Autor: Radim Lhoták
„Zajímavý život je vrcholný pojem tupců,“ napsal Saul Bellow – americký židovský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu. Ponechme stranou, že nebýt Žid, patrně by se tak prestižní a dobře honorované ceny nedočkal. Nicméně jakožto beletristický autor působil v druhé polovině minulého století, kdy ještě mělo tvůrčí psaní nějakou myšlenkovou a poznávací hodnotu. Dnes je snůškou bizarností, předstírání a přihlouplého fantasy. Bellow se k citovanému výroku dopracoval na sklonku života, kdy začínal plně chápat podstatu západního života i marnivost veškerého snažení naplno si ho užívat, jak vykřikují rozjařené konzumentky zážitků. A vskutku, honba za zážitky se stala krédem všech vyznavačů opojení smyslů bez konce, všech dychtivých cestovatelek a bujarých návštěvníků společenských večírků užívajících si radost až do rána.
Heslo dne: Raduj se z přítomného okamžiku. Rčení úspěšné ženy: V den, kdy ses alespoň jednou nezasmála, jsi nežila. Je až neuvěřitelné, kolik úsilí, snahy a energie vynaloží nebozí současníci k tomu, aby měli pocit, že žijí, aby se neustále někam posouvali, aby nezůstávali stát na místě a poznávali nové zajímavé věci, aby nezakusili prázdnotu ničím nerušeného ticha a samoty, aby neupadli do existenciální úzkosti a nemuseli začít vážně přemýšlet o tom, jakou má jejich snaha „žít naplno“ smysl a jakým zbytečným balastem se jejich čas strávený na tomto světě zaplňuje. Vrcholem zajímavosti je pro ně ukazovat světu křivky nahého těla u nekonečného bazénu z hotelu nějaké atraktivní turistické destinace.
Nikoli pohyb ale klid, nikoli komunikace ale mlčení, nikoli sociální interakce ale samota přinášejí stav duše, při němž lidská mysl nabývá pravdivé poznání. Je nutné se zastavit, nanejvýše vystoupat na příslovečný vrchol hory a nalézt ticho vzdálené lidskému shonu a obstarávání, pokud má člověk najít sama sebe a naplnit srdce pravým uspokojením.
Martin Heidegger učil, že zakoušení existenciální úzkosti v odloučení je podmínkou počátku autentického bytí a vnitřní svobody. Vyvázat se z vleku věcí tak, jak se nám jeví nezbytné pro náš pobyt ve světě, a naopak vytrhnout se z koloběhu zážitků, jimiž se cítíme být naplňováni a odváděni od sebe sama. To je podle slavného existenciálního filosofa cesta k plnému bytí a poznání vlastního já v jeho bytnosti. Leč kam dnes s klasickou filosofií na generace požitkářů, vyznavačů popkultury a Horatiova rčení carpe diem, když „život je tak krátký“. Duchovní příkaz askeze je pro ně úletem náboženských fanatiků, v lepším případě stoických bláznů a pošahanců.
Současný životní styl už není odrazem ani moderny, a dokonce ani postmoderny. V mnoha ohledech připomíná zběsilý let skokanů do mořského příboje, hyperaktivitu populace trpící syndromem ADHD neboli poruchou soustředění, impulzivitou, potížemi s udržením pozornosti a neschopností účinně setrvat v učení, práci či mezilidských vztazích. Syndromem ADHD dnes trpí dvě třetiny žen toužících po nezávislosti, cestování a zajímavém životě. Jinými slovy: Současná společnost je vážně nemocná.
***
***
***
***
Šumperák-ještě odkaz pro hlubší kontext, je li libo. https://dfens-cz.com/feminismus-jako-moderni-forma-zenske-sebe-likvidace/
Šumperáku, souhlasím, že antikoncepce a sociální stát mohou snižovat bezprostřední cenu nezodpovědnosti mužům i ženám. Nechci tvrdit, že ženy nemají vlastní vůli nebo že neumějí využívat systém ve svůj prospěch. Moje otázka však začíná o patro výš: jaký způsob života jsme povýšili na společensky prestižní a co dnes vůbec považujeme za svobodu?
Má větší hodnotu použít svou mužskou „klíčovou moc“ k otevření vztahu, z něhož může vzejít nový člověk, a potom nést odpovědnost za jeho existenci a rozvoj? Anebo má vyšší prestiž kariéra, peníze, spotřeba a veřejné vystavování vlastního úspěchu? Jsou děti a jejich budoucí seberealizace smysluplným lidským dílem, nebo pouze překážkou, kvůli které si člověk nevydělá na Lamborghini a přijde o další nezávazné zážitky?
Metaforou muže jako klíče nemyslím mužskou nadřazenost ani ženu jako pasivní věc. Myslím tím specifickou moc a z ní plynoucí odpovědnost. Muž může ženu intimně otevřít, případně počít dítě, a přesto od tělesných a každodenních následků svého jednání snáze odejít. Klíč proto není privilegiem. Je závazkem. Klíč, který chce pouze otevřít, užít si a zmizet, svou moc používá bez odpovědnosti.
Antikoncepce tuto morální a existenciální otázku neřeší. Pouze technicky odděluje sex od jednoho z jeho možných následků. Sociální stát zase může zmírnit materiální nouzi, ale nenahradí přítomného otce, vztahovou důvěru ani každodenní péči. Může část následků rozpadu závazku socializovat, nemůže však vytvořit jeho smysl.
Netvrdím ani, že právní rovnost, vzdělání, práce nebo ekonomická samostatnost jsou nějaké výhradně mužské vlastnosti. Jsou to obecně lidské možnosti. Problém nastává tehdy, když se výkon, konkurence, kariérní expanze, nezávislost a snadná možnost odejít stanou jediným měřítkem plnohodnotného člověka.
A právě zde vidím paradox současného feminismu. Ten často ženu nevysvobozuje z mužského hodnotového rámce, ale definitivně ji do něj integruje. Umožní jí soutěžit, vydělávat, dobývat, střídat partnery, odmítat závazky a kdykoli odejít — a právě tuto schopnost jí prodává jako emancipaci. Žena získá mužský „vercajk“, ale nepoloží si otázku, zda hra, k níž jej používá, není od počátku cizí její vlastní svébytnosti.
Jde tedy o určitý vzdoroskript: o vzpouru, jejíž jazyk, cíle i měřítka napsal řád, proti němuž se bouří. Žena odmítne mužskou moc nad sebou, ale převezme mužsky formovanou představu svobody jako soběstačnosti, nezávaznosti a možnosti uniknout následkům. Odmítne muže, ale dál interpretuje sebe i svět jeho kategoriemi. Její odpor je reálný, avšak ještě není autonomní.
V tomto smyslu není určitý proud feminismu protikladem mužského útěku od odpovědnosti, nýbrž jeho zrcadlem a ženskou adaptací. Muž nejprve prohlásil sex za spotřební zážitek bez závazku; feminismus následně odpověděl, že totéž dokáže žena. To ale není překonání patologického modelu. Je to jeho univerzalizace.
Neříkám, že žena není schopna autentické vzpoury. Říkám, že ne každá vzpoura je skutečnou svobodou. Protivník člověka stále ovládá také tehdy, když mu určuje, proti čemu a jak se bude bouřit.
Feminismus tak ženě získal místo u mužského stolu, ale nezeptal se, proč právě tento stůl rozhoduje o lidské hodnotě. Skutečná emancipace nezačne tím, že u něj žena porazí muže. Začne tím, že bude svobodná rozhodnout, zda vůbec chce hrát jeho hru.
Proto mi nestačí konstatovat, že nezodpovědně se dnes mohou chovat obě pohlaví. To je pravda, ale právě tato symetrie je součástí problému. Feminismus, nad kterým někteří muži naříkají, nespadl z nebe. Alespoň zčásti je dítětem mužského pojetí svobody bez odpovědnosti, které pouze převzalo ženskou podobu.
0:08
Ad uživatel Heresiar. Samozřejmě máte v řadě případů jistě pravdu, ale díky antikoncepci a díky tomu, že je celkem snadné přenést náklady za případné následky svého jednání docela snadno pomocí státu blahobytu na společnost, bych očekával, že některé ženy se mohou chovat dneska docela podobně. Pokud jde o možnost přenést náklady za případné následky svého jednání na jiné, tak si lze představit pro příklad, že někteří muži jsou nezodpovědní proto, že tuší, že o případné dítě se postará společnost pomocí plateb samoživitelkám. Obráceně to však také může docela dobře platit, žena se rozhodne ve vztahu již nepokračovat, protože ví, že až tak moc na tom finančně tratit nebude. Čím nižší příjmy muže jsou, tím nižší finanční ztráta pro ženu (v některých vyspělých zemích dokonce netratí ženy finančně téměř nic, třeba seveřanky nebo černošky v USA apod.).
Ono to ani moc dneska nevypadá na to, že by se ženy chovaly o moc více prudérněji než muži. Viz třeba tento docela zajímavý výzkum: https://www.denik.cz/cesi-v-cislech/manzelstvi-pro-vsechny-podpora-zeny-vs-muzi-anketa-denik-jak-miluji-cesi/?_gl=1*w9gxwk*_gcl_au*MTg3NjMyODE1LjE3ODUzOTQxMzMuLS4tLjE3ODUzOTQxMzMuNzkwNjQ4NDgyLjE3ODUzOTQxMzMuMTc4NTM5NDc1OA..*_ga*MTUyMzk1NjgzMy4xNzg1Mzk0MTMz*_ga_964J8J74CQ*czE3ODUzOTQxMzMkbzEkZzEkdDE3ODUzOTQ3NTgkajYwJGwwJGgxMzQ4NjQzNjkz
Možná jsou i muži poněkud zdegenerovaní, a to kvůli určitému množství ženských hormonů v pitné vodě: https://www.zenska-neplodnost.cz/clanky/estrogeny-v-pitne-vode-opravdu-je-na-vine-antikoncepce-57371. To také může miti nějaký vliv na jejich chování a asi i na porodnost apod. Vliv můžou míti i jiné věci, málo pohybu, sedavé zaměstnání apod.
A asi by se daly najít ještě jiné věci.
Žena je brána a muž klíč — nikoli ve smyslu mužské nadřazenosti, ale mužské odpovědnosti. Klíč může bránu citlivě otevřít, anebo se v ní bezohledně otočit, poškodit ji a zmizet. Moderní muž si však chtěl ponechat moc klíče a současně odmítnout všechno, co z otevření plyne: věrnost, ochranu, péči a nesení následků. Chtěl ženské tělo bez závazku, intimitu bez odpovědnosti a rozkoš bez břemene.
Potom se ale pohoršuje nad ženou, kterou právě takový vztahový režim spoluvytvořil. Nejprve jí ukázal, že má být prostředkem laciné zábavy, a následně jí vyčítá, že svou hodnotu začala hledat v tělesné přitažlivosti, nezávislosti a odmítání mužů. Feministická křeč proto nespadla z nebe. Je do značné míry obrannou reakcí na mužskou nezodpovědnost a zkušenost, že muž chce vstoupit, užít si a odejít.
Feminismus, nad kterým tito muži tolik naříkají, je tedy zčásti jejich vlastní, byť nechtěné dítě. Kdo pomáhal vytvořit svět sexu bez věrnosti a následků, nemůže se tvářit jako nevinný pozorovatel jeho ženských důsledků. Ne každá feministka je samozřejmě obětí nějakého muže a žena není pouhým pasivním výrobkem mužského jednání. Ale muž skutečně disponuje mocí ženu hluboce otevřít, povznést — nebo zdeformovat. A moc bez přijaté odpovědnosti plodí právě ten vzdor, pohrdání a nedůvěru, nad nimiž se potom tak pohodlně moralizuje.