Délský potápěč

Muzeum Josefa Váchala

Autor: Ignác Bauer-Šíma

Nedlouho poté, co podivným řízením osudu obdržel titul zasloužilého umělce (což okomentoval s ironií jemu vlastní), 10. května 1969, zemřel ve Studeňanech u Jičína výtvarník a spisovatel Josef Váchal. Sám život jičínského rodáka v propojení s jeho tvorbou vytváří svérázné umělecké gesto, jehož magičnost a dráždivá nejednoznačnost svádí k nejrůznějším interpretacím. Těmi také česká literární věda a badatelská obec nešetří, neboť dříve napůl zapomenutý autor se v posledních desetiletích dostal natolik do módy, že lze právem hovořit o váchalovské inflaci. Ale i u něj najdeme bílá místa, postoje a názory, o nichž se většinou mlčí, případně jsou jejich významům a motivacím obrušovány hrany, aby nevyčnívaly z rámce stanoveného poválečnou mytologií. Váchal tak patří k dobrým příkladům permanentně probíhajícího „boje o kulturní paměť“, jehož podstatu v článku o Ezru Poundovi výstižně definuje Andrew Joyce: „I v těch případech, kdy je povoleno podezřelé kulturní osobnosti i nadále studovat, sociopolitické ideje těchto ‚poskvrněných‘ jednotlivců, byť jsou pro jejich charakter nebo intelektuální světonázor sebedůležitější, jsou z jejich společenských i profesních životopisů izolovány a často se k nim přistupuje jako k nešťastným ‚morálním poskvrněním‘ na jinak přijatelném a plodném životě.“

Continue Reading

O. Dix: Autoportrét s mým synem

Autor: David Yorkshire

Otto Dix byl německý malíř, dnes obdivovaný jako jeden z velkých výtvarníků 20. století, nemalým dílem jistě i proto, že byl zařazen na nacistický seznam tvůrců zvrhlého umění. Postmoderní levice totiž razí dosti bezmyšlenkovitý přístup, že pokud národní socialisté někoho nesnášeli, jistě musel být skvělý. Totéž ale z opačné strany platí i pro postmoderní šosácké karikatury nacistů současné zkažené pravice, kteří považují jeho umění za zvrhlé jednoduše proto, že ho tak označila NSDAP. Dixovo dílo je paradoxně mnohem slučitelnější s pravicovými než levicovými postoji, a proto myslím nastal nejvyšší čas k zaujetí nového pohledu na tohoto umělce i jeho dílo.

Člověk se jen stěží ubrání srovnání Dixem s jiným německým umělcem a válečným hrdinou. Zatímco Adolfa Hitlera ale na vídeňskou akademii nepřijali, Dixe se drážďanské Kunstgewerbeschule ujal jako mentor Richard Guhr, se kterým navázal celoživotní přátelství. Guhrovo mentorství rozhodně není bez zajímavosti, jelikož Guhr byl velký wagnerovec a nepokrytě kladl organizovanému Židovstvu za vinu úpadek a rostoucí degeneraci umění, zejména ve Výmarském Německu. Dix o tom musel vzhledem k jejich hlubokému přátelství dobře vědět. To, že si byl vědom existenci židovské otázky, je ostatně jasně patrné i z několika jeho maleb. Například pamflet z obrazu Pragerstraße (1920) nese titul „Juden raus!“:

Continue Reading

Americká gotika, akryl

Autor: Elizabeth Hobsonová

„Vyjádření bez nějaké limitující sebekázně zůstává čistě dětinským narcisismem; tak se chovají batolata.“

Kresby tužkou a obrazy malované akrylovými barvami V Holečka evokují mimosvětskou, ale přesto pozemskou a strhující sféru. Jeho temně surreální krajinky sice působí lahodně organicky, pokrývají je však postapokalyptické dystopické trosky a gigantické kosterní pozůstatky.

Smrt je v jeho díle častým motivem, někdy jako pochmurná ikonografie, jindy v podobě podvratného humoru. Když dojdete na konec stránky, kde leží ochablá šedá lidská ruka, dostává celá situace úplně nový rozměr.

Rád vytváří tyto poutavé bastardizace klasických děl, jako třeba portrét madony v renesančním stylu – ale s prasečím rypákem, nožičkami a bez očí (Das Tierdrama), George Washington s černýma očima postav z anime a chapadly (In His House at V’rnon, Dead Washingthulu Waits Dreaming) a americká gotika (Amerikan Gothique). Za své vzory považuje mj. H. R. Gigera, Zdzislawa Beksinskiho, Dariuse Zawadskiho, Cheta Zaru, Lori Earleyovou, Hieronyma Bosche, Auniu Kahnovou a Glenna Arthura.

Continue Reading