Délský potápěč

Autor: Edouard Rix

„Nesnáším tuto knihu z celého svého srdce. Obdařila mě sice slávou, tou nicotnou věcičkou nazývající se věhlas, byla však rovněž zdrojem mých těžkostí. Strávil jsem kvůli ní mnoho měsíců za mřížemi a stal jsem se obětí mnoha banálních, leč ponižujících policejních perzekucí. Kvůli této knize mě zradili přátelé, nadělal jsem si nepřátele, zažil jsem mnoho zlé vůle, sobeckosti a lidské zkaženosti. Právě v tomto díle má svůj původ hloupá fáma, podle níž mám údajně být cynický a krutý, připomínající Machiaveliho v hávu kardinála de Retz.“ Ačkoli tato slova napsal Curzio Malaparte v předmluvě ke své slavné eseji „Technika státního převratu“ (Technique du coup d’état), mohla by stejně tak patřit i Giorgiu Fredovi, autorovi díla „Dezintegrace systému.“ Tato knížečka o šedesáti velmi hutně napsaných stranách totiž nahlodala základy buržoazního systému natolik, že její autor byl následně vystaven dlouhým létům soudních a mediálních perzekucí.

Edizioni di Ar

26. října 1963 upozornil senátor Umberto Terracini (vlivný člen židovské obce a Italské komunistické strany) ministerstvo vnitra a spravedlnosti na to, že v Padově byl údajně rozšiřován „nenávistný pamflet“ z dílny skupiny nesoucí název Gruppo di Ar, jehož autoři se neštítí ani těch nejodpornějších rasistických teorií italského nacismu a obhajují tak antidemokratickou ideologii, přičemž vznesl otázku, jestli bude použito příhodných prostředků k vypálení tohoto vředu a zastavení šíření infekce dříve, než se rozšíří dále a jeho text se stane předlohou k akci.

Read the full story

Čtvrté Fascikly navazují téměř na předchozí (viz Dobrovolníci za Evropu). Julius Evola se zamýšlí nad problémy pevného základu, hlubšího smyslu a organičnosti evropského sjednocení, které nutně „vyžaduje vyšší cit než prostý nacionální pud“. Poukazuje na v dějinách poměrně vzácné příklady evropské jednoty a z konzervativně-revolučních pozic určuje formu a předpoklady pro její obnovu a trvání. Vymezuje se přitom nejen vůči demoliberálním a neomarxistickým pojetím, ale i těm koncepcím, které vzešly z poválečného protisystémového milieu (Mosley, Yockey-Varange, Thiriart aj.). Klíčové pojmy jsou: Evropská akce, řád, vůdce, aristokracie, „paras“, „vnitřní detoxikace“, říše, synergie, supranacionální, jednota v mnohosti atd. Poznámky a vysvětlivky podávají i tentokrát vcelku široký, byť nutně stručný přehled „nacionálního evropanství“.

Jak dál?

Evolův text vznikal hluboko v době „studené války“. To přirozeně vybízí ke srovnání s dnešní situací: Sny o rozpadu komunistického bloku a znovusjednocení Německa se staly skutečností. Avšak ideové vakuum EHS, které navázalo na to, co se podařilo vytvořit do roku 1945 pouze v hospodářské rovině, bylo při zrodu a vývoji EU ve značné míře vyplněno názorovými proudy a silami kořenícími v různých formách trockismu.

Read the full story

Autor: Julius Evola

Kruh se uzavírá a prastarý mýtus – původně íránský, než jej převzali Židé – popisující v apokalyptických barvách “poslední soud,” nám nyní přikazuje následující: separaci “vyvoleného lidu” od těch, kdo na „konci světa“ – nutno dodat našeho světa, naší civilizace – nadobro zmizí.

Voláme po rozhodném, bezpodmínečném a uceleném návratu k nordické pohanské tradici. Skoncovali jsme se všemi kompromisy, každou slabostí a shovívavostí vůči všemu, co kdy v návaznosti na své semitsko-křesťanské kořeny nakazilo naši krev a myšlení. Bez návratu k této tradici neexistuje žádné osvobození, žádná opravdová obroda, ani přechod k pravým hodnotám ducha, moci, hierarchie a Impéria. Taková je pravda nepřipouštějící žádné pochybnosti. Anti-Evropa, anti-semitismus a anti-křesťanství, to je náš slogan. Podle nejsměšnějších a nejabsurdnějších bajek je pohanství synonymem pro materialismus a korupci, a zároveň exotické a anti-árijské náboženství vytvořené za účelem našeho úpadku je vykreslováno coby nejvýjimečnější syntéza všeho duchovního, jakoby celá věčná historie civilizací již byla dávno předurčena. Nemluvě o tom, jak je tato pověra stále pevně zakořeněna v současné “učených” názorech!

Read the full story

Autor: Robert Steuckers

“Překládal jsem z němčiny na žádost vydavatele Longanesiho… rozsáhlé a oslavované dílo Oswalda Spenglera Zánik Západu. Poskytlo mi to příležitost v úvodu specifikovat význam i hranice tohoto díla, jež si svého času vydobylo světovou slávu.” Těmito slovy uvádí Julius Evola ve své knize Pouť rumělky (str. 177) řadu kritických odstavců ke Spenglerovi.

Evola vzdává hold tomuto německému filosofovi za to, že odvrhl “progresivistické a historické fantazie” tím, že ukázal, že etapa, do níž vstoupila naše civilizace krátce po první světové válce, neznamenala vrchol, nýbrž zcela naopak “soumrak.” Evola v tom rozpoznal, že Spengler, zejména díky úspěchu své knihy, umožnil jít za obvyklou lineární a evoluční koncepci historie. Spengler popisuje protiklad mezi Kultur a Zivilisation, “přičemž ten první pojem pro něj znamená formu nebo fázi civilizace, která je kvalitativní, organická, diferenciovaná a vitální, kdežto ten druhý naznačuje formu civilizace, která je racionalistická, urbanistická, mechanická, beztvará, bezduchá” (str. 178).

Evola obdivoval negativní charakteristiku, již Spengler připisuje pojmu Zivilisation, je však kritický k nedostatečné koherenci definice pojmu Kultur, neboť, jak říká, tento německý filosof zůstal vězněm jistých intelektuálních schémat vlastních moderně. “Zcela mu scházel onen odstín metafysického rozměru či transcendence, která reprezentuje esenci každé opravdové Kultur” (str. 179).

Read the full story

Autor: Julius Evola

Automobil rýchlo opúšťa komickú panorámu, ktorá predstavuje centrum Bukurešti: nevysoké mrakodrapy a najmodernejšie budovy, prevažne funkčného typu, s výkladmi a obchodmi, zanechávajú dojem akejsi zmesi parížskeho a amerického štýlu. Jediným exotickým prvkom sú časté baranice na meštiakoch a trhovníkoch. Míňame Severnú stanicu a vezieme sa prašnou provinciálnou cestou, ktorá vedie spočiatku vpravo, potom sa prudko stáča doľava; nakoniec vychádzame na poľnú cestu a ocitáme sa pred osamelo stojacim domom uprostred polí: je to Zelený Dom, rezidencia hlavy rumunskej Železnej Gardy.

“Vlastnými rukami sme ho postavili,” poznamenávajú s miernou hrdosťou sprevádzajúci nás legionári. Intelektuáli i remeselníci sa spojili aby postavili rezidenciu svojho vodcu, čo sa pre nich stalo takmer symbolickým a obradným aktom. Budova je postavená v rumunskom štýle, z oboch strán rozšírená portikom pripomína kláštor. Vchádzame a vystupujeme na prvé poschodie. Naproti nám prichádza vysoký, urastený mladý muž športovej postavy, s výrazom budiacim dojem šľachetnosti, otvorenosti a sily. Je to Corneliu Codreanu, vodca Železnej Gardy osobne. Pravý ario-románsky typ, podľa všetkého potomok starého ario-italického sveta. V jeho šedomodrých očiach sa zračí tvrdosť a rozvaha vlastné vodcom a súčasne celá jeho osoba žiari idealizmom, energiou, vnútorným svetom a ľudským porozumením. I štýl jeho rozhovoru je charakteristický: skôr než odvetí zahĺbi sa v seba, vzdiali sa, potom odrazu prehovorí, vyjadrujúc svoje myšlienky s takmer geometrickou presnosťou zreteľnými a krátkymi vetami.

Read the full story

Autore: Julius Evola

Rapidamente la nostra auto lascia dietro di se quella curiosa cosa che è la Bucarest del centro: un insieme di piccoli grattacieli e di edifici modernissimi, prevalentemente di tipo “funzionale”, con mostre e magazzini fra la parigina e l’americana, l’unico elemento esotico essendo i frequenti cappelli di astrakan degli agenti e dei borghesi. Raggiungiamo la stazione del Nord, imbocchiamo una polverosa strada provinciale costeggiata da piccoli edifici del tipo della vecchia Vienna, che con rigorosa rettilineità raggiunge la campagna. Dopo una buona mezz’ora, l’automobile svolta improvvisamente a sinistra, prende una via campestre, si arresta di fronte ad un edificio quasi isolato fra i campi: è la cosiddetta “Casa Verde”, residenza del Capo delle “Guardie di Ferro” romene.

“L’abbiamo costruita con le nostre stesse mani” ci dicono con un certo orgoglio i legionari che ci accompagnano. Intellettuali e artigiani si sono associati per costruire la residenza del loro capo, quasi nel significato di un simbolo e di un rito. Lo stile della costruzione è romeno: ai due lati, essa si prolunga con una specie di portico, tanto da dar quasi l’impressione di un chiostro. Entriamo, raggiungiamo il primo piano. Ci viene incontro un giovane alto e slanciato, in vestito sportivo, con un volto aperto, il quale dà immediatamente una impressione di nobiltà, di forza e di lealtà. E’ appunto Cornelio Codreanu, capo della Guardia di Ferro. Il tipo è caratteristicamente ariano-romano: sembra una riapparizione dell’antico mondo ario-italico. Mentre i suoi occhi grigio-azzurri esprimono la durezza e la fredda volontà propria ai Capi, nell’insieme dell’espressione vi è simultaneamente una singolare nota di idealità, di interiorità, di forza, di umana comprensione. Anche il suo modo di conversare è caratteristico: prima di rispondere, egli sembra assorbirsi, allontanarsi, poi, ad un tratto, comincia a parlare, esprimendosi con precisione quasi geometrica, in frasi bene articolate ed organiche.

Read the full story

Autor: San

V detailní a přínosné předmluvě Milana Nakonečného vyznívají filosofická díla italského barona Julia Evoly – v duchu kulturního pesimismu – jako ožehavá a konfliktní, pro mnohé pokud ne rovnou konfliktní a pohoršující, pak přinejmenším „extrémní“ a „nestandardní.“ My se však už tuhé potravy bát nemusíme, mlíčku jsme odrostli, takže nám jeho aristokratismus, tradicionalismus a antiintelektualismus připadne co hutný hodokvas. Evola ovšem patří i k otcům okultury, neboť jeho rozsáhlé dílo zahrnuje mj. pojednání o umění, filosofii kultury, západním i východním esoterismu a politice.

Julius Evola se narodil v Římě roku 1898 v patricijské katolické rodině sicilského původu a prožil, vychováván jezuity, velmi bouřlivé mládí od básnických, malířských a dadaistických počátků přes zabývání se východní mystikou, hermetismem a dokonce i přes experimentování s drogami a magií až k novopohanskému tradicionalismu a politickému extremismu.

Read the full story

Autor: Cologero

Ve svém díle Il mito del sangue (Mýtus krve) věnuje Julius Evola jednu důležitou kapitolu teoriím Hermanna Wirtha. Konkrétně se zajímá o Wirthovu tezi o polárním, či chcete-li hyberborejském původu nordické rasy, jíž byl on sám příznivě nakloněn. Svou disputaci zahajuje citátem Oswalda Menghina, rektora vídeňské univerzity: „Zkoumání prehistorie je, či přesněji řečeno by mělo být, jádrem duchovní bitvy naší doby. Nemyslím si, že se mýlím ve svém odhadu, že se věda o prehistorii stane vůdčí disciplínou budoucích generací.“

Naneštěstí se dnes radám profesora Menghina nedopřává příliš sluchu. Existuje pro to několik důvodů. Primárním důvodem je fakt, že jen velmi málo lidí si je vůbec vědomých, že probíhá nějaká duchovní bitva, navíc snad ještě méně z nich chápe, co se onou duchovní bitvou vůbec zamýšlí. Dále zde máme problém metodologie. Převažujícím názorem je ten, že jediným možným přístupem je užití vědeckých metod. Tyto metody sice zřejmě mohou vést k získání pár informací, avšak nenabízejí (a ani nikdy nemohou) náhled do nejvnitřnější podstaty či ducha prehistorie. Takovýto přístup by se tedy v rámci spirituální bitvy ukázal nepoužitelným.

Read the full story

Jaký byl Evolův [*] přístup k náboženství, přesněji v jakých náboženstvích spatřoval ducha Tradice?

Může se to zdát zvláštní, ale Evola se nikdy nezajímal o to, co se obecně nazývá „náboženství“. Vždy se hlavně zajímal o uskutečnění potenciálu vlastního Já a v budování (nebo uchování) společností, které jsou schopné umožnit sebezdokonalování těm, kteří o něj nejvíce usilují. Z toho vyplývá, že taková náboženství, která zlehčují osobní snahy jedince za účelem poskytnutí všeobecného duchovního jmenovatele, jsou nepřátelská jeho záměru. Evola jasně určil křesťanství jako náboženství, které zneschopňuje potenciál několika „vyšších lidí“, aby nerozlobila většinu tvořenou ovcemi. Ale to samé platí na podoby mahájánového buddhismu a více nebo méně pro všechna náboženství kali jugy, současného věku temna.

Read the full story