Categorized | Historie, Kultura

Arno Breker – Michelangelo 20. století

V díle Arno Brekera se člověk setkává s prvky starého Egypta, řecké klasiky a italských renesančních škol, stejně jako odkazem Augusta Rodina.

V díle Arno Brekera se člověk setkává s prvky starého Egypta, řecké klasiky a italských renesančních škol, stejně jako odkazem Augusta Rodina.

Autor: Frithjof Hallman

Když 19. července tohoto roku oslavil v rodném Düsseldorfu své 80. narozeniny, obešla se událost bez pozornosti kontrolovaných médií západního světa. Přestože významný americký ilustrátor a průkopník kinetického sochařství Alexander Calder v roce 1974 označil Brekera za „nejdůležitějšího sochaře klasické tradice naší doby“, světové proslulý existencialistický filozof Martin Heidegger napsal, že „Arno Breker nastavil standardy sochařství mimo pouta času“ a někteří jej vnímali jako moderního Michelangela, dopustil se v očích vládců médií neodpustitelného prohřešku: pracoval pro Adolfa Hitlera. Za trest se z něj tedy stala „ne-osoba.“

Díky Brekerově výjimečnému nadání a proslulosti, jíž už ve 30. letech dosáhl, pověřil Hitler mladého sochaře vypracováním návrhů a zhotovením četných monumentálních soch pro výzdobu veřejných budov, náměstí a fontán v německé metropoli Berlíně. Po skončení 2. světové války nedošlo jen k vymazání Brekerova jména z učebnic dějin umění, ale také k úmyslnému zničení velké části jeho díla. Američtí pěšáci objevili sklad s mnoha jeho sochami a škodolibě je sbíječkami a rámovými pilami rozdrtili na prach. Další skupiny amerických a sovětských sil napadly jeho veřejná díla dláty a dynamitem. Naštěstí se demokratickým a komunistickým vítězům nepovedlo najít všechny Brekerovy sochy.

I bez Hitlerem zadaných zakázek by si ale Breker vysloužil od vládců médií a jejich lidu nehynoucí nenávist. Celé jeho dílo totiž ztělesňuje árijského heroického ducha síly, krásy a světla v časech, kdy byly na piedestal coby modely postaveny povrchní židovský modernismus a kult ošklivosti. Ať už si to některý z 229 tisíc ve válce padlých Američanů uvědomoval nebo ne, konflikt byl vybojován k zajištění triumfu druhého nad prvním.


Americká veřejnost ví o Brekerově životě a díle méně, než lidé v Anglii, Francii a Německu – i když i v Evropě se jeho jméno doneslo jen k hrstce příslušníků poválečný generací. Obskurita se tedy stala osudem dosud žijícího umělce, který vládne řemeslnou dovedností i géniem starověkých Řeků a který vytváří lidské postavy na podobné úrovni, jako kdysi Feidiás nebo Praxitelés!

S úžasem musíme pozorovat rozmanitost a mnohostrannost Brekerova umění. V jeho díle se člověk setkává s prvky starého Egypta, řecké klasiky a italských renesančních škol, stejně jako odkazem Augusta Rodina, a přesto všechno – ať už podobizna Věrnost z roku 1943, profilem připomínajícího řeckého Vozataje z Delf nebo hlava Richarda Wagnera z roku 1939, nyní zdobící hlavní vchod do Hudební síně v Bayreuthu a svědčící o Rodinově vlivu – patří do školy jediného sochařského velikána: Arna Brekera.

Totéž platí i pro jeho mohutná sousoší: hrdiny, myslitele, nositele pochodně a válečníky. Prométheus z roku 1937 ve své tváři jasně značí sílu vůle poznamenanou jistým zármutkem: zármutek nad životem člověka v temnotě. Francouzský sochař Charles Despiau v roce 1942 v knize o Brekerovi napsal, že Prométheus vrhá světlo na umělcovo mistrovství; že je osvícen „nadlidským světlem“, zatímco Dionýsos, umístěný na Olympijském stadionu při příležitosti berlínské olympiády v roce 1936 „velebí vznešenost lidského těla, svrchovanost klidné síly.“

A v rysech Brekerovy Síly, mladíka s mečem původně umístěného v Norimberku, vidíme hloubku a sílu charakteru, jen zřídka vídanou v jakémkoliv díle od Michelangelových časů.

V poslední době vytvořil Breker busty španělského sochaře Salvadora Dalího a Winifred Wagnerové, nedávno zesnulé snachy slavného skladatele.

Musíme litovat, že zničení německé metropole během poslední války znemožnilo Brekerovi dokončit velkolepé skupinové sousoší pro Apollónovu fontánu, s řeckým solárním božstvem uprostřed za čtyřspřežím obřích koní. Toto dílo se svým světelným ideálem – Apollón s paží pozvednutou ke slunci – by se nepochybně vyrovnalo Michelangelovu Davidovi a nejskvělejším výtvorům řeckých mistrů.

Snad budou příští generace jednou tohoto mistra mocného umění posuzovat v objektivnějším a příznivějším světle než jeho úzkoprsí a netolerantní současníci a dopřejí mu věčný život!

Zdroj: Attack!, č. 79/1980.

Comments are closed.

Jean Raspail – Tábor Svatých DOTISK!

Jean Raspail - Tábor Svatých***
DOTISK KNIHY V NOVÉM PŘEKLADU!
***
Román Jeana Raspaila, francouzského romanopisce oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.
***
Objednávky na Kosmasu ZDE
.

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden***
Poslední desku Pavla J. Hejátka Eden nedohleden, která vyšla jako jeho druhé album k výročí prapodivných a zamlžovaných událostí 17. listopadu 1989 objednávejte ZDE
.

Ernst Jünger – Dělník

Ernst Jünger - Dělník***
Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
***
Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.

Víte, že…

31. března 1909 se v Perpignanu narodil francouzský spisovatel, básník, novinář a literární kritik Robert Brasillach. Po dobytí Francie Němci se ze svých původních ideologických pozic blízkých Maurrasově Action française přesunul  blíže hitlerovskému národnímu socialismu. Za svou „intelektuální kolaboraci“ byl také už v zimě 1945 odsouzen k smrti a přes přímluvu některých francouzských intelektuálů popraven.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív