V průběhu několika uplynulých desetiletí povstala z trosek toho, co kdysi bývalo západní civilizací, nová škola idejí. S tím jak se postupně hroutil metanarativ sekulárního humanismu, materialismu a pokroku – jehož nekrologem byla Lyotardova La condition postmoderne (1979, česky O postmodernismu, 1993) – začalo samými základy západního intelektuálního i politického života stále citelněji otřásat podivné, novou silou prodchnuté seskupení nacionalistického a tradicionalistického myšlení. Trumpovo zvolení v Americe, Brexit ve Spojeném království, Žluté vesty ve Francii nebo volně sdružené pravicové evropské strany, jejichž program komentátor Saker shrnul jako „národní sionismus“ – to vše jsou symptomy tohoto vývoje.
Krátký text s černoumnými, ba satanistickými obrázky, v němž se „nelidská“ krutost spojuje s „nadlidským“ přesahem, odkazuje i k zásadnímu vědění Tradice, že „je to duchovní skutečnost, co obklopuje, zahrnuje, obsahuje takzvanou hmotnou skutečnost“ (k tomu konkrétněji viz např.: H. Corbin, Mundus imaginalis, str. 18), a že bezmezno-absolutno „není cílem, nýbrž plodem Já“.
Mamlejev patří k nejvýraznějším ruským spisovatelům přelomu tisíciletí. V souvislosti s ním bývají zmiňováni ruští symbolisté i „klasici“, nejčastěji Andrej Bělyj (Stříbrný holub), Fjodor Sologub (Posedlý) a Dostojevskij (Zločin a trest). Obdržel několik literárních cen a jeho knížky jsou přeloženy do dvanácti jazyků.
Říkáte, že vaše prózy zobrazují realitu včetně jejích skrytých vrstev vymykajících se našemu vědomí nebo i hranicím tohoto světa. V ději se vedle obyčejné skutečnosti, tj. toho, co se mohlo přihodit v souladu s běžnou logikou života, popisují paradoxní, krajní situace, nezměrné propasti lidské duše, metafyzická, ezoterická úroveň našeho žití. Možná tento hlubinný realismus spíš než samy projevy nejrůznějších druhů zvrácenosti způsobuje, že proces osvojování vašich textů ruskou kulturní veřejností probíhá pomalu a jakoby neochotně…
Jean Parvulesco (ᛉ1929 – ᛦ2010) „Náš“ Umberto Eco?
Krátké představení Jeana Parvulesca, od jehož smrti dnes uplynulo devět let.
Jméno Jeana Parvulesca (ᛉ1929 – ᛦ2010) není mimo Francii příliš známé. Žádná z jeho knih totiž nebyla dosud z francouzštiny přeložena, v neposlední řadě kvůli autorovu velice komplexnímu a osobitému literárnímu jazyku. Parvulesco tak zůstává hádankou evropské literatury. Mystik, básník, romanopisec, kritik, znalec politických pletich, revolucionář, přítel a důvěrník řady slavných Evropanů druhé poloviny 20. století (od Ezry Pounda a Julia Evoly až k Raymondu Abelliovi a Arnu Brekerovi), jehož pravá osobnost zůstává tajemstvím. Z Rumuna, jenž ve čtyřicátých letech prchl na Západ, se stal jedním z nejvytříbenějších francouzských stylistů současné poesie a prózy. Ale ať už tvořil tantrické verše, složité okultní romány nebo životopisy svých slavných přátel (zejména Le Soleil rouge de Raymond Abellio – Rudé slunce Raymonda Abellia), jeho pravé poslání zůstávalo neměnné: být „vizionářem“, přímým a podnětným pozorovatelem duchovních sfér, jež se vybraným otvírají za pochmurnou a banální fasádou dnešního odposvátněného světa.
Elvdalština stejně jako švédština má kořeny ve staré severštině (na snímku pohlednice s nápisem psaným elvdalskými runami) Zdroj: TheLocal.se
Autor: Lee Roden
Proč by někdo odjel do Švédska učit se tam starobylý vikinský jazyk na pokraji vymření? Právě na to se Lokal ptal jednoho ze zahraničních studentů nového studijního programu.
Elvdalština (Övdalian/Älvdalska) má jméno jako vystřižené z Tolkienova románu, ale jde o skutečný severogermánský jazyk s asi třemi tisícovkami mluvčích v regionu Älvdalen západošvédského kraje Dalarna.
Alain de Benoist – Být pohanem (obálka prvního vydání z roku 1981)
Manifest pohana ve Věku vlka
Autorka: Ryg Mortys
O knize Alaina de Benoista Být pohanem jsme se mohli dočíst mnohé názory mnoha daleko vzdělanějších osobností, než jsem já. Proto bych se pokusila napsat spíše pár praktických poznámek k Benoistově filosofii a k problémům současného světa, se kterými by dle mého názoru měli být pohané seznámeni.
Benoistova kniha se zabývá převážně kontrastem mezi pohanským a monoteistickým viděním světa, přičemž hlavními monoteismy, které Benoist kritizuje, jsou křesťanství a judaismus. Je to zřejmě z toho důvodu, že v době, kdy byla kniha napsána, neměl islám zdaleka takový vliv na Evropu a západní civilizaci, jako je tomu dnes, ale především proto, že judeo-křesťanské paradigma bylo na staré pohanství naroubováno jako cizí celek a ovlivňovalo Evropu stovky let, včetně mýtu o tom, jak křesťanství polidštilo divochy. Částečně také ukazuje utopicko-náboženské prvky marxismu, jehož ústředním prvkem je dosažení beztřídní komunistické společnosti, kdy zavládne blaho na zemi. Na pomoc si na mnoha místech bere Heideggera, Nietzscheho, Fromma aj., a zejména své vlastní pojetí pohanské filosofie. I když poměrně často odkazuje na Eddy a cituje z nich, pohanství vnímá jako evropský celek, tedy konglomerát vytvořený převážně z antických prvků, Keltů (Galů) a Germánů. Slované jsou tiše vynecháni.
Nyní se již obraťme k pozoruhodným myšlenkám, pro které by měla být tato kniha studována.
Paul Gottfried: „Soudobá levice Západ nenávidí stejně tak pro jeho křesťanské základy, jako pro jeho bělošství, a západní tradicionalisté a reakcionáři tak dost možná budou v tomto boji muset využít jediných náboženských prostředků, jež mají nějakou váhu.“
Poznámka: Tento článek je recenzí nového anglického vydání de Benoistovy knihy Být pohanem (On Being a Pagan, v originále Comment peut-on être païen?), přeložené Jonem Grahamem a redigované Michaelem Moynihanem (Arcana Europe: North Augusta, S. C., 2018). České vydání lze objednat u vydavatelství Sol Noctis.
Autor: Paul Gottfried
Kniha Alaina de Benoist Být pohanem nabízí inteligentní, ale přece jen neúplný obraz pohanství. Dokáže jeho novopohanství obstát proti kulturně marxistickým elitám tam, kde křesťanství dosud selhalo?
Při čtení anglického vydání Comment peut-on être païen?, kterou Alain de Benoist představil už v roce 1981, jsem se nemohl ubránit nostalgickým vzpomínkám. Osud tomu chtěl, že kreativně výjimečně plodného a nesmírně sečtělého autora knihy poměrně dobře znám. Jeho esej „La religion de l’Europe“ jsem četl už v roce 1980, kdy vyšla v de Benoistem vedeném časopise Élements. Tato důležitá esej se posléze stala jádrem jeho zdaleka nejznámější obrany ateismu, jež spatřila světlo světa o několik měsíců později. V roce 1996, kdy vyšly jeho úvahy k pohanství, jež jsou součástí tohoto anglického vydání, jsem je velice pozorně pročetl. Také jsem si dopisoval jak s de Benoistem, tak jeho katolickým konzervativním debatním oponentem Thomasem Molnarem, když roku 1986 společně připravovali ‚débat dialogue‘ na téma pohanství (či novopohanství). Později jsem připravil rozsáhlou recenzi knihy v časopise, který jsem tehdy redigoval, The World and I.
Poprvé jsem jméno Alain de Benoist zaslechl od vedoucího mé disertačnípráce Edgara Polomého při přednášce o starověkém germánském náboženství. V našem věku, ovládaném nejrůznějšími ideologiemi, je Benoist často řazen mezi politické teoretiky „francouzské Nové pravice“, což skutečně je. I letmý pohled rozsah na jeho tvorby však odhaluje myslitele s šířkou a hloubkou intelektu i intelektuálních schopností, jež dalece převyšují typického „teoretika“ našich ponurých časů. Zabývá se tématy od mýtů přes náboženství, ekonomii, folklór až po filozofii. Podle Benoistova názoru (který lze jen sotva klasifikovat jako „pravicový“ v jakémkoli konvenčním smyslu) je choroba Západu (a pro Benoista zejména Evropy) kulturní patologií, nikoliv pouhou politickou krizí. Benoist spatřuje kořeny této nákazy v evropském přijetí židovsko-křesťanského monoteismu a jeho radikálním návrhem léčby je odmítnutí toho náboženství.
Pro mnohé, kteří by jinak s mnohým z toho, co Benoist říká, mohli souhlasit, je toto „řešení“ nepřijatelné. Pokud má však pravdu – a já věřím, že ji má – pak je tato léčba ve skutečnosti vlastně jediná možná. Cokoliv menšího než odmítnutí židovsko-křesťanského monoteismu a obrození naší vlastní indoevropské ideologie by cílilo na pouhé příznaky naší západní nemoci, nikoliv na ni samotnou.
Redakce Délského potápěče mým jménem požádala o vyjádření se k zásadnímu v recenzi načrtnutému rozporu několik osobností . Jako první na výzvu zareagoval zástupce gnostické školy, překladatel Manuova zákoníku a Bhagavadgíty a také autor knihy Kořeny indoevropské tradice, Jan Kozák.
Dvě odlišné představy o zbožnosti: svobodná odpovědnost k vrozenému řádu…
Autor: Karel Veliký
Snad nejvíce překládaný titul z přebohaté autorské bibliografie Alaina de Benoista vychází péčí nového nakladatelství Sol Noctis konečně i v češtině!
Hlavní jeho teze v podstatě znějí: domácí „indoevropské“ pohanské myšlení a cítění bylo na celá staletí překryto a potlačováno cizím myšlením a cítěním „semitským“. Neboli: Mojžíš zvítězil nad Eukleidem, magický Orient nad racionálním Západem, přísné jednobožství nad snášenlivým mnohobožstvím, jednota nad mnohostí, nesvoboda nad svobodou. Skvělá umělecká díla (evropská hudba, architektura, malířství) nevznikla díky křesťanství, ale právě jen svébytnou tvořivostí vynikajících představitelů evropského člověka – stačí se přece podívat, jak se křesťanství dodnes kulturně projevuje v místech svého vzniku anebo na jiných kontinentech. Evropská filozofie, přírodovědy a na nich založená strojová technika pak vznikly přímo proti duchu křesťanství (vždyť ani v pobožnůstkářských USA nikoho nenapadlo nazvat vesmírný program „Jesus“!), duchu, který se s „novým věkem“ (epocha: 1492) začal zvolna vytrácet. Avšak pozor: v posvětštěné podobě, např. právní či ideologické, křesťanské relikty žitý svět nadále mocně ovlivňují.
Jevgenij Golovin s Alexandrem Duginem, Moskva 2003
Jenseits des Nordens, des Eises, des Heute,
jenseits des Todes,
abseits — unser Leben, unser Glück!
Weder zu Lande, noch zu Wasser
kannst du den Weg zu uns Hyperboreern finden:
von uns wahrsagte so ein weiser Mund. *
F. Nietzsche
Rozhovor Alexandra Dugina, šéfredaktora časopisu Elementy s Jevgenijem Golovinem, literárním vědcem, tradicionalistou a básníkem
Alexandr Dugin: Jevgeniji Vsevolodoviči, byl jste prvním v Moskvě i v Rusku, kdo objevil proud evropského tradicionalismu, dosud neznámý pro oficiální (což je přirozené), ale i alternativní kruhy, zabývající se okultismem a mystikou. Díky Vám, již začátkem 60. let, vešla v některých moskevských uzavřených skupinách, věnujících se esoterismu, ve známost taková jména jako René Guénon, Julius Evola, Titus Burckhardt, Frithjof Schuon a také Fulcanelli a Canseliete. Mohl byste povědět něco o své cestě k těmto autorům? Měl jste učitele nebo předchůdce?
Dostali jsme se na historické rozcestí, kde musíme znovu všechno kompletně přehodnotit. Všechny staré úmluvy se rozpadly na prach, stejně jako drtivá většina kdysi platných společenských dohod. Člověk stojí na prahu znepokojivé budoucnosti, která se příliš nepodobá čemukoliv, co známe z dějin našeho druhu. Nemáme tedy na co odkazovat a s čím srovnávat. Naše další směřování se odvíjí od toho, k čemu se přikloníme: buď k souboru horkou jehlou šitých moderních hodnot – anebo k časem prověřeným zásadám, jež nazýváme tradicí.
Jméno Reného Guénona by mělo dnes být všeobecně známé. Už ve 20. letech začal pracovat pro revue Voile d’Isis a tehdy také začaly vycházet první jeho knihy, jež patří k tomu nejzajímavějšímu naší doby. Jejich témata jsou vždy neotřelá, tón poutavý, myšlenkové pochody svižné a pronikavé, závěry vrhají světlo na nečekané spojitosti a usilování o pravdu není ničím zakaleno. Poznání je to natolik fascinující, bohaté a mnohotvárné, že jakmile pochopíte jeho záměr, musíte jej následovat.
Tyto faktory by měly vytvořit příznivé podmínky pro recepci jeho díla. Přestože ale autor vznáší nejnaléhavější otázky naší doby a dostává se hlouběji než kterýkoliv jiný ze současných myslitelů – s výjimkou ruské emigrace (Merežkovskij, Ivanov, Berďajev, Uspenskij) – zůstává i skoro deset let po vydání Krize moderního světa a Autorité spirituelle v podstatě neznámý.
Jen Leopold Ziegler a Giulio Evola se ovlivněni Guénonem vydali s rozhodností na cestu, již dříve či později musí podniknout každý, nebo se jí alespoň zabývat. Jeho díla mají neocenitelnou hodnotu. Má četné následovníky a jednomu z nich, André Préauovi, se v čínském komentáři k Tajemství zlatého květu na pár stránkách podařilo uspět tam, kde selhaly tři generace badatelů v osmdesátiletém období od Maxe Müllera po Richarda Wilhelma: ve snaze pochopit a vysvětlit starověkou čínskou společnost. Dílo stojí také v protikladu k C. G. Jungovi, jehož komentáře k Tajemství zlatého květu lze takřka úplně ignorovat.
Milan Špinka připomíná kolumbijského kontrarevolučního myslitele
Knihovna je obrovská: obsahuje více jak třicet tisíc svazků. Malá okna sem propouštějí jen nepatrně světla. Jediným vybavením je velké kanape a křesla. V rohu stojí plynová kamínka. Police od podlahy ke stropu jsou plné starých, luxusně vázaných krásných knih. Ten, komu knihovna patří, měl sen, který se stal skutečností: celý život tráví mezi svými knihami. Nemusí pracovat: peněz má dost. Do praktické politiky se neplete, i když o nabídky dělat velvyslance nebo prezidentského poradce nebyla v jeho případě nikdy nouze. Neláká ho ani kariéra vědce na některé z univerzit. Jeho knihovna a úzký kroužek přátel, toť vše, co k vyššímu životu potřebuje. Nicolás Gómez Dávila je přesvědčený katolík, arcireakcionář a zarytý nepřítel demokracie. V osamělosti si libuje: „Boj proti světu musíš vést v osamění. Kde jsou dva, tam je zrada.“
Nicolás Gómez Dávila se narodil 18. května 1913 v kolumbijské Bogotě do rodiny bohatého továrníka a bankéře. Jeho otec soudil, že skutečné vzdělání se synovi může dostat pouze v Evropě, a tak jej krátce po skončení první světové války odvezl do Paříže. Tam však chlapce okolnosti upoutaly na celé dva roky na lůžko. Nakonec to ani nebylo neštěstí, naopak: otec mu namísto školy zaplatil soukromé hodiny u klasických filologů a filosofů a ti u něj podnítili celoživotní zájem o klasickou literaturu.
Jazyk slouží k tomu, aby nám poskytl mapu abstraktní reality. Z toho důvodu slouží politická terminologie k dosažení účelu politiky, a tím je dle Carla Schmitta „umění rozeznání a neutralizování nepřítele“. Jinými slovy zakládá dichotomii přítele a nepřítele. Abyste měli politického nepřítele, musíte mu dát jméno. S takovými dualistickými tendencemi našeho abstraktního myšlení není divu, že rozsáhlé spektrum možných politických postojů je rozťato na dvě půlky universálními pojmy pravice a levice.
Praktická aplikace levicové nebo pravicové politiky je jakákoli, jen ne statická: dokonce i jejich nejzákladnější ideje se, zdá se, mění z generace na generaci. Není mezi nimi žádný usmiřující střed: alespoň ne žádný, co by byl stálý. Jsem přesvědčen o tom, že hegelovská dialektika, dichotomie teze a antiteze, jež jsou překonány syntezí, tu vůbec nenachází uplatnění. Hegelovská dialektika snad může řešit vysoko abstraktní filosofické problémy, jestli je k tomu použita těmi několika lidmi, co jsou k tomu kvalifikováni, ale nemožno ji uplatnit pokoušíme-li se porozumět dynamice parlamentních demokracií.
Julius Evola byl italský esoterik a filozof, jeden z nejvýraznějších myslitelů tradicionalistického proudu Reného Guénona. Jeho myšlenky výrazně ovlivnily moderní Novou pravici, radikální tradicionalismus i hnutí tzv. neoreakce (NRx).
Evola věřil v platnost hinduistické doktríny o čtyřech jugách, podle níž v současnosti žijeme na konci duchovně nejúpadkovějšího z těchto věků, kalijugy či temného věku. Ve zlatém věku – satjajuze – však existovaly tradiční společnosti uspořádané organicky podle transcendentních zásad. Touto optikou spojení s transcendentnem pak Evola posuzuje stav moderní společnosti, politiky, války či světových náboženství.
V následujícím stručném průvodci jsou Evolovy v angličtině dosud vydané knihy rozřazeny do tří hlavních kategorií: všeobecný úvod do Evolova myšlení, jeho postoje k náboženství a nakonec i politice. V závěru pak naleznete odkazy na další Evolovy spisky, články o radikálním tradicionalismu na webu Aristocrats of the Soul a další online zdroje relevantní pro studium Evoly.
Autorka: Olena Semenjaka
Národní univerzita „Kyjevsko-mohyljanská akademie“
I. Black metal: subkultura nebo kontrakultura? Metodologické základy šetření
Black metal sdílí osud všech značně složitých a mnohostranných jevů, překračujících úzkou žánrovou identitu, a podobně jako Hegelův filozof dokáže „uchopit dobu podle myšlenky“, vždy v předstihu před svou dobou: ať už přijetím či totálním odmítnutím duchovních základů epochy. Oboje si ovšem žádá schopnost nadhledu. Jakožto nezpochybnitelný produkt modernity black metal současně odsuzuje moderní svět k smrti: nikoliv pouze ve vztahu ke křesťanství, ale proto, že jde o velké „proti“ všemu, čemu průměrný člen západní společnosti přikládá hodnotu: od konvenčních představ dobra a krásy až po metafyzickou podstatu samotného Bytí. Jinými slovy je tak black metal už na první pohled ztělesněním aktivně nihilistické fáze v metafyzickém procesu přehodnocení všech hodnot, vyhlášené Friedrichem Nietzschem.
Další z příspěvků do rubriky Kritické texty – druhá část přednášky Umberta Eca Ur-Fascism z roku 1995
Esej Umberta Eca s názvem Věčný fašismus popisuje klíčové znaky fašistického přemýšlení. Ne vždy je snadno rozpoznatelné, ale tím více je potřebná ostražitost. Vojtěch Pícha předkládá zásadní pasáže Ecova textu.
Umberto Eco pronesl přednášku Věčný fašismus (Ur-Fascism) na půdě newyorské Columbia University před více než dvěma desetiletími. Po nedávné Ecově smrti si v našich médiích v záplavě panychid všiml tohoto ur-textu jen Saša Mitrofanov, snad proto, že sleduje zdroje ruské.
Rusové jsou totiž skrze svou aktuální trpkou politickou zkušenost na věčný fašismus velmi citliví a text koluje ruským internetem v nejrůznějších ideologických prostředích – od liberálně-opozičního po libertárně-anarchistické.
Svoboda se v našich společnostech stala kultem, fetišem a modlou; axiomaticky se jedná o konečný cíl Člověk, stejně jako jím kdysi měla být spása duše. Slovo se viditelně objevuje na národních měnách; rituálně se jej znovu a znovu dovolává žargon obou (amerických – pozn. DP) politických stran, které se samozřejmě označují za jediné pravé ochránce Svobody proti té druhé; a veškerý přípustný politický diskurz i debata se točí kolem otázky, jak docílit co největší míry svobody coby nejvyššího – a vlastně jediného legitimního – cíle veškeré legislativní snahy
Čím přesně ona Svoboda má být, není vždy úplně dobře patrné – jisté však je, že my na Západě ji máme, díky čemuž jsme korunou veškerého Stvoření a vrcholkem lidské evoluce, zatímco naši zaostalejší bratranci na Východě, kteří se dosud plně nevzdali svého barbarství a pověr, i nadále úpí pod tíhou despocie. Že bychom pak této despocii měli vyhlásit válku a zničit ji, i kdybychom při tom měli sami zemřít, aby mohli všichni požívat sladkých plodů Svobody, jež lze na každý pád získat jedině v tomto životě, pak nejen že dává smysl, ale je natolik zjevné, že případný pochybovač by se takto okamžitě odkopal jako šílenec či nemorální člověk.
Kousek od virginského Lynchburgu se odehrává zvláštní a dost možná jedinečný experiment. Už skoro deset let se tam partička mladých divochů pod vedením svalnatého Paula Waggenera s antracitově černým koňským ohonem dlouhých vlasů pokouší položit základy způsobu života, který by byl ekologicky udržitelný, v souladu s přírodou, soběstačný, fyzicky i duchovně aktivní a hlavně žitý jako součást společenství.
Jasně, podobně formulovaným popisem nevyhnutelně lákají propagační materiály, brožurky a webové stránky všemožných ekologických, o návrat k půdě a vytvoření společenství usilujících organizací z celého světa. Waggenerova parta – Vinlandští vlci – se od nich však v mnohém liší: Jsou městští, rozhodně to nejsou pacifisté, praktikují germánský šamanismus a volný zápas ve stylu MMA. Vlastně v mnohém připomínají spíš motorkářský gang.
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině židovskýchemigrantů z Maďarska narodil Paul Gottfried. Tento filozof, spisovatel a historik patří mezi nejvýraznější představitele amerického paleokonzervatismua velkou část své kariéry věnoval kritice neokonzervatismu. Jako mentor Richarda Spencera také patří k duchovním kmotrům alternativní pravice.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
Nejnovější komentáře