Délský potápěč

George Bernard Shaw (26. července 1856 – 2. listopadu 1950)

Autorka: Juliana R.

Obtížnost, s jakou je možné zařadit George Bernarda Shawa na politické škále, ilustruje detail z jeho duševního života. V době, kdy jako mladík začal chodit do britské Národní knihovny a ponořil se do jejího fondu, prý u stolu simultánně studoval Marxův Kapitál a partituru Nibelungů. Zdálo se mu totiž, že obě díla mají společnou myšlenku: vyzývají k revolučnímu boji. „Pravá revoluční činnost,“ napsal později, „je připravovat příchod nadčlověka.“

Irský dramatik, filosof a romanopisec – abychom uvedli nejznámější z charakteristik jeho mnohostranné osobnosti – bývá někdy řazen k levici. Děje se tak především proto, že patřil k předním členům socialistické Fabiánské společnosti a že se netajil sympatiemi k Sovětskému svazu, které neochably ani po návštěvě této země (v roce 1941) a po přátelské debatě s J. V. Stalinem. Zleva naopak bývá kritizován jako stoupenec eugeniky, filosofický idealista či elitista, vyznavač osamělého velikána. Sám Shaw za své inspirátory označoval Nietzscheho, Wagnera a Ibsena – onoho Ibsena, který byl nejen sociálním revolucionářem, ale také rozděloval lidi na „voříščí a pudličí“, tedy na průměrné davy a kultivované vůdce. 1] Základním kamenem Shawovy myšlenkové soustavy, právě tak jako té Nietzscheovy, je evoluce, chápaná nejen biologicky, ale i metafyzicky. Také jeho socialismus (pod způsobou fabiánství) lze nazvat socialismem evolučním namísto revolučního: usiluje o pomalou a nekrvavou změnu prostřednictvím pronikání fabiánů do parlamentu a místních samospráv. Zkrátka pokud Shaw patří k levici, pak značně neortodoxní – a podnětné, jak kacíři bývají.

Continue Reading

Pierre Teilhard de Chardin

Autorka: Juliana R.

Na sklonku první světové války poslal Teilhard de Chardin, toho času sloužící ve francouzské armádě jako sanitář, na rodný zámek pohlednici s hradem. Na rubové straně jej komentoval slovy: „Připadá mi jako hrdé potvrzení nutnosti elity […]. Tyto věže, čnící vysoko nad skálou a nad horskou bystřinou – ty nemohl vymyslet a postavit nikdo jiný než nějaká rasa v silném vědomí, že převyšuje ostatní.“ 1] A dodává: „Musíme se naučit postrádat štěstí malého kroužku, abychom se vždy znovu ponořili do masy a tam pracovali na vytváření nových elit.“

Takové elitářství zdánlivě neodpovídalo povaze myslitele, který ve svých knihách hlásal splynutí všech lidí v jednotu, soustředěnou v bohu. Ale Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955) byl nejen katolickým knězem, nýbrž také aristokratem – ducha i krve, jak celý život dával najevo. V dalších dopisech z fronty tak vyjadřuje pohrdání nad tupou hrubostí venkovanů a některých spolubojovníků („Tato masa je přece sama o sobě hluboce méněcenná a hnusná, nepozoruješ?“ psal sestřenici Margueritě) nebo přemítá, oč by mu „byla milejší země plná zvířat než plná lidí.“ Skutečnost, že při svém misijním působení neprojevil sympatie k bídě nejchudších nebo k „utlačovaným“ rasám, dodnes mate jeho levicové přívržence. „Jsme šokováni,“ napsala sudetoněmecká theoložka Ida F. Görresová, když měla komentovat Teilhardův rozhovor (1946) s existencialistou Gabrielem Marcelem. Teilhard totiž proti Marcelovi hájil nacionálně socialistické experimenty na lidech jako výraz touhy po poznání: „Aby byl člověk člověkem, musí mít všechno lidské vyzkoušeno až do konce,“ sdělil židovsko-francouzskému kolegovi.

Continue Reading