Délský potápěč

Joseph Sobran s rodinou

Autor: Joseph Sobran

V ostrém kontrastu k dobám mého mládí je dnes nesmírně módní označovat se za konzervativce. V 60. letech byl konzervatismus spíše ve stínu a všeobecné přízni se těšil liberalismus či dokonce radikalismus. Někdy koncem 80. let se však z liberála stalo bezmála sprosté slovo a liberálové se tak začali poohlížet po přijatelnějších eufemismech, jako třeba progresivec. Změna to byla skutečně znatelná.

Skutečně se toho ale tolik změnilo? Nebo proběhla tato proměna jen na povrchu? Obávám se, že pravdě bude blíže spíše tato možnost. Éter je dnes přesycen překřikujícími se hlasy politických rozhlasových komentátorů, kteří se sice halasně označují za konzervativce, kteří ale příliš nezní jako velcí konzervativci, které jsem v mládí obdivoval: Bill Buckley, Frank Meyer, James Burnham, Russell Kirk, Willmoore Kendall nebo Barry Goldwater.

Continue Reading

Alexandr Dugin

První část fascinujícího rozhovoru Paula Robinsona s Alexandrem Duginem, ikonou ruské konzervativní filozofie a zakladatelem Čtvrté politické teorie. Rozhovor proběhl 31. srpna 2017 v Moskvě.

Paul Robinson (PR): Pracuji na knize o ruském konzervatismu, a také proto jsem chtěl pořídit rozhovor s vámi, známým ruským konzervativcem. Na Západě se dnes často mluví o ruském „obratu ke konzervatismu“. Skutečně podle vás k něčemu takovému dochází?

Alexander Dugin (AD): Nelehká otázka. V prvé řadě je vůbec k obratu ke konzervatismu nejprve potřeba držet se modernizační linie. A právě tady začínají problémy. Napsal jsem knihu Archeomoderna, kde popisuji, jak carská i sovětská modernizace ruské společnosti proběhly jen neúplně a zůstalo při nich zachováno jisté konzervativní, archaické jádro. Mnoho moderně působících jevů, jako např. bolševismus, také mělo odlišnou sémantiku. Při bližším pohledu už tak moderní a soudobé nebyly. Marxismus nepochybně je moderní a progresivní ideologie, došlo k jeho přijetí, a tím i svržení staršího konzervativního systému. Takto se to odehrálo – přinejmenším tedy na úrovni formálních deklarací.

Důslednější rozbor sovětské společnosti však ukazuje, že sovětské období vlastně bylo archaičtější než to carské. Řada lidí, která nastoupila na vysoké pozice, zastávala starobylé přesvědčení, staré slovanské eschatologické náboženství, velice sektářské, a to z velké části překrylo hermeneutický nátěr komunismu. Nejbystřejší jsou zde zřejmě postřehy izraelsko-sovětského disidenta Michaila Agurského, autora knihy Národní bolševismus, kde ukazuje, že bolševismus i celé sovětské období nebyly tím, čím se zdály být a že v základech komunistické éry nenajdeme jen modernizaci, ale také archaismus.

Continue Reading

Hlášení pro konzervativce: Ústava vás nezachrání

Autor: Gregory Hood

Američtí konzervativci jsou typičtí svou až dojemnou vírou ve schopnost písemných záruk a právních norem zachovat tradiční svobody. Tato důvěra v legalismus má pravděpodobně mnoho do činění s jejich anglosaskými geny a tradicí, jak ale demografická situace rychle temní, budou tyto papírové záruky základních práv stále častěji ustupovat přáním kmenově smýšlejících nebělochů. Reakce amerických konzervativců se dost možná projeví ještě pevnějším upnutím se k zakládacím dokumentům americké státnosti aneb „Pořád mi ještě zůstala Ústava“, jak praví populární mem. I letmý pohled na aktuální vývoj v Jižní Africe však naznačuje, jak snadno dokáže demografická změna smést a odvát i ty údajně nejsvětější ústavní záruky.

Jihoafrické Národní shromáždění nedávno drtivou většinu schválilo vytvoření výboru pověřeného sestavením návrhu ústavních změn, jež by umožnovaly vyvlastnění půdy bez náhrady. Jeden z poslanců za stranu Bojovníci za ekonomickou svobodu (EFF) během debaty prohlásil: „Běloši, váš čas vypršel.“

Continue Reading

Autor: Gregory Hood

Podle Machiavelliho i jeho moderního vykladače Jamese Burnhama nelze v politice nikdy doporučit umírněnost. Je-li protivník poražen, měli byste z něj svou velkorysostí buď udělat spojence, nebo ho nadobro rozdrtit. Pokud jej totiž nezničíte, můžete si být jisti, že proti vám někdy v budoucnu znovu vystoupí.

Prezident Trump mluví jako zastánce tvrdé linie, vládne však jako umírněný, což je ta nejhorší možná kombinace. Nemuselo tomu tak být – všichni si ještě vzpomínáme na ducha kampaně před volbami 2016. Při zpětném hodnocení jako by toto období bezmála vystoupilo z homérské epochy, kdy nadpřirozené síly zasahovaly do lidských záležitostí: všechno muselo zahrát Donaldu Trumpovi do karet a Hillary Clintonová se musela dopustit každé myslitelné chyby. Přesto se vše událo právě tak, jak muselo a výsledkem bylo jedno z nejpozoruhodnějších překvapení amerických politických dějin.

Continue Reading

Paul Gottfried – Fašismus: dějiny pojmu

Autor: David Gordon

Paul Gottfried
Fascism: The Career of a Concept
Northern Illinois University Press, 2016

Při čtení brilantního shrnutí výkladů fašismu z pera Paula Gottfrieda asi nelze nevzpomenout na Ludwiga von Misese. Přestože ho Gottfried nezmiňuje, čtenáři této vynikající knihy budou znovu a znovu překvapeni, do jaké míry Gottfried zastává pozice blízké tomuto velkému rakouskému ekonomovi. Překvapení ale vlastně ani není na místě. Přestože je totiž Mises klasický liberál a Gottfried konzervativec, myšlení obou mužů je pevně ukotveno v hodnotách a tradicích evropské civilizace, a z této perspektivy také oba interpretují fašismus.

Gottfriedovo myšlení v tomto směru silně ovlivnil historik Ernst Nolte, podle něhož byl fašismus v prvé řadě reakcí na otřesy a chaos vyvolané bolševickou revolucí. „Fašistická hnutí byla ‚kontrarevolučními nápodobami levicové revoluce‘, jež se vyvinula v reakci na hrozbu levicového puče… Podle Nolteho přijali fašisté subversivní taktiku a revoluční elán svých levicových protivníků proto, aby je mohli porazit.“ (s. 1, 37)

Continue Reading

Jair Bolsonaro a jeho zvolení brazilským prezidentem ukazuje, že ani USA s bělošskou menšinou se nemusí stát levicí vyhlíženou utopií

Autor: Lance Welton

Z mediálního mainstreamu zaznívá nekonečná škodolibá radost nad tím, že někdy ve 40. letech tohoto století se Spojené státy stanou většinově nebělošskou zemí. Bílí příznivci Demokratické strany to vyhlížejí s naivní nadějí v duhovou budoucnost, plnou rovnosti, lásky a jejich politické hegemonie. V republikánech naopak tato vize vyvolává obavy a sklíčenost a považují ji za předzvěst permanentní vlády levice i zániku Ameriky, kterou znali a milovali. Jair Bolsonaro a jeho zvolení brazilským prezidentem však ukazuje, že i tam, kde jsou běloši menšinou (podle brazilských statistik představují pouhých 47% obyvatelstva) zůstává vítězství lidí, kterým záleží na budoucnosti země, možný.

Že se běloši v Americe stanou menšinou, pro ni samozřejmě dobré nebude. S mírou etnické rozmanitosti společnosti totiž roste i četnost konfliktů (viz Ethnic Conflicts, Tatu Vanhanen) a čím nižší podíl bělochů (nebo Orientálců), tím nižší je také průměrná inteligence, což  znamená chaos, korupci a těžko zvladatelnou zločinnost. (viz Intelligence: A Unifying Construct for the Social Sciences, Richard Lynn a Tatu Vanhanen).

Bolsonarův úspěch ale naznačuje možné paradoxní politické důsledky tohoto vývoje. Desetiletí vlády levice, plná korupce, politicky korektního pokrytectví, neschopnosti, protežování méně schopných zaměstnanců z řad menšin, laxní politika ke zločincům (znovu především příslušníků menšin), víra, že peníze rostou na stromech a omezování pilných a tvořivých prvků ve společnosti, zdá se stvořila takový blázinec, že lidem prostě nezbylo než hlasovat pro konzervativní a dokonce „krajně pravicovou“ (čti: „skutečně konzervativní“) vládu.

Continue Reading

Rasismus naruby aneb kolik z přítomných asi žhavilo smartphone ještě v sále, aby ulehčili břemeni své viny drobným příspěvkem hrdé a krásné (v každé velikosti) núbijské princezně Šekelfordové?

Autor: Mark Point

Je nabíledni, že v postobamovské Americe došlo k osvobození protibělošského zeitgeistu z jeho Pandořiny schránky. Zda byl pod nomenklaturou multikulturalismu a rozmanitosti skrytý od prvopočátku, musejí rozsoudit historikové. Jisté je však to, že když osobnosti mediálního mainstreamu jako Don Lemon nebo zaměstnanci New York Times jako Sarah Jeongová beztrestně dští učebnicové příklady protibělošského rasismu, neprojde to bez povšimnutí. Overtonovo okno se posouvá a pod kotel je přiloženo další polínko. Na bělochy se útočí i v Kanadě, Austrálii a Evropě.

Následkem bezprecedentně masivní imigrace i fatalistických experimentů progresivců tak dnes už nenajdeme zemi, která by nezažívala růst protibělošských kulturních trendů.  Nemělo to tak být: slabost, přesun bohatství, přednostní zacházení, otevřené hranice a úslužnost měly vyvolat hřejivé pocity, rovné výsledky a obecnou slepotu k rase.

Pokud nedojde ke změně této trajektorie, nebudou to starší konzervativci, kdo bude muset čelit nepříjemné a bezpříkladné budoucnosti, ale ti mladší spolu s příštími generacemi. Mileniálové tak oprávněně zpochybňují neproniknutelná společenská pravidla i mocenskou dynamiku zděděnou po (baby)boomerech (v evropském kontextu často označovaní jako „osmašedesátníci“ – pozn. DP). Na rozdíl od konzervativců studené války, kteří vyrostli ve společenstvích s vysokou mírou vzájemné důvěry a jednotící hrozbou východního komunismu, se mileniálové nedobrovolně stali prvními pokusnými králíky v experimentu „slepoty k rase“, jemuž je předcházející generace podrobily.

Continue Reading

Trumpův nacionalismus dláždí cestu k antisemitismu. Kapišto? (© )))Boatsinker(((, https://gab.ai/Boatsinker

Autor: Peter Beinart

V květnu 2016 udělal Ben Shapiro, v současnosti asi nejvlivnější konzervativní židovský komentátor v Americe, něco obdivuhodného. Přiznal, že se zmýlil. „Velkou část své kariéry jsem se snažil ukázat, že antisemitismus ve Spojených státech je takřka výhradním hájemstvím politické levice,“ napsal. „Antisemitismus, o kterém jsem slýchával od svých prarodičů, tedy antisemitismus společenských klubů i údajné rasistické sklony vidláků odněkud ze Zapadákova, jsem považoval spíš za výplod fantazie. Spletl jsem se.

Ano spletl se. Po událostech minulého týdne, kdy muž z Floridy poslal dopisní bombu Georgi Sorosovi a střelec z Pittsburghu spáchal masakr v synagoze, protože Hebrejská společnost pro pomoc imigrantům (Hebrew Immigrant Aid Society, HIAS) se podle něj snaží do Ameriky „přivést vetřelce, kteří vraždí naše lidi“, si židovští konzervativci musejí položit ještě znepokojivější otázku. Ta už totiž nezní: „Existuje mezi americkými konzervativci antisemitismus?“, ale „Je antisemitismus nevyhnutelným vedlejším produktem nacionalistické odrůdy* konzervatismu prezidenta Trumpa?“ Odpovědět na tuto otázku lze jedině souhlasně.

Je samozřejmě legitimní věřit v nutnost nižší míry imigrace a tvrdší vynucování imigračních pravidel, což je pozice třeba mých konzervativních kolegů z Atlanticu Davida Fruma a Reihana Salam, aniž by to podněcovalo antisemitismus. Trump ale nechce imigraci jen omezit. Uchyluje se při tom k odlidšťující, spiklenecké a apokalyptické rétorice. Označuje hispánské imigranty za „násilníky“ a „bestie“. Mluví o jejich „invazi“, která ohrožuje další existenci Ameriky coby „suverénní a nezávislé země“. Latinskoamerický zločinecký gang MS-13 podle něj „doslova ovládl některá města ve Spojených státech“. Demokraté prý „nepokrytě pomáhají milionům ilegálních imigrantů“ hlasovat ve volbách a vynakládají „spoustu peněz“ na to, „aby se pokusili dostat k hranici ještě před volbami“.

Continue Reading

Poháněla rumunské legionáře velkolepá vidina „zastavení ilegální imigrace“ a „zákazu burek“?

Autor: Ted Sallis

Na všech stranách sledujeme násilí levice a její triumfy. Pravice pak musí skousnout jednu porážku a kapitulaci za druhou.

(následuje stručný popis a komentář k pobodání brazilského pravicového populistického prezidentského kandidáta Jaira Bolsonara a krátká paralela se situací v Trumpově Americe, kde navzdory údajně „krajně pravicové“ administrativě požívá radikální levice faktické beztrestnosti, příp. viz odkaz na konci příspěvku – pozn. DP)

Pravice: neustále v defenzivě, vršící jednu prohru na druhou, bezradná a směšná.

Co si tedy z celé věci odnést? Čím že to levice dokáže tolik motivovat, vyvolávat zapálení a ochotu přinášet oběti, pobízet své lidi, aby vytrvale postupovali k cíli, navodit fanatickou oddanost a stejně intenzivní nesnášenlivost k jakémukoliv odlišnému postoji? Proč je pro levici všechno bojem o holou existenci, zatímco pro pravici jen hobby? A naopak: Proč pravice nedokáže vyvolávat zapálení a ochotu přinášet oběti, navodit zápal a fanatickou oddanost, proč se typicky projevuje letargií, netečnosti a pasivním smířením se s porážkou? Proč považuje za ohromné „vítězství“, když se jí každých pár let podaří dostat lidi k volbám, zvolit nějakého šejdíře – aby následně vyhlásila své „vítězství“ a odešla domů, a tak zanechala levici volné pole působnosti, aby svým neutuchajícím zápalem postupovala ke skutečným vítězstvím?

Continue Reading

Jan Šinágl

Úvod:

V dalším díle našeho seriálu máme možnost nahlédnou na dlouholetý právní aktivismus pana Jana Šinágla a přečíst si i něco o jeho problémech ze strany systému a o jeho pomoci nespravedlivě stíhaným, jakožto i o jeho běžném životě a práci s mládeží. Jan Šinágl se kromě vlastních stránek a upozorňování na protiprávní jednání systému věnuje i činnosti pro Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jež i spoluzakládal. Více o něm a jeho aktivismu si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.

S právním aktivistou tedy (nejen) o totalitě, soudech, výchově mládeže a náboženství.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

Nicolás Gómez Dávila s jednou z jeho dcer

Autor: Milan Špinka

Milan Špinka připomíná kolumbijského kontrarevolučního myslitele

Knihovna je obrovská: obsahuje více jak třicet tisíc svazků. Malá okna sem propouštějí jen nepatrně světla. Jediným vybavením je velké kanape a křesla. V rohu stojí plynová kamínka. Police od podlahy ke stropu jsou plné starých, luxusně vázaných krásných knih. Ten, komu knihovna patří, měl sen, který se stal skutečností: celý život tráví mezi svými knihami. Nemusí pracovat: peněz má dost. Do praktické politiky se neplete, i když o nabídky dělat velvyslance nebo prezidentského poradce nebyla v jeho případě nikdy nouze. Neláká ho ani kariéra vědce na některé z univerzit. Jeho knihovna a úzký kroužek přátel, toť vše, co k vyššímu životu potřebuje. Nicolás Gómez Dávila je přesvědčený katolík, arcireakcionář a zarytý nepřítel demokracie. V osamělosti si libuje: „Boj proti světu musíš vést v osamění. Kde jsou dva, tam je zrada.“

Nicolás Gómez Dávila se narodil 18. května 1913 v kolumbijské Bogotě do rodiny bohatého továrníka a bankéře. Jeho otec soudil, že skutečné vzdělání se synovi může dostat pouze v Evropě, a tak jej krátce po skončení první světové války odvezl do Paříže. Tam však chlapce okolnosti upoutaly na celé dva roky na lůžko. Nakonec to ani nebylo neštěstí, naopak: otec mu namísto školy zaplatil soukromé hodiny u klasických filologů a filosofů a ti u něj podnítili celoživotní zájem o klasickou literaturu.

Continue Reading

Autor: William Pierce

Poznámka redakce:

Jedná se o přepis projevu zakladatele National Alliance Williama Luthera Pierce z roku 1976, výmluvnou a inspirující obhajobu nutnosti položení metapolitických základů budoucí politické změny.

Každý den dostávám dopisy od členů naší organizace z celé země i od lidí z Washingtonu a okolí, kteří se zúčastnili některého z našich shromáždění. Tyto dopisy a otázky v nich položené u mnohých naznačují přetrvávající nejistotu ohledně toho, kdo jsme, v co věříme a co máme v plánu udělat. Stručně řečeno tedy otázky v duchu: O čem to celé je? Dnes se chci pokusit na tyto otázky odpovědět tak jasně, jak jen to bude možné.

Nepochybuji, že jedním z problémů lidí, kteří se nás snaží pochopit, je neschopnost nás snadno zařadit. Zvykli si totiž vše ve svých životech kategorizovat do mentálních škatulek: „pravice“, „levice“, „komunisté“, „rasisté“ a tak dále. A když tento proces dokončí, věří, že dané věci rozumí.

Problémem ovšem je, že my do žádné z obvyklých škatulek nespadáme, protože doktrína Národní Aliance, pravda, za níž stojíme, není jen omíláním starých známých myšlenek, ale pro Američany něčím opravdu novým.

Continue Reading

Guillaume Faye

Autor: Charles Jansen

Slabost a plytkost „tradiční“ pravice byla a zůstává terčem opakované drtivé kritiky z řad skutečné pravice. Už roku 1896 Robert L. Dabney popsal americké republikány jako „stranu, která nikdy nic nezachová,“ a která vždy bručí proti každé nejnovější levicové inovaci, aby ji nakonec volky nevolky přijala do té míry, že se stala „pouhým stínem, který věrně následuje radikalismus při jeho postupu kupředu.“ Tato vyprázdněnost umožnila, aby otěže strany – ovšem že po provedení náležitých čistek mezi příslušníky staré gardy – převzali do rukou kryptotrockističtí neokonzervativci.

Už jen opakování kritiky tohoto typu však naznačuje, že pouhý důkaz – a jeho opětovné znovunalézání – sám o sobě nestačí. Kritici sice měli pravdu, systém „silné levice a bezpáteřní pravice“ však proměnit nedokázali. Psi sice umějí na karavanu štěkat, ne ji však vést a ani ti nejpronikavější kritici Konzervatismu s. r. o. v USA zatím skutečné moci nikdy nedosáhli.

Mimo hlavní proud stojící pravice tedy musí hledat alternativy, kterou jdou dál a hlouběji než k této „prosté“ kritice. O totéž se však dlouho před námi a nástupem internetu zdatně pokusili jiní. Přestože se o nich v hlavním proudu dnes takřka nemluví, podařilo se těmto disidentům vytvořit poměrně široce rozkročené intelektuální hnutí blízké francouzskému deníku Le Figaro. Dostali se v intelektuálním světě do módy, vyvolali rozsáhlou debatu o širokém záběru politických témat, a aby nahradili levici v její pozici kulturního hegemona schopného utvářet normy, narativy a ústřední koncepty mainstreamu, pouštěli se i do skutečně průkopnických oblastí. Toto hnutí vešlo ve známost jako Nouvelle Droite („Nová pravice“).

Continue Reading

Revilo Oliver (7. července 1908 – 20. srpna 1994)

Autor: Robert S. Griffin

Jen vzácně člověk narazí na někoho, jehož jméno se čte stejně popředu i pozpátku a je tedy palindromem. Jedno takové měl i profesor klasických dějin na Illinoiské univerzitě Revilo Oliver (celým jménem Revilo Pendleton Oliver). Tento muž se však zdaleka nevymykal pouze svým jménem. Pokud někdy vzniknou důkladné dějiny bělošského rasového hnutí, bude v nich Revilo Oliver nevyhnutelně hrát výraznou úlohu.

V poválečném prostředí je každému, kde se podobně jako dr. Oliver rozhodně postaví na stranu bělochů, nasazována psí hlava. Přinejlepším si snad ještě mohou dělat naděje na řekněme smíšené ohlasy na svou zvolenou životní dráhu. Oliverovi se to podařilo. Přestože o něm jeden z kolegů na univerzitě mluvil jako „špinavé fašistické svini“, mnozí jiní si ho nesmírně vážili a mluvili o něm jen s tou nejvyšší úctou a přízní. Následující text, čerpající z mé knihy The Fame of a Dead Man’s Deeds (O mrtvém skutků sláva), se pokouší načrtnout jeho portrét.

Continue Reading

Další z řady odpovědí na starou, těžkou otázku. Posuďte sami, co se změnilo, co zůstává…

Láska a dobro – to jsou masky, pod kterými se dnes skrývá zlo bořící tradiční společenské instituce (mezi nimi národní hrdost a cítění), které po staletí dávaly evropské civilizaci ráz. (…) Vysvětlit našemu okolí, že mnoho ze změn, ke kterým nyní dochází, se neděje k jejich dobru, ale naopak, že od nich pochází zlo a nebezpečí, je velkým a přetěžkým úkolem… Přetěžkým proto, že bude nutno bojovat s rétorikou dobra a lásky. Tento úkol však zdaleka nemusíme plnit sevření v nějakém jednotném šiku. (…) Nyní nemají snahy národoveckého hnutí sjednotit se do jednoho celku mnoho šancí na úspěch. Naopak jsou možná i škodlivé – vedou k vzájemnému vyčerpávání vlastních skrovných sil na vzájemné dohadování a přesvědčování se o té své pravdě.

Jiří Hojer, předseda o. s. Národní myšlenka (NM 1/2004, str. 9)

Úkol čelit „vydírání láskou“, jak ho ještě i nyní z naivity nebo cynismu předvádějí xenofilní, servilní Vítači, spatřoval Hojer v metapolitické práci. A jak tehdy vypadala ona nejednotná národovecká scéna? Poměrně jasně se v ní podle Hojera profilovalo několik skupin:

Continue Reading

Autor: E.X.

Úvod

Po úvodním dílu našeho seriálu máme tentokrát příležitost nahlédnout do politických procesů z druhé strany a to z perspektivy právníka a politického aktivisty Mgr. Tomáše Peciny. Tomáš Pecina nejvíce proslul dosažením toho, že byly zveřejněny seznamy soudců s komunistickou minulostí a tyto soudce na svém blogu rovněž z morálního hlediska dlouhodobě kritizuje. Je třeba říci, že naprosto oprávněně. Do povědomí širší i právnické veřejnosti se dostal rovněž obhajobou politických aktivistů, kterým bylo upíráno právo na svobodu projevu, a pan Pecina se zdárně postaral o medializaci jejich procesů, ať se již jednalo o tzv. čarodějnický proces s RWU, nálepkovými teroristy, Lucií Šlégrovou či levicovou kauzou Fénix. A do třetice se mu povedlo založit kontroverzní „Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“. Už jen proto si náš mediální prostor zcela jistě zaslouží.

S právním aktivistou tedy (nejen) o humoru, knihách, politických procesech, monarchismu a povídkách Josefa Haška.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

Juan Donoso Cortés, markýz de Valdegamas (1809–1853)

Autor: Julius Evola

Spolu s hrabětem Josephem de Maistrem a vikomtem Louisem de Bonald doplňuje markýz z Valdegamas Juan Donoso Cortés trojici velkých kontrarevolučních myslitelů 19. století, jejichž postřehy neztrácejí svou platnost ani dnes. V Itálii jsou navíc právě ty podle nás nejzásadnější prvky Donoso Cortésova učení prakticky neznámé.

Italský překlad jeho Esejí o katolicismu, liberalismu a socialismu nedávno vyšel znovu. Přestože bývá tento text pokládán za jeho nejvýznamnější dílo, to nejhodnotnější z Donoso Cortésových myšlenek tam nenaleznete; kniha je totiž přeplněna často únavnými úvahami typickými pro „laickou teologii“, jež se opírají o dogmata, ideje a mýty katolického náboženství. To však nemění nic na tom, že některé jeho postoje lze zasadit do širší a ve vyšším slova smyslu „tradiční“ perspektivy. Čtenář by si z této knihy měl odnést především myšlenku „teologie politických proudů“: Donoso přitakává, že ideologie nevyhnutelně mívají skrytý náboženský (nebo antináboženský, „démonický“) rozměr, přesahující a přerůstající jejich vnější, čistě sociální aspekty, jimž ovšem přikládá většina soudobých odborníků přednost.

Continue Reading

Arthur Moeller van den Bruck

Autor: Lucian Tudor

Arthur Moeller van den Bruck patří k nejvýznamnějším představitelům tak zvané „konzervativní revoluce“ v Německu počátku 20. století. I přes jisté limity byl jeho vliv na konzervativní německé myšlení značný a trvalý a jeho stopy jsou zřejmé ještě dnes. Dost možná tak může být kus pravdy i na tajemných slovech jeho manželky: „Pokud se pokusíte zodpovědět otázku, kdo to byl Moeller van den Bruck, pouštíte se ve skutečnosti do řešení otázky osudu Německa.“ 1] Rozbor jeho života a filozofického myšlení je tak i rozborem jedné z oněch mocných sil působících ve sféře idejí, jež někdy hýbou celými národy. Tento rozbor má ze své podstaty pro každého nacionalistu nemalou cenu, a proto se zde o něj ve stručnosti pokusíme.

Mládí a zrání

Arthur Moeller van den Bruck se narodil 23. dubna 1876 v porýnském Solingenu. Když mu bylo šestnáct, vyloučili Moeller van den Brucka (z praktických důvodů nadále jen „Moeller“) z gymnázia v Düsseldorfu pro nezájem o výuku, před níž dával přednost samostudiu německé literatury a filozofie. Tato nemilá událost však jeho zájem o studium literatury nijak nezchladila a dokonce navštěvoval i přednášky na několika významných střediscích intelektuálního života, přestože se formálně jako univerzitní student zapsat nemohl. 2]

Continue Reading

Kevin MacDonald

Autor: Kevin MacDonald

Jedním z často opakovaných obvinění, jež proti mně vznášejí Southern Poverty Law Center i další, kteří by mě rádi umlčeli, je, že přispívám do magazínu The Occidental Quarterly a jsem i členem jeho redakční rady. 1] Proto bych na tomto místě rád vysvětlil, proč pro TOQ píši a proč tuto publikaci pokládám za nesmírně důležitou.

Rád se na The Occidental Quarterly dívám optikou modelu Partisan Review 40. a 50. let. V té době se jednalo o velice významnou levicovou publikaci, která se ale s vršícími se důkazy o antisemitismu v Sovětském svazu postupně stávala stále více antikomunistickou. Redakce, přispívatelé i čtenáři Partisan Review sami sebe viděli jako odstrkované, okrajové postavy. Jak to vyjádřil Norman Podhoretz, „Necítili, že patří k Americe nebo že Amerika patří jim“. Doba se ale změnila a myšlenky vyznávané lidmi z prostředí Partisan Review a levice obecně si zajistily hegemonii a těmi, kdo se cítí od Ameriky odcizení, jsme nyní my. Dobrá zpráva ale zní, že k podobné změně může dojít dosti rychle – a to i průběhu jednoho lidského života.

Continue Reading

Tim Huhn – From This Day Forward

Autor: Anton Stigermark

„Wyndham Lewis je dosti paradoxní postava ve všech možných ohledech: dalo by se říct, že z jedné strany, té řekněme silně tradicionalistické a perenialistické, je Lewis vlastně součástí stávajícího světa – byl to ultramodernista, arcimodernista. Vlastně měl hlavní zásluhu na vzniku jediného smysluplného ‚domorodého‘ modernistického hnutí na těchto ostrovech, ‚vorticismu‘. A přesto byl Lewis také postavou ultrapravicovou a hierarchickou. Takže podle mé interpretace Wyndhama Lewise – který zemřel v 50. letech, a tak ho dnes už můžeme hodnotit s dostatečným odstupem více než půl století – to byl člověk, který věřil v pravicovou verzi toho, čemu dnes říkáme modernistický projekt.“

 — Jonathan Bowden, “Elitism, British Modernism, and Wyndham Lewis”

Říci, že do toho, co je dnes známo jako modernita, byly vkládány velkolepé naděje, by bylo hodně slabým slovem. Osvícenští filozofové jako Condorcet, Voltaire či Marat věřili, že k rozmachu vědy a technologie se přidá i soubor odpovídajících hodnot. To je jeden ze zajímavých aspektů modernity: přesvědčení, že moderní vědní obory povedou k moderním idejím. Má-li být společnost vystavěna na vědě a technologii, pak lze podle zastánců této teorie logicky dovodit, že moderním se stane i myšlení lidí a síla rozumu tak triumfuje.

Continue Reading