A jestliže se zákazníkům nedostávalo peněz, v Praze si mohli snadno zjednat úvěr nebo vypůjčit u lichvářů a bankéřů.

Autor: Jan Procházka

– o rudolfinské Praze a dnešku

„Co se nevyrobilo ve městě, bylo obratem objednáno v cizině, i když šlo často o zcela zvláštní a mimořádně náročná přání, o italské cukroví pro šlechtické hostiny nebo o kusy nábytku do šlechtických zámků. A jestliže se zákazníkům nedostávalo peněz, v Praze si mohli snadno zjednat úvěr nebo vypůjčit u lichvářů a bankéřů.

Z půjčování peněz, ve středověku zatracovaného coby činnost odporující křesťanské morálce, těžili nyní nejen židovští lichváři, ale i počestní měšťané a urození rytíři. V obchodních kancelářích všemocného židovského bankéře Marka Mardocheje Meyzla [„dát si majzla“?] bylo uloženo v hotových penězích, v klenotech, uchovávaných po generace v pokladech šlechtických rodin, a v dlužních úpisech tak ohromné jmění, že vzbuzovalo údiv i mezi nejbohatšími šlechtici. I sám císař Rudolf patřil k Meyzlovým dlužníkům a díky tomu se pražští Židé mohli dovolávat jeho ochrany a pomoci, když se pouštěli do podnikání, které by je o několik let dříve přivedlo na šibenici.

Růst spotřebních nároků se pro Prahu stal základem prosperity, avšak pro město tato konjunktura znamenala všechno jiné než idylu, jakou zobrazovali tehdejší vedutisté.

Rozdmychávala konkurenční boj, zcela cizí středověkému cechovnímu myšlení, zostřovala napětí mezi obchodem a výrobou, prohlubovala sociální rozdíly a vnášela do vnitřního života města nové momenty, narušující jeho dosavadní podobu. Mimořádně významným jevem bylo přistěhovalectví. Příliv přistěhovalců měl v pražských městech nejpozději od poloviny 16. století vzestupnou tendenci a v téže době začalo mezi přistěhovalci narůstat procento cizinců. V pražských městských knihách, vedených od konce 15. století (po odpadnutí latiny) přísně česky, se po polovině 16. století objevovaly první cizojazyčné zápisy (prozatím s povinnými českými překlady), tlumočnictví se stalo novou profesí, cizinci začali vytvářet zvláštní ostrůvky. Mnozí z nich se stále ještě učili česky, aby měli těsnější vztah k prostředí, v němž nacházeli obživu, ale nebylo to již bezpodmínečně nutné. Hlavní dva imigrační proudy představovaly Němci a Italové.

Příliv Italů se začal projevovat přibližně kolem roku 1550 a pokračoval nepřetržitě až do třicetileté války. Ačkoli v pražském prostředí vzbuzovali antipatie svým nesmiřitelným katolictvím, nezřízeným sebevědomím a příliš četnými výstřelky (na jejich vrub padalo mnoho krvavých rvaček), zabydleli se ve městě velmi snadno, jelikož většina z nich se prosazovala v žádaných oborech. Ze zedníků, kameníků, štukatérů, sklenářů a kupeckých faktorů, kteří vlastní živnost začínali na úvěr, se v Praze stávali zámožní měšťané, povzbuzující svými úspěchy příchod dalších krajanů.

Početnější i důraznější bylo přistěhovalectví z Německa. Cestu do českého prostředí Němcům usnadňovala reformace. Přibývalo jich takovou měrou, že se němčina v Praze stávala mezinárodním dorozumívacím jazykem i pro jiné národnosti: pro Angličany, Francouze a někdy i pro Italy. Její vliv se začal projevovat i v přejímání četných výrazů, především z odborné terminologie řemesla a obchodu, do českého jazyka. O poněmčování nemohla být prozatím řeč (jak se dodatečně ukázalo, byl to proces na staletí), ale Praha ztrácela ryze český národnostní ráz.

V jednoznačně českém měšťanském světě tak po polovině 16. století zdomácněla četná cizí jména a některá z nich postupně pronikla i do popředí: do městských rad, mezi obecní starší a mezi cechmistry. Četní cizinci si za čas získali erbovní tituly s přídomky a pokud byli obratní, domohli se v Praze rychle bohatství. V konfrontaci s podnikavostí a průbojností cizích přistěhovalců se odkrývala slabost a provinčnost českého měšťanského prostředí, které národnostnímu tlaku, podporovanému zjevnou kulturní převahou, nedokázalo čelit. Dokud zůstávalo přistěhovalectví cizinců nevýrazné, nutilo české měšťanstvo cizince k asimilaci. Jak začalo cizinců přibývat rychleji a městské rady nebyly s to uplatnit proti přistěhovalectví žádná vážnější opatření (starý zákon z husitské doby, že každý nově přijatý měšťan se musí naučit česky, zůstával jen vzpomínkou), jelikož byly bezmocné proti protekci královských úřadů a úředníků, situace se změnila.

Praha začala žít velkoměstsky se všemi světly a stíny. Ve městě se setkávali lidé z nejrůznějších sociálních vrstev a s nejpodivuhodnějšími zájmy, po hospodách a pražských ulicích se potloukali nafintění hejskové a povaleči, noční rvačky byly na denním pořádku stejně jako krvavé souboje urozených i neurozených soků, množily se případy úkladných vražd. Před násilnostmi se lidé necítili bezpeční ani v kostelích ani ve vlastních domech. Fuggerovské noviny z roku 1591 vyprávějí, že „zde v Praze začíná být nebezpečno, protože je tu mnoho zlých kumpánů, kteří mordují lidi bez jakékoli příčiny, jak se stalo za posledních dvou večerů, kdy ne jeden, ale čtyři lidé byli probodnuti, a to pouze na Malé Straně, aniž se podařilo zjistit, kdo to spáchal“. O deset let později nebyla situace lepší, spíše horší, jak dosvědčuje kutnohorský kronikář Mikuláš Dačický z Heslova: „Těch časův v městech pražských dáli se hanební a nešlechetní mordové v noci i ve dne.“ Do pražského slovníku tehdy proniklo nové slovo italského původu „bandita“ a obratem se stalo synonymem zločinu; před městskými soudy i před císařskými zemskými soudními orgány se takřka nepřetržitě projednávaly případy loupeží, zabití a cizoložství; bandy zločinců, důmyslně organizované v pražském polosvětě, terorizovaly zemské tvrze v okolí města. Objevily se nové zbraně, zejména zákeřné bambitky, rozsévající smrt, jakkoli bylo jejich nošení a používání opětovně s největší přísností zakazováno. Roku 1601 dospíval banditismus v pražských městech do tak pohoršlivých rozměrů, že bylo nutno postavit na náměstích šibenice, na nichž  byli dopadení zločinci popravováni, avšak ke zkrocení zdivočelého pražského polosvěta to zřejmě nestačilo. O organizovaném pražském podsvětí se zachovalo dokonce i významné literární svědectví: vyprávění Mikuláše Ulenharta z roku 1617 o osudech dvou zlodějů, kteří přicestovali do Prahy je vůbec prvním románem z pražského prostředí!

Šlo o rub neobyčejně rychlého a nápadného vzestupu Prahy mezi evropská velkoměsta, který musel na mnoho současníků působit šokujícím dojmem, zatímco lidé přijíždějící z velkoměstského prostředí v něm neviděli nic zvláštního. Z dosavadního klidného provinčního města se takřka přes noc stalo císařské sídlo, a tím život města nabyl prudce na dynamice. V poměrně krátké době přibylo několik tisíc obyvatel a ještě více vzrostl počet obyvatel dočasných. Jejich fluktuace se neustále stupňovala a stávala se pro městské i císařské úřady nepřehlednou. Podobná opatření, jako bylo císařské nařízení z roku 1606, přikazující přísnou evidenci všech cizinců ubytovaných po pražských hospodách, nemohla ani zabránit hemžení povalečů v pražských ulicích ani zamezit přílivu nekalých živlů všeho druhu.

V soudobých svědectvích jsou z nárůstu zločinnosti téměř vždy obviňováni cizinci, hlavně Italové. Stížnosti českého měšťanstva na to, že rostoucí počet cizinců zasévá ve městě nepokoj a že páchají nejtěžší zločiny, dokládají soudní protokoly o přepadech, uličních bitkách, soubojích a vraždách, plné německých, francouzských a hlavně italských jmen. Zmíněný Mikuláš Dačický proto píše o velkoměstské proměně Prahy jako o úpadku českého stavu: „Všichni se toliko na pýchu, rozkoše, marnivosti světské vydávali, nic na to nedbajíce, že se jim ledajací  cizozemci, poběhlíci v zemi na českou záhubu usazovali, ještě jim k tomu napomáhali na své zlé a svých budoucích…“

Rostoucí zločinnost zkrátka zrcadlila vážné proměny v životním slohu města, podnícené císařskou rezidencí. Idyla poklidného života pilných řemeslníků a kupců, ukládajících groš ke groši, vzdávajících patřičnou úctu městským úřadům a respektujících tradiční městské zvyklosti, podlehla zrychlenému tempu hospodářského života. Ze starých svárů mezi obchodníky a řemeslníky se obratem stal souboj na život a na smrt, který dokázal zničit i tak významné řemeslo, jako bylo soukenictví; hypotéky na domech, které až dosud představovaly nejtíživější hrozbu osobní katastrofy průměrného měšťana, se zdály být zcela pomíjivým zlem ve srovnání s kupeckými bankroty, burcujícími k pohotovosti věřitele po celé střední Evropě.

Z domácího hlediska se Praha proměňovala v Bábel, rušící klidný rozvoj společnosti a ohrožující její mravní základy. Solidní, rozšafná píle sice nepřestala být prozatím ideálem městského řemeslníka, ale k bohatství už mohla dopomoci jen v malých venkovských městech, do nichž prozatím nedolehl nový duch velkorysé podnikavosti – císařský dvůr podstatně přispěl k proměnám dosavadních kritérií. V transakcích, které byly pro domácí kupce příliš riskantní, zaskakovali dvorští dodavatelé, drtivou většinou přistěhovalci z ciziny nebo židovští obchodníci; zákony, usměrňující hospodářský život města do pravidelných kolejí, se obcházely na císařův příkaz nebo s jeho svolením. (Už samotná privilegia pro dvorní dodavatele hrubě porušovala zásady živnostenské soustavy.) Protesty proti císařovu liberalismu z řad měšťanů (dvůr svou autoritou prorážel konservativní hradby městského hospodářství) však záhy umlkaly, nebyly totiž zcela upřímné, jelikož císařský dvůr svým způsobem života zajišťoval konjunkturu celému městu.“

Tolik Josef Janáček v knize Pád Rudolfa II. (s.71–73; 128– 133). Shody s proměnou „zaostávající čecháčkovské“ Prahy normalizační do „progresivně-konjunkturní světáčkovské“ Prahy globalizační jsou evidentní. Avšak co zůstává? a co je jiné, ať už lepší či horší? Zcela obecně lze konstatovat, že zůstávají mentální dispozice (coby antropologické konstanty) přitakávající buď uzavřenosti, nebo otevřenosti. Tam, kde jeden z těchto přístupů výrazně převládne, necítí se jemu protikladné povahy (v sarkastické zkratce: „zabedněnci“ vs. „kurvy“) jistě, bezpečně, zkrátka „doma“. Tento povahový (jistěže zjednodušující) protiklad následně nutně zabarví odpovědi na všechny další otázky. Včetně té prvotní: Bylo před převratem lépe? Neutrální odpověď zní: co je dobré pro jednotlivce, nemusí být dobré pro národ. Což jen odpovídá působení stávajícího systému, který národy odmítá, ba i popírá. A je samo sebou nastavený (od východiska tabula rasa) tak, aby je rozpouštěl. Čímž přecházíme k podstatnému, tvrdě konkrétnímu.

Rudolfinská imigrace Italů a Němců s kulturně-historicky bohatším dědictvím v zádech na rozdíl od nynější afro-asiatské neměnila rasový charakter střední Evropy. Rasový charakter! popírat i „jen“ jeho vizuální důležitost, přehlížet význam morfologických skutečností, jak to mediokracie s medioty a grantoidy bezostyšně činí (heslo: „imigrace tu byla vždy!“), je totéž, jako nevidět odlišnost mezi katedrálou a pagodou, dobrmanem a čivavou… Neohrožuje jej přitom pouze imigrace „divoká“, ilegální, ba ani ta legální v podobě „levné“ (přijde pěkně draho!) pracovní síly. Jak připomíná Petr Drulák (ve stati „Dá se o České republice ještě mluvit jako o svrchované zemi?“), naše rasově-národnostní přežití ohrožuje rovněž přistěhovalectví jiného druhu:

„Bohaté střední třídy z Asie, Číny a Indie. Tedy ze zemí, z nichž každá má půldruhé miliardy obyvatel. Když budu střízlivý v odhadu, tak zhruba dvacet procent z tohoto počtu, což je asi 600 milionů lidí, vnímá Evropu jako dobré místo k žití, a budou si zde chtít pořídit druhý byt nebo rezidenci jako alternativu pro případ úniku z vlastní země. Nejsou to tedy lidé, kteří se tísní někde na hranicích [„běženci“ eufemicky], ale budou tady legálně nakupovat nemovitosti a uvažovat o našem území úplně jinak, než by uvažovali Češi. Na tento nebezpečný jev upozornil uznávaný americký ekonom srbského původu Branko Milanović. Když přijedeme v roce 2100 do Benátek, tak zde budou pořád romantická zákoutí s mosty, ale nebudou už pro [bílé] Evropany.“

A historická Praha, z valné části vystavěná Italy a Němci, dědici Říma, je pro tuto kolonizaci také velice atraktivní. Vezmeme-li v úvahu, že v českém státě již nyní Čechům nepatří mnoho (kolik asi bank, od nichž se v systému odvíjí takřka vše, je v českých rukou?), a páteří českého hospodářství je tak jak v 16. stol. pouze malý a střední podnikatelský („měšťanský“) stav, že se vylidňuje český venkov (a s ním chřadne kulturní krajina s vrcholem v baroku), vůbec není samozřejmé, že masivní přesídlování-přenárodňování jako národ přežijeme.

No a co? řeknou si „otevření“, pokrokoví a všehoschopní. Co dělat? Tážou se „uzavření“ v defenzivě. A jaký postoj je přijatelnější? Který z nich Systém hrne do hlav? Obsah odpovědí ihned určí, kdo kam patří.

Budweis se po přenárodnění sakumprásk změnily v České Budějovice. Kdo z poválečných generací to nebral jako samozřejmost? A to národě s pěstěným historickým vědomím, jež je evropskou zvláštností. Co pak třeba potomci těchhle dvou…

A to jiné? Opět jen co nejobecněji: je to anonymita moci. Místo figur Císaře a Žida Mayzla neprůhledná síť zastíraných zájmů, nátlakových skupin, společností, jež se proplétají a dle potřeby mění, moc bez tváře i totožnosti – viditelní jsou pouze její prostředníci: panáci, pochopové, narcisové, klauni, prohnaní šíbři (ukrajinský prezident nejspíš dokáže být každým z nich!). Kruh se tím uzavírá. Není asi náhodou, že Praha je dnes pro cizinu téměř výhradně „kafkovská“ (Proces) a Golemova.