Délský potápěč

Jean Parvulesco (ᛉ1929 – ᛦ2010) „Náš“ Umberto Eco?

Krátké představení Jeana Parvulesca, od jehož smrti dnes uplynulo devět let.

Jméno Jeana Parvulesca (ᛉ1929 – ᛦ2010) není mimo Francii příliš známé. Žádná z jeho knih totiž nebyla dosud z francouzštiny přeložena, v neposlední řadě kvůli autorovu velice komplexnímu a osobitému literárnímu jazyku. Parvulesco tak zůstává hádankou evropské literatury. Mystik, básník, romanopisec, kritik, znalec politických pletich, revolucionář, přítel a důvěrník řady slavných Evropanů druhé poloviny 20. století (od Ezry Pounda a Julia Evoly až k Raymondu Abelliovi a Arnu Brekerovi), jehož pravá osobnost zůstává tajemstvím. Z Rumuna, jenž ve čtyřicátých letech prchl na Západ, se stal jedním z nejvytříbenějších francouzských stylistů současné poesie a prózy. Ale ať už tvořil tantrické verše, složité okultní romány nebo životopisy svých slavných přátel (zejména Le Soleil rouge de Raymond Abellio – Rudé slunce Raymonda Abellia), jeho pravé poslání zůstávalo neměnné: být „vizionářem“, přímým a podnětným pozorovatelem duchovních sfér, jež se vybraným otvírají za pochmurnou a banální fasádou dnešního odposvátněného světa.

Continue Reading

Budou muslimové pro EU 21. století tím, čím Germáni pro říši Římskou?

Autor: Karel Veliký

Historie islámu v Německu začala v Prusku. Roku 1739 bylo 22 někdejších tureckých válečných zajatců krále Friedricha Viléma I. (1688–1740) přijato do pruské armády. K dispozici dostali i vlastní modlitebnu. Koncem 18. století dosáhl počet muslimů v pruské armádě cirka tisícovky. Nešlo už o Turky, nýbrž o Tatary z rozděleného Polska. Plnili vesměs funkce dnešních průzkumníků a diverzantů. Praktikování víry bylo podporováno, existovala tudíž funkce pruského vojenského imáma. Plukovní matriky takto uvádějí např. poručíka Osmana, „kazatele pruských mohamedánů“. Na tuto tradici plodně navázaly Wehrmacht a Waffen-SS. Ve třetí říši byly pro mulláhy, vykladače islámu u muslimských jednotek, zavedeny vzdělávací kurzy. Naproti tomu v dnešním Bundeswehru žádná zvláštní péče o duchovní potřeby vojáků islámského vyznání neexistuje!

První mešitu ve střední Evropě nechal r. 1915 zřídit německý císař Vilém II. (1859 – 1915) ve Wünsdorfu. Ostatně již dávno před válkou tento monarcha u Saladinova hrobu v Damašku prohlásil: „Mohu jeho sultánské veličenstvo a tři sta milionů mohamedánů ujistit, že německý císař bude navždy jejich přítelem.“ Osmanská říše byla na oplátku jedním z nemnoha spojenců obklíčené Německé říše. Thorak své první monumentální práce tesal ještě za Výmarské republiky v Turecku Kemala Atatürka. Nacionálně-socialistické Velkoněmecko pak arabský svět pokládalo za přirozeného spojence proti britskému imperialismu a Berlín se stal dočasným domovem jednoho z nejrespektovanějších islámských duchovních, velkého muftího Amína al-Husajního. Koncem května 1933 byla do seznamu spolků v říši rovněž zapsána berlínská pobočka Islámského světového kongresu, roku 1941 byl – rovněž v Berlíně – založen Islámský ústřední institut. Na něj v roce 1962 navázal Zentralinstitut Islam-Archiv-Deutschland Stiftung, sídlící dnes v Soestu, jehož ne nepodstatnou náplní je zpracovávat pruskou tradici islámu. Neboť mnoho muslimů německého původu se s touto tradicí ztotožňuje – jednou z nejofenzivněji vystupujících skupin tohoto směru je súfijský „Tauhid-Orden“ .

Continue Reading