Délský potápěč

Teroristé bývají zpravidla vzdělanější a bohatší než obyvatelstvo kolem nich.

Autor: John Robb

Mnoho lidi nesprávně považuje teroristy za chudé a nevzdělané. K pravdě to má však daleko. Scott Atran (PDF: Who wants to be a Martyr?) poskytl velice kvalitní doklady toho, že teroristé bývají zpravidla vzdělanější a bohatší než obyvatelstvo kolem nich.

Vzdělání: „Představitelé vojenské zpravodajské služby DIA, kteří na v zadržovacím táboře Guantánamo vyslýchali saúdské příslušníky al-Káidy, mi řekli, že tito fundamentalisté – zejména ti na předních pozicích v rámci organizace – bývají často vzdělanější, než by si žádaly přiměřené požadavky trhu práce; překvapivě vysoký podíl z nich mělo doktoráty a pocházelo z dobrých rodin.“

Continue Reading

Superman a jeho tvůrci, Jerry Siegel (vlevo) a Joe Shuster.

Autor: Jay Schwartz

Podívejte na oblohu – je to pták? Je to letadlo? Ne, je to minjan komiksových superhrdinů a židovských podivínů, jejich tvůrců.

Od samotného vzniku byl svět moderního komiksu pro Židy přátelským prostředím, od Stana Leeho z Marvelu po autora knihy Maus Arta Spiegelmana. Hawkman, Flash, Thor, Superman a Batman všichni vzešli z horečnaté židovské imaginace.

Ale podobně jako nějaké temné tajemství, prozrazené až v posledním mnohoznačném komiksovém okénku, se židovské stopě v tomto oboru dostalo náležité pozornosti teprve nedávno.

Ale proč Židé? Jak se z lidu Knihy stal lid komiksového románu?

Sanfranciský spisovatel Gerard Jones, autor knihy Men of Tomorrow: Geeks, Gangsters, and the Birth of the Comic Book, říká, že se to Židům povedlo náležitým usměrněním „prvotních plánů dospívajících kluků,“ čímž přeměnili podnikání nevalné pověsti – pokleslý komiks – na nedílnou součást popkultury.

Continue Reading

Ukazuje se, že nebezpečí číhá na ruského prezidenta a jeho nejbližší okolí nejen na Západě, ale i na Východě.

Autor: Vladimír Lepechin

Spojené státy americké a Evropská unie označili jako své nepřátele Rusko a osobně Vladimíra Putina. Ale prezident Ruské federace má své protivníky i uvnitř Ruska. O tom, kdo jsou tito nepřátelé mluví Vladimír Lepechin.

Jsou tomu přesně tři roky, kdy se Vladimír Putin opět stal hlavou státu (7. května 2012 /článek byl publikován 10. května 2015, pozn. DP/) a podepsal 11 prezidentských výnosů zaměřených na ekonomický a sociální rozvoj země.  Bohužel, do současné doby ne všechny prezidentské výnosy byly řádně splněny.

Odborníci vidí příčiny nesplnění prezidentských výnosů nejenom ve zhoršení vztahů Ruska s řadou tradičních partnerů, ale také v narůstání soupeření mezi různými zájmovými skupinami uvnitř vládnoucí třídy.

Klanová válka uvnitř ruských elit

Agentura Foreign Policy  po vraždě Borise Němcova uvedla, že tato vražda jednoho z hlavních kritiků Kremlu v centru Moskvy vedla k otevřené konfrontaci dvou nejvlivnějších klanů v Rusku.

Ve skutečnosti jsou uvnitř vládních struktur v Rusku ne dvě, ale tři hlavní skupiny. A boj mezi nimi se tak či onak projevuje na dynamice rozvoje země. Jestliže Vladimír Putin vede hlavní zájmovou skupinu, pak které jsou další dvě skupiny ve vládnoucí elitě a čeho chtějí dosáhnout svou praktickou politikou?

Continue Reading

Skoncovat s liberalismem – jinak nás čeká to samé.

Autor: Alexandr Dugin

Série teroristických útoků v Paříží, ke kterým došlo 13. listopadu 2015, splňuje všechny podmínky pro to, aby se stala výchozím bodem pro novou kapitolu současných evropských dějin. Jestli se jím stane, nebo ne, je otevřená otázka, vše závisí na tom, jak tyto útoky budou interpretovány francouzskou a evropskou společností a jaké závěry z nich budou učiněny.

Průběh událostí samotných je znám: současně na několika místech Paříže byla zorganizována a zkoordinována skupina lidí vykřikujících islámskou modlitební formuli – „Allahu akbar“ nebo jinou – která zahájila palbu na civilní osoby v barech a kavárnách večerní Paříže začínající trávit víkend. Současně došlo k odpálení sebevražedných atentátníků u stadionu Stade de France, kde probíhal zápas mezi fotbalovými družstvy Francie a Německa. V tu samou dobu skupina teroristů vtrhla do koncertního sálu Bataclan, kde začínal koncert americké skupiny Eagles of Death Metal, a zahájila palbu do davu diváků, které si vzala jako rukojmí. Ve výsledku zahynulo asi 200 lidí a ještě větší množství jich utrpělo zranění různého stupně závažnosti. Odpovědnost za provedení teroristického útoku na sebe vzala v Rusku zakázaná teroristická organizace Islámský stát. Detaily a verze toho, co proběhlo, se budou postupně upřesňovat, nicméně důležité není jen znát podrobnosti, ale hlavně objasnit smysl toho, co proběhlo.

Continue Reading

Kapitalistická společnost – saturovaná obrazovými výjevy, nesčetnými rozptýleními a nekonečnou komodifikací existence.

Autorka: Natasha Maria Phoenix

„Takový je důvod pouti do hyperreality, k hledání případů, kdy si americká představivost žádá něco skutečného, a aby to dostala, musí si vytvořit něco absolutně falešného: kde se stírají hranice mezi hrou a iluzí…“

– Umberto Eco, Travels in Hyperreality

Jsme svědky spektáklu politiky nebo politiky spektáklu? Nelze je rozlišit. Guy Debord mluvil o Spektáklu jako o sebeobnovující se kapitalistické struktuře; společnosti saturované obrazovými výjevy, nesčetnými rozptýleními a nekonečnou komodifikací existence. Autentické se vytrácí a zůstává jedině poutavá mediální záplava. Umberto Eco to kdysi označil za „autentický padělek.“ Nenajdeme mnoho lepších příkladů, než jaký poskytuje americká politika.

Někdo žertem označil primárky za nejlepší realitní show na televizních obrazovkách. Ani se nemohl vyjádřit trefněji. Politiku podobně jako všechno ostatní pohltil Spektákl. Jde o nejdokonalejší padělek, parodii odrážející stav národa a pravdivou satiru naší vlastní kultury. Posmíváme se politikům, jako bychom se dívali do křivého zrcadla v zábavném labyrintu, ale nejde o pouťovou atrakci – hledíme na vlastní odraz.

Continue Reading

Všechno, co je spojené s migračními procesy, probíhá uprostřed jednání mezi USA a EU ve věci vytvoření zóny volného obchodu.

Autor: Jevgenij Kopyťko

Není třeba litovat Evropu, ale sebe…

Takže, od začátku roku 2015 do Evropy přišlo více než 740 tisíc běženců ze zemí Blízkého východu a Afriky. Migrační krize zahnala Evropu do slepé uličky. Očekává se, že do konce roku počet žadatelů o azyl v Evropě přesáhne milion. Nejvyšší představitel Evropské unie pro zahraniční záležitosti a bezpečnostní politiku Federica Mogheriniová vyjádřila obecnou náladu Evropanů, když se vyjádřila, že Evropská unie nemůže najít řešení problému migrantů. Chce se položit otázku: možná ale nehledáte správné řešení na správném místě, vážené dámy a pánové?

Vždyť východisko už ukazuje rusko-syrská zkušenost. Po prohlášeních o získání kontroly nad osídlenými oblastmi na severu země ze strany syrské armády za podpory ruských Vzdušných a kosmických sil se Syřané začali vracet do svých domovů. Představitel Sýrie v OSN Bašár Džafarí uvedl na zasedání Rady bezpečnosti, že se vrátil už milion syrských běženců. Zdůraznil, že právě spolupráce s Ruskem vedla k tak povzbudivým výsledkům.

Na Západě ho nechtěli slyšet. Proč? Poté, co ruské vojenské letectvo zahájilo nálety na základny bojovníků Islámského státu v Sýrii, v EU a USA hned tvrdili a pokračují v takových tvrzeních, že Rusko pouze zvětšilo proud běženců. Dnes se sice protiruské nálady mění, i když pomalu, ale stěží se někdy změní zcela.

Nedávno si v Evropě náhle vzpomněli na slova Kaddáfího, který varoval několik hodin před svou smrtí: „Nebombardujete Libyi, ale zeď, která nepropouští Afričany a teroristy  do Evropy!“ Vzpomněli si a kdosi to zhodnotil tak, že to byli právě Američané, kdo rozvrátil Maghreb, aby zbavili Evropu identity a rozpustili její starobylou kulturu. Ale vždyť proti Libyi nešli jen Američané, ale také Francouzi a Italové toužící po levné libyjské ropě a plynu. Obecně je možné říci, že nyní jedí kaši, kterou si také sami navařili. Ale nespěchají s přiznáním svých chyb, proto závěry, přesněji jimi přijatá opatření, jsou neúčinná. Tak si to, jak se říká, pojďme osvěžit.

Continue Reading

„Pokud přijedeš do Maďarska, musíš ctít naši kulturu!”

Autor: Ed West

Není žádným tajemstvím, že naše vztahy s Ruskem jsou nejchladnější od roku 1991, kdy Boris Jelcin během jednoho ze svých alkoholických oken skoncoval s komunismem. Stále jasněji se však objevují známky vypuknutí nové ideologické studené války – a já si nejsem jistý, jestli ji vyhrajeme.

Německý postoj k odlišným názorům během několika posledních měsíců leccos napověděl. Nedávno přední eurokrat – podivným marxistickým jazykem, který tito lidé tolik milují – pokáral Maďary za odmítnutí „nevyhnutelnosti rozmanitosti.“ Další obvinil malou středoevropskou zemi z toho, že „stojí na špatné straně směřování dějin.“ Angela Merkelová pak přirovnala ty, kteří drží lidi mimo ke komunistům, kteří kdysi drželi vlastní lidi uvnitř.

Německo nechce dotlačit středoevropské státy k přijímání uprchlíků jen z praktických nebo humanitárních důvodů; Západ dnes definuje sám sebe prostřednictvím multikulturní ideologie. Být Evropanem znamená pokládat hranice za relikt minulosti a „rozmanitost za nevyhnutelnou.“

V kontrastu se Západem se Rusko stále silněji kloní k staromódnímu pojetí státnosti, zatímco jeho zahraniční politika vychází z vestfálského konceptu suverenity (i když v praxi jej ne vždy dokonale uplatňují, zejména ve svém sousedství). Minulý měsíc se v Rusku konala „konference o suverenitě“, kde různé separatistické skupiny – některé od pohledu úplně fantazistní – dostaly možnost promluvit o svých budoucích plánech.

Continue Reading

„Dnešní existence legálních sňatků homosexuálů je zčásti zásluhou Boba Spitzera.“

Spitzer sehrál významnou roli při odstranění homosexuality ze seznamu duševních patologií

Dr. Robert Spitzer, americký židovský psychiatr, který sehrál významnou roli při vytváření stávajících standardů popisu mentálních poruch a odstranění homosexuality ze seznamu duševních nemocí, zemřel v pátek (27. prosince 2015, pozn. DP) ve věku 83 let v Seattlu.

Jeho manželka, emeritní profesorka na Kolumbijské univerzitě Janet Williamsová, dodala, že k úmrtí došlo následkem srdeční choroby.

Spitzerova účast na několika vydáních Příručky pro diagnostikování a statistiku duševních nemocí (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, DSM) pomohla definovat všechny významné poruchy „takovým způsobem, aby se všichni odborníci mohli shodnout, co to vlastně mají před sebou,“ dodala Williamsová, která s manželem spolupracovala na DSM III z roku 1980, který se stal bestsellerem. „Šlo o průlomový počin,“ popisuje to s odstupem desetiletí.

Continue Reading

Systém funguje dokonale – jen ne pro nás.

Autor: Matt Parrott

Z filmového hlediska je Sázka na nejistotu skvělý film – svižný, chytrý, vtipný a cool, přinejmenším ve svém vlastním pokřiveném kontextu. Coby komentář k událostem se sice prezentuje jako hlas zvenčí, ale zůstává pevně košer. Jak poznamenal ve své nedávné recenzi Andy Nowicki, jde o velkorozpočtový mainstreamový film, napsaný, zrežírovaný a financovaný Hollywoodem. Proboha, vždyť producent filmu ארנון מילצ’ן‎ je židovský miliardář s vazbami na izraelské bezpečnostní složky a mezinárodní obchod se zbraněmi.

Netřeba tedy dodávat, že divák nedostane celou pravdu.

Naservírují nám ale spodní patra celého příběhu (mínus švindl s půjčováním menšinám). Jde o povědomý příběh o iracionální tržní bublině, která se vymkne kontrole, strachu a panice doprovázejících její chvění a konečně prasknutí. Dozvídáme se o tom, jak na sebe byly v rámci wallstreetské pyramidy vršeny finanční deriváty. To je samo o sobě dost odpudivé, i když i tady zůstává film u obyčejné chamtivosti samotných investorů a oportunistů, kteří celému podvodu tleskali a namazali si na něm kapsu.

Kdybychom měli věřit filmařům, ratingové agentury uprostřed celého fiaska tak nějak nezáludně pochybily ve snaze předehnat jedna druhou ve vysokém hodnocení dluhopisů, jen aby mohly hodnotit další a další dluhopisy. Ve skutečnosti zůstávalo hodnocení dluhopisů tak vysoké proto, že se je vláda zavázala podepřít – což všichni věděli. Podle filmu nikdo netušil, co se děje – kromě pár rukama máchajících poloautistů, kteří vypočítali finanční skandál století doma v pyžamu u Excelu.

Continue Reading

Dotáhne to až do Bílého domu?

Autor: Colin Liddell

Čeho chtěl Donald Trump docílit svým nejnovějším návrhem na úplný zákaz vstupu muslimů do USA? V prvé řadě, je to jen výrok, který prohodil během předvolební kampaně, jako pokusný balónek ke zjištění směru větru. V případě nutnosti se z toho dá vycouvat a k ničemu konkrétnímu jej to nezavazuje.

Pomůže mu to ale vylepšit jeho pozici u jistých klíčových skupin, které si Trump potřebuje získat nebo udržet a také to znovu ukazuje, co z něj činí tak výjimečného a odlišného politika.

Mnozí si všimli, že Trump podnikl tento krok krátce poté, co jej podle jednoho z průzkumů předstihl Ted Cruz v Iowě, kde se konají primárky nejdříve. Podle těchto komentátorů tedy Trump mířil tímto protimohamedánským spektáklem na iowské republikány, i když mu to u ostatních Američanů mohlo ublížit. Na tom může být kus pravdy, přestože Američané zrovna neslují svou hlubokou náklonností k islámskému světu. Neutuchající mediální protiofenzíva může odradit, přinejmenším dočasně, některé bázlivější příznivce. Ale opět, nebo taky nemusí.

Continue Reading

„Jsem sexy nebo ne?“

Autor: Jack Donovan

Masírování ega se lze dnes sotva vyhnout. Ať už v práci, ve škole nebo v nákupním centru, Američané chtějí po každém, aby jim řekli, jak jedineční, talentovaní a důležití jsou. V našem naruby obráceném světě jsou z nějakého důvodu slabí silnými, každý, komu se povede přežít záděr „statečný“ a nejprůměrnější úředníček z ministerstva obrany hrdina vlasti.

V Globocorp [1] se oddělení lidských zdrojů snaží přesvědčit každého Johna a Juanitu, jak naprosto nepostradatelní jsou pro úspěch celé korporace, jejich tvořivost je ceněna a kdokoli od údržbáře po generálního ředitele je schopen obrovského pozitivního přínosu. Ve své nedávno vydané knize o hodnotě práce tvrdí Matthew B. Crawford, že současné korporace znehodnocují smysluplné výkony neustálým podbízením a tlacháním, jako kdyby každý z nás byl nějaký Einstein.

Američané rádi poslouchají, jak stateční a geniální jsou, tyto hodnoty však pro ně už vyšly z módy. Kdo je schopný vyjmenovat pět skutečných válečných hrdinů? Většině (hoi polloi) také ani až tolik nejde o to, kdo je chytrý a kdo ne. Vědu využijí leda tehdy, když chtějí zhubnout, vyhrát hádku na internetu nebo zjistit, kdy nastane konec světa. Pokud zvládnete vyjmenovat deset současných opravdových vědců, jste nejspíš sám vědec.

Většina lidí si dobře uvědomuje, že žádní Einsteini nejsou – a je jim to jedno. Mají na starosti důležitější věci.

Otázka, kterou si kladou, zní: „Jsem sexy nebo ne?“

Continue Reading

Nebojte, většina z vás se toho dožije.

Autor: Guillaume Durocher

Američtí běloši: menšinou do roku 2043

Američtí Otcové zakladatelé vytvořili USA jako zemi pro lidi evropského původu, což výslovně potvrdili tak významní a odlišní muži amerických dějin jako Benjamin Franklin, Thomas Jefferson, Abraham Lincoln, Teddy Roosevelt či Woodrow Wilson. V rámci vědomé politiky proměny etnického složení amerického obyvatelstva – především imigrační reformou z roku 1965 – však dochází k dekonstrukci této vize vytvoření a zachování skutečně západní země. [1]

Běloši jsou nyní na cestě k pozici menšiny ve Spojených státech – tedy zemi, kterou vybudovali jejich předkové a kterou specificky pro ně vytvořili Otcové zakladatelé. Podle Pew Research Center k tomu dojde do roku 2043 – i když se mezi bělochy započítají lidé středovýchodního původu. Tato etnická rozmanitost bude znamenat zemi s vyšší mírou násilí, nerovnosti a závislosti na sociálním systému a menší sociální soudržností než by tomu bylo v opačném případě. Amerika přestane být národem, ale stane se – slovy prezidenta Baracka Husseina Obamy  – „etnickou míchanicí,“ prostou soudržnosti, solidarity i pocitu vzájemnosti. Navzdory všem historickým důkazům podle Obamy dojde zánikem bělošské většiny k výraznému omezení rasového napětí.

Continue Reading

Jackson Pollock: No. 5, 1948.

Autor: Frances Stonor Saunders

Odhalení: jak špionážní organizace využívala nic netušící umělce jako Pollock a de Kooning v kulturní Studené válce

To, co se po desetiletí v uměleckých kruzích proslýchalo buď jako vtip nebo fáma – se konečně potvrdilo coby fakt:  CIA za Studené války užívala americké moderní umění – včetně děl umělců jako Jackson Pollock, Robert Motherwell, Willem de Kooning nebo Mark Rothko – jako zbraň. Ve stylu renesančního vladaře – i když v utajení – se CIA více než 20 let podílela na vzniku a šíření amerického abstraktního expresionismu v malířství po celém světě.

Spojení nepůsobí kdovíjak pravděpodobně. Mluvíme o éře 50. a 60. let minulého století, kdy drtivá většina Američanů modernímu umění nijak nefandila – nebo jej přímo nesnášela. Prezident Truman shrnul obecně zastávaný postoj slovy: „Pokud je tohle umění, tak jsem Hotentot.“ Mnozí umělci tíhnoucí k avantgardním směrům pak sami byli exkomunisty, v post-mccarthyovské Americe málem nepřijatelní, a jistě zdaleka ne typičtí příjemci vládních peněz.

Proč je tedy CIA podporovala? V propagandistické válce se Sovětským svazem totiž mohlo nové umělecké hnutí posloužit za důkaz kreativity, intelektuální svobody a kulturní síly USA, s níž se nemohlo do ideologické svěrací kazajky komunismu sevřené ruské umění vůbec rovnat.

Continue Reading

George „Krev a kuráž“ Patton

Na konci 2. světové války jeden z předních amerických vojenských velitelů přesně odhadl válkou vyvolané změny globální mocenské rovnováhy a předpověděl ohromné nebezpečí komunistické agrese vůči Západu. Jako jediný z amerických vrchních velitelů prosazoval okamžitou akci – dokud trvá převaha Ameriky – k neutralizaci této hrozby. Naneštěstí jeho varování zůstala oslyšena a on sám byl promptně umlčen velice příhodnou „nehodou“, při níž přišel o život.

Před dvaatřiceti lety, onoho strašlivého léta 1945, americká armáda právě dokončila likvidaci Evropy, nastolila vojenskou okupační správu mezi troskami zbídačeného Německa a začala vykonávat spravedlnost vítěze vůči poraženému. Generál George S. Patton, velitel 3. americké armády, se stal vojenským správcem velké části americké okupační zóny v Německu

Mezi nejvyššími spojeneckými veliteli byl Patton obecně pokládán za „nejbojovnějšího“, výrazně smělejšího a agresivnějšího než většina generálů a jeho bojová dravost nepochybně nemalou měrou přispěla ke spojeneckému triumfu. Osobně vedl své vojáky do řady nejtužších a nejrozhodnějších bitev války na Západě: v Tunisku, na Sicílii, při prolomení Siegfriedovy linie, při zastavení německé zimní protiofenzívy v Ardenách – zejména při výjimečně nesmiřitelných bojích kolem Bastogne na přelomu let 1944-5.

Za války Patton sice respektoval odvahu a bojovou zdatnost německých vojsk  – především ve srovnání s kvalitou některých amerických spojenců – přesto ale ani on neunikl nenávistí nasáklé válečné propagandě, zosnované cizími vládci amerických médií. Považoval Německo za hrozbu americké svobodě a nacionálně socialistickou vládu za obzvlášť odpornou instituci. Proto neustále mluvil o touze zabít co možná nejvíce Němců a v podobném duchu vedl i své jednotky. Tyto krvelačné tirády mu vynesly přezdívku „Krev a kuráž“ Patton.

Continue Reading

Francis Parker Yockey

Autor: Francis Parker Yockey

Především si ti z nás, kdo věří v Osvobození Evropy a Impérium Europa, musejí uvědomit: toto je začátkem konce americké hegemonie v Evropě. Chatrné konstrukce Morgenthauova, Marshallova, Schumannova a Štrasburského plánu, amerických vlajek vlajících nad hlavními městy evropských zemí, NATO, systematického ponižování Německa, ďábelského plánu vytvořit německou armádu k válce proti Rusku ve službách žido-amerického okupanta, armády bez generálního štábu řízené demokraty a vyzbrojené zbraněmi z časů prusko-francouzské války, celých těch dlouhých demokratických prázdnin Churchillů, Gaullů, Spaaksů, Gasperisů, Adenauerů a Schumannů. Evropě pražské procesy poslouží jako historické spláchnutí dějinné fekálie Churchillů a jejich liberálně-komunistické špíny.

S americkou nadvládou je amen, Evropa si totiž se zpožděním začíná uvědomovat – Imperium, Londýnská proklamace a Frontfighter to hlásají dlouhá léta – že mocí volající Evropu k boji s „bolševismem“ není nikdo jiný než židovský stát-národ-lid-rasa: tedy entita, která sama politický bolševismus historicky stvořila a vedla.

Není pochyb o tom, že události dostatečně silné k tomu, aby přesvědčily Stalina přehodnotit celou jeho světovou politiku a zaujmout otevřeně protižidovské pozice, zapůsobí totožným způsobem i na evropské elity. K zachování americké hegemonie musí totiž evropské elity zůstat pasivní – aktivní kooperace evropských elit s primitivním lidským materiálem kalibru McCloye, Trumana, Achesona či Eisenhowera se totiž samozřejmě jeví zcela nemožnou – a pražské procesy s drtivým rachotem vybudily tuto elitu k aktivnímu odporu proti plánům na usmrcení evropské bytosti, spřádané ve Washingtonu židovsko-americkým vedením.

Continue Reading

Náboženská tradice nám přikazuje vítat cizince.

Pohled na náboženské tradice v roce 2013

„Náboženská tradice nám přikazuje vítat cizince“, říká viceprezidentka Náboženského akčního centra pro reformní judaismus Barbara Weinstein.

Židovské organizace vyjádřily podporu jak Obamovým návrhům imigrační reformy, tak podobnému návrhu vypracovanému skupinou amerických senátorů napříč politickým spektrem.

V úterním lasvegaském projevu věnovanému otázce 11 milionů lidí bez dokladů na území USA prezident Obama zdůraznil nutnost aplikovat platné zákony a poskytnout cestu k občanství.

Dočasný prezident a výkonný ředitel HIAS (organizace zabývající se migrací a přesidlováním uprchlíků) Mark Hetfield řekl, že „věří víc než za posledních mnoho let, že politici konečně vytvoří a nastaví spravedlivý systém pro imigranty a uprchlíky.“

Je čas „spravit poškozený systém“, který zahrnuje „všemožné umělé technické zábrany, které upírají právo na azyl pronásledovaným“, řekl dále.

Continue Reading

Pokusme se znovu začít dějiny a svět.

Autor: Richard B. Spencer

Esej vznikla na základě autorova projevu na zimní konferenci NPI 2015 „Beyond Conservatism.“

Co je to konzervativec? A musíme se vůbec ptát?

„Konzervativní“, „liberální“ a „levicový“ neoznačují ani tolik ideologie, jako spíše sociální či fyziologické typy. Jinými slovy – rozeznáme je, jakmile je vidíme.

Přesto bychom si tuto otázku měli pokládat častěji.

Abychom se mohli byť jen pokusit odpovědět, musíme se zbavit všech „ožehavých témat“ a nesmyslů poválečného „konzervativního hnutí“ – tedy všeho, co si myslíme, že víme o konzervativcích.

Řada z pravidelných účastníků konferencí ve Washingtonu si ráda namlouvá, že jejich postoje a stranické pozice vycházejí z „nadčasových principů.“ Zpravidla si lžou do kapsy. Jejich postoje formují do velké míry nátlakové skupiny a volební koalice: od vojensko-průmyslového komplexu a Wall Street po „jižanskou strategii“ a další.

Nakonec neexistuje dobrý důvod, proč by člověk – řekněme oddaný křesťan – měl zároveň podporovat nespoutaný kapitalismus … a vojenské intervence na Středním východě … a soukromé školy … a stavět se proti environmentalismu.

Dnešní konzervatismus se podobá zfušované skládačce: dílky nesedí a navíc jich dávno spousta chybí. Dívali jsme se ale na ten nesmysl tak dlouho, že v naší hlavě skutečně tvoří obrázek.

Abych tedy zodpověděl vlastní otázku, měli bychom se pokusit dostat k něčemu mnohem hlubšímu: „věčnému“ konzervatismu, jeho podstatě a jádru.

Continue Reading

Dvojí vláda. Skutečným problémem je chronická politická nevědomost amerického národa a také lhostejnost k hrozbě představované netransparentními institucemi.

Ve volbách zvolení lidé nejsou těmi, kdo rozhoduje, říká Michael J. Glennon z Tufts University.

Když voliči posílali Baracka Obamu do Bílého domu, očekávali velké změny. Od problematiky nezákonných odposlechů NSA, přes věznici v Guantánamu až po Patriot Act se Obama prezentoval coby kandidát stavící se za občanská práva a svobody, který sliboval výrazně odlišný přístup od svého předchůdce.

Po šesti letech v úřadě se ale Obamova podoba národní bezpečnosti zdá být k nerozeznání od té, kterou zdědil po svém předchůdci. Guantánamo stále funguje. NSA se stala při špiclování Američanů snad ještě agresivnější. Došlo k vystupňování náletů drony. A nejnověji vyšlo najevo, že tentýž prezident, který dostal Nobelovu cenu za mír za svou účast v jaderném odzbrojování, se chystá vydat až bilion dolarů za modernizaci amerického jaderného arzenálu.

Jaktože se tváře v Oválné pracovně mění, ale politika nikoliv? Kritici se zpravidla soustřeďují na Obamovu osobu, kterého označují za vůdce, který se posunul ve své politice ke tvrdší linii. Politolog z Tufts University Michael J. Glennon však nabízí mnohem skeptičtější pohled: Obama by nemohl politiku změnit, ani kdyby se o to pokusil.

Continue Reading

Autor: Patrick J. Buchanan

„Zdá se, že irácké síly neměly vůbec chuť bojovat… Můžeme je vycvičit, poskytnout jim vybavení; ale pochopitelně jim nemůžeme dodat odhodlání k boji.“ Tak identifikoval ministr obrany Spojených států Ashton Carter příčinu debaklu irácké armády v Ramádí.

Podle znechucených amerických důstojníků dobylo Ramádí 1 000 bojovníků ISIS, které obránci početně převyšovali v poměru deset ku jedné. Proč se dala irácká armáda na útěk? A co pohánělo militanty z ISIS k útoku na tak početnou posádkou bráněné město?

Podle zpráv z bojiště vedly útok tucty ukořistěných amerických obrněných vozidel a nákladní auta, naložené trhavinami, jejichž pomocí dobrovolníci ISIS vytvořili obří průrvy v obranných liniích.

Proč se všichni mučedníci shromažďují na jejich straně? A proč naše strana tak často zcela postrádá „odhodlání k boji“? Iráčané nejsou žádní zbabělci. V letech 1980-1988 jejich otcové umírali po desítkách tisíc při obraně země proti sousednímu Íránu. Když tedy Iráčané umírali za diktátora Saddáma Husajna, proč se jejich synům v uniformách irácké armády nechce bojovat za demokrata Hajdara al-Abádího?

Continue Reading

„Raději budu korektní ekologicky, než politicky.“ Paul Watson

Nepřímá rozhlasová debata na kanadském veřejnoprávním rádiu (CBC) mezi Paulem Watsonem ze Sea Shepherd Conservation Society, která aktivně bojuje za zachování velryb a ostatních ohrožených mořských druhů ve světových oceánech na jedné straně a Elizabeth Mayovou, nynější předsedkyní Kanadské strany zelených na straně druhé ukázala oba póly dnešního severoamerického environmentalismu – jeden autentický a druhý falešný. Pouze tomu druhému popřávají sluchu mainstreamová média a podporují jej důvěřivci, posílající své dolary v naději, že se ohledně životního prostředí „něco dělá“. Skutečným účelem ekologických NGO (nevládních organizací) je ale právě nedělat pro záchranu prostředí nic, nechávat problémy neřešené, a tak si uchovat svůj raison d’etre. Paul Watson jako jeden z mála mluví pravdu.

Jako obyčejně dopřála CBC poslední slovo politicky korektní, umírněně zelené zastánkyni prorůstové politiky, Elizabeth Mayové.

Paul Watson vs. Elizabeth Mayová

Následující text je přepisem rozhlasových interview s Paulem Watsonem a Elizabeth Mayovou, která proběhla 17. června 2008 v rámci pořadu The Current na vlnách kanadské veřejnoprávní rozhlasové stanice CBC. 

Anna Maria Tremonti (moderátorka): Nejnovější čísla ukazují meziroční nárůst americké populace za období 2004-2005 o 2,8 milionu lidí. Polovina z nich se identifikuje jako Hispánci. Právě kvůli těmto číslům vyjádřili někteří ochránci prostředí znepokojení a označili imigraci za ústřední americké environmentální téma. Mezi ochránci přírody to vede k četným třenicím a otázkám – a právě tady dnes začneme.

Continue Reading