Délský potápěč

Marine Le Penová

Autorka: Tiberge

Stručný výtah z článku publikovaného francouzskými novinami Le Figaro, opatřený komentáři autorky.

V únoru se z popudu Louise Aliota (přítel Marine Le Penové a místopředseda Front National) uskuteční stranický sjezd s cílem přehodnotit hospodářský program strany. Shromáždí se členové politického výboru, poslanci, starostové a několik mimo stojících postav, aby se pokusili vzít si poučení z místních voleb. Neúspěch v nich byl těžce stravitelnou hořkou pilulkou. I přes vysoký počet hlasů dokazující sílu voličského odporu lidé mluví o tom, že ekonomický program FN odradil část pravicově smýšlejících voličů.

Nedávný přeběhlík od republikánů k FN Franck Allision má za to, že strana by měla usilovat o pravicové voliče: „Musíme si získat nové středostavovské voliče, pracovníky ve svobodných povoláních a důchodce“ a dodal, že strana musí být příznivěji nakloněna spojenectvím. Předák vlastenecké mládežnické skupiny Antoine Melliès také řekl, že mimo předáků průmyslu nechápou ekonomický program strany ani mnozí nezávislí živnostníci a řemeslníci. „Ze dvou důvodů: naše postoje k euru je děsí, a také dostatečně přesně neformulujeme mikro- a makroekonomické otázky.“ Soudí, že strana se musí otevřeněji zabývat postavením živnostníků, sociálními odvody, administrativními úkony a složitostmi účetnictví.

Continue Reading

Viktor Orbán

Maďarský premiér Viktor Orbán bránil svůj odmítavý postoj proti uprchlíkům, z nichž tvoří drtivou většinu muslimové, kdy řekl v rozhovoru, že islám „nikdy nebyl součástí Evropy.“

V rozhovoru na téma rekordního přílivu uprchlíků pro německý týdeník Focus prohlásil, že „jazyk evropské elity je ideologický a dogmatický.“

„Islám nebyl součástí Evropy, přišel k nám,“ řekl dále Orbán týdeníku Focus.

Uznal, že desítky tisíc tureckých migrantů v Německu, kteří do země dorazili v 60. letech za prací, nyní „tvoří součást německé, a tím pádem i evropské historie.“

„Duchovně ale islám nikdy do Evropy nepatřil. Jsou to pravidla jiného světa.“

Continue Reading

Eurooptimistou může dnes být pouze neevropský člověk.

Autor: Alexandr Dugin

Ještě něco doutná v našem lidu, co ho odvrací od propasti zvané moderní Evropa, ale setrvačnost směřování je příliš silná a úsilí, které je  nutné vynaložit na opravdovou konzervativní revoluci, musí být obrovské.

Jak se nevyhnutelný konec Evropy týká Ruska? To je složitá a živá otázka, vzhledem k tomu, že ruská kultura, náboženství a sama ruská civilizace má evropské a středomořské kořeny. Rusko je část věčné Evropy a osud Starého světa nám nemůže být lhostejný, vzhledem k tomu, že ve značné míře je i naším osudem.

Věčná Evropa: tři kasty

Současná evropská civilizace je historickým pokračováním civilizace středomořské. V této posloupnosti převládá indoevropská složka a základní jazykovou a kulturní matricí Evropy je indoevropská tradice.

Pokud si připomeneme  rekonstrukci třístupňového systému Georgese Dumézila (1898-1986, francouzský komparativní filolog, který se mj. zabýval  analýzou protoindoevropského náboženství a společnosti, pozn. překl.), uvidíme před sebou sociologický obrázek Evropy, jejíž společenský řád trvale ovládá princip tří hlavních kast: kněžích, válečníků a výrobců.

V různých historických etapách a pod různými označeními se s takovou stratifikací evropských společenství skutečně setkáváme.

Continue Reading

Franco Freda

Rozhovor Adriana Sciancy s Franco Fredou

Adriano Scianca: Promiňte předvídatelný úvod, ale novinařina trpí diktaturou „informace“. 1] Takže na úvod se vás ptám: jak se cítíte, když jste už před lety v knížkách, politickým působením a ediční činností předvídal imigrační invazi (dnes se mnozí rozpomínají na Raspailův Tábor svatých, který jste před lety publikoval)?

Franco Freda: Bezmocně, zahanbeně, protože jsme jen předvídali a předpovídali, aniž jsme zformovali nebo transformovali lidi a okolnosti. Tudíž žádná hrdost, žádné sebeuspokojení, ale děs a odpor při sledování této naší (nás dnešních, včerejších a předvčerejších) země zaplavené a znetvořené cizorodými davy. Pomocí textů, které vycházely v Antibancoru, studijním periodiku o ekonomice a financích, který vydávala Fronte Nazionale, jsme také uhodli, že ve shodě s obrovskou zkázou evropské etnické struktury způsobenou invazí alogenních finanční oligarchie – klika osmdesáti pěti nejbohatších lidí na světě, která disponuje bohatstvím rovnajícímu se jmění více než poloviny světové populace – vyprecizuje mechanismus ekonomické agrese proti evropským národům. Jinými slovy, uhodli jsme, že finanční oligarchie jako protiváhu systému etnické rovnosti, chaosu, naplánuje a zavede systém nerovnosti výlučně ekonomické. Dlouhá, katastrofická krize evropských ekonomik, způsobená prasknutím peněžní „bubliny“, bohužel ukazuje, že náš pesimismus byl „aktivní“ a aktuální.  

AS: V Rozmetání systému (1969) jste napsal: „Nadešla chvíle ukončit hrátky s loutkou ‚Evropy‘ nebo kloktat s jejím jménem.“ V I lupi azzurri (Modří vlci, 2001) jste naopak členy společenství Fronte Nazionale podněcoval k boji za blaho pospolitosti a odvolával jste se přitom na „1. náš Národ [Nation]; 2. na Evropu; 3. na ‚bílý‘ svět severské arioevropské rasy“. Čím byla určena změna perspektivy? A jaký dojem slovo „Evropa“ vyvolává dnes?

Franco Freda: Kružnice, čili řešení v čase, jsou rýsovány podle otázek, které se kladou. Střed (kterým jistě nejsem já, ale ideje, v nichž se poznávám a které vykládám /interpreto, z lat. interpres – zprostředkovatel, pozn. DP/) naopak zůstává stejný. Od útoků fanatických ideologických vášní minulého století, od jejich „bezlimitnosti“ (esmesuranza – přemíra, nemíra), která vše viděla malé, nedostatečné a falešné, bylo nutno přejít k protiútokům kvůli chránění bezduchého těla Evropy před potenciálně smrtelným ohrožením.

Continue Reading

Věrnost je silnější než oheň.

Autor: Milan Nakonečný

Příjemným překvapením pro obdivovatele díla italského filosofa Julia Evoly bylo vydání jeho dílka Směrnice, rozsahem nevelkého, ale obsahově velmi významného, protože je jakýmsi pečlivým shrnutím základních tezí jeho pesimistické filosofie západní kultury. Ačkoli je to dílo staré již celá desetiletí, neztratilo nic na své aktuálnosti, spíše naopak, je vysoce inspirativní pro přemýšlení nad krachem západního, nejen stylu politicko-ideologického myšlení a praxe, ale hluboké krize duchovního života Západu vůbec. Evola zde ještě hovoří o „amerikanismu“ a „sovětismu“ (resp.. „komunismu“), který byl rozpadem Sovětského svazu pouze nahrazen současným Ruskem. Mnohým se však zdá, že se stará, Reaganem míněná sovětská „říše zla“, rozšířila na další říši zla, která se stala hlavním ziskuchtivým exportérem „demokracie“, to je hospodářských a politických investic hlavně do zemí Blízkého Východu, zatímco by měla být směrována spíše do oblasti zcela nedostatkové demokracie, jíž je současná Evropská unie.

Evolovým hlavním cílem jeho snah bylo vybudovat na hnilobných troskách západní pseudodemokracie a zhoubného ekonomického liberalismu jakési podzemní duchovní centrum, které by se snad v budoucnosti mohlo stát činitelem duchovní a politické rekonvalescence Západu, to je návratu k jeho živoucím tradicím, pokud ten vůbec přežije drze organizovaný vpád islamistických hord a z Evropy se nestane „islamistická Eurábie“ (W. Laqueur 2006). „Důležité je pouze toto: dnes se nacházíme uprostřed světa trosek. A náš problém je následující: existují ještě mezi těmito troskami lidé stojící na vlastních nohou? A co by měli, nebo spíše co ještě mohou dělat?“

Continue Reading

Skoncovat s liberalismem – jinak nás čeká to samé.

Autor: Alexandr Dugin

Série teroristických útoků v Paříží, ke kterým došlo 13. listopadu 2015, splňuje všechny podmínky pro to, aby se stala výchozím bodem pro novou kapitolu současných evropských dějin. Jestli se jím stane, nebo ne, je otevřená otázka, vše závisí na tom, jak tyto útoky budou interpretovány francouzskou a evropskou společností a jaké závěry z nich budou učiněny.

Průběh událostí samotných je znám: současně na několika místech Paříže byla zorganizována a zkoordinována skupina lidí vykřikujících islámskou modlitební formuli – „Allahu akbar“ nebo jinou – která zahájila palbu na civilní osoby v barech a kavárnách večerní Paříže začínající trávit víkend. Současně došlo k odpálení sebevražedných atentátníků u stadionu Stade de France, kde probíhal zápas mezi fotbalovými družstvy Francie a Německa. V tu samou dobu skupina teroristů vtrhla do koncertního sálu Bataclan, kde začínal koncert americké skupiny Eagles of Death Metal, a zahájila palbu do davu diváků, které si vzala jako rukojmí. Ve výsledku zahynulo asi 200 lidí a ještě větší množství jich utrpělo zranění různého stupně závažnosti. Odpovědnost za provedení teroristického útoku na sebe vzala v Rusku zakázaná teroristická organizace Islámský stát. Detaily a verze toho, co proběhlo, se budou postupně upřesňovat, nicméně důležité není jen znát podrobnosti, ale hlavně objasnit smysl toho, co proběhlo.

Continue Reading

Hotelová síť Wyndham se nachází i v Turecku (na snímku Wyndham Istanbul Kalamis Marina), Bahrajnu, Kataru nebo Saúdské Arábii. V těchto zemích ale uprchlíky z nějakého neznámého důvodu nechtějí.

Autor: Anonymous Conservative

Zrovna jsem narazil na tento článek:

„Berlínský senát oznámil smělý – a mnozí by dodali zcela nevhodný – plán ubytovat 10 000 migrantů v berlínských hotelích střední až luxusní kategorie, což má přijít celkem na přinejmenším 600 milionů euro.

Senát vypracoval návrh smlouvy s Grand City Hotels o pronájmu 22 hotelů k ubytování migrantů ve městě. Podle německých novin Frankfurter Allgemeine Zeitung (18.000 Euro je Flüchtlingsbett in Berlin?, FAZ 1. února 2016, pozn. DP) začal senát vyjednávat s londýnským Hampton Holding, majitelem populárních berlínských hotelů Holiday Inn a Wyndham.“

Vyznavači r-strategie se očividně snaží zavděčit rozzlobeným cizincům. Němečtí bezdomovci nemají bohužel pro sebe dostatečně velkou reputaci pro svou násilnost a nenávist k Němcům. Nejde ale jen o to.

Continue Reading

Všechno, co je spojené s migračními procesy, probíhá uprostřed jednání mezi USA a EU ve věci vytvoření zóny volného obchodu.

Autor: Jevgenij Kopyťko

Není třeba litovat Evropu, ale sebe…

Takže, od začátku roku 2015 do Evropy přišlo více než 740 tisíc běženců ze zemí Blízkého východu a Afriky. Migrační krize zahnala Evropu do slepé uličky. Očekává se, že do konce roku počet žadatelů o azyl v Evropě přesáhne milion. Nejvyšší představitel Evropské unie pro zahraniční záležitosti a bezpečnostní politiku Federica Mogheriniová vyjádřila obecnou náladu Evropanů, když se vyjádřila, že Evropská unie nemůže najít řešení problému migrantů. Chce se položit otázku: možná ale nehledáte správné řešení na správném místě, vážené dámy a pánové?

Vždyť východisko už ukazuje rusko-syrská zkušenost. Po prohlášeních o získání kontroly nad osídlenými oblastmi na severu země ze strany syrské armády za podpory ruských Vzdušných a kosmických sil se Syřané začali vracet do svých domovů. Představitel Sýrie v OSN Bašár Džafarí uvedl na zasedání Rady bezpečnosti, že se vrátil už milion syrských běženců. Zdůraznil, že právě spolupráce s Ruskem vedla k tak povzbudivým výsledkům.

Na Západě ho nechtěli slyšet. Proč? Poté, co ruské vojenské letectvo zahájilo nálety na základny bojovníků Islámského státu v Sýrii, v EU a USA hned tvrdili a pokračují v takových tvrzeních, že Rusko pouze zvětšilo proud běženců. Dnes se sice protiruské nálady mění, i když pomalu, ale stěží se někdy změní zcela.

Nedávno si v Evropě náhle vzpomněli na slova Kaddáfího, který varoval několik hodin před svou smrtí: „Nebombardujete Libyi, ale zeď, která nepropouští Afričany a teroristy  do Evropy!“ Vzpomněli si a kdosi to zhodnotil tak, že to byli právě Američané, kdo rozvrátil Maghreb, aby zbavili Evropu identity a rozpustili její starobylou kulturu. Ale vždyť proti Libyi nešli jen Američané, ale také Francouzi a Italové toužící po levné libyjské ropě a plynu. Obecně je možné říci, že nyní jedí kaši, kterou si také sami navařili. Ale nespěchají s přiznáním svých chyb, proto závěry, přesněji jimi přijatá opatření, jsou neúčinná. Tak si to, jak se říká, pojďme osvěžit.

Continue Reading

Autoři: Lenel Cotty Wessels & Colin Liddell

Jak ukazuje následující afrocentrická zpráva BBC, Jižní Afrika trpí nejvážnějším suchem za více než posledních 30 let. To má vliv na bělošské i černošské zemědělské oblasti, nicméně protibělošská vládnoucí strana Africký národní kongres (ANC) zneužívá tohoto sucha a snaží se pomalu vytlačit bělošské farmy na pokraj společnosti, aby straničtí funkcionáři mohli těžit z bělošského vyvlastnění.

Se stodevatenácti rasově podmíněnými zákony, které směřují k prosazení zájmů černochů, vládnoucí ANC má nulový zájem pomáhat bílým farmářům, i když celá země závisí na jejich zásobování potravinami. Stejně jako v Zimbabwe, tak i zde se domnívají, že by měli být bílí farmáři vyhnáni z pozemků do různých squatterských táborů, kde živoří (eke out) neustále se zvyšující počet chudých bělochů. Sucho jen pomáhá dosáhnout tohoto cíle.

V souladu s výše uvedeným, vláda ignoruje nynější stav. Navzdory šesti výzvám zemědělských organizací jihoafrická vláda odmítá vyhlásit výjimečný stav a stále odmítá navýšit rozpočet s cílem dotovat zemědělskou činnost, krmivo a zásoby vody. Prohlášení vládního mluvčí – „Bude pršet“  – poukazuje jen na nedostatek snahy pochopení situace, tak typické pro demokracie Třetího světa.

[Jihoafrická] Front National, politická strana, která věří v odtržení a sebeurčení pro bělošské obyvatelstvo, dělá, co je v jejích silách, aby pomohla bílým farmářům, jejichž obživa byla zdevastována tímto strašným suchem a zřídila dobročinnou sbírku na stránkách Go Fund Me.

Získané peníze půjdou na zmírnění utrpení bílých farmářů. Jedná se o dobrou věc pro všechny rasově uvědomělé bělochy. Veškerých darů si vážíme.

Zdroj: Help White Farmers Facing the Drought in South Africa, Alternative Right, 8. února 2016.

Třetí intifáda – zapal to a nech to hořet…

Dokud se podle německého politického analytika Manuela Ochsenreitera budou moci Ankara a Rijád prezentovat coby „ochránci palestinských zájmů,“ situace Palestinců se nijak nezlepší.

Řekl to v rozhovoru pro palestinskou zpravodajskou agenturu Qods (Qodsna), jehož kompletní přepis následuje.

Qodsna: Kvůli čemu se protahuje současná Třetí intifáda na okupovaných palestinských územích? Myslíte, že za ní stojí protesty proti selhání mírových rozhovorů, jak někteří naznačují?

Ochsenreiter: Intifádu bychom měli chápat nejen jako boj Palestinců proti izraelské okupaci ale jako palestinský boj za svrchovanost a sebeurčení – tedy kolektivní lidská práva.

Pes je ale zakopán hlouběji než u selhání mírových jednání.

Dokud budou Izrael a jeho spojenci blokovat skutečnou změnu v oblasti, palestinský boj bude pokračovat jako boj každého okupovaného národa za svou nezávislost, svrchovanost a sebeurčení.

Qodsna: Jsme svědky dvojího chování západních zemí ohledně smrti západních občanů (velký povyk) a každodenního zabíjení Palestinců (všeříkající mlčení). Jak vnímáte toto pokrytectví a dvojí standard?

Ochsenreiter: Skutečně jde o velice zjevný dvojí standard, který by nás ale neměl překvapit, protože tyto podivné rozpory nalezneme u samých základů západní liberální kultury.

Když umírají pod palbou izraelských raket Palestinci, Libanonci při atentátu v Bejrútu nebo Syřané v syrské válce, míra západního soucitu je dosti omezená.

Jakmile ale zahynou při teroristických útocích lidé v Paříži, všichni evropští a američtí politici i média spustí obří a hlasitou mediální kampaň.

Continue Reading

Prof. Alexandr Dugin

Autor: Alexandr Dugin

Dne 31. října 2015 se na sinajském poloostrově během letu z egyptského letoviska Šarm-aš Šajch do Petrohradu zřítil ruský linkový letoun Airbus A321, číslo letu 7K9268. Všech 224 lidí na palubě zahynulo. Byli to téměř samí Rusové. Letoun byl před svým pádem ve vzduchu sotva 20 minut. K odpovědnosti za pád stroje se okamžitě po jeho zničení přihlásila teroristická organizace „Islámský stát“ (IS). V jejím prohlášení stálo: „Bojovníkům chalífátu se v provincii Sinaj podařilo sestřelit ruské letadlo.“ Přes 220 „křižáků“ na palubě zahynulo. Útok přišel jako odveta za ruskou vojenskou intervenci v Sýrii. Ruští zahraniční experti vyloučili „sestřelení,“ vyšetřovatelé ale mají za to, že příčinou havárie byla detonace výbušniny na palubě letadla.

Teroristická organizace „Islámský stát“ vyhlásila Rusku válku už loni. Coby teroristická organizace IS vraždí civilisty – a vraždí je s chutí. Vraždění civilistů je podstatou terorismu. Teroristé zabíjejí nevinné oběti, aby dosáhli politického cíle. To ostatně odpovídá i povaze „Islámského státu,“ který nemá nic společného s islámem ani státem. Koneckonců, pro věřícího muslima je smrt nevinných civilistů nepřijatelná. Úmrtím civilistů však dnes platí Rusko – a zřejmě bude i budoucnosti – za vojenskou pomoc Sýrii. Teroristé z „Islámského státu“ vnímají jako nepřátele všechny Rusy – nikoliv jen ozbrojené složky. Na sociálních sítí projevili někteří západní komentátoři nad zničením letadla nepokrytou, škodolibou radost.

Continue Reading

To je hnus velebnosti…

Autor: Stephen A. McNallen

To je pohled, že ano? Řada bílých lidí, na kolenou, spoutaná řetězy, skloněné hlavy, s nápisy „Je mi to tak líto“ na tričkách…

Chce se mi z toho zvracet.

Portlandská Community College se rozhodla uspořádat „Whiteness History Month“ – evidentní parodii na vážně míněné černé, indiánské, asijské a kdoví jaké další „měsíce“. V tomto případě jde více než jen o lacinou satiru na bělochy, jde o urážlivou, jedovatou, nenávistnou… a, mohl bych dodat, rasistickou kampaň.

Co vidíte na přiložené fotce je popření-antiteze, Ásatrú, obzvláště pak Ásatrú, které praktikujeme v rámci Asatru Folk Assembly. Ásatrú je evropské etnické náboženství, srovnatelné s náboženskými vyznáními amerických Indiánů nebo afrických černochů. Je vlastní evropským lidem. Jsme hrdi na naše předky; patetické kreatury na obrázku se za ně stydí. Naše hlavy jsou hrdě vztyčené, jejich zírají do země, jak kdyby byli zpráskaní psi. Jejich ruce jsou navzájem spoutané v prosebné póze, což více než hodně připomíná křesťanskou modlitbu. Oni jsou poražení … zatímco my povstáváme, směrem k vítěznému potvrzení naší identity jako mužů a žen evropského původu. Oni nenávidí jejich „bělošství“ – my ho nosíme s hrdostí.

Věřím, že by každý člověk na Zemi měl být hrdý na svoji rasu. Tleskám tomu! Neříkejte mi však, že bych se měl stydět za tu svoji.

Pokud chcete být jednou z těch ovcí jdoucí na porážku, tak prosím nepodávejte přihlášku do Asatru Folk Assembly. Pokud se vám však tito lidé hnusí stejně jako mě, poté zvažte připojení k nám, k hrdým a svobodným.

Sdílejte tuto zprávu, pokud budete chtít.

Hail the Gods!
Hail the Asatru Folk Assembly!

Stephen A. McNallen
http://runestone.org

Zdroj Stephen A. McNallen White self-loathing and Asatru, 22. ledna 2016.

„Přijde doba, kdy bude mít člověk k svým službám nadbytek síly (…) aby se sám vytvořil, v něco nového, vyššího“. Friedrich Nietzsche

Autor: Vítězslav Jinoch

Filmová novinka režiséra Paula McGuigana nesoucí název Viktor Frankenstein je dalším z mnoha ztvárnění dnes již klasického knižního hororu Marry Shelleyové pojmenovaného Frankenstein z počátku 19. století. McGuiganův film, v němž hlavní roli průbojného vědce Viktora Frankensteina ztvárnil James McAvoy, však s původní knižní předlohou koresponduje jen velmi málo. Film má se svým knižním vzorem společnou pouze hlavní postavu a základní motiv: stvoření života z neživé hmoty člověkem.

McAvoy se role mladého vědce Viktora Frankensteina zhošťuje přesvědčivě. Frankenstein v jeho podání oplývá zápalem pro své bádání, inteligencí, odvahou a smyslem pro humor. Jeho temperament má však i stinnou stránku – úplně u něj absentuje klasická ctnost řeckých filosofů: cit pro správnou míru. Jeho vědecký entuziasmus a touha ho vedou až téměř k sebezničení, k vlastní skáze, když tváří v tvář svému oživlému výtvoru zjišťuje, že nestvořil oduševnělou bytost, ale jen oživlý biologický materiál postrádající jakékoliv emoce, vyjma agrese (což je zásadní odchylka od knihy, kde „výtvor“ doslova překypuje city). Experiment mladého vědce tak končí fiaskem při němž umírají lidé (včetně bohatého Frankensteinova mecenáše, který chce s pomocí jeho výtvoru ovládnout svět; až tam mladý vědec zajde!) a on sám je nucen své dílo srazit a zničit.

Continue Reading

Claudio Mutti

Rozhovor s Claudio Muttim pro ruské stránky Geopolitika.ru vedl Leonid Savin

Leonid Savin: Jaký je váš názor na fenomén tzv. politického islámu. Můžete nám jej objasnit?

Claudio Mutti: Termín „politický islám“ poprvé použil francouzský orientalista Oliver Roy ve své knize L’Echec de l’Islam politique (Le Seuil, Paříž 1992). Oliver Roy míní „politickým islámem“ to, co další francouzský orientalista Gilles Kepel nazval „islamismem“ (Le Prophète et Pharaon. Aux sources des mouvements islamistes, Le Seuil, Paříž 1984, opravené a doplněné vydání 1993; Jihad : expansion et déclin de l’islamisme, Gallimard, Paříž 2000, opravené a doplněné vydání 2003) a „radikálním islámem“ (The roots of radical Islam, Saqi, Londýn 2005).

Continue Reading

Japonsko: Cizí nechceme, svoje nedáme

Autor: Dr. Mordechai Kedar

Japonci necítí sebemenší potřebu omlouvat se muslimům za svůj negativní postoj k islámu

Některé země, především v Evropě, v současnosti následkem muslimské imigrace procházejí hlubokou kulturní proměnou. Francie, Německo, Belgie či Holandsko jsou zajímavými příklady států, kde imigrace z muslimských zemí spolu s vysokou porodností muslimů ovlivňuje všechny oblasti života.

Jistě stojí za pozornost, že najdeme zemi, kde se přístup vlády i obyvatel k muslimské otázce diametrálně liší. Tou zemí je Japonsko, které si všech s islámem souvisejících otázkách udržuje odstup: na diplomatické úrovni vrcholní představitelé muslimských zemí jen velice zřídka navštěvují Japonsko a stejně vzácně se japonští předáci vydávají do islámského světa. Vztahy s muslimskými státy se točí zejména kolem ropy a plynu, které Japonsko z některých muslimských zemí dováží. V rámci vládní politiky Japonsko muslimským příchozím do země nevydává občanství a i trvalé povolení k pobytu se jim daří získávat jen s velkými obtížemi.

Japonsko nedovoluje vyznavačům vyzývat ostatní k přijetí islámu (dawa) a každý ke konverzi k islámu aktivně vybízející muslim je vnímán jako kazatel cizí a nevítané kultury. Arabština je vyučována jen na hrstce akademických institucí, dovážet Korán do země je velmi obtížné a muslimové v Japonsku tak zpravidla bývají zaměstnanci zahraničních společností. V Japonsku funguje jen velice málo mešit a japonské úřady se ze všech sil snaží zabránit vstupu muslimů do země – i když se jedná o lékaře, inženýry a manažery v oblasti působících zahraničních společností. Japonci očekávají, že se budou muslimové modlit doma.

Continue Reading

„Jsem jedinou alternativou na místo ministerského předsedy Anglie.“ David Bowie, 1976

Autor: Nick Camerota

Když před několika lety natočil židovský producent Mel Brooks lehce zábavný snímek Producenti (The Producers 1968), podle všeho předznamenal některé kalnější proudy současné „hitlermánie.“ Ve filmu se objevuje kýčovitě přehnaná hra ve hře Springtime For Hitler (celým názvem Springtime for Hitler: A Gay Romp With Eva and Adolf at Berchtesgaden, pozn. DP), muzikál vroucně věnovaný vzpomínce na staré dobré časy Třetí Říše. Springtime For Hitler se projevilo jako účinná dvojsečná satira: i když zlovolně kastroval a zesměšňoval Hitlera, nabídl také nesmlouvavý odsudek broadwayských muzikálů. Springtime For Hitler každopádně představuje začátek Hitlerovy posmrtné kariéry jako muzikálové hvězdy.

Zhruba v témže čase, kdy Alec Guiness točil svůj bezkrevný portrét německého vůdce (Hitler: Posledních deset dnů, pozn. DP), přirovnal časopis Time Hitlera k rockové hvězdě – měl spousty mladých fanoušků, víte, a zástupy dospívajících dívek padaly při zvuku jeho hlasu do kolen… zbytek si dovedete domyslet. O pár let později David Bowie pronesl v podstatě totéž.

Teď se však zdá, že nejlacinější ironie esejisty z Time se ukazuje být prorockou: Adolf Hitler se vydává toutéž cestou jako Ježíš Kristus. Stal se inspirací pro zbrusu novou „rockovou operu“ nazvanou (jak jinak?) Der Führer. Nahrávací společnost Electrola objednala dvoudiskové album a začala pracovat na jevištním zpracování. Der Führer je dílem dvou mladých západoněmeckých rockových muzikantů, kteří jsou mimochodem zapřisáhlými antinacisty.

Continue Reading

Alain de Benoist

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier.

Nicolas Gauthier: V souvislosti s útokem v Charlie Hebdo demonstrovaly na jeho podporu v ulicích Paříže celkem čtyři miliony lidí. Jestliže taková podpora byla vyjádřena časopisu, který měsíčně zřídka prodal více než 30 tisíc výtisků, jsme svědky něčeho mimořádného. Jedná se podle vašeho názoru o velkou chvíli národního sjednocení, nebo spíše kolektivního poblouznění?

Alain de Benoist: Zmiňované protesty by měly smysl, pokud by se omezily na celonárodní odmítnutí terorismu francouzskými občany. Jenže šlo o demonstrace organizované vládou a politickými stranami a to jejich význam posunulo k obrovské vlně vnitřního ztotožnění se s obětmi, což nejlépe vystihuje onen slogan „Je suis Charlie“, vyhlašovaný v orwellovském duchu jako nové zaklínadlo myšlenky francouzského republikanismu. Od té chvíle nejde o odsouzení vrahů a útočníků, nýbrž o sebeidentifikaci s „hodnotami“ Charlie Hebdo, to znamená s kulturou rouhání a výsměchu.

Během těchto protestů jsme byli svědky toho, jak se Francie ponořila do stavu bezmyšlenkovitosti a laciného moralizování. Zvony chrámu Notre Dame vyzváněly na památku „knězobijců“, vyhlašovala se „národní jednota“ Francie, ovšem s vyloučením Front National. Proklamovaná tzv. svoboda projevu se smrskla na hájení práva na zesměšňování náboženství a na právo zavřít komika Dieudonného. Karikaturisté začali být posuzováni podle „správnosti“ objektů jejich práce. (Mohamed, souložící s prasetem: jak vtipné! Christine Taubira /ministryně spravedlnosti v Hollandově vládě, pozn. překl./, vyobrazená jako opice: netolerovatelné!)

Continue Reading

Autor: Hermann Hesse

Stromy som oddávna považoval za najdotieravejších kazateľov. Uctievam ich, keď žijú spoločne a v rodinách, v lesoch a hájoch. A ešte viac si ich ctím, keď stoja jednotlivo. Ako osamelí. Nie ako pustovníci, čo sa odkradli pre nejakú slabosť, ale ako veľkí opustení ľudia, ako Beethoven a Nietzsche. V ich korunách šumí svet, ich korene odpočívajú v Nekonečnu; len ony sa v ňom nestratia, ba z celej sily svojho žitia sa usilujú iba o jedno: naplniť v nich sídliaci zákon, rozvinúť vlastnú podobu, spodobniť samých seba. Nie je nič posvätnejšie, nie je nič príkladnejšie ako pekný, silný strom.

Keď sa zotne strom a slnku ukáže svoju smrteľnú ranu, potom môžeme na svetlom reze jeho pňa a pomníka čítať celú históriu: v letokruhoch a zrasteninách je verne vpísaný všetok boj, všetko utrpenie, všetky choroby, všetko šťastie a úspechy, chudé roky i roky hojnosti, prežité útoky, prekonané búrky. A každý sedliacky chlapec vie, že najtvrdšie a najšľachetnejšie drevo má čo najtenšie kruhy, že vysoko v horách a v neustálom nebezpečenstve rastú tie najnezničiteľnejšie, najsilnejšie a najpríkladnejšie kmene.

Stromy sú svätyňami. Kto s nimi vie rozprávať, kto im vie načúvať, ten sa dozvie pravdu. Nekážu učenie a návody; nestarajúc sa o jednotlivosti kážu prazákon života.

Continue Reading

Julius Evola – Orientamenti

Autor: Orkyniosdrymos

„Lavr“ z Červenobílých ve své zdařilé reflexi Evolova díla Směrnice vybízí k diskusi. Tuto pobídku s radostí přijímám, přejděme tedy rovnou k věci.

Méně závažný bod představuje výtka k užívání pojmu „levice“ pro označení nepřítele.

S námitkou bezezbytku souhlasím, vzhledem k dílu je však třeba si uvědomit následující: Směrnice v předložené podobě jsou bezmála pětačtyřicet roků starý text vycházející z reality tehdejší Itálie. Jinak řečeno to znamená, že hledat v nich jakákoli „hotová řešení“ pro naši situaci nelze! Směrnice jsou nedocenitelným zdrojem idejí, je ale třeba je spatřovat na úrovni principů, ne jejich konkrétních, dobou podmíněných projevů. Na to jsem ostatně upozornil již v předmluvě knihy. Otázka definice a pojmenování nepřítele je dnes zcela namístě, její řešení musíme každopádně hledat jinde než ve Směrnicích. [1]

Nesrovnatelně podstatnější problém představuje soubor následujících otázek: pro koho vlastně Směrnice jsou, mohou naši lidé oněm brutálním nárokům vůbec dostát, jsou jedinou možnou cestou k úspěchu? Odpověď tu musí být nutně komplexní, nelze vytrhnout jedinou otázku a dát na ni uspokojivou odpověď.

Continue Reading

Veselé Vánoce všem!

Autor: Dominique Venner

Blíží se Vánoce (jiný název pro zimní slunovrat). Ty jsou spojeny s věčně zeleným stromem, 1] kterým se od nepaměti v Evropě oslavují Vánoce jako velká sváteční předzvěst probuzení přírody do života po zimním klidu. Člověk si nemůže pomoci, než myslet, že už i Evropa se jednoho dne probudí ze svého současného spánku (dormitio) 2], který je delší než tento přírodní cyklus.

Vánoce jsou pro děti. Je to však také oslava, ve které má své místo krása. Není to příležitost zamyslet se nad tímto zásadním pojetím, jedné ze tří složek „Homérovy triády“: „Příroda jako základ; Znamenitost coby cíl; Krása coby obzor“?

Spíše, než pojednání o kráse, chci nabídnout čtenářům několik praktických rad, aniž by však byla opomenuta hlubší úvaha: estetika zakládá etiku (dobré je definováno tím, co je krásné) a etika zakládá estetiku (dobré je neoddělitelné od krásného).

Pěstujte krásu (smysl pro estetično) pro sebe a své blízké. Krása není otázkou peněz a spotřeby. Sídlí ve všech věcech, ale především v malých drobnostech života.

Continue Reading