Autor: Karel Veliký

Třiadvacet let uplynulo od vydání knihy Tabu v sociálních vědách, shrnující teze a doklady o rasových nerovnostech, osvětlující židovskou skupinovou strategii a plédující za eugenická opatření.  Autor se jí vyřadil ze „slušné společnosti“ převládající egalitářské ekumeny (křesťanů, liberálů, demokratů, anarcho-komunistů, jakož i běžných grantoidů⁕ a nejrůznějších multidebilů vůbec) jednou provždy, a tak není divu, že z této perspektivy zapovězená témata u nás již nikdo knižně nepojednal, nedoplnil, natož, aby je rozvíjel.  K dnešku Petr, jehož životním krédem je údiv – Is that all there is?, sepsal zajisté již více jak tucet dalších, mediálně (i čtenářsky) však stále více opomíjených titulů, z nichž tu – z délského úhlu pohledu – vyzvedneme alespoň Konverzační slovník podlidí a Manuál moderního nonkonformisty (tzv. kontrariána), oba z roku 2018. Níže následující výbor je pak z knihy Tak pravil mimočlověk (2015), která je zase výběrem z autorových deníkových záznamů z let 2011–2015, čítajících tehdy přes pět tisíc stran (nyní je jich o 15 tisíc víc!). Z takového množství je ovšem možno libovolně poskládat několik zcela odlišných obrazů, ten náš je samo sebou zabarvený délsky, přičemž nepotlačuje autorův svérázný humor, (často „kompromitující“) smysl pro sebeironii a sebeodstup, prokazující jak málo mu záleží na cizích míněních. K distanci patří, že o sobě, mimočlověku v lidské zoo, hovoří ve třetí osobě – jako o onom.

⁕ ⁕ ⁕

Nikoli pravicový nebo levicový, ale středový extremismus – tj. totální normoušství je tím skutečným nebezpečím, s tím by se mělo něco dělat.

Problém tedy tvoří prostředních devět milionů.

Poznámka: Nová fyzikálně-psychologická jednotka, tzv. normen; jedná se o záření, které vydávají normouši. EU norma by měla být maximálně dvacet normenů na 100 metrů čtverečních, pak je nutné prostor evakuovat.

Tuhle vidělo v TV vojenskou přehlídku naší armády, mělo to groteskně cirkusový ráz – vůbec se to nedalo srovnávat s tím, když pochodovali vojáci Wehrmachtu nebo Rudé armády; nejde tady o množství a techniku, ale o odhodlanost, výrazy ve tváři. Rozdíl mezi žoldákem a vojákem- vlastencem.

„Lze si vůbec představit, že někdo bude umírat s výkřikem „Ať žije ČR!“?

Filmy, ke kterým se neustále vracelo: Půlnoční kovboj (1969), Den Šakala (1973), Proutěný muž (1973), Přelet nad kukaččím hnízdem (1975), Taxikář (1976) – osamělý hrdina, jeden proti všem, se snaží světu vnutit svou vůli, s jedinou výjimkou umírá poražen. Ale ani kovboj svého nedosáhne, nakonec musí uznat, že jeho plán nebyl reálný. Když se na ně dívalo, mělo pocit, že je doma.

U českých filmů je to již podstatně slabší. Mohlo by jmenovat např. Barometr (1969), Páni kluci (1975), Bydlela v hotelu U Andělů (1992) – ale s rezervou, nejsou to věci formující. Ze současných absolutně nic…

Silná a nikdy nenaplněná touha po mužském přátelství, které by ideálně mělo končit společnou smrtí v Boji (dojem při listování starými deníky, dnes by se něco takového ani neobtěžovalo psát, ta nemožnost se mu zdá defaultně daná, přinejmenším zde v ČR).

Listuje v Roš chodeš a procházejí jím vlny smutku a zklamání; je to furt dokola, žádná originalita, žádný kritický pohled do vlastních řad, nic kontroverzního. Takže ti čeští Židé také ztratili jiskru (především ti kolem synagogy), no nakonec není divu, když žijí zde, kde se všichni bojí na jejich adresu vyslovit i tu sebemenší kritiku.

Přišlo mu zajímavé, že Hitler neměl protipól – tvář měla jenom strana zla, protistrana nebyla nijak personifikována, nikdo proti němu vlastně nestál; Stalin byl použitelný jen účelově, Churchill byl zase příliš poživačný (doutníky, whisky), málokdo ho kdy viděl v uniformě, a Roosevelt byl příliš daleko, na vozíku, v žádném případě to nebyl warrior. Nikdo nebyl ani zdaleka tak elektrizující.

Prostě On a jeho Vůle vs. svět. V archaickém mýtu by byl hrdinou, který všechny převyšuje a je smeten davem – mongolskými hordami a kanadskými myslivci. A pak ten jeho „heroic last stand“ v berlínském bunkru!

Je možné, že budoucnost ho tak jednou bude soudit – stane se Hitler the Great.

Nejspíše ale za několik generací splyne s Chaplinem. [ten natočil „Velkého diktátora“, příznačně ne „Malého demokrata“ – téhle pokleslé podívané jsme ostatně vystaveni nepřetržitě, pozn. red.]

Když člověk vynechá média, nemůžou na něho, není jejich.

Politického života by bylo ochotno se účastnit jen s odstřelovací puškou, diskusí již bylo dost.

Kolem třicítky v sobě pozorovalo záchvěvy typu jít na nějakou skutečnou školu, něco ze sebe udělat. Teď už má konečně klid, spousta cest se uzavřelo.

Nyní zbývají už jen losy.

Na svých cyklovýletech již vidělo skutečně leccos, a může tedy odpovědně říci, že bez dotyku němectví (tj. Sudety) nestojí česká architektura – až na několik skutečně vzácných výjimek – za nic, že je nesmírně fádní a fórová.

Často pozoruje, jak se lidé chtějí přiživit u někoho svatého, jak chtějí parazitovat na jeho energii, ale přitom zásadně zůstat těmi samými egočuráky.

Vícekrát se mu stalo, že před volbami mluvilo s členy obskurních stran (monarchistická, Národní apod.). Říkali mu: „Jen počkejte, tentokrát to vyjde, budete se divit.“

Ono se ale spíše divilo jim, i když je také chápalo – člověk musí být trochu dítě, musí umět nevidět, aby se do spousty věcí vůbec pustil.

Pozoruje, jak jedním z dalších příznaků stárnutí je „vyklízení pole“. Byla totiž doba, kdy v centru [Prahy] na určitých místech mohlo vždy potkat nějakého známého, popovídat si, přijít tak na jiné myšlenky, nechat vzkaz (mobily nebyly).

To je pryč a bez takových bodů se město člověku rychle odcizí.

Při sledování dokumentu o italské mafii se mu líbila jen jedna věc, zato ale hodně, protože v normálním životě absentuje – že tě pomstí, když ti někdo ublíží, že máš zaručené tohle krytí.

„To mě mrdá“, „Mrdka vyjebaná“, „Prcám na něj“ – zaslechnuto během jediného týdne (a to na neutrálních ulicích). Další důkaz, že lidstvo se dostalo ke své absolutní jazykové hranici.

Otázka: Lze přijít ještě s něčím vulgárnějším?

Rekordní ve smyslu poměru délka-výkon byla ovšem tato věta: „Ty píčo, ty kundy, jak smrdí tím chlastem, to nedávám.“

Poznámka: Obecně se dá říci, že je téměř nemožné vyjít do ulic a nebýt hned zraněn stupiditou a nevkusem kolem. Žilo vlastně ve válečném stavu, přinejmenším ve stanném právu.

Výročí Havlova úmrtí (tzv. havliáda), vstup do NATO, Mezinárodní den holocaustu, příchod Cyrila a Metoděje…

V tyto dny zůstává doma pod peřinou, vyhýbá se všem médiím.

Jeden z přelomových momentů: Když člověk zjistí, že jsou jeho rodiče vůči světu bezmocní.

Ukázka z tzv. non-words, tj. výrazů, jejichž použitím se člověk vyřadí z dobré společnosti a stane se téměř extremistou: charakter, vlast, čest, ideál, statečnost, národ/rasa, oddanost, urozenost, hrdinství, čin, rytířskost, věrnost, opovržení, vroucnost, něha, šlechetnost, dobrosrdečnost/laskavost, úcta, odříkání…

Když dokážeš nelpět na představě, jak by tvůj život měl vypadat, jak by se měl vyvíjet, a smíříš se s tím, že ti zbude třeba 10 % – jestli tohle zvládneš, jsi vítěz.

Postmoderní mindset

Krása je subjektivní, rasy neexistují, cena lidského života se nedá vyčíslit apod. – tak tohle dříve nebylo, existovaly jiné bludy, ale tyhle ne.

Naštěstí je to signum jen určitého segmentu mladých lidí s IQ tak 100-110 (studentů indoktrinovaných sociálními vědami). Jsou to přesně ti, kteří chodí na Febiofest. Tuhle se dívalo na program a homosexualistická a nekriticky filosemitská orientace byla snad ještě výraznější než v minulých ročnících, a to už tenkrát považovalo za mez možného.

Marná sláva, jednodušší lidé mají k těmto tématům přirozeně zdravý přístup.

V české literatuře na ten motiv [Freitod ze Cti] narazilo zatím jen dvakrát – jednak v Čapkově povídce Zločin na poště a pak v Obsluhoval jsem anglického krále: ve chvíli, kdy člověk ztratí tvář, spáchá sebevraždu, přičemž jde o „malichernost“.

V prvním případě mladé poštovní úřednici zjistí manko 250 Kč, v druhém se v hotelu ztratí stříbrná lžička a podezření padne na hlavního hrdinu.

Je to vlastně typ samurajství. Ovšem to vše ještě před válkou, poté již nic.

Platinový inzerát

Hledám ženu na společnou sebevraždu. Do 40 let, štíhlou, VŠ, nejlépe z Prahy. Značka: Auto mám.

Rádo by po smrti ještě tak hodinu „žilo“, tj. mělo vědomí. Prostě mít možnost si od života oddychnout ve smyslu tak, a teď to mám konečně za sebou.

Záhada blízkosti

Proč je tak důležité, abys u druhého našel odezvu pro své myšlenky, proč, když se to stane, se hned cítíš osvěžen? Není to přece biologická nutnost jako příjem tekutin, přiměřená temperatura nebo spánek.

Přece jen radostné vědomí, že i když „to“ (blízkost, intelektuální humor, laskavost) nenajde v kontaktu s lidmi, najde to v 2. stupni reality – knihách a filmech.

Úkol dne: Hlavně se nestát podivínem – vidí muže, ve kterých snad kdysi něco bylo, ale nenašli oporu, tak zplaněli, zešíleli, mají nějakou svou kohlhaasovskou pravdu, ale k ničemu jim není.

Velké kouzlo filmu Přelet nad kukaččím hnízdem v době, kdy ho vidělo poprvé, tj. někdy na začátku 90. let, spočívalo v tom, jak snadné si bylo představit, že do té skupiny pod alternativním vedením Jacka Nicholsona patří.

Dnes už má ale pro Velkou sestru daleko větší pochopení.

Symptomem toho, jak stát/oficiální věci degenerovaly, jsou uniformy (nejenom vojenské, ale i MHD, železničářské).

Důležitou otázkou v životě je, jak rychle se člověk dokáže poučit, resp. vystřízlivět ze soukromých bludů – tak např. pan N. se vrátil z cesty do Peru za šamany bez jediného pozitivního zážitku a o 50 tisíc chudší, nicméně tam plánuje jet podruhé, tentokrát na delší dobu („jednou to přeci musí vyjít“).

Spát, dokud to jde, pak si číst, pak zase spát, dojít na nákup, když je nálada, projít se, čas od času něco napsat; venku, ve „světě“ ti nic cenného neuteče.

Lekce, kterou mu svým životem dává pan ing. D. Ještě to pro něj úplně není, pořád jsou v něm jiskérky naděje, ale jako záložní plán zcela vyhovující.

Ze života odejít o přestávce – např. ve věku třiceti osmi let (statistická polovina života), by bylo sociálně akceptovatelné, nemělo by to žádné stigma, spáchat sebevraždu.

Pro tento účel by existovala speciální instituce, úřad by člověka obeslal. Formulář v duchu – už jste toho vyzkoušel dost, lepší to už asi nebude, máte zájem pokračovat?

Vrátíš se šťastně zpocený z kola, osprchuješ se, vezmeš si na sebe něco čistého a piješ kávu. Vše ti v těle hraje, chemie v mozku se vyrovnala, pocit znovuzrození.

V těchto chvílích máš pocit, že bys nakonec, přes všechna ta nekonečná protivenství, přece jen mohl nad životem zvítězit.

Těchto momentů je ovšem stále méně.

Is that all there is?

Netrápit se příliš kvůli tomu, že nejsi tam, kde máš být (tzv. misplacement), ale nacházíš se v přechodném stavu – např. za žebrácký plat učíš angličtinu beznadějně nenadané (a non-sexy) dospělé, místo abys vedl intelektuálně-teroristickou International School of Dissent.

Dokázat to snést i s tím, že je to definitiva, resp. že máš vlastně kliku, žes tohle místo ve světě pro sebe našel.

Pramen: Petr Bakalář, Tak pravil mimočlověk (Brno: Druhé město – Martin Reiner, 2015), 265 s.

⁕ grantoid – granty se živící organismus, nový druh parazita (AV ČR, university, různé příspěvkové organizace apod.); celé jeho myšlení je ovládáno ve stylu „je-li ti grant milý“.

Pozn. Dp.: První a třetí část „Tabu“ přihlíží k pracím těch biologů, antropologů a psychologů (např. John R. Baker, Cyril D. Darlington, Hans Eysenck, Richard Herrnstein, Arthur Jensen, Richard Lynn, Roger Pearson, Philippe J. Rushton, Edward O. Wilson), s nimiž polemizují dva židovští aktivisté-„vědečtí popularizátoři“, a jejichž knihy na rozdíl od knih všech prvně jmenovaných v češtině tehdy již vyšly: Stephen Jay Gould, Jak neměřit člověka (Praha: NLN, 1998), 435 s.; R. C. Lewontin, Biologie jako ideologie (Brno: Jota, 1997), 107 s.; druhá je excerpcí a syntézou prací Kevina MacDonalda, zejména: A People That Shall Dwell Alone. Judaism as a Group Evolutionary Strategy (1994) a The Culture of Critique. An Evolutionary Analysis of Jewish Involment in Twentieth-Century Intellectual and Political Movements (1998). Zjištění jsou PB porovnávány a aplikovány na stav v České republice.

K dalšímu čtení v češtině:

Alain de Benoist, O rasismu (Klecany: Generace identity, 2022), 73 s.

Philippe J. Rushton, Lidské rasy, evoluce a chování (Brno: Guidemedia, 2017), 112 s.

Soustavně se rasologii věnuje Andreos na stránkách Bratrství.net.