Délský potápěč

Alain de Benoist

Autor: F. Roger Devlin

Následující text je překladem přednášky F. Roger Devlina z jarního setkání Counter-Currents 2023

Termín populismus se v Americe hojně rozšířil od vzestupu Donalda Trumpa, v Evropě pak ještě o něco dříve, jako negativně zabarvené zastřešující označení protiimigračních protestních stran. Po všelidovém hlasování o Brexitu a zvolení Trumpa prezidentem se v anglicky hovořícím světě vyrojily knihy o populismu jako houby po dešti. Vsadil bych si, že za mnoha z nich stojí zadání vypočítavých vydavatelů, kteří doufali ve snadný zisk z náhle módní materie. Během zimy 2018-19 se na webu Counter-Currents objevila série recenzí řady těchto nových titulů, sám jsem napsal čtyři z nich.

Celkem podle očekávání byla kvalit těchto publikací různá. Napsali je povětšinou chytří, tituly náležitě vyzbrojení akademici. Jednoho z nich jsem tehdy popsal, že „působí dojmem celoživotního ‚vzorného studenta‘, sběrače výsledků spojením vrozeného nadání, píle a absencí jakékoliv chuti zpochybňovat sebemenší aspekt vládnoucího přesvědčení doby.“ Tento profil mi přijde velmi typický. Akademické prostředí i dnes stále láká ambiciózní, vysoce inteligentní lidi, stále více však funguje jako systém sociální reprodukce pro verbálně orientovanou část manažerské třídy. Mladí lidé sem přicházejí v naději, že se stanou součástí vládnoucí elity, což ovšem předpokládá mj. přizpůsobení svého způsobu uvažování po vzoru těchto elit. Těžko tak v podobném prostřední můžeme očekávat smělé výzvy hegemonické ideologii. V některých oblastech poznání na tom příliš nesejde, při studiu populistických trendů v západní politice nabývá však tato vlastnost zásadní důležitosti. Ať už populismus znamená cokoliv, stal se pro vládnoucí třídu nepochybně výzvou. A podobně jako byste se asi při hledání nejpádnější kritiky katolické církve neobrátili na Vatikán nebo se nevyptávali Usámy bin Ládina na slabá místa islámského radikalismu, neměli by se zájemci o pochopení výzvy, již populismus představuje pro elity, obracet na elitní instituce vysokého učení. Z jistého odstupu by nás tak měly slabiny tohoto díla překvapovat méně než jeho občasná silná místa.

Continue Reading

Neměli bychom brát příliš doslova odkazy na otrokářství a kolonialismu, která nám protivníci neustále metají do tváří. Skutečné ani údajné prohřešky našich pradědů by nikoho nezajímaly, kdybychom dnes nebyli úspěšnější než mnohé jiné rasy. Odpor vzbuzuje právě pozorovaná nadřazenost, nikoliv křivdy minulých staletí, které jsou přinejlepším post facto racionalizací resentimentu…

Úvodní část najdete zde.

Autor: F. Roger Devlin

Jak už jsem zmínil, evropská civilizace se historicky pyšní – možná jedinečnou – schopností překonávat paralyzující vliv závisti, a to dokonce do té míry, že máme tendenci zapomínat na její nebezpečí a zle podceňovat její vliv na ostatní. Teoretici rozvoje po 2. světové válce obecně soudili, že postačí naučit pár rolníků z Třetího světa několika technickým nebo zemědělským dovednostem, které se rychle rozšíří z vesnice do vesnice a rychle tak navýší bohatství celých společností. Lidé však jednají k maximalizaci blahobytu, jen když se nebojí, že tím vyvolají závist. V opačném případě by rolníci nemuseli nové dovednosti využívat vůbec, nebo by tak činili tajně.

Jak se Západu povedlo zkrotit závist? Sehrála zde roli i rasa? Bohužel mi není znám žádný výzkum, který by se touto otázkou zabýval. Schoeck zdůrazňuje vliv křesťanství. Předkřesťanští Řekové si byli problému závisti velmi dobře vědomi a věřili, že přílišné lidské štěstí může vzbudit závist dokonce i bohů, kteří pak příliš úspěšným lidem přivodí neštěstí a zármutek. Naproti tomu transcendentní Bůh křesťanství stojí tak vysoko nad stvořením, že se představa závisti vůči svým vlastním výtvorům jeví nanejvýš absurdní. V evangeliích najdeme řadu pasáží namířených proti závisti, tím asi nejjasnějším je podobenství o dělnících na vinici, kteří obdrželi tutéž mzdu, ať už pracovali celý den, nebo přišli teprve hodinu před západem slunce. Křesťanství učí, že dary, které běžně vyvolávají závist, nemají žádný význam ve vztahu člověka k Bohu, kde ani král nepožívá oproti chudákovi žádné výhody.

Continue Reading

Náčelník Gaganamole se ženou na melanéském Dobu počátkem 20. století.

Autor: F. Roger Devlin

Ještě než začnu, předpokládám, že většina z vás už někdy asi měla pocit, že ve vztazích mezi rasami hraje určitou roli závist. Mnoho autorů na ni letmo naráží, ale zatím jsem se nesetkal s takto specificky zaměřenou diskusí. Mezi našimi lidmi sledujeme tendence význam závisti podceňovat, i proto že západní civilizace byla neobyčejně úspěšná v překonávání jejích důsledků, a to z důvodů, o kterých se zmíním později. Dnes jsme svědky oslabování těchto dřívějších mechanismů.

Závist je negativní pocit vyvolaný dojmem výhody někoho jiného. Někdy nepříznivá srovnání tohoto druhu motivují lidi k tomu, aby se snažili získat podobnou výhodu pro sebe. V takovém případě bývá výsledkem napodobování, nikoli závist. Závistivý člověk se upíná na svou vnímanou méněcennost, která v něm vzbuzuje pocity ponížení a často i bezmoci nebo sebelítosti. Rozdíly v postavení, které tyto pocity vyvolávají, nemusí být nijak obrovské. Ve skutečnosti právě ty skutečně obrovské rozdíly, jako například mezi rolníkem a králem, závist moc nevyvolávají, jelikož vesničan si jen těžko dokáže představit sám sebe na králově místě. Závistivému srovnávání se nejlépe daří mezi lidmi s podobným postavením.

Závist je také nutno odlišit od obecnější touhy vlastnit danou výhodu. Velmi často ji totiž vyvolávají takové výhody, které už z jejich podstaty nelze přenést z jedné osoby na druhou, nebo věci, které by závistivci nepřinesly žádný užitek, kdyby se jich zmocnil. Nejedná se tedy o formu chtivosti. Závistivý člověk se zlomenou nohou netouží ani tak po tom, aby byl opět zdravý, jako po tom, aby si nohu zlomili i všichni ostatní. Nejde mu primárně o nohu jako takovou, ale o pocit méněcennosti, který by rád pomstil na ostatních. To je i jeden z důvodů, proč všemožné plány přerozdělování bohatství problém závisti neřeší. Člověk se závistivou povahou vidí hlavně to, co jej v závisti utvrzuje, a po odstranění jedné nerovnosti si vždy může najít novou, na kterou se zaměří.

Continue Reading

Tōjō Shōtarō – Bitva u Cušimi

Autor: F. Roger Devlin

Počátek 20. století lze právem označit za období zenitu západního politického vlivu ve světě, byť ne nezbytně evropské civilizace jako takové. Běloši v té době představovali skoro třetinu obyvatelstva planety a přímo či nepřímo ovládali většinu jejího povrchu; bělošská hospodářsko-technická převaha pak byla snad ještě úplnější. Americký autor Lothrop Stoddard barvitě popisuje neotřesitelné sebevědomí našich předků v onom dějinném momentě:

Continue Reading

Knihu S rozumem v koncích: Proč se stáváme méně inteligentními a co to znamená pro budoucnost vydalo vydavatelství Sol Noctis (ukázka a odkazy na distributory zde)

Autor: F. Roger Devlin

At Our Wit’s End: Why We’re Becoming Less Intelligent and What It Means for Our Future (S rozumem v koncích: Proč jsme stále méně inteligentní a co to znamená pro naši budoucnost)
Edward Dutton and Michael A. Woodley of Menie
Exeter, UK: Imprint Academic, 2018

My obyvatelé Západu jsme si už dávno zvykli, že vědecký i technický pokrok je normálním stavem věcí. Úpadek, zde tedy chápaný jako ztráta technologií a vědění, však v dějinách lidstva rozhodně není ničím neobvyklým. Současný Západ je sice v mnoha ohledech dost možná na ústupu, které jiné období našich dějin bychom však označili za zenit našeho vědeckého poznání a technologických možností, když ne dnešek? A nebylo by naprosto absurdní pokládat tento pokrok za dovršený?

Autoři Dutton s Woodleym namítají, že civilizace klidně může projít svým vrcholným bodem dlouho předtím, než se výčet jejích úspěchů zcela uzavře. Naše hvězdná hodina tak mohla nastat nikoliv v okamžiku, kdy jsou naše znalosti a schopnosti nejširší, ale tehdy, když se zvětšovaly nejrychleji. A podle obou mužů jsme tento bod minuli už před nějakou dobou.

Continue Reading

…aneb nejlepší party hostely Evropy

Autor: Anton

Při své nedávné cestě do Evropy jsem pobýval v mnoha různých hostelech. Typický scénář: přijedu už později večer, vejdu do temné noclehárny, vklouznu do jedné z prázdných postelí a následující ráno se probudím a zjistím, že na postelích kolem mě spí vícero mladých žen. Kromě myšlenky „kde mám kalhoty?“ to není až tak vážný problém. Člověka ale napadne, proč dívky nemají svůj oddělený pokoj.

Důvodem je samozřejmě rovnostářství. Ženy jsou rovny mužům, takže musí také bydlet ve stejných prostorách. Ve většině hostelů bývá pouze jedna cimra označená „jen pro ženy“. Ostatní pokoje jsou smíšené. Pokud jste žena a nesnášíte, když vás muži sledují, jak spíte, musíte si včas zarezervovat místo tam. Pokud ale přijedete pozdě nebo cestujete spontánně, musíte se vyrovnat s tím, že budete spát na pokoji s ostatními muži. Neexistují zde žádné pokoje pouze pro muže, takže pokud jste chlap, bude na vašem pokoji téměř vždy nějaká žena.

Ženy se tomu přizpůsobují podle své osobní úrovně cudnosti. Nosí do postele tepláky a sportovní podprsenky a učí se různé triky, jak se převléct, aniž by odhalily příliš mnoho.

V sedmdesátých letech, kdy se společné bydlení mužů a žen dostalo do módy, to bylo odvážné, progresivní a sexy. A jsem si jistý, že pro mladé a pohledné to tak stále je. Ale pro většinu lidí na světě s omezeným rozpočtem cestovatele je to jenom opruz, zvlášť pro dívky. Raději ale neprotestují. Vědí, že vždy musí vypadat „silně a nezávisle“. Ztrátu soukromí vidí jako nutnou oběť.

Continue Reading

Nová kniha Kevina MacDonalda je počinem, jenž si inteligentní obránci západní tradice a lidí evropského původu vůbec nemohou dovolit ignorovat

Autor: F. Roger Devlin

Profesor Kevin B. MacDonald ve své nové knize Individualism And The Western Liberal Tradition: Evolutionary Origins, History, And Prospects For The Future (Individualismus a západní liberální tradice: evoluční kořeny, historie a vyhlídky pro budoucnost) znovu přišel s počinem, jenž si inteligentní obránci západní tradice a lidí evropského původu vůbec nemohou dovolit ignorovat.

Kniha Kevina MacDonalda (na jejíž redakci jsem se podílel) vyšla samonákladem, pro akademická nakladatelství by totiž v současné atmosféře byla příliš horkým kaštanem. Je to smutný vývoj oproti jeho slavné trilogii nahlížející na judaismus optikou evoluční teorie (A People That Shall Dwell Alone, Separation and Its Discontents a The Culture of Critique), která vyšla u vydavatelství Praeger v letech 1994-1998, na stránkách Vdare.com označovaných jako „doba meziledová“, tj. období relativní svobody po pádu SSSR, ještě než se síly kulturního marxismu znovu plně zkonsolidovaly.

Na úvod autor shrnuje dosavadní poznatky o novější evoluční historii Evropanů – se zvláštním důrazem na jejich individualismus – a následně ukazuje, jak tento základ ovlivnil celé evropské dějiny až k nejnovějším kontroverzím.

Continue Reading

Pierre Krebs – V boji o bytí

Autor: F. Roger Devlin

Pierre Krebs
Fighting for the Essence: Western Ethnosuicide or European Renaissance? (orig. Im Kampf um das Wesen Horn: Weecke, 1997). Anglicky: Arktos Media, 2012, Londýn.

Nakladatelství Arktos přináší první anglický překlad z díla čelního představitele evropské Nové pravice Pierra Krebse. Krebs se narodil roku 1946 ve francouzském Alžírsku a ve Francii studoval právo, žurnalistiku, sociologii a politologii. Koncem 60. let začal aktivně působit v pravicovém politickém milieu. Usadil se v Německu a v Kasselu v roce 1980 založil Thule Seminar, „společnost pro výzkum indoevropské kultury“. O jeho činnosti zdá se projevuje nemalý zájem i německý Verfassungsschutz (Spolkový úřad pro ochranu ústavy).

Mimo zde recenzovaného díla je dr. Krebs také autorem knih Die europäische Wiedergeburt (Evropské obrození), Das unvergängliche Erbe: Alternativen zum Prinzip der Gleichheit (Trvalé dědictví: alternativy k zásadě rovnosti) a studií o Valérym a Wagnerovi. Kniha V boji o bytí poprvé vyšla německy už v roce 1996, doplněné francouzské vydání pak v roce 2000.

Krebs ve své, podle mého povědomí originální, terminologii načrtává ostré rozdělení na „Evropu“ a „Západ“. „Evropou“ označuje širší rasovou a kulturní tradici, hodnou podle něj obrany; „Západ“ pak pro Krebse představuje soudobé „západní společenství hodnot“, jež má plné ruce práce s humanitárním bombardováním, vynucováním tolerance u ovládaného obyvatelstva pod hlavněmi pušek, upřednostňováním cizinců před vlastními nebo s tažením za vymazání všech odlišností, včetně těch mezi muži a ženami.

Continue Reading

Autor: F. Roger Devlin, Ph.D.

J. Philippe Rushton: A Life History Perspective
Edward Dutton
Thomas Edward Press, 2018
182 s., $19.89 brožovaná verze

Ed Dutton přišel s důležitou kritickou studií života a díla psychologa J. Philippeho Rushtona (1943–2012). Většině čtenářů je pravděpodobně známo, že Rushton se proslavil především aplikací r/K teorie životní strategie – původně nástroje pro pochopení chování zvířat – na tři hlavní lidské rasy. Jak vysvětluje ve své knize Lidské rasy, evoluce a chování z pohledu životní strategie (1994), mají afričtí černoši překotnější (tj. výrazněji „r“) „historii životní strategii“ než ostatní rasy: rychleji dospívají, nejméně si vytvářejí dlouhodobé plány, mívají početné potomstvo, jemuž ale nevěnují příliš zdrojů ani času. Strategie Orientálců bývá naopak v průměru nejpomalejší (tedy nejvýrazněji „K“), s pozdějším nástupem sexuální aktivity, intenzivnějším dlouhodobým plánováním, nižší absolutní plodností a rodičovstvím s vyšší mírou investice do dětí. Evropané se nacházejí mezi těmito dvěma extrémy, i když zpravidla mnohem blíže Asiatům než Afričanům. Vyšší inteligence vykazuje značnou korelaci s pomalejší životní strategií.

Dutton si ve své studii vytyčuje dva základní cíle: ukázat, že Rushton sám praktikoval spíše rychlejší životní strategii; a ve světle životopisných informací i pozdějšího bádání zhodnotit jeho dílo. Začneme u Duttonova popisu původu Rushtonovy rodiny a jeho života, při kterém vycházel  z vlastního genealogického bádání, rozhovorů s četnými lidmi z Rushtonova života a v neposlední řadě také z Rushtonovy nevydané autobiografie.

Continue Reading

Záleží liberálům na tom, jestli jsou děti odtrhávány od rodičů?

Autor: F. Roger Devlin

Americká média si podle všeho teprve před pár dny uvědomila, že když cizinci nelegálně proniknou na americké území v doprovodu svých nezletilých děti a jsou zatčeni, jsou pak od těchto svých dětí dočasně odloučeni. Cokoliv jiného by ovšem bylo velkým překvapením. Držet je pohromadě by totiž znamenalo posílat děti za mříže s rodiči. A jelikož by asi nebylo spravedlivé trestat děti za prohřešky jejich rodičů, jsou ubytovány samostatně. Nyní se však dozvídáme, že se tato praxe rovná „rozdělování rodin“ a „týrání dětí“.

Continue Reading

Autor: Rolf Peter Sieferle

Pozn. DP: Stručné představení R. P. Sieferleho naleznete zde, úryvky z jeho knihy Finis Germania zde (část 1, část 2, část 3).

Jak vlastně zní poučení z Osvětimi? Že člověk je schopen toho nejhoršího, dostane-li k tomu příležitost? Pokud někdo k tomuto poznání potřebuje Osvětim, ať ji k tomu využije. Nebo že lze v prostředí technologické moderny využít moderní techniku k masové vraždě? Pokud je tím někdo překvapen, ať mu tedy Osvětim poslouží jako memento. Nebo jím snad má být ohromný počet obětí, oněch neblahých šest milionů? Tedy jinými slovy něco pro Guinnesovu knihu světových rekordů? Ale pozor: rekordy jsou přece od toho, aby se překonávaly!

Continue Reading

Prezidenti Německa a Izraele Horst Köhler (vlevo) a Šimon Peres si připomněli památku obětí holokaustu v místě, odkud z Berlína za války vyjížděly vlaky s lidmi deportovanými do koncentračních táborů (26.1.2010) | foto: AP | zdroj: Idnes.cz

Pozn. DP: Stručné představení R. P. Sieferleho naleznete zde, úryvky z jeho knihy Finis Germania zde (část 1, část 2 a čtvrtá).

Autor: Rolf Peter Sieferle

Zkušenému televiznímu divákovi se v pravidelných intervalech nabízí příležitost sledovat následující představení: Spolkový prezident před shromážděnými poslanci přednese historické kázání, v němž vyvolá duchy nemrtvých a obřadně vyhlásí pravdu, již každý dávno zná a věří v ní. Jeho sametová, pečlivě volená slova mají kýžený efekt: vyvolat pocit kolektivní „afektovanosti“. Člověku je okamžitě jasné, že sleduje proklamaci mýtické pravdy. Ta probíhá ritualizovaně a nepředkládá žádné nové pravdy nebo prameny (její informační obsah se musí limitně blížit nule; cokoliv jiného by vyvolalo všeobecné pobouření), slouží totiž ke společné demonstraci oddanosti společenství věřících. Vyprávěný příběh je tak vždy nový i pravdivý; nemůže a nesmí být nikdy zapomenut, musí se vyprávět pořád znovu a znovu. Tato nekonečná liturgická repetice stále stejného příběhu mu dává patinu věčné nadčasovosti. První přikázání zní: nebudeš mít jiný holokaust mimo mne. Rituál vypořádání se s minulostí nabývá rysů skutečného státního náboženství.

Continue Reading

Charles Krafft – The Cross Wasn’t Heavy

Pozn. DP: Stručné představení R. P. Sieferleho naleznete zde, část první zde, třetí zde a čtvrtá zde.

Autor: Rolf Peter Sieferle

I dnes máme tabu a mýty. Nahota a všemožné sexuální praktiky už mezi ně nepatří o nic víc než staré dobré rouhačství, a třeba křesťanské božstvo lze tak zesměšňovat naprosto dle libosti a bez následků. Jedno tabu však zůstává zcela nezpochybnitelné: antisemitismus. Kritika Američanů, Rusů, boháčů, průmyslníků, odborů, intelektuálů, mužů, politiků nebo i Němců je přípustná bez ohledu na příkrost formulace. Kritiku Židů je však třeba podávat opatrně a výhradně s důsledným ujištěním, že se nejedná o antisemitismus. Příčiny jsou nasnadě.

Národní socialismus, konkrétněji tedy Osvětim, se stal posledním mýtem důsledně odmytizovaného světa. Mýtus je pravda, o níž není přípustné debatovat. Nepotřebuje zdůvodnění, právě naopak: sebemenší stopa pochybností ve formě její relativizace se rovná vážnému přestoupení tabu, které ji chrání. Není snad „osvětimská lež“ trestána jako svého druhu svatokrádež? A nenašli bychom snad za vším tím zdůrazňováním „neporovnatelnosti“ onen starý strach každé zjevené pravdy, že jakmile se podrobí osvícenému mechanismu historické komparace a zdůvodňování, rozplyne se? „Osvětim“ se stala vtělením jedinečné a nesmazatelné viny.

Continue Reading

Autor: Rolf Peter Sieferle

Pozn. DP: Stručné představení R. P. Sieferleho naleznete zde, druhou část úryvků z jeho knihy zde, třetí zde a závěrečnou čtvrtou zde.

Poznámka překladatele F. Rogera Devlina:

Finis Germania se značně liší od pečlivě ozdrojovaných akademických prací, na nichž se zakládala Seiferleho odborná reputace. Jedná se o sbírku krátkých osobních meditací nad tím, čemu Němci říkají Vergangenheitsbewältigung: „překonání (nebo ‚vypořádání se‘) minulosti“, přičemž minulostí se zde myslí výhradně dvanáctileté období národně socialistické diktatury. Své úvahy začal sepisovat už v 90. letech a naposledy je upravoval ještě v dubnu 2015, tj. v předvečer „uprchlické“ krize onoho léta a podzimu. Sieferle se podle všeho toto velmi osobní dílo za svého života nepokoušel vydat.

Kniha je rozdělena na čtyři oddíly: 1) Finis Germania, 2) Paradoxy našeho věku, 3) Mýtus o vypořádání se s minulosti a 4) Zlomky. Každý z nich je dále rozčleněn do menších pododdílů.  Na následujících řádcích si můžete přečíst tři kompletní pododdíly z první sekce. Výňatky z třetí části, které vyvolaly nejhlasitější odsudky, přineseme v následujících dílech této minisérie.

Continue Reading

Autor: F. Roger Devlin

Rolf Peter Sieferle (1949–2016) byl německý historik, jehož posmrtně vydaná kniha Finis Germania vyvolala v zemi během léta 2017 morální paniku.

Coby příslušník generace osmašedesátníků byl v mladí radikálem: svou doktorskou dizertaci dokonce napsal na téma marxistického pojetí revoluce. Později se stal průkopníkem na poli environmentální historiografie. Nejvíce se proslavil svou knihou Der unterirdische Wald (1982) (Podzemní les), kde se zabývá průmyslovou revolucí z perspektivy energetických zdrojů. Vykládá ji jako přechod od na slunci závislého zemědělství podpořeného využitím palivového dříví ke stále silnější závislosti na uhlí. K průmyslové revoluci došlo nejdřív ve Velké Británii zčásti také proto, že dřevo se tam stávalo stále vzácnějším a jeho přeprava dražší, zatímco uhlí byl dostatek. Ten sice byl i v Německu, které ale průmyslovou revolucí prošlo později, jelikož zdejší rozsáhlé lesní porosty se nacházely nedaleko velkých říčních tepen, po kterých se dřevo dalo snadno a levně přepravovat. Z knihy Der unterirdische Wald se stala standardní referenční příručka ve svém oboru a roku 2001 byla přeložena i do angličtiny.

Sieferle během svého profesního života napsal a podílel se na desítkách dalších knih a byl považován za dokonale úctyhodného příslušníka německého akademického establishmentu. S přibývajícími léty se ale potichu posouval stále více doprava. V roce 1995 tak například vydal knihu životopisných medailonků osobností německé konzervativní revoluce včetně Oswalda Spenglera, Ernsta Jüngera a Wernera Sombarta. Toto dílko i část jeho další tvorby pozdních let vyvolaly jistě nesouhlasné reptání levicových kritiků, Sieferle si však i přesto zachoval dostatečně neposkvrněnou reputaci, aby získal pozici poradce vlády Angely Merkelové v otázce klimatických změn.

Continue Reading

Autor: F. Roger Devlin

K otázkám obvykle probíraným na stránkách The Occidental Quarterly jsem dospěl až dosti pozdě. V mládí jsem se totiž o politiku nezajímal, za což jsem při pohledu zpět vděčný. Stejně jako většina Američanů jsem měl za to, že „politika“ znamená volební klání takřka k nerozeznání podobných stran.

Během dospívání jsem však narazil na Souostroví Gulag a plně si uvědomil, o jak vysoké sázky se v politice hraje. Zprvu jsem tíhnul ke kombinaci antikomunismu a sociálnědemokratického statusu quo, známého jako neokonzervatismus. V akademické bublině, již jsem tehdy obýval, byl i tento postoj pokládán za radikální.

Jako vysokoškolský učitel jsem zaraženě četl jednu studentskou esej za druhou, v nichž mladí lidé zapáleně psali o „rovnosti“ černochů a bělochů nebo vynášeli do nebes Rosu Parksovou. Učil jsem filozofii a o rase jsem ve svých hodinách vůbec nemluvil. Studenti se to tedy očividně museli naučit psát pro jiné učitele ještě předtím, než se dostali do mých seminářů.

Continue Reading

Alexandr Solženicyn (11. prosince 1918, Kislovodsk – 3. srpna 2008, Moskva)

Autor: F. Roger Devlin

Celým smyslem revoluce bylo učinit samotnou existenci člověka jako on něčím nemožným. Z tvárné hlíny lidské přirozenosti chtěli noví vládci uplácat nové stvoření, které by hladce zapadlo do beztřídní společnosti budoucnosti. Takový byl důvod cenzury, propagandy vydávající se za vzdělávání, vynucené konformity, zákazu cestování i vězeňských táborů. Na svých líbánkách prý četl Kapitál, ale osm let nucených prací, které mladému kapitánovi Rudé armády dali za pár nepozorných poznámek o Stalinovi, jakoby jeho vidění světa očistilo od všech ideologických překroucení i malicherných a osobních nízkých ohledů. Později se nechal slyšet, že už necítil svůj život jako něco jen a pouze svého – jako by dostal za úkol říci pravdu za miliony těch, kteří byli umlčeni ve jménu lži.

Continue Reading

Autoři: F. Roger Devlin & Richard B. Spencer

O rase se toho už namluvilo tolik, že mnohým při každé další zmínce o ní těžknou víčka nebo se dokonce lehce zvedá žaludek. Většina těchto „debat“ však sestává především z nesplnitelných přání, navzájem se vyvracejících tezí a nepokryté zlé vůle.

Jistě to dobře znáte:

Všechny rasy jsou si navzájem rovné, ale běloši ty ostatní utlačují… rasa ale vlastně vůbec neexistuje – a proto musíme usilovat o dosažení větší rasové rozmanitosti!

Je tedy velmi snadno pochopitelné, proč je tolik lidí z celé problematiky zmatených a znechucených – především mezi bělochy, na jejichž bedra je kladen lví podíl viny a nepřátelství.

Jde to ale i jinak.

Continue Reading

Materiál na ženění?

Autor: F. Roger Devlin

Závěr eseje F. Rogera Devlina o feminismu, sexuální revoluci a vztazích pohlaví. Předchozí díly naleznete zde: Část první Část druhá Část třetí 

Zapomenutí muži

Pokus o vytvoření ženské sexuální utopie byl odsouzen k neúspěchu ještě předtím, než začal. Ženská přání směřují k nemožnému, navzájem si překážejí a nepředvídatelně se mění. Proto musí jakýkoliv program, který tlačí muže (nebo „společnost“) ke splnění ženských přání, nevyhnutelně selhat – a to i kdyby se k jeho plnění všichni muži dobrovolně zavázali. Klidně dopřávejte ženám jednu výsadu za druhou a trestejte muže – nemůže to fungovat, protože ženské touhy vždy budou v předstihu před legislativou a povedou k novým a novým požadavkům.

Revoluce možná nedosáhla svých cílů, ale něčeho jistě dosáhla. Zničila monogamii a pevné rodiny. Vytvořila polygamní prostředí, kde ženy beze studu a agresivně nahánějí hrstku mužů. Vedla ke snížení počtu narozených dětí a zajistila, že mnoho z těch narozených bude dospívat bez otce. A konečně – což se zmiňuje zřídka – spoustě slušných mužů zavřela dveře při hledání manželky.

Continue Reading

Dříve dívky vychovávali s tím, že jednoho dne z nich budou manželky a matky a také je učili potřebným dovednostem.

Autor: F. Roger Devlin

Další díly naleznete zde: Část první Část druhá Část čtvrtá

Návrat k primitivismu

Veřejná diskuse na téma sexuální revoluce se zpravidla zaměřuje spíše na to, co se děje (znásilnění na schůzkách a tzv. „hook-ups“), než na to, co se neděje – tedy vytváření stabilních rodin. Čas od času zveřejňované průzkumy naznačují spokojenost mužů s jejich „sexuálními životy“ a nespokojenost žen s jejich. To svádí k dojmu, že dnešní muži skutečně mají „víc sexu“ než v časech předcházejících protestům skupinky pomýlených děvčat před 40 lety. Lidé jako by se domnívali, že mužské sexuální utopie harému pro každého muže bylo skutečně dosaženo.

Nedá velkou práci dokázat, že to pravda nejen že není, ale ani být nemůže. Rodí se zhruba stejně děvčat jako chlapců (ne tak úplně: novorozenců mužského pohlaví je asi o 5% víc ženského – ne pro každého hocha se tedy najde nějaké děvče). Když dojde k odstranění omezení a překážek ženské sexuální žádosti, nezvýší se celkové množství mužům dostupného sexu, jen se nově rozdělí stávající nabídka a společnost se stává polygamní. Vzniká tak situace, kdy většina mužů zoufale a marně hledá ženu, zatímco většina žen se podobně zoufale vrhá k nohám hrstky výjimečně přitažlivých mužů. Tito muži – pro které ostatně bylo nalezení partnerky snadné vždy – mají tedy žen vícero.

Charakteristickým znakem společností ve stadiu úpadku bývá znovuobjevení se primitivních kulturních norem z časů úsvitu civilizace. Sexuální emancipace tedy vlastně mezi lidi znovu uvádí pářící chování paviání smečky.

Continue Reading