Délský potápěč

Případ „Liškutín“ – nová publikace v Edici Fascikly

Karel Veliký: Případ „Liškutín“

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

O literatuře a umění se u nás nikdy moc svobodně neuvažovalo a neuvažuje. Většina „kulturních pracovníků“ vždy více či méně jen naplňuje osnovu politické objednávky. Stať brněnského literárního kritika Nové Německo představuje jednu z velkých výjimek. 

O jedné „změně orientace“

Germanista Ivo Liškutín v nástupu národně socialistické strany a jejího vůdce Adolfa Hitlera vidí pravou „kulturní revoluci“. A dokazuje, že v oněch „stručně a imperátorsky formulovaných 25 rozkazech“ programu NSDAP, který „se stal vnitřním smyslem miliónů Němců“, je cosi „mnohem hlubšího“. Neboť strana „podzemně přijala do své ideologie opravdu dávné výsledky duchovní námahy svého národa a má vnitřní spojení s jeho tajemstvím“. Je „zakotvena v tradici, převrací minulost v přítomnost a vede do budoucnosti“ národ svým směrem:

„Dnes jsem přesvědčen, více než dříve, že právě v tomto kulturním obratu bude hledán vlastní začátek německých dějin, pokud vedou k roku 1933“, píše  Liškutín.

Je to zpráva očitého svědka o tom, jak „národ, žije-li organicky, uskutečňuje konečně to, co na poli duchovním, na poli vědy, umění a filozofie bylo již dávno připraveno a připravováno, a že bez této organické souvislosti myšlenky a činu“ není a nemůže být proměny.

Continue Reading

Drieu: anti-moderne et Européen

Autor: Michael O’Meara

„Doba malé politiky minula: již příští století přinese boj o vládu na Zemi – nutnost velké politiky.“

—Nietzsche, Mimo dobro a zlo, §208 (Aurora,1998)

V noci na 15. března 1945, na útěku před novým Američany dosazeným pařížským režimem, spolykal Pierre Drieu La Rochelle smrtelnou dávku gardenalu.

Sebevražda toho skvělého normanského spisovatele, který volil smrt před porážkou, nemohla jeho renomé prakticky pošpinit.

Jak píše historik Pierre Nora ve své předmluvě k Drieuho Deníkům 1939-1945 z roku 1992:

„Pro poválečnou generaci (se stal)… romantickým hrdinou nietzscheovského rozměru, legendárním nonkonformistou, fašistou bez rukou od krve, intelektuálem, který zaplatil nejvyšší cenu za věrnost svým ideálům až do hořkého konce. Jeho postava nabyla mytických rozměrů.“ 1]

Mytických rozměrů, snad – ale je to právě Drieu – revoluční mučedník, pro spásu Evropu zavrhující pravo-levé dělení, který k nám promlouvá i dnes.

Skutečně jen nemnoho autorů jeho doby se tak silně a jasně pustilo do křížku se zásadními otázkami Evropy. Ve svém semi-autobiografickém románu Gilles (1939), 2] napsal, že člověk existuje jedině v boji: „Žádná myšlenka, žádný cit není skutečný, pokud jej neprověří zkouška smrti.“

Revoluční evropanství jeho myšlení na nás dodnes působí nejen proto, že jeho témata řeší i náš svět, ale i proto, že jeho nesmlouvavá „zkouška smrti“ jim dodává jistou nadčasovost.

Continue Reading

Rudolf Wierer – A. Rosenberga názory na stát a právo

Rudolf Wierer: Alfreda Rosenberga názory na stát a právo

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Bez státu to nejde!

Brněnský profesor Rudolf Wierer v novém čísle našich „fasciklů“ seznamuje české čtenáře s názory Alfreda Rosenberga na stát a právo, jak jsou formulovány v Der Mythus des 20. Jahrhunderts.

Stát je samozřejmě víc než „tržní mechanismy“. A už vůbec by neměl být snižován do úlohy ospalého „ponocného“, který na ně má – s přimhouřenýma očima – dohlížet.

Ústava (Politeia) zase v původním významu pojmu neznamená nějakou „sbírku zákonů“, ale zřízení. A toto zřízení (= stát) postrádá smysl, jestliže soustava hodnot, jichž je výrazem, neumožňuje lidským skupinám (národům, kmenům), které zahrnuje a reprezentuje, přetrvat („kontinuita identity“).

Takovým nesmyslným zřízením je nynější „demokratický“ a „právní stát“.

Continue Reading

„Fašismus, nacismus a bolševismus lze považovat za tři různé stromy, sdílející jisté společné znaky, zatímco liberální teorie vytváří obraz jediného stromu se třemi větvemi.“ Emilio Gentile

Autor: Dominique Venner

Americký historik George Mosse poukázal na ošidnou povahu teorie totalitarismu: „nahlíží totiž na svět výlučně z liberální perspektivy.“ Jinak řečeno, jedná se o koncept stvořený liberálním myšlením za účelem zdůraznění své odlišnosti od spektra rivalů, smísených do jediné, nesvaté kategorie, přesně dle polarizujícího módu myšlení typu „my“ vs. „oni“.

Teorie totalitarismu odhaluje silně ideologický charakter liberalismu. Velmi odlišné skutečnosti zobecňuje a redukuje do jediné kategorie, a tím zakrývá všechny vzájemné rozdíly jednotlivých antiliberálních systémů. Jak lze vůbec srovnávat rovnostářský, internacionalistický komunistický systém, potřísněný krví milionů svých předválečných obětí na jedné a elitářský, nacionalistický italský fašismus, jemuž lze za stejné období připsat asi deset poprav, na straně druhé? 1]

Tento obří kvantitativní rozdíl odpovídá i zásadním odlišnostem kvalitativním. To, s čím se liberalismus vypořádává jednotnou nálepkou „totalitarismu“, zahrnuje odlišné skutečnosti, sdílející jen povrchní podobnost („stát jediné strany“). Liberální teorie totalitarismu využívá tohoto ideologického slepence k vlastnímu ospravedlnění prostřednictvím negace, tedy zdůrazněním své „morální“ nadřazenosti. Jedná se o ideologický trik bez jakékoliv vědecké hodnoty.

Continue Reading

„Příště budeme bojovat bok po boku.“

Autor: Gregory Hood

Až s odstupem vidíme skutečnost. Čeho dosáhli ti, které dnes připomínáme – ti odvážní bílí Američané, Britové, Kanaďané a další Evropané, když překonali minová pole a kulometná hnízda Hitlerovy „Pevnosti Evropa“?

S dostatečným odstupem budou historici zítřka schopni nahlížet na 2. světovou válku podobně jako my můžeme racionálně probírat příčiny vzestupu a pádu Kartága nebo Zlaté hordy. Zbaveny propagandy, laciného moralizování, polopravd a bezostyšných lží jsou skutečné následky Spojeneckého vítězství zjevné. V průběhu (z historického pohledu zanedbatelně) krátké doby po pádu Třetí Říše evropská civilizace a evropské národy zaniknou – pokud se něco nezmění.

Něco takového dnes pochopitelně vyslovit nesmíte – a zpochybňování některých prvků kabinetní verze války se v jistých případech trestá odnětím svobody. Na mysl se dere vnímání historie zobrazené v satirické komedii Absurdistán (se symptomatickým originálním názvem, Idiocracy – pozn. red. DP), kde protagonista při jízdě v „časóstroji“ poslouchá vyprávění o hrdinské organizaci UN (OSN – vyslovované anglicky jako jedno slovo „un“), „která odnáckovala svět nafurt“. To v zásadě shrnuje povědomí dnešních post–Zápaďanů o největším konfliktu v lidské historii – bojovalo se proti rasistům za záchranu Židů.

Continue Reading

Gruppo Ludwig: 25. srpen 2014 – 37 let od prvního úderu?

V březnu 1984 navštívili dva mladíci převlečení za pieroty disko-karneval v jednom italském městečku a následně byli přistiženi, jak se v sále plném maškar pokoušejí rozlít 2 kanystry benzínu. 1] Byli však přemoženi ochrankou a oheň se podařilo uhasit, aniž napáchal velké škody. Karabiníkům ovšem dalo dost práce, aby oba mladé muže uchránili před lynčem oprávněně rozčíleného davu.

Na služebně bylo zjištěno, že za maskami smutných klaunů se skrývají dr. Wolfgang Abel (nar. 3. 1. 1959 v Düsseldorfu), matematik, a doktorand Marco Furlan (nar. 1. 4. 1960 v Padově), chemik. Ti dva se znali ještě ze střední školy, kde prý platili za vysoce inteligentní podivíny, které pojilo zvláštní výlučné přátelství, k němuž neměl nikdo jiný přístup – drželi se stranou. 2]

Zatímco Furlan při výslechu prohlásil, že šlo o malý experiment a špatný žert, protože chtěl prostě „jen“ sledovat, jak bude pestrobarevná lidská masa v uzavřeném prostoru reagovat, Abel posléze vyjádřil nenávist k diskotékám obecně, jako ke střediskům distribuce drog a bezduché zábavy. Po domovní prohlídce vyšetřovatelé konstatovali, že „Abel nechtěl jen ničit tančírny, ale i zabíjet lidi“. 3]

Continue Reading

Malcolm McDowell jako kapitán von Berkow

Jednoznačně musíme odmítnout snahu, vyvíjenou především W. Reichem, vyvozovat pud k destrukci z represe pudu k slasti. Julius Evola, Metafyzika sexu.

Viscontiho autorita a mezinárodní úspěch jeho Soumraku bohů (viz II. pokračování) se odrazily v tom, že zkraje 70. let snad neexistuje film o „fašismu“ či „nacistech“, který by nebral v potaz jejich „ochořelou sexualitu“. Konformista (1970, r. B. Bertolucci) podle románu Alberta Moravii např. líčí chování muže (hraje ho J. P. Trintignant), slabošského intelektuála, pro něhož jediným přijatelným východiskem z vlastních nejistot je „splynutí s totalitářským davem“. Za jeho nedostatečnou sebedůvěrou přitom vězí trauma z dětství: jako kluk byl znásilněn starším mužem a navíc je přesvědčen, že násilníka zabil, když na něj vystřelil. Snaha překonat tyto komplexy, pocity ponížení a viny, kombinované se stavy výlučnosti, 1] jej pak – podle freudiánského schématu – nutká k maximální přizpůsobivosti: k odhodlání zařadit se do běhu společenských událostí za každou cenu, včetně „politické vraždy“. Tento výklad „podlehnutí fašismu“ je tedy opět ilustrací sartrovské rovnice „pasivní pederastie – aktivní kolaborace“. V žádném případě se ale nejedná o kuriozitu promítanou v obskurních sálech kdesi na periferii – „Konformista“ oslovil široké divácké vrstvy a zároveň je, především pro své výtvarné kvality, dodnes pokládán za jedno z nejlepších děl italské kinematografie!

Zatímco v „Konformistovi“ Bertolucci – nijak neskrývající freudo-marxistickou inspiraci – ukázal, proč se i „chytří lidé“ přidávali k fašismu, v druhé polovině Dvacátého století (1976), téměř šestihodinovém eposu „třídního boje“, vykreslil „rozeného fašistu“ v postavě démonicky sadistického správce jménem Attila (další nomen omen). Výmluvná je hned úvodní scéna („Boje, lásky a naděje“), kde Attila fašistickou rozhodnost dokazuje zabitím nevinného zvířete. A pokračuje střelbou do bezbranných vesničanů a sexuálně motivovanou vraždou malého chlapce. Interpretace fašistů jako znásilňovatelů společnosti tu nesporně dosahuje jednoho ze svých pochybných vrcholů. Připomeňme, že Bertolucci začínal jako asistent u Pasoliniho…

Continue Reading

O čem snili židovští muži…

V 60. letech se v Izraeli stali populárními kioskové „pulp-sešity“ pojmenované podle německých vojenských zajateckých táborů „Stalag“ (zkratka z německého Stammlager). Sexuální fantazie židovských mužů v nich mj. probouzely & dráždily vnadné blondýnky ve slušivých uniformách, náležitě odhalujícími bujná poprsí, „esesačky“ všemožně mučící a ponižující angloamerické zajatce. 1] Umělecký a především komerční úspěch Nočního vrátného (viz minulý díl), který spadá do obecné nálady „sexuálního uvolnění“, 2] producenty osmělil, aby tuto „holocaust-pornografii“ přenesli na filmové plátno. Hned první snímek Ilsa: vlčice SS (Ilsa, She Wolf of the SS 1975, režie: Don Edmons), vzdáleně prý inspirovaný skutečnou Ilse Kochovou alias „kurvou z Buchenwaldu“, se pro jistý typ diváka stal „kultem“, který vynesl „pěknou sumičku“, což vyprovokovalo celou sérii filmů, zhusta italské koprodukce, jejichž názvy nemá ani smyslu překládat: Le Deportate della Sezzione Speciale SS (1976, režie: Rino di Silvestro), Lager SSadis Kastrat Kommandatur (1976, režie: Sergio Garrone), L´Ultima Orgia del III Reich (1977, režie: Cesare Canevari), Kaput Lager – Gli Ultimi Gionri delle SS (1977, režie: Luigi Batzella), KZ 9 – Lager di Sterminio (1977, režie Bruno Mattei), Elsa Fräulein SS (1977, režie: Patrice Rhomm), Train Spécial pour SS (1977, režie: Alain Payet ), SS Lager 5 – L´Inferno delle Donne (1977, režie: Sergio Garrone), La Svastica nel Ventre (1977, režie: Mario Caiano) aj. 3] Ponejvíce atraktivní dívky a mladé ženy jsou tu vydány na milost a nemilost psychopatům v bílých pláštích, brutálním strážným s bičíky, krutým lesbickým dozorkyním v šik-černých mundůrech. 4]

Continue Reading

Helmut Berger v Soumraku bohů (1969)

„Jsme elitní společnost, v níž je dovoleno vše.“

Po všech stránkách největším filmem tohoto druhu je Soumrak bohů (La caduta degli dei 1969, režie Luchino Visconti), který také celou „sadiconazista“ vlnu spustil, a proto se u něj zastavíme i podstatně déle než u těch dalších. Režisér jím ilustruje dvě známé teze, jednak marxistickou o nevyhnutelném spojení fašismu s velkoburžoazií v jejím posledním zoufalém pokusu zabránit proletářské revoluci a spasit tak své majetky, a za druhé freudo-marxistickou, podle níž fašismus uvolňuje všechny zábrany a tím i vše nejpodlejší a nejubožejší, co lidská povaha tají: proto triumfuje pudová sexuální zvrácenost, po psychické i volní stránce ovládající slabochy s nerozvinutou osobností, kteří se snadno stávají poslušnými loutkami – vykonavateli – totalitářského režimu.

Tématem „Soumraku“ je „boj o moc“. Děj začíná v únoru roku 1933, kdy vyhořel Reichstag. Protagonisty jsou členové ocelářské dynastie Essenbecků (zřejmým předobrazem jí byly mocné rody Kruppů a Thyssenů). Manipulátora jejich mravního úpadku představuje jediná významná postava jakoby zvenčí 1] – vtělené „zlo“ – mefistofelský hauptsturmführer SS Aschenbach, který si jako nástroj k ovládnutí podniku vybírá nejslabšího z „klubka zmijí“, frustrovaného a degenerovaného Martina von Essenbecka, transvestitu, narkomana a pedofila, buržoazní rodinou do té doby pouze štítivě trpěného outsidera. Po zneužití malé Židovky, která se následně oběsí, dosáhne Martin v drogovém rauši prvního zadostiučinění nad sebejistou a panovačnou „máti“ incestem, aby nakonec, v den její vynucené svatby s přespříliš ambiciózním, ale pouze průměrně intrikánským milencem Bruckmannem, oběma ihned po obřadu podal jed…

Continue Reading

Robert Hossein v roli plukovníka SS Erika Schörndorfa

Sadonacismus!

„Úroveň v tomto podniku jde žel do háje. Ta zvěřina je tuhá a šlachovitá – stejně hrozná jako kdyby uvařili starého Žida a pak nám ho neservírovali.“ 1]

Sadonacismem míníme filmový subžánr z 60. a 70. let minulého století 2], jehož prvním snímkem je francouzská Neřest a ctnost (Le Vice et la vertu 1963, režie: Roger Vadim), jejíž děj se volně inspiruje přímo námětem „božského markýze“: jedná se o příhody dvou sester, z nichž jedna symbolizuje Neřest (Vice) a druhá Ctnost (Vertu), jenže jsou zasazeny do doby „nacistické okupace“, přičemž Ctnost musí od „nacistů“ snášet všechny představitelné urážky a muka, kdežto Neřest vede život plný slávy a radovánek. Režisér, mj. „objevitel“ Brigitte Bardotové, označoval své dílko za „bláznivě barokní“, tedy obrazově i jinak opulentní, avšak domácí diváci, kteří měli ona „temná léta“ 1940–1944 ještě v příliš živé paměti a kdekoho z nich zřejmě tížilo i „špatné svědomí“, ho vypískali hned při premiéře, nepomohl ani happy end. Organizace odbojářů pro něj prý dokonce požadovaly zákaz promítání, neboť těžce nesly lehkost, s jakou se autorská „vize“ povznesla nad oficiálně přijatý výklad nedávné historie. Uznalých kritik se tak Vadim dočkal až o dva roky později, když byl film uveden v New Yorku a San Francisku, tehdy právě dozrávajících centrech „svobodomyslnosti“ a „lásky“. Ještě dnes může být tento „lepý-odpad“ zajímavý, už účastí herců, kteří se pak stali hvězdami i československých kin: Annie Girardotové, Catherine Deneuvové a hlavně Roberta „De Peyraca“ Hosseina v roli plukovníka SS Erika Schörndorfa! Znalci pak ocení jednoho z nejnadanějších scénáristů Nové vlny, Paula Gégauffa, v roli druhého „sadistického esesáka“, jehož nakonec ubodá jedna z obětí.

Než budeme pokračovat v mapování této bizarní filmové produkce, je nutný stručný exkurz o sblížení „sadismu“ s „nacismem“, poněvadž zatímco Vadim navazoval na markýzovu vlastní tvorbu a těžil z pověsti, kterou ji víc než úřední zákazy vybudovala její bohatá literární recepce, většina pozdějších snímků je poplatná spíše freudovským teoriím. Mezi oběma jsou ale styčné body.

Continue Reading

Totální stát v praxi?

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Základní pojmy:

Suverenita. Znáte definici: „Suverén je ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu.“ (Myšlenka sama je Kierkegaardova, na to poukázal sám Schmitt.) „Výjimečný stav určuje sám sebe a normální stav.“ To je nejslavnější věta ze Schmittova spisu Polititická teologie. Jaký je smysl této teorie suverenity: Je současně teorií samého pomezí zákonů, jejich prosaditelnosti a jejich porušení – tedy vždy i současně teorií decize.

Co znamená vlastně suverenita, suprema potestas? Přirozeně – i to patří k politické teologii – jsou všechny podstatné pojmy státovědy sekularizované teologické pojmy – a to platí a fortiori pro suverenitu. Suverénem je ve vlastním smyslu jen Bůh. Ten má vskutku suprema potestas  (svrchovanou moc). Suverenita je moc, která může ustavovat absolutně, která klade něco mimo sebe samu. Ale již ve středověkých úvahách (u Dunse Scota), ale i v německém idealismu (u Fichta) bylo pamatováno, že ten, kdo něco ustavuje, se v témže momentu omezuje. Aby zůstal suverénním, musí tedy zákon, aby to neomezovalo suveréna, být zrušen.

Tento vzorec je vzorcem suveréna, který, když platí ústava, tak ji může zbavit platnosti, a tato suverenita se uplatňuje opačným způsobem v případě revoluce, kdy zde žádná ústava není a právě kdy suverén právo ustavuje. Vůdce ochraňuje právo je pak bytostně pozicí, která vytváří suverenitu v momentu neplatnosti zákonů: Vůdce tvoří jako suverén právo. To je decize.

Continue Reading

Nebe – jen ono jako zdroj krásy a náboj života může soupeřit s dórským výrazem, který usiluje o dokonalost.

Gottfried Benn – Biologicky podložená politika

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Třinácté „fascikly“ jsou tečkou, alespoň prozatímní, za naším studiem osobnosti a díla Gottfrieda Benna. Zasvěcují do jeho prozaických textů z let 1933–1935, které pojednávají např. o národně socialistické revoluci, eugenice, totálním státě a úloze umění v něm.

Ukázky:

Nové dějinné hnutí je tu, začíná rozvíjet svůj výraz, svou řeč, své právo, typologicky není ani dobré ani zlé, začíná své bytí, svou existenci, vstupuje do ní, difamováno ze všech stran. Intelektuálové říkají, že jde o vítězství nízkosti. Kultura je ohrožena, ideály jsou ohroženy, právo, lidskost… Jak ale určit měřítko mezi ušlechtilým a nízkým? Když přišli galilejští, Gótové, sansculoti, bylo to stejné. Dějiny není možné odhlasovat.
Der neue Staat und die Intellektuellen

Líčíte to tak, jako kdyby to, co se dnes v Německu odehrává, ohrožovalo kulturu, civilizaci, jako kdyby horda divochů ohrožovala celé lidstvo, ale, a tak zní má protiotázka, jakpak si vlastně představujete, že se dějiny dějí? Domníváte se, že jsou zvlášť činné ve francouzských lázních? Představte si kupříkladu dvanácté století, přechod od románského ke gotickému pocitu, myslíte, že se to diskutovalo?
Antwort an die literarischen Emigranten

Continue Reading

Carl Schmitt

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Životopisná data a dílo

Carl Schmitt se narodil 1. července 1888 v Plettenbergu v Sauerlandu, na antipruském západě, kde vyrostl pod vlivem Bismarckova kulturního boje a kde byl vychován katolicky. Studoval práva.

V roce 1910 složil referendářské a doktorské zkoušky prací na téma O vině a druzích viny. [1] Pak pracoval jako referendář v bavorském úřadu pro válečné hospodářství. V roce 1915 se stal asesorem ve Štrasburku, kde se habilitoval prací Hodnota státu a význam jednotlivce. [2]

Revoluci prožil Schmitt v Mnichově, v kruhu elitních právníků okolo Georga Kerschensteina, pedagoga žijícího v letech 1854 až 1932, zakladatele pracovní školy, sociálního pedagoga. Schmitt přišel do styku i s Kurtem Eisnerem a Ernstem Niekischem, zažil v roce 1919 konec Bavorské republiky rad. Poté se Carlu Schmittovi podařilo seznámit s Maxem Weberem – v posledním období jeho života – , označoval se za jeho žáka. Od roku 1921 přednášel na Mnichovské vysoké obchodní škole, nejen trestní právo, svůj původní obor, nýbrž i ústavní právo. Ještě v tomtéž roce byl povolán na universitu v Greifswaldu přednášet veřejné právo, a v roce 1922 byl povolán do Bonnu.

Continue Reading

Válečná léta: Carl Schmitt (vpravo) a Ernst Jünger

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Na podzim roku 1990 vystoupil na půdě Filosofické fakulty UK a Filosofického ústavu ČSAV profesor Schmidt-Biggemann z Freie Universität Berlin s cyklem přednášek o současné německé filosofické scéně. Jako její základní předpoklady a reprezentanty analyzoval mj. dílo M. Heideggera, H. G. Gadamera či T. W. Adorna, zvláštní pozornost však přitom věnoval Carlu Schmittovi, jehož vliv na tehdejší německou filosofii považoval za nedoceněný…

Nelze pochybovat: Carl Schmitt byl antidemokratický, antiparlamentaristický, antiliberální.

Nezastávám nic z pokusů ospravedlnit Schmitta, které se ho snažily očistit jako skutečného demokrata. Ale právě proto si kladu otázky:

Z čeho pramení a pramenila fascinace Schmittovými myšlenkami i po druhé světové válce, a k tomu u lidí, jimž se může tíhnutí k demokracii těžko upřít? Stěží by mohlo smysluplné vysvětlení spočívat v tom, že by se těm, kteří se po válce Schmittem a jeho myšlenkami zabývali, imputovalo, že jsou „vlastně“ fašisty. Něco takového jako infekce myšlenkami neexistuje, myšlenky nejsou bacily. Mohlo by se spíše vyjít z toho, že existuje něco jako věcná obsažnost myšlenek, které se v dějinách zachovávají živé. Co tedy zakládá fascinaci těmito myšlenkami?

Continue Reading

Autor: Manfred Frank

Na závěr se pokusme přesně označit odchylky, které odlišují Rosenbergův Mýtus od Wagnera a od romantismu, jestliže to tedy, jak doufám, odchylky jsou. Není to myšlenka společenství a není to myšlenka chybějící nejvyšší hodnoty, už vůbec ne vztah k budoucnosti místo k přítomnosti. Jediná výrazná oposice, která se zvedla proti Rosenbergově knize a stojí za zmínku, vyšla od církví. Na evangelické straně měl slovo Walter Künneth; Rosenbergovi přiznává (a uvažte, za jakých okolností to Künneth takto formuloval), že „si je vědom toho, že jest jedna pravda, za všech okolností ostatním nadřazená; nejvyšší hodnota, podle níž se poměřují všechny ostatní hodnoty, že je jedna síla, z níž všechna síla a všechen život pramení, že je jeden smysl a jeden význam všeho bytí, který má neomezenou platnost.“

To je takřka bod minimálního konsensu, Pro křesťana však – a pro romantismus, dodávám – byla tato nejvyšší hodnota, nejvyšší smysl vždy předmětem nadsmyslového světa. Chápu tato slova v širokém smyslu, že pod to spadá každá z hodnot, kterou si nemohl lidský subjekt dát sám prostředky rozumu a na základě vlastního chtění. Hodnota, kterou si člověk dává sám, by tím pozbyla veškeré sociální závaznosti: jak může být člověk spasen skrze výplod své vlastní fantazie?

Continue Reading

Autor: Manfred Frank

Ať už Rosenbergovo myšlení označíme jak chceme, jako překroucení či převrácení Nietzscheových myšlenek, jisté je jedno; zde se tahá za páky téhož diskursu, který Nietzsche otevřel.

Klíčový Rosenbergův pojem „rasová duše“ se vyskytuje už u Nietzscheho, i když spíše příležitostně a jen tehdy, nechápeme-li jeho dílo jako celek. Uvedu jedno místo za všechny: V díle Mimo dobro a zlo dokazuje Nietzsche shodu filosofické tradice a gramatiky. Tato myšlenka, kterou převzal od Herdera, říká, že pojmový aparát filosofické spekulace zůstává stále v rámci chápání světa, které je vyjádřeno gramatikou toho kterého jazyka. Tehdy byla právě objevena příbuznost indoevropských jazyků nebo spíše jejich příbuzenské podobnosti. Potud je všechno v pořádku a právem si díky této myšlence povšimli Nietzscheho francouzští neostrukturalisté. Jenže pak následuje tento dodatek: „Kletba určitých gramatických funkcí je ve své nejhlubší podstatě kletba fyziologických hodnotových předsudků a rasových podmínek“ – věta, která chybuje právě v chápání podstaty jazyka (ta se nedá odvodit z biologických dispozic, ani ze světa, který existuje jen sám o sobě a je zobrazitelná jen jazykem) a mohla by takto stát i u Rosenberga. Dionýská vrstva, která se rozjasňuje v apollonském zjevení, se u Rosenberga objevuje jako moc krve (a ta u něj znamená vždy krev národa chápaného rasově), vyjádřená souborem duchovních forem (Gestalt) toho kterého národa (Volk), třeba německého, germánského. Mluví přímo o protikladu Fausta a Apollona. Výklad je značně odlišný, ale je proveden stále na základě a prostřednictvím téže „filosofie gramatiky“, pomocí níž vyjadřuje Nietzsche (a mnozí další) své myšlenky a která dnes zdaleka není mrtvá. Podle Rosenberga by to ani nebylo možné: chápe formy (Gestalten) jako manifestace rasy, a dokud ještě germánská rasa žije, bude tvořit a plodit stále tutéž formu. Popírá-li se totiž rasa jako fyziologická hnací síla kulturních dějin, pak musí odpovědnost za rasistický světový názor převzít sama kulturní tradice: takto je rasová ideologie postavena opět na nohy a hledá se pro ni skutečný historický podklad.

Pokusme se nyní proniknout trochu hlouběji do obsahových detailů Mýtu 20. století. Dílo se sestává ze tří „knih“, jejichž titulů bychom si měli povšimnout: Das Ringen der Werte (Zápas hodnot), Das Wesen der germanischen Kunst (Podstata germánského umění) a Das Kommende Reich (Budoucí říše). V první knize je rozvedeno tvrzení, že celá západní kultura vyšla od germánských kmenů; pak prý ale přivodila římská „kněžská kasta“, která se s nástupem křesťanství dostala k moci, společně s jezuity, svobodnými zednáři a „spříseženci mezinárodního židovstva“ úpadek germánské kultury. Nyní však již všechna znamení ukazují na to, že dojde k převratu, „moc přejde do jiných rukou“, z „mýtu krve“ svítá „budoucí říše“, jež bude germánským impériem jediné rasy. Předzvěsti najdeme v mystických spisech Mistra Eckharta; v nich je pramen nového náboženství, činy připravující „německé mystiky“. „Z jeho duše se může jednou zrodit, a také se zrodí německá víra.“

Continue Reading

Alfred Rosenberg se narodil 12. ledna 1893 do protestantsko-liberální rodiny v estonském Revalu (dnešní Tallinn), který byl od roku 1346 po dvě stě let državou řádu Německých rytířů a později se stal jedním z měst Hansy. Jako kluk rád maluje a kreslí a je mu teprve patnáct let, když se poprvé začítá do knihy Houstona Stewarta Chamberlaina „Základy 19. století“. Po střední škole studuje architekturu na technice v Rize, kde je členem Burschenschaftu (vysokoškolského spolku), pro který už také přednáší – např. o indické filosofii nebo židovské otázce. Když je za první světové války rižská vysoká škola i s profesory a studenty přeložena do Moskvy, naučí se Rosenberg plynně rusky a seznamuje se s klasiky ruské literatury stejně dobře jako s ruským prostředím v době bolševické revoluce… Poté, co na podzim 1918 německá vojska obsadila Reval-Tallinn, vrací se teď již diplomovaný inženýr architektury do rodného města, aby se tam jako dobrovolník přihlásil do armády. Odmítnou ho – podvakrát – s tím, že v zabrané zemi nemohou přihlédnout k neznámým dobrovolcům; začíná tudíž učit na tallinnském gymnáziu. 11. listopadu však Německo kapituluje. Rosenberg na tuto tragédii reaguje proslovem v domě Hansy: mluví k důstojníkům a vojákům, „poraženým vítězům“, o marxistickém nebezpečí, o židovském peněžním vlivu. A má velký úspěch; ještě téže noci odjíždí do Berlína, kde vidí návrat prodaných, ale neporažených německých vojsk. Z Berlína pokračuje do Mnichova, kde to vře bolševickým převratem. Rosenberg tu prý přistoupí k jednomu ze vzrušeně rokujících hloučků a říká: „Víte, co je to bolševismus? Já to vím, přicházím z Ruska!“ A zapojuje se do bojů proti rudé revoluci: mluví k davu, navrhuje plakát na demonstraci – „Proti bolševismu, za německého dělníka!“. K básníku a dramatiku Dietrichu Eckartovi, prvnímu šéfredaktoru listu Völkischer Beobachter, přichází s otázkou, zda nepotřebuje „bojovníka proti Jeruzalému“ – a je se smíchem přijat. S Gottfriedem Federem, Rudolfem Hessem a dalšími kamarády navštěvuje společnost Thule. Roku 1919, po Hitlerově přednášce v mnichovské pivnici s vpravdě symbolickým názvem Zum deutschen Reich přichází první osobní setkání s budoucím Vůdcem. V rozhovoru o dějinných otázkách poznávají svou duchovou stejnosměrnost a shodnost svých bojových cílů. Od toho dne je mladý „Balt“ nejbližším spolupracovníkem „Rakušana“ Adolfa Hitlera.

Continue Reading

Autor: Gottfried Feder

Co rozumíme úrokovým otroctvím?

Stav národů, stojících pod peněžní či úrokovou vládou velkofinančnictví:

V úrokovém otroctví je zemědělec, který se musí uchýlit k „úvěru“, aby mohl financovat svůj podnik, a musí tento úvěr úročit tak vysoko, že mu úroky pohltí téměř celý výtěžek jeho práce, nebo který udělal a musel udělat dluhy, aby nyní za sebou tuto hypotéku vlekl jako věčné olověné závaží.

V úrokovém otroctví je dělník, který vyrábí v továrnách a dílnách za skoupou mzdu hodnoty, zatímco akcionář – bez námahy a práce – pobírá úroky, tantiémy a dividendy.

V úrokovém otroctví je celý řemeslný střední stav, který dnes musí pracovat vlastně jen na zúročení svých bankovních úvěrů.

Continue Reading

Autor: Will Franklin

Nejčerstvější memoárový román Boyda Rice je něčím víc než pouhým humorným souhrnem jeho příhod v pozici pracovníka s poplašnými systémy, již vykonával v průběhu 80. let v San Franciscu. Román poskytuje náhled na jeho formativní léta a do hloubky analyzuje temnou, misantropickou a “fašistickou” osobnost, jíž jsme si tolik oblíbili.”Twilight Man” má svým způsobem mnoho společného s čerstvým článkem Boydova letitého spolupracovníka Jima Goada, s názvem “The Day I Left the Left” (Den, kdy jsem opustil levici). Jak sám Rice říká, pro něho podobný krok “nebyl následkem jednotlivé události…Bylo v tom plno dalších věcí…Špína celé zeměkoule. Děvky na cracku a feťáci, pasáci a štětky. Každý den ty stejné sračky. Bezdomovci, tupci, lůza. Intelektuálové, jež jsou ještě o mnoho hloupější než pouliční retardi.”

Rice měl v sobě vždycky nemalou dávku Travise Bicklea, ačkoli on sám je mnohem inteligentnější. Rovněž se vždycky jevilo, že v sobě měl až příliš sebekontroly na to, aby vybuchoval tak, jako Travis, snad s výjimkou situace, jíž definoval ve své básni “Shit List”:
Continue Reading

A historic interview conducted by Andre Müller in 1979 with Arno Breker, Hitler’s favourite sculptor

Artist Arno Breker became notorious as Hitler’s favourite sculptor during the Nazi years, when he took on commissions from National Socialist government, created heroic, monumental figures and led Hitler around Paris. The first solo show of his sculptures in Germany since World War II opened July 22 in Schwerin, prompting much discussion on how Breker’s works should be shown today (review here). On this occasion we have translated a lengthy interview with Breker conducted in 1979 by Andre Müller, one of the most respected interviewers of his generation.

Continue Reading