Gregory Bovino, bývalý šéf Úřadu celní a hraniční ochrany (CBP), se minulý týden zúčastnil druhého summitu o remigraci v Portugalsku, kde se objevil po boku (zleva) Evy Vlaardingerbroekové, Martina Sellnera a Alfonsa Gonçalvese.

Autor: Eugyppius

… aneb proč jisté iniciativy ke zlepšení stavu Evropy na sociálních sítích nemají přílišné šance na úspěch

V květnu proběhl v Portu i za české účasti druhý remigrační summit. Reportáž z toho loňského, premiérového v Itálii jsme přinesli zde. Idea remigrace v posledních měsících nabrala na pravici výrazně na popularitě a v éteru se někdy objevují i proklamace o její údajné „nevyhnutelnosti“. Přinášíme kritičtěji laděnou esej německého bloggera, který se problém pokouší dívat praktičtěji. Redakčně zkrácen parafrázován úvod.

V úvodní přibližně třetině článku autor popisuje cestu pojmu „remigrace“ do hlavního proudu německé národní konverzace, větším dílem v důsledku masivní, hysterické reakce německých úřadů, bezpečnostních složek i médií (včetně schůzky M. Sellnera s lidmi z prostředí Alternativy pro Německo, označované za novou konferenci ve Wannsee), jíž by se Sellner se svými omezenými prostředky sotva kdy mohl vlastním úsilím vyrovnat. Následuje překlad hlavní části eseje.

A tak se s pomocí doslova všech od nedovtipné semaforové koalice kancléře Olafa Scholtze přes Spolkový úřad na ochranu ústavy, AfD až po Martina Sellnera a jeho identitáře remigrace stala tím, čím kdysi byla kritika imigrace. To je pochopitelně v pořádku, lidé by měli podporovat, čemu věří a nikdo by snad nerozporoval, že se především v uplynulých deseti letech do Evropy vetřela spousta lidí, kteří následně zneužívají naše sociální systémy, porušují zákony výrazně častěji než původní obyvatelé a citelně snižují kvalitu života. Kdyby šel stisknutím tlačítka zajistit jejich odchod, neváhal bych ani na vteřinu.

Naneštěstí není součástí tohoto balíčku problémů soubor předpřipravených snadných řešení a já mám stále větší pochybnosti 1) jak má remigrace fungovat, a 2) zda se dogmatickým zastáncům remigrace na pravici, kteří se momentálně octnuli do jisté míry na výsluní zájmu médií, doopravdy otevírá reálná cesta k uskutečnění tohoto plánu. Zatímco se zastánci remigrace předhánějí ve vršení všech možných výhod naložení migrantů do letadel směřujících do zemí globálního Jihu, domovské země těchto lidí obvykle nejeví žádný zájem je přijmout zpět, masová migrace (sice v poněkud méně zběsilém tempu) vesele pokračuje dál, AdF zůstává obklopena pomyslnou karanténní zdí ostatních subjektů německé politiky, rozvětvená síť neziskovek trpělivě ze všech svých oddenků šíří migrační humanitářství, širší elitní konsenzus se vzpírá dokonce i deportacím těch „hostí“, kteří zde pobývají v rozporu se zákony a zakládací legislativa EU stojí na více místech v přímém protikladu s plány na remigraci. Ani kdyby 85 % Němců zítra jako zázrakem obrátilo a začalo na remigraci nahlížet se zalíbením, nebylo by její uskutečnění nic snadného. Sellnerův kompletní, výrazně technokratický plán navíc vyžaduje širokou institucionální oporu i podporu všech silnějších politických stran, včetně nezanedbatelné části levého spektra, a to po dobu mnoha volebních cyklů. Hovoříme tak o novém společenském konsenzu, nutném pro přinucení nebo minimálně povzbuzení celých populací k přesídlení, konsenzu přinejmenším tak hlubokém a širokém, jako byl donedávná ten ohledně klimatické politiky. Těžko si něco takového představit bez výrazné generační proměny nebo zcela zásadního politického otřesu.

Mou motivací při psaní těchto řádek není nějaký politický kibic nebo nutkavá potřeba být vždy a zásadně proti. Považuji Sellnera za kamaráda a dokonce jsem některé jeho texty přeložil. Osobní sympatie však nemohou zcela zastínit mou skepsi.

Nejnovějším počinem remig-sféry je cosi velikášsky pojmenovaného jako Save Europe Act (Zákon na záchranu Evropy), s kterým Sellner a holandská aktivistka Eva Vlaardingerbroeková přišli na nedávném remigračním summitu v Portu. V podstatě využívá procesního mechanismu unijního práva známého jako Evropská občanská iniciativa /European Citizens’ Initiative (ECI)/, jejímž prostřednictvím mohou řadoví občané dostat legislativní návrh přímo do Evropské komise. Podmínkou je získání milionu podpisů a splnění několik dalších kritérií. Zákon na záchranu Evropy mimo jiné volá po „legislativních a politických krocích“ k vynucení „moratoria“ na mimoevropskou imigraci, deportaci „ilegálně pobývajících migrantů a neúspěšných žadatelů o azyl“ i zločinců, „ustanovení harmonizovaného, celounijního mechanismu a rámce pro širší remigraci“ nebo „odstranění pobídek v sociálním systému a dalších benefitů, které fungují jako ‚pull‘ faktory migrace“.

Všechno to pochopitelně zní skvěle, stejně jako skutečnost že podle Sellnera s Evou V. se jim podařilo nasbírat už hodně přes 200 000 „podpisů“. Skutečnost se však, jak už to tak bývá, jeví poněkud méně blyštivě. Organizátoři totiž dosud Save Europe Act u Evropské komise vůbec nezaregistrovali. Sesbírané podpisy, vlastně spíš jen e-mailové adresy, jsou tak zatím jen součástí online PR kampaně bez nějakého reálného dopadu a vlivu. Soudím, že šance na schválení Save Europe Act jako formální ECI Evropskou komisí jsou nevysoké, Komise totiž snadno může odmítnout se návrhem zabývat kvůli „zjevnému rozporu s hodnotami Unie“. Pokud se Sellnerovi a Vlarrdingerbroekové podaří protlačit skrz proces registrace a Save Europe Act se stane něčím víc než nepříliš funkční webovou stránkou, budou pořád ještě potřebovat milion podpisů, a to ne už od náhodných internetových účtů, ale ověřených občanů zemí EU. Jestliže se jim toto povede splnit, „vyslouží“ si právo na vyjádření Komise a slyšení v Evropském parlamentu. Dokonce i v  případě, že všechno dopadne nejlepším možným způsobem, tak není nejmenší šance, že by se Save Europe Act stal platnou legislativní normou, inspiroval tvůrce jiné legislativy nebo cokoliv změnil na úrovni EU.

Fanoušci iniciativy, kteří se obtěžovali prostudovat si i detaily, často uznávají, že další zastávkou asi doopravdy není oficiální přijetí remigrace coby společné unijní politiky. Namítají však, že publicita spojená s Save Europe „posune Overtonovo okno“ a dále dostane koncept remigrace do obecného povědomí. Trochu ovšem zapomínají, že normalizace remigrace už proběhla, jak jsem popisoval v úvodu, a od roku 2024 se v Německu stala obecně známým pojmem, byť označujícím něco ohromně zlého a fašistického, srovnatelného s otevřeným voláním po genocidě. Časem jsem si vypěstoval silnou skepsi k neurčitě vymezeným cílům v oblasti politického aktivismu. Západní politický svět je plný aktivistů, kteří mění smýšlení, zpochybňují konvence, dekonstruují mýty, komplikují automatismy, korigují předsudky, prohlubují porozumění a nyní také posunují Overtonova okna – a jediné, co mají všechny tyto projekty i jejich cíle společné, je fakt, že nikdo vlastně nedokáže tak úplně říct, co skutečně a konkrétně znamenají.

Masová migrace je jednoznačně zhouba. Lidé chtějí, aby se příliv migrantů zastavil a aby ti, kteří už v Evropě jsou, odešli domů. Cítí bezmoc skutečně změnit neutěšený stav, a tak je pochopitelné, že se nadšeně chytnou kampaně na sítích, která jim slibuje přinejmenším dát hlas. Na tom ostatně není nic špatného a z větší části je to nejspíš úplně neškodné, pravdou ovšem zůstává, že razantně formulovanými peticemi migranty pryč nedostaneme. Za poslední léta jsem přečetl tolik odkazů na Overtonovo okno, že se celý tento koncept v mých očích dost obnosil – pokud však něco posunulo mediální diskurz, nebylo to snažení aktivistů, ale hlavně hojné a dosti závažné problémy, způsobené migrací samotnou. Jako v mnoha dalších oblastech, od covidu po klimatismus, i tady idiotská politika elitní třídy selhává a rozkládá sama sebe, ještě jsme ale zdaleka nevyhráli.

Úvaha Remigration and the Save Europe Act vyšla na stránkách Eugyppius 5. června 2026.