Itálie a „uprchlíci“

Promovaní inženýři, sinus, kosinus, deskriptiva...

Autor: John Bruce Leonard

Jsem Američan a už pět let žiji na Sardinii, ostrovu v klidné a odlehlé části Itálie, relativně nezasaženém v posledních letech vystupňovanou migrační krizí. Přesto i změny, které jsem na ostrově pozoroval v této relativně krátké době, takříkajíc bijí do očí.

Přichází záplavová vlna

Itálie je spolu s Řeckem hlavním vstupním bodem velké většiny uprchlíků do Evropy. Podle oficiálních čísel přišlo v roce 2016 do země 180 000 žadatelů o azyl, větší část z Afriky. To jsou ještě o něco větší počty než v roce 2014 (170 000) a 2015 (150 000). Jedná se tedy o půl milionu migrantů během krátké doby tří let, což je příliv bezprecedentního rozsahu.

Nově příchozí jsou spočteni celkem přesně, dále už se však čísla poněkud zamlžují. Ze 170 000 přibyvších v roce 2014 jich například jen 65 000 požádalo o azyl, z toho asi 40 000 úspěšně. Těchto 40 tisíc dostalo dočasná víza, díky nimž se mohou volně pohybovat po celém Schengenském prostoru. 25 000 odmítnutých žadatelů a azyl – pouhých 15% všech příchozích za rok 2014 – mělo Itálii opustit. Kolik jich ale skutečně odešlo, neví nikdo.

A co těch asi 105 tisíc imigrantů z roku 2015, kteří o azyl nepožádali? Zdá se, že nikdo – ani premiér v Římě, ani místní samosprávy, jež musejí uprchlíky ubytovávat – nemá sebemenší tušení. Nejspíš budou někde v Evropě.

To jsou však oficiální údaje. Itálie má přes 7 tisíc kilometrů dlouhé pobřeží a těžko si tak představit, že nikdo nepronikne bez povšimnutí. Jen beznadějný optimista by také doufal, že mafie nevydělává na chaosu v Africe a evropské neschopnosti, zatímco u italských břehů přistávají plné čluny.

Italský svazu podnikatelů v obchodu Confcommercio, jenž vede statistiky mnoha aspektů italského života, sestavil za pomoci oficiálních údajů o zločinnosti užitečnou zprávu o imigraci a zločinu v roce 2016. V závěrečném shrnutí se mj. říká:

„Tyto výpočty nás vedou k závěru, že průměrná míra zločinnosti je následující: 4,3/1000 jednotlivců u Italů, 8,5/1000 u legálních cizinců a 246,3/1000 u těch ilegálních.“

To znamená, že u legálně se v zemi zdržujících cizinců je pravděpodobnost spáchání zločinu dvakrát vyšší než u Italů, u „ilegálů“ pak 57krát vyšší. Přesuneme-li se ke konkrétním kategoriím trestných činů, legálně pobývající cizinci se s dvakrát větší pravděpodobností dopouštějí ozbrojených přepadení, 2,5 krát častěji jsou zatýkáni za drogové prohřešky, třikrát častěji za znásilnění a loupeže a devítinásobně za prostituci. Ilegální imigranti se pak s osmatřicetkrát vyšší pravděpodobností než Italové dopouštějí vražd a těžkého ublížení na zdraví, 48 krát častěji znásilnění, 52krát častěji drogových zločinů, 67krát častěji ozbrojených přepadení, 102krát častěji loupeže a je 120krát pravděpodobnější, že se zapojí do prostituce.

Mnozí by jistě namítli, že extrémně vysoká kriminalita ilegálních imigrantů je přinejmenším zčásti zapříčiněna jejich ilegálním statusem. Bylo by jistě zajímavé porovnat zločinnost legálních a ilegálních přistěhovalců v Afriky nebo Středního východu, tato data však bohužel nejsou k dispozici. Víme tak jen to, že zatímco mezi ilegálními cizinci převažují Afričané a Arabové, u těch legálních tomu tak není. Těžko si ale představit, že by udělení dočasných víz těmto odmítnutým „uprchlíkům“ nějak zásadněji snížilo jejich zločinnost.

Itálie s novou tváří

Žiju nedaleko hlavního města Sardinie Cagliari. Na tento ostrov přišlo v roce 2016 pouhých pět procent z celonárodního součtu, tedy jen asi 9000 lidí. I tento přírůstek po sobě ale stačil zanechat viditelné stopy.

Když jsem těsně před tímto nejnovějším přílivem migrantů v roce 2013 na Sardinii dorazil, hrstka tamějších Afričanů a Arabů zde představovala spíše raritu. Jen málokteří se přiženili do italských rodin, ale jejich okolí je zpravidla znalo jménem. Všeobecně se vědělo, že většinu svého skromného výdělku posílají svým příbuzným v rodné zemi a žijí v přeplněných bytech, v otřesných a často nelegálních podmínkách. Italové jsou však velkorysí, a tak to tolerovali, pokud se cizinci chovali slušně, což povětšinou splnili.

Novější imigranti se chovají úplně jinak – jen zřídka se vůbec stýkají s Italy, snad s výjimkou žebrání a prodeje tretek. Přestože tu někteří žijí už léta, ovládají jen chatrné základy italštiny. Nastavují klobouky na nárožích, prodávají figurky na semaforech nebo – úplně nejraději – dělají jakési neoficiální správce parkovišť: shromažďují se na veřejných parkovištích a ukazují přijíždějícím řidičům na volná místa. Následně za tuto zcela nepotřebnou službu chtějí zaplatit a odmítnutí je značně pobuřuje. Na vlastní oči jsem v průběhu let sledoval jejich rostoucí troufalost, když se v poslední době nebojí pronásledovat a agresivně požadovat peníze po lidech, kteří jim odmítli zaplatit.

I na našem odlehlém ostrově páchají někteří z nich závažné zločiny. Nigerijka napadla šéfa místního centra kuchyňským nožem. Uvězněný imigrant na dozorce nejprve házel fekálie a následně jej napadl a zranil. Africký vězeň zbil a pokousal dozorce. Nigerijec vyhrožoval policistce, která se mu snažila zabránit rozhazovat po ulici odpadky z pytlů, k nimž si pomohl v kontejneru.

Jistý Maročan se zase rozhodl slunit se nahý na lavičce na nábřežní cagliarské promenádě. Další imigrant na chodníku předváděl své genitálie kolemjdoucím rodinám. Pakistánský imigrant byl zatčen, když se v parku ukájel před zraky rodin s dětmi. Muž z Pobřeží slonoviny se v baru pustil do výměny názorů se svou manželkou a tuto konfrontaci zakončil výpraskem, kousnutím do ruky – a jako bonus ji ještě přejel autem. Na radnici se skupina rozzlobených migrantů domáhala údajně smluvené schůzky se starostou – když nebyli vpuštěni, pokoušeli se dostat dovnitř násilím.

Černošská rodina se pokusila nastoupit do autobusu bez lístků, načež se jim řidič marně snažil vysvětlit, že v Itálii si lidé před nástupem do autobusu kupují jízdenky. Otce rodiny to rozzuřilo a začal na řidiče křičet. Mladá Italka se mu pokoušela vysvětlit, že se v takovéto situaci má z autobusu vystoupit. Černoch prošel přes půl autobusu a opakovaně ji udeřil do tváře.

Podobné případy se rozmnožily natolik, že místní policisté nedávno demonstrovali před svým velitelstvím za zastavení imigrace.

90% uprchlíků jsou muži, což vysvětluje, proč je vidět tak málo žen. Někde se ale přece jen najdou: v posledních letech se na ostrově rozbujela prostituce. Přestože nemají Afričanky na toto podnikání monopol, už na první pohled jsou v něm zastoupeny nadmíru. Člověk je vidí postávat ve dne v noci ve vyzývavém oblečení na nárožích nebo se ohřívat kolem ohňů z odpadků. Na některých ulicích tak je možné sledovat bezmála surreálné obrazy početných skupin prostitutek shromážděných na zahradních křesílcích – ohořelé rumiště a rozbitý nábytek.

A nejsou to žádné vykřičené čtvrti, prostě jen okrajové části města, kde žije příliš málo italského obyvatelstva na to, aby úřadům stály za adekvátní policejní přítomnost. Ženy se tu objevily teprve v průběhu posledních pěti let. Podobně jako jejich soukmenovci na parkovištích si zřídily stanoviště poblíž zavedených podniků a na toaletách veřejných zařízení, jako jsou nemocnice, za sebou zanechávají názorné doklady velice odlišného pojetí hygieny.

Znovu se objevují i nemoci považované za vymýcené: meningitida zabila v Toskánsku jen v roce 2016 šest lidí; kmen onemocnění podle všeho přišel z jihu. Staronově se objevuje i syfilis, nepochybně „zásluhou“ afrických prostitutek. Čtyřletý syn našich přátel nedávno onemocněl novou, odolnější formou tuberkulózy, s velkou pravděpodobností spojenou s imigrací.

Někteří situaci zlehčují s tím, že půl milionu imigrantů nelze v zemi s 60 miliony obyvatel nazývat invazí. Nápor skutečného útoku však samozřejmě nepociťuje italská armáda, ale italský způsob života a hodnoty: otevřenost, veselost a dobré rozpoložení. Itálie by bez větších potíží dokázala asimilovat klidně i celý milion Evropanů dobrého charakteru, avšak i relativně nižší číslo velice odlišných a popudlivých lidí narušuje pocit bezpečí, společenství i sdílené identity, jež jsou duší každé společnosti. Neutuchající vlny imigrace tak ničí italské dědictví, krásu jejích měst i srdečnost a jedinečnost jejích obyvatel.

Kultura pohostinnosti

A jak na tuto krizi odpověděl politický establishment? Typický postoj dobře ztělesňuje kariéra konžské imigrantky Cécile Kyengeové. Ta se po nějaké době strávené v parlamentu stala roku 2013 první černošskou italskou ministryní. Jejím resortem byla integrace. Krátce po svém zvolení do veřejného postu začala prosazovat zákon, jenž by zaručil automatické nabytí občanství všem v Itálii narozeným dětem, bez ohledu na státní příslušnost a legální status jejich rodičů (viz anchor babies v USA, pozn. DP). Při prvních náznacích eskalace migrační krize v roce 2013 hlasitě vyzývala k amnestii všech v té době v zemi přítomných ilegálních imigrantů. Potřeby Neevropanů stabilně upřednostňuje před těmi italskými – taková totiž zjevně je její idea „integrace“. Není to ostatně žádná záhada: její otec Clement Kikoko Kyenge, náčelník kmene v Demokratické republice Kongo, má čtyři manželky a 38 dětí v deseti různých zemích, včetně USA. Řada Italů Kyengeovou velebí coby znamení přicházející multikulturní éry a v roce 2014 byla zvolena do Evropského parlamentu.

Současná předsedkyně italské poslanecké sněmovny (Camera dei deputati) Laura Boldriniová nedávno vyzvala k vytvoření „kultury pohostinnosti“ napříč Evropou s tím, že „dnešní imigranti jsou lidským prvkem globalizace; jejich způsob života brzy promění život nás všech“. Papež František v únoru v projevu na Římské univerzitě volal po otevření hranic a „ vzájemné kulturní výměně“. Evropa je podle něj kontinentem imigrantů, příčinou terorismu vysoká nezaměstnanost a „Středozemní moře se stalo hřbitovem“ uprchlíků, kteří se snaží dostat do Evropy. Papež má i dnes v převážně katolické Itálii velice silné slovo.

Italský premiér Paolo Gentiloni pak při nedávné tiskové konferenci prohlásil:

„Strategickým cílem není uzavřít naše přístavy, ale přeměnit příliv imigrantů z chaotického na regulovaný fenomén, tak aby nebyly ohroženy životy a lidé mohli bezpečně a kontrolovaně připlouvat k našim břehům.“

Vyzval také ke zrychlení azylového řízení, ale také nastavení průhlednějšího systém deportací.

Tato „kultura pohostinnosti“ klade nezvané hosty před Evropany a vysmívá se tradiční autentické italské pohostinnosti, když Italy nutí do stále neochotněji přijímaného svazku. Jejím dosud nejpovedenějším plodem je zřejmě program přesidlování uprchlíků do vysídlených odlehlejších italských měst. Moje italská manželka k tomu podotkla:

Proč by měli Italové vůbec zvažovat myšlenku na to vzdát se vlastní půdy ve prospěch lidí, kteří nic nevědí o Dantem, da Vincim nebo Galileovi – a vůbec je to nezajímá? Jak někdo vůbec mohl přijít s nápadem osídlit upadající italské vesnice cizinci, kteří neumí ani slovo italsky, nevědí nic o italské kuchyni nebo módě a nikdy neslyšeli Verdiho či Pucciniho hudbu, pokud tedy vůbec kdy zaslechli aspoň jejich jména?

Jediná politická strana, u níž je alespoň jakási realistická šance, že by se otázkou imigrace vážně zabývala, Lega Nord, si naneštěstí ubližuje svým otevřeně projevovaným opovržením k jižní části země a svou podporou separatismu – v Itálii obecně velice nepopulární myšlenky. A přestože většinu velkých politických stran v zemi sužuje vnitřní chaos, často hraničící s otevřeným kolapsem, bohužel nevidím v blízké budoucnosti jako pravděpodobný příchod politika, který by byl ochoten imigrační krizi řešit.

Budoucí perspektiva

Přestože je politická třída k ničemu, začínám mezi obyčejnými Italy pozorovat jisté pnutí probouzejícího se eurocentrismu. Všichni od skorokomunistů až po hrstku fašistů sdílejí stále jednotnější negativní postoj k imigraci. Podpora otevřených hranic mezi mými italskými známými se rychle vytrácí.

Když jsem do Itálie přišel, Italové se mě s upřímným zájmem a znepokojením ptali, proč je v Americe tak hluboko zakořeněný všudypřítomný „rasismus“. Dnes se mi titíž lidé svěřují, že by si i v Itálii přáli politika podobného Donaldu Trumpovi. Znám spoustu lidí, pro které je zajištění hranic ústředním politickým tématem do té míry, že se o své volbě rozhodují právě na jeho základě.

Podle průzkumu Eumetra Monterosa podporovalo koncem roku 2016 jen 22% Italů stávající imigrační politiku, zatímco 78% by rádo vidělo zastavení člunů hned při vyplutí nebo jejich odtažení do výchozího přístavu. Celá polovina pak vnímá tento příliv migrantů jako vážnou hrozbu italské kultuře. Itálie je sice demokratickou zemí tak trochu s otazníkem, a tak není jisté, do jaké míry na mínění veřejnosti záleží, ale přinejmenším části Italů se konečně pomalu začínají otevírat oči.

Zpráva Johna Bruce Leonarda Italy and the „Refugees“ vyšla na stránkách American Renaissance 31. března 2017.

Jean Mabire – Zemřít v Berlíně

Jean Mabire - Zemřít v Berlíně***
Zemřít v Berlíně: Francouzští esesmani posledními obránci bunkru Adolfa Hitlera.
***
Objednávejte na stránkách vydavatelství Nightingale Press nebo na Kosmasu.
.

Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta

Ladislav Malý - Vzpomínky jednoho disidenta***
Z memoárů národního konzervativce…
***
Objednávejte ZDE.
.

Víte, že…

25. listopadu 1970 zemřel v japonském Tokiu spisovatel Jukio Mišima. Tento muž, fascinovaný samurajskou tradicí země, smrti a kvazifašistickými hodnotami se do povědomí širší veřejnosti zapsal právě svou smrtí, kdy se v tokijských kasárnách s několika svými příznivci zabarikádoval, pronesl řeč proti poválečným modernistickým reformám a spáchal rituální sebevraždu seppuku. Česky z jeho díla vyšly jen román o kráse, ideálu a posedlosti Zlatý pavilón a povídka Láska k vlasti.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív