Délský potápěč

Agresivita a krutost při obhajobě vlastního postavení či společenské role je totéž, co obrana cti a svatého sebeurčení.

Autor: Jan Čech

Pro zkoumání rizik masové uprchlické krize je vhodné zamyslet se nad tím, kdo nám to sem z jihu do Evropy vlastně proudí. Nejčastěji se zmiňuje hrozba islámu, protože většina imigrantů jsou muslimové. Náboženské vyznání sice z těchto lidí dělá vetřelce, vyzbrojené Evropanům nepřátelskou ideologií, není to ale ten hlavní problém. Hlavní problém je rasový.

Islám je výsledkem neúspěšné christianizace Arabů. Římští biskupové od třetího století po Kristu usilovali o vítězství křesťanské moci nad všemi zeměmi okolo Středozemního moře. Jejich misionářské výpady vedené silou či ideologickým působením směrem do arabských zemí končily isolovanými křesťanskými sektami bez masivního vlivu na většinovou populaci. Ta zůstávala z hlediska helénského pohledu barbarská. Řešením bylo vytvořit modifikovanou verzi Bible ušitou na míru mentalitě jižních ras. Tak vzniklo Mohamedovo učení a islám. V důsledku vše skončilo rozkolem mezi katolickou církví a islámskými heretiky v pozici muslimských kněží. V další fázi došlo k rozdělení tehdy známého světa na dvě nesmiřitelné strany Kristových a Mohamedových služebníků.

Continue Reading

Corneliu Codreanu (1899-1938), zakladatel a vůdce Legie archanděla Michaela, také známé jako rumunská „Železná garda.“

Při příležitosti Codreanuových nedožitých 117. narozenin přinášíme našim čtenářům jeho postřehy k demokracii v její moderní, liberální podobě. Redakce DP

V tomto článku zakladatel a vůdce rumunské Železné gardy Corneliu Codreanu útočí na nedostatky pluralistické a plutokratické „demokracie:“ její frakcionářství, sklony k rozkolu a pozvednutí Židů a dalších cizorodých prvků nad zájmy vlastního obyvatelstva a národa. Demokracii podle něj také schází stálost, skutečná autorita a příliš ochotně se podřizuje zájmům velkokapitálů a finančního sektoru. Vyzývá k vytvoření rumunského fašismu, který by sjednotil národ a zamezil židovskému vlivu.

Komentář autora knihy:

Méně drastická a vizionářská řešení obhajovaná fašisty byla pro východoevropské masy přijatelnější než návrhy komunistické. Na východě Evropy se mezi válkami rozvíjely různé formy fašismu, z nichž asi tou nejreprezentativnější je rumunská populistická varianta, vyznávaná Železnou gardou, která z útlaku rolníků vinila Židy a „požidovštělý“ vládnoucí establishment. Fašistický populismus zavrhoval demokratický proces a pro dosažení fašistické revoluce v Rumunsku se chtěl opřít o Volk. Následující úryvek ze spisů vůdce Železné gardy Cornelia Codreana je typickým projevem převládajícího smýšlení mezi rumunskými fašisty, kteří ve 30. letech požívali značné podpory na venkově, mezi dělníky z továren i intelektuály.

Continue Reading

Musíme se navrátit k vizi živoucího kosmu; musíme.
Nejstarší Pan je v nás a nelze jej popřít.

Autorka: Manon Welles

Kniha The Plumed Serpent (Opeřený had) je příběhem pohanské aztécké revoluce, která se v době Mexické revoluce (1911-17) šířila Mexikem. V knize vydané roku 1926 se setkáváme též s motivy antikapitalismu, antiamerikanismu, romantismu, nacionalismu a prvotních a tradičních rolí žen a mužů.

Její hlavní protagonistkou je čtyřicetiletá vdova po irském revolucionáři Kate Leslieová. Se svými odrostlými dětmi z prvního manželství si není příliš blízká a ve svém truchlení při hledání samoty a změny dočasně zakotví v Mexiku.

Zde se setkává s intelektuálem Donem Ramónem Carrascem, který se snaží v zemi vykořenit křesťanství a kapitalismus a nahradit je kultem aztéckého boha Quetzalcoatla („opeřený had“) a mexickým nacionalismem. Na jeho stranu se přidává i generál mexické armády Don Cipriano Viedma. Ramón se stará o vedení, poezii a propagandu, které pomáhají hnutí nastartovat, Cipriano pak o vojenské záležitosti.

Continue Reading

Guillaume Faye – La nouvelle question juive

Autor: Michael O’Meara

Guillaume Faye
La nouvelle question juive 
Chevaigné: Les éditions du Lore, 2007

„Nevím, zda Bůh Angličany miluje či nenávidí; vím jedině to, že musejí být z Francie vyhnáni.“ – sv. Jana z Arku

Ve své kritice tohoto kontroverzního díla švýcarský „revizionistický“ historik Jürgen Graf ze svého ruského exilu napsal, že se Guillaume Faye v „rasově nacionalistických a nacionalistických kruzích hodných tohoto označení“ [1] trvale zdiskreditoval. A důvod? Jeho „nepoctivé“ a urážlivé napadání lidí, kteří pochybují o oficiální verzi holokaustu a kteří zachovávají tradiční „judeofobní“ orientaci nacionalistické pravice.

„Nová židovská otázka“ (NŽO) skutečně může znamenat konec Fayeho postavení coby předního identitářského a nacionalistického myslitele, alespoň u určitého segmentu nacionalistické komunity – i když rozhodně ne komunity celé, a možná dokonce ani její většiny. Ostrá srážka holokaust vyvracejícího exulanta a militantně protiislámského Francouze totiž ilustruje zásadní neshodu mezi evropskými nacionalisty, v jejichž řadách se střetávají dlouhodobé historicko-teoretické identity těsně spjaté s antiliberálním křídlem nacionalistické pravice s nezbytnými požadavky, kladenými volebním procesem na nacionalisticko-populistické strany, které se snaží zastavit proimigrační politiku ve svých zemích. [2] Na řešení těchto neshod dost možná závisí samotná budoucnost evropského člověka.

Continue Reading

Až na výjimky projevují američtí Židé silně libertinské postoje.

Autor: David Rosenberg

Podle nového průzkumu jsou Židé nejliberálnější náboženskou skupinou v Americe a podpora potratů či svazků osob stejného pohlaví je u nich dokonce ještě vyšší než u lidí bez vyznání.

Podle nového výzkumu společnosti Gallup jsou Židé nejliberálnější náboženskou skupinou v Americe a pokládají svazky osob stejného pohlaví a potraty za morálně přijatelné dokonce ve vyšší míře než lidé bez vyznání.

Coby volební blok američtí Židé dlouhodobě tíhnou k Demokratické straně – i přes trvale rostoucí průměrné příjmy. Milton Himmelfarb, sociolog specializující se na americké Židovstvo, kdysi trefně poznamenal, že „Židé vydělávají jako episkopalisté, ale volí jako Portorikánci.“

Continue Reading

Clyde S. Kilby: Tolkien and the Silmarillion

Autor: Bradley J. Birzer

Clyde S. Kilby: Tolkien and the Silmarillion, (Harold Shaw, 1976)

Pokud neznáte tamější vynikající Wadeovo centrum na Wheaton College, pravděpodobně jste nikdy neslyšeli o profesoru Clydu S. Kilbym (1902-1986), který tam učil angličtinu od roku 1935 až do svého odchodu do penze v roce 1981. Přesto by měl tohoto muže znát každý čtenář The Imaginative Conservative – vlastně bychom měli Kilbymu projevovat úctu takřka nábožnou. Přestože neuvedl C. S. Lewise a J. R. R. Tolkiena do amerického povědomí, zřejmě jako první rozpoznal literární kvality obou autorů ještě v době, kdy byli řazeni plně do sféry populární kultury. Kilby jejich knihy četl, analyzoval, vedl jejich dílu věnované semináře a často je v Anglii navštěvoval. Byl o dekádu mladší než Tolkien, od Lewise ho dělily jen tři roky, a tak de facto náležel ke stejné generaci. Počítal se také mezi praktikující křesťany a konzervativce, což bylo už i v 50. a 60. letech v akademickém světě vcelku vzácností.

Podobně pozoruhodný je Kilbyho nepokrytý křesťanský humanismus. Jakkoliv přirozené se to může jevit čtenářům The Imaginative Conservative v roce 2015, u učitele na Wheatonu v 50. a 60. letech to bylo velice neobvyklé. Proč? Protože v podstatě všichni prominentní křesťanští humanisté – od Jacquese Maritaina po T. S. Eliota – patřili k teologickému proudu high church (katolicko-svátostnímu) a takřka bez výjimky k nějaké formě katolicismu. Kilby byl protestanským evangelíkem.

Continue Reading

Monsignor R. H. Benson v říjnu 1912.

Autor: Bradley J. Birzer

První průkopníci na poli antiutopií 20. století vzešli z prominentních britských rodin. Ten zřejmě úplně první z nich, Robert Hugh Benson, byl třetím synem E. W. Bensona, arcibiskupa z Canterbury (1882-1896). V souladu s přáními svého otce složil Robert svaté sliby, aby se stal anglikánským knězem, následně však v roce 1903 Británii šokoval konverzí ke katolicismu. Do své smrti v roce 1914 stihnul Robert sepsat a vydat nesmírně vysoký počet knížek pro děti, pobožností, článků, her, hagiografií, historických i současných románů i science fiction. [1] Bensonovo mistrovské sci-fi dílo Pán světa bylo poprvé vydáno roku 1907. Nepochybně si byl vědom, že nic podobného se – s výjimkou několika posledních stran Twainova Yankeeho z Connecticutu na dvoře krále Artuše – dosud ve vydavatelských domech neobjevilo. V předmluvě ostatně vědoucně prohlásil: „Jsem si plně vědom, že jde o šokující knihu.“ [2] A v prostředí mírumilovné edwardiánské Anglie roku 1907 jí jistě byla.

V roce 1917 už však působila jako romantická tužba po ztraceném světě – natolik Velká válka proměnila svět. Víc než romantickou se ale jevila prorockou, podobně jako vize kardinála Newmana o zničeném světě z minulého století. Pán světa vykresluje svět ovládaný nesvatým spojenectvím či spojením svobodných zednářů a komunistů. Bensonovi komunisté se ale ve srovnání se nesčetnými ukrutnostmi svých protějšků ze skutečného světa – od bolševické revoluce dodnes – jeví takřka krotce. V románu spíš připomínají salonní levičáky než zrůdy, které jen o desetiletí později vedly nemilosrdné sovětské gulagy. V Pánu světa ještě existuje katolická církev, víra v její učení však hluboce upadla a většina zbývajících disidentů žije v někdejší Itálii, kde vznikla rezervace. Ve skutečnosti všichni odpůrci napříč celým spektrem žijí poblíž starobylého města Řím. Na rozdíl od většiny antiutopických společností se té zednářsko-komunistické daří vcelku dobře a její ekonomika vzkvétá. Její vůdci věří, že se jim podařilo vytvořit „nové lidstvo“ s tím, jak „se vnější skutečnosti staly nesmírně mocnými; a víra – kromě těch, kteří zjistili, že Vůle a Milost jsou vším a emoce ničím – připomíná batole lezoucí mezi obřími stroji.“ Aby uspokojili představivost svých obyvatel, přebírají komunisté-zednáři vnější formu mše, zbavují jí podstaty a naplňují ji sekulárním obsahem. Namísto uctívání božského směřuje nová mše o zbožštění lidstva.

Continue Reading

J. R. R. Tolkien

Autor: Bradley J. Birzer

Během posledních let se na pultech knihkupectví objevila skutečná záplava knih zabývajících se J. R. R. Tolkienem. Filmy Petera Jacksona nepochybně posloužily jako skvělá reklama někdejšího syna Oxfordu. Naneštěstí se řada z autorů poslední doby při psaní o Tolkienovi dělí na dva tábory: ty, kteří píšou o jeho křesťanství a ty, kteří o něm nepíší.

Abychom byli spravedliví, všichni se o něm alespoň zmiňují, jen málokdo z nich se ale přiblíží pravdě.

Byť jen zběžný pohled na seznam webu Amazon odhalí, kolik neo-franklinistů (posedlých rozvrhy a podřizováním svých životů utilitárnímu rytmu jakéhosi osvícenského božstva 18. století) i křesťanských evangelíků touží diskutovat o nepříliš hluboko skrytých křesťanských prvcích Hobita a Pána prstenů.

Na opačné straně barikády pak stojí ti, kteří chtějí vidět výhradně Tolkienovu práci s pohanstvím a takřka nadlidské jazykové nadání. Tato skupina se ironií osudu dále štěpí na ateisty a fundamentalisty. Ateisté milují pohanství, fundamentalisté jej nesnášejí. I když mnozí z nich nemají problém s bohyní Venuší mezi dobrými křesťany v Lewisově Té obludné síle, bojí se modlitby Tolkienova Samvěda k valarské královně nebes Elbereth.

Ano, je to velice bizarní a zamotané, podobně jako mnohé v tomto světě zmatení, který Tolkien miloval a zároveň si nad ním zoufal.

Continue Reading

Jediné oblasti, kde jsou křesťanské perspektivy přijímány mainstreamem jsou tam, kde si podávají ruce se sekulární levicí.

Autor: Kevin MacDonald

Několik komentářů pod mým článkem „Co je špatně se Švédy?“ zmiňuje křesťanství jako faktor vykořenění Evropanů. Souhlasím s tím, že křesťanství v rovnici figuruje, ale vidím několik problémů s tezí, podle níž se jedná o příčinu hlavní.

• Především bylo křesťanství západní náboženstvím v dobách expanze Západu napříč celým světem. Před stoletím celou planetu s výjimkou Číny, Japonska, Siamu, Koreje, Etiopie a Libérie ovládali křesťanští Evropané a křesťanství bylo přinejmenším slučitelné s touto pozoruhodnou expanzí a ohromným nárůstem evropského obyvatelstva během tohoto období. Pokud něco, úpadek Západu se kryje s úpadkem náboženského cítění mezi západními elitami. Kdyby svět zůstal v podobě z roku 1960, nikdo by o sebevraždě Západu nemluvil.

• Křesťanství se odívalo v průběhu staletí různými podobami – jako ideologie etnické obrany během iberské reconquisty, opora vykořisťovatelských monarchií a aristokracií v Evropě a Latinské Americe, prapor etnického boje proti lichvářskému vykořisťování rolnictva etnickými cizinci ve středověku, ospravedlnění otroctví a segregace na americkém Jihu a apartheidu v Jižní Africe. Také nesmíme zapomínat na puritány, kvakery a některé další protestantské sekty, tak významně probírané v mých dílech. Křesťanství se nedrží konzistentní linie etnické sebevraždy a morálního univerzalismu. Lidé na obou stranách rovnice obchodu s otroky v Británii 17. a 18. století byli křesťany, stejně jako obě strany Americké občanské války.

• Napříč dějinami křesťanství velice zdatně dávalo císaři, co je císařovo – pružně se přizpůsobovalo světské moci. V Americe – a hádám, že všude na Západě – měli křesťané před nástupem 60. let a triumfem sekulární levice mnohem větší vliv na kulturu, např. když od 20. let vedli úspěšnou kampaň za omezení zobrazování sexu a negativního vyobrazování křesťanství v Hollywoodu. Dnes je mocenská soustava sekulární, multikulturalistická, pro barevnou imigraci a za jeden ze svých hlavních cílů si vytyčila vymýcení veřejných projevů křesťanství a tradičních křesťanských postojů k manželství a rodině. Křesťanství samo o sobě bylo infiltrováno sekulární levicí, nejzjevněji v případě katolického 2. Vatikánského koncilu, ale také u hlavních protestanských církví. Církev však po staletí představovala výspu kulturního konzervatismu a opozice židovskému vlivu.

Continue Reading

J. R. R. Tolkien

Autor: Bradley J. Birzer

Dnes (3. ledna 2015) by J. R. R. Tolkien oslavil 123. narozeniny. Jelikož považoval Bilbovy stojedenáctiny za významné jubileum, co by si asi pomyslel o stotřiadvacetinách? Čas pro něj hádám pozbyl významu, jak se na nás seshora usmívá. Vím o několika jeptiškách, které se modlí za jeho svatořečení, a já bych se neváhal k takovéto modlitbě připojit. Přesto: 123 – zajímavé a působivé číslo.

Když už teď Peter Jackson skončil se svou likvidací a pošpiněním Tolkienovy práce (omluvám se, nejsem fanouškem jeho filmů), doufám, že coby Zápaďané můžeme znovu Tolkienův odkaz vyrvat Hollywoodu a jeho perverzitám. Líbilo se mi Jacksonovo zpracování Společenstva prstenu, snesl jsem Dvě věže a protrpěl Návrat krále. Z hobitovské trilogie jsem neviděl jediný záběr. A nemíním to nijak měnit. Nechci dávat Jacksonovi jediný cent ze své peněženky – raději bych zůstal viset na plotě z ostnatého drátu, než tomu člověku cokoliv dával.

Zpátky ke šťastným myšlenkám – jedním z mých novoročních předsevzetí je udržet si pozitivnější náhled na život. Součástí tohoto předsevzetí znovu ve světě nalézt dobro tvoří i přehodnocení mé lásky k Tolkienovi a všem inkousťackým věcem, což doufám provést v tomto roce Páně 2015.

Continue Reading

Eurooptimistou může dnes být pouze neevropský člověk.

Autor: Alexandr Dugin

Ještě něco doutná v našem lidu, co ho odvrací od propasti zvané moderní Evropa, ale setrvačnost směřování je příliš silná a úsilí, které je  nutné vynaložit na opravdovou konzervativní revoluci, musí být obrovské.

Jak se nevyhnutelný konec Evropy týká Ruska? To je složitá a živá otázka, vzhledem k tomu, že ruská kultura, náboženství a sama ruská civilizace má evropské a středomořské kořeny. Rusko je část věčné Evropy a osud Starého světa nám nemůže být lhostejný, vzhledem k tomu, že ve značné míře je i naším osudem.

Věčná Evropa: tři kasty

Současná evropská civilizace je historickým pokračováním civilizace středomořské. V této posloupnosti převládá indoevropská složka a základní jazykovou a kulturní matricí Evropy je indoevropská tradice.

Pokud si připomeneme  rekonstrukci třístupňového systému Georgese Dumézila (1898-1986, francouzský komparativní filolog, který se mj. zabýval  analýzou protoindoevropského náboženství a společnosti, pozn. překl.), uvidíme před sebou sociologický obrázek Evropy, jejíž společenský řád trvale ovládá princip tří hlavních kast: kněžích, válečníků a výrobců.

V různých historických etapách a pod různými označeními se s takovou stratifikací evropských společenství skutečně setkáváme.

Continue Reading

Chmelnického pomník v Kyjevě.

Autor: Theodore J. O’Keefe

Ukrajinský osvobozenecký boj v 17. století postavil kozáky proti židovským správcům panství a výběrčím daní

Ve staletích následujících po zničení Ruska Mongoly v roce 1240 se obří prostory Ukrajiny, táhnoucí se od východních svahů Karpat po mocný tok Dněpru, nikdy nedočkaly úlevy od vnějších útoků a cizí nadvlády na příliš dlouho. Kvůli své poloze na pomezí, oddělujícím Slovany od Tatary ovládaných stepí na jihu a východě (samotné jméno „Ukrajina“ je odvozeno z východoslovanského označení pohraničí), byla země otevřená jak nájezdům krymských Tatarů, tak územním ambicím stabilnějších slovanských sousedů na severu a západě, především Polska a Moskvy. Přesto však nebyl osud Ukrajinců nikdy horší než během tři čtvrtě století, následujícího po anexi země Polskem v roce 1569.

V té době se Polsko dostalo pod nadvládu agresivní a samolibé pozemkové šlechty. Magnáti kontrolovali polský parlament, Sejm, a disponovali ve státě větší mírou autority než král. Když Polsko na Litvě získalo Ukrajinu, šlechtici se okamžitě jali zabírat tamější nejlepší pozemky. Některé rody, jako Wiśniowiečtí, Koniecpolští nebo Potočtí, nashromáždily obří panství, na nichž pro ně dřeli do nevolnictví spoutaní ukrajinští rolníci.

Kontrast mezi Ukrajinci a jejich polskými pány by jen stěží mohl být výraznější. Polské panstvo bylo kultivovanou aristokracií, plynně hovořící latinsky a francouzsky a věnující se nabývání poznání a umění. Urození žili v přepychových zámcích, jejichž stěny zdobily bohaté tapisérie a malby italských mistrů. Jejich stoly se blyštěly krásným stříbrem a křišťálem, a opulentní a časté bály se odehrávaly za zvuků italských orchestrů.

Takřka všichni Ukrajinci byli chudí rolníci, zpravidla upoutaní k  panské půdě a jejich obydlí byla skromná – i když vždy dokonale čistá. Životy ukrajinských nevolníků vyplňovala neustávající a ubíjející dřina. Na každém kroku museli platit berně a pokuty – a pokud se znelíbili svým pánům, čekalo je brutální bití.

Continue Reading

To je hnus velebnosti…

Autor: Stephen A. McNallen

To je pohled, že ano? Řada bílých lidí, na kolenou, spoutaná řetězy, skloněné hlavy, s nápisy „Je mi to tak líto“ na tričkách…

Chce se mi z toho zvracet.

Portlandská Community College se rozhodla uspořádat „Whiteness History Month“ – evidentní parodii na vážně míněné černé, indiánské, asijské a kdoví jaké další „měsíce“. V tomto případě jde více než jen o lacinou satiru na bělochy, jde o urážlivou, jedovatou, nenávistnou… a, mohl bych dodat, rasistickou kampaň.

Co vidíte na přiložené fotce je popření-antiteze, Ásatrú, obzvláště pak Ásatrú, které praktikujeme v rámci Asatru Folk Assembly. Ásatrú je evropské etnické náboženství, srovnatelné s náboženskými vyznáními amerických Indiánů nebo afrických černochů. Je vlastní evropským lidem. Jsme hrdi na naše předky; patetické kreatury na obrázku se za ně stydí. Naše hlavy jsou hrdě vztyčené, jejich zírají do země, jak kdyby byli zpráskaní psi. Jejich ruce jsou navzájem spoutané v prosebné póze, což více než hodně připomíná křesťanskou modlitbu. Oni jsou poražení … zatímco my povstáváme, směrem k vítěznému potvrzení naší identity jako mužů a žen evropského původu. Oni nenávidí jejich „bělošství“ – my ho nosíme s hrdostí.

Věřím, že by každý člověk na Zemi měl být hrdý na svoji rasu. Tleskám tomu! Neříkejte mi však, že bych se měl stydět za tu svoji.

Pokud chcete být jednou z těch ovcí jdoucí na porážku, tak prosím nepodávejte přihlášku do Asatru Folk Assembly. Pokud se vám však tito lidé hnusí stejně jako mě, poté zvažte připojení k nám, k hrdým a svobodným.

Sdílejte tuto zprávu, pokud budete chtít.

Hail the Gods!
Hail the Asatru Folk Assembly!

Stephen A. McNallen
http://runestone.org

Zdroj Stephen A. McNallen White self-loathing and Asatru, 22. ledna 2016.

„Ve skutečnosti zůstává společnost vždy nedokončená, v pohybu a její klíčové problémy nelze vyřešit sociálním inženýrstvím.“ Thomas Molnar

Autor: Bradley J. Birzer

Úvod

Už skoro tak dlouho, jak mám to potěšení číst, se setkávám s dystopickou literaturou. Začal jsem 451° Fahrenheita a Marťanskou kronikou, brzy už jsem hltal Konec civilizace aneb: Překrásný nový svět, Farmu zvířat a 1984 spolu s díly Roberta Heinleina, Ursuly Le Guinové, Arthura C. Clarka a Isaaca Asimova. S neukojitelnou touhou po dalších podobných příbězích jsem pokračoval s dosti krotkou knihou Iry Levina Ten báječný den a vcelku únavnou knihou Ernesta Callenbacha Ecotopia. Odtud jsem směřoval k postapokalypickým příběhům Nevila Shutea, Stephena Kinga, Jerryho Pournellea, Whitleyho Striebera a Gordona Dicksona i k temným komiksovým románům Franka Millera a Alana Moorea. Na vysoké škole jsem objevil Margaret Atwoodovou a Philipa K. Dicka, Vernora Vinge a Waltera M. Millera, Jr. Nádavkem k literárnímu putování jsem také hltal science fiction na stříbrném plátně a televizní obrazovce – vše od původních sérií Star Treku a Prisonera po Planetu opic, od Blade Runnera po Dark City a Batman začíná.

Narodil jsem v roce 1967 do silně progoldwaterovské rodiny a vyrůstal v 80. letech poblíž sila jaderných střel Titan II – považuji se proto za dítě Studené války a silně protisovětského vyznavače svobody. To, co jsem četl v děsivých sci-fi a dystopických nočních můrách, se už v nedávné době odehrálo v nacistickém Německu či Rakousku a za mého života odvíjelo v Sovětském svazu, Číně, Severní Koreji, Mosambiku, Nikaragui, Angole či Kambodži. V relativním bezpečí života pod široširým nebem kansaských Velkých plání jsem si uvědomoval, že polovina světa musí přežívat pod nějakou formou režimu s toxickou ideologií, v odlidšťujících anti-rájích plných strachu, nenávisti a šílenství. Hudba, kterou jsem poslouchal – Kansas, Rush, Emerson, Lake, Palmer nebo Pink Floyd – můj existenciální angst ze světa a jeho nezměrné nelidskosti jen umocňovala.

Continue Reading

Veselé Vánoce všem!

Autor: Dominique Venner

Blíží se Vánoce (jiný název pro zimní slunovrat). Ty jsou spojeny s věčně zeleným stromem, 1] kterým se od nepaměti v Evropě oslavují Vánoce jako velká sváteční předzvěst probuzení přírody do života po zimním klidu. Člověk si nemůže pomoci, než myslet, že už i Evropa se jednoho dne probudí ze svého současného spánku (dormitio) 2], který je delší než tento přírodní cyklus.

Vánoce jsou pro děti. Je to však také oslava, ve které má své místo krása. Není to příležitost zamyslet se nad tímto zásadním pojetím, jedné ze tří složek „Homérovy triády“: „Příroda jako základ; Znamenitost coby cíl; Krása coby obzor“?

Spíše, než pojednání o kráse, chci nabídnout čtenářům několik praktických rad, aniž by však byla opomenuta hlubší úvaha: estetika zakládá etiku (dobré je definováno tím, co je krásné) a etika zakládá estetiku (dobré je neoddělitelné od krásného).

Pěstujte krásu (smysl pro estetično) pro sebe a své blízké. Krása není otázkou peněz a spotřeby. Sídlí ve všech věcech, ale především v malých drobnostech života.

Continue Reading

Jiný, radikálně odlišný, život je možný!

Robert Stark: Vítejte! Dnes je mým hostem Greg Johnson a budeme spolu mluvit o myšlence tzv. ekofašismu.

Gregu, říkal jsi mi, že se zaobíráš myšlenkou napsat knihu na tohle téma, ale nejprve se tě chci zeptat, jestli tím nedodáváš munici nepřátelům, protože nalevo máme SPLC s jejich rozsáhlou esejí „Nenávist na zeleno“ a na pravici konzervativní kapitalisty, kteří neminou žádnou příležitost k očernění environmentalismu a ekologie. Ti skutečně rádi používají termín ekofašismus. Takže jak se stavíš k tomu, že pokud napíšeš knížku na tohle téma a budeš se jím zabývat, poskytneš tím argumenty některým svým nepřátelům?

Greg Johnson: Popravdě mě moc nezajímá, co si myslí SPLC nebo příznivci Rushe Limbaugha, ale spíše pravda jako taková.

Osobně jsem silný stoupenec ekologie a celý můj světonázor vychází z přírody. Zajímavé je, že i když bývá ekologie zpravidla považována za levicové téma, pokud jde člověk dostatečně daleko do minulosti, ekologii „objevili“ a uvedli do obecného povědomí lidé, kteří by dnes byli pokládáni za pravicové osobnosti.

Kdybych měl dost času si jen tak sednout a psát, jedním z mých projektů by byla i knížka o ekofašismu, která by rozebírala různé myslitele přelomu 19. a 20. století – průkopníky ekologie na jedné a, pro nedostatek vhodnější terminologie, fašismu či nacionálního socialismu na straně druhé.

Continue Reading

Sv. Jiří bojující s drakem („Velký kostel“ ve Stockholmu)

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora:

Jedná se o úvodní slovo v debatě s Jonasem de Geerem o křesťanství a evropské obrodě v rámci setkání ve Stockholmu 18. dubna 2015. Mé další odpovědi už byly spatra. Debatu je možné vyslechnout zde.

Jaký je vztah křesťanství a evropské identity? Neříkám „západní civilizace“, jelikož míním mluvit o celé Evropě, západní i východní a celém rozsahu evropské historie i prehistorie, nikoliv pouze jejich civilizovaných částí.

V zásadě lze na tuto otázku nahlížet ze dvou odlišných perspektiv: jedné ohlížející se zpět a druhé upírající pohled dopředu.

Když se ohlédneme do historie, vidíme důležitou roli křesťanství v Evropě po více než 1700 let. Mohlo to být jinak. Mnozí si přejí, aby to bylo bývalo jinak. Jinak to může být v budoucnu. Ale i když třeba přijde den, kdy už Evropa nebude křesťanská, nikdy nenastane moment, kdy bylo možné prohlásit, že Evropa nikdy křesťanskou nebyla. V tomto slova smyslu zůstane křesťanství navždy součástí evropské identity. Stejně tak jako předkřesťanská náboženství a kultury, sahající až k poslední době ledové.

Přestože však byla svého času Evropa křesťanská, křesťanství nikdy nebylo evropské. Nenarážím na židovské kořeny náboženství, jakkoliv ani na ty bychom neměli zapomínat. Už od počátku však lze považovat křesťanství za stejnou měrou helénské jako židovské. Navíc se etablovalo v ostré kontradikci k judaismu, podobně jako ten v opozici ke křesťanství.

Continue Reading

V konečném důsledku náš lidskoprávnický papež často zní jako sluníčkový univerzalistický levičák

Autor: Guillaume Durocher  

Projev papeže v Evropském parlamentu jistě není každodenní záležitostí (naposled tak učinil Jan Pavel II. v roce 1988). Proto byly projevy před europoslanci ve Štrasburku a před Radou Evropy 1] (panevropská instituce z dob Studené války zahrnující i Rusko, nikoliv jeden z orgánů EU) významnou událostí před plným plénem europoslanců a dalších eurokratů (bez ohledu na důstojnost situace řada poslanců projevila mentalitu pubertálních dívek poblázněných „hvězdou“ a obecnou dětinskost pořizováním nezbytných „selfies“.)

Rád bych poukázal i na důležitost události pro bílé nacionalisty, evropské identitáře a všechny ostatní, kterým leží na srdci budoucnost Evropanů. Coby hlava katolické církve zůstává papež významnou postavou pro všechny Evropany, nábožensky založené či ne. Po upevnění křesťanství v Evropě hrála středověká církev nepominutelnou roli při určitém stupni náboženského, kulturního, právního a vskutku civilizačního sjednocení Evropanů (jakkoliv nekompletního, především ve světle východo-západního, „Velkého,“ schizmatu). Tato jednota měla nezanedbatelný praktický dopad: vzájemné sňatky a spojenectví mezi evropskými aristokraty různého etnického původu, společný jazyk elit (latina), formalizace a rozšíření římské zásady exogamní monogamie (v ostrém kontrastu s islámským světem) a vlastně i pokusy zorganizovat a sjednotit křesťanskou Evropy proti dobyvačným tažením muslimů (úspěšně ve Španělsku, dočasně ve Svaté zemi a katastrofálně v Byzanci).

Continue Reading

Autor: The Saker

Nemálo lidí poznamenalo, že Francouze a ostatní Zápaďany zjevně více znepokojuje dvanáct zabitých v Paříži, než stovky, tisíce a desítky tisíc jinde. Zdá se, že původně protirasistický slogan 80. let „Nešahej mi na kámoše“ („Touche pas à mon pote“) byl postupně naplněn když ne přímo rasistickým, tak přinejmenším šovinistickým obsahem: nezabíjejte francouzské levičáky, ať už se chovají jakkoliv urážlivě. Tento aspekt nebudu už znovu zmiňovat, jelikož každý, kdo toho byl schopen, už to dávno pochopil; zaměřím se místo toho na méně zdůrazňovaný dvojitý standard: otázku morální bolesti.

Oficiální verze zní takto: Muslimové si nemají co stěžovat na urážky svého Proroka, jde o součást svobody slova. Je od nich neupřímné tvrdit, že jim ty karikatury způsobily bolest – ve skutečnosti jim jen trocha neuctivých projevů „pocuchala peří“. Jak můžete srovnávat pocuchané peří se záležitostmi života a smrti?

Existuje tedy něco jako morální bolest a lze ji srovnávat s bolestí fyzickou?

Podívejme se, jak to vidí Západ:

Continue Reading

Snad se jednoho dne naši bohové stanou přáteli.

Autor: Roman Bernard

Kdykoliv političtí aktivisté mluví o kultuře, měli by si dát pozor, aby „nepřehnali“ interpretaci uměleckého záměru.

Místo hádání, co měl autor na mysli z politického hlediska, by měli aktivisté identifikovat vlivy, z nichž umělec čerpal – ať už mainstreamové nebo heretické. Na rozdíl od zamýšleného poselství – které zůstává předmětem interpretace – lze kulturní vlivy rozpoznat a určit s dostatečnou mírou pravděpodobnosti.

Jakkoliv to nelze prokázat – a tvůrci zábavního průmyslu by to zřejmě popřeli – zdá se být velmi pravděpodobné, že kniha Jamese C. Russella The Germanization of Early Medieval Christianity hrála v populární kultuře výraznou roli.

V kanadsko-irském seriálu Vikings vnímáme tento vliv takřka hmatatelně. I když Russellovu knihu tvůrci seriálu možná nečetli – ačkoli bych byl velmi překvapený, kdyby o ní alespoň neslyšeli – ovlivnila je přinejmenším skrze zprostředkovaný text nebo postavy, potvrzující Russellovy teze.

Russell ve své knize tvrdí, že christianizace germánské (široce pojaté, zahrnující i Skandinávii) Evropy probíhala dvousměrně: původní pohanské kulty nahradil, po dobrém či po zlém, kult vnější; v rámci tohoto procesu, který fakticky začal už během antiky, však bylo i křesťanství poraženou vírou proměněno.

Continue Reading