Autorka: Phoebe Arslanagić-Little

Stovka dnes žijících průměrných Jihokorejců bude mít jen šest pravnoučat. Zbytek světa by se z korejské tragédie mohl poučit a vyhnout se jejímu osudu.

Jižní Korea se pyšní pochybným primátem nejnižší porodnosti na světě. Podle (optimističtějších) odhadů se má její obyvatelstvo v následujících sto letech smrštit o více než dvě třetiny. Pokud se zásadněji nezvýší současná porodnost, bude mít každých sto dnešních Korejců pouhých šest pravnuků.

Kořeny této pohromy budou západním čtenářům znít nepříjemně povědomě: nesnadné kompromisy mezi kariérou a mateřstvím, závody ve zbrojení v intenzitě „rodičování“, rozkol mezi pohlavími nebo snižování sňatečnosti. Ve všech těchto případech Jižní Koreu odlišuje od zbytku vyspělého světa spíše jen krajní míra, s níž se tyto fenomény v asijské zemi projevují. Asi jediný faktor, jehož obdobu snadno nenalezneme i na Západě, pak je přetrvávající odkaz vysoce úspěšně protinatalistické státní propagandy jihokorejských vlád minulých generací.

Jižní Koreu mnozí vnímají jako případovou studii nemožnosti zvrátit nízkou porodnost legislativními a sociálními opatřeními seshora, což je ovšem značně zavádějící. Navzdory obecnému přesvědčení nejsou rodičovské příspěvky v Koreji nijak zvlášť vysoké a s přihlédnutím k jejich skromnému rozsahu byly doposud poměrně úspěšné.

Příběh jihokorejské porodnosti tím jen dále získává na významu. Na jedné straně názorně ukazuje, jaké síly mohou nabýt faktory ztěžující rodičovství, které vytvářejí silně nehostinné prostředí pro výchovu dětí a celé společnosti komplikují cestu k plození dětí. Na druhé pak snad i nabídnout špetku naděje, že velkorysá a soustředěná prorodinná politika může problém skutečně úspěšně vyřešit a nastínit cestu, kudy lze zdárně uniknout z okraje propasti.

Rovnováha mezi kariérou a mateřstvím

Ve všech rozvinutých zemích se ženy více či méně úspěšně pokoušejí vybalancovat své profesní ambice s uspokojivým rodinným životem a zamýšleným počtem dětí. V Jižní Koreji se dosažení tohoto kompromisu jeví jako obzvlášť bolestivé.

Navzdory velmi vysoké úrovni vzdělanosti žen Korea vykazuje největší propast v zaměstnanosti podle pohlaví ze všech zemí OECD. Mezi muži a svobodnými ženami je skoro nepřítomná (73,3 % vs. 72,8 %), skoro úplně je tak příčinou skutečnost, že celá řad žen skončí s prací, jakmile se stanou matkami: pracuje jen 56,2 % korejských matek, což je čtvrté nejnižší číslo ze zemí OECD.

V Jižní Koreji tak během deseti klesá podíl pracujících vůči otcům o 49 %, zprvu o 62 %, pak se rozdíl s tím, jak dítě vyrůstá, lehce snižuje. V Americe padá o čtvrtinu a ve Švédsku dokonce jen o 9 %.

Korejci pracují déle (1865 hodin ročně) než Američané (1736 hodin) i Švédi (1431 hodin). Dosáhnout rovnováhy mateřství (nebo čehokoliv jiného) s prací je tak v Koreji složitější než jinde.

Zaměstnavatelé na ženy navíc vyvíjejí značný tlak, aby děti neměly: 27 % dotázaných v kancelářích pracujících žen odpovědělo, že dostaly k podepsání ilegální smluvní doložky se závazkem dát výpověď, pokud se vdají nebo otěhotní.

Kultura na korejských pracovištích je pověstná svými sexistickými podtóny. Po dlouhém pracovním dni se od zaměstnanců očekává, že půjdou společně popíjet. Socioložka Alice Evansová hovořila s mladou Korejkou, která šla s kolegy do karaoke baru, jen aby zjistila, že si jako servírku objednali přitažlivou ženu. Její nadřízený komentoval její viditelné rozpaky slovy: „To by vás ve vašem věku snad nemělo překvapovat.“

V reakci na nekonečnou pracovní dobu a vedení neochotné činit matkám sebemenší ústupky více než 62 % žen dává výpověď, když mají první dítě. (Část se později vrací, celkový pokles zaměstnanosti tak činí „pouhých“ 49 %.)

Do desátých narozenin potomka klesnou příjmy jeho matky v průměru o dvě třetiny, výrazně více než tomu je v USA (31 %), Spojeném království (44 %) nebo Švédsku (32 %)

Sečteno a podtrženo musí jihokorejské ženy za mateřství platit skutečně vysokou cenu na úkor svých kariér i výdělků.

Nákladná výchova dětí

Snad v důsledku historicky nesmírně vysoké dřívější dětské úmrtnosti přistupuje korejská společnost k prvním narozeninám dítěte jako k zásadnímu životnímu milníku. Při oslavě prvních narozenin (doljanchi) rodiče dítě obléknou do tradičního šatu a položí před něj několik předmětů: pero, nit, peníze a meč. Podle toho, co si malé dítě zvolí, se odvozuje jeho domnělá budoucnost: akademická dráha, dlouhověkost, bohatství nebo obratnost v boji. Rodiče se nezřídka pokoušejí dítě nasměrovat ke konkrétnímu předmětu, což jim ovšem roční dítě zpravidla nijak neusnadňuje.

V minulosti se tyto slavnosti pořádaly většinou doma, dnes nabývají na velkoleposti. Často jsou pojímaný jako svatby a konají se v hotelových saloncích s dlouhými seznamy hostů a mnohachodovým menu

Podobně jako u svateb se náklady na slavnost u jednotlivých rodin liší, typicky však rodina za doljanchi vydává asi měsíční příjem.

V současnosti Jižní Korea patří k nejdražším zemím pro výchovu dítěte na světě s náklady do osmnáctých narozenin dosahujícími 275 tisíc amerických dolarů, což je 7,8 násobkem tamního HDP na hlavu (v USA tento poměr dosahuje „jen“ 4,1), do této sumy navíc není započten ušlý příjem matky.

V důsledku tvrdého soupeření o místa na elitních univerzitách se v mnoha východoasijských zemích s nízkou porodností rozvinuly služby poskytující doučování. Populární jsou na Tchaj-wanu nebo v Singapuru a údajně skoro 40 % čínských dětí využívalo tamní stínový systém soukromého doučování, než proti tomuto podnikání vláda tvrdě zasáhla.

Jižní Korea je na tom ještě hůř. Skoro 80 % dětí chodí do tzv. hagwonů, soukromých doučovacích škol, kde vyučování probíhá po večerech a o víkendu. V roce 2023 Korejci do tohoto alternativního vzdělávacího systému nalili přes 19 miliard dolarů. Rodiny teenagerů v první pětině příjmů vynaloží skoro 20 % (869 amerických dolarů) svého měsíčního příjmu na doučování. Rodiny ve spodní příjmové pětině pak 350 USD, tedy stejně jako za jídlo.

Doučování není jen palčivou výdajovou položkou, ale děti také velice zatěžuje – a to od útlého věku. Skoro polovina malých dětí do šesti let věku má zaplacenu nějakou formu soukromého vyučování. Jak vysvětluje korejská tiktokerka, i když máte peníze, dostat svého dospívajícího potomka do elitních hagwonů není jen tak: musí mít za sebou návštěvu těch správných hagwonů, aby měli vůbec šanci.

Hagwony paralelní ke středním školám fungují podle vyčerpávajících rozvrhů. Během školního roku studenti zpravidla mívají doučování v krajních případech od sedmi ráno až do druhé ranní hodiny, když začínají hodinou ještě před začátkem vyučování a končívají pozdě v noci domácími úkoly v knihovně. Prázdniny mnozí dospívající tráví v internátních hagwonech s pečlivě napěchovaným rozvrhem od brzkého rána do půlnoci, s písemnými testy pozdě večer.

Rodiče nevěří, že by mohli nechat své děti růst „jako dříví v lese“ ve státním vzdělávacím systému. Jelikož většina studentů už při nástupu na střední školu zvládla kompletní matematické učivo, očekávají učitelé od svých studentů, že dokáží postupovat svižným tempem. Vzniklo dokonce i pohrdlivé označení pro děti, které tempo nezvládnou – supoja – tedy někdo, kdo matematiku vzdal.

Takto namáhavý rozvrh a spánková deprivace se v některých případech řeší až vytvářením kabinek pro vykřičení se frustrovaných teenagerů, jako třeba ve čtvrti Daechi, plné hagwonů.

Jihokorejské vlády už od 80. let označují stínový vzdělávací systém za „společenský neduh“ prohlubující nerovnost. Došlo dokonce i na dočasný zákaz soukromého doučování, což ovšem jen celé odvětví zahnalo do podzemí – s vysokými „rizikovými příplatky“. V roce 2000 byl zákaz odvolán, politici se však nadále pokoušejí omezit nabídku omezením provozní doby, nabídkou vlastního, veřejného doučování a regulacemi stínového doučovacího byznysu. V Soulu dnes všechny hagwony musí zavírat nejpozději s desátou večerní, což však někteří provozovatelé obcházejí tím, že zhasnou světla a ve výuce se pokračuje potmě, nebo posazením studentů do autobusu, který slouží jako pojízdná učebna. Rozbít systém, po němž existuje taková poptávka, se tak ukazuje jako mimořádně obtížný úkol.

Už dnes se Korea pyšní nejvyšším podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí ze zemí OECD a na vysoce konkurenčním pracovním trhu se diplom z nejprestižnějších škol vyvažuje takřka zlatem. Podíl přijatých uchazečů na trojici nejžádanějších univerzit v zemi (tzv. SKY univerzity) nedosahuje ani jednoho procenta.

Rodiče si dobře uvědomují, že pokud nejsou velmi majetní, druhé dítě by omezilo jejich možnosti poskytnout svému prvorozenému to nejlepší vzdělání. Korejští rodiče s více dětmi obvykle vydají na vzdělání dítěte relativně méně a 27 % dotázaných korejských rodičů je přesvědčeno, že náklady na výchovu a vzdělání jsou hlavní příčinou katastrofické porodnosti.

Schopnost složit příjímací zkoušky na vysokou školu nápadně připomíná závody ve zbrojení: když se v testování zlepší všichni, nikdo si nepolepší – přesto mají jednotliví rodiče silnou motivaci tlačit své děti do závodu, přes všechny negativní dopady na celou rodinu.

Soumrak manželství

Po celém světě se dnes od sebe muži se ženami vzdalují. Ve veřejném životě se to projevuje politickou polarizací, kdy se pohlaví stává podobně důležitou dělicí linií jako věk nebo třídní příslušnost. V soukromí pak stále více lidí žije samo a vyhýbá se romantické lásce.

Podobně jako další trendy, jimiž se tento text zabývá, jde o dosti univerzální vývoj, v Jižní Koreji ovšem dovedený do krajnosti. Jen 43 % Korejek ve věku 15-49 let je vdaných, oproti 52 % v USA.

Propast mezi mladými Korejci a Korejkami se prohlubuje delší dobu. V roce 2018 se zemí prohnalo hnutí MeToo, když státní zástupkyně Seo Ji-Hyeon obvinila představitele ministra spravedlnosti, že ji v roce 2010 osahával na pohřbu. Nejprve požadovala prostou omluvu – namísto toho byla přeřazena na nižší pozici. Důkazy o tomto konání však umístila na web s hashtagem #MeToo a následně dostala i pozvánky na televizní rozhovor.

Její příběh vedl k rozsáhlému vyšetřování a povzbudil i řadu žen z jiných sfér veřejného života, aby promluvily o svých traumatech. Zprvu se hnutí těšilo masivní podpoře mladších lidí: 77 % korejských mužů do třiceti let se označilo za jeho podporovatele.

Brzy na něj však začali pohlížet kritičtěji, snad i v reakci na sérii sebevražd mužů nařčených ze sexuálních prohřešků. Podle zprávy Korejské tiskové asociace se média chovala přehnaně bulvárně, bez náležitého respektu k právům a soukromí lidí zapojených do jednotlivých kauz.

V důsledku po generace trvajícího trendu potratů plodů ženského pohlaví mladší muži ženy početně převyšují. Mezi třicátníky je poměr 115 mužů na sto žen. Tento nepoměr nebo vysoký podíl vytrvale single Korejek vytváří brutální vztahový svět. Vezmeme-li v potaz podobně tvrdý pracovní trh, kde se muži střetávají s více vzdělanými ženskými vrstevnicemi nebo dva roky trvající – a jen pro muže povinnou – vojenskou službu, není divu, že někteří Korejci neúspěšní v lásce či kariéře viní ze svých nezdarů ženy.

Tato trpkost však není jednosměrná ulice. Dnes už nefunkční trollí web Megalia měl jako své logo gesto špetky jako výsměch mužům za jejich nevelká přirození, údajně v oplátce vysokých standardů na vzhled, které muži mají na korejské ženy. Přestože web zanikl v roce 2017, gesto pevně zůstává spjaté s misandrií.

V květnu 2021 proběhla zemí vlna „špetkové konspirace“, kdy se v reklamě jednoho potravinového řetězce objevilo toto gesto ukazující na minipárek. Po záplavě rozhořčených reakcí se společnost omluvila a reklamu stáhla. Podle protestujících se jednalo o skrytý signál (tzv. dogwhistle) k misandristkám a kritice za údajný výsměch prostřednictvím tohoto gesta čelily i další společnosti a ženy.

V té době, tedy v roce 2021, už se za podporovatele MeToo považovalo jen 29 % mladých mužů a většina se cítila být obětí ženské dominance a diskriminace za své pohlaví.

V roce 2022 byl prezidentem země díky drtivé podpoře mužských voličů zvolen Jun Sok-Jol – hlasovalo pro něj 59 % mladých mužů do 29 let, ale jen 34 % žen. Jun se hlásil k narativu války pohlaví, když přičítal ultra nízkou porodnost v Koreji na vrub feminismu a tvrdil, že strukturální diskriminace žen v zemi neexistuje. Vetoval také zákon rozšiřující definici znásilnění o veškerý nekonsenzuální sex, kdy už by nově nebylo nezbytnou podmínkou násilí nebo zastrašování.

V prezidentských volbách v červnu 2025 získali dva konzervartivní kandidáti v souhrnu 74 % hlasů mužů do 30 let a 60 % mužů do 40 let. V ostrém kontrastu pak tyto kandidáty podpořilo jen 36 a 41 % žen v těch věkových kategoriích.

Konzervativní postoje v otázce genderových rolí zůstávají v Koreji značně rozšířeny: 53 % všech Jihokorejců souhlasí s tvrzením, že „když není dost práce, měl by na ni mít nárok muž před ženou“. Třetina Korejců pak souhlasí s tím, že univerzitní vzdělání je důležitější pro chlapce než dívky.

Politická polarizace pohlaví není jen korejský fenomén. Ve všech věkových kategoriích se Donald Trump těšil větší podpoře mužů než žen. Mladí Američané také stále častěji označují sdílené politické hodnoty za důležité při výběru partnera. I v Německu, Polsku nebo Británii se mladí muži posouvají politicky doprava a ženy doleva.

Korea ovšem vyčnívá nad ostatní rychlostí proměny i tím, že se genderové problémy staly jedním z ústředních témat politického života země.

Tato hodnotová propast může přispívat k tomu, že mladí Jihokorejci stále méně randí a uzavírají sňatky. Možná ale také sledujeme symptom kultury, kde muži a ženy žijí rozpojené životy: chodí na různé školy, sledují jiné zprávy a další obsah a tráví čas v nesmíšených skupinách. Méně než polovina Korejek v plodném věku je vdaná.

Míra sňatečnosti se ale propadla tak rychle, že toto číslo nepodává komplexní obraz. V řadě zemí se věk prvního sňatku zvyšuje a počet žen, které se v životě provdají, snižuje. Není snadné tyto trendy plně oddělit: jak můžeme vědět, jestli pokles třicátníků před oltářem znamená více pětatřicátníků v manželství, dokud k tomu nedojde? Jiné ukazatele však naznačují, že větší část těchto žen se neprovdá ani v příštích letech.

Průměrný věk, kdy se ženy poprvé vdávají, je v Koreji dnes 31, tedy standard pro bohatou zemi: v USA je to 29, v Británii 31, Japonsku 29 a ve Švédsku 35. Ale zatímco asi polovina Američanek už je ve věku 35 let vdaná, závratných 77 % Korejek ve věku 30-34 zůstává svobodných.

Jihokorejci ve věku 20-30 let mají v průběhu let stále méně často vztah (v roce 1991 jich bez partnera bylo 40 %, v roce 2018 už 65 %) a sólo život je na vzestupu ve všech věkových kategoriích.

Úpadek manželství je v Koreji obzvlášť osudový – stejně jako ve většině zemí regionu tam děti narozené mimo manželství mnohem zůstávají vzácnější než v jiných vyspělých zemích. Dnes se v Koreji nesezdaným párům rodí pouhá 3 % – v USA je to 40 %, ve Švédsku dokonce 55 %. Kolaps manželství v Koreji tak zdrtí statistiky porodnosti ještě ničivěji než v jiných oblastech světa.

V čem je Jižní Korea jedinečná: antinatalistické kampaně a negativní populační dynamika

Doposud může leckterému čtenáři popis jihokorejské krize porodnosti znít jako problém dobře známý i zbytku světa, jen s poněkud závažnějšími projevy. Jedna z příčin krize se však zejména v porovnání se západním světem nápadně vymyká. Jde o dědictví po dekády probíhající vládní kampaně za snížení porodnosti.

V roce 1961 se v zemi chopila moci vojenská junta, vedená generálem Pak Čong-huim. Průměrná Korejka tehdy měla šest dětí. Pak byl přesvědčen, že zmenšení rodin povede k hospodářskému rozvoji, s tím jak se ženám uvolní ruce od péče o děti a umožní se jim zapojit se do hospodářského života.

Pakova vláda zavedla pro všechny nemocnice povinnost zřídit oddělení plánovaného rodičovství a podporovala propagaci antikoncepčních opatření, zejména vasektomie a nitroděložních tělísek. V roce 1963 pak pokyn zapojit se do celonárodní kampaně dostala všechna ministerstva: ministerstvo obrany nabízelo vasektomie vojákům a ministerstvo školství přidalo do školních osnov varování před údajným nebezpečím přelidnění.

V 70. letech byly zavedeny daňové odpočty pro rodiny s nanejvýš dvěma dětmi. Rodiče méně než tří dětí, kteří podstoupili sterilizaci, měli zajištěn přednostní přístup ke státním bytům. Vznikal jim také nárok na speciální sociální dávky.

Menší rodiny byly podporovány i státní propagandou. Začalo to antinatalistickým sloganem „Mějte méně dětí – a dobře je vychovejte.“ Pozdější materiály vyzývaly rodiče, aby upřednostnili „kvalitu před kvantitou“ slogany jako „Budeme mít dvě děti, které dobře vychováme“ nebo bezmála frenetické „dvě děti jsou ažaž!“

Strategie plánovaného rodičovství se snažila vypořádat také s v Jižní Koreji kulturně podmíněným upřednostňováním mužských potomků před dívkami, kvůli němuž rodiče dívek často pokračovali dál ve snaze zplodit syna. Tato preference se projevovala velice výrazně. V roce 1971 souhlasila celá polovina Jihokorejek s tvrzením, že pokud žena nedokáže porodit chlapce, měla by nechat svého muže, aby se o syna pokusil s jinou ženou. Vláda se proti tomuto smýšlení snažila vystupovat třeba heslem „Dobře vychované děvče vydá za deset chlapců.“

V mnoha ohledech Jižní Korea zaváděla opatření v souladu s myšlením velkých filantropů, intelektuálů i politiků oné doby. Obavy z přeplněné, hladové planety v 60. letech naplno vstoupily do středního intelektuálního proudu. Kennedyho vláda otevřeně označovala kontrolu populace za legitimní politiku. Prezident Lyndon B. Johnson v roce 1967 vyzval indickou premiérku Indíru Gándhíovou, aby se „připojila ke skutečně celosvětovému úsilí dostat růst obyvatelstva a produkce potravin zpět do rovnovážného stavu.“ Henry Kissinger se obával, že „nezvladatelný přírůstek obyvatelstva“ ohrožuje hospodářský rozvoj i společenský pokrok a že poškodí americké zájmy: populační exploze přiživí politické napětí a vyvolá nestabilitu. Prezident Světové banky Robert McNamara označil plánování rodiny za prioritu organizace, která v roce 1970 poskytovala přímé financování antikoncepčních prostředků a podmiňovala pomoc splněním populačních cílů. John D. Rockefeller III., zakladatel organizace Population Council, se později stal předsedou populační komise v Nixonově vládě. Prostředky Rockefellerovy nadace financoval mj. výzkum i osvětu o antikoncepci.

Odhaduje se, že do roku 1976 korejské programy plánovaného rodičovství, s důrazem na propagaci a distribuci antikoncepce, zabránily mezi 1,8 a 2,1 miliony porodů. Povedlo se to za velice nízkých nákladů, v dnešních cenách asi sto dolarů za jeden neuskutečněný porod. V období 1960-1978 se míra porodnosti v Koreji propadla ze šesti dětí na ženu na tři. V Británii tento pokles trval 96 let a v USA 82.

Tyto protinatalistické nálady vyjádřené v politické praxi přežily i pád Pakovy diktatury v roce 1979. Celková úhrnná plodnost (TFR) dále klesala a už v roce 1984 prorazila hranici 2,1, udávanou jako míru zachování populace. Teprve v roce 1989 vláda přestala rozdávat antikoncepci zdarma a odstoupila od sterilizačních kampaní. V 90. letech už Korea začala cítit první dopady populační politiky předchozích dekád: zvedal se průměrný věk, počet obyvatel v produktivním věku přestal růst a v důsledku potratů holčiček se vychýlila rovnováha v počtu mužů a žen. V roce 1994 vláda oficiálně odstoupila od svých cílů v oblasti kontroly populace – aby jen o 11 let později začala prosazovat otevřeně pronatalistické programy.

Jakmile množství lidí v před- a produktivním věku klesne pod určitou úroveň, stává se pokles populace takřka nevyhnutelným. I kdyby zbývající mladí lidé rychle zvýšili svou míru porodnosti, není to dost na dorovnání úmrtí mezi početnějšími staršími ročníky. A kultura s výsadním postavením starších a bezdětných nebývá zrovna příznivě nakloněná dětem. Školy nebo hřiště se ruší a instituce se přizpůsobují podle potřeb většiny. Korea proslula svou politikou „žádné děti“ v mnoha kavárnách a restauracích.

Mezi lety 1993 a 2023 se počet dětí v Koreji snížil o 50 %, zatímco množství seniorů nad 65 let narostlo o 340 %. Aby si Korea zachovala současný poměr starobní závislosti – 3,9 dospělých v produktivním věku na jednoho seniora – i za 30 let, musela by dostat TFR nad závratných 10 dětí na ženu. I kdyby měl poměr klesnout „jen“ na japonskou úroveň, nejnižší ze zemí OECD, dnes dva dospělí na jednoho důchodce, bylo by nutné zvýšení TFR na 4,2. Něco takového by obnášelo zásadní proměnu chování stále méně početné skupiny lidí.

Zatímco v Koreji se počet dětí od roku 1990 snížil o polovinu, v Americe vzrostl o 11 %, v Británii o 9 % a ve Švédsku o 19 %. I když i v těchto zemích žijí početné ročníky starších lidí, které nebude po jejich smrti snadné nahradit, neklesl tady zatím počet mladých na jihokorejskou úroveň. Příčinou není jen extrémně nízká porodnost, ale také velice omezená imigrace. Cizinci v současnosti tvoří jen 5,1 % korejské populace. Pro země jako Amerika, Británie nebo Švédsko s mnohem početnějšími mladšími ročníky není cesta ke stabilizaci populace tak trnitá a obtížná jako pro vedení Jižní Koreje.

Rozhodování o dětech je formováno mj. memeticky a ovlivňuje jej chování vrstevníků či příklady, které sledujeme kolem sebe v každodenním životě. Třicet let antinatalismu zanechalo na jihokorejské psýché nesmazatelné stopy. Když tak vláda pomohla znormalizovat máločetné rodiny i bezdětnost, nastartovala se smyčka zpětné vazby kultury snížené porodnosti. Jen 28 % svobodných Korejců ve věku 19-49 říká, že by chtělo děti, zatímco 51 % bezdětných Američanů ve věku 18-34 podle svého tvrzení děti chce.

Jihokorejské pobídky plodnosti z posledních let velmi pravděpodobně pomohly

Od roku 2022 jihokorejská vláda v deklarované snaze zvýšit porodnost rozdává párům při narození prvního dítěte příspěvek ve výši asi 1500 amerických dolarů. Od roku 2023 přibyl měsíční příspěvek na dítě ve výši asi 500 dolarů během prvního roku, 250 během druhého a následně asi 150 dolarů až do nástupu na základní školu. Na každé dítě tak erár vyplatí během prvních let jeho života asi 22 000 dolarů. Rodiče však na výchovu dítěte každoročně vydávají až do jeho dospělosti asi 15 000 dolarů, takže ani nové sociální příspěvky neřeší ekonomický znevýhodnění jihokorejských matek.

Jakkoli se mohou politické snahy oživit porodnost jevit jako nepříliš úspěšné, bez nich by situace velmi pravděpodobně byla ještě horší. Nová analýza štědrosti jihokorejských přídavků na děti v čase a jednotlivých regionech naznačuje, že štědřejší peněžní dávky znamenají i více narozených dětí.

S každým nárůstem přídavků o 10 % se porodnost zvýšila o 0,58 % u prvního, o 0,34 % u druhého a 0,36 % u třetího dítěte. Efekt je podle všeho výsledkem skutečně vyššího počtu narozených dětí, nikoliv pouhého urychlení načasování. Tak se například v regionech s vyšší vyplácenou podporou na druhé narozené dítě narodilo více druhých potomků, ale porody prvních ani třetích dětí se nijak nezvýšily. Zdá se tedy velmi pravděpodobné, že bez pronatalitních opatření by propad byl ještě prudší a větší. Tyto skutečné benefity však nejsou dostatečné k vyrovnání dopadu desetiletí protinatalistických opatření, nejhorší propasti mezi pohlavími na světě, největšímu ekonomickému znevýhodnění pro manželky a nejtvrdší vzdělávací kultuře na světě.

V souladu s tímto zjištěním hovoří i příklady ze zbytku světa: proporodní programy dokáží zvednout porodnost. Francie byla skoro století evropskou zemí s nejnižší porodností. Po 1. světové válce však proběhly aktivní proporodní kampaně a Francie se dodnes pyšní jednou z nejvyšších TFR v Evropě. Regiony na francouzské straně hranic se Španělskem i Itálií mají vyšší porodnost než sousedé na druhé straně. Programy zahrnují mj. prorodinné daňové odpisy, přídavky na děti nebo účinné garance zaměstnání pro matky. Porodnost ve Francii se dlouhodobě pohybuje asi o 0,3 nad západoevropským průměrem.

Podobně si Jižní Tyrolsko v italských Alpách udržuje nejvyšší porodnost ze všech italských regionů – a dokonce se tam od 90. let mírně zvýšila. Výborně zde funguje systém školek a rodiče dostávají na každé dítě mladší tří let 200 euro měsíčně.

Najdou se i další příklady: v odlehlém japonském městečku Nagi se TFR zvýšila ze 1,4 v roce 2005 na současných 2,7 díky kombinaci peněžních příspěvků, dostupných školek i bydlení a zdravotní péče pro děti zdarma. Austrálie, Španělsko, Polsko, Spojené království i Rusko zaznamenaly navýšení porodnosti po zavedení různých opatření, jejichž výsledkem bylo více peněz pro rodiny. Německo zvedlo porodnost mezi vzdělanějšími ženami nastavením systému mateřské odvislé od příjmů.

Pro Jižní Koreu už může být příliš pozdě. Země je obklopená skutečnými i potenciálními nepřáteli, včetně jednoho, jehož smyslem je její zničení. Tamní armáda spoléhá na rychle vysychající přísun mladých branců. Se stárnutím populace bude na péči o seniory přesměrováváno stále více zdrojů, což znamená menší rozpočet na bonusy za narozené dítě a více na domovy pro důchodce, ruku v ruce s neustále rostoucími daněmi i pracovní dobou. V určitém bodě tak není vyloučeno, že tenčící se zbytek mladých začne hledat méně tíživou budoucnost jinde, čímž těm zbylým naloží ještě těžší břemeno.

Bylo by záhodno se takovéto budoucnosti vyhnout: vždyť zbytek světa by byl bez Jižní Koreje mnohem chudší. Jižní Korea přináší civilizaci nespočet inovací, registruje se zde dokonce nejvíc patentů na světě – a to nikoliv per capita, ale v absolutních číslech, s počtem obyvatel pouze kolem 50 milionů.

Jedinečná je i jihokorejská kultura. V izolaci od zbytku světa se korejská kultura rozvíjí do svébytných podob. Korejština, čedžuština  (jazyk z jihokorejského ostrova Čedžu) jsou tak považovány za samostatnou jazykovou rodinu, odlišnou od ostatních východoasijských jazyků. A její kulturní exporty jako K-pop, korejská TV dramata, tamní postupy v péči o pleť nebo korejské barbecue se těší oblibě po celém světě

Kromě své technologie a kultury Korea může do světa vyslat také varování před tím, k čemu směřujeme my všichni. Velká část světa stárne z podobných příčin jako Jižní Korea. Rodiny – a matky zvlášť – se svou volbou ekonomicky znevýhodňují. Se stále vyššími nároky vzdělávacích institucí roste také cena výchovy dětí. A i když ne tak palčivě jako v Soulu, ženy a muži se navzájem vzdalují po celém rozvinutém světě.

Mnozí předkládají Jižní Koreu jako důkaz o neúčinnosti proporodní politiky, což ovšem jednoduše není pravda. Jihokorejská pronatalistická opatření sice nebyla dostatečně štědrá a ideálně zacílená, ale přesto měla měřitelný dopad – jen ne dostatečný.

Úvaha Phoebe Arslanagić-Little Two is already too many vyšla na stránkách magazínu Works in Progress 10. prosince 2025.