Délský potápěč

Japonsko: Cizí nechceme, svoje nedáme

Autor: Dr. Mordechai Kedar

Japonci necítí sebemenší potřebu omlouvat se muslimům za svůj negativní postoj k islámu

Některé země, především v Evropě, v současnosti následkem muslimské imigrace procházejí hlubokou kulturní proměnou. Francie, Německo, Belgie či Holandsko jsou zajímavými příklady států, kde imigrace z muslimských zemí spolu s vysokou porodností muslimů ovlivňuje všechny oblasti života.

Jistě stojí za pozornost, že najdeme zemi, kde se přístup vlády i obyvatel k muslimské otázce diametrálně liší. Tou zemí je Japonsko, které si všech s islámem souvisejících otázkách udržuje odstup: na diplomatické úrovni vrcholní představitelé muslimských zemí jen velice zřídka navštěvují Japonsko a stejně vzácně se japonští předáci vydávají do islámského světa. Vztahy s muslimskými státy se točí zejména kolem ropy a plynu, které Japonsko z některých muslimských zemí dováží. V rámci vládní politiky Japonsko muslimským příchozím do země nevydává občanství a i trvalé povolení k pobytu se jim daří získávat jen s velkými obtížemi.

Japonsko nedovoluje vyznavačům vyzývat ostatní k přijetí islámu (dawa) a každý ke konverzi k islámu aktivně vybízející muslim je vnímán jako kazatel cizí a nevítané kultury. Arabština je vyučována jen na hrstce akademických institucí, dovážet Korán do země je velmi obtížné a muslimové v Japonsku tak zpravidla bývají zaměstnanci zahraničních společností. V Japonsku funguje jen velice málo mešit a japonské úřady se ze všech sil snaží zabránit vstupu muslimů do země – i když se jedná o lékaře, inženýry a manažery v oblasti působících zahraničních společností. Japonci očekávají, že se budou muslimové modlit doma.

Continue Reading

„Jsem jedinou alternativou na místo ministerského předsedy Anglie.“ David Bowie, 1976

Autor: Nick Camerota

Když před několika lety natočil židovský producent Mel Brooks lehce zábavný snímek Producenti (The Producers 1968), podle všeho předznamenal některé kalnější proudy současné „hitlermánie.“ Ve filmu se objevuje kýčovitě přehnaná hra ve hře Springtime For Hitler (celým názvem Springtime for Hitler: A Gay Romp With Eva and Adolf at Berchtesgaden, pozn. DP), muzikál vroucně věnovaný vzpomínce na staré dobré časy Třetí Říše. Springtime For Hitler se projevilo jako účinná dvojsečná satira: i když zlovolně kastroval a zesměšňoval Hitlera, nabídl také nesmlouvavý odsudek broadwayských muzikálů. Springtime For Hitler každopádně představuje začátek Hitlerovy posmrtné kariéry jako muzikálové hvězdy.

Zhruba v témže čase, kdy Alec Guiness točil svůj bezkrevný portrét německého vůdce (Hitler: Posledních deset dnů, pozn. DP), přirovnal časopis Time Hitlera k rockové hvězdě – měl spousty mladých fanoušků, víte, a zástupy dospívajících dívek padaly při zvuku jeho hlasu do kolen… zbytek si dovedete domyslet. O pár let později David Bowie pronesl v podstatě totéž.

Teď se však zdá, že nejlacinější ironie esejisty z Time se ukazuje být prorockou: Adolf Hitler se vydává toutéž cestou jako Ježíš Kristus. Stal se inspirací pro zbrusu novou „rockovou operu“ nazvanou (jak jinak?) Der Führer. Nahrávací společnost Electrola objednala dvoudiskové album a začala pracovat na jevištním zpracování. Der Führer je dílem dvou mladých západoněmeckých rockových muzikantů, kteří jsou mimochodem zapřisáhlými antinacisty.

Continue Reading

Alain de Benoist

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier.

Nicolas Gauthier: V souvislosti s útokem v Charlie Hebdo demonstrovaly na jeho podporu v ulicích Paříže celkem čtyři miliony lidí. Jestliže taková podpora byla vyjádřena časopisu, který měsíčně zřídka prodal více než 30 tisíc výtisků, jsme svědky něčeho mimořádného. Jedná se podle vašeho názoru o velkou chvíli národního sjednocení, nebo spíše kolektivního poblouznění?

Alain de Benoist: Zmiňované protesty by měly smysl, pokud by se omezily na celonárodní odmítnutí terorismu francouzskými občany. Jenže šlo o demonstrace organizované vládou a politickými stranami a to jejich význam posunulo k obrovské vlně vnitřního ztotožnění se s obětmi, což nejlépe vystihuje onen slogan „Je suis Charlie“, vyhlašovaný v orwellovském duchu jako nové zaklínadlo myšlenky francouzského republikanismu. Od té chvíle nejde o odsouzení vrahů a útočníků, nýbrž o sebeidentifikaci s „hodnotami“ Charlie Hebdo, to znamená s kulturou rouhání a výsměchu.

Během těchto protestů jsme byli svědky toho, jak se Francie ponořila do stavu bezmyšlenkovitosti a laciného moralizování. Zvony chrámu Notre Dame vyzváněly na památku „knězobijců“, vyhlašovala se „národní jednota“ Francie, ovšem s vyloučením Front National. Proklamovaná tzv. svoboda projevu se smrskla na hájení práva na zesměšňování náboženství a na právo zavřít komika Dieudonného. Karikaturisté začali být posuzováni podle „správnosti“ objektů jejich práce. (Mohamed, souložící s prasetem: jak vtipné! Christine Taubira /ministryně spravedlnosti v Hollandově vládě, pozn. překl./, vyobrazená jako opice: netolerovatelné!)

Continue Reading

Autor: Hermann Hesse

Stromy som oddávna považoval za najdotieravejších kazateľov. Uctievam ich, keď žijú spoločne a v rodinách, v lesoch a hájoch. A ešte viac si ich ctím, keď stoja jednotlivo. Ako osamelí. Nie ako pustovníci, čo sa odkradli pre nejakú slabosť, ale ako veľkí opustení ľudia, ako Beethoven a Nietzsche. V ich korunách šumí svet, ich korene odpočívajú v Nekonečnu; len ony sa v ňom nestratia, ba z celej sily svojho žitia sa usilujú iba o jedno: naplniť v nich sídliaci zákon, rozvinúť vlastnú podobu, spodobniť samých seba. Nie je nič posvätnejšie, nie je nič príkladnejšie ako pekný, silný strom.

Keď sa zotne strom a slnku ukáže svoju smrteľnú ranu, potom môžeme na svetlom reze jeho pňa a pomníka čítať celú históriu: v letokruhoch a zrasteninách je verne vpísaný všetok boj, všetko utrpenie, všetky choroby, všetko šťastie a úspechy, chudé roky i roky hojnosti, prežité útoky, prekonané búrky. A každý sedliacky chlapec vie, že najtvrdšie a najšľachetnejšie drevo má čo najtenšie kruhy, že vysoko v horách a v neustálom nebezpečenstve rastú tie najnezničiteľnejšie, najsilnejšie a najpríkladnejšie kmene.

Stromy sú svätyňami. Kto s nimi vie rozprávať, kto im vie načúvať, ten sa dozvie pravdu. Nekážu učenie a návody; nestarajúc sa o jednotlivosti kážu prazákon života.

Continue Reading

Julius Evola – Orientamenti

Autor: Orkyniosdrymos

„Lavr“ z Červenobílých ve své zdařilé reflexi Evolova díla Směrnice vybízí k diskusi. Tuto pobídku s radostí přijímám, přejděme tedy rovnou k věci.

Méně závažný bod představuje výtka k užívání pojmu „levice“ pro označení nepřítele.

S námitkou bezezbytku souhlasím, vzhledem k dílu je však třeba si uvědomit následující: Směrnice v předložené podobě jsou bezmála pětačtyřicet roků starý text vycházející z reality tehdejší Itálie. Jinak řečeno to znamená, že hledat v nich jakákoli „hotová řešení“ pro naši situaci nelze! Směrnice jsou nedocenitelným zdrojem idejí, je ale třeba je spatřovat na úrovni principů, ne jejich konkrétních, dobou podmíněných projevů. Na to jsem ostatně upozornil již v předmluvě knihy. Otázka definice a pojmenování nepřítele je dnes zcela namístě, její řešení musíme každopádně hledat jinde než ve Směrnicích. [1]

Nesrovnatelně podstatnější problém představuje soubor následujících otázek: pro koho vlastně Směrnice jsou, mohou naši lidé oněm brutálním nárokům vůbec dostát, jsou jedinou možnou cestou k úspěchu? Odpověď tu musí být nutně komplexní, nelze vytrhnout jedinou otázku a dát na ni uspokojivou odpověď.

Continue Reading

Veselé Vánoce všem!

Autor: Dominique Venner

Blíží se Vánoce (jiný název pro zimní slunovrat). Ty jsou spojeny s věčně zeleným stromem, 1] kterým se od nepaměti v Evropě oslavují Vánoce jako velká sváteční předzvěst probuzení přírody do života po zimním klidu. Člověk si nemůže pomoci, než myslet, že už i Evropa se jednoho dne probudí ze svého současného spánku (dormitio) 2], který je delší než tento přírodní cyklus.

Vánoce jsou pro děti. Je to však také oslava, ve které má své místo krása. Není to příležitost zamyslet se nad tímto zásadním pojetím, jedné ze tří složek „Homérovy triády“: „Příroda jako základ; Znamenitost coby cíl; Krása coby obzor“?

Spíše, než pojednání o kráse, chci nabídnout čtenářům několik praktických rad, aniž by však byla opomenuta hlubší úvaha: estetika zakládá etiku (dobré je definováno tím, co je krásné) a etika zakládá estetiku (dobré je neoddělitelné od krásného).

Pěstujte krásu (smysl pro estetično) pro sebe a své blízké. Krása není otázkou peněz a spotřeby. Sídlí ve všech věcech, ale především v malých drobnostech života.

Continue Reading

Adriano Romualdi, „James Dean“ radikální pravice

Malý sumář antidemokratických tradic

U příležitosti zimního slunovratu vycházejí jako IV. svazek naší knižní edice Metanoia eseje Adriana Romualdiho. „Speciální zbraň” pro ty, kteří si budují pevnou pozici mezi konzervativcem a revolucionářem. Nástin evropské „velké politiky” a „nové kultury”.

Ukázky:

Stačí srovnat dnešní demokratické státy s monarchistickými a národními demokraciemi před čtrnáctým rokem, abychom pochopili, co se z národní myšlenky vytratilo: nezávislost, hrdost, odvaha.

Také Itálie vděčila za svůj vzestup z let 1848 až 1948 nikoli faktu, že byla „demokratická“ – to ji prospělo málo, jako ji to málo prospívá dnes – ale že byla „nacionální“.

Continue Reading

Front National – tvrdá porážka nebo triumfální prohra?

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier

Čím víc ostatní strany Francouze před Front National (FN) varují, tím více jich stranu volí, což ukazuje, že lidé ve Francii jsou stále méně ochotni věřit čemukoliv, co jim establishment říká; a jejich znechucení a hněv neustále narůstají.

Nicolas Gauthier: Podle titulku Le Parisien zaznamenala Front National „tvrdou porážku,“ zatímco zástupce FN Gilbert Collard oslavuje „triumfální prohru.“ Váš názor?

Alain de Benoist: FN sice nezískala žádný z regionů, to ale není až tak důležité – důležitější je, že její podpora s každými volbami roste a ani tyto poslední nebyly výjimkou. Došlo k prolomení hranice 40% a hnutí Marine Le Penové má do budoucna zajištěnou podporu více než 350 zastupitelů (což také mimochodem řeší problémy s podporou zvolených představitelů pro prezidentskou kandidaturu. Zásadním se jeví fakt, že strana – proti níž se postavily současná levice i pravice, všechny velké strany, významné noviny, radiové a televizní stanice (nezapomínejme ani moralistické organizace, showbyznys, organizovanou židovskou komunitu (Reprezentace francouzských židovských institucí – CRIF), zástupce zaměstnavatelů (Francouzský svaz zaměstnavatelů – MEDEF), zednářskou lóži Grand Orient, Pierra Gattaze (předseda MEDEF), Bernarda-Henriho Lévyho a Danyho Boona /komik a filmař/) – míří k zisku podobného podílu podpory jako další dvě velké strany. Stručně řečeno, čím víc ostatní strany Francouze před Front National (FN) varují, tím více jich stranu volí, což ukazuje, že lidé ve Francii jsou stále méně ochotni věřit čemukoliv, co jim establishment říká; a jejich znechucení a hněv neustále narůstají.

Continue Reading

Jsou tu dva světy, jeden věčný a ideální a druhý profánní, často vedený temnými materiálními silami

Autor: Lavr

Od přátel z Hrdosti se ke mně dostala dlouho avizovaná příručka Julia Evoly – Směrnice. Jako ctitel Evolovy důslednosti v metapolitice, jsem neváhal a útlou publikaci přečetl za necelou hodinku. Upřímně nevím, jestli je vůbec žádoucí hodnotit brutálně nesmlouvavého a do hloubky věci jdoucího Evolu. Jenže… jsou tu dva světy, jeden věčný a ideální a druhý profánní, často vedený temnými materiálními silami. Stavy žádné, částečné nebo úplné interference těchto realit si vůbec netroufám definovat. Popis tzv. levicových sil (nepovažuji za vhodné takto označovat protivníka) a jejich podíl na úpadku společenství včetně vyjmenovaní všech –ismů, které se vzájemně v involučním období podmiňovaly, jsou zcela jistě správné. Dobrá. Chci si však položit několik zásadních otázek:

Pro koho jsou Směrnice určeny? Pro politika asi těžko, pro běžného intelektuála těžko, pro člověka podmíněného maloměšťáckým kramářstvím těžko.

Směrnice, dle názvu, naznačují, že by měly pomáhat se orientovat v jistém milieu určitému lidskému typu. Je tento typ politický voják, jak ho chápal například Jünger? Existuje vůbec v našem prostředí? Jaké množství lidí tohoto zvláštního typu (zvláštní ve vztahu k sociálně akceptovatelnému myšlení a konání) chceme Směrnicemi oslovit nebo aktivizovat?

Continue Reading

Marion Maréchal-Le Pen: Děkuji!

Očekává se, že francouzská krajně pravicová strana Front National (FN) díky pařížským teroristickým útokům a evropské uprchlické krizi v nedělních místních volbách výrazně posílí.

Protipřistěhovalecká a protiunijní strana se podle průzkumů společnosti Ipsos těší nejsilnější podpoře voličů v 6 ze 13 regionů.

Front National, která v současnosti žádné regiony neovládá, postupně získává na popularitě od roku 2011, kdy kontroverzní politička Marine Le Penová (47) nahradila v čele strany svého otce.

Všechny strany, které v nedělním hlasování získají více než 10% hlasů, se zúčastní 2. kola o týden později.

Continue Reading

Autor: Hrdost

Čas od času se v některé z evropských zemí zformuje hnutí, jehož zakladatelé jsou upřímně přesvědčeni, že našli lék na neduhy moderní doby a že právě jejich program a jejich světonázor představují cestu z marasmu, do něhož se Evropa zvládla v posledních několika stoletích dostat. I naše skupinka začínala naprosto stejným způsobem, okolnosti nám nicméně nedopřály dlouhého trvání a naše naivní marnění času udusily už v zárodku. S odstupem to vnímáme jako šťastnou okolnost: díky tomu dnes máme možnost nahlížet na celý problém z jedinečné perspektivy osobních zkušeností a uvědomělosti nedostatků, jimiž trpí zaběhlý způsob odporu vůči modernímu světu.

Dle našeho poznání je chybou, kterou všechna taková hnutí – naprosto bez rozmyslu, jako přes kopírák – opakují, nepochopení faktu, že boj, do něhož se pouští, ve skutečnosti probíhá na dvou odlišných frontách současně. Za moderním světem a všemi jeho smyslově poznatelnými projevy stojí neviditelné síly, tendence a zákonitosti, proti nimž je třeba se postavit s úplně jinými zbraněmi než s politickými projevy a volebními mítinky. Je potřeba zdůraznit, že význam čelení těmto silám dalece přesahuje význam boje vedeného čistě politickými prostředky. Kvůli prvotnosti vnitřního před vnějším, kvůli prvotnosti ducha před vším hmotným, je bezpodmínečně nutné začít právě zde, u otázek duchovního zdroje stojícího za budoucími změnami. To je však něco, co u dnešních „protimoderních“ hnutí prakticky nelze nalézt. Jistě, společně s těmito hnutími vyrůstají i různé druhy myšlenek a rozmanité teorie, avšak tyto jsou spíše jen pouhým odrazem aktuální skutečnosti než aby přinášely něco skutečně nového a niterně odlišného. Tato hnutí totiž ve skutečnosti vznikají čistě s negativním úmyslem vymezit se vůči jistým skutečnostem, vydělit je od sebe a radikálně potlačit jakoukoli vědomou spojitost s nimi: možná právě proto je obvykle tím prvním, na co se klade důraz, návrh nové vlajky, loga a sepsání obligátního textu „Kdo jsme?“. Hlubší analýzy problémů, před nimiž stojíme, jsou povětšinou jen vedlejším přílepkem, který reálné směřování hnutí ovlivňuje jen zcela nepatrně. Nedělejme si proto iluze, podobná hnutí jsou ve své podstatě stejně moderní jako svět okolo nich; nenesou v sobě téměř nic, co by již od začátku nízkost modernity jakýmkoliv způsobem kvalitativně překračovalo, a co by ji tím pádem mohlo skutečně porazit.

Continue Reading

To nejsou tři ocásci, ale Blocco Studentesco.

Autor: Silas

Setkání s CasaPound

Přijel jsem do převážně barevné čtvrti a vydal se směrem dolů po ulici. Všiml jsem si několika hlav, které se vykláněly z oken ve třetím patře a dvou členů ochranky, kteří hlídali přední dveře pod obřími písmeny CasaPound namontovanými na čele budovy. Byl jsem pozdraven podáním ruky, což slouží jako obvyklý pozdrav mezi členy organizace.

Sébastien mně přivítal na schodišti a zamířili jsme směrem nahoru do velké zasedací místnosti, kde již postávali italští muži a ženy, kteří mezi sebou energicky rozmlouvali. Všichni vypadali jako svěží, zdraví a otevření lidé. Muži měli krátké sportovní účesy nebo vyholené hlavy, zatímco ženy měly většinou dlouhé vlasy. Každý se zdál být v dobré náladě a vypadalo to, že se i důvěrně znají mezi sebou. Fašistická literatura lemovala okraje poliček. Sébastien mně představil asi půl tuctu členů a pak mně vzal do haly vysvětlit ještě pár věcí.

Pro ty, kteří neznají hlavní ústředí CasaPound je třeba zdůraznit, že není určeno jen pro koordinaci aktivismu CasaPound, ale že ve skutečnosti slouží i k ubytovávání italských rodin, které bojují o přežití a z nějakého důvodu si nemohou dovolit platit za své vlastní bydlení. Budova je obsazena nelegálně, ale CasaPound tak dlouho a tak silně tlačilo na vládu až ji ona i policie prostě nechali na pokoji. Sébastien ukázal na plakát s několika řadami fotografií – To jsou (naši) mučedníci. „Ten byl zastřelen, ten byl bodnut – tito dva byli upáleni zaživa…“

Continue Reading

Francis Parker Yockey

Autor: Francis Parker Yockey

Především si ti z nás, kdo věří v Osvobození Evropy a Impérium Europa, musejí uvědomit: toto je začátkem konce americké hegemonie v Evropě. Chatrné konstrukce Morgenthauova, Marshallova, Schumannova a Štrasburského plánu, amerických vlajek vlajících nad hlavními městy evropských zemí, NATO, systematického ponižování Německa, ďábelského plánu vytvořit německou armádu k válce proti Rusku ve službách žido-amerického okupanta, armády bez generálního štábu řízené demokraty a vyzbrojené zbraněmi z časů prusko-francouzské války, celých těch dlouhých demokratických prázdnin Churchillů, Gaullů, Spaaksů, Gasperisů, Adenauerů a Schumannů. Evropě pražské procesy poslouží jako historické spláchnutí dějinné fekálie Churchillů a jejich liberálně-komunistické špíny.

S americkou nadvládou je amen, Evropa si totiž se zpožděním začíná uvědomovat – Imperium, Londýnská proklamace a Frontfighter to hlásají dlouhá léta – že mocí volající Evropu k boji s „bolševismem“ není nikdo jiný než židovský stát-národ-lid-rasa: tedy entita, která sama politický bolševismus historicky stvořila a vedla.

Není pochyb o tom, že události dostatečně silné k tomu, aby přesvědčily Stalina přehodnotit celou jeho světovou politiku a zaujmout otevřeně protižidovské pozice, zapůsobí totožným způsobem i na evropské elity. K zachování americké hegemonie musí totiž evropské elity zůstat pasivní – aktivní kooperace evropských elit s primitivním lidským materiálem kalibru McCloye, Trumana, Achesona či Eisenhowera se totiž samozřejmě jeví zcela nemožnou – a pražské procesy s drtivým rachotem vybudily tuto elitu k aktivnímu odporu proti plánům na usmrcení evropské bytosti, spřádané ve Washingtonu židovsko-americkým vedením.

Continue Reading

Náboženská tradice nám přikazuje vítat cizince.

Pohled na náboženské tradice v roce 2013

„Náboženská tradice nám přikazuje vítat cizince“, říká viceprezidentka Náboženského akčního centra pro reformní judaismus Barbara Weinstein.

Židovské organizace vyjádřily podporu jak Obamovým návrhům imigrační reformy, tak podobnému návrhu vypracovanému skupinou amerických senátorů napříč politickým spektrem.

V úterním lasvegaském projevu věnovanému otázce 11 milionů lidí bez dokladů na území USA prezident Obama zdůraznil nutnost aplikovat platné zákony a poskytnout cestu k občanství.

Dočasný prezident a výkonný ředitel HIAS (organizace zabývající se migrací a přesidlováním uprchlíků) Mark Hetfield řekl, že „věří víc než za posledních mnoho let, že politici konečně vytvoří a nastaví spravedlivý systém pro imigranty a uprchlíky.“

Je čas „spravit poškozený systém“, který zahrnuje „všemožné umělé technické zábrany, které upírají právo na azyl pronásledovaným“, řekl dále.

Continue Reading

Julius Evola – Orientamenti (1971)

Autor: Karel Veliký

Směrnice, jeden z posvátných textů neofašistické mládeže…

Směrnice (Orientamenti) byly vytvořeny jako svého druhu „brevíř“ pro mládež, která patřila k organizaci Raggruppamento Giovanile Studenti e lavoratori del MSI (Mládežnické seskupení studentů a dělníků Italského sociálního hnutí) a přitahoval ji spiritualismus. V Il cammino del cinabro (Cesta rumělky) Evola píše, jak byl po svém návratu do Itálie v roce 1948 překvapen, když zjistil, že „existují skupiny převážně mladých lidí, které se nedaly vtáhnout do všeobecného zhroucení“ (věk kolem 25 let): „Zvláště v jejich kruzích bylo moje jméno známé a mé knihy byly hojně čteny“. [1] Někteří z nich (Pino Rauti, Enzo Erra, Clemente Graziani, Paolo Andriani, Fausto Gianfranceschi, Walter Valentini) začali Evolu navštěvovat v jeho bydlišti na Corso Vittorio Emanuele č. 197. Následně zastavili svůj časopis La Sfida (Výzva) a počátkem roku 1950 začali vydávat nový měsíčník, u něhož byl Evolův vliv patrný již z názvu: Imperium. [2]

Rauti a Erra totiž přesvědčili mistra, aby svou moudrost šířil a vyjádřil v političtějších pojmech. V Imperiu tak nejprve vyšly tři jeho články: „Il senso dell’Imperium“ (Význam Říše) v květnu, „Impero e civiltà“ (Říše a společnost) v červnu a „Due intransigenze“ (Dvě nekompromisní zásady) v červenci 1950. Hlavně od nich se odvíjí oněch „jedenáct bodů“ Směrnic, které vznikaly skoro současně a byly uveřejněny hned poté, v druhé polovině padesátého roku, taktéž v rámci Imperia, jako jeho zvláštní příloha. [3] Rauti připouští:

Continue Reading

Viktor Dyk. „Láska může být jen povrchní, ale nenávist je důsledná.“

…od muže, jenž věřil, že „k sebeobraně státu a zdravému jeho vývoji nestačí prostředky ústavní“ a že „ke kompromisům v politice možno a někdy nutno dojít, není však dobře od nich vycházet“. *

Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle,
vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět.
Při kterémkoli tak nás vidím díle.
– Ne zlí, ne dobří. Něco uprostřed

Vábeni věčně vším, co pro nás cizí,
šumařit jdeme v chladný pro nás svět.
Na půli cesty tato náhle mizí.
– Ne své, ne cizí. Něco uprostřed.

Zvedneme ruku. Potom zase klesne.
Dnes oheň v nás. A zítra zase led.
Hrozí se dnes, a zítra sotva hlesne.
– Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed.
(Smutná píseň vesnického šprýmaře)

Sto let pryč a přesto jakoby Viktor Dyk psal včera. A pak že neexistuje národní charakter! Vždyť kolik našinců z venkova i Prahy dnes opět „šumaří ve světě“? A jak je to s tou cestou „zpátky do Evropy“? Jinde je básník ještě explicitnější:

Continue Reading

Alfred Rosenberg: Německá a evropská svoboda ducha

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

V sobotu 15. ledna 1944 přijel do Prahy Alfred Rosenberg, aby následující den v Německé opeře (dnes Státní opera Praha) na říšské slavnosti Svobody ducha za přítomnosti vedoucích činitelů strany, státu a branné moci, přednesl hlavní projev.

A protože jeho obsah souzní s dnešní situací v Evropě a ilustruje, jak úzce je nynější její slabé a nejisté postavení spjato s událostmi, od nichž uplynulo již přes 70 let, rozhodli jsme se jej znovu uveřejnit v edici Fascikly.

Ukázky:

„Ale v XIX. století právě ty síly, které nás chtějí dnes „osvobodit“, snažily se jako ještě doposud nikdy v dějinách ignorovat všechna samozřejmá práva národů, opírajíce se o moc nahromaděného zlata a peněz. Nauka o světovém hospodářství, které chce zřídit nejvyšší vedení, znamená v zásadě zničení hospodářství národních.

Požadavek světové policie, který je nyní opět zvýšenou měrou uplatňován z Londýna a New Yorku, znamená, že někdo musí takové světové policii dávat rozkazy. Bývalé Společnosti národů vytýkají tyto kruhy, že nevytvořila ústřední moc skupin, které v roce 1914 byly ve službách Dohody, aby takovou ústřední mocí zasáhla všude tam, kde by se některý národ nechtěl podrobit diktatuře světových hospodářských sil, sdružených v bývalé ženevské lize.

Continue Reading

Autor: Alain de Benoist

Alain de Benoist

Výběr z odpovědí Alaina de Benoista v rozhovoru o francouzské pravici, který vyšel na konci roku 2005 v revue Eléments (č. 118). Selhání mainstreamové pravice jsou známá a dobře popsaná – neúspěchy „skutečné pravice“ však představují komplikovanější záležitost, jelikož její představitelé (na mysli nám mohou vytanout mezi jinými Enoch Powell nebo Robert A. Taft) zpravidla byli odvážní muži s dobrými úmysly – přesto však neuspěli. Většina odkazů na francouzské dějiny byla odstraněna pro větší srozumitelnosti širší čtenářské obci. Tento text by měl posloužit díky své znamenité analýze „pravicového myšlení“ v prvé řadě jako zrcadlo našeho vlastního způsobu uvažování, a tak nás učinit „svěžejšími a zdatnějšími“ v bitvě idejí. Jde o ideální doplněk klasické úvahy Williama Pierce „Proč konzervativci nemohou vyhrát.“ Z francouzštiny do angličtiny přeložil Roman Bernard.

Pravice k intelektuálům nikdy příliš nepřilnula. Není potom divu, že se fráze „levicový intelektuál“ stala už dávno pleonasmem. Mnoho pravicově smýšlejících lidí nedokáže intelektuály snést. Představují si je, jak sedí v chaise longue, a vidí je coby „pokrytecké“ jedince, kteří do všeho rýpají, dělají z komárů velbloudy a publikují knihy bez výjimky popisované jako „nestravitelné“ a „nudné“.

S touto myšlenkou se setkáváme v mnoha odlišných prostředích. Pro libertariány jsou intelektuálové nevyhnutelně „odtrženi od reality“. Podle aktivistů zase intelektuálové slovíčkaří, zatímco čelíme „stavu ohrožení“, vyžadujícímu akci.

Continue Reading

Costas Lapavitsas: „Po pěti letech panikaření a dezinformací musí konečně proběhnout skutečná celospolečenská debata“.

V rámci ohlédnutí za nedávnými událostmi v Řecku přináší Délský potápěč překlad rozhovoru s řeckým ekonomem a poslancem za Syrizu Costasem Lapavitsasem z března tohoto roku.

V společném rozhovoru pro německé noviny Der Tagesspiegel a ThePressProject International říká poslanec Syrizy a ekonom Costas Lapavitsas, že pro Řecko i jeho partnery nastal čas, aby pochopili, že „sedlají mrtvého koně.“ Namísto toho by měli  pracovat společně na „dojednaném, konsenzuální a spořádaném odchodu.“ Co by mělo být prvním krokem? „Po pěti letech panikaření a dezinformací musí konečně proběhnout skutečná celospolečenská debata.“

Není žádnou novinkou, že Costas Lapavitsas, profesor na londýnské SOAS, aktivně podporuje Grexit (odchod Řecka z Eurozóny, pozn. DP) – ačkoli v rámci našeho rozhovoru je to poprvé od doby, kdy byl zvolen v lednu 2015 poslancem za Syrizu. Jeho názory byly odsunuty stranou nejenom jeho politickými protivníky, ale i ministry za jeho vlastní stranu.

Nicméně, i když někdo nemusí souhlasit s Lapavitsasovými názory na euro, je těžké ignorovat jeho posouzení situace – které potvrdil vývoj během posledních několika týdnů – že Eurozóna se nezdá připouštět žádné skutečné kompromisní řešení mezi úspornými programy a Grexitem: „Vedení strany si je vědomo velice obtížné volby stojící před ním: Budeme se držet programu vyhlášeného před řeckým národem? Nebo se uděláme to, co po nás instituce, Bruselská skupina, Trojka – ať už to chcete nazvat jakkoliv – žádají? Tyto dva póly nejde sladit“.

Continue Reading