Délský potápěč

Juan Donoso Cortés, markýz de Valdegamas (1809–1853)

Autor: Julius Evola

Spolu s hrabětem Josephem de Maistrem a vikomtem Louisem de Bonald doplňuje markýz z Valdegamas Juan Donoso Cortés trojici velkých kontrarevolučních myslitelů 19. století, jejichž postřehy neztrácejí svou platnost ani dnes. V Itálii jsou navíc právě ty podle nás nejzásadnější prvky Donoso Cortésova učení prakticky neznámé.

Italský překlad jeho Esejí o katolicismu, liberalismu a socialismu nedávno vyšel znovu. Přestože bývá tento text pokládán za jeho nejvýznamnější dílo, to nejhodnotnější z Donoso Cortésových myšlenek tam nenaleznete; kniha je totiž přeplněna často únavnými úvahami typickými pro „laickou teologii“, jež se opírají o dogmata, ideje a mýty katolického náboženství. To však nemění nic na tom, že některé jeho postoje lze zasadit do širší a ve vyšším slova smyslu „tradiční“ perspektivy. Čtenář by si z této knihy měl odnést především myšlenku „teologie politických proudů“: Donoso přitakává, že ideologie nevyhnutelně mívají skrytý náboženský (nebo antináboženský, „démonický“) rozměr, přesahující a přerůstající jejich vnější, čistě sociální aspekty, jimž ovšem přikládá většina soudobých odborníků přednost.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Corneliu Zelea Codreanu
The Prison Notes
Překlad: Anonym
Reconquista Press, 2011

česky:
Zápisky ze žaláře
2017, 96 str., brož.
K vydání připravil Karel Veliký
Délský Potápěč, 2017

Tento útlý svazek (v anglickém vydání 128 stran, včetně mnoha stran fascinujících fotografií) je povinnou četbou nejen pro obdivovatele Cornelievoa Codreana, ale také Julia Evoly, protože obsahuje všechno, co tento italský autor o Codreanovi a Železné gardě napsal.

Codreanu (13. 9. 1899 – 30. 11. 1938) byl charizmatický zakladatel a vůdce rumunské Železné gardy či Legie archanděla Michaela (známé také jako Legionářské hnutí). Železná garda byla hnutím ve všech zásadních rysech fašistickým: nacionalistická, rasově smýšlející, tradicionalistická, autoritářská, aristokratická, militantní, antikapitalistická, antikomunistická, antisemitská a s příslibem národní obrody prostřednictvím oživení nejhlubších tradic rumunského národa.

Continue Reading

Aleister Crowley, 1875–1947

Autor: Kerry Bolton

Thelemský stát

Podoba thelemské vlády je do jisté míry nastíněna v Knize zákona jako svébytná forma korporativismu: „Stav mnohosti ať je spoután a mějte jej v ohavnosti: ty nemáš jiného práva, než konat svoji vůli“. 1] V protikladu k anarchistickým či nihilistickým výkladům thelemské zásady „konej svou vůli“ však Crowley definoval thelemský stát jako dobrovolné sdružení pro blaho celku. Vůle jednotlivce se uskutečňuje prostřednictvím společenské spolupráce. Vůle jednotlivce a společenská povinnost nemají být v rozporu a jednotlivec má „v dokonalé kázni a bez jakéhokoliv rozporu sloužit svému já i společnému prospěchu“. 2]

Crowley kladl důraz na to, aby nedošlo k záměně jeho učení s anarchismem nebo liberalismem. I když jeho Liber Oz („Práva člověka“) 3] působí jako recept na naprostou svobodu jednotlivce, neomezovanou společenskými konvencemi, dodával k tomu sám Crowley, že „toto prohlášení nesmí být bráno jako pobídka k bezuzdnému individualismu“. 4]

Continue Reading

Autor: Jason Reza Jorjani

Jestliže se má Nová pravice stát intelektuálním a duchovním předvojem indoevropského světa, musíme si my, archeofuturisté, přiznat, že samotná idea sofia perennis (věčné moudrosti) – jejíž kořeny lze vysledovat do středověkého Íránu – je ze své podstaty protifilozofická a že muži jako Evola nebo Guénon se ve své legitimizaci islámu zásadně mýlili.

Nedávno jsem byl požádán think-tankem organizace Íránská renesance, k níž patřím, abych promluvil o tom, zda a do jaké míry se v Íránu během tzv. „islámského zlatého věku“ odehrálo něco, co by bylo hodno označení „filozofie.“ Přestože bývají prezentace tohoto typu zpravidla neveřejné a přes obzvlášť kontroverzní obsah této řeči, původně nazvané „Kde je íránský Hegel?“, ji moderátor akce podle všeho považoval za natolik poučnou, že se ji rozhodl zveřejnit. Jelikož je tak jako tak celá věc venku, nevidím větší problém v tom podělit se s vámi o výrazně zredigovanou část této prezentace, jež má zásadní význam pro ideologickou strukturu hnutí Nové pravice.

Continue Reading

Ne, není to Winston Churchill. Muž na obrázku nebyl ani zdaleka tak zlý…

Autor: Kerry Bolton

Aleister Crowley (1875–1947), který sám sebe rád nazýval „Velkou bestií 666“, dodnes zůstává relevantní postavou v subkultuře okultismu i současné populární kultuře. Zatímco ho někteří oslavují jako filozofa, mága a proroka, pro jiné je především zvráceným egomaniakem. Povětšinou je ale zájem o Crowleyho osobu motivován poněkud morbidním zájmem a jeho celkovou excentričností.

Vesměs se však ví jen poměrně málo o Crowleym coby sociálním a politickém teoretikovi, který se věnoval otázkám industrialismu, demokracie či vzestupu masového člověka a společnosti. Jeho politické myšlení vychází z Nietzscheho kritik morálky a v jeho metafyzických kritikách modernity lze často vysledovat paralely s tradicionalismem Reného Guénona a Julia Evoly.

Nietzscheho vliv je na první pohled patrný už v jeho ambici vytvořit nové náboženství, jež by nahradilo „otrockou morálku“ vlastní „Osiridovu eónu“, na Západě ztělesněném křesťanstvím. Nový eón „síly a ohně“, Hórův eón, „korunovaného a triumfujícího dítěte“, bude vyrůstat z nové „panské morálky“ vyjádřené v Crowleyho novém náboženství „Thelema“, tedy „Vůle“ ve smyslu Nietzscheho „vůle k moci“: nekonečné usilování o vyšší individuální i kolektivní formy.

Continue Reading

Za hlavní úkol si školy Napola kladly výchovu člověka „v národního socialistu, zdatného tělem i duší pro službu národu a státu“.

Autor: Julius Evola

Považujeme za vhodné zabývat se na tomto místě několika novými německými iniciativami, vytvořenými s úmyslem převzít jistým politickým způsobem úkoly „kvalitativní“ výchovy, které byly v předchozí éře svěřeny několika málo soukromým institucím. Začneme nástinem tzv. „Napol.“

Continue Reading

C’era una volta un poster… Třetí, závěrečná část (letošní) „italského triptychu“ po příspěvcích „Mezikulturní dialog jinak“ a „Všechno, co můžeme dělat“.

Continue Reading

„Úsměv nestojí nic, ale udělá mnoho.“

Nedávno přišla na redakční e-mail zpráva od Camerata žijícího v České republice. Zaujaly ho naše webové stránky a „rád by se proto o naší práci a vůbec o situaci v Česku dozvěděl víc“. Hlavně ho však udivil náš zájem o Franca Fredu, který je mimo Itálii, kde „jeho spisy i činnost byly vždy inspirací“, jen sotva známý. To zase zaujalo nás a zpráva se tak stala podnětem k rozhovoru, o který se nyní se čtenáři Délského potápěče z valné části dělíme.

Camerata: Je mi 34 let, narodil jsem se v Miláně, ale už dlouho žiji v zahraničí, poslední roky v Praze. Nejdřív jsem se – z mladického „instinktu“ – začal zajímat o „zatracence“ dějin 20. století: o všechny „fašismy“ poražené ve válce. Poválečná propaganda vítězů (olocausto, denazificazione, atd.) z nich udělala male assoluto (absolutní zlo). Později se můj zájem posunul k metapolitickým a metahistorickým aspektům. V Miláně jsem se pohyboval v několika movimenti, hlavně ve Fronte Sociale Nazionale, Fiamma Tricolore a dalších, menších. Říká se, že v italském „neofašismu“ je víc capi než stran, a to byl velký problém: všichni chtěli být capi… Někdo v dobré víře, někdo jako prospěchář; těžko to rozpoznat.

Jediný pravý capo mohl být Freda, „vikář“, ale v devadesátém třetím jeho Fronte Nazionale (nezaměňovat s Fronte Sociale Nazionale, pozn. DP) rozpustila italská „justice“ a Freda byl poslán ještě na tři roky do vězení. A byla to jediná strana, která byla rozpuštěná z důvodu „rekonstituování fašistické strany“ na základě Scelbova zákona a „antirasistického“ Mancinova zákona. Všechny ostatní „neofašistické“ strany, možná dvacet… i víc, vůbec neměly problém. Prostě systém poznal, že jediné pravé „riziko“ mohlo hrozit od Fredy.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Dokončení filmové trilogie

Předloni byl zfilmován jiný De Cataldův román – Suburra (Předměstí). Také v něm se vyskytuje figura „mystického válečníka“, i když v rysech obroušených a silně poznamenaných časem. Je jím prošedivělý, obrýlený muž s příznačnou přezdívkou Samuraj. Děj se odehrává v Římě na podzim roku 2011, těsně před Berlusconiho rezignací, a ukazuje těsné propojení politiků, ba i církevních hodnostářů s organizovaným zločinem. Věčné město je zobrazeno jako jedna velká stoka, proti jejímuž rozlévání (vody!) se i papežovy modlitby jeví bezmocné. V jedné z úvodních scén přichází Samuraje do jeho neóny ozářeného „hlavního stanu“, nočního podniku Dubai caffè, navštívit někdejší souputník a „bratr ve zbrani“ řečený Šváb (Bacarozzo), který si právě odpykal dvacet let vězení za společné loupeže. Poté, co se oba muži obejmou a zasednou ke stolku, dojde k dialogu, který divákovi nastiňuje Samurajovu výchozí pozici.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Kriminální román zfilmoval v roce 2005 režisér Michele Placido 1] podle stejnojmenného románu (Romanzo criminale, 2002) soudce Giancarla de Catalda. Divácký úspěch způsobil, že v letech 2008 až 2010 vznikl dvaadvacetidílný televizní seriál, v němž Nera místo velice hodnověrného Scamarcia hraje Emiliano Contorti a také osudy postavy jsou pozměněny. Zde se Nero např. účastní na iniciativě Costruiamo l’azione (CLA) profesora Renata Sargeniho, což je rovněž postava inspirovaná někdejšími skutečnými vůdci této „kulturně-militantní“ organizace, kriminologem a psychiatrem Aldem Semerarim a docentem politologie Paolem Signorellim, jenž vyučoval na klasickém gymnáziu v Římě. Sám De Cataldo charakterizuje Nera takto: obdivovatel a žák Julia Evoly praktikující „ozbrojenou spontánnost“ spjatou s NAR, bdící neboli „probuzený válečník“, guerriero senza sonno (doslova „válečník beze spánku“) puzený nezhasitelnou vůlí jednat, přičemž motivací jeho jednání je pouze „jednání o sobě“. Pod devízami „akce pro akci“ a „násilí pro násilí“ má takové konání cíl v sobě samém. Důležité není politično, ani peníze ani úspěch vlastních gest. Důležitá je akce sama – s naprostým odstupem vůči jejímu výsledku.

Continue Reading

Il Nero

Autor: Karel Veliký

Figura „mystického válečníka“ se dočkala i televizního zpracování. Vystupuje ve dvoudílném snímku Kriminální román (Romanzo Criminale), který vypráví příběh, jak se z party předměstských zlodějíčků stali vládci římského podsvětí přelomu 70. a 80. let. Jedním z nich je i mladík přezdívaný Černej (Il Nero). Na obrazovce se objevuje jen v několika nedlouhých, zato však výmluvných scénách: při cvičení bojových umění, při četbě a v akci.

Vůdce bandy zvaný Čvaňhák (Libano) ho na začátku charakterizuje přibližně těmito slovy: nevyrůstal sice na ulici jako my, ale je jako my – tedy schopný „žít nebezpečně“ (= riskovat a zabíjet). Ke konci prvního dílu mu pak svěřuje důležitý úkol, protože „zůstal jedinej, kdo kašle na prachy“. „Snad proto, že jste je doma měli“, domnívá se Libano. Jenže právě v tom okamžiku kamera zabírá obálku Evolovy Vzpoury proti modernímu světu, která vyčuhuje z Nerovy sportovní brašny. Zásadní pro náš výklad ovšem je – příznačně – až způsob jeho smrti. Nejen proto, že zahyne v akci, při atentátu na bankéře, ale hlavně proto, že při umírání hledí do očí neživé figuríně.

Continue Reading

Věřit, bojovat, vytrvat!

Autor: Karel Veliký

K historickým souvislostem Evolovy stati o Guénonovi a integrálním tradicionalismu

Za fenoménem „nové pravicové kultury“ v Itálii stál v prvé řadě Alfredo Cattabiani, manažer milánského nakladatelství Rusconi založeného v roce 1969. Nejenže s velice osobním zaujetím pro věc připravil dvě barevně výrazně odlišené edice titulů „tradicionalistického“, protipokrokářského i protidemokratického zaměření, ale především zajistil, aby za příznivé ceny byly k dostání v každé trafice (o knihkupectvích nemluvě). A ještě s nimi dosáhl komerčního úspěchu! To bylo v té době něco opravdu nového, vždyť italská kultura se po válce stala téměř výhradní doménou levicových intelektuálů nejrůznějších názorových odstínů. Knižní trh, rozhlas i televize byly pod jejich „demokratickou“ kontrolou o níž se v oblasti „zábavy“ dělili jen s „kapitalistickou“ žádostivostí zisku.

Druhým činitelem jevu „nové pravicové kultury“ byla změna společenského klimatu po „rudém dvouletí“ 1968–1969. Napětí studentských a dělnických bouří otřáslo liniemi mezi levicí, středem i pravicí a posledně jmenovaná z nich vyšla ne snad vnitřně semknutější, ale početně posílená o nové složky, s nimiž vytvořila linii novou – „frontu“ grande destra. Italské sociální hnutí (Movimento Sociale Italiano, MSI), navazující na odkaz Mussolininiho „dvacetiletí“ a Italské sociální republiky (Repubblica Sociale Italiana, RSI), se pod vedením Giorgia Almiranta spojilo s monarchisty a připojili se i četní nespokojenci z nejpravějšího křídla vládnoucí křesťanské demokracie. Dále se přidali někteří konzervativní liberálové, ba dokonce socialisté zklamaní ze svých dosavadních politických stran. Tak vznikla tzv. Národní pravice (Destra Nazionale), která jakožto „federace MSI-DN“ získala ve volbách r. 1972 bezmála 8, 9% (2, 9 miliónů) hlasů pro zastoupení v parlamentu a 9,2% (2, 8 milionů) hlasů do senátu, což ji vyneslo 56 poslanců a 26 senátorů.

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Na jiném místě, v listu La Destra z května 1972, jsme se zabývali nepominutelným vztahem mezi základními hledisky autentické, „nekašírované“ pravice a Tradice. Pro celistvé pojednání této otázky proto mohou být užitečné odkazy k autorům tradiční orientace. Prozatím chceme čtenáře zpravit o myšlenkách Reného Guénona (1886–1951), jenž byl považován za stoupence „integrálního tradicionalismu.“

Guénon je nyní i v Itálii již poměrně dobře známý. Jeho knihy byly přeloženy před válkou a některé se v poslední době dočkaly nového vydání. V Turíně guénonovský kroužek šíří časopis, obdobu francouzských Études Traditionnelles, jehož byl Guénon magna pars a který, redigován guénonisty „přísné observance“, stále ještě existuje. Dnes je Guénon pokládán za učitele a zakladatele školy, již ve Francii přijímá – byť s různými výhradami – i oficiální a akademická kultura.

Guénonovo souborné dílo vytváří organický celek. Především ale přichází s radikální kritikou moderního světa, jež se od kritik různých starších i současných autorů zásadně odlišuje tím, že má pozitivní východisko, tj. „tradiční svět“, jehož protikladem je svět moderní. Pojem „tradiční“ zde označuje obecný typ společnosti, více či méně uskutečněný v rozličných, avšak obdobných formách na Východě i na Západě.

Continue Reading

Julius Evola – Árijská nauka o boji a vítězství

Stručné uvedení Juliem Evolou na dnes zavátou a vždy nesnadnou Cestu všech „militantních mystiků“, po níž se různými stezkami ubírali mnozí: od pragermánských berserků přes bojovné mnichy rytířských řádů po avantgardu SS, od zarathuštrovské „nebeské družiny“ přes spartskou falangu či thébský Svatý oddíl až k politickým vojákům „revolučního tradicionalismu“. Podobné orientace jsou zajisté rovněž buši, od samurajů po kamikadze, anebo „boží bojovníci“, arnoldisté, táborité, mudžáhedíni, od Asasínů po Chomejního elitní gardisty (Strážce islámské revoluce).

Zkrátka všichni ti, kteří důstojně „obstojí tam, kde se jiní hroutí“, tedy proti mnohonásobné početní, materiální či technologické převaze, neboť hrdinství a oběť v boji chápou jako prostředek k osvobození (z pohodlně rozmarné klícky či ubohé kobky ega?) a k vnitřnímu probuzení (z anestezie světského hmotařství): čili jako „alternativní prostředek k zasvěcení“.

Tento rozsahem nevelký, zato zásadní příspěvek k duchovým vědám (neboť nám důrazně připomíná, že akce má pro duchovní realizaci stejnou hodnotu jako kontemplace) vychází u Délského potápěče knižně.

Continue Reading

Faustovská civilizace se obrátila k rovnostářství

Autor: Eugène Montsalvat

„Každá velká kultura je tragedie; dějiny lidstva jako celku jsou tragedie. Zločinné rouhání a pád faustovského člověka jsou však větší než všechno, co kdy viděli Aischylos a Shakespeare. Výtvor se pozvedává proti tvůrci: jako kdysi mikrokosmos člověk proti přírodě, tak se bouří nyní mikrokosmos stroj proti nordickému člověku. Pán světa se stává otrokem stroje. Ten ho nutí, nás, a sice všechny bez výjimky, ať to víme a chceme nebo ne, jít ve směru jeho dráhy. Poražený vítěz je šíleným společníkem vlečen k smrti.“ Oswald Spengler, Člověk a technika [1]

Jedinečné rysy faustovské civilizace, jak ji definoval Spengler, v současnosti působí k záhubě Evropy. Faustovského člověka charakterizuje nutkání k nekonečnu, touha prorazit fyzické či intelektuální lidské meze. Spengler za prvotní symbol faustovské duše označil „čistý prostor bez hranic“. Stejně jako Goethův Faust usiluje i po něm označená civilizace o neomezené poznání.

S úpadkem této civilizace se však z nekonečna stává nenasytný chřtán, ohrožující přežití jakékoliv tradice; všeobjímající nástavba faustovské duše, pohlcující ve svém zániku všechny národy světa. Od země odtrženého faustovského člověka čeká osud Ikarův. Plody jeho ducha – racionalismus, liberalismus, industrialismus a globalizace – ohrožují identitu a tradice v celosvětovém měřítku.

Continue Reading

Daniel Friberg

Autor: Joakim Andersen

Ohlédnutí za knihou Daniela Friberga The Real Right Returns: A Handbook for the True Opposition (Londýn: Arktos, 2015).

Žijeme v zajímavé době, v níž se ustálené politické a ideologické konsensy, jež  společnosti vládly více než 50 let, otřásají v základech. Během tohoto období přechodu liberalismus levice nejen že není schopný řešit rostoucí množství problémů, ale začíná být zřejmé, že mnoho problémů sám vytváří. Skutečná opozice má tedy všechny důvody k optimismu.

I tak nás ale čekají obří problémy. Chcete-li, uvedu jednoduchý příklad: Jaká je naše alternativa k rozpadajícímu se systému? Kdo jsme? Abych citoval slavnou revoluční frázi dvacátého století: „Co je třeba udělat?“ Pokud si na tyto otázky uspokojivě neodpovíme, riskujeme promarnění naší stále viditelnější historické příležitosti.

Continue Reading

Daniel Friberg – The Real Right Returns

Autor: František Klášterský

V současnosti je téměř nemožné nepostřehnout společenské napětí, které se dá téměř krájet. Pojmy jako krize, změna, katastrofa, konec éry a dokonce apokalypsa již dávnou nejsou jen předmětem knižního ztvárnění, odtažitých studií, či charakteristickými obraty výstředních jedinců a spolků, nýbrž docela dobře součástí našeho každodenního slovníku. Ano, něco se děje. Domácí knižní scéna byla v posledních měsících obohacena několika zajímavými tituly, které se na probíhající krizi dívají bytostně zprava, ať již jde o reedici Buchananovy Smrti západu, Evolovy pesimisticky laděných Směrnic a konečně Manifest evropského odporu Guillauma Fayeho.

Jeden pozoruhodný počin nyní přichází ze Švédska. Kniha The Real Right Returns: A Handbook for the True Opposition si neklade za cíl obšírně analyzovat příčiny evropské krize, ani detailně rozebírat teoretické základy pravicového myšlení. Je ovšem velmi cenným a čtivě psaným manuálem skutečné „pravicové opozice“ určeným nikoli přednostně pro zástupy přesvědčených, jako spíše váhajícím a nedotčeným. Hned se nabízí úvaha doporučit tuto knihu jak té části veřejnosti, která má málo času na bádání v intelektuálních zákoutích, ale vnitřně tuší, kudy se vydat, tak zástupům různých zmatených „protiislámských“ aktivistů a „domobranců.“

Friberg je zajímavá postava identitárního hnutí. Úspěšný manažer (Daniel je výkonným ředitelem švédské společnosti Viking Mineral) je zároveň motorem vydavatelství Arktos, které vykonává obrovský kus práce prostřednictvím publikování důležitých politických, společenských, filozofických a historických děl s nesmírně širokým záběrem.

Continue Reading

Julius Evola: Člověk a dílo.

Lutte du Peuple: Renato del Ponte, Vaše jméno je úzce spjato s Evolou. Můžete nám říct, jak jste přišel s Evolou do kontaktu a jaký byl váš vztah s ním?

Renato del Ponte: Jsem prostě člověk, který se vždy snažil dát svému životu řád na existenciální, politické i kulturní úrovni. Není žádným překvapením, že na této cestě jsem se setkal s Evolou, pro kterého byl řád náplní života a i v jeho spisech je podstatným heslem.

Evola se narodil v roce 1898 a já v roce 1944, tak se naše osobní setkání přirozeně mohlo uskutečnit až v posledních letech jeho života.

Okolnosti a charakteristiky našeho vztahu, tak, jak se vyvíjel, jsou zachyceny v dopisech od roku 1969 do roku 1973 (zveřejněno v knize Julius Evola, Lettere 1955-1974 [Finale Emilia: Edizioni La terra degli avi, 1996], str. 120-155) ,

Bylo to vždy velmi srdečný vztah, který mi vštípil touhu vytvořit organizační síť, aby se Evolovy myšlenky šířily jak v Itálii, tak i v zahraničí.

Continue Reading

Franco Freda na knižním veletrhu v Padově.

Rozhovor s Franco Fredou u příležitosti knižního veletrhu v Padově koncem loňského roku.

EreticaMente: Během více než padesáti let nakladatelské služby [milizia editoriale] – Edizioni di Ar vzniklo v roce 1964 – jste vykonával kulturně-politickou výchovnou práci určenou, jak jste sám upřesnil, k ovlivňování smýšlení, posilování sklonů, šíření přesvědčení, upevňování shodných postojů. A také k uchovávání i zpřítomňování idejí, mýtů a symbolů. Jaká bilance se, myslíte, dá teď udělat?

Franco Freda: Děkuji vám, ale nejsem účetní. Když mluvíme o idejích nebo ideologiích či světonázorech, nemůžeme používat pojmy z ekonomiky a financí, nezdá se vám? Naše Idea světa se vždy vtělovala do dějin a vždy se vtělovat bude. Vede k tomu přímé jednání; není nějakou dočasnou položkou má dáti / dal.

EM: Ve vašem slavném vystoupení na schůzi Řídícího výboru Evropské revoluční fronty 17. srpna 1969 v Regensburgu, z kterého vzešel váš zásadní text Rozmetání systému, jste zdůrazňoval nastolení kupecké diktatury, která byla v západní společnosti ve stádiu uskutečňování v každé sféře existence. Domníváte se, po skoro padesáti letech od toho proslovu, že sestupný proces je v konečné fázi nebo že musíme očekávat další úrovně úpadku?

FF: Horší nemá nikdy konce. Ale my chceme lepší. A chceme nemožné: přetvořit horší v lepší. [srv. Platónův dialog Politikos II., 293a až 293e – pozn. DP]

EM: Živná půda západního rozkladu bývá často spojována výlučně s ekonomistickou dimenzí nebo s morálkou. Nemyslíte, v souvislosti s tím, co při různých příležitostech napsal Guénon, že charakter poslední fáze cyklu je naopak povahy velice jemné a duchovní, a že ekonomistický rozměr jen napomáhá  procesu více skrytému a nebezpečnému?

FF: Jistě, máte pravdu, myslím si totéž co vy, ale dovolte mi připomenout, že už časy Platónovy byly úpadkové. Přesto Platón bojoval proti ubohosti, která ho obklopovala pomocí mistrovských pedagogických děl, která nám zanechal a svou existencí. Když vzplane oheň, hledám vodu, abych ho uhasil; nehledám paliče.

Continue Reading

Eurooptimistou může dnes být pouze neevropský člověk.

Autor: Alexandr Dugin

Ještě něco doutná v našem lidu, co ho odvrací od propasti zvané moderní Evropa, ale setrvačnost směřování je příliš silná a úsilí, které je  nutné vynaložit na opravdovou konzervativní revoluci, musí být obrovské.

Jak se nevyhnutelný konec Evropy týká Ruska? To je složitá a živá otázka, vzhledem k tomu, že ruská kultura, náboženství a sama ruská civilizace má evropské a středomořské kořeny. Rusko je část věčné Evropy a osud Starého světa nám nemůže být lhostejný, vzhledem k tomu, že ve značné míře je i naším osudem.

Věčná Evropa: tři kasty

Současná evropská civilizace je historickým pokračováním civilizace středomořské. V této posloupnosti převládá indoevropská složka a základní jazykovou a kulturní matricí Evropy je indoevropská tradice.

Pokud si připomeneme  rekonstrukci třístupňového systému Georgese Dumézila (1898-1986, francouzský komparativní filolog, který se mj. zabýval  analýzou protoindoevropského náboženství a společnosti, pozn. překl.), uvidíme před sebou sociologický obrázek Evropy, jejíž společenský řád trvale ovládá princip tří hlavních kast: kněžích, válečníků a výrobců.

V různých historických etapách a pod různými označeními se s takovou stratifikací evropských společenství skutečně setkáváme.

Continue Reading