Viktor Orbán

Autor: Greg Johnson

Viktor Orbán je asi nejchytřejší a alespoň z mého pohledu ideologicky nejsolidnější politik v Evropě. Proto mě do jisté míry překvapilo, jak drtivě byl poražen v nedávných parlamentních volbách. Proč k tomu došlo a co to znamená pro budoucnost Maďarska a národně populistické pravice jako takové?

Orbán prohrál kombinací smůly ve věcech, které byly mimo jeho kontrolu a vlastních špatných rozhodnutí.

Smůlu měl Orbán v tom, že Maďarsko je malý, vnitrozemský stát. Maďarsko bylo silně zdevastované za 2. světové války, po níž prožilo přes 40 let v komunismu. Po jeho pádu odešlo mnoho vzdělanějších Maďarů za vyššími mzdami do zahraničí. Země si také rychle vytvořila hospodářskou závislost na západní Evropě, především Německu, které se vší silou snaží samo sebe zahubit: liberalismem, multikulturalismem, politickou korektností, zelenou energetickou politikou, migrací, deindustrializací, covidovou hysterií atd.

Z některých prvků západního úpadku se Orbánovi dařilo těžit, to však v zásadě skončilo s covidem: reakce Západu na pandemii byla učebnicovým příkladem ideologického luxusu, pro chudší Maďarsko drtivě nákladným. Vysoká inflace a hospodářská stagnace vyvolané dílem covidovou krizí byly ještě dál zhoršené rozhodnutím evropských orgánů zadržet miliardy eur vyčleněné na sanaci důsledků covidu, protože se jim nepozdával Orbánův rozumný společenský konzervatismus ani zdravý přistup k suverenitě, migraci a identitě. I kdyby udělal Orbán všechno ostatní správně, tyto faktory mimo jeho moc by mu dost možná samy o sobě zlomily vaz.

Co tedy udělal špatně?

V prvé řadě by se nacionalista nikdy neměl mít příliš blízce k nacionalismu – a národním zájmům – jiných národů. Orbán se i přesto choval patolízalsky k Trumpovi, Netanjahuovi a zejména Putinovi do míry, kdy to mnozí vnímali jako ohrožování maďarských národních zájmů. Dobrý státník pochopitelně udržuje dobré vztahy s ostatními zeměmi, linie mezi diplomacií a zradou ovšem zůstává zřetelná: zájmy vlastního národa.

Maďarská populistická pravice se připoutala k silně nepopulárním pozicím. Jsou proruští v zemi, která nemůže Rusům příliš přijít na jméno, nejen kvůli vzpomínce na události let 1944-45 a protisovětské povstání roku 1956, ale také na brutalitu carských vojsk během revoluce roku 1849. Maďaři mají dlouhou historickou paměť. Mohli bychom nad tím mávnout rukou jako nad „dějinnou ublížeností“, ale minulost očividně není mrtvá, stejně jako ruský imperialismus.

Ať už mají pravdu či nikoliv, zastávají maďarští proputinovští populisti dosti nepopulistickou pozici. Možná k tomu mají dobré důvody. Tím nejlepším je jistě důležitost blízkosti s Ruskem coby geopolitické protiváhy Ameriky a EU. I tak by ovšem hlavním kritériem měly zůstávat maďarské národní zájmy.

Krom toho vycházejí i v Maďarsku proruské nálady z velké části z podobně nesmyslných memů v duchu „Russia stronk“ a pomýlených představ o Rusku jako citadele bělošských, konzervativních hodnot, tak hojných mezi západními pravičáky. Kdekoliv se začnou šířit tyto memy, nebývají ruské peníze příliš daleko.

Do vypuknutí války v Ukrajině bylo pro Maďary snadné toto přehlížet. Většině z nich je Ukrajina nepříliš sympatická, hlavně kvůli skutečné či předstírané účasti s nepočetnou maďarskou menšinou v Zakarpatí, která zůstala na špatné straně Stalinem načrtnuté hranice. Drtivé většině Maďarů ale vyhovuje, že Rusko zůstává daleko od jejich hranic a Ukrajina je zdaleka nejschopnější garant toho, že tomu tak bude i do budoucna.

Pro maďarské normíky zní nanejvýš zvráceně, když maďarští nacionalisté papouškují všechny ruské propagandistické odrážky o válce v Ukrajině: rozšiřování NATO, „dráždění medvěda“, „majdanský puč“ atd. Není těžké pochopit, proč tyto mantry opakují lidé na druhé straně světa od Ruska. V Maďarsku nebo Polsku však působí natolik nehorázně, výstředně a odtrženě od reality, že se nevyhnutelně vnucují vysvětlení jako podplacení nebo zrada. Proto během oslav Orbánova vyzyvatele Pétera Magyara skandoval nadšený dav „Ruszkik haza!“ (Rusáci domů!).

Orbánova předvolební kampaň pak působila vskutku podivným dojmem: dlouho se v ní samotný Orbán skoro nevyskytoval. Místo něj na většině plakátů Fideszu vystupovali Zelenskyj, Ursula von der Leyenová a Péter Magyar

Co hůř, hlavním předvolebním sloganem Fideszu bylo „A biztos választás“, tedy „bezpečná volba“ – ne ideální nebo nejlepší volba. Sebevědomím kampaň tedy zrovna neoplývala.

V závěru kampaně se Orbánova tvář objevila, podkreslená maďarskou trikolorou. Přestože tolik ztloustl, marketingovým profesionálům se povedlo najít poměrně lichotivě státnický poloprofil. Jeho nový slogan „Fogjunk össze a háború ellen“ (Společně proti válce), tedy proti ukrajinské válce, vyzýval ke sjednocení proti pomoci Ukrajině, tedy v zásadě k odměně za ruskou agresi. Co podle oblíbeného hesla konzervativců znamená odměna nějakého chování? Že ho dostanete více. Opravdu bylo tohle to nejlepší, s čím dokázali přijít? Proč se do finiše kampaně rozhodli přitvrdit s nepopulárním tématem, které měli raději někam schovat jako natvrdlé dítě? Skoro to vypadá jako upřednostnění ruských zájmů nejen před těmi maďarskými, ale dokonce i Orbánovými osobními.

Populisté hystericky oplakávající Orbánovu prohru by se měli poctivě podívat do zrcadla a položit si otázku, zda si náhodou nezadělávají na podobný nezdar. Západní populistická pravice dovolila ve svých řadách rozpuk ruské propagandy a nepokrytého uplácení. Ano, usilovat o dobré vztahy není samo o sobě špatné, pokud to je v zájmu vlastního národa. Sebemenší závan postavení ruských zájmů před ty vlastního národa však není nic jiného než vlastizrada a měla by to být politická sebevražda. Za pochechtávání nad stupidními memísky se platí. Napříč celou populistickou pravicí je třeba zavést politiku „Rusové domů!“

Orbánovi nepomohlo, že se jeho slogan chronologicky protnul s válkou USA a Izraele proti Íránu. Orbán proti ní sice diplomaticky a rozumně promluvil, to však zastínilo pozvání J. D. Vance do Budapešti, aby zde na mítinku podpořil Orbána, zatímco Trump se zesměšňoval na sociálních sítích

Maďaři vnímají Židy, dokonce i ty maďarské, jako svébytnou etnickou skupinu s vlastními zájmy – bez ohledu na to, zda je mají nebo nemají rádi. I Maďaři, kteří Židy zrovna nemusí, se sice ke svým židovským sousedům chovají zdvořile a srdečně, Orbán ovšem zachází nepoměrně dál.

Stejně jako Trump je velkým přítelíčkem Netanjahua, a to i po jeho neskonale barbarském tažení proti Gaze. Když Mezinárodní trestní tribunál v roce 2024 obvinil izraelského premiéra z válečných zločinů, Orbán Maďarsko z této mezinárodní organizace vyvedl a následující rok Netanjahua přivítal na státní návštěvě s nejvyššími poctami.

V poslední době se Orbán zasnil nad svou představou, že Maďarsko bude v budoucnu mít nejpočetnější židovskou komunitu v Evropě s tím, jak tam Židé budou hledat útočiště před antisemitismem. Migrace a velká výměna jsou tedy v tom nejlepším pořádku, pokud je provádějí Židé.

Pro řadového Maďara, který vesměs necítí vůči Židům ani Izraeli nějakou speciální zášť, jde o další projev upřednostnění zájmů cizího národa – nejen před maďarskými národními, ale i Orbánovými osobními. Toto handicapující patolízalství Američané dobře znají – vždyť z první řady sledují, jak Trumpova vláda páchá trýznivou sebevraždu na Netanjahuovu žádost.

Tím se dostáváme k trumpovské otázce.

Jednou z největších Orbánových předností je jeho porozumění metapolitice, když se mu podařilo zabalit a prodat národní populismus maďarského střihu západním konzervativcům. Tak vypadá skutečný posun Overtonova okna doprava. Danube Institute a CPAC Hungary jsou asi nejviditelnějšími projekty tohoto druhu.

Ovlivňování ale zpravidla bývá obousměrná cesta a Maďarsko tak dostalo plný zásah vlnou trumpovského „slopulismu“. A protože nic nekřičí do světa „America First!“ tak jako oslava izraelských válečných zločinců, pozvali si pořadatelé nedávné konference CPAC Hungary jako čestného hosta právě Netanjahua, který byl bohužel příliš zaneprázdněn dohledem nad nejnovější genocidou. Znepokojivý byl i pohled na moře amerických vlaječek mezi účastníky CPAC Hungary. I toto působí jako upřednostnění cizí země, dokonce i pro ty Maďary, kteří mají k Americe vřelý vztah. Jako Yankeemu se mi na jazyk drala slova „Jenkik haza!“

Dalším problémem orbánismu je masivní „korupce“. Maďarsko není korupcí nějak zvlášť prolezlá společnost, dokonce ani podle údajů zaujatých skupin jako Transparency International, která hodnotí situaci v Maďarsku 40/100, zatímco Spojené státy 65/100. Maďarsko se v jejich žebříčku nachází na 84. místě ze 182 zemí, po boku Kuby.

Celá věc se pochopitelně odvíjí od vymezení pojmu korupce. Podle mě se jedná o upřednostnění osobních zájmů úředníka nebo zájmů zvenčí před obecným blahem. Nemyslím si však, že politický „patronát“, tedy konkrétní výhody poskytované svým politickým podporovatelům, musí být nutně korupcí – jako vždy ovšem záleží na provedení.

Před několika lety Maďarskem otřásl případ skutečně ohavného a stupidního zneužití patronátu vládního Fideszu.

V roce 2019 byl jistý „János V.”, ředitel státního sirotčince, odsouzen za sexuální zneužívání nezletilých chlapců. Společně s ním byl potrestán i jeho podřízený Endre Konya, který se pokoušel přinutit oběti, aby stáhly svá obvinění. Konya pochází z kalvinistické rodiny, a tak požádal kalvinistického biskupa Zoltána Baloga o laskavost. Balog kdysi býval mentorem Katalin Novákové, maďarské prezidentky a loajální členky Fidesz. Konyovi zbývalo z trestu pouhých devět měsíců, nechtělo se mu však čekat. Toužil po prominutí trestu a jeho zahlazení, které by obnášelo také zrušení… pětiletého zákazu práce s dětmi.

Novákové to kupodivu připadlo v pořádku, a tak společně s ministryní spravedlnosti Judit Vargovou zpracovaly milost. Ta byla, snad jako třešinka na dortu, udělena Konyovi a dalším 21 dalším zločincům při příležitosti návštěvy papeže Františka v Budapešti koncem dubna 2023.

V roce 2024 odhalil opoziční novinář skandál maďarské veřejnosti. Orbán o celé záležitosti nic nevěděl a pobouřila jej podobně jako většinu země. Obě ženy za akt kolosální politické stupidity zaplatily svou politickou kariérou a musely rezignovat.

Nechci být „ten chlápek,“ ale člověk se nevyhne úvahám, zda tyto ženy skutečně byly těmi nejvhodnějšími kandidátkami na vysoké posty a jestli se Orbán náhodou nepustil do oblíbené hry (nejen) amerických konzervativců, kdy se ve snaze zalíbit se progresivnějším kruhům dosazují příslušníci „našich lidí z řad menšin“ do pozic přesahující jejich schopnosti.

Judit Vargová se pro Fidesz ukázala jako obzvlášť vypečený „dáreček“ – vždyť jejím exmanželem není nikdo než nový maďarský premiér, Péter Magyar.

Dodejme také, že Orbán nechal Magyara, aby ho zastínil ve své výstavní disciplíně, tedy imigraci. Orbán pomohl v zemi vytvořit mnoho pracovních míst, když přivábil společnosti jako Mercedes Benz, Samsung nebo BYD (Build Your Dreams, největší čínský producent elektroaut), aby v zemi otevřely své závody.

Bohužel ne všechna tato pracovní místa obsadili Maďaři. Orbánova vláda dováží pracovníky ze zemí jako Filipíny, a mnozí z nich žijí v městečcích a na vesnicích, které jsou oporou podpory Fideszu. Jako by si o problémy přímo koledoval.

Maďarští liberálové bývají nezřídka až překvapivě „založení“, proto mě úplně nepřekvapilo, když jsem loni potkal liberálního Budapešťana, který si stěžoval, že byl se svým kamarádem jediný běloch v autobuse kdesi na maďarském venkově. Magyar si nepochybně zajistil řadu hlasů na venkově i příslibem, že pošle Orbánovy gastarbeitery zpátky domů.

Národní populisté by si měli dělat pečlivé poznámky – stejně jako si je nepochybně dělá sám Orbán. Pokud nebude úspěšně trestně stíhán nebo nedojde k zásadní změně ústavního pořádku, věřím, že se v roce 2030 dočkáme návratu Orbána – odpočatého, opálené a snad i o trochu hubenějšího.

Těžko říct, čemu Péter Magyar skutečně věří. Stejně jako považuji za stupidní nesnášet Ukrajinu jen proto, že jí libtardi fandí, by se mohl ukázat jako hloupý závěr, že Magyar je špatný, protože mu liberálové nadšeně tleskají. Koneckonců máme co do činění s lidmi dostatečně hloupými, aby označovali Orbána za diktátora.

Netuším, jakým způsobem bude Magyar vládnout. Jeho uskupení Tisza je širokou koalicí značně odlišných proudů napříč celým spektrem. Nejprve bude muset pevně ukočírovat svou stranu, než se bude moci do vlády nad zemí. Věřím, že Fidesz ho podpoří v rozumných reformních krocích a naopak zablokuje největší hlouposti možností přetáhnout odpadlíky z Tiszy na svou stranu. Magyar se bude muset také ohlížet na to, že za čtyři roky se může Orbán – nebo nějaká nová tvář v čele Fidesz – vrátit se vší slávou.

Troufnu si však předpovědět, že Magyar eurokraty záhy zklame, protože dokonce i bez Orbána bude v Maďarsku i v dalších bílých zemích dál žít a prospívat „orbánismus“: národní populismus jako jediné řešení problémů liberalismu, migrace a globalizace.

Komentář Grega Johnsona Goodbye, Mr. Orbán vyšel na stránkách Counter-Currents Publishing 15. dubna 2026.