Délský potápěč

Autor: William Pierce

Poznámka redakce:

Jedná se o přepis projevu zakladatele National Alliance Williama Luthera Pierce z roku 1976, výmluvnou a inspirující obhajobu nutnosti položení metapolitických základů budoucí politické změny.

Každý den dostávám dopisy od členů naší organizace z celé země i od lidí z Washingtonu a okolí, kteří se zúčastnili některého z našich shromáždění. Tyto dopisy a otázky v nich položené u mnohých naznačují přetrvávající nejistotu ohledně toho, kdo jsme, v co věříme a co máme v plánu udělat. Stručně řečeno tedy otázky v duchu: O čem to celé je? Dnes se chci pokusit na tyto otázky odpovědět tak jasně, jak jen to bude možné.

Nepochybuji, že jedním z problémů lidí, kteří se nás snaží pochopit, je neschopnost nás snadno zařadit. Zvykli si totiž vše ve svých životech kategorizovat do mentálních škatulek: „pravice“, „levice“, „komunisté“, „rasisté“ a tak dále. A když tento proces dokončí, věří, že dané věci rozumí.

Problémem ovšem je, že my do žádné z obvyklých škatulek nespadáme, protože doktrína Národní Aliance, pravda, za níž stojíme, není jen omíláním starých známých myšlenek, ale pro Američany něčím opravdu novým.

Continue Reading

Guillaume Faye

Autor: Charles Jansen

Slabost a plytkost „tradiční“ pravice byla a zůstává terčem opakované drtivé kritiky z řad skutečné pravice. Už roku 1896 Robert L. Dabney popsal americké republikány jako „stranu, která nikdy nic nezachová,“ a která vždy bručí proti každé nejnovější levicové inovaci, aby ji nakonec volky nevolky přijala do té míry, že se stala „pouhým stínem, který věrně následuje radikalismus při jeho postupu kupředu.“ Tato vyprázdněnost umožnila, aby otěže strany – ovšem že po provedení náležitých čistek mezi příslušníky staré gardy – převzali do rukou kryptotrockističtí neokonzervativci.

Už jen opakování kritiky tohoto typu však naznačuje, že pouhý důkaz – a jeho opětovné znovunalézání – sám o sobě nestačí. Kritici sice měli pravdu, systém „silné levice a bezpáteřní pravice“ však proměnit nedokázali. Psi sice umějí na karavanu štěkat, ne ji však vést a ani ti nejpronikavější kritici Konzervatismu s. r. o. v USA zatím skutečné moci nikdy nedosáhli.

Mimo hlavní proud stojící pravice tedy musí hledat alternativy, kterou jdou dál a hlouběji než k této „prosté“ kritice. O totéž se však dlouho před námi a nástupem internetu zdatně pokusili jiní. Přestože se o nich v hlavním proudu dnes takřka nemluví, podařilo se těmto disidentům vytvořit poměrně široce rozkročené intelektuální hnutí blízké francouzskému deníku Le Figaro. Dostali se v intelektuálním světě do módy, vyvolali rozsáhlou debatu o širokém záběru politických témat, a aby nahradili levici v její pozici kulturního hegemona schopného utvářet normy, narativy a ústřední koncepty mainstreamu, pouštěli se i do skutečně průkopnických oblastí. Toto hnutí vešlo ve známost jako Nouvelle Droite („Nová pravice“).

Continue Reading

Revilo Oliver (7. července 1908 – 20. srpna 1994)

Autor: Robert S. Griffin

Jen vzácně člověk narazí na někoho, jehož jméno se čte stejně popředu i pozpátku a je tedy palindromem. Jedno takové měl i profesor klasických dějin na Illinoiské univerzitě Revilo Oliver (celým jménem Revilo Pendleton Oliver). Tento muž se však zdaleka nevymykal pouze svým jménem. Pokud někdy vzniknou důkladné dějiny bělošského rasového hnutí, bude v nich Revilo Oliver nevyhnutelně hrát výraznou úlohu.

V poválečném prostředí je každému, kde se podobně jako dr. Oliver rozhodně postaví na stranu bělochů, nasazována psí hlava. Přinejlepším si snad ještě mohou dělat naděje na řekněme smíšené ohlasy na svou zvolenou životní dráhu. Oliverovi se to podařilo. Přestože o něm jeden z kolegů na univerzitě mluvil jako „špinavé fašistické svini“, mnozí jiní si ho nesmírně vážili a mluvili o něm jen s tou nejvyšší úctou a přízní. Následující text, čerpající z mé knihy The Fame of a Dead Man’s Deeds (O mrtvém skutků sláva), se pokouší načrtnout jeho portrét.

Continue Reading

Další z řady odpovědí na starou, těžkou otázku. Posuďte sami, co se změnilo, co zůstává…

Láska a dobro – to jsou masky, pod kterými se dnes skrývá zlo bořící tradiční společenské instituce (mezi nimi národní hrdost a cítění), které po staletí dávaly evropské civilizaci ráz. (…) Vysvětlit našemu okolí, že mnoho ze změn, ke kterým nyní dochází, se neděje k jejich dobru, ale naopak, že od nich pochází zlo a nebezpečí, je velkým a přetěžkým úkolem… Přetěžkým proto, že bude nutno bojovat s rétorikou dobra a lásky. Tento úkol však zdaleka nemusíme plnit sevření v nějakém jednotném šiku. (…) Nyní nemají snahy národoveckého hnutí sjednotit se do jednoho celku mnoho šancí na úspěch. Naopak jsou možná i škodlivé – vedou k vzájemnému vyčerpávání vlastních skrovných sil na vzájemné dohadování a přesvědčování se o té své pravdě.

Jiří Hojer, předseda o. s. Národní myšlenka (NM 1/2004, str. 9)

Úkol čelit „vydírání láskou“, jak ho ještě i nyní z naivity nebo cynismu předvádějí xenofilní, servilní Vítači, spatřoval Hojer v metapolitické práci. A jak tehdy vypadala ona nejednotná národovecká scéna? Poměrně jasně se v ní podle Hojera profilovalo několik skupin:

Continue Reading

Autor: E.X.

Úvod

Po úvodním dílu našeho seriálu máme tentokrát příležitost nahlédnout do politických procesů z druhé strany a to z perspektivy právníka a politického aktivisty Mgr. Tomáše Peciny. Tomáš Pecina nejvíce proslul dosažením toho, že byly zveřejněny seznamy soudců s komunistickou minulostí a tyto soudce na svém blogu rovněž z morálního hlediska dlouhodobě kritizuje. Je třeba říci, že naprosto oprávněně. Do povědomí širší i právnické veřejnosti se dostal rovněž obhajobou politických aktivistů, kterým bylo upíráno právo na svobodu projevu, a pan Pecina se zdárně postaral o medializaci jejich procesů, ať se již jednalo o tzv. čarodějnický proces s RWU, nálepkovými teroristy, Lucií Šlégrovou či levicovou kauzou Fénix. A do třetice se mu povedlo založit kontroverzní „Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“. Už jen proto si náš mediální prostor zcela jistě zaslouží.

S právním aktivistou tedy (nejen) o humoru, knihách, politických procesech, monarchismu a povídkách Josefa Haška.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

Juan Donoso Cortés, markýz de Valdegamas (1809–1853)

Autor: Julius Evola

Spolu s hrabětem Josephem de Maistrem a vikomtem Louisem de Bonald doplňuje markýz z Valdegamas Juan Donoso Cortés trojici velkých kontrarevolučních myslitelů 19. století, jejichž postřehy neztrácejí svou platnost ani dnes. V Itálii jsou navíc právě ty podle nás nejzásadnější prvky Donoso Cortésova učení prakticky neznámé.

Italský překlad jeho Esejí o katolicismu, liberalismu a socialismu nedávno vyšel znovu. Přestože bývá tento text pokládán za jeho nejvýznamnější dílo, to nejhodnotnější z Donoso Cortésových myšlenek tam nenaleznete; kniha je totiž přeplněna často únavnými úvahami typickými pro „laickou teologii“, jež se opírají o dogmata, ideje a mýty katolického náboženství. To však nemění nic na tom, že některé jeho postoje lze zasadit do širší a ve vyšším slova smyslu „tradiční“ perspektivy. Čtenář by si z této knihy měl odnést především myšlenku „teologie politických proudů“: Donoso přitakává, že ideologie nevyhnutelně mívají skrytý náboženský (nebo antináboženský, „démonický“) rozměr, přesahující a přerůstající jejich vnější, čistě sociální aspekty, jimž ovšem přikládá většina soudobých odborníků přednost.

Continue Reading

Arthur Moeller van den Bruck

Autor: Lucian Tudor

Arthur Moeller van den Bruck patří k nejvýznamnějším představitelům tak zvané „konzervativní revoluce“ v Německu počátku 20. století. I přes jisté limity byl jeho vliv na konzervativní německé myšlení značný a trvalý a jeho stopy jsou zřejmé ještě dnes. Dost možná tak může být kus pravdy i na tajemných slovech jeho manželky: „Pokud se pokusíte zodpovědět otázku, kdo to byl Moeller van den Bruck, pouštíte se ve skutečnosti do řešení otázky osudu Německa.“ 1] Rozbor jeho života a filozofického myšlení je tak i rozborem jedné z oněch mocných sil působících ve sféře idejí, jež někdy hýbou celými národy. Tento rozbor má ze své podstaty pro každého nacionalistu nemalou cenu, a proto se zde o něj ve stručnosti pokusíme.

Mládí a zrání

Arthur Moeller van den Bruck se narodil 23. dubna 1876 v porýnském Solingenu. Když mu bylo šestnáct, vyloučili Moeller van den Brucka (z praktických důvodů nadále jen „Moeller“) z gymnázia v Düsseldorfu pro nezájem o výuku, před níž dával přednost samostudiu německé literatury a filozofie. Tato nemilá událost však jeho zájem o studium literatury nijak nezchladila a dokonce navštěvoval i přednášky na několika významných střediscích intelektuálního života, přestože se formálně jako univerzitní student zapsat nemohl. 2]

Continue Reading

Kevin MacDonald

Autor: Kevin MacDonald

Jedním z často opakovaných obvinění, jež proti mně vznášejí Southern Poverty Law Center i další, kteří by mě rádi umlčeli, je, že přispívám do magazínu The Occidental Quarterly a jsem i členem jeho redakční rady. 1] Proto bych na tomto místě rád vysvětlil, proč pro TOQ píši a proč tuto publikaci pokládám za nesmírně důležitou.

Rád se na The Occidental Quarterly dívám optikou modelu Partisan Review 40. a 50. let. V té době se jednalo o velice významnou levicovou publikaci, která se ale s vršícími se důkazy o antisemitismu v Sovětském svazu postupně stávala stále více antikomunistickou. Redakce, přispívatelé i čtenáři Partisan Review sami sebe viděli jako odstrkované, okrajové postavy. Jak to vyjádřil Norman Podhoretz, „Necítili, že patří k Americe nebo že Amerika patří jim“. Doba se ale změnila a myšlenky vyznávané lidmi z prostředí Partisan Review a levice obecně si zajistily hegemonii a těmi, kdo se cítí od Ameriky odcizení, jsme nyní my. Dobrá zpráva ale zní, že k podobné změně může dojít dosti rychle – a to i průběhu jednoho lidského života.

Continue Reading

Tim Huhn – From This Day Forward

Autor: Anton Stigermark

„Wyndham Lewis je dosti paradoxní postava ve všech možných ohledech: dalo by se říct, že z jedné strany, té řekněme silně tradicionalistické a perenialistické, je Lewis vlastně součástí stávajícího světa – byl to ultramodernista, arcimodernista. Vlastně měl hlavní zásluhu na vzniku jediného smysluplného ‚domorodého‘ modernistického hnutí na těchto ostrovech, ‚vorticismu‘. A přesto byl Lewis také postavou ultrapravicovou a hierarchickou. Takže podle mé interpretace Wyndhama Lewise – který zemřel v 50. letech, a tak ho dnes už můžeme hodnotit s dostatečným odstupem více než půl století – to byl člověk, který věřil v pravicovou verzi toho, čemu dnes říkáme modernistický projekt.“

 — Jonathan Bowden, “Elitism, British Modernism, and Wyndham Lewis”

Říci, že do toho, co je dnes známo jako modernita, byly vkládány velkolepé naděje, by bylo hodně slabým slovem. Osvícenští filozofové jako Condorcet, Voltaire či Marat věřili, že k rozmachu vědy a technologie se přidá i soubor odpovídajících hodnot. To je jeden ze zajímavých aspektů modernity: přesvědčení, že moderní vědní obory povedou k moderním idejím. Má-li být společnost vystavěna na vědě a technologii, pak lze podle zastánců této teorie logicky dovodit, že moderním se stane i myšlení lidí a síla rozumu tak triumfuje.

Continue Reading

Joseph Sobran: The National Review Years. (Vienna, Virginia: FGF Books, 2012.)

Autor: Paul Gottfried

Nedávno se mi do rukou dostala konečná podobu sbírky vybraných esejí a knižních recenzí nepřekonatelného Joea Sobrana (1946-2010). Příspěvky v antologii vycházely v době, kdy Joe psal pro National Review, tedy od roku 1972 až do roku 1993, kdy byl tento svazek pro údajně neslučitelné politické rozkoly zpřetrhán. Eseje jsou dále zpřístupněny předmluvou Pata Buchanana, doslovem Ann Coulterové, úvodem Toma Bethella a podařeným průvodním slovem vydavatelky Fran Griffinové. Na obálce je pak vyveden Joe v nejlepších letech, elegantně ustrojen a po menckenovsku pokuřující doutník

Continue Reading

Tento rozhovor o Donaldu Trumpovi, otázce identity, geopolitice, islámu a mnohém dalším se objevil ve francouzské publikaci Europe Maxima. Otázky pokládal Thierry Durolle.

Europe Maxima: Nejprve bych vám rád poděkoval za ochotu zodpovědět naše otázky. Mohl byste se nejprve našim čtenářům představit i National Policy Institute?

Richard Spencer: National Policy Institute je nezávislý, neziskový think-tank, který se věnuje dědictví, identitě a budoucnosti lidí evropského původu v USA i po celém světě. Jsem prezidentem a ředitelem National Policy Institute a nakladatelství Washington Summit Publishers, zakladatel a šéfredaktor Radix Journal, RadixJournal.com a také spoluzakladatel nového webu AltRight.com.

EM: Média vás považují za předáka či mluvčího nově proslavené alternativní pravice (Alt Right). Tu lze jak víme popsat spíše jako síť spřízněných tendencí než nějaké jednotné hnutí. Kde se v této síti nacházíte vy?

RS: S termínem „alternativní pravice“ jsem přišel v roce 2008, abych se tak distancoval od neúspěchů středního proudu amerického konzervatismu, který jsem vnímal jako čistě reaktivní sílu usilující o zachování statusu quo, nikoliv předání nejdůležitějších prvků tradic předků budoucím generacím. Někteří o mně mluví jako o intelektuálním předvoji tohoto hnutí.

Continue Reading

Kniha Jana-Wernera Müllera A Dangerous Mind: Carl Schmitt in Post-War European Thought v čínském překladu.

Autorka: Flora Sapiová

Myšlenky Carla Schmitta (1888-1985), známého jako „korunní právník Třetí říše“, se mezi čínskou inteligencí od počátku 21. století těší nesmírné oblibě. Práce předních akademiků jako Liu Xiaofeng 刘小枫, Gan Yang 甘阳 a Wang Shaoguang 王绍光 na šíření Schmittových idejí i to, že jeho teorie o státu pomáhají legitimizovat vládu jedné strany, učinily „schmittovský“ diskurz v Číně módním i výnosným (obvykle přísné zmizíky cenzorů se článků a knih inspirovaných Schmittem dotýkají jen zlehka).

Schmitt vstoupil do NSDAP v roce 1933, když se Adolf Hitler stal říšským kancléřem Třetí říše a nadšeně se podílel na čistkách Židů i židovského vlivu z německého veřejného života. Antiliberál a antisemita Schmitt byl zapáleným stoupencem národně socialistické vlády a toužil se stát oficiálním právním teoretikem Třetí říše. Ke konci roku 1936 byl však v článku oficiálního listu SS Das Schwarze Korps nařčen z oportunismu a katolického recidivismu. I přes ochrannou ruku Hermana Göringa se musel svých vysokých ambicí vzdát a soustředit se na psaní a výuku.

V euroamerickém akademickém prostředí se Schmittův věcný pohled na politiku dočkal tvrdé kritiky. Levicoví myslitelé jsou ve vztahu k jeho odkazu rozpolcení – navzdory lehké pachuti své nacistické minulosti totiž zůstává populární mezi akademiky-teoretiky. Přes nedostatky Schmittových idejí uznávají pronikavost jeho analýzy a jeho dílo studují kvůli postřehům ohledně nedostatků liberální politiky, kterou však sami jen bezmocně kritizují z nuceně pohodlného zámezí soudobé vládní reálpolitiky.

Continue Reading

Leo Strauss, 1899–1973

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora:

Následující esej jsem napsal v 90. letech jako doktorand, ne v rámci svých studijních povinností, ale spíš abych si ujasnil své myšlenky ohledně čtení filozofických textů v rámci přípravy k psaní své vlastní doktorské disertační práce. Jen těžko dokážu uvěřit, že jsem míval dostatek volného času na to, abych psal eseje o skoro osmi tisících slovech „do šuplíku,“ ale důkaz máte před sebou.

Během let jsem toho od Strausse, jehož dílo do značné míry ovlivnilo mé čtení filozofických textů, přečetl hodně. Za straussiána jsem se však nikdy nepovažoval. Zaprvé – i když jsou mnozí z nich příjemní lidé, jejich hnutí je plné odpudivě kultistické atmosféry, na jejímž vzniku se podílel i sám Strauss. Zadruhé Strauss promítal své silně ateistické a antimetafyzické předsudky do svého výkladu dějin filozofie. Z každého filozofa se tak v jeho popise stává předstírající ateista, zatímco dle mého mínění se mnohem častěji jedná o skrývání oddanosti nějaké neortodoxní formě duchovnosti. Zatřetí obsahuje Straussův projekt zásadně židovská východiska a cíle, které jsem i v té době, kdy mi ještě nepřišly jako přímo nepřátelské, považoval za naprosto cizí mým zájmům.

Když jsem někdy v roce 2001 viděl Harlanova Žida Süße, jako by do mě uhodilo – uvědomil jsem si, že prvotním obrazem filozofa v podání Lea Strausse není Sókratés proti Aténám, ale „dvorní Žid“ jako Süß Oppenheimer: cizinec, příslušník kosmopolitního společenství, který nevyznává vládnoucí víru společnosti, v níž žije, ale hájí zájmy svého lidu podlézáním mocným a manipulací pomocí lichotek a přetvářky, aby postupně na úkor vlastního národa začali prosazovat politiku k prospěchu cizí skupiny.

Continue Reading

Ti, kdo do jisté míry trpěli pod imperiální nadvládou, by se v případě prohození rolí nepochybně zachovali podobně.

Autor: Derek Turner

Imperiální choutky jsou staré jako lidstvo samo. Jakmile si totiž kmen uvědomí sám sebe, automaticky s tím zdá se přichází nutkání zveličit sám sebe. Napříč světem, v každé době a často i na těch zdánlivě nejméně pravděpodobných místech povstávali vizionáři a tyrani dychtící posílit moc a vliv svého lidu nad jeho nejbližšími sousedy.

Na hornatém Balkáně to byl Alexandr Makedonský, jehož sličné rysy učinily nesmrtelnými fresky z Pompejí, který zatoužil přivést celý známý svět pod sluneční řecký prapor – a vzpomínka na něj dodnes dodává inspiraci mýtům i národním povstáním.

Z apeninských svahů plných vlků povstal do té doby neznámý kmen, povzbuzen obdivem k Řekům a poháněn snem o rasové nadvládě a republikánských ctnostech; snem, jenž rozprostřel své standarty s orly od skotských vysočin až k okraji Sahary, od Španělska po Rumunsko; snem, který formoval moderní Evropu a byl znovu a znovu uskutečňován všude, kam vkročila evropská noha.

Continue Reading

Autor: Rich Lowry

Trumpismus se octl v krizi.

Její příčinou nejsou výsledky průzkumů veřejného mínění, ruská kontroverze ani žádné z dalších melodramat posledních tří měsíců, ale něco podstatně zásadnějšího: nikdo z lidí ve washingtonské vládě podle všeho nechápe populismus prezidenta Donalda Trumpa ani nepřišel s funkční teorií, jak jej uvést do praxe – a to včetně prezidenta samotného.

Předseda Sněmovny reprezentantů Paul Ryan populistou není, ani jim být nechce. Celý svůj dospělý život strávil pevně zavázán tradičnímu programu limitované vlády. Během kampaně si vytvořil vlastní platformu, tzv. program A Better Way (Lepší cesta), aby republikány z Kongresu nějak odlišil od Trumpa.

Continue Reading

„Do práce“ musí chodit všichni…

Autor: Brett Stevens

Konzervativci hájí tradiční (přesněji řečeno věčné) hodnoty, mezi něž patří i důraz kladený na tvrdou práci a obětavost. Jen málokdo se však zamýšlí nad tím, zda totéž platí i pro zaměstnání. Nemělo by, především proto, že (1) zaměstnání zpravidla nebývá skutečnou prací a (2) zaměstnání představují pravý opak toho, co má hodnota tvrdé práce kultivovat.

V moderním evropském a americkém světě musí všichni dospělí – ženy i muži – chodit „do práce,“ což obnáší každý den od osmi do pěti sedět v kanceláři a dělat kancelářskou práci. Každý dostane svou kóji nebo kancelář a počítač, k tomu mnozí i titul. Pokračují v tom do pětašedesáti a pak se ptají, jaký to vlastně všechno mělo význam.

V průměrném zaměstnání se toho, co by skutečně mělo význam, vykoná velice málo, v prvé řadě proto, že většina přidělené činnosti spadá do kategorie práce pro práci, ale obecněji hlavně z toho důvodu, že větší část podnikatelské činnosti je zbytečná nebo nerozumná, nezřídka následkem zavedení zákonné regulace.

V tomto ohledu není zaměstnání „prací“ jako takovou či plněním nějakého úkolu. Jeho náplní je účast, poslušnost a zabíjení času.

Tento dílčí závěr vede přímo k druhému bodu, tedy že zaměstnání je pravým opakem „práce“ popisované tradičními hodnotami. Náplní tradiční práce bylo poznávání fungování světa prostřednictvím soustředěného plnění úkolů a dosažení mistrovství. Šlo tak současně o pochopení realismu i osvojení si kázně.

Continue Reading

Thomas Couture – Římané v době úpadku (1847)

Autor: Samuel T. Francis

Sjednocuje-li něco drtivou většinu příznivců staré pravice, pak je to jistě přesvědčení, že Západ – či Amerika, křesťanstvo nebo jakákoliv jiná nálepka či identita, s níž se chtějí ztotožnit – se už delší dobu nachází v závažných potížích a velmi pravděpodobně z nich jen tak nevybředne, pokud vůbec. Ve svém slavném, i když snad až přehnaném, nástinu kořenů a průběhu modernity označuje Richard Weaver za výchozí bod sestupné trajektorie nominalismus Williama Ockhama ve 13. století, odkud pak úpadek logicky pokračoval až k dnešnímu nihilistickému existencialismu. Podle Friedricha Hayeka se doba spěšně ubírá po cestě do všeobecné poroby; Whittaker Chambers věřil, že se po odklonu od komunismu připojil k poražené straně a James Burnham varoval, že západní kultuře a politickému životu vládnoucí liberalismus vytváří podmínky pro sebevraždu Západu. Od Oswalda Spenglera po Roberta Borka předpovídaly takřka všechny hlasy „na pravici“ – bez ohledu na přesnou definici tohoto termínu – nezadržitelný sestup do Averna a postupný rozklad západní morálky, náboženství, společenských institucí, kulturních tradic, politické svobody, hospodářské prosperity a občanského řádu. Teprve v posledních několika letech, po volebních triumfech Ronalda Reagana a zhroucení Sovětského svazu, začali lidé označující se za „konzervativce“ tokat o „vítězství“ pravice a triumfu „konzervativní revoluce.“ Většinu z nich však nelze hodnotit o mnoho výš než jako najaté pisálky a profesionální stranické „roztleskávačky.“ Pravice jisté intelektuální úrovně  – konzervativní, kontrarevoluční či reakcionářská – si ovšem o tom, že by snad měl kýžený triumf být na dohled (nebo ostatně kdekoliv poblíž), žádné podobné iluze nedělá.

Continue Reading

9. listopadu 2016: Nezvolitelný říkáte?

Autor: Greg Johnson

9. listopadu 2016 se Amerika ocitla na rozcestí: cesta doleva směřovala k většinově barevné zemi se vším, co to obnáší, cesta doprava nabízela alespoň šanci zastavit demografické nahrazování bělochů a tak Ameriku zachránit. Stačilo málo: republikán, který by byl ochoten a schopen problém vidět, měl odvahu s ním něco udělat a politické umění dostat se do Bílého domu. Stručně řečeno jsme potřebovali zázrak. Mohl nás zachránit jedině nějaký bůh. Nebo božský císař.

Prozíravější konzervativci – od Petera Brimelowa, Patricka Buchanana či Wilmota Robertsona a mnoho dalších před nimi až k Lothropu Stoddardovi a Madisonu Grantovi – tento rozhodující okamžik už dlouho předvídali.

Demokraté po více než půlstoletí prostřednictvím nebělošské imigrace z Třetího světa usilovně pracovali na vytvoření trvalé voličské většiny pro svou stranu. S přihlédnutím na voličské chování barevných jde o spolehlivou strategii. Pro demokraty v Americe totiž pravidelně hlasuje přes 90% černochů a více než 60% Hispánců.

Tím pádem s rostoucím podílem barevného obyvatelstva oslabuje i pozice republikánů. Už dnes se v některých většinově barevných volebních okrscích v Kalifornii a na jiných místech v zemi ani nenamáhají stavět vlastní kandidáty. Bude-li tato demografická proměna pokračovat, časem přijdou republikáni i o teoretickou šanci na zisk prezidentského úřadu.

Continue Reading

Wagner vs. Tolkien

 Autoři: Jonathan Witt a Jay Wesley Richards

Ukradl Bilbo Pytlík Glumovi Jeden prsten? Tolkienovští šprti nad tím dodnes nepřestávají debatovat. Zajímavější otázka ale zní: Ukradl spisovatel J. R. R. Tolkien prsten Richardu Wagnerovi?

V kapitole o prstenu z naší nedávno vydané knihy The Hobbit Party snášíme vše od Platóna, přes Panoptikon, Orwella, Wellse a Sira Gawaina a Zeleného rytíře, abychom zasadili Tolkienovu fascinaci totální mocí a prsteny moci do správného kontextu. Na tomto místě máme prostor jen k tomu, abychom se zabývali podle mnohých nejzjevnější paralelou k Tolkienovu Prstenu moci – kouzelným prstenem, ústředním motivem autoritativního operního cyklu 19. století, Wagnerova Prstenu Nibelungů.

Jelikož čerpali oba autoři ze severských ság a středověké německé epické básně Nibelungenlied (Píseň o Nibelunzích), mohli byste předpokládat, že Tolkien Wagnerův operní cyklus zbožňoval – byli byste však na omylu. Tolkien dílo podle všeho nesnášel 1] natolik, že zlehčoval zjevné podobnosti a jednou se nechal slyšet, že „oba prsteny jsou kulaté – a tím podoba končí.” 2]

Rodová podoba však kvůli tomu nemizí. Edward R. Haymes šikovně shrnul styčné body v projevu před Wagnerovou společností v New Yorku:

Continue Reading

Nedokáží-li se [Američané] zburcovat a jednoduše hlasovat pro prvního kandidáta za celou generaci, který se zavazuje hájit jejich zájmy, a hlasovat proti kandidátce, která se otevřeně chlubí tím, že udělá pravý opak (je libo milion dalších Syřanů?), jsou ztraceni.

Autor: Publius Decius Mus 

Letošní volby snesou srovnání s letem číslo 93: buď vtrhnete do kabiny, nebo umřete. Možná umřete tak jako tak. Vy – nebo předák vaší strany – proniknete do kabiny, aniž byste uměl vzít za knipl nebo dokonce s letadlem přistát. Jistého není nic.

Kromě jediného: když se o nic nepokusíte, zemřete na beton. Když metaforu dotáhneme ještě dál: vláda Hillary Clintonové je jako ruská ruleta se samonabíjecí pistolí. S Trumpem přinejmenším dostanete šanci roztočit bubínek revolveru a zkusit své štěstí.

Obyčejnému konzervativci to jistě bude znít jako nemístné přehánění. Nemůže jít o tolik, protože nikdy nejde o tolik – snad jedině na stránkách Gibbonových knih. Konzervativní intelektuálové budou přesvědčeně tvrdit, že žádný „konec dějin“ nenastal a všechny možné scénáře vývoje lidstva zůstávají ve hře. Třeba i – podobně jako Charles Kesler – uznají, že Amerika prochází „krizí.“ Jaký ale je její rozsah? Skutečně může být tak zle, když po osmi letech Obamy hrozí osm dalších Hillary – a konstitucionalističtí konzervativci přesto spřádají plány na obrodu našich milovaných ideálů? Cruz v roce 2024!

Nechci (víc než je zdrávo) kritizovat Keslera, který neprojevuje tolik neopodstatněného optimismu jako většina konzervativců, a který se alespoň správně ptá: Trump nebo Hillary? I když se jeho odpověď – „i kdyby (Trump) sestavoval svůj program zcela náhodně, byl by lepší než politika Clintonové“ – jeví jako bezdůvodně drsná. Ve skutečnosti Trump dospěl, i když ne úplně a ne vytrvale, ke správným odpovědím ve správných oblastech – imigrace, obchod a válka – hned na začátku.

Continue Reading