, často aniž by si to uvědomoval.

Continue Reading

Autor: Moustafa Bayoumi

Velký pochod za návrat

Bývá už osudem utiskovaných lidí po celém světě, že je zabíjejí vlastně dvakrát: nejprve kulkou či bombou, a následně také jazykem, jehož se k popisu jejich smrtí užívá. Společným jmenovatelem každého útisku konec konců je být vinen za své postavení oběti – a tato vina je vyjadřována jazykem, který má utlačované připravit i o jejich samotný boj.

Takový je už po desetiletí tragický osud Palestinců, kteří jsou za zabíjení svých lidí Izraelem obviňováni s natolik železnou pravidelností – a to nejenom izraelskou vládou, ale také americkým mediálním a politickým establishmentem – že už jsme si to v podstatě zvykli.

Přesto to ale nemusíme přijímat. Pečlivým studiem mediální terminologie se můžeme naučit rozpoznávat, jak k této dvojí smrti utiskovaných dochází, i jak se této záludné prezentaci palestinského boje ubránit.

Continue Reading

Autor: Srdja Trifković

Desítky tisíc Arménů se ve středu ráno sešly v hlavním městě země Jerevanu, aby zablokovaly silnice i vládní budovy na protest proti neochotě vládní strany předat moc v zemi vůdci opozice Nikolovi Pašinjanovi. Demonstranti se nechali slyšet, že v ulicích zůstanou tak dlouho, dokud vládní Republikánská strana neodstoupí a Pašinjan se neujme premiérského úřadu. Podle všeho to fungovalo: ve středu večer Pašinjan oznámil, že ho podporují všechny strany a vyzval k ukončení protestů. „Celá věc je prakticky vyřešená,“ oznámil nadšenému davu v Jerevanu. „Všechny parlamentní frakce přislíbily podporu mé kandidatuře.“

Změna režimu v Arménii proběhla jako z učebnice barevných revolucí, už dříve úspěšně vyzkoušené v Bělehradě (2000), Tbilisi (2003) a především v Kyjevě (2004 a znovu 2014). Tento případ se však v jednom důležitém ohledu liší. Na rozdíl od Srbska, Gruzie nebo Ukrajiny je Arménie formálním spojencem Ruské federace, členem Moskvou vedené Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO) a Eurasijského hospodářského svazu – tedy dvou opor údajné geopolitické strategie prezidenta Vladimira Putina. V zemi se nachází také velká ruská vojenská základna Gyumri. Smlouva o jejím pronájmu platí do roku 2044 a současný ministr obrany Vigen Sargasyan ji loni označil za „nepostradatelnou součást národně bezpečnostního systému naší země.“

Continue Reading

Autor: Guillaume Durocher

Noam Chomsky patří k nejvlivnějším intelektuálům na světě a je zřejmě nejvýznačnějším žijícím levicovým intelektuálem vůbec. Jeho domovská univerzita, Massachusettský technologický institut, se kdysi pochlubila, že Chomsky je nejcitovanější žijící osobností ze seznamu citací humanitních věd mezi lety 1980 a 1992. A skutečně – Chomsky byl tehdy jediným současným autorem v první desítce, vedle Shakespeara, Platóna či Bible. Chomsky si i dnes udržuje v akademickém prostředí značný vliv a jeho dílo je tak velice hojně citováno v humanitních publikacích.

Stařičký Chomsky se dnes pro krajní levici stal bezmála světcem, a tak jsou její příznivci značně znepokojeni podivnou a přehlíženou skutečností: Hlasitý odpůrce nacionalismu i imperialismu Chomsky totiž v jádru je sionistický zastánce etnicky židovského státu Izrael.

Hnutí BDS (Boycott, Divestment and Sanctions Movement, česky doslova: Hnutí Bojkot, Stažení investic a Sankce) zažívá na západních univerzitách s nárůstem podílu barevných studentů, kteří v Izraeli vidí rasistický stát, raketový rozmach. Jeho příznivci však ke své konsternaci zjišťují, že Chomsky osobně podkopává jejich odpor proti izraelskému útlaku Palestinců.

Continue Reading

Autor: Organon

Saddám Husajn, jeho režim a Američany vedená invaze do Iráku z roku 2003 se znovu stali tématem zapálené veřejné debaty. Může za to zveřejnění Chilcotovy zprávy, chvála opatrně zaznívající v poslední době na Husajnovu adresu i pokračující teroristické útoky v Evropě a na Západě. Neokonzervativci a levice se v této výměně stávají nepravděpodobnými spojenci a na světlo znovu vycházejí lži a polopravdy o Saddámu Husajnovi i jeho vládě. Některé z nich se v tomto článku pokusím uvést na pravou míru

Saddám Husajn (1937-2006) byl vlivnou postavou irácké politické scény už od převratu z roku 1968, kterým se dostala k moci Socialistická strana arabské obrody – Baas. Roku 1979 se pak stal prezidentem země. V roce 1990, po selhání diplomatických řešení, vpadla jeho vojska do Kuvajtu, odkud je však Američané vyhnali. Roku 2003 byl po porážce ve válce s novou, Američany vedenou, koalicí svržen a po procesu zavánějícím lynčem koncem roku 2006 popraven.

Continue Reading

Zástupci Agudath Israel v Bílém domě.

Autor: Nathan Guttman

Jednou z mnoha změn zavedených novým prezidentem ve snaze zvrátit kroky svého předchůdce bylo i to, že Bílý dům prezidenta Trumpa přestal zveřejňovat záznamy o návštěvnících. Kdyby ovšem zůstaly veřejné, odhalily by, jak zásadní proměnu vneslo prvních sto dní Trumpova vládnutí do vnitřní mocenské struktury 1] židovského společenství.

Continue Reading

Kremelské fake news, jak jinak…

Tel Aviv je v syrské válce natolik „neutrální,“ že teroristé z Islámského státu se přinejmenším jednou „omluvili“ Izraeli, když omylem zaútočili na izraelské vojáky na Golanských výšinách, říká izraelský ministr obrany.

Při rozhovoru o izraelské politice „neutrality“ v Sýrii někdejší ministr obrany Moše Ja’alon bezděky přiznal existenci komunikačních kanálů Izraele s buňkou Islámského státu (IS, dříve ISIS/ISIL) působící na Golanských výšinách.

„Nedávno došlo k případu, kdy nás Daíš ostřeloval a následně se omluvil,“ řekl Ja’alon v sobotu, píší The Times of Israel.

Ja’alonova kancelář následně odmítla poskytnout další podrobnosti incidentu, stejně jako Izraelské obranné síly. Podle izraelského práva je jakákoliv komunikace s teroristy ilegální.

Ja’alon byl ministrem obrany od roku 2013 do své rezignace v květnu 2016 a jeho slova odkazují na první případ přímého střetu mezi Izraelem a teroristy z Islámského státu.

Při tomto incidentu z loňského listopadu buňka Liv Šuháda al-Jarmúk – která přísahala věrnost ISIS – se dostala do přestřelky s izraelskými silami poté, kdy brigáda Golani izraelské armády překročila bezpečnostní plot na hranicích se Sýrií, aby „nastražila léčku.“

Continue Reading

Rusko, narozdíl od USA, zaujalo jednoznačnou pozici

Autor: Croix

Jako titulek tohoto článku se hodí použít hokejovou terminologii, protože ruská pozice v globální hře tomu dosud odpovídá. Až do tohoto roku, roku 2017, Rusko hrálo v podmínkách permanentního oslabení proti soupeři s plně obsazeným družstvem na ledě. Vedle toho je třeba mít na paměti ještě pátou kolonu v ruské „sborné,“ která dosud pracuje na soupeře proti vlastnímu týmu. Je možné přirovnání také k další hře, která velmi odpovídá ruské povaze a to k šachům, ve kterých byl ruský tým v čele s Vladimírem Putinem nucen zahajovat každou novou partii za podmínek chybějících některých figur.

To vysvětluje způsob vedení ruské hry, který byl pro mnohé příznivce i nepřátele Ruska jen těžko pochopitelný. Nicméně v rámci možností byla hra sehrána nejlepším možným způsobem. V situaci, kdy ruské vojensko-politické síly a ekonomické podmínky nedovolovaly ideální nasazení prostředků na rázné řešení každého problému, zatímco protivník v čele s USA disponoval mnohem větším množstvím zdrojů. Výchozí pozicí pro Washington i Moskvu jsou totiž 90. léta minulého století, tedy v prvním případě vítězství a (zdánlivě) definitivní triumf, ve druhém rozklad a zánik Sovětského svazu, handicap z těžkého rozvratu 90. let zbylého Ruska, z nějž se dosud plně nevzpamatovalo, natož aby se přiblížilo alespoň vzdálené ztracené síle Moskvy z dob SSSR. Ponechme na tomto místě stranou příčiny, které k tomu vedly, byly ostatně již opakovaně rozebírány autory všech táborů, byť s různou měrou přiblížení se k realitě.

Continue Reading

„Tamíme a co ten mezinárodní zatykač na prince Hámida?“ „Dobrej fór Karle, nechceš se radši věnovat Rusku a Číně?“

Autor: Tom Zaja

Menšiny se uprchlíky ve státech Zálivu stát nemohou – ty je totiž předem označily za sektářské rozvraceče: z drúzů máme hrůzu a s alavity nejsou žerty. Křesťané a jezídové nasazovali vlastní kůži od první chvíle, a pokud si tuniská zpráva nevymýšlí, někteří z nich dokonce jí o kus nedobrovolně přišli. Když tedy BBC projevuje obavy o arabskou bezpečnost, identitu a společenskou harmonii, zatímco mlčí o totožných, ale nepoměrně větších hrozbách terorismu a ne-integrace sužujících v podobě imigrační noční můry Evropany, zřejmě jde o jejich představu „šíření pokoje mezi lidmi dobré vůle.“

Katar ovšem poskytuje útočiště výjimečným jednotlivcům, jako je třeba nejneotřelejší „alarmista“ loňského roku: „kluk s budíkem – oběť islamofobie“ Ahmed Mohamed, jehož elektronické hodiny v kufříku – k nerozeznání podobné bombě – vyvolaly adekvátní reakci učitelů a policie, následně označenou za rasistickou a islamofobní. Ahmed se při vyšetřování choval pasivně agresivně a nespolupracoval, zřejmě na základě pokynů svého otce – muslimského aktivisty, který se už dříve podílel na mediálním cirkusu floridského reverenda Terryho Jonese, který se proslavil „procesem s Koránem.“ Ahmed se však přesto stal improvizovaným mučedníkem pro prezidenta Obamu, Marka Zuckerberga, Harvard a dokonce i NASA – kde by případně mohl do budoucna nabýt cenné poznatky řekněme na poli balistiky.

Continue Reading

Kde je ten Karel?

Autor: Tom Zaja

Asi v polovině Perského zálivu u největšího ropného pole na světě vybíhá do moře malý poloostrov velikosti Connecticutu. Tento polibek geomorfologické štěstěny učinil z katarského státu arabskou verzi The Provision State (přezdívka Connecticutu narážející na jeho bohatství – pozn. překl.), který od svého mírumilovného nabytí nezávislosti na Británii roku 1971 nashromáždil obří bohatství. Takřka přes noc se země začala topit v záplavě možností i problémů, vládnoucí režim se však rozhodně nedrží nijak u zdi. Věren své topografii se Katar ostře vkliňuje do místní politiky a buduje si postavení vlivného hráče a jím rozbouřené politické vlny se budou šířit i v dalekých vodách.

Ctižádostivý Katar bývá podceňován, jelikož ho lidé často řadí do stejné škatulky jako ostatní rozmazlené země Zálivu, jejichž bohatství je nepřímo úměrné jejich pokoře. Katar se spíše než jako bohatý, neutrální a nezávislý stát profiluje jako politicky promiskuitní zemí, která se snaží koupit si přízeň všech (některých více než jiných) využitím strategie zvané „hedging.“(jištění vkladů, rozkládání rizika) 1] Kataru se daří udržovat těsné vztahy s USA, Izraelem, Iránem i Palestinou. Katar rozhodně více než běžný národní stát připomíná rodinné panství, vládnoucí dynastie Al Sání si však mezi občany udržuje oblibu, o níž by většině předáků západních demokracií mohlo jen zdát.

Continue Reading

Loď Tel Aviv, vlastněná loďařským magnátem Arnoldem Bernsteinem, jejímž kapitánem byl bývalý německý velitel ponorky.

Autor: Mark Weber

Zkraje roku 1935 vyplula z německého přístavu Bremerhaven do palestinské Haify osobní loď. Na zádi se skvělo její hebrejským písmem vyvedené jméno „Tel Aviv“ a na jejím stěžni vlál prapor se svastikou. A přestože plavidlo vlastnili sionisté, jeho kapitán byl členem nacistické strany. O mnoho let později vzpomínal jeden z pasažérů na tuto kombinaci symbolů jako na „metafyzickou absurditu.“ [1] Absurdita či ne, jedná se jen o jeden výjev z málo známé kapitoly dějin: rozsáhlé spolupráce sionismu s Hitlerovou Třetí říší.

Společné cíle

V dějinách se na „židovskou otázku,“ tj. náležitou pozici Židů v nežidovských společnostech, pokoušeli odpovědět různí lidé v mnoha zemích. V 30. letech 20. století se velmi sblížil pohled na řešení této komplikované otázky u židovských sionistů a německých nacionálních socialistů. Shodovali se na tom, že Židé a Němci náleží k svébytným a odlišným národnostem, i na tom, že Židé do Německa nepatří. O Židech žijících uvnitř hranic Říše tak nemluvili jako o „Němcích židovské víry,“ ale jako o příslušnících svébytného národního společenství. Sionismus (židovský nacionalismus) jako jednu ze svých zásad stanovoval povinnost sionistických Židů přesídlit do Palestiny, „židovské domoviny.“ Jen sotva se mohli považovat za upřímné sionisty a zároveň si nárokovat rovnoprávnost v Německu nebo kterékoliv jiné „cizí“ zemi.

Continue Reading

Ken Livingstone v podání časopisu The Economist

Autor: Francis Carr Begbie

Pokud se vám zdá, že Donald Trump to nemá proti otevřeně zaujatým mediím snadné, pak se podívejte na dění v Británii, kde labouristé už několik měsíců trpí za opovážlivost vymezit se proti židovské politické agendě.

V posledních dnech ale umělou pseudokrizi „labouristického antisemitismu“ konečně dostihl zákon nepředvídaných následků. Nikdo ovšem nemohl tušit, že se proti původcům obrátí natolik dokonale, ani že bude mít takový potenciál otevřít světu oči ohledně reality židovské moci v současné Británii.

Došlo k tomu v rozhovoru BBC s předákem levého křídla labouristů a někdejším starostou Londýna Kenem Livingstonem. Byl vyslýchán ohledně nepříliš bystré muslimské labouristické poslankyně, která přišla o svůj post kvůli dva roky starému přeposlání tweetu – přestože se veřejně čtyřikrát omluvila. Pod tlakem, aby vyjádřil politovaní, Livingstone nakonec nevydržel a vyslovil ona osudná slova:
Continue Reading

Etnicita nejbohatších příslušníků ruské společnosti by neměla být zveřejňována, jelikož může být příčinou, která způsobí „mnoho problémů.“

Autor: Itamar Eichner

Podle studie webu ruské banky Lanta.ru (zde se autor článku spletl, kdy zaměnil stránky ruské banky Lanta za stránky zpravodajského serveru Lenta.ru, pozn. DP) tvoří skoro čtvrtinu z 200 nejbohatších lidí v Rusku Židé. Souhrn majetku 48 Židů (součet kategorií Эвреи /Židé/ – 42 a Горские евреи /Horští Židé, nejpočetnější původní skupina Židů žijících na Kavkaze, obecně označováni jako Kavkazští Židé/ – 6, pozn. DP) na seznamu dosahuje takřka 133 miliard dolarů (údaje z roku 2014, zdroj Forbes.ru, pozn. DP).

Studie, která zkoumala také národnost každého z 200 boháčů, dospěla k závěru, že jen méně než polovinu z nich (89) tvoří Rusové, přestože mají 81% podíl na obyvatelstvu země.

Přední aktivista ruské židovské komunity Alex Tenzer varoval, že zveřejnění podobného seznamu je nebezpečné, protože může rozdmýchat plameny xenofobie. Poukázal na skutečnost, že Rusko nedávno následkem ekonomických sankcí uvalených kvůli ukrajinské krizi zaznamenalo první pokles životní úrovně za pět let.

„Hodnota rublu se v porovnání s dolarem snížila o 20%  a po dlouhé době klesla i obliba prezidenta Putina,“ řekl Tenzer.

„Obávám se, že to vyvolá nenávist k cizincům v Rusku. Když se nad tím zamyslíte, někdo by při pohledu na elitu země mohl říct, že většina bohatství Ruska patří lidem, kteří nejsou Rusy – a to je skutečné nebezpečí, obzvlášť dnes,“ dodal Tenzer.

Continue Reading