Délský potápěč

Techtle mechtle pod svastikou…

Autor: Václav Jan

– aneb „USAF-krematoria“ opět na scéně, tentokrát v Íránu

Na serveru Idnes v cyklu Slavné fotografie zveřejnili tuto fotografii z berlínského Muzea topografie teroru. S popiskem, že jde o „Hitlerovu kýčovitou vizi německého národa. Bez Židů, Romů, postižených a homosexuálů…“ Barevný snímek zobrazující mladý pár na pláži. „Nebylo by na něm nic šokujícího,“ píše Idnes, „kdyby nebyl pořízen v roce 1939 a kulisu k romantice v dunách netvořily fáborky s hákovým křížem.“ Jak má fotografie na čtenáře působit, plyne z dalšího textu. Jde o pocity, které popsal po návštěvě muzea jistý australský turista:

Continue Reading

Háj Sasů u Verdenu (Sachsenhein)

U příležitosti vydání knížky z katalogu Ahnenerbe-Stiftung Verlag představujeme lokality s Ahnenerbe spjaté… Mnohé vyzývají k poutím.
Continue Reading

Sídlo Dědictví předků v Berlíně

Na závěr roku Délský potápěč vydá knížku z katalogu Ahnenerbe-Stiftung Verlag. Připomeňme si proto stručně historii Ahnenerbe. Ručně číslované svazky naší knihy budou obsahovat vloženou přílohu: dvanáctistránkový sešit o působení Ahnenerbe v Čechách, na Moravě a na Slovensku.

Vzniká 1. července 1935. U zrodu stojí Heinrich Himmler, duchovním otcem a vlastním zakladatelem je ale Herman Wirth – přímo navazuje na jeho Forschungsinstitut für Geistesurgeschichte a sbírku Deutsches Ahnenerbe. Dobu působení lze rozdělit do čtyř etap.

Continue Reading

Joscelyn Godwin: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a v přežívajícím nacismu

Český překlad vyjde 27. listopadu 2025 ve spolupráci nakladatelství Horus a Malvern

Arktos je první knihou, která se věnuje archetypu pólu – v jeho nebeské i pozemské podobě. Joscelyn Godwin zkoumá legendy o dávném Zlatém věku, který podle některých skončil prehistorickou katastrofou – posunem zemské osy. Současný sklon Země je zkoumán ve světle nejnovějších geologických teorií, stejně jako předpovědi dalšího možného posunu pólů. Nevyhýbá se ani kontroverzním tématům, jako jsou nacistické okultní teorie, tajné základny v Antarktidě, UFO či mytologie Hyperboreje. Na rozdíl od senzacechtivých výkladů nabízí autor kritický pohled podložený rozsáhlým studiem pramenů v několika jazycích.

Tato fascinující a místy až mrazivá výprava do světa kosmologie, okultismu, konspiračních teorií i radikálně výstředních proudů odhaluje překvapivá tajemství pólů a zemí pokrytých věčným ledem. Ukazuje se, že trvalá fascinace těmito myšlenkami je součástí „polární tradice“ – skryté moudrosti, která se v průběhu dějin znovu a znovu vynořuje.

Arktos tak představuje jedinečnou syntézu vědeckých teorií, esoterických tradic a kulturních mýtů, která čtenáře zavede do fascinujícího světa „polárního archetypu“.

Knihu lze předobjednat na stránkách nakladatelství Horus nebo Kosmas.cz.

Před svým domkem v Černém lese. „Všechno podstatné a velké vzniklo z toho, že měl člověk domov a že byl zakořeněn v tradici,“ řekl novinářům ve známém rozhovoru pro časopis Spiegel ze září 1966 (česky: Filosofický časopis č. 1/1995). V téže době si Ernst Jünger poznamenal: „Martin Heidegger schreibt mir, daß man sich am besten in seinem Zimmer aufhalten, ja nich einmal aus dem Fenster schauen soll (Siebzehn verwehnt I). Ani tamní polní cesta (Der Feldweg, 1953) mu již tedy neposkytovala útěchu nad světem, v němž člověk již není pánem, nýbrž objektem techniky a ekonomicko-zbožních, tj. peněžních vztahů.

Autor: Karel Veliký

Není žádná náhoda, že György Lukács, Žid-stalinista a výjimečně erudovaný literární kritik, ve své knize Existencialismus či marxismus? (1947) odkazuje na Heideggera s Célinem v jediné větě: „Sein und Zeit je při nejmenším stejně zajímavá četba jako rozsáhlý román Célinův Cesta do hlubin noci…“ (s. 72), ač se při tom pevně drží výkladu fašismu coby „poslední fáze buržoazní společnosti“, jak jej vymezily instrukce a rozkazy kominterny. „Podstata fašismu“ (Locchi) ve smyslu vybojování si budoucnosti se zřetelem k minulosti (kde „pokrok“ je zároveň „návratem“ k počátku, přítomném v nitru „fašisty“ jako projekt) je v „prefašistickém“ (Adorno) Bytí a čas shrnuta v paragrafu 74/385-387 (v českém vydání s. 426nn): člověk jakožto bytí-tu/zdebytí (Dasein), tedy ten, kdo se sám dokázal vymanit z neautentičnosti existence ve společnosti – tj. vyprázdněné society, nabývá plné zdatnosti (včetně heroičnosti) až v (národně-lidové) pospolitosti, tj. autentickém společenství, která jej jako jednotlivce přesahuje, ale v níž právě proto sám získává. Čili jde o návrat ke stavu (prvotně ontologickému), v němž se individuální jedinečnost dialekticky včleňuje do komunity, namísto aby epické a tragické charaktery stály vždy mimo dutou společnost a proti ní, jak je tomu „nyní“, u existencialistů a jejich lidových („jurodivých“) podob (pop-derivátů: beatnici, vlasatci apod.).

Continue Reading

Alfred Rosenberg

Aktualizace 21. srpna 2025

… s Julianou R., naší dopisovatelkou, která se po jeho stopách vypravila do Revalu čili Tallinnu, hlavního města Estonska

Duše je rasa viděná zevnitř. Naopak rasa je vnější stránka duše. Probudit k životu duši rasy znamená uznat její nejvyšší hodnotu a pod jejím panstvím stanovit organické postavení ostatních hodnot: státu, umění, náboženství. To je úloha našeho století: vytvořit nový lidský typ z nového životního mýtu. K tomu je třeba statečnosti každého jednotlivce, každého vyrůstajícího pokolení, mnohých generací, které ještě přijdou. Neboť chaos neodstraňují nestateční a svět ještě nikdy nestavěli zbabělci. (Alfred Rosenberg. Mýtus 20.století)

Continue Reading

Louis-Ferdinand Céline

Autor: Armin Mohler

Poslední Francouz a fízl Jünger… Někdejší tajemník Ernsta Jüngera, autor standardní příručky Konservative Revolution in Deutschland 1918–1932, o svém setkání s Louis-Ferdinandem Célinem v druhé polovině padesátých let.

Louis-Ferdinand Céline, veliký berserk francouzského básnictví, je mrtvý. Když se v novinách objevilo první nesmělé oznámení, že prý je těžce nemocný, byl ve skutečnosti již mrtvý a pohřbený. Zpočátku se ani nevědělo, kde je pochovaný. O bližších okolnostech jeho smrti postupně prosakovaly zprávy, jaké by si mohl vymyslit on sám.  Zatímco vdova byla s několika málo přáteli na hřbitově, do domu se kdosi vloupal a odcizil část rukopisů (neznámí je pak tu a tam nabízeli ke koupi v antikvariátech). Rukopis, na němž pracoval naposledy a který ještě ležel na pracovním stole, zloději nevzali. Poslední nedokončená věta pojednává o Číňanech, kteří proniknou až do Cognacu a tam propadnou ožralství.

Célinův vpád do Académie Franҫaise a Sorbonnou starostlivě opečovávané literární zahrady v roce 1932 je poslední velkou událostí francouzského básnictví. (Nikoli literatury.) První jeho tehdy vyšlý román Voyage au bout de la nuit (Cesta na konec noci – název je převzatý z písně o Berezině od Švýcarů, kteří s Napoleonem táhli do Ruska), vynášející nejen argot, nýbrž především mluvenou, žitou, nasupenou a zajíkavou řeč, dodal poezii jeho země ještě jednou novou sílu. Muži jako Sartre či Malraux přes všechny ideologické rozpory vždy znovu uznávali, že bez tohoto průlomu by většina z toho, co bylo od té doby ve Francii napsáno mimo klasické schéma nebyla možná.

Continue Reading

Vedle ilegálních Ecrits de Guerre jsou k dispozici i kritická vydání listů, v Cahiers Céline 7 a Lettres des années noires

Autor: Redakce

Původním naším záměrem bylo připravit k českému vydání Célinovy veřejné listy psané za války pro francouzský kolaboracionistický tisk. Vyšly takřka v úplnosti „ilegálně“ roku 1990 v Paříži pod názvem Ecrits de Guerre u poloanonymních Nouvelles Éditions [Les Amis de Gustave Le Bon], a ještě před několika lety je nabízel katalog nakladatelství L’Homme Libre. Avšak poznámkový a jiný aparát k tak svébytným dokumentům, jakými dnes tyto dopisy pro českého čtenáře nesporně jsou, by přesáhl únosnou míru; pozornost v céliniích jsme proto přenesli jinam. V dalším článku se k „psaním z války“ vrátíme alespoň na stránkách Délského potápěče. Zde prozatím ostře vybroušená (a námi krácená) předmluva pisatele, skrývajícího se za šuansky znějícím nom de guerre: Caradec

Představovat Célina?

Jaká domýšlivost!

Třicet let po jeho smrti nás jeho stín osvěcuje, jeho světlo oslňuje.

Continue Reading

Horst Wessel a jeho vrah

Autor: Václav Jan

Mrazivá lednová noc před pětadevadesáti lety. Do berlínského činžáku na Große Frankfurter Straße vniká skupinka mladíků – pouličních rváčů a pasáků, organizovaných komunistů. Zvoní u bytu Horsta Wessela. Když Horst otevře dveře, poznává v některých výrostcích bývalé kumpány své družky. Než se vzmůže na odpor, jeden z nich, Albrecht Höhler, vytáhne pistoli a stiskne spoušť. Zpráva o zranění vedoucího místního oddílu SA se rychle roznese po okolí. Zraněnému spěchají na pomoc kamarádi. Na místě činu se brzy objeví také lékař, jistý Max Selo, který bydlí v sousedství. Je to ovšem Žid. Buď samotný Horst, nebo některý z jeho soudruhů ho proto odmítnou. Než se dostaví jiný lékař a než pak přijede sanitka, uběhne drahná doba. Do rány se dostane nečistota. Těžce raněný umírá na sněť po více než měsíci horečnatého deliria v nemocnici ve Friedrichshainu.

Je 23. února 1930. Horst Wessel se nedožil ani třiadvaceti let. I proto se z něj rychle stává Ježíš Kristus nacionálně socialistického náboženství.

Continue Reading

Odkaz stále živý!

Zpovídáme Davida Slavíka, zakladatele Nightingale Press, nakladatelství zaměřeného na osudy francouzských esesmanů a dějiny 2. světové války vůbec…

Proč zrovna tohle téma (v dnešní době)?

Celé nakladatelství vzniklo vlastně náhodou. Asi před pěti lety jsem na internetu narazil na knihu La Brigade Frankreich od Jeana Mabireho. A protože je mi téma války díky odslouženým létům v armádě blízké, pustil jsem se do četby. Po několika stránkách mi bylo jasné, o jak skvělý text se jedná! Vzhledem k tomu, že autor v něm používá i výrazy pocházející z devatenáctého století, musel jsem občas zalistovat ve slovníku. Také některé politické souvislosti z okupované Francie mi nebyly zprvu zřejmé a musel jsem si je vyhledávat na internetu. No, a když jsem si s tím dával takovou práci, uvědomil jsem si, že bych knihu mohl přeložit celou. Co kdyby se to jednou hodilo? No, a tak se i stalo. Ve chvíli, kdy byl překlad hotov, mé nadšení z knihy vůbec neopadlo, ba právě naopak. Jelikož knížka o útočné brigádě Frankreich tu vyloženě chyběla, začal jsem oslovovat nakladatelství, která se podobným tématům věnují. Jenže bezúspěšně. Mezitím jsem začal překládat i Divizi Charlemagne a odtud byl k myšlence na založení vlastního nakladatelství už jen krůček. Nechci tu čtenáře nudit víceméně totožnými problémy, jaké má každý začínající nakladatel. Nakonec se to ale podařilo, nakladatelství funguje, vydalo již tři knihy a čtvrtou připravuje. Tímto bych chtěl zároveň poděkovat za cenné rady do začátku.

Continue Reading

Léon Degrelle – Planoucí duše

Dlouho žádaný dotisk! Velice limitovaný…

Převážnou část této knížky v barvě polní šedi tvoří poznámky, které si Velitel zapisoval již v meziválečném období a za války. V poválečném exilu je doplnil a scelil do jednoho textu. Rukopis se ocitl v rukou Gregoria Marañona, jednoho z předních španělských intelektuálů minulého století. Liberál a humanista Marañon nesdílel v ničem Velitelovo politické přesvědčení, avšak ihned seznal, jak moc se tyto „básně v prose“ podobají předmoderní španělské „poezii hrdinů a světců“. Dva roky sklonku života tak zasvětil překladu dílka do španělštiny. Kongeniální výsledek pak pod názvem Almas Ardiendo uvedl pro veřejnost vlastní předmluvou, kde Velitelovo „vyznání víry“ charakterizuje jakožto „stránky nepřekonatelné krásy a lidské patetičnosti“.

Tenhle kříž se otáčí za sluncem!

O čem vlastně je?

Continue Reading

Adolf Hitler, velký válečník

Autorka: Juliana R.

Kdo připlouvá do Evropy kolem Gibraltaru, jako první z ní spatří mešitu. Kdo zase připlouvá do Afriky přes Ceutu, uvidí nejdřív sochu Hérakla, opírajícího se silou vůle i svalů do dvou žlábkovaných pilířů. Podle báje stojí hérós rozkročený mezi dvěma kontinenty, které od sebe právě oddělil rozpolcením skály. Ceuta s Gibraltarem, to jsou ony Héraklovy sloupy, o kterých psal Platón, Dante, Cervantes. A prostor, kde se „stýkají a potýkají“ Afrika s Evropou, se nemůže obejít bez paradoxů.

Mešitu na nejjižnějším mysu Gibraltaru nechal ve druhé polovině devadesátých let 20. století postavit saúdský král – jako první muslimský svatostánek od reconquisty (1492). Reconquista. Procházíme-li se v přístavu španělského města Algeciras, odkud vyplouvají lodě do Afriky, nebo v přilehlé čtvrti, reconquista se nezdá ničím než slovem v písku; už ho smazaly vlny přistěhovalců, od šedesátých let čím dál mocnější. Ulice lemují samá „kadeřnictví Abdulláh“ a „halál řeznictví Granada“, zahrádky restaurací naplňují výhradně arabské tváře, tu tam se pestří barvy palestinské vlajky. V roce 2021, odkud pocházejí poslední dostupné údaje, žilo ve Španělsku 870 000 legálních imigrantů z Maroka (stranou ponechme ostatní arabské země). O několik týdnů dřív jsem si v centru katalánské Tarragony chtěla prohlédnout ruiny římského divadla. Bylo poledne a bohabojný lid v úborech, které by jistě zaujaly Delacroixe, se scházel do mešity, zatím co na rohu prosila o zakát žebračka v burce. Byla jsem jediný běloch na ulici, k čemuž římské rozvaliny tvořily kulisu velmi smutnou.

Continue Reading

Tato kniha představuje zapomenutou verzi ságy o Obří hlavě, jak ji zbásnil pozdější kontroverzní okultista Třetí říše – Karl Maria Wiligut. Tragický příběh rytíře Seyfrieda byl dobře znám také znojemskému historikovi a badateli, na jehož počest stojí vztyčen pamětní kámen na Kraví hoře – Antonu Vrbkovi. Čtenář se má možnost seznámit i s částí jeho další tvorby nesoucí se v duchu obdivu ke starogermánským mýtům, které bývaly kdysi živé i na území Znojemska. Ve víru historických událostí však byly zapomenuty.
Tato kniha ať slouží k jejich připomenutí. Nechť jejím prostřednictvím střípky dávnověku a bájesloví původních obyvatel znovu ožijí …

Na jaře tohoto roku vyšla vlastním nákladem Neznámého útlá knížka, která by mohla potěšit ty, kdo se zabývají vztahy mezi „nacismem a okultismem“. Součástí je totiž překlad raného díla jednoho z hlavních protagonistů tohoto zvláštního, tajemnem opředeného kultického světonázoru. Mnoho toho onen záhadný muž sice nepublikoval, mnohé však bylo publikováno o něm, jelikož v letech 1933 až 1939 měl přímý vliv na jednoho z nejmocnějších představitelů Třetí říše – Heinricha Himmlera, o němž je známo, že se soustavně a hluboce zajímal nejen o dochované památky germánské minulosti, o legendy, mytologii, archeologické objevy, ale i o s nimi související bájné „skryté nauky“. Onou šedou eminencí není nikdo jiný než Karl Maria Wiligut, který pro jisté historické analogie obdržel přízvisko „Himmlerův Rasputin“. 1]

Vydavatele jsme se proto zeptali:

Proč právě Wiligut a titul Seyfriedovy runy?

Úplně prvotním impulsem byl zájem o souvislosti mezi tajnými naukami a národním socialismem. To mě přivedlo samozřejmě i k Wiligutovi, který je jakousi šedou eminencí na pozadí oněch fenoménů, které při studiu historie vzbuzují možný předpoklad propojení špiček nacistické strany s okultisty – hrad Wewelsburg, prsten SS, výpravy za svatým grálem, Ahnenerbe apod… A pak jsem narazil na to, že Wiligut žil určitou dobu ve Znojmě a že se jeho první literární počin vztahuje přímo k místu, které mi leželo pod nosem. Navíc se jedná o krásný kraj, ke kterému jsem v minulosti získal jakýsi niterný vztah. Už je to pár let, ale tehdy se poprvé zrodil záměr oživit tuto legendu a historické souvislosti, které se k ní vážou. Následně se v zorném poli objevil Anton Vrbka se stejnou oblastí literárního zájmu jako Wiligut, který přispíval pod přezdívkou Hugin do lokálního německého periodika Znaimer Wochenblatt (Znojemský týdeník) majícího poměrně výrazný německy orientovaný vlastenecký tón. A tak získal původní záměr konkrétnější podobu spojením vybrané tvorby těchto dvou autorů do jednoho dílka. Pozoruhodné také je, že jak Wiligut tak i Vrbka zpracovali legendu o Obří hlavě prakticky identicky, což vyvolává otázky, zdali se mohli nějak vzájemně – přímo či nepřímo – ovlivnit…

Continue Reading

Sonnenmensch

Autor: Václav Jan

Co to bylo za lidi? Heidegger, Pound, Céline, George, Hamsun, Wagner, Spengler? Nejskvělejší německý filosof, největší americký básník, nejoriginálnější francouzský romanopisec, nejslavnější norský spisovatel? Skladatelé, vizionáři, renesanční osobnosti. A všechno fašisti nebo protofašisti! Co třeba tenhleten prokletý Nietzsche? Tolik opovržení davem, tolik zhnusení člověkem, ba snad nenávisti!? Ale když pronikneme tou jeho cynickou přímočarostí kamsi dospod, nebo snad vzhůru, je tam tolik lásky k člověku, tolik starosti o něj, tolik zoufání si nad tím, jak nám to Bytí kazí všichni ti kramáři, křesťané, krávy, ženy, Angličané a jiní demokraté. Je to možné, tolik pohrdání a něhy zároveň? Jinak je to: je vůbec možné, aby to tak nebylo v Člověku, když se na chvíli zastaví a přemýšlí o světě, a přitom také myslí? Jen vrcholně rozcitlivělý cynik pronikne analýzou až k popisu nejtrapnější malosti, na kterou stydno jen pomyslet. A vrcholná imaginace ratia, zejména vrtá-li se analyticky v člověku, je vždy schopna i hloubky emoce syntetizující všechny ty lítosti nad lidmi v tvrdě vyřčený, ale přece soucit s člověkem. A to už je i pochopení – a snad i odpuštění. A naopak, vidí-li ten vzývavec tak jasně z nadhledu všechen balastní kontext, a zase potenciál, a jiskří v něm radost nad hemžením v tušeném, a ano, zahlédnutém řádu věcí, není možné, aby byl zároveň tak mdlým a přehlédl ubohost jediného každého osudu dvounohého hmyzu.

Continue Reading

Cesta z Berghofu na Mooslahnerkopf

Autor: Václav Jan

Ještě k Eckartovi

K poctě básníkově (o němž zde obsáhle pojednáno na jiném místě) bylo v olympijském parku v Berlíně 2. srpna 1936 slavnostně otevřeno Dietrich-Eckart-Freilichtbühne (Přírodní divadlo Dietricha Eckarta). Diváci viděli premiéru dramatu E. W. Möllera Hra v kostky ve Frankenburgu, tematizující události rolnické vzpoury v Horním Rakousku roku 1626. Kruhový amfiteátr v působivé přírodní kulise byl poté dějištěm mnoha velkolepých, zejména operních představení. Mimořádným byl Wagnerův Rienzi z roku 1939, na jehož inscenování se podílel samotný Hitler, který tuto operu miloval a vlastnil i její originální partituru.

Scéna byla vybudována v údolní kotlině a vznikla jako součást projektu přírodních amfiteátrů Thingplatz. Venkovní divadla byla koncipována v odkazu na romantiku starogermánské tradice a antické ideály. Probíhala zde představení v souladu s filozofií nacionálního socialismu, zdůrazňující princip hrdinství a provázanost německého člověka s jeho rodnou zemí, což bylo symbolizováno prolnutím divadelní scény a dramatických přírodních kulis.

Continue Reading

Carl Schmitt – Glossarium (k zakoupení zde)

Autor: Karel Veliký

U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958. Následující drobný výbor má naznačit, že místy jsou čtivé a svrchovaně poučné i bez velkých znalostí Schmittova života a díla (žádná z biografií dosud nebyla do češtiny přeložena!) a poválečného dění. Zaměřujeme se totiž na ty pasáže, v nichž se zrcadlí již i naše žitá skutečnost:

Patolízalové Západu prohlašují patolízaly Východu za barbary a ne-lidi. Kdo olizuje paty lakýrek, považuje se být civilizačně nadřazeným tomu, kdo olizuje filcové holínky. Atd. To celé se bezostyšně nazývá osvobozením. Kaliban má nového pána a může teď v plné svobodě tisku a názoru nadávat na své zabité dřívější pány a všechny nepřátele svého současného pána. Jaký pokrok!

V Americe je tedy teď mocná říše, která nás v Evropě okupuje a ovládá. S mocí této mocné americké říše jsem měl co do činění coby příslušník okupovaného, ovládaného a totálně poraženého Německa. Zatkli mě, vzali mi můj nejintimnější majetek, mou knihovnu, strčili mě do cely ke kriminálníkům, zkrátka, dostal jsem se do rukou té mocné americké říše. Byl jsem na své nové pány zvědavý. Ale dodnes, po dobu pěti let, jsem ještě nikdy nepromluvil s Američanem. Neměl jsem co do činění ani s Indiány, ani s puritány, ani s Mexičany, nýbrž s německými Židy, panem Löwensteinem, Flechtheimem a podobnými, kteří pro mě rozhodně noví nebyli…. Zvláštní pán světa, tenhle … chudý supermoderní yankee a jeho prastaří Židé. Pořád jen němečtí nebo rakouští Židé. Originální pánové světa. Globální tvůrce pořádku à la Truman; pan Roosevelt-Morgenthau-Löwenstein-Ebenstein.

Continue Reading

Básník Dietrich Eckart

Autor: Václav Jan

(Předchozí část zde)

Na hřbitově v Berchtesgadenu zapřádám hovor s domorodcem na téma zde pohřbených exponentů Třetí říše. Muž ve středních letech je velice ochotný, ale nepoznám, nakolik ho téma samotné interesuje a nakolik jde z jeho strany o typicky německou vstřícnost k cizincům. Vedeme opatrný dialog a rozpaky rostou, jak se dostáváme k jádru věci a oba váháme, co si o tom druhém vlastně myslet. Když dojde řeč na Paulu, Hitlerovu sestru, muž reaguje překvapivě. Trochu poplašeně se rozhlédne a nápadně ztiší hlas. Tento magický účinek má samotné jméno Hitler, jméno, které není zvykem ve slušné německé společnosti vyslovit. Brzy poté se loučíme.

Ačkoli každý ví, že Obersalzberg byl druhým centrem Hitlerova Německa, celé Berchtesgadensko předstírá, že nikdo takový nikdy neexistoval. Homo economicus se ovšemže nezapře, autokary na tzv. Orlí hnízdo, jak kamennou chatu Kehlstein až po válce překřtili dobyvatelé, lifrují nahoru od rána do večera davy turistů. Zachovalý dům s unikátní vyhlídkou byl pronajat soukromníkovi k provozování hospody, v malém krámku tady prodávají brožury v několika jazycích včetně češtiny, s příslušným protihitlerovským patosem seznamující s historií objektu. Ale v oficiálních materiálech, které rozdávají v městském infocentru, hned vedle hřbitova, se jméno Hitler, natož Eckart, vůbec nevyskytuje. Za přepážkou sedí dvě usměvavá děvčata v bavorských krojích, jedna z nich zjevně východoasijského původu. Rozverně se baví s americkými vojáky, kteří si tu právě domlouvají pronájem vedlejšího kongresového centra. Na dotaz ohledně nějakých materiálů o Hitlerově působení v kraji nereagují ani tak odmítavě či rozpačitě, jako spíše autenticky vyděšeně.

Continue Reading

Zimní pohled na Hochkalter u Berchtesgadenu

Autor: Václav Jan

Když spisovatel, básník a dramatik Dietrich Eckart umíral o mrazivých Vánocích roku 1923 ve sněhem zavátém Berchtesgadenu, pravděpodobně byl smířen se světem. Odcházel z něj uprostřed milované horské scenérie, navíc s pocitem dobře vykonané práce, s vírou, že se mu podařilo najít muže, který spasí nemocné Německo. Byl přesvědčen, že právě tento člověk vyřeší problémy, které Eckartovu duši drásaly celý život.

Podle některých pramenů byl Eckart prvním, kdo použil v souvislosti s Hitlerem výraz Führer.

Eckart se narodil 23. března 1868 v Neumarktu poblíž Norimberku v katolické rodině, a od malička se odmítal podřídit vedení těch, které nepovažoval za autoritu. Byl proto vyloučen z několika škol. Ostatně svou neústupnost neztratil ani v dospělosti, a už jako etablovaný spisovatel byl uvězněn za účast v souboji kvůli cti. Dostalo se mu univerzitního vzdělání v právech a medicíně, ale vždy toužil hlavně tvořit a hovořit k národu. Po přesídlení do hlavního města napsal několik her zejména pro Pruské královského divadlo.

V roce 1912 vyvolala obrovskou pozornost Eckartova divadelní adaptace Ibsenova Peer Gynta. Do tohoto hrdiny vtělil svou představu nadřazeného germánského hrdiny, bojujícího proti trollům, kteří představují židovskou zkaženost, a musí být poraženi pro znovuobnovení principu nevinnosti. Boj proti trollům je především bojem duchovní síly proti Jörmungandrovi, nepříteli Thóra i lidí. Podle Eckarta takový boj omlouvá i násilí a faustovskému Gyntovi musí být všechny hříchy odpuštěny.

Continue Reading

Knut Hamsun – Až do konce!: Politická publicistika z let 1940–1945

Autor: Karel Veliký

V nakladatelství Délský potápěč vychází nový knižní titul. Jmenuje se Až do konce! a jeho základem je politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945.

Výběr autora není nijak náhodný. Hamsun v roce 1920 obdržel Nobelovu cenu za román Matka země.  V následujícím desetiletí byl nejen nejslavnějším Norem, ale také jednou z největších světových autorit. Když ve třicátých letech vyjádřil podporu hitlerovskému novému řádu a vytrval v ní opravdu až do samého konce, ba za něj, vyvolalo to u četných egalitářů, demo-liberálů s marxisty, dodnes trvající otřes (viz stať „Knut Hamsun jako národní trauma“ v: Svět literatury č. 64/2021, s. 186–189), také v ČSR. Než se vyznal k NS, většina jeho knih vyšla v českých překladech, ty poslední už ale ne.

Nebyla to však pouze tato egalitářská zášť, ani naše zprvu spíše zběžná znalost Matky země, Hladu, Pana a Mystérií, co nás přivedlo k hlubokému průzkumu hamsunovského fenoménu, zářícímu jak Severka, k němuž se obracely statisíce Němců, od Hitlerovské mládeže po první muže Říše. Prvním vodítkem nám byly následující dvě pasáže z dávno již rozebraných knížek. V rozhovoru k eseji „Podstata fašismu“ se editor jejího autora ke konci táže a on odpovídá…

Continue Reading

Rolf Peter Sieferle (1949 – 2016)

Autor: Václav Jan

Pravím-li Západ, myslím na Evropu. Čím dále od jejího středu kterýmkoli směrem, tím méně lze mluvit o evropské tradici. Amerika, stejně jako Rusko, jsou pak svéráznými periferními výhonky kulturně-civilizačního odkazu evropské rasy, bez ohledu na jejich mocenské ambice a vliv. Jestliže je Ukrajina etymologicky „U kraje Ruska“ tedy jeho okrajovou částí, pak USA a Rusko jsou duchovní „Ukrajinou Evropy“. Vnímat anglosaský svět jako součást Evropy je vysoce rizikový omyl. Do Ameriky odcházeli ze starého kontinentu různé typy ztroskotanců, dobrodruhů a vyděděnců, od počátku odhodlané vytvořit alternativu evropanství. Levicové kořeny zde mají mnohem hlubší kořeny, než jak jsou obecně vnímány. Rio Preisner považuje za pravděpodobné, že „USA by dospěly k socialismu už ve čtyřicátých letech pod egidou Rooseveltovou, nebýt druhé světové války“. A jízlivě dodává, že „oplátkou Roosevelt dopřál socialismus střední Evropě“ (Americana. Zpráva o velmoci 1).

Americký spisovatel F. P. Yockey hned po vzniku železné opony interpretoval kulturní rozměr studené války tak, že U. S. liberalismus bude pro Evropany zhoubnější než sovětský komunismus. Tvrdou moskevskou represi východní Evropy vnímal z dlouhodobého hlediska jako méně škodlivou než měkkou amerikanizaci, která svým pozlátkem a systematickým podmiňováním okupuje mysl mnohem účinněji, a důrazem na egoistické „štěstí“ trvaleji ničí a korumpuje mezilidské vztahy. Neschopnost civilizačně vzdáleného Sovětského Ruska hluboce kulturně ovlivnit své vazaly z něj nakonec dělá méně nebezpečného nepřítele Evropy, než jakým jsou Spojené státy se svým „American Way of Life“ pro každý národ na Zemi.

Continue Reading