Délský potápěč

Josiah Tattnall, Jr. (14. června 1794 – 14. června 1871)

Autor: Lawson Wellborn

Jméno Josiaha Tattnalla mladšího dobře znají nadšenci do námořních dějin a studenti „války mezi státy.“ Svého času se těšil tak vysoké úctě, že po něm ve 20. století byly pojmenovány hned dvě americké válečné lodě. Dnes se však ocitl v nemilosti dějinného soudu: Upřednostnil totiž rasu a krev před politikou, nejprosluleji za druhé opiové války v Číně. Co mu kdysi zajistilo obdiv celé Británie, by z něj dnes učinilo páriu.

Josiah Tattnall, Jr. se narodil roku 1794 na plantáži Bonaventure nedaleko georgijského Savannah. Georgia byla nejmladší z třinácti kolonií, vznikla teprve roku 1732, pouhých 44 let před Deklarací nezávislosti.

Jeho otec Josiah starší v počátcích Americké války za nezávislost zůstal věrný koruně, nechtěl však prolévat krev svých příbuzných z Georgie. Rodina se tedy přesunula do Británie, kde Tattnal (Sr.) studoval na Etonu. Dostal nabídku důstojnické hodnosti v Královském námořnictvu, kterou však odmítl. Tattnall starší se nakonec rozhodl přidat ke svým v Georgii a ke konci války za nezávislost pod generálem „Šílencem“ Anthonym Waynem pomáhal vyhnat Brity z Georgie.

Continue Reading

Autoři: F. Roger Devlin & Richard B. Spencer

O rase se toho už namluvilo tolik, že mnohým při každé další zmínce o ní těžknou víčka nebo se dokonce lehce zvedá žaludek. Většina těchto „debat“ však sestává především z nesplnitelných přání, navzájem se vyvracejících tezí a nepokryté zlé vůle.

Jistě to dobře znáte:

Všechny rasy jsou si navzájem rovné, ale běloši ty ostatní utlačují… rasa ale vlastně vůbec neexistuje – a proto musíme usilovat o dosažení větší rasové rozmanitosti!

Je tedy velmi snadno pochopitelné, proč je tolik lidí z celé problematiky zmatených a znechucených – především mezi bělochy, na jejichž bedra je kladen lví podíl viny a nepřátelství.

Jde to ale i jinak.

Continue Reading

Zástupci Agudath Israel v Bílém domě.

Autor: Nathan Guttman

Jednou z mnoha změn zavedených novým prezidentem ve snaze zvrátit kroky svého předchůdce bylo i to, že Bílý dům prezidenta Trumpa přestal zveřejňovat záznamy o návštěvnících. Kdyby ovšem zůstaly veřejné, odhalily by, jak zásadní proměnu vneslo prvních sto dní Trumpova vládnutí do vnitřní mocenské struktury 1] židovského společenství.

Continue Reading

Coby nejmladší dcera Jean-Marie Le Pena, zakladatele francouzské pravicové strany Front National, vyrostla Marine Le Penová ve světě politiky a už od svých 13 let se účastnila otcových politických kampaní. Vystudovaná právnička vyhrála své první volby do místního zastupitelstva v roce 1998 a v roce 2011 nahradila svého otce ve vedení strany. Brzy poté se od jeho extrémnějších postojů distancovala, aby ho nakonec – když zopakoval svá slova, že holokaust byl „detailem“ historie – dokonce ze strany vyloučila. V posledních měsících v ovzduší ovládaném evropskou migrační krizí, kdy všichni dosud mají v živé paměti teroristické útoky v Paříži a Nice a hlasování o Brexitu, jde její nacionalistická, euroskeptická a protiimigrační vize na dračku. Nedávné průzkumy jí přisuzují první místo mezi kandidáty na prezidentský úřad, když ji dotázaní dávají před úřadujícím socialistou Françoisem Hollandem přednost v poměru dva ku jedné. Le Penová v září (2016, pozn. DP) v Paříži poskytla rozhovor zástupci šéfredaktora čtvrtletníku Foreign Affairs Stuartu Reidovi.

Continue Reading

Make AIPAC Great Again!

Autor: Kai Murros

Hospodářskou politiku bude diktovat korporátní Amerika – na prodej tak bude v podstatě všechno. Přijdou daňové úlevy pro bohaté, osekávání aparátu federální vlády – co zbude, bude zprivatizováno a sloučeno s korporátní Amerikou (což bude v širším časovém horizontu pozitivní, protože jediným způsobem jak toto monstrum porazit, je aby začalo požírat samo sebe). Američanům tak drahé občanské svobody převezme kapitalistický moloch – pochopitelně potichu a bez odporu… Koneckonců – co je dobré pro byznys, je dobré i pro Ameriku.

USA stojí a padají s kapitalismem. Převzetí korporátním světem je nedílnou součástí smrtelných křečí USA. Ameriku nemůže nikdo porazit, to dokáže jen Amerika samotná – a právě tak se také stane.

Přijdou nevýznamná, symbolická vítězství pro „konzervativce“ v morálních otázkách a přijdou také hurávlastenecká válečná dobrodružství za hranicemi – tyto války Trumpovi pomohou vydobýt si lásku a uznání nejen liberálních médií, ale bohužel také chudších bělochů. Válka je všechno, čeho se od Trumpa tato skupina dočká, přijme to však s uspokojením a ochotně.

Continue Reading

Autor: Croix

V únoru tohoto roku došlo k podpisu Memoranda mezi ruským podnikem Rosněfť a National Oil Production, což  je libyjská národní ropná společnost. Tento dokument je všeobecnou dohodou o navázání vzájemné spolupráce v oblasti průzkumu ložisek a těžby ropy (současná úroveň těžby libyjské ropy činí 0,6 milionu barelů denně, přičemž v roce 2011 před svržením režimu Muammara Kaddáfího to bylo 1,6 miliónu). Vstup Ruska do boje o těžební práva na libyjský plyn a ropu, do kterého už jsou zapojeni všichni nejznámější giganti oboru z kontinentální Evropy, Velké Británie a Spojených států amerických, vzbudil velice nelibou reakci Západu. Britský ministr obrany Fallon se ostře ohradil vůči vstupu ruské společnosti do soutěže o libyjské ropné a plynové zdroje, když tento krok označil za ruské „testování reakce NATO.“

Continue Reading

Některé Trumpovy pověstné tweety začínají připomínat bumerang.

Autor: Michail Chazin

Poslední dobou mají moji čtenáři mnoho otázek ohledně vztahů Trumpa a „finančníků.“ Tyto dotazy narostly v souvislosti se vstupem představitelů banky Goldman Sachs, která je považovaná za základnu finančníků, do Trumpova týmu a se zrušením řady omezení pro finanční sektor z roku 2008, zavedených Obamou z důvodu tehdejší krize. Pokusím se odpovědět, i když se mi samozřejmě všechny detaily vysvětlit nepodaří.

Připomínám, že rozhodnutí z roku 2008 bylo situační, nic v principu neřešilo a celkově nebylo příliš vhodné pro finanční systém, který koneckonců musí fungovat za všech okolností, dokud nebude zaveden komunismus. Ve skutečnosti situaci tehdy zachránila peněžní emise, kterou zastavil v roce 2014 právě Obama. Ale ještě předtím, v roce 2011, za podmínek plného vědomí, co záhy udělá Obama, došlo k pokusu vyjmout zpod kontroly USA emisi světové měny. Tento pokus zastavil Obama zorganizováním „causy Strauss-Kahn.“

Continue Reading

Autor: Rich Lowry

Trumpismus se octl v krizi.

Její příčinou nejsou výsledky průzkumů veřejného mínění, ruská kontroverze ani žádné z dalších melodramat posledních tří měsíců, ale něco podstatně zásadnějšího: nikdo z lidí ve washingtonské vládě podle všeho nechápe populismus prezidenta Donalda Trumpa ani nepřišel s funkční teorií, jak jej uvést do praxe – a to včetně prezidenta samotného.

Předseda Sněmovny reprezentantů Paul Ryan populistou není, ani jim být nechce. Celý svůj dospělý život strávil pevně zavázán tradičnímu programu limitované vlády. Během kampaně si vytvořil vlastní platformu, tzv. program A Better Way (Lepší cesta), aby republikány z Kongresu nějak odlišil od Trumpa.

Continue Reading

Kmotr amerického neokonzervatismu Leo Strauss (1899-1973)

Autor: Charles Lyons

Leo Strauss je významným myslitelem americké pravice 20. století, nejčastěji bývá spojován s neokonzervativním hnutím. Strauss si udržoval silnou židovskou identitu a svou filozofii chápal také jako nástroj k zajištění přežití židovské diaspory. Liberalismus vnímal jako ideologii dobrou pro Židy, protože jeho alternativy nalevo (komunismus) i napravo (národní socialismus) se ukázaly být Židům krajně nepřátelské. Strauss však rozhodně nepovažoval liberalismus za ideální zřízení, protože liberální společnost zpravidla rozkládá skupinovou loajalitu i výlučnost, které jsou přitom naprosto nezbytnými podmínkami přežití Židů. 1] Coby identitáři jde i mně o zachování bělošské, tedy evropské, identity v liberální společnosti. Všichni si vcelku jasně uvědomujeme, jak liberalismus prostřednictvím globalismu, imigrace a multikulturalismu připravuje naše lidi o jejich kořeny. S vzestupem Donalda J. Trumpa se před námi otevírá jedinečná příležitost postavit se silám, jejichž konečným cílem není nic menšího než naše úplné zničení.

Vzestup Donalda Trumpa

Trumpův neočekávaný vzestup až do Bílého domu konečně otevřel hnutí alternativní pravice dveře k přesunu do světa skutečné politiky. V prvé řadě Donald Trump a jeho „značka“ občanského nacionalismu, trumpismus, skoncovala s americkým konzervatismem, který je ale fakticky jen další z větví liberalismu. Buďme však upřímní – s liberalismem je slučitelný i občanský nacionalismus, protože podle jeho stoupenců se Američanem může stát de facto každý, stačí dodržet imigrační legislativou předepsaný postup.

Continue Reading

John Gray – Black Mass: Apocalyptic Religion and the Death of Utopia

Autor: Edward Dutton

Black Mass
Apocalyptic Religion and the Death of Utopia
John Gray
New York: Farrar, Strauss & Giroux, 2007

Hell on earth? Just enjoy it…

V knize Black Mass se autor John Gray snaží systematicky ukázat, že mnoho západních politických ideologií je ze své podstaty „náboženských,“ což podle něj způsobilo „nevýslovné utrpení.“ Tuto svou tezi shrnuje už v první větě: „Moderní politika je kapitolou dějin náboženství“ (str. 1). Rané křesťanství bylo utopickým hnutím. Vycházelo z předpokladu blízkého konce světa a série katastrofických střetnutí sil dobra a zla, po nichž bude nastoleno utopické „království nebeské.“ Podle Graye toto utopické myšlení, které „od svého vzniku vytrvale stíhá západní život,“ stojí v ostrém protikladu s cyklickým výkladem světa západních i východních pohanů. Otisky tohoto utopického myšlení můžeme vysledovat především v intelektuálních a politických hnutích vyznávajících „mýtus“ o pokroku ke stavu dokonalosti: „mýtus o Konci“ (str. 210). Gray tvrdí, že od Marxe k Hitlerovi, od Tálibánu k Georgi W. Bushovi na sebe židokřesťanstvím ovlivněné myšlení v jádru bere podobu milenialistického kultu. Vlády nad Spojenými státy, a v menší míře také nad Británií, se tedy chopili utopisté.

Continue Reading

Zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA se v EU nesetkalo s přílišným nadšením.

Autor: Igor Pšeničnikov

Evropa ustrnula. Evropské elity, které ještě nedávno šly vstříc „světlým zítřkům“ ve stopách Spojených států amerických, jasně cítí, že dnes nad Evropou jako Damoklův meč visí otázka: Co bude s Evropskou unií?

Ve vystoupeních Donalda Trumpa během volební kampaně a v jeho prohlášeních po inauguraci je EU jako celek zmiňována s urážlivou vzácností.  Jednotlivé členské země – to prosím ano. Ale EU jako struktura, jak to vypadá, vůbec není zahrnuta do agendy nového prezidenta, nebo tam má jen velmi nevýznamné místo.

Vztahy USA a EU se do poslední chvíle jevily jako nedílné spojení dvou hlavních hráčů západního světa, jako jeho vojenský a finančně – ekonomický základ. Ale nový americký prezident dal najevo, že Evropská unie ho nezajímá.

Deník Politico například píše: „NATO a EU byli 60 let jádrem transatlantických bezpečnostních a obchodních vazeb. Soudě podle rozhovorů, které Trump dává, už to tak není.“

Continue Reading

Autor: Alexandr Dugin

Ruský konzervativní filosof Alexandr Dugin přináší působivé vylíčení možnosti srbského národa, jak se vymanit z ponížení způsobeného intervencí Západu a humanitárním bombardováním NATO v bývalé Jugoslávii.

Na Balkáně a v Evropské unii se rozhořívá skandál v souvislosti s nedávnými prohlášeními prezidenta Republiky srbské Milorada Dodika, že vytvoření Velkého Srbska je cesta ven ze slepé uličky, do níž se dostalo srbské obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny, stejně jako odtržené Černé Hory, jejíž kriminální vláda vytrvale usiluje proti vůli Černohorců o vstup do NATO. A to v době, kdy Evropské unii a NATO hrozí rozpad. Dodik je zkušený politik dobře chápající tržní konjunkturu a zdaleka není radikál. Ano, je srbský vlastenec a nikdy to neskrýval. S velkými obtížemi a ve složité situaci zachránil Republiku srbskou (původní název zní „Republika Srpska“, nezaměňovat za Srbsko – srbsky „Srbija“ – pozn. překl.), posílil její suverenitu v rámci bosenské federace a zaštítil zájmy a identitu Srbů v ní. Ale v politice byl vždy realista jasně rozlišující, co je už možné a na co je příliš brzy. Co je opodstatněné a co předčasné. A tento korektní a věcný politik najednou mluví o Velkém Srbsku jako o alternativě k nevelké Bosně, v níž Srbové s jejich národním uvědoměním prostě nemají místo. S čím to souvisí?

Zdá se, že na Balkáně začíná působit vliv Trumpa.

Continue Reading

Autor: Andrej Fursov

Parazitický showbyznys, hic parta LGBT a další demonstranti proti Trumpovi, to jsou absolutně kosmopolitní lidé globalizace, pro něž je rodina tam, kde jsou peníze a kde je dobře krmí.

Řeč Donalda Trumpa byla na inaugurační projev velmi neobvyklá. Projevy Obamy, Clintona nebo Bushe, to bylo otřepané bla-bla-bla, velmi zjednodušeně. Trump jasně označil spojence a protivníky. V přítomnosti Clintona a Obamy velmi zřetelně vyjádřil svůj postoj k jejich politice a rovněž poznamenal, že návrat k takové politice z jeho strany nepřipadá v úvahu. Samozřejmě, je to manifest. Další věcí je, zda Trump může tento manifest implementovat. Předpokládám, že si pamatuje osud Johna F. Kennedyho, vzpomíná na impeachment Nixona a pojistil se před tím i oním. Ale bude muset překonat silný odpor určité části americké vládnoucí třídy a obecně světové kapitalistické třídy. Prozatím běsní odchovanci a sluhové této třídy ze showbyznysu, z Hollywoodu, ze žurnalistiky a z pseudovědeckých kruhů. Ale to jen znamená, že tyto běsy vyjadřují zlo jejich pánů, a znamená to také, že Trump bude mít velmi, velmi nesnadné prezidentství, a to zejména v prvním roce. Obecně lze něco takového udělat pouze jednou, ve smyslu přišel a zvítězil, během prvního pololetí či roku. Jakýkoliv vůdce, který zaujme novou pozici, ví, že později vládne už jen rutina. Uvidíme, jaké to bude v případě Trumpa.

Přejděme k jeho projevu. Odvolat se na samém počátku k lidu, to v žádném případě není antikapitalismus. Je to výzva (říkám v tomto případě totéž, co má Trump na mysli) z pozice zdravého kapitalismu nedotčeného finančním rozvratem a monetarismem, který v posledních 30-40 letech dominoval. Je to jako návrat k tradičnímu americkému kapitalismu, i když si myslím, že Trump si je dobře vědom toho, že vrátit se k něčemu v historii obecně nelze. Ale ve skutečnosti jsme svědky ne-li vyhlášení války, tedy velmi tvrdého kurzu proti těm, jež nazývají bankstery. V předvečer voleb jsem hovořil o tom, že protivenství Clintonové a Trumpa je v podstatě protivenství banksterů a části korporátní vlády, která je svázána s reálnou ekonomikou a průmyslem. V tomto ohledu se zájmy této části kapitalistické třídy shodují se zájmy amerických pracujících a americké bílé vrstvy.

Continue Reading

Rusko, narozdíl od USA, zaujalo jednoznačnou pozici

Autor: Croix

Jako titulek tohoto článku se hodí použít hokejovou terminologii, protože ruská pozice v globální hře tomu dosud odpovídá. Až do tohoto roku, roku 2017, Rusko hrálo v podmínkách permanentního oslabení proti soupeři s plně obsazeným družstvem na ledě. Vedle toho je třeba mít na paměti ještě pátou kolonu v ruské „sborné,“ která dosud pracuje na soupeře proti vlastnímu týmu. Je možné přirovnání také k další hře, která velmi odpovídá ruské povaze a to k šachům, ve kterých byl ruský tým v čele s Vladimírem Putinem nucen zahajovat každou novou partii za podmínek chybějících některých figur.

To vysvětluje způsob vedení ruské hry, který byl pro mnohé příznivce i nepřátele Ruska jen těžko pochopitelný. Nicméně v rámci možností byla hra sehrána nejlepším možným způsobem. V situaci, kdy ruské vojensko-politické síly a ekonomické podmínky nedovolovaly ideální nasazení prostředků na rázné řešení každého problému, zatímco protivník v čele s USA disponoval mnohem větším množstvím zdrojů. Výchozí pozicí pro Washington i Moskvu jsou totiž 90. léta minulého století, tedy v prvním případě vítězství a (zdánlivě) definitivní triumf, ve druhém rozklad a zánik Sovětského svazu, handicap z těžkého rozvratu 90. let zbylého Ruska, z nějž se dosud plně nevzpamatovalo, natož aby se přiblížilo alespoň vzdálené ztracené síle Moskvy z dob SSSR. Ponechme na tomto místě stranou příčiny, které k tomu vedly, byly ostatně již opakovaně rozebírány autory všech táborů, byť s různou měrou přiblížení se k realitě.

Continue Reading

Občanský národ (proposition nation). Jak se vám líbí?

Autor: John Morgan

Všichni jsme moc dobře věděli, že to ani nemůže být jinak: liberálové se v následujících čtyřech letech budou pohoršeně snažit zablokovat jakýkoliv krok prezidenta Trumpa, ať už bude ve skutečnosti seberozumnější či sebenepatrnější. Sledovat v příštích letech liberály, jak se rozhořčují nad novými a novými údajnými políčky lidské slušnosti, bude nepochybně nevyčerpatelným zdrojem pobavení. (Jen bych rád upřesnil, že zcela úmyslně užívám místo termínu levičák „liberál,“ liberalismus totiž v současném americkém politickém prostředí neoznačuje jen levici, ale také velkou část pravice.)

Dosud očividně nejvýraznějším příkladem – a to Trump nesedí v Oválné pracovně ani dva týdny – pak je povyk v reakci na jeho zákaz vstupu občanům sedmi muslimských zemí na americkou půdu a s ním spojené devadesátidenní přerušení přijímání všech uprchlíků.

Na liberální nářky, že jde o akt barbarismu v moderních amerických dějinách nevídaný, lze snadno reagovat pečlivým vyvrácením jejich „argumentů,“ jak se toho umně chopil Aedon Cassiel ve svém nejnovějším článku. Můžeme poukázat na skutečnost, že Obama pomocí dekretů/exekutivních příkazů zakázal během svého úřadování vstup do země cizincům z konkrétních států přinejmenším šestkrát nebo namítnout, že všech sedm zemí dotčených Trumpovým opatřením bylo jmenováno i v Obamově vlastním Zákoně na vylepšení programu odebrání víz a předcházení cestování teroristů z roku 2015.

Continue Reading

Black bloc v Praze v roce 2000.

Autor: Martin Aurelio

V 90. letech a prvních letech nového století se nacházelo antiglobalizační hnutí pevně na levici. Dnes, když tuto úlohu převzala pravice, bude zajímavé pozorovat, jak velká část levice udělá čelem vzad a také jestli se pravici podaří uspět tam, kde levice opakovaně selhala.

Když v roce 1994 vstoupila v platnost Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA), prvním hnutím, které proti ní vystoupilo, byli zapatističtí povstalci v jižním Mexiku, kteří dokument označili za „rozsudek smrti“ pro mexické (většinou indiánské) rolníky. 1. leden 1994 si zvolili k ohlášení své revolty právě proto, že ten den nabyla účinnosti i NAFTA. Ze zapatistů se rychle stala cause célèbre americké i evropské levice, především díky výřečnému a charismatickému vůdci subcomandantemu Marcosovi. (Ten je zajímavý i rasového pohledu, protože přestože se zapatisté prezentují jako hnutí indigenismo, jejich mluvčí a stratég – a jediný, kdo z celého hnutí svět zajímal – byl světlý Mexičan, kterému v žilách zřejmě kolovalo více španělské než indiánské krve.)

První velký protiglobalizační protest se odehrál při zasedání Světové obchodní organizace (WTO) v Seattlu roku 1999. Šlo o dnes proslulou „Bitvu v Seattlu,“ nekonečně levicí oslavovanou jako vítězství, protože protestujícím se skutečně podařilo na celý den znemožnit zasedání WTO, přestože v delším časovém horizontu tím nedosáhli vůbec ničeho. Je oslovována také díky vzniku krátkodobého (velmi krátkého – doslova pár dní) spojenectví odborových skupin zastupujících americký průmysl a ekologických skupin jako Earth First! Pod transparenty s nápisy „Teamsters a Turtles – konečně pohromadě“ pochodovali bok po boku odboráři spolu s levičáckou mládeží „pouličního divadla“, přestože z toho kontrastu v ten moment byli poněkud nesví.

Continue Reading

Tento mem nepotřebuje ani žádný doprovodný text.

Autor: John Robb

Co je v letošním volebním roce v Americe nejběžnější formou politické komunikace?

Je to televize, noviny nebo snad online žurnalismus či reklama? Ne.

Nejrozšířenější forma politického poselství se dnes šíří přes sociální sítě a říká se jí mem.

Mem v současné podobě je obrázek s velmi krátkým textem, který vyjadřuje velice přesnou emoci či myšlenku.

Continue Reading

Autor: Ruslan Ostaško

Také jste si všimli, že se západní média z ničeho nic přestala zajímat o trpící civilisty v Allepu? Jako by někdo stisknul tlačítko a všechny slzy jako na povel okamžitě oschly a falešné twitterové účty falešných sedmiletých dívenek údajně trpících pod Putinovými bombami se odmlčely. Nikoho to nezajímá. Nevidíme už ani žádné evropské protesty na podporu moderních syrských demokratů, kteří zajatcům řežou hlavy jen občas. Skoro se zdá, že pro západní média přestala syrská krize v podstatě existovat a její hrdinové se museli z titulních stran evropských listů přesunout až někam na konec přílohy.

Co se vlastně stalo? Proč západní diplomaté i politici náhle o syrském problému zmlkli a přestali nás oblažovat prohlášeními o odpudivém chování Ruska v Sýrii? Co se změnilo? Asad koneckonců stále vládne a ruská letadla shazují bomby na teroristy.

Řeknu vám, co se změnilo.

Continue Reading

„Trumpův inaugurační projev je cynickým výsměchem obyčejným Američanům. Donald Trump se ve svém inauguračním projevu, který byl směskou nacionalistického populismu, nesplnitelných slibů a z řetězu utrženého velikášství, krutě vysmál obyčejným Američanům a podstatné části svého vlastního elektorátu.“ (Zdroj: Britské listy). Skutečně? Posuďte sami.

Vrchní soudce Robertsi, prezidente Cartere, prezidente Clintone, prezidente Bushi, prezidente Obamo, američtí spoluobčané a národy celého světa! Děkuji vám.

Dnes nás, americké občany, spojuje velký úkol: obnovit náš stát a vrátit lidem to, co jim patří.

Společně budeme určovat směr Americe i světu na dlouhé roky.

Střetneme se i s výzvami. Budeme překonávat obtíže. Ale poradíme si. Každé čtyři roky se scházíme, abychom v souladu se zákonem a klidně předali vládu, a jsme vděčni prezidentu Obamovi a první dámě Michelle Obamové za laskavou pomoc při tomto předání vlády. Byli skvělí.

A přesto má dnešní ceremoniál zvláštní význam. Protože my dnes nepředáváme pouze vládu od jedné administrativy ke druhé či od jedné strany ke druhé, ale my předáváme vládu z Washingtonu, D.C. vám, americkému lidu.

Příliš dlouho malá skupina lidí v hlavním městě těžila ze své moci, zatímco lidé za ni platili. Washington rozkvétal, ale lidé nedostali svůj podíl. Politici prospívali, ale lidé přicházeli o práci a továrny se zavíraly.

Continue Reading

Přes 1200 rabínů podepsalo dopis, podporující přijímání uprchlíků do USA. Kolik jich podpořilo podobnou věc do Izraele? (Zdroj: HIAS)

Autor: Kevin MacDonald

Mainstreamová média předpovídají, 1] že Donald J. Trump při svém pátečním (článek vyšel ještě před inaugurací – pozn. překl.) inauguračním projevu vyzve k „národní jednotě,“ nebylo by to ale poprvé, co by se mýlila. Jeden ze způsobů, jak by mohl Trump obrátit oficiální narativ naruby: oznámit okamžité přerušení přijímání „uprchlíků,“ jež je momentálně na vzestupu a následně stanovit na příští fiskální rok nulové kvóty – což má díky právní hříčce plné právo udělat. Vypukla by samozřejmě hysterie, k níž by se jistě téměř jistě přidaly i hlavní židovské organizace. Má otázka zní: proč by tak učinily?

Přední židovské organizace 2] bez sebemenších pochyb stojí v čele 3] vítání syrských uprchlíků. Na první pohled se to může s ohledem na mezi muslimy dobře známé protižidovské a protiizraelské nálady jevit dosti paradoxně.

Zdůvodnění židovských předáků, které bychom rozhodně měli brát vážně, se zpravidla odvíjejí od jejich vnímání minulosti. A Židům byla skutečně v jistých obdobích upřena možnost uprchnout z Hitlerova Německa.

Při upřednostňování toho, co vnímají jako vlastní zájmy, neberou židovské organizace očividně v potaz legitimní obavy Američanů z dopadu přesidlování uprchlíků na riziko terorismu, sociální soudržnost, nezaměstnanost, zločinnost ani náklady sociálního systému – už vůbec pak nemluvě o bělošských etnických genetických zájmech. Na celou otázku nahlížejí optikou židovské kolektivní paměti a ani se nepokoušejí prokázat, že přijetí „uprchlíků“ by snad pro Ameriku mohlo být prospěšné: drtivá většina těch je totiž nevzdělaná a nedá se očekávat, že by byli jakýmkoliv přínosem ekonomice Prvního světa. 4]

Continue Reading