Délský potápěč

Zadržení neofašistů – mladičkého Stefana ukazuje šipka. Později tuto dobu zhodnotil takto: „V mladických letech jsme v komunistovi ze sousedství viděli svého nepřítele. Taková hloupost! Moc je úplně jiná věc, nadnárodní, jako Mezinárodní světový fond, Světová banka a globální obchod.“ (v černém roláku a dioptrických brýlích Mario Merlino)

Autor: Karel Veliký

– se svázanými křídly; z Říma na Altiplanu!

Stefano Delle Chiaie, bombardiere di Roma! Novináři bez zodpovědnosti ho spojují snad se všemi největšími italskými bombovými atentáty od konce šedesátých let (Piazza Fontana) do začátku osmdesátých (Bologna). Měl se tak podílet na tzv. „strategii napětí“ a kontrarevoluční „infiltraci levice“. Při pokusu „černého knížete“ Borgheseho o státní převrat („Golpe Borghese“) v prosinci 1970 údajně velel coby jeho „dauphin“ padesátičlennému komandu, které již i tajně (v noci) obsadilo ministerstvo vnitra; v létě téhož roku měl pomáhat rozdmýchávat lidovou vzpouru v Reggio Calabria. V politickém exilu byl prý činný ve frankistických jednotkách bojujících proti („teroristickému“) separatismu ETA, poté působil při několika jihoamerických vojenských vládách, včetně té generála Pinocheta, coby žoldnéř a politický poradce. Tento expresivní mediální obraz, vymalovaný senzacechtivostí či stranickostí tisku s jeho bezohledným cynismem i bezmyšlenkovitou lhostejností, záhy pronikl do odborných prací o politickém extremismu a udržuje se v něm dodnes, třebaže po několika soudních procesech, z nichž „římský bombarďák“ nakonec vyšel s osvobozujícím rozsudkem, jeho (krvavé) barvy i (černé) tahy značně vybledly. Nicméně na wiki nálepka „black“ či „neo-fascist terrorist“ drží přepevně a pro orientaci lidiček v ustavené soustavě to postačuje. Naše črta bude podstatně střízlivější, věcnější, až na závěr její monochrom bez tajemství zabarvíme delší osobní vzpomínkou portrétovaného.

Continue Reading

Gabriele Adinolfi byl spoluzakladatelem Třetí pozice (Terza posizione)

Ke stavu, podobě a úkolům současného aktivismu

Od „mojí“ doby [sedmdesátá léta] se svět změnil, hlavně společnost. Žili jsme prakticky na ulici, měli jen dva černobílé televizní kanály, všichni se dívali na tytéž věci a cítili se do nich zapleteni. Všichni jsme žili v očekávání, že se něco změní, že se budeme víc podílet na osudu našich národů; každý se, tak či onak, nesmířil s nespravedlností.

Dnes je situace jiná, obrátila se. Světové panorama se převrátilo vzhůru nohama, a to jak v dobrém, tak ve zlém: pád Berlínské zdi, zhroucení komunismu, postupné vynořování se evropského mocenského pólu.

Ale ani společnost už není stejná: jsme svědky dalšího rozdrobování a rozštěpování sociální struktury. Žijeme stále víc ve virtuální dimenzi, v zajetí logiky spektáklu a trhu [viz G. Debord – Společnost spektáklu].

Pouliční demonstrace, „mobilizace v terénu“, měla v „mé“ době smysl, dynamiku a byla součástí projektu. Byl to i důsledek dlouhodobé a konkrétní činnosti. Jenže jak dnes nesdílet názor Oresta Scalzona [jeden z it. vůdců „rudého dvouletí“ 1968/69], který se obává, že v globalizačním cirkusu mohou antiglobalisté hrát pouze roli klaunů či akrobatů? Být militantem přece znamená i vyhýbat se směšnosti a karikování sebe sama. Tragédie se nesmí stát fraškou.

Continue Reading

Da Jeune Europe alle Brigate Rosse (Società Editrice Barbarossa, 1992). Tato krátká publikace se zabývala vztahem mezi Jeune Europe a maoistickou krajní levicí, kdy se staré kádry JE ocitly v řadách Rudých brigád na nejvyšší úrovni.

Autor: Yannick Sauveur

Hnutí Jeune Europe pod vedením Jeana Thiriarta (1922-1992), bylo zřejmě nejúspěšnějším pokusem o vytvoření autenticky nadnárodního evropského hnutí. Thiriart byl obráncem myšlenky Historické strany, „osvícené skupinky, předvoje, skupiny schopné zrodit národ“. Strana předchází národu (či společenství se sdíleným osudem), který chce vytvořit – evropskému národu. Od roku 1962 se buňky Jeune Europe začaly šířit po celé Evropě a dokonce i za její hranice. Vliv Jeune Europe byl však dosti okrajový, zejména s ohledem k početní slabosti jejich struktur. „JE“ byla také kvůli aktivní podpoře OAS zakázána ve Francii. Jen belgická a italská větev se tak dočkaly své chvíle na slunci.

U italské sekce organizace Jeune Europe ale lze oprávněně mluvit o relativním úspěchu jak v oblasti akceschopnosti a organizovanosti jejích struktur, tak originality nastolovaných témat. Za úspěch lze považovat také její vytrvalost, italská pobočka zůstala totiž funkční nejdéle, až do roku 1970.

Následují studie o Giovane Europa („Mladá Evropa“) je předložena v de facto původním znění z roku 1980, s výjimkou několika drobných úprav a nových informací.

Zrození Giovane Europa-Continente

Giovane Europa se zrodila na „na pravici“. Jeune Europe ve skutečnosti vzešla z Giovane Nazione. Inspirace francouzskou organizaci Jeune Nation a jejími zakladateli, bratry Jacquesem a Pierrem Sidosovými, je očividná, na jižní straně Alp byli totiž velice populární.

Giovane Nazione začala jako studentská organizace založená Pierfrancem Bruschim (*1940) a Renatem Cinquemanim. Její první interní věstník vyšel v listopadu 1962 a do listopadu následujícího roku jej pak následoval další tucet vydání.

Vidíme v nich neoficiální pochvalné zmínky o „soudruhu Renatu Curciovi,“ který šéfoval Giovane Nazione (mládežnická organizace Italského sociálního hnutí /MSI/ – pozn. DP), jak se dozvídáme z vnitřních bulletinů hnutí (vydání č. 4 a 5 z února a března 1963), a který se o několik let později stal velitelem Rudých brigád. Renato Curcio tehdy patřil ke skupině Albenga a vedení Giovane Nazione ho chválilo za dokonalou organizaci, řízení činnosti uvnitř skupiny a také provedení „překladu z našeho evropského tisku“. 1]

Continue Reading

In Memoriam Jean Thiriart (1922-1992) 1]

Autor: Jean Thiriart

Evropský konstrukt zrozený z Římských smluv (25. 3. 1957) by se měl rozvinout v evropský stát. Tento počin má svou nezpochybnitelnou cenu, a proto bychom jej neměli ve jménu jistých forem sentimentality odsuzovat. Evropský společný trh je dobrá věc, problémem jsou však značně omezené ambice projektu. Snaží se přijít se státními strukturami, což je současně příliš moc i příliš málo: Evropy bude dosaženo teprve, až bude státem i národem, tedy až bude mít strukturu i povědomí.

Jsme v historii první a jediní, kdo projevil vůli ji uskutečnit. Z našeho komunitaristického proudu vůbec poprvé vyrostl koncept evropského nacionalismu. Ten se podstatně, vlastně naprosto zásadně, liší od idejí evropské hegemonie (ať už to byla Napoleonova nebo de Gaulleova francouzská Evropa či Hitlerova Evropa německá) i Evropy nezávislých vlastí. Rozdíl mezi Evropským státem a evropským národem se pak podobá dichotomii anorganického a organického, hmoty a života, chemie a biologie, atomu a buňky.

Continue Reading

Autor: Jean Thiriart

K evropskému komunitarismu jsem toho už napsal poměrně hodně.

Rozbor je však neustále možné vylepšovat, a jelikož při práci narážím na nové a důležité otázky, mohu nyní s odstupem říci, že jsem kladl snad až přílišný důraz na fenomén kapitálu, konkrétně „třídní spolupráce“ starých a unavených evropských plutokratů s velmi mladými a dynamickými plutokraty americkými, kteří navíc mají rozhodující teritoriální výhodu v podobě Státu-Velmoci.

Jakási sešlost a zkostnatělost našich evropských kapitalistů oproti jejich americkým bratrancům je jejich hlavní nevýhodou. Američanům hrají do karet také ekonomicko-demografické činitele: kolektiv 250 milionů lidí bez celních bariér; to je pro nás dalším handicapem. Od roku 1945 evropská plutokracie ochotně přijímá americkou nadvládu, neschopná či neochotná bránit své postavení. Kdyby kancléř Hitler vyhrál válku, stejně ochotně by přijala dominanci německou. Toto je velice důležité: nemůže být žádná evropská politika, dokud bude politická třída lokajsky posluhovat Spojeným státům. V tom spočívá velký švindl této atlanticistické Evropy, její zatažená ruční brzda. Opírá se třídní spolupráci evropské a americké plutokracie, přičemž ta evropská je americké podřízena.

Continue Reading

Jean Thiriart na setkání Jeune Europe

Autor: Christian Bouchet

Jméno Jeana Thiriarta je známé jen nemnoha Francouzům. Přesto se v letech 1960-1969 prostřednictvím své celoevropské organizace Jeune Europe a měsíčníku La Nation Européenne ocitl v čele prvního – a dosud nepřekonaného – pokusu o vytvoření evropské revoluční nacionalistické strany a ve svých spisech jasně vymezil dnešní doktrinální korpus nezanedbatelné části evropských nacionalistických hnutí

Continue Reading

Ernesto coby „národní revolucionář“ v polovině 80. let.

Autor: Karel Veliký

O Ernestovi se toho český čtenář z domácí i překladové literatury zatím příliš nedozví. Kterýsi sovětský autor ho kdysi zmínil coby zakladatele „praporů smrti“, Národní myšlenka před lety psala, že „španělská Nueva Europa ústy svého vůdce Ernesta Mily odmítá demokracii a egalitarismus a prosazuje důsledný hierarchický model inspirovaný doktrínami Julia Evoly“, americký „revolverový“ žurnalista mu pak – dosti pochybně – připsal tuto větu: „Západní společnost je jako diamant. Ten je velice tvrdý a téměř nerozbitný. Ale vyvinete-li dostatečně silný tlak na přesně vypočtené místo, pak pukne.“ 1]

I těchto pár řádků však stačí, abychom o tomto muži chtěli znát víc. Hlavním zdrojem nám bude španělská Metapedia. Ta udává, že Ernesto Milá Rodriguez se narodil v roce 1952 v Barceloně a „je španělským politickým bojovníkem, redaktorem a spisovatelem“. Do politické činnosti se vrhl v roce 1968, v sedmnácti. Od té doby působil v celé řadě organizací, skupin i kroužků. Aktivní je podnes.

Continue Reading

Přesahy aneb L‘ altro Che. Ernesto Guevara mito e simbolo della destra militante.

Autor: Rexhino Abazaj

Po rozhovoru s italským filozofem Diegem Fusarem, otištěném v posledním čísle Libero, jsem si musel položit otázku, proč levicový magazín někomu takovému popřává sluchu.

Doktor filozofie dějin Fusaro působí v Miláně. Vydává knížky u nejprestižnějších vydavatelství a pravidelně se objevuje v televizi. I když je skvělý řečník, nedokáže jeho talent zakrýt politické přesvědčení.

Tradiční nakladatelství italské levice Feltrinelli svěřilo Fusarovi monografii Antonia Gramsciho – nikdo si však už podle všeho nevšímá, že Fusarův Gramsci je protivědecký nacionalista, přímo spojený s teorií pravicového gramscianismu Alaina de Benoista ze 70. let.

Překrucování díla marxistických teoretiků se zdá být Fusarovým nejoblíbenějším koníčkem. V jednom ze svých článků se pokouší naverbovat Lenina do protievropského tažení na obranu buržoazního národního státu. Nemusíte být zrovna marxista-leninista, abyste věděl, že Lenin rozhodně nebyl fandou buržoazních národních států. Fusaro v pasážích o národě a národním státu zůstává vágní – užívá nejasných formulí, nejčastěji výpůjček od Gramsciho. Jak totiž ten poznamenal ve svých Sešitech z vězení, naše perspektiva by nepochybně měla být internacionální, výchozí bod však musí být národní.

Continue Reading

Jean Thiriart

Autor: Edouard Rix

Vášnivý čtenář Hobbese, Machiavelliho a Pareta, Belgičan Jean Thiriart (1922-1992), zakladatel panevropského hnutí Jeune Europe (Mladá Evropa) byl zastáncem teorie Velké Evropy od Galway až po Vladivostok.

Narodil se v roce 1922 v belgickém Liège do liberální rodiny a již od svých mladých let byl militantem v řadách extrémní marxistické levice – byl členem Jeune garde socialiste a Union socialiste antifasciste. V roce 1939 vítal pakt Molotov-Ribbentrop s nadšením: „Nejkrásnějším, nejvzrušujícnějším obdobím mého života byl německo-sovětský pakt.“ Protože pro něj „národní socialismus nebyl nepřítelem komunismu, nýbrž konkurent.“

Od jedné války k druhé

V roce 1940, když bylo Thiriartovi osmnáct let, se přidal do organizace Amis du Grand Reich allemand (AGRA – Přátelé Velkoněmecké říše), která sdružovala ve francouzsky mluvící okupované části Belgie sekulárně a socialisticky orientované podporovatele kolaborace – ne rexisty. Rovněž byl členem Fichte Bund (Der Deutsche Fichte-Bund – národně bolševické hnutí, které bylo založeno v roce 1914 v Hamburku). Po konci války byl odsouzen k třem letům vězení a vzdal se veškerých politických aktivit.

Continue Reading

Recenze Michaela O’Meary na knihu Charlese Lindholma a José Pedro Zúquetea The Struggle for the World: Liberation Movements for the 21st Century.

Globalizace, založena na celosvětové transnacionalizaci amerického kapitálu a celosvětovém vnucení amerických tržních vztahů, v kombinaci s novými technologiemi a otevřenými hranicemi, nejen změnila národní ekonomiky po celém světě, ale i podnítila vznik závratného množství levicových i pravicových opozičních hnutí. Ty, navzdory jejich odlišným ideologiím a cílům, usilují o obranu domorodých nebo tradičních identit před etnocidálními následky „tržní ekonomiky“.

Mezi velkým množstvím literatury o globalizaci a různých antiglobalistických hnutích je kniha Charlese Lindholma a José Pedro Zúquetea – The Struggle for the World (Zápas o svět) první, která pohlíží dále za konkrétní politické zatřídění. Zdůrazňuje to, co mají tyto [protichůdná] hnutí společného – spasitelský, identitární a populistický charakter.

Levicová a pravicová politika antiglobalistů, včetně „třetí pozice“, není v žádném případě opominuta. Je pouze podřízena tomu, co Lindholm a Zúquete chápou jako významnější – spasitelský – rozměr. V tomto duchu na ně odkazují jako na „hnutí úsvitu“ (aurora movements). Hnutí, která přislibují osvobozující úsvit od nihilistické temnoty, která má původ v univerzalismu a neoliberálním tržním hospodářství.

Continue Reading

Christian Bouchet

Rozhovor Christiana Boucheta pro švédský identitární blog Oskorei

Christian Bouchet je jeden z nejvýznamějších a nejzajímavějších evropských myslitelů. Je vedoucím představitelem evropského národně-revolučního (RN) proudu, v současnosti působí jako člen Front National a rovněž je v pozadí internetového zpravodajského portálu Voxnr.com. Blog Oskorei je hrdý na to, že s ním může přinést rozhovor.

Zájem a vědomosti o francouzských a evropských politických hnutích jsou ve skandinávských zemích na vzestupu. Nicméně je toto povědomí stále ve svém počátečním stadiu. Mohl byste se představit pro čtenáře, kteří vás doposud neznají, a zároveň říci i něco o vaší minulosti?

Povoláním jsem učitel. Pocházím z rodiny, jejíž zapojení na „špatné straně“ se dá vystopovat zpět až do časů Francouzské revoluce a povstání ve Vendée. A tak bylo jen přirozené, že jsem se v rámci rodinných tradic v roce 1969, kdy jsem se začal politicky angažovat, přiklonil na „špatnou stranu“. Co mě však od této rodinné tradice odlišovalo bylo to, že moje rodina byla spjatá s roajalistickým a reakcionářským proudem, zatímco já jsem rychle vstoupil do revolučního nacionalistického hnutí.

A tak jsem od počátku 70-tých let působil jako militant v různých RN organizacích, které v té době vznikly: Organisation Lutte du Peuple, Groupes nationalistes révolutionnaires Françoise Duprata, a poté Mouvement nationaliste révolutionnaire. Nejdřív jsem začal prostě, jako aktivista, poté jsem se stal místním organizátorem a nakonec, v polovině 80tých let, jsem se zapojil do tohoto ideologického směru na celofrancouzské úrovni. Byl jsem postupně generálním tajemníkem hnutí Troisième voie, Nouvelle résistance a Unité radicale a jedním z vůdců panevropského hnutí Front européen de liberation.

Continue Reading

Christian Bouchet

Můžete našim čtenářům poskytnout krátký náhled do historie francouzského revolučního nacionalismu, zvláště pak s ohledem na vaše působení v kruzích Třetí pozice (Troisieme voie – TV)?

Revoluční nacionalismus má své kořeny v radikálním levicovém proudu Francouzské revoluce, jenž byl ztělesňován muži jako Jacques Hébert, Jean-Paul Marat nebo François-Noël (Gracchus) Babeuf. Poté se tyto myšlenky projevovaly v rámci blanquistického hnutí vzniknuvšího po pádu francouzské Komuny z let 1870-1871. Tito militanti byli zároveň socialisty i nacionalisty. V období sklonku druhého císařství byly tomuto myšlenkovému proudu vlastní antikřesťanské postoje, antisemitismus a darwinistická eugenika.

Za časů boulangerismu a Dreyfussovy aféry došlo k rozkolu mezi levicí a nacionalistickými seskupeními. Po První světové válce vzniklo několik revolučně nacionalistických a fašistických hnutí, jmenujme například Le Faisceau vedené někdejším čelním anarchistou Georgesem Valois, Parti Fasciste Revolutionaire, Parti Populaire Francais, jejímž vůdcem byl bývalý komunista Jacques Doriot a Rassemblement National Populaire, jemuž předsedal bývalý socialistický předák Marcel Déat. Všechno však bylo utopeno v krvi prostřednictvím takzvaného osvobození Francie Spojenci. Tisíce lidí bylo zabito při řádění lůzy nebo odsouzeno k smrti lidovými (de facto komunistickými) tribunály, stačilo, že jste byl fašistou, monarchistou, pravičákem, atd. Odsouzení k smrti potkalo i mého dědečka (dodnes děkuji bohům, že nakonec nebyl zastřelen) a celá moje rodina byla uvržena do vězení.

Continue Reading

Autor: Ettore Vernier

Předmluva autora ke stati Italská sociální republika: k problematice třetí cesty II. 1)

V posledních letech, poté co se stalo stále zřejmějším, že ani kapitalismus ani komunismus nejsou s to opanovat hluboko sahající ekonomickou, politickou a morální krizi, která je přečasto bagatelizována pouze jako krize růstu, se zintenzivnila – inspirována Pražským jarem 1968 a populistickým Perónovým socialismem – diskuse o koncepsi třetí cesty. Určujícím znakem třetí cesty přitom je, že se „liší jak od cesty tradičně-kapitalistické (jakákoli iniciativa vychází ze soukromého kapitálu a zahraničních investic při striktním zachovávání stávajícího sociopolitického rámce), tak i od forsírované industrializace komunistické observance (jakákoli iniciativa vychází ze stranické byrokracie za použití předsocialistických pracovních a kontrolních metod, upřednostňování nové vrstvy specialistů a vyloučení politických i sociálních svobod).“ 2)

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Pohyby na politických scénách nejen doma v poslední době nutí k otázce, nakolik je v dnešní době platné rozdělování politického prostoru na střet mezi pravicí a levicí. Jsme svědky mnohdy zajímavých jevů. Nedávno padnuvší pravicový kabinet varuje před nebezpečím vlády levicové, ale sám svůj pravicový program vyšperkoval tolika novotami, že se od tezí současných socialistů příliš nelišil. Francouzský prezident, považovaný za tvrdého liberálního pravičáka, předvádí etatistické orgie. Američtí hardcore liberálové spolupracují s paleokonzervativci proti intervencionistickému diskurzu svých neoliberálních a nekonzervativních kolegů. A nakonec spousta nonkonformních, především mladých publicistů a politických aktivistů, si začíná silně notovat s některými ryze post-moderními intelektuály v kritice jednostranné politiky Spojených států, lidskoprávního univerzalismu a globálního kapitalismu, ačkoli typické levicové zásady (přerozdělování, regulaci, egalitarismus) nevyznávají. Mění se orientace dělících linií?

Continue Reading