Délský potápěč

Lévičáci v dobré náladě. Klaun vpravo byl nakonec prezentován, ba i vnímán jako český mudrc…

Autor: Karel Veliký

Žasneme, jak důsledně se u nás obnovil režim pohřbívaný svého času i svými protagonisty. Nevrátí se proto však jednou i jiné, starší řády?

Parlamentarismus zakouší mnoho posměšků a výtek. A právem. Nejsou to jen komunisté, kteří jej nazývají „žvanírnou“. Kdyby se tam jen žvanilo! Žvaní se sice dost, mluví se nevěcně, zabíhá se z cesty až kdovíkam, v čemž právě vynikají – komunisté sami. Poslanec suše předčítá, lavice prázdné. Copak by tam také dělali?! Předsednictvo strany rozhodlo; hlas jednoho poslance nestojí za poslouchání, neboť vlastní jednání je vskutku těžká práce: odbývá se v kuloárech, kde se horlivě domlouvá, aby druhý povolil. Neboť aby se smluvilo pět deset stran, to není lehká věc! Především žádná strana se nesmí chlubit, že se v jejím lůně zrodilo něco pěkného. Hned, jak to přijde na svět, každá jiná strana se přičiní pomazat zplozeninu co nejvíce vlastní barvou. Či mají být ostatní strany tak hloupé, aby se jedna stala populární? Jde přece o hlasy!

Continue Reading

„Děvčátko neříkej ne“ aneb I. republika v havlovské optice. Kolik lidí tyhle brýle nosí!

Autor: Karel Veliký

K vidění a slyšení toho bylo až dost. Přesto ještě tlumočíme některé kritické a nepřátelské hlasy odpůrců prvorepublikového režimu, který je teď širokými vrstvami zjevně stále silněji vnímán hlavně skrze kulisy a kostýmy barrandovských studií či televizních oslavných „dokudramat“.

Charakteristické je a zůstane, že první standarta, která se objevila na Václavském náměstí 28. října 1918, nesla hrdý nápis „Ulejváci“. Skutečně pak tito ulejváci obsadili nejteplejší místa a založili novou demokratickou šlechtu, dříve než se vojáci vrátili z front. V ulicích tehdy řečnil kde kdo a nejvíce nadávali a hanlivých pamfletů vydávali právě ti, kdož donedávna psali oslavné básně o příchylné oddanosti habsburskému domu. Erby byly smeteny s paláců, obrazy strhány a za povyku naházeny do Vltavy nebo spáleny. Do busty císaře, před nímž se donedávna kde kdo třásl, když se k němu jen přiblížil, vráželi lidé hřebíky. Ze škol byly odstraněny kříže. Sociální demokrat poslanec A… volal ve sněmovně: „Pane Bože, já věřím, že nejsi a lituji, že jsem nehřešil více.“ Lid měl radost a smál se, ale zapomněl, že vedle přikázání „nesesmilníš“, jest ještě také „nepokradeš“ a proti tomu lze déle hřešit. Dověděli jsme se také, že národnost je předsudek, z něhož se nutno oprostit, řeč jen dorozumívacím prostředkem a náboženství opiem národů.

Radim Raýman, Relativita a revoluce, Praha 1940, str. 5nn.

*

Continue Reading

Zpráva z Moravy

Přátelská odezva na Zprávu z Prahy

Autor: Gleich Hoch

Nad jižní Moravou vychází slunce. Je ráno babího léta a blíží se čas vinobraní. Vrčení malotraktorů, příprava všech těch věcí pro čas sklizně, bedny, nůžky na stříhání hroznů, kbelíky a vůbec vše, co je potřeba. Nejprve se lidé, rodiny a příbuzní, přátelé, sousedé, to čemu se říká občina…, sejdou u kávy či čaje u snídaně, povídají si, řeší se, co se bude sklízet, kam a jak se to odveze a zpracuje, co si kdo odnese a co se nechá na později.

Mezitím ve vinohradu osychají hrozny od ranní rosy a může se sklízet. Vesničané.., sedláci a selky, s „čeledí“, co je jinak zaměstnaná ve městech, začínají s prací. Nůžky se míhají, hroznů přibývá, kbelíky jsou odnášeny, práce jinak namáhavá je ale radostí.., lidé se zdraví, žertují, vyprávějí si, řeší se banality i důležité věci. Bodří „strécové“ přitom krouží bravurně při odvážení nasbíraných hroznů se svými benzínovými přibližovadly a vidíte, že si to také užívají…

Continue Reading

Obránci zdravého rozumu?

Autor: Alexekin Rockowia

Liberálové sami sebe rádi považují za ztělesnění zdravého rozumu a nacionalisty naopak za omezené a arogantní tupce. V následujícím krátkém článku bych se na tuto jejich pěstěnou image chtěl podívat trochu blíže. Rád bych ukázal, že kromě ignorance liberály často pohání také nadutost a pokrytectví.

Bez výrazů „ignorance“ a „arogance“ se neobejde skoro žádný liberální popis nacionalistů. Dobrým příkladem může být třeba Geert Wilders. Ten se při jednom ze svých projevů zeptal shromážděného publika, jestli chtějí „víc Maročanů nebo méně Maročanů?“ To se okamžitě stalo vodou na mlýn jeho odpůrců, kteří ho kvůli tomu neváhali nazvat omezeným a nadutým. Cílem byla pochopitelně jeho delegitimace, podobně jako u dalších nacionalistů. Nařčení z ignorance bývá při podobných kampaních velice oblíbeným nástrojem. Kdo se však seriózně zabýval fakty, dobře ví, že nevědomost lze najít ve všech koutech ideologického a politického spektra, a že užívat ho jako paušální označení jen pro nacionalisty není ospravedlnitelné. Dobře to shrnuje ze společenskovědních oborů známý pojem „konfirmační zkreslení“.

Continue Reading

Jak dál s národním hnutím?

Autor: Ladislav Malý

V rámci ankety Délského potápěče jsem byl osloven, abych řekl svůj názor na budoucnost národoveckého hnutí autentické pravice. Rád tak činím, i když vím, že všecko je v rukou Boha a On svou Prozřetelností řídí i naši budoucnost; čímž chci říci, že vlastně nevím, jaká že ta budoucnost bude. Ale jistou predikci můžeme vyčíst z chování politických subjektů, z filosofie jejich programů, ale rovněž tak je zajímavá i povaha a mravní kvalita jednotlivých lídrů těchto stran.

Před první světovou válkou francouzský historik Ernst Denis, velký přítel českého národa, sepsal pokračování českých dějin až na přelom XX. století, které Palacký ukončil rokem 1526. Denis, na podkladě našeho chování v době soustátí s Rakouskem, v povaze našeho národa bystře rozpoznal jeho „česká specifika“ a nazval je endemickou nemocí českou. O jakou nemoc se jedná? Jsou to ty naše staré známé: závist, nenávist, pomluvy, podrazy, furiantství, nesvornost, neúcta k názoru druhých, zbabělost – to jsou tak ty nejhlavnější, které každý Čech v sobě nosí. Upřímně řečeno: jsou to všelidské vlastnosti a my, Češi, nejsme výjimkou.

Continue Reading

Zpráva z Prahy

Autor: Karel Veliký

Proměna centra v „administrativně obchodní zónu“ a „turistickou atrakci“ je vcelku hotova. Což znamená, že obé ve středu města na první pohled převládá nad „běžným životem“ místních obyvatel: pokud sem turisté jezdí, Pražané dojíždějí: ti mladší aby se „ukázali“ a rozhlédli po sobě podobných, za „zábavou“ (jakou je např. shopping), a teď po prázdninách také do škol; ti starší hlavně za prací.

Continue Reading

George Monbiot

Autor: George Monbiot

Finanční kolaps, ekologická katastrofa a dokonce i úspěch Donalda Trumpa – v tom všem má liberalismus prsty. Proč se levici zatím nepodařilo přijít s jeho životaschopnou alternativou?

Představte si, že by lidé v Sovětském svazu nikdy neslyšeli o komunismu. Ideologie ovládající naše životy však pro většinu z nás skutečně nemá jméno. Prohoďte jej v rozhovoru a dostane se vám stěží pokrčení ramen. A i ti z posluchačů, kteří o neoliberalismu už někdy slyšeli, budou mít problém jej nějak konkrétněji vymezit. Neoliberalismus: víte, co to je?

Jeho anonymita je současně příčinou i symptomem jeho síly. Měl lví podíl na pozoruhodně rozmanitých neduzích: finanční krize let 2007/8, masivní vyvádění (offshoring) moci i bohatství, do něhož je aféra Panama Papers pouhým letmým náhledem, postupná eroze veřejného zdravotnictví a vzdělávání, nová epidemie dětské chudoby, všudypřítomná osamělost, hroucení ekosystémů, zvolení Donalda Trumpa. Naše reakce na tyto krize k nim však přistupují jako k izolovaným jevům, jako bychom nevěděli toho, že všechny z nich byly vyvolány nebo alespoň prohloubeny toutéž filozofií; filozofií, jež má – nebo alespoň mívala – jméno. Lze si vůbec představit větší moc než schopnost působit beze jména?

Continue Reading

Ferenc Almássy

Autor: Ferenc Almássy

V Maďarsku nově platí zákaz vyučovat tzv. genderová studia. Došlo k tomu v rámci velice důležitého kulturního a ideologického střetu, který v posledních měsících dramaticky překresluje politické, kulturní i intelektuální podmínky v zemi.

Rozhodnutí bylo oznámeno v půli srpna. Studenti, kteří už na některé z vysokých škol „genderová studia“ studují, je budou moci dokončit, nové kurzy ale už začínat nebudou. Toto opatření nové vlády Viktora Orbána rozlítilo opozici, která se však nachází v horším stavu než kdy předtím. „A co to bude příště, zakážete potraty?“ ptal se znepokojeně liberálně levicový časopis HVG. „Zakážou i matematiku?“ přizvukoval v chabém pokusu o ironii další levo-liberální plátek Azonnali.

Po drtivém dubnovém volebním vítězství premiér Orbán lehce obměnil svůj tým. Největší poprask jednoznačné vyvolalo jmenování uznávaného profesora a chirurga dr. Miklóse Káslera šéfem „‚superministerstva‘ lidských zdrojů“, jež nově převzalo agendu někdejších ministerstev zdravotnictví, školství a práce a sociálních věcí. Kásler je pro tento post ideálním kandidátem. Tento mnohými profesními vyznamenáními oceněný onkolog už předtím stál v čele Maďarského národního onkologického ústavu a vyučoval na univerzitě. Zároveň se označuje za důsledného křesťana a iliberálně smýšlejícího člověka. Liberalismus se podle něj vyčerpal a striktnější dodržování Desatera by vedlo ke zdravějšímu národu. Liberální síly v zemi něco podobného samozřejmě značně znepokojuje a pobuřuje.

Continue Reading

Irská zelená pátá kolona v akci. Škoda, že jejich rodiče nebyli naladěni na stejnou vlnu.

Autor: Eugene O’Brien

Citovat v podobném okamžiku slova Ronalda Reagana snad může působit nepatřičně. Zkuste mne však vyslechnout. Reagan se v 80. let proslavil předpovědí, že pokud fašismus někdy přijde do Ameriky, bude to v hávu liberalismu. Jeho slova nebyla jen nebývale hlubokomyslná, ale také až nepříjemně přesná. Uplynulý týden pro mě byl nesmírně bolestivý. Na budoucnost života v Irsku – zemi, kterou už skoro nepoznávám – se tak dívám s velice zlou předtuchou.

Irové provedli potrat vlastní budoucnosti

Continue Reading

Alain de Benoist (1977)

První část rozhovoru zde, druhá zde, závěrečná čtvrtá zde.

TOQ: V Manifestu tvrdíte, že moderní teorie tabula rasa je v rozporu s lidskou přirozeností. Jak spolu souvisejí vnímání člověka Nové pravice a to formované sociobiologií? Píšete totiž o lidských „dědičných předpokladech k některým schopnostem a způsobu chování“, omezené autonomii jednotlivce a plasticitě lidských bytostí, jež jim umožňuje „vzdorovat politickému a sociálnímu kondiciování“. Mohl byste být konkrétnější? Jaké vlastně je lidské biologické dědictví a jak působí na politickou kulturu?

AdB: Osvícenští filozofové jako Condorcet nebo Helvétius se domnívali, že se člověk rodí jako nepopsaný list, a že tedy jsou všechny jeho vlastnosti určovány vlivy prostředí. Přesto však věřili i v „lidskou přirozenost“. Byla to však přirozenost netělesná, předpolitická a abstraktní, již potřebovali pro svou teorii práv – tedy pojetí zcela odlišné od toho Aristotelova, podle něhož je člověk tvor inherentně společenský a politický. Tuto víru ve všemocnost vlivu prostředí převzala i většina ideologů progresivismu, kteří si bez výjimky představovali člověka budoucnosti jako nutně lepšího, protože bude žít v lepším prostředí (tento motiv optimistické víry v pokrok s nimi sdíleli i někteří sociální darwinisté jako Herbert Spencer). V oblasti vědy pracovala s teorií tabula rasa Lamarckova teorie dědičnosti získaných vlastností, kulminující v Sovětském svazu v osobě Trofima D. Lysenka. Tato teorie – již v poslední době podrobil kritice např. Steven Pinker (The Blank Slate: The Modern Denial of Human Nature, New York, 2002) — už dnes není udržitelná. Lidská přirozenost existuje, ale nemá nic společného s ideami filozofů 18. století. Prostředí jistě význam má, rozhodně však není všemocné. S vývojem vědy o lidském životě se stále více odhaluje realita biologické a genetické složky člověka, jež značně omezuje plasticitu lidské přirozenosti, nepotlačuje ji však docela. Význam pojmů jako svobodná vůle i svoboda jako taková totiž nelze jen tak snadno vymazat.

Continue Reading

Autor: Thomas Jackson

Dominique Venner, Za pozitivní kritiku (Pour une critique positive, angl. vydání For a Positive Critique, Arktos, 2017, 50 s.).

V jistém ohledu skutečně jsme revolucionáři: chceme totiž svrhnout intelektuální systém, který je hluboce zakořeněný ve všech institucích naší společnosti. Rádi bychom změnili svět. Kudy však vede cesta k úspěchu?

O revoluci už psali mnozí a jejich postřehy obsahují četné hodnotné poznatky. Nejznámější z nich sice psali o levicových rovnostářských revolucích, ale najdou se i teoretici revolucí nacionalistických. Jedním z nich byl i Dominique Venner (1935 – 2013).

Autorsky plodný francouzský historik a esejista Venner měl obzvlášť hluboké znalosti a zájem o zbraně a lov. V mládí patřil k francouzské paramilitární OAS, která byla ve snaze změnit francouzskou oficiální politiku v Alžírsku a udržet jej francouzské připravena uchýlit se i k terorismu. 21. května 2013 si Venner vzal život v pařížské katedrále Notre Dame, v posledním vzdorném gestu proti tomu, co vnímal jako dekadenci své země. Na mysli měl především legální svazky osob stejného pohlaví, nebělošskou imigraci do Evropy a amerikanizaci Evropy.

Venner své dílko Za pozitivní kritiku sepsal za mřížemi během výkonu 18-ti měsíčního trestu za svou činnost v OAS. Tento stručný pamflet pravidel pro revolucionáře je tak do jisté míry nacionalistickou verzí slavného Leninova Co dělat? Rozhodně stojí za přečtení.

Continue Reading

Juan Donoso Cortés, markýz de Valdegamas (1809–1853)

Autor: Julius Evola

Spolu s hrabětem Josephem de Maistrem a vikomtem Louisem de Bonald doplňuje markýz z Valdegamas Juan Donoso Cortés trojici velkých kontrarevolučních myslitelů 19. století, jejichž postřehy neztrácejí svou platnost ani dnes. V Itálii jsou navíc právě ty podle nás nejzásadnější prvky Donoso Cortésova učení prakticky neznámé.

Italský překlad jeho Esejí o katolicismu, liberalismu a socialismu nedávno vyšel znovu. Přestože bývá tento text pokládán za jeho nejvýznamnější dílo, to nejhodnotnější z Donoso Cortésových myšlenek tam nenaleznete; kniha je totiž přeplněna často únavnými úvahami typickými pro „laickou teologii“, jež se opírají o dogmata, ideje a mýty katolického náboženství. To však nemění nic na tom, že některé jeho postoje lze zasadit do širší a ve vyšším slova smyslu „tradiční“ perspektivy. Čtenář by si z této knihy měl odnést především myšlenku „teologie politických proudů“: Donoso přitakává, že ideologie nevyhnutelně mívají skrytý náboženský (nebo antináboženský, „démonický“) rozměr, přesahující a přerůstající jejich vnější, čistě sociální aspekty, jimž ovšem přikládá většina soudobých odborníků přednost.

Continue Reading

Zvrhlé umění: „Umění je vše a vše je uměním. Pak nezbývá než neustále doplňovat katalog toho, co ještě nebylo doposavad prohlášeno za umění. Většinou zbylo už jenom to, co bylo předmětem studu a hnusu – fekálie a rozkládající se mrtvoly“ (zdroj: Sacrum Imperium, 27. ledna 2010)

Autor: Václav Jan

Negativní reakce vyvolal v Brně plán na uvedení hry Naše násilí a vaše násilí, ve které mimo jiné Ježíš Kristus znásilní muslimskou ženu. Hra by měla být uvedena v divadle Husa na provázku v rámci festivalu Divadelní svět Brno. Část brněnských zastupitelů a občanů ji odmítá.

„Politika by neměla hodnotit a ovlivňovat umění. Festivalový program dává lidem na výběr různá představení a poskytuje divákům dostatečné množství informací, aby se mohli svobodně rozhodnout, zda představení navštívit nebo ne,“ vzkázal nespokojencům mluvčí Brna Filip Poňuchálek.

Continue Reading

Jessica Lange, Miloš Forman, Vladimír Vysockij a Marina Vladyová v Los Angeles (1976)

Autor: Václav Jan

Uplynula již řada dní od úmrtí Miloše Formana, a tak je možné vstoupit do pietního ticha i jímavých chvalozpěvů se střízlivým zhodnocením uměleckého přínosu této výrazné osobnosti filmového světa.

Miloš Forman byl v českém prostředí jakýsi dvojitý sirotek: jednak jako dítě přišel o rodiče, jednak je tu jeho židovský původ; byl archetypálním příkladem vykořeněnosti, která rozhodující silou ovládla jeho vztah k okolí i jeho umělecké cítění a vyjádření. Nikdy nebyl vnitřně součástí české společnosti, která se k němu tak hrdě hlásí. Zdaleka ne jen z titulu studenta prestižní školy, určené k výchově budoucích elit, se považoval za člověka stojícího nad běžnou společností. Také jím svým způsobem nepochybně byl, ale především – bohužel – byl člověkem stojícím zcela mimo ní. Jeho vazby na mentální základy utvářející kulturní povědomí a civilizační ukotvení národa byly omezeny jen na opovržlivý úsměšek nad vnějšími projevy banální malosti komunismem vykořeněných „obyčejných lidí“, nazíraných s rádobyuměleckým odstupem, který však byl především odstupem cizí duše. Jestliže Roman Joch v Lidovkách správně říká, že byl Forman supersnob, je to pravda, ale ne celá. Mluvíme-li o Formanově americké kariéře, při analýze jeho role slouhy liberalistické propagandy musíme vzít v úvahu nejen jeho klouzání po povrchu, vyhledávání módních témat a formalistický exhibicionismus plný touhy vlísat se do panující nálady antikonzervativních elit.

Continue Reading

Arthur Moeller van den Bruck

Autor: Lucian Tudor

Arthur Moeller van den Bruck patří k nejvýznamnějším představitelům tak zvané „konzervativní revoluce“ v Německu počátku 20. století. I přes jisté limity byl jeho vliv na konzervativní německé myšlení značný a trvalý a jeho stopy jsou zřejmé ještě dnes. Dost možná tak může být kus pravdy i na tajemných slovech jeho manželky: „Pokud se pokusíte zodpovědět otázku, kdo to byl Moeller van den Bruck, pouštíte se ve skutečnosti do řešení otázky osudu Německa.“ 1] Rozbor jeho života a filozofického myšlení je tak i rozborem jedné z oněch mocných sil působících ve sféře idejí, jež někdy hýbou celými národy. Tento rozbor má ze své podstaty pro každého nacionalistu nemalou cenu, a proto se zde o něj ve stručnosti pokusíme.

Mládí a zrání

Arthur Moeller van den Bruck se narodil 23. dubna 1876 v porýnském Solingenu. Když mu bylo šestnáct, vyloučili Moeller van den Brucka (z praktických důvodů nadále jen „Moeller“) z gymnázia v Düsseldorfu pro nezájem o výuku, před níž dával přednost samostudiu německé literatury a filozofie. Tato nemilá událost však jeho zájem o studium literatury nijak nezchladila a dokonce navštěvoval i přednášky na několika významných střediscích intelektuálního života, přestože se formálně jako univerzitní student zapsat nemohl. 2]

Continue Reading

Šafr, Janda, Štetina – všichni jedna rodina

Autor: Václav Jan

Žijeme ve stavu řízené rezignace. Nikoli vědomá sounáležitost s režimem a jeho cíli a východisky, víra v jeho smysl, ale spíše podvědomá, iracionální obava z jiných řešení, je uvozujícím motivem sdílené loajality. Jejím kořenem není souhlas jako pozitivní vztah k systému, ale strach jako negativní motivace. Motivace pregnantně vyjádřitelná příslovím „Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše“, přičemž v tomto případě (díky šikovně upraveným učebnicím „ornitologie“) v existenci holuba (případně ve vlastní schopnost se ho zmocnit) téměř nikdo nevěří – což je psychologická podstata této metody.

Continue Reading

Achilles in examinen Hectora saevit (1766)

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora:
Následuje text mého projevu na první konferenci Probuzení (Awakening-konferenssin), pořádané v Helsinkách 8. dubna 2018. Pořadatelé mě požádali, abych promluvil o bojovném duchu Evropanů. Jako obvykle jsem místy improvizoval, a tak se odchýlil od připraveného textu. Rád bych poděkoval pořadatelům akce, asi dvěma stovkám účastníků setkání a čtenáři Counter-Currents, jehož štědrost mi tuto cestu umožnila.

„O hněvu Achilleově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múso! Hněv ten tisíce běd a strastí způsobil Řekům, mnoho statečných duší těch hrdinů do Hádu seslal, mrtvoly jejich však psům a dravcům napospas chystal za kořist k bohatým hodům…“ Těmito verši začíná Homérova Ilias, první západní veledílo. Achilles byl nejmocnější z achájských válečníků, když byla však jeho čest dotčena Agamemnónem, obrátil se jeho bojový duch v ničivý hněv.

Bude tedy konec Západu uvozen slovy „Refugees Welcome“ na cedulích v rukou sójou živených, zženštilých hipsterů, zabalených do tlustých šál, kterým se na nitkovitých pažích houpají „pánské“ kabelky, zatímco na vlakových nádražích ze všech sil dávají na odiv své podvolení se Koránu, globalismu a multikulturalismu?

Ne – alespoň pokud tomu dokážeme zabránit.

Continue Reading

Alain de Benoist (leden 1995)

První část rozhovoru zde, třetí zde a závěrečná čtvrtá zde.

TOQ: Najdeme vůbec Novou pravici i v anglicky mluvícím světě, když si tedy odmyslíme Spojené království (tj. Michaela Walkera a jeho časopis The Scorpion)? Čím si vysvětlujete slabost Nové pravice v anglicky mluvícím světě?

Alain de Benoist: Do anglosaského prostředí jsme nikdy nepronikli. Časopis The Scorpion, k němuž chovám skutečnou náklonnost, k našemu hnutí vlastně nikdy tak úplně nepatřil. Přestože se mé knihy dočkaly překladů do tuctu evropských jazyků, jen hrstka mých článků byla přeložena do angličtiny, což jistě o něčem vypovídá. Jistě, najdou se výjimky, na prvním místě Telos, kde v posledních deseti nebo dvanácti letech vyšla řada mých textů. Telos – jehož editorem byl nedávno zesnulý Paul Piccone – byl původně časopisem amerických následovníků Frankfurtské školy (Theodor W. Adorno, Max Horkheimer) a v 70. letech jeden z hlavních hlasů nové levice. Následně se ale začal otevírat novým a „transversálnějším“ tématům, což vedlo například k popularizaci díla Carla Schmitta mezi americkými čtenáři. Pozorně se věnoval také evoluci evropských myšlenek, čímž se nápadně lišil od většiny ostatních amerických publikací. Zvláštní vydaní Telos věnované Nové pravici (číslo 97-98, zima 1993) dodnes bez stínu pochyb zůstává nejlepší studií na toto téma v anglickém jazyce.

Continue Reading

Autor: Guillaume Durocher

Dnešní západní liberálové nezaujímají k Platónovi úplně jednoznačný postoj. Na jedné straně se sami označují za dědice řecko-římské civilizace a filozofie – a jak kdysi slavně prohlásil Alfred North Whitehead: „Nejlepší obecná charakteristika evropské filozofické tradice je, že je to řada poznámek k Platónovi.“ 1] Na druhé straně však Platóna někteří – nejproslulejším z nich zřejmě je židovský myslitel Karl Popper – odsuzují coby starověkého původce „totalitarismu“ a archetypálního nepřítele „otevřené společnosti“.

Platóna si vcelku dychtivě nárokovali také fašisté v Mussoliniho Itálii i Hitlerovo Německo. Stejně jako oni totiž zjevně ani řecký klasický filozof nebyl individualistický demokrat, ale elitář a vyznavač komunitarismu. Francouzský historik Johann Chapoutot k tomu dokonce neváhal napsat: „Oficiálním filozofem Třetí říše a mužem současně nabízejícím obsah i politickou vizi nebyl Nietzsche, ale Platón.“ 2] Národně socialističtí intelektuálové jako Hans Günther, Werner Jaeger, Fritz Lenz, Adolf Rusch či Richard Darré Platóna skutečně citovali a někteří o něm dokonce psali celé knihy, jako Hitlers Kampf und Platons Staat Joachima Bannse nebo Platon, Der Kampf des Geistes um die Macht Kurta Hildebranda. Hitlerův tiskový mluvčí Otto Dietrich se ve svých kajícných poválečných pamětech dušoval, že v národním socialismu viděl „přelud beztřídního vůdcovského státu, jaký Platón oslavuje ve svých Zákonech“. 3]

Continue Reading

Alexander Markovics

Autor: Alexander Markovics

Evropou i celým Západem obchází strašidlo – strašidlo populismu. Co ale označení populismus vlastně znamená? A čím se skutečný populismus liší od populismu předstíraného, „populismu“ Emmanuela Macrona, Sebastiana Kurze a dalších liberálů, kteří se takto jen snaží zachránit liberalismus jeho šidítkem?

Skutečný populismus v prvé řadě překračuje klasické pravolevé politické dělení. Jak už naznačuje samotný termín „populismus“, odvozený z latinského slova „populus“ (lid), zrodil se populismus z krize západního liberalismu a demokracie coby záštita lidu proti zkorumpovaným elitám. Populismus tak načrtnul novou politickou dělicí linii, jež už dnes nevede ani tak mezi levicí a pravicí, jako spíš mezi elitami a masami.

Continue Reading