Lidé k Bohu přicházejí různě. Pro Nikolaje Kravčenka byla cesta k Bohu nejen dlouhá, ale i velmi nebezpečná. Byla to cesta válečná.
Na vojnu byl povolán v roce 1983. K 21. stavropolské brigádě VDV se nedostal náhodou. Nikolaj se narodil na Čukotce a celé dětství prožil s otcem na lovu. Otec ho brával s sebou od nejmladších let a učil ho životu v přírodě, chtěl z něho mít opravdového muže. Nikolaj se naučil skvěle střílet a to sehrálo rozhodující roli při jeho povolání mezi odstřelovače. Vojenskému řemeslu se stavropolci učili v Taškentu, v podmínkách podobných afghánským. Tam však nakonec nasazen nebyl. Po skončení služby se vrátil do vlasti. Mnoho pracoval a nakonec se stal ředitelem hřebčince.
„Do války, do Čečny, jsem si nežil špatně,“ vzpomíná. „Měl jsem vše, co člověk potřebuje. Pouze tam uvnitř, v duši, cosi chybělo. Každý den jsem koukal na televizi, četl noviny – všude bylo pouze jediné. Všude Rusy a vůbec Slovany urážejí, jako bychom byli nějaká chátra. Krátce, v roce 1994 jsem se rozhodl vše opustit a odjet do Jugoslávie, na pomoc Srbům.“
Mě i Slobodana zatkli v dubnu roku 2001. Obě naše zatčení přišla jen pár dní po sobě. Moje už 7. dubna. Je to příznačné. Stále více se na ta zatčení dívám jako na symbolický konec jedné epochy a začátek další. Jako na rozvodí dvou moří. A oba dva nás zatkli „naši“.
V roce 1992 mě přijal v prezidentském paláci v Bělehradě. Seděli jsme na pohovce v oslepujícím světle reflektorů kamer a blesků fotoaparátů a před námi na stole stála váza s květinami. Mluvili jsme o Rusku a o Srbsku. (Potom mě za to setkání odsoudila dobrá polovina mých přátel z řad srbských intelektuálů.)
Děti pod sedativy, krycí hesla: nahlédnutí do sítí pašeráků lidí do Evropy. Kolik nevládních organizací se věnuje boji proti pašerákům lidí?
Autoři: Vladimir Banic, Saphora Smithová, Ahmed Mengli
Düsseldorf, Německo – Jedna z žen cestujících s Zubairem Nazerim rozdrtila v dlaních tabletu, rozpustila ve vodě, a tu dala pít své dvouleté dcerce.
Sedativum uspalo dítě na celý den, vybavuje si Nazeri. Tak si to poručili pašeráci, kteří se celou skupinu pokoušeli dostat ze Srbska přes chorvatské hranice a následně do Slovinska, tak aby se mohli volně a bez pasových kontrol pohybovat napříč 26 evropskými zeměmi Schengenského prostoru.
Mýty bývají obvykle považovány za cosi negativního, ve skutečnosti by však bez nich stát ani jeho občané nemohli dost dobře existovat. Proto dnes liberální novináři a akademici vybízejí své politické reprezentanty, aby na mýty nacionalistické, které považují za přitažlivější, reagovali vytvořením mýtů nových.
Potenciál a význam mýtů si dobře uvědomovali už naši předkové ve starověku – proto byla také sestavena Bible. Platón se silou mýtů zabýval ve své Ústavě už někdy kolem roku 380 př. n. l. Popisuje je jako vymyšlené příběhy, které směřují nikoliv na náš rozum, ale city, a jsou tak nepostradatelnými výmysly pro vznik státu.
Dnes, kdy bosenskosrbský prezident Milorad Dodik hovoří o nezávislosti Republiky Srpské, srbského útvaru v rámci Bosny a Hercegoviny, a za hlasitých protestů bosenských muslimů a mnoha západních politiků organizuje přehlídky svých policejních sil, jistě stojí za to podívat se trochu blíže na pozadí současných událostí i vývoj v zemi od podepsání křehké mírové smlouvy v roce 1995.
Chceme-li skutečně porozumět současné situaci, musíme nejprve pochopit, o co se vlastně konflikt vede. Západní média i politici totiž dnes – stejně jako v 90. letech – přinášejí velice překroucený obraz skutečnosti. Podle nich je prý kořenem konfliktu přesvědčení Srbů o vlastní náboženské nadřazenosti nad bosenskými Muslimy. Proto chtějí pokračovat v tom, co v 90. letech začali, a vytvořit etnicky čisté „Velké Srbsko“. Bosenští Muslimové naopak podle vlastních i západních prohlášení touží zachovat multietnickou Bosnu a Hercegovinu – stejně jako chtěl učinit její první prezident Alija Izetbegović po vypuknutí bosenské občanské války v roce 1992. Continue Reading
Na den před 19 lety napadly síly takzvané „Kosovské osvobozenecké armády“ (UÇK), albánské armády a NATO předsunutou jugoslávskou základnu Košare na albánsko-jugoslávských hranicích.
Útok to byl prudký a pro jugoslávskou armádu nečekaný. UÇK se sice zmocnila základny v Košare, ale hlouběji na území Kosova a Metohije nepronikla, což byl hlavní cíl celé ofenzivy.
Na frontě se v té chvíli nacházelo pouhých 200 příslušníků pohraničních jednotek jugoslávské armády, kteří nemohli být kvůli neustálým náletům jednotek NATO a diverzím UÇK bez prodlení posíleni.
Dnes už pětasedmdesátiletý generál Ratko Mladić byl minulý týden odsouzen samozvaným loutkovým soudem NATO, který si říká Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Měli bychom zmínit, že stejně jako prezident bosenských Srbů Radovan Karadžić a srbský prezident Slobodan Milošević byl i Mladić předán svým trapitelům z NATO srbskými úřady. To nám říká všechno, co potřebujeme vědět o koloniálním postavení dnešního Srbska i compradorské povaze bělehradského režimu.
Anglosionistickému impériu jde v prvé řadě o to ponížit národ, který se mu odvážil postavit na odpor. Nedělejme si totiž sebemenší iluze, právě tímto nesmazatelným hříchem se Srbové provinili a za něj jsou dnes ponižováni: dovolili si vzepřít se moci anglosionistického impéria – sami, bez skutečné ruské pomoci či podpory. Vlastně to byli jen osamocení bosenští Srbové, kdo se postavil USA, EU a NATO nejen bez ruské podpory, ale dokonce i bez opory jugoslávské vlády v Bělehradě (Slobodan Milošević totiž na své srbské bratry v Bosně uvalil sankce!). Bosenští Srbové tím demonstrovali míru odhodlání, které není pro typického moderního Evropana ani představitelná, natož pak pochopitelná. Válka v Bosně byla ve své době povětšinou nepochopená, dnes je pak převážně zapomenutá. Přesto chci ukázat, že válka sehrála zásadní roli při utváření podoby následujících desetiletí. Připomeňme si tedy některé z tehdejších událostí.
Kdo byl Georg Franz Koltschitzky? Pod tímto jménem ho znali Rakušané. Nebo se ve skutečnosti jmenoval Jerzy Franciszek Kulczycki? Zeptáte-li se Poláka, dostane se vám právě této odpovědi. Pro Maďary pak byl Đuro Kolèic (někteří maďarští a rakouští historikové ho pokládají za Srba ze Somboru a jeho polskou identitu jako pouhou kamufláž, pozn. DP). Ukrajinci mu říkali Юрій-Франц Кульчицький. „Po našem“ tedy Jiří František Kolčický.
Byl to hrdina? Špion? Posel? Prostý kupec? Chamtivý darebák? Nebo snad muž, který roku 1683 při druhém obléhání Vídně samojediný zachránil Evropu před osmanskými hordami? Anebo byl vším a ničím z výše popsaných věcí, ale jen jako velký šejdíř s potěšením sledoval, jak v průběhu let narůstá jeho reputace až do rozměrů legendy?
Georg Franz Kolschitzky, jak mu budeme říkat, se narodil roku 1640 poblíž města Sambor. Tehdy patřilo město Polsku, dnes leží na západě Ukrajiny. Ukrajinští historici věří, že byl synem starého ortodoxně rusínského rodu, přestože jeho otec přestoupil ke katolicismu, tehdy polskému státnímu náboženství. Na druhé straně dnešní Koltschitzkého vzdálený potomek Jerzy Sas Kulczycki přísahá, že jeho prapředek byl etnický Polák. Kulczycki je historik, badatel v genealogii a člen Polské heraldické společnosti. Něco by tedy o celé materii asi měl vědět – nebo ne? Jako u všech s Koltschitzkým souvisejících věcí není odpověď vůbec jednoznačná: možná, snad, možná ne…
It has become a tradition during the last couple of years that EFSK/ESFK (Evropská fronta solidarity pro Kosovo / European Solidarity Front for Kosovo and Metochija) activists are organising this year’s humanitarian mission to support Serbian schools and families in Kosovo and Metohija. They’re planning to support a primary school in the village of Novo Brdo again, which has notably improved its performance under their patronage.
As they did last year, they’d also like to provide local children with “starting-kits” i.e. school stationery and textbooks. From their previous experiences, probably the most pressing issue for the local schoolchildren is ubiquitous bitter cold in the classrooms. Therefore they would like to solve this problem by buying a convector heater. Continue Reading
Evropská fronta solidarity pro Kosovo – Humanitární sbírka 2017
Stejně jako předchozí roky, i letos aktivisté EFSK pořádají misi na podporu chudých srbských škol na Kosovu a Metohiji. I tento rok bychom rádi podpořili základní školu ve vesnici Novo Brdo, která pod naší patronací výrazně zkvalitnila výuku. Jako v loňském roce bychom rádi dětem pořídili startovací balíčky do školy především s psacími potřebami a sešity. Z předchozích let víme, že největším problémem je v chladnějším období všudypřítomná zima v učebnách. S tímto problémem bychom škole rádi pomohli zakoupením přímotopu.
V našem plánu je podpořit i další chudou školu v regionu a to již zmíněnými balíčky pro školáky, či sportovními potřebami. Stejně jako předchozí roky vybereme některou z nemajetných rodin, plnou malých dětí, která od nás obdrží trvanlivé potraviny a hygienické potřeby, snad i nějaké drobnosti pro malé děti. Uvítali bychom, kdyby se do sbírky vysbíralo pár hraček, či plyšových medvídků, což malým dětem udělá asi největší radost.
Ruský konzervativní filosof Alexandr Dugin přináší působivé vylíčení možnosti srbského národa, jak se vymanit z ponížení způsobeného intervencí Západu a humanitárním bombardováním NATO v bývalé Jugoslávii.
Na Balkáně a v Evropské unii se rozhořívá skandál v souvislosti s nedávnými prohlášeními prezidenta Republiky srbské Milorada Dodika, že vytvoření Velkého Srbska je cesta ven ze slepé uličky, do níž se dostalo srbské obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny, stejně jako odtržené Černé Hory, jejíž kriminální vláda vytrvale usiluje proti vůli Černohorců o vstup do NATO. A to v době, kdy Evropské unii a NATO hrozí rozpad. Dodik je zkušený politik dobře chápající tržní konjunkturu a zdaleka není radikál. Ano, je srbský vlastenec a nikdy to neskrýval. S velkými obtížemi a ve složité situaci zachránil Republiku srbskou (původní název zní „Republika Srpska“, nezaměňovat za Srbsko – srbsky „Srbija“ – pozn. překl.), posílil její suverenitu v rámci bosenské federace a zaštítil zájmy a identitu Srbů v ní. Ale v politice byl vždy realista jasně rozlišující, co je už možné a na co je příliš brzy. Co je opodstatněné a co předčasné. A tento korektní a věcný politik najednou mluví o Velkém Srbsku jako o alternativě k nevelké Bosně, v níž Srbové s jejich národním uvědoměním prostě nemají místo. S čím to souvisí?
Prof. Dr. Bernd Rabehl v jeho bytě v berlínské čtvrti Kreuzberg.
Jak pod pláštíkem „denacifikace“ došlo k okupaci, porobě a kolonizaci Německa
Profesora berlínské Svobodné univerzity dr. Bernda Rabehla, nejbližšího spolupracovníka Rudiho Dutschkeho (předák a mluvčí levicového německého studentského hnutí 60. let), považují jeho následovníci i kritici za „nejvýznamnějšího teoretika studentského hnutí roku 1968 v Německu.“ Rabehl, jeden z prvních opravdových disidentů na Západě, který bojoval proti levicové i pravicové diktatuře, tvrdí, že americká hegemonie pod záminkou šíření demokracie a „amerického způsobu života“ likviduje evropské svobody i kulturu.
„Americká válka proti Srbsku v prvé řadě směřovala proti Rusku. Není mi ovšem jasné, proč se do ní nechala zatáhnout německá vláda. Jedním z nejdůležitějších úkolů Německa by totiž mělo být právě vytváření dobrých vztahů s Ruskem. Německo tak promarnilo historickou příležitost – proti Rusku jsme vybojovali krvavé války, je tedy načase začít ve vztahu s Kremlem prosazovat dlouhodobě mírovou politiku,“ říká Rabehl v rozhovoru s bělehradským novinářem Nikolou Živkovićem.
Působením souběhu okolností slavíme toto velkolepé 600. výročí bitvy na Kosově poli v roce, kdy Srbsko po mnoha letech a desetiletích konečně znovu nabylo své státní, národní a duchovní celistvosti. Proto je dnes odpověď na dávnou otázku – jak se postavíme Milošovi? – snadná (Miloš Obilić, legendární hrdina bitvy na Kosově poli, pozn. NTIS). Souhrou života a dějin se zdá, že Srbsko právě v tomto roce 1989 znovu získalo svou státnost a důstojnost a tímto způsobem oslavilo událost dávné historie se zásadním dějinným a symbolickým významem pro jeho budoucnost.
Osvoboditelský charakter Srbska
Dnes už jen těžko rozlišíme historickou pravdu o bitvě na Kosově poli od legendy – ale vlastně to přestalo být důležité. Jako všechny národy světa i ten náš v časech strachu, útlaku i naděje vzpomínal a zapomínal, hnusila se mu zrada a oslavoval hrdinství. Proto dnes není snadné říci, zda byla pro srbský národ bitva na Kosově poli porážkou či vítězstvím; zda po ní Srbové upadli do otroctví, nebo v tomto otroctví přežili. Odborníci i obyčejní lidé nepřestanou na tyto otázky hledat odpovědi. Po celých šest století však nikdo nepochyboval o tom, že jsme se tehdy na Kosově poli stali obětí nejednoty. Bitvu jsme ztratili nejen kvůli společenské a vojenské převaze Osmanské říše, ale také kvůli tragickým svárům vedení tehdejšího srbského státu. V onom dávném roce 1389 nebyla Osmanská říše jen silnější, ale také šťastnější než Srbské království.
Pro Českou republiku, kromě data smutku a hněvu 15. března, další dva březnové dny vyvolávají přinejmenším smíšené pocity, ve kterých by měl asi převládat pocit hanby: 12. března 1999. jsme vstoupili za zvuků fanfár do organizace NATO, která pak 24. března provedla, na základě snůšky výmyslů, bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, již více měsíců chystanou agresi proti Svazové Republice Jugoslávii (SRJ). V té chvíli se NATO stalo zločineckou organizací, která neváhala zabíjet, mrzačit a zraňovat tisíce civilistů, včetně dětí, kolem půl milionu lidí zbavit zaměstnání zničením továren (většina bez vojenského významu) a uvrhnout zem do ekologické katastrofy „pumami výlučně humanitární povahy“ (nesmyslná slova použitá v této souvislosti bývalým prezidentem Havlem v Le Monde 29.dubna 1999).
Na první pohled se Evropská unie tváří, jako by ji silně znepokojovala možnost, že se Srbská radikální strana stane v neděli nejen nejsilnější stranou v srbském parlamentu – kterou už dávno je – ale zároveň i partnerem právě se rodící koalice po předčasných volbách, které jsou plánované právě na 11. května. Prakticky je to (nebo se to alespoň zdá) jinak.
Úředníci EU v Bruselu a v Kosovu ale dělají vše tak, jakoby vítězství Srbské radikální strany bylo jejich toužebným přáním.
Tvrzení, že je možné, aby Srbsko pokračovalo v procesu začleňování se do Evropy bez ohledu na status Kosova a na postoj vedoucích států Evropské unie k tomuto problému, je pilířem volební kampaně Srbské demokratické strany prezidenta Borise Tadiče a jeho „pro-evropské koalice“. Tadič tvrdí, že je možné, aby Bělehrad prováděl dvojí politiku, pomocí čehož by odmítnutí kosovské nezávislosti nemuselo mít vliv – a tudíž nepřekáželo – samotnému vstupu Srbska do EU.
Unikátní dokument Ukradené Kosovo, který byl natočen po válce v Jugoslávii, ale odmítnut být odvysílán, je výmluvnou výpovědí tragiky celé balkánské oblasti, především Kosova a Metiochije. Obsahuje unikátní, i obecně známé záběry zločinné a Radou bezpečnosti OSN nikdy neposvěcené války Spojených států a NATO proti srbskému národu v roce 1999. Záběry umírajících členů televizního štábu Bělehradské televize, spálená země, fakt, že za dobu celé invaze bylo na Srbsko vypáleno přes 1000 raket Tomahawk, jsou výmluvné a odrážejí skutečnou realitu a podstatu celého problému, který pro některé lidi dnes stále neznamená nic, co by stálo za víc, než otřepanou, arogantní a orwellovskou frázi o „bombardování vedeném veskrze humanitárními myšlenkami“.
DOKUMENT JE KE STAŽENÍ ZDE.
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině židovskýchemigrantů z Maďarska narodil Paul Gottfried. Tento filozof, spisovatel a historik patří mezi nejvýraznější představitele amerického paleokonzervatismua velkou část své kariéry věnoval kritice neokonzervatismu. Jako mentor Richarda Spencera také patří k duchovním kmotrům alternativní pravice.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině
Nejnovější komentáře