Délský potápěč

Alexej Pludek

Autor: A. J. Tůma

Část 3. Vabank

V okamžiku srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa pobývala velká část českých Židů v zahraničí. Mnoho profesorů bylo na stážích na zahraničních univerzitách. K těm, kteří se odtud nevrátili, přibyly tisíce dalších Židů, kteří emigrovali bezprostředně po srpnu. Ačkoli židovští intelektuálové vesměs podporovali Izrael a z postoje k šestidenní válce učinili jedno z nejžhavějších témat domácí politiky, drtivá většina z nich nepřesídlila na Blízký Východ, ale na Západ, často do německojazyčné části Evropy. Namátkou satirik Gabriel Laub se etabloval v západním Německu, stejně jako novináři Vilém Fuchs a Bedřich Utitz. Ludvík Aškenázy zakotvil v Rakousku, literáti Jan Picek nebo Richard Glazar v Basileji. Do emigrace odešlo celkem šest tisíc příslušníků židovských náboženských obcí, to znamená zhruba třetina. Kolik bylo emigrantů židovského původu celkem, lze jen odhadovat, proporčně k jejich celkovému počtu to však bylo zřejmě výrazně více než u ostatních částí československého obyvatelstva.

Padesátá léta v Československu mají nálepku antisemitská, do určité míry – a zcela specifickým způsobem – oprávněnou. Prezident Antonín Novotný ostře zaútočil na sionismus ihned po nástupu do funkce v roce 1957. Jeho pád na začátku roku 1968 byl symbolickým startem „polednového vývoje“. Německý historik Martin Schulz Wessel označil „boj proti antisemitismu“ za jeden z „nejúžasnějších a nejpozitivnějších aspektů pražského jara“.

Continue Reading

C. Mutti (ed.), Julius Evola – Mircea Eliade. Un bilan culturel (Ars Magna, 2021, 82 str.).

Autor: Karel Veliký

V roce 2021 vyšla ve francouzském překladu korespondence Julia Evoly s Mirceou Eliadem z let 1930 až 1963, kterou v Itálii k vydání připravil prof. Claudio Mutti. Podle Philippa Bailleta, hlavního „tlumočníka“ italského revolučního tradicionalismu ve Francii (viz revue Totalité z let 1977 až 1987), tyto dopisy ukazují, nakolik jejich vztah připomínal jakési „promarněné přátelství“.

První listy svědčí o velké spřízněnosti, která je spojuje. Oba totiž projevují tutéž „vůli k moci“, u Evoly má podobu bojovného hledání, „válečnického průzkumu“ mimo katedry, kdežto Eliade tuto vitální sílu dává do služeb intelektuálního bádání (a coby dříč často při zpracování svého díla překračuje své fyzické limity). Do předválečných politických a intelektuálních bojů se ovšem oba zapisují s tímtéž nasazením: Eliade je členem rumunské Železné gardy, věří ve vítězství legionářského hnutí, „ve smíření lidu s Bohem“, jak řekl Kapitán (Codreanu); Evola sice do italské fašistické strany nikdy nevstoupí, zato se mnohem více v tisku vyjadřuje k politické každodennosti (a pro jeho sílící kritiku buržoazních a demokraticko-demagogických reliktů režimu platí za jakéhosi „superfašistu“, u svých stoupenců vážně, u odpůrců jízlivě).

Continue Reading

Slavnostní vyznamenávání na Pražském hradě. První tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček (vpravo) předává Řád Klementa Gottwalda za budování socialistické vlasti, za dlouholetou aktivní a obětavou práci v dělnickém hnutí a v Komunistické straně Československa a za zásluhy o výstavbu socialismu dr. Gustávu Husákovi (vlevo).

Autor: A. J. Tůma

Část 2. Kontexty

Teorie o zásadním podílu účasti sionistického spiknutí na československém kulturně-politickém vývoji konce šedesátých let byly formulovány v materiálu, připraveném jako oficiální interpretace příčin „kontrarevoluce“ tzv. libeňskými radikály (neostalinisté kolem Josefa Jodase). Ti však prohráli souboj o podobu normalizace s umírněným husákovským křídlem, které vytvořilo vlastní materiál, známý jako „Poučení z krizového vývoje“. Tady už je sionistický motiv zmiňován jen okrajově, např: „Značný vliv v boji proti socialismu v ČSSR měly síly, které se angažovaly z pozic sionismu, jednoho z nástrojů mezinárodního imperialismu a antikomunismu. Jejich předními reprezentanty u nás byli F. Kriegel, J. Pelikán, A. Lustig, E. Goldstücker, A. J. Liehm, E. Löbl, K. Winter a řada dalších.“

Státní bezpečnost, která v politickém ovzduší pražského jara otázku sionismu přestala reflektovat, přesto začala ihned s nástupem normalizace opět sestavovat seznamy osob židovského původu. Přesvědčení o vlivu židovské komunity na události roku 1968 tak zůstávalo aktuální, ale projevovalo se spíše v praxi tajných služeb, kdežto z veřejného diskurzu bylo de facto odstraněno, až na výjimky, jako byla například angažovaná beletrie Alexeje Pludka (o tom více ve třetím pokračování).

Continue Reading

Da Jeune Europe alle Brigate Rosse (Società Editrice Barbarossa, 1992). Tato krátká publikace se zabývala vztahem mezi Jeune Europe a maoistickou krajní levicí, kdy se staré kádry JE ocitly v řadách Rudých brigád na nejvyšší úrovni.

Autor: Yannick Sauveur

Hnutí Jeune Europe pod vedením Jeana Thiriarta (1922-1992), bylo zřejmě nejúspěšnějším pokusem o vytvoření autenticky nadnárodního evropského hnutí. Thiriart byl obráncem myšlenky Historické strany, „osvícené skupinky, předvoje, skupiny schopné zrodit národ“. Strana předchází národu (či společenství se sdíleným osudem), který chce vytvořit – evropskému národu. Od roku 1962 se buňky Jeune Europe začaly šířit po celé Evropě a dokonce i za její hranice. Vliv Jeune Europe byl však dosti okrajový, zejména s ohledem k početní slabosti jejich struktur. „JE“ byla také kvůli aktivní podpoře OAS zakázána ve Francii. Jen belgická a italská větev se tak dočkaly své chvíle na slunci.

U italské sekce organizace Jeune Europe ale lze oprávněně mluvit o relativním úspěchu jak v oblasti akceschopnosti a organizovanosti jejích struktur, tak originality nastolovaných témat. Za úspěch lze považovat také její vytrvalost, italská pobočka zůstala totiž funkční nejdéle, až do roku 1970.

Následují studie o Giovane Europa („Mladá Evropa“) je předložena v de facto původním znění z roku 1980, s výjimkou několika drobných úprav a nových informací.

Zrození Giovane Europa-Continente

Giovane Europa se zrodila na „na pravici“. Jeune Europe ve skutečnosti vzešla z Giovane Nazione. Inspirace francouzskou organizaci Jeune Nation a jejími zakladateli, bratry Jacquesem a Pierrem Sidosovými, je očividná, na jižní straně Alp byli totiž velice populární.

Giovane Nazione začala jako studentská organizace založená Pierfrancem Bruschim (*1940) a Renatem Cinquemanim. Její první interní věstník vyšel v listopadu 1962 a do listopadu následujícího roku jej pak následoval další tucet vydání.

Vidíme v nich neoficiální pochvalné zmínky o „soudruhu Renatu Curciovi,“ který šéfoval Giovane Nazione (mládežnická organizace Italského sociálního hnutí /MSI/ – pozn. DP), jak se dozvídáme z vnitřních bulletinů hnutí (vydání č. 4 a 5 z února a března 1963), a který se o několik let později stal velitelem Rudých brigád. Renato Curcio tehdy patřil ke skupině Albenga a vedení Giovane Nazione ho chválilo za dokonalou organizaci, řízení činnosti uvnitř skupiny a také provedení „překladu z našeho evropského tisku“. 1]

Continue Reading

Charles Jordan

Autor: A. J. Tůma

Část 1. Sionismus

„Znamená to“, prohlásil David Ben Gurion, „že je nutné poskytovat Izraeli pomoc nezávisle na tom, přeje-li si to nebo nepřeje-li si to vláda té země, ve které Židé žijí a jíž jsou podřízeni. Když říkáme jednotný židovský národ, musíme ignorovat ten fakt, že židovský národ je rozptýlen po celém světě, a že Židé jsou občany těch států, v nichž pobývají. (Jurij Ivanov: Sionismus, Praha, 1970)

V lednu před 55 lety vystřídal Antonína Novotného v čele KSČ Alexander Dubček. Je to symbolický moment, k němuž můžeme vztáhnout počátek československého tzv. obrodného procesu. Během něho došlo k pokusu o společenskou změnu, jednou stranou interpretovanou jako pokus o nastolení pověstného „socialismu s lidskou tváří“, druhou stranou jako snaha o vyvázání Československa ze socialistického tábora, likvidaci zřízení a postupný přechod ke kapitalismu. Tato malá revoluce byla i díky Západem respektovanému geopolitickému rozdělení světa odsouzena k nezdaru. V odpověď na reformní snahy došlo k radikalizaci komunistických konzervativců uvnitř strany a definitivně bylo pak koketování s „třetími cestami“ ukončeno demonstrativním vpádem sovětské a dalších „spřátelených“ armád. Politicky pak bylo tzv. pražské jaro utlumeno prakticky okamžitě, na kulturní frontě postupně doznívalo až zhruba do roku 1970. Připomeňme si v rámci půlkulatého výročí událostí, které významně spoluformovaly pohled na svět několika generací Čechoslováků, jeden z nepříliš frekventovaných fenoménů: Židovský vliv na progres šedesátých let vrcholící pražským jarem, jak byl promítán do konsolidačního narativu let sedmdesátých.

Začátkem normalizace byla při pokusu o nalezení kořenů „kontrarevolučních událostí“ opakovaně nastolena teorie, že jednou z příčin krize (ne-li příčinou hlavní) bylo sionistické spiknutí. Toto tvrzení se objevilo jednak v politologických publikacích sovětské i domácí propagandy, jednak v motivech některých uměleckých děl.

Continue Reading

Claudio Mutti a Alexandr Dugin

Rozhovor redakce Gazetta dell‚Emilia  s Claudiem Muttim, vedoucím časopisu geopolitických studií Eurasia, o válce na východě.

Gazetta: Zatímco my mluvíme, válka mezi Ukrajinou a Ruskou federací pokračuje. Můžete nám říci, co se na pozadí války ve východní Evropě opravdu děje?

Mutti: Spojené státy využívají Ukrajinu, aby mezi Rusko a zbytek Evropy vrazily klín. Což neříkám já, ale velice vlivný zdroj, jistě nepodezřelý z antiamerikanismu: George Friedman, předseda Strategic Forecasting Inc., známé jako Stratfor. Když Friedman mluvil k Chicagské radě pro světové záležitosti (Chicago Council of Global Affairs), řekl: „Prvořadý zájem Spojených států, pro nějž jsme vybojovali války století (první, druhou a studenou), tkví v zabránění propojení mezi Německem a Ruskem, poněvadž semknuté představují jedinou sílu schopnou nás ohrozit. Zásadní obavou Spojených států je, že se německý peněžní kapitál a technologie spojí s ruskými přírodními zdroji a pracovními silami. Je to jediné spojenectví, které Spojeným státům nahání strach, už jedno století se mu snažíme zamezit.“

Continue Reading

Claudio Mutti: Kafkovské orgie a „jaro“ sionistů (Předseda ÚV Národní fronty František Kriegel a první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, duben 1968)

Autor: Claudio Mutti

20. srpna 1967 vyplavily vltavské vody mrtvolu občana Spojených států Charlese Jordana. Šéf „neziskovky“ zvané Americký židovský spojený distribuční výbor (American Jewish Joint Distribution Committee, JDC), známé sionistické [1] organizace, přijel do Prahy, aby vypracoval plán destabilizace, chystané izraelskou špionáží. Zda jeho smrt připsat Sovětům (kteří ho měli v merku od dvaapadesátého), anebo samotné CIA, znepokojené skutečností, že KGB věděla o americké spolupráci s agentem JDC, zůstává nejasné. Epizoda každopádně poodhaluje, že Praha se tehdy stala sídlem působení centrály sionistických tajných služeb pro východní Evropu. Posléze, vypuzena z Československa sovětskou intervencí, přesune se tato centrála do Istanbulu, kde zpravodajskou síť zreorganizuje Efraim Elrom alias „Hofstadter“; ta pak bude v květnu 1971 vyřazena skupinou Turecké lidově-osvobozenecké armády.

Continue Reading

Přesahy aneb L‘ altro Che. Ernesto Guevara mito e simbolo della destra militante.

Autor: Rexhino Abazaj

Po rozhovoru s italským filozofem Diegem Fusarem, otištěném v posledním čísle Libero, jsem si musel položit otázku, proč levicový magazín někomu takovému popřává sluchu.

Doktor filozofie dějin Fusaro působí v Miláně. Vydává knížky u nejprestižnějších vydavatelství a pravidelně se objevuje v televizi. I když je skvělý řečník, nedokáže jeho talent zakrýt politické přesvědčení.

Tradiční nakladatelství italské levice Feltrinelli svěřilo Fusarovi monografii Antonia Gramsciho – nikdo si však už podle všeho nevšímá, že Fusarův Gramsci je protivědecký nacionalista, přímo spojený s teorií pravicového gramscianismu Alaina de Benoista ze 70. let.

Překrucování díla marxistických teoretiků se zdá být Fusarovým nejoblíbenějším koníčkem. V jednom ze svých článků se pokouší naverbovat Lenina do protievropského tažení na obranu buržoazního národního státu. Nemusíte být zrovna marxista-leninista, abyste věděl, že Lenin rozhodně nebyl fandou buržoazních národních států. Fusaro v pasážích o národě a národním státu zůstává vágní – užívá nejasných formulí, nejčastěji výpůjček od Gramsciho. Jak totiž ten poznamenal ve svých Sešitech z vězení, naše perspektiva by nepochybně měla být internacionální, výchozí bod však musí být národní.

Continue Reading

Claudio Mutti

Rozhovor s Claudio Muttim pro ruské stránky Geopolitika.ru vedl Leonid Savin

Leonid Savin: Jaký je váš názor na fenomén tzv. politického islámu. Můžete nám jej objasnit?

Claudio Mutti: Termín „politický islám“ poprvé použil francouzský orientalista Oliver Roy ve své knize L’Echec de l’Islam politique (Le Seuil, Paříž 1992). Oliver Roy míní „politickým islámem“ to, co další francouzský orientalista Gilles Kepel nazval „islamismem“ (Le Prophète et Pharaon. Aux sources des mouvements islamistes, Le Seuil, Paříž 1984, opravené a doplněné vydání 1993; Jihad : expansion et déclin de l’islamisme, Gallimard, Paříž 2000, opravené a doplněné vydání 2003) a „radikálním islámem“ (The roots of radical Islam, Saqi, Londýn 2005).

Continue Reading

A kdo z národně/etnicky cítících Evropanů se bezmyšlenkovitě nechává vtáhnout do promuslimské hry, kope ihned za Washington a zájmy jeho „žlutých eminencí“.  (viz David Myatt)

Autor: Karel Veliký

Benthamská užitečnost*, tato ctnost vyplývá ze zisku a ztráty, snižuje Boží svět na mrtvý, nerozumný stroj, nebeskou nekonečnou duši člověka na jakousi váhu k odvažování sena a slámy, radostí a žalů. – A ptáte-li se mne, zdali Mahomed nebo tito podávají žebráčtější a falešnější názor na svět, na člověka a na jeho poslání, odpovím vám, že ne Mahomed! Thomas Carlyle

Ve své stejnojmenné stati Karl Richter, člen NPD, předkládá k úvaze několik bodů. Ten nejdůležitější se týká údajné cizosti muslimské soustavy hodnot, tak jak ji podává Korán (= dosl. „čtení“ nebo „to, co je třeba číst“), k Evropě. Richter připomíná, že z Orientu však bylo do Evropy přeneseno i křesťanství a lze argumentovat, že v našich zeměpisných šířkách proto nemá co pohledávat, což také mnoho novopohanů, vyznavačů původních, nesnadno rekonstruovatelných indoevropských kultů, po více než sto let činí. Jenže křesťanství se kdysi v Evropě prosadilo jako „vůdčí kultura“ (proč, to je jiná, nelehká otázka) 1] a během své „asimilace“ se toto někdejší polootrocké semitské náboženství pouště a ulice, náboženství nevzdělaných, „slabých a ponížených“, stalo projekčním plátnem, do nějž nejskvělejší z rodilých Evropanů promítli své duchovní, mocenské a umělecké stavby či projekty (translatio Svaté říše římské, křížové výpravy, katedrály, středověké chorály, barokní chrámy a duchovní kantáty aj.). 2] Díla v mnoha ohledech nesrovnatelná, v lidském měřítku nepomíjivá, historicky pak umocňující sílu i svéráz „výrazu“ velké části bílé rasy. 3] Oprávněně se tak nabízí otázka, zda a proč by se Korán mohl či nemohl pro nynější duchovně, mocensky i umělecky vyhořelé či zmatené Evropany v budoucnu stát obdobně silným zdrojem inspirace jako druhdy bible (= dosl. „kniha“)?

Continue Reading

Ani Marx, ani buržoazní – demoliberální – systém. Národní revoluce!

…zvíře žije zcela v konkrétnu a ve skutečnosti. S každou skutečností je spojeno nějaké místo v prostoru a místo v čase, nějaké zde a nyní a nahodilá takovost, daná vždy z určitého „aspektu“ smyslovým vnímáním. Být člověkem znamená: vzepřít se tomuto druhu skutečnosti rozhodným „Ne“. Max Scheler, Místo člověka v kosmu, str. 78.

Militantní národně-revoluční proud, o němž je tu řeč, je – především jeho odpůrci – stále ještě označován za „nacimaoismus“, přestože v užším smyslu je to výraz odrážející jen jeden z projevů tohoto proudu v letech 1968 až 1974. 1] Za první reflexi čínského dění – jež se od rozchodu s linií SSSR těšilo na Západě rostoucí pozornosti 2] – v prostředí italské „radikální pravice“ je pokládán článek „Introduzione alla Cina“ (Úvod k Číně) v listu veteránů Italské sociální republiky (Repubblica Sociale Italiano, RSI) Corrispondenza Repubblicana z 10. 9. 1966. Právě na něj zareagoval Julius Evola článkem „L’infatuazione maoista“ (Maoistické blouznění), který však vyšel až v červenci 1968 v časopise Il Borghese. 3] A teprve počátkem roku 1969 vznikla Organizace Boj lidu (Organizzazione Lotta di Popolo, OLP) 4], v níž se sešli ti národní revolucionáři, kteří se v době studentských a dělnických bouří odmítli postavit na stranu buržoazního – demoliberálního – systému jako většina „neofašistů“ z Italského sociálního hnutí, „nacifašistů“ z Rautiho Nového řádu aj. V Corrispondenza Repubblicana odpověděli Evolovi už v říjnu ´68 článkem „L´infatuazione atlantista“ (Atlantistické blouznění). 5] Důvod zájmu o čínský vývoj ze strany národních revolucionářů byl totiž především geopolitický: šlo o teorii „tří světů“, kterou na VI. mimořádném zasedání Valného shromáždění OSN vyložil Teng Siao-pchin a jejíž podstatu tvoří teze o konfrontaci mezi třetím (tj. rozvojovými zeměmi s Čínou v čele) a druhým světem (= průmyslově rozvinutými kapitalistickými a socialistickými zeměmi) na jedné straně a „prvním světem“ dvou supervelmocí (tj. USA a SSSR) na straně druhé. Její překlad do praxe by znamenal konec „světa Jalty“, který vznikl v roce ’45. 6]

Continue Reading

Militanté Národního předvoje (Avanguardia Nazionale) v Římě

…existují lidé, kteří zůstávají, dá-li se to tak říci, stát na nohou uprostřed trosek a rozkladu a kteří více či méně vědomě patří k onomu jinému světu. Malá skupinka bojovníků je odhodlána bojovat i na ztracených pozicích, a pokud neustoupí, nepřistoupí na kompromisy a nenechá se svést tím vším, co by mohlo podmínit nějaký jejich osobní úspěch, jejich svědectví zůstává cenné. Julius Evola, Jezdit na tygru, str. 37.

Četné militantní skupiny a skupinky si od „horkého podzimu“ 1969 skutečně postupně vpisovaly revoluční násilný (od)boj na své vlajky: Politické hnutí Nový řád (Movimento Politico Ordine Nuovo, MPON) Clementa Grazianiho, obnovený Národní předvoj (Avanguardia Nazionale, AN) Stefana Della Chiaieho, Organizace boj lidu (Organizzazione Lotta di Popolo, OLP), Budujeme akci (Costruiamo l´Azione, CLA) Paola Signorelliho, Třetí pozice (Terza Posizione, TP), Revoluční ozbrojená jádra (Nuclei Armati Rivoluzionari, NAR) aj. A časová blízkost Fredova manifestu ke krvavému atentátu v bance na Piazza Fontana (12. 12. 1969) s 16 usmrcenými a 90 těžce raněnými, atentátu, který v Itálii platí za zahájení tzv. „olověných let“ [anni di piombo], 1] přinejmenším naznačovala i blízkost ideovou a takticko-strategickou. O tomto, jakož i o všech dalších pumových atentátech, které jsou připisovány radikální pravici 70. let, jsou však jisté jen tři věci:

1) jejich pozadí je dodnes nejasné;
2) byla do nich zapletena nejen americká a italská tajná služba, ale i tehdejší špičky demoliberálních vlád (debata se od 90. let vede pouze o tom, nakolik situaci „pouze“ usměrňovaly a využívaly pro své mocenské politicko-vojenské cíle, popř. nakolik byly přímo inspirátory a podněcovateli tzv. „strategie napětí“);
3) lidé, kteří v souvislosti s nimi byli stíháni a ve vězeních strávili dlouhé roky – ať už ve vazebním nebo ve výkonu trestu –, byli odvolacími soudy nakonec zhusta osvobozeni a rehabilitováni.

Continue Reading

„Malá skupinka bojovníků je odhodlána bojovat i na ztracených pozicích…“

Především je zajisté těžké poznat, že politické umění, a to opravdové, se musí starat nikoli o soukromý, nýbrž o společný zájem – neboť společný zájem obce svazuje, soukromý však je roztrhává – a že prospívá společnému i soukromému zájmu, oběma, jestliže se dobře daří spíš společnému než soukromému. Platón, Zákony 875.

V pozdním srpnu1969 vychází Rozmetání systému [La disintegrazione del sistema], jeden z nejdůležitějších textů italské poválečné „radikální pravice“ a každopádně celého jejího národně-revolučního proudu. 1] Claudio Mutti, který od roku 1968 až do počátku 80. let se skupinou kolem Fredy úzce spolupracoval, 2] v úvodu k francouzskému vydání (1978) význam knížky shrnul takto: „Poprvé dává formulace ‚tradiční‘ doktríny Státu na úrovni operativních návrhů příležitost k ucelenému a nesmiřitelnému stanovisku odmítnutí buržoazních ‚hodnot‘. Ti, kteří se doposud k ‚tradiční‘ doktríně Státu hlásili, se nedostali přes akademickou a nostalgickou verbalizaci; nanejvýš – a to už byl velice vzácný případ – byli ti, kteří dospěli do sféry činnosti [Azione] špatně placenými žoldnéři ve službě buržoazního zadního voje, a svého evoliánství užívali jako nejapného alibi pro svou ‚reakcionářskou‘ volbu.“ 3] Freda naproti tomu proklamoval pozici Tradice zcela mimo systém a – sjednocení všech systému nepřátelských sil, ať už jsou v buržoazní klasifikaci řazeny k pravici nebo k levici. „Fredův“ pravý Stát [vero Stato] není totiž tvořen tou či onou (moderní) ideologií, jeho jádrem je Moc (čili síla: napětí – energie), 4] která přesahuje čistě pozemskou a individuální rovinu skutečnosti moderního světa. Avšak právě proto se její Řád a Hierachie nemohou zakládat na majetkových poměrech: hmotné bohatství má tak patřit výhradně Státu a tím všem jeho příslušníkům, tedy lidu. I proto Freda mluví o lidovém Státě [Stato popolare], 5] pro který v organizační rovině načrtává pevnou formu „spartánského socialismu“, vycházející z modelu „dórského komunismu“ ideálního státu Platónova. Bezprostřední význam pak měla otevřená výzva k rozvrácení buržoazního systému, s níž text končí: „Nakonec je třeba, aby síly, nasazené v jednotném boji proti systému a za rozvrácení systému, radikálním způsobem vymezily své pravé cíle. Tím, že opustí taktiku dušenou pouty legality či reformistickými iluzemi: bez jakéhokoli – trestuhodného – váhání před užitím všech těch účinných a rozhodných prostředků, které odpovídají překážkám, které bude nutno porazit a žádá si je velikost cíle.“ 6]

Continue Reading

Gábor Vona

Rozhovor Claudia Muttiho, šéfredaktora italského čtvrtletníku Eurasia, Rivista di Studi Geopolitici, s Gáborem Vonou, předsedou maďarské strany Jobbik.

Claudio Mutti: Korporátní média popisují Jobbik jako krajně pravicovou stranu. Zároveň však dodávají, že Fidesz a Jobbik stojí na stejné straně politického spektra. A to i navzdory skutečnosti, že Fidesz je vládnoucí stranou a Jobbik je v opozici. Co mají společného tyto dvě strany – a co je rozděluje?

Gábor Vona: Jobbik je radikální nacionalistická strana. V tomto kontextu „nacionalistická“ znamená maďarská, poněvadž hají zájmy Maďarska. Termín „radikální“ pak znamená metodologický postup. Situace v naší zemi je kritická a ten, kdo usiluje o uplatnění smysluplných změn musí být radikální. Je však nutné zdůraznit, že nacionalismus nebo radikalismus nejsou hodnoty samy o sobě. Jobbik hájí konzervativní hodnoty a principy. Jobbik brání tradiční a univerzální lidské hodnoty v dnešním modernistickém a rozkládajícím se světě. Fidesz nezastává ani národní, radikální nebo liberální tradice. Fidesz je oportunistická, technokratická strana, která převléká své názory jako kabát. Byl to politický úspěch nacionalistického Jobbiku, co posunulo Fidesz na tuto pozici, nikdo by se tím však neměl nechat zmást. Fidesz je v zásadě modernistická a liberální strana, jejíž vize je mnohem blíže Maďarské socialistické straně (MSZP) než Jobbiku.

CM: Mainstreamová média obviňují Jobbik z „populismu“, „rasismu“ a „antisemitismu“. Tyto označení jsou používána v rámci určité formy politické propagandy. Jaký účel podle vašeho názoru plní tyto označení v souvislosti s Jobbikem a jeho politikou?

GV: Cíl je jasný. Pokud se elity nechtějí, nebo bojí, zapojit do debaty s Jobbikem – pravděpodobně kvůli obavě z prohry – pak nejjednodušší cestou jak tomu zabránit je obvinit Jobbik z antisemitismu. V současné době je antisemitismus využíván ke stigmatizaci lidí, poněvadž antisemité tak mohou být jednoduše izolováni. Za sebe mohu říci, že se zásadně neomlouvám. Jobbik nikdy neučinil žádné prohlášení, které by posuzovaly lidi na základě jejich původu. Prostě jen říkáme pravdu o Izraeli, tak jak ho vidíme a to se mnoha lidem nelíbí. Skutečnost, že tento hon na čarodejnice zajímá stále méně lidí je jen důkazem, že se svět mění. Popularita Jobbiku navzdory lžím stále narůstá.

Continue Reading

Islám není jen posledním systémem Tradice, je také nejobsáhlejším, neboť v sobě zahrnuje vše předchozí a stojí společně s prapůvodní védantou nejblíže ideji integrální tradice. Jeho cílem je stát se „archou Tradice“. Evola neřekl nikdy nic proti islámu, jehož bojového a mužského ducha obdivoval. Ale považoval jej chybně pouze za semitskému duchu přizpůsobenou formu. To je pravdou pouze v jeho historickém a regionálním výrazu, v Persii jej prodchl iránsko-árijský duch, jak ukazuje například solární metafyzika Suhravardího a súfistické školy Išraq. V Turecku turánský duch (z části i v Maďarsku) ve spojení s dědictvím Byzance. To vše, aniž by muselo dojít k jeho zfalšování. Lze mluvit i o mughalské kultuře, o schopnosti islámu zvednout i černé africké kmeny na vyšší úroveň, než se to kdy podařilo křesťanství. Krátce: Není důvod, aby islám nemohl pro moderní Evropany představovat také alternativu k modernímu světu. To není jen plytké tvrzení, má metafyzický základ: neosobnost islámského pojmu Boha, jeho ryze monoteistická forma, která odmítá jeho jakékoliv vypodobnění, a rovněž nepřítomnost kněžského stavu (která je vázána na zosobněného Boha).

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Letos konečně vyšly v českém překladu dvě významné práce (Metafyzika sexu, Jezdit na tygru) Julia Evoly (1898 – 1974), tradicionalisty a filozofa, který u nás po celé 20. století zůstal prakticky neznám, a to překvapivě i v kruzích apolitických „hermetiků“.  O jakékoli recepci jeho díla v českém prostředí proto nemůže být – alespoň prozatím – ani řeči (na rozdíl od některých sousedních států jako jsou Německo, Rakousko, ba i Maďarsko). Sám „arcireakcionář“ však přinejmenším dvakrát naši zemi navštívil.

Prvně se v Československu ocitl někdy v posledním měsíci roku 1937, snad jen na cestě z Mnichova do Vídně (?). V poznámce ke svému článku Panorama della Mostra antiebraica di Monaco (Panoráma protižidovské výstavy v Mnichově) totiž vysvětluje, že materiál, který je podkladem tohoto textu, mu byl spolu s ostatními (katalog mnichovské výstavy, katalog protibolševické výstavy v Berlíně, vědecká díla o židovské otázce) zabaven na česko-německém hraničním přechodu v Podmoklech – s tím, že jde o publikace na československém území zakázané. [1]

Continue Reading

Recenze ze stránek Gornahoor Press na knihu Arthura Branwena: Ultima Thule. Julius Evola e Herman Wirth (s doslovem Claudia Muttiho „Hyperborea“), která vyšla v nakladatelství Quaderni del Veltro.

Arthur Branwen popisuje v této krátké monografii vliv Hermana Wirtha na myšlenky Julia Evoly a objasňuje, jak Evola adaptoval Wirthovy myšlenky na základy západní civilizace. Herman Wirth (1885-1981) se narodil v Holandsku, v roce 1910 se stal německým občanem. Vedl organizaci Ahnenerbe od jejího založení v roce 1935 až do roku 1937.

Wirthovo mistrovské dílo se jmenuje Der Aufgang de Menshheit: Untersuchungen zur Geschichte der Religion, Symbolik und Schrift der atlantish‐nordischen Rasse (Vzestup lidstva: Zkoumání historie náboženství, symbolů a spisů atlantsko-nordické rasy) a vyšlo v roce 1928. Pokud je mi známo, nebylo nikdy přeloženo do angličtiny a originální výtisky se pohybují na antikvárním trhu v ceně okolo 500 Euro. Evola věnoval celou kapitolu v knize Il mito del sangue (Mýtus krve) idejím Hermana Wirtha.

Continue Reading

Gabriele Adinolfi

Jedna z hlavních postav italského a evropského protisystémového odporu v původním rozhovoru pro Délský potápěč!

Strávil jste 20 let v politickém exilu ve Francii jako jedna z obětí tzv. „strategie napětí“ [1] v Itálii 70. let. Podle komunistů byla výsledkem manipulací CIA s neofašisty. Jakou roli podle Vás hrála KGB?

Adinolfi: Nedůležitou. CIA a KGB spíše než co jiného pozorovaly boje svých středomořských spojenců (a jejich vazalů), které se odehrávaly v Itálii; Francie s Libyí, ale především Anglie – která vždy oddalovala Itálii od moře – a Izraele.

Slavné oběti “strategie napětí” (Mattei [2] a Moro [3]) byli filoarabští, protibritští státníci. Strategie napětí rozhodně nefungovala tak, že by držela komunisty dále od vlády, naopak, s každým střetnutím komunisté postupovali a byli stále více přitahováni k vedení. To, že italská politika ve Středomoří byla hra na čekanou, tvrdily nejvýznamnější politické figury té doby a Aldo Moro to osvětlil Rudým brigádám během svého věznění.

Continue Reading