Délský potápěč

Stať je momentálně nedostupná.

Eduard Limonov: Heil! Smrti zdar

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Druhý sešit Edice Fascikly je tentokrát věnován Eduardu Limonovovi. Ruský enfant terrible patří k onomu vybranému druhu literátů, kteří neváhali za své (či jiné) ideály bojovat, dokonce se zbraní v ruce: od lorda Byrona, který se v čele dobrovolnického sboru vydal osvobodit Řecko z muslimské poroby, přes d’Annunzia, Psichariho, Jüngera, Montherlanta, Saint-Exupéryho, Malrauxe, Eggerse či našeho Rudolfa Medka až k Mišimovi. A právě k „poslednímu samurajovi“ má Limonov nejblíž. Oba totiž patří ke generacím mužů již výrazně formovaných filmovou či hudební pop-kulturou. Oba však také prosluli adorací hrdinství, odvahy a sebeobětování hodných archaické etiky („se štítem nebo na štítě“).

Continue Reading

Maurice Bardèche: Fašistický socialismus

(Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány).

Fašistický socialismus nepatří k zásadním Bardècheovým textům. Vznikl „pouze“ jako bezprostřední reakce na velký nástup sjednocené francouzské levice. V roce 1981 se François Mitterand, spoluzakladatel Socialistické strany a vysoký funkcionář Socialistické internacionály, stal prvním socialistickým prezidentem páté republiky…

Dobový charakter se odráží především v rozsáhlé části o společenské roli odborů (i tady se však nabízí inspirující srovnání s českým dneškem). Výrazně nadčasovou hodnotu má naopak definování šesti hospodářských principů, které jsou obecným jměním všech asystémových a protisystémových sil. „Ekologické“ pasáže v závěru, jakkoli z hlediska četnosti pozdějšího výskytu této tématiky již poněkud antikvované, nicméně ve své podstatě stále aktuální, mají v některých formulacích osobitý půvab. Určitou výjimečnost uděluje stati i fakt, že je poslední, kterou Bardèche pro svoji revue Défense de l’Occident napsal. Po třiceti letech existence ji stárnoucí fašista nechal zaniknout.

Continue Reading

Autor: Ettore Vernier

Předmluva autora ke stati Italská sociální republika: k problematice třetí cesty II. 1)

V posledních letech, poté co se stalo stále zřejmějším, že ani kapitalismus ani komunismus nejsou s to opanovat hluboko sahající ekonomickou, politickou a morální krizi, která je přečasto bagatelizována pouze jako krize růstu, se zintenzivnila – inspirována Pražským jarem 1968 a populistickým Perónovým socialismem – diskuse o koncepsi třetí cesty. Určujícím znakem třetí cesty přitom je, že se „liší jak od cesty tradičně-kapitalistické (jakákoli iniciativa vychází ze soukromého kapitálu a zahraničních investic při striktním zachovávání stávajícího sociopolitického rámce), tak i od forsírované industrializace komunistické observance (jakákoli iniciativa vychází ze stranické byrokracie za použití předsocialistických pracovních a kontrolních metod, upřednostňování nové vrstvy specialistů a vyloučení politických i sociálních svobod).“ 2)

Continue Reading

Autor: Carlo Terracciano

Fašismus jako dějinný a politický evropský fenomén definitivně skončil v květnu roku 1945. Ve srovnání s evropským marxistickým komunismem, který se zhroutil o méně než půl století později s implozí SSSR, to byla porážka daleko slavnější, totiž: se zbraněmi v rukou. Je však platnou skutečností, kterou nelze anulovat, že obě tyto formy modernizace a mobilizace mas – komunismus a fašismus – vyšly ze zápasu s Amerikou jako poražené. A americký model, který ve 20. století triumfoval, vtiskuje teď jako globalizační mondialismus svůj cejch celé Zemi. Geopoliticky je to Eurasie (plus Afrika a Jižní Amerika), která až dodneška vede konfrontaci, střet, s „Novým světem“ v boji o Nový světový řád. Tak zvaný „neofašismus“ nebo „neonacismus“ druhé poválečné doby byl veskrze jedním velkým nedorozuměním, někdy tragickým, leckdy komickým a často směšným; živeným také zainteresovanou nepřátelskou stranou.

Continue Reading

Do sprostých rasistických psů mu bylo židovským společenstvím spíláno již v roce 1970. Hysterické reakce vzbudily dvě eseje, Radical Chic (Módní radikál) a Mau-Mauing the Flak Catchers (něco jako Dotírání na hromosvody), které jsou přitom „jen“ o tom, že „dvě strany se mohou vždycky dohodnout, ale je nemožné, aby se navzájem pochopily. Symbióza pravičáckého životního stylu s politickými názory vlevo a s občasným juknutím na proletářský primitivismus je vyloučená.“ |1| Těmito slovy Wolfe vystihl pokrytectví té části „angažující se“ zlaté mládeže („playboyů z Amnesty International“ apod.), které už nestačilo na „autentické hodnoty pionýrské Ameriky“ zhluboka kašlat: ona po nich chtěla – a také začala – plivat. A přestože od té doby Wolfe roky pracoval pro „pozlátkové“ magazíny typu Esquire nebo Harper´s, vždy se už našel někdo, kdo jej počastoval přívlastky typu „domýšlivý, cynický, samolibý, nevkusný, vlezlý, falešný, exhibicionistický, nestoudný čmuchal“, což on sám systematicky a zdá se, že i s jistým požitkem, ještě přiživoval. |2|

Continue Reading

Autor: Tom Wolfe

Wilsonův vlastní život je dobrým argumentem pro jeho tezi, že u lidí stejně jako u dostihových koní vrozené povahové vlastnosti pokaždé přetrumfnou výchovu i životní podmínky. V základních rysech biografie jeho dětství zní jako životopis toho typu kluka, který by dnes skončil jako objekt bulvárního titulku: Zavrhovaný nekňuba dostal namakance.

Narodil se v Alabamě dceři farmáře a synovi železničního inženýra, ze kterého se stal účetní a alkoholik. Rodiče se rozešli, když bylo Wilsonovi jedenáct let a on byl odeslán do Gulf Coast Military Academy. Následovalo chaotické dětství.. Otec pracoval pro federální Administrativu elektrifikace venkova, která ho neustále vysílala do odlišných oblastí, od dalekého jihu (Georgia, Alabama, Mississippi, Louisiana) až po Washington D. C. a zase zpátky, takže Wilson za jedenáct let vystřídal čtrnáct různých státních škol. Vyrostl z něj ostýchavý introvert, který vyhledával jen společnost dalších samotářů, nejlépe těch, kteří sdíleli jeho nadšení pro sbírání hmyzu. Celá léta byl vychrtlý zakrslík a během dalších let byl jako dlouhá tyčka. Ale nehledě na to, jaký ektomorfický tvar právě měl a nehledě k tomu, do jaké školy právě chodil, měl jeho život jedno velké gravitační centrum: mohl být zahrabaný kdekoli na tomto božím světě a vždy byl nejchytřejší osobou ve třídě. To zůstalo pravdou i poté, co na Alabamské univerzitě odpromoval s bakalářskou a magisterskou hodností v biologii a stal se čekatelem na doktorský titul a po celé příští půlstoletí profesorem biologie na Harvardu. Nejlepším ve třídě zůstal každý coul své studijní cesty. Jeden vzteky vřící učenec z Harvardu za druhým, včetně jednoho nositele Nobelovy ceny, přihlíželi zastínění svého renomé tímto děsně zdrženlivým, děsně slušným Alabámcem, Edwardem O. Wilsonem.

Continue Reading

I.

Věda má zatím jen matné představy o tom, jak geny vyvolávají růst a tvar – ale že jsou za to zodpovědné geny, o tom není pochyb. Rozdíly mezi lidmi a šimpanzi jsou genetickými rozdíly a naprosto ničím jiným. I ti, kdo zdůrazňují kulturní stránku lidství a popírají nebo zpochybňují význam genetických rozdílů mezi lidmi nebo rasami, souhlasí, že rozdíly mezi námi a ostatními živočišnými druhy jsou především genetické.

V sedmdesátých letech, po vydání knihy E. O. Wilsona Sociobiology, |1| došlo k silnému protiútoku na myšlenku geneticky ovlivněného chování, který vedli Wilsonovi [židovští] kolegové na Harvardu, Richard Lewontin a Stephen Jay Gould. Jejich oblíbený slogan, použitý jako název jedné Lewontinovy knihy, byl nesmiřitelně dogmatický: „Ne v našich genech!“ |2|

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Prof. Dr. Pierre Vial z Lyonu, zakladatel hnutí Terre et Peuple, věnoval jednu ze svých pravidelných analýz světového dění jevu několika posledních let: sbližování pravice a dokonce tzv. krajní pravice s Izraelem, resp. s jeho zájmy. Ve státech vystavených masové kolonizaci z Afriky a Asie jsou mnozí příslušníci židovských obcí zneklidněni. |1|Obávají se islamizace Evropy. Nestaví se proto svrchovaně odmítavě k odporu ve formě populistických stran a hnutí, k nimž se hlásí ti Evropané, kteří ještě disponují zdravými instinkty obrany a přežití: Pokroková strana v Norsku, Lidová strana v Dánsku, Švédští demokraté, Vlámský zájem ve Flandrech, Strana pro svobodu v Nizozemsku, Svobodná strana Rakouska a Svaz pro budoucnost Rakouska, Liga Severu z Itálie, Britská národní strana aj. Že etnická různorodost nesvědčí stabilitě, dnes opatrně uznávají už i ti, kteří za její realitu nesou politickou zodpovědnost. |2|Letos bylo možno prosadit zákaz nošení burky ve Francii a v Belgii, zákaz stavby minaretů ve Švýcarsku, omezení imigrace ze států mimo EU ve Spojeném království (s platností od dubna příštího roku). |3| „Tyto úspěchy hodnotíme naprosto kladně, vše co nás posilní, je třeba využít a podporovat“, píše Vial. Zároveň však upozorňuje na nezbytnost střízlivé pozitivní kritiky. Skutečné problémy zabudované pevně v systému totiž v jeho rámci řešit prakticky nelze. |4|

Continue Reading

Alexis Carrel

Narodil se 28. června v Lyonu, kde také vystudoval medicínu. Po lyonském anarchistickém atentátu na Françoise Sadi Carnota v r. 1894 se tu medicínské kruhy zabývaly otázkou, zda prezidentův život nemohl být včasnějším a vhodným zákrokem přece jen zachráněn. Alexis Carrel, jemuž lehce vznětlivá povaha vynesla přezdívku „Doutnák“, byl o tom hluboce přesvědčen. Již roku 1902 publikuje techniku cévní anastomózy – chirurgického spojení dvou cév (důležitý předpoklad transplantací): do té doby totiž chirurg neměl spolehlivé možnosti zašít proříznuté nebo jinak porušené stěny tepen! V roce 1905 je už jako profesor lyonské fakulty medicíny a vynálezce tepenného stehu pozván do Chicaga; o rok později se stává vědcem Rockefellerova institutu, kde bude činný po většinu života. Nobelovu cenu pro lékařství získává roku 1912 za práce o cévních stezích a transplantaci cév a orgánů.

Ve stejném roce vzniká francouzská Eugenická společnost. Nemenší Carrelovou zásluhou bylo propracování kultivační techniky pro savčí a lidské tkáně mimo tělo: kus srdce kuřecího embrya „žije“ pod jeho péčí ve sterilním živném roztoku plných 27 let, občas je přitom třeba odříznout kus nově narostlé tkáně! Se svými spolupracovníky postupně vypracovává stále dokonalejší způsoby, jak pěstovat tkáně teplokrevných mimo tělo. Pokusy s kultivací tkání jej rovněž přivádějí k transplantaci orgánů. Se svým blízkým přítelem, letcem a znamenitým konstruktérem Charlesem Lindberghem, sestrojí ve 30. letech oběhové čerpadlo (novináři jej brzy přejmenují na „skleněné srdce“), jímž vhánějí krev do explantovaných orgánů a tak je in vitro udržují na živu. Stojí u zrodu bank na orgány. Toto vše patří k zásadním milníkům světové vědy.

Continue Reading

„Je v moci každého jedince, aby změnil způsob života a aby vytvořil kolem sebe prostředí aspoň poněkud odlišné od prostředí nemyslícího davu. Může se do jisté míry osamostatnit, uložit si určitou tělesnou i duchovní kázeň, určité úkoly a zvyky, a může tak ovládnout své tělo i ducha. Stojí-li však izolován, nemůže se trvale ubránit vlivu hmotného, duchovního a hospodářského prostředí. Musí se proto spojit s jinými jedinci stejného smýšlení, aby mohl vítězně bojovat se svým okolím. Revoluce často začínají v malých skupinách lidí, v nichž kvasí a bují nové směry. V osmnáctém století to byly právě takové skupiny, které připravily pád absolutní monarchie ve Francii. Francouzskou revoluci způsobili mnohem spíše encyklopedisté než Jakobíni. Ovšem zápas bude tentokrát tvrdší, poněvadž způsob života, který nám přinesly technické vymoženosti, je stejně příjemný jako požívání alkoholu, opia nebo kokainu. Těch málo jedinců, kteří jsou prodchnuti duchem odporu, se může organizovat v tajných společnostech.

Continue Reading

Povídal C. H. Douglas slovutnému Keynesovi:
„Proč rostou životní náklady?“
(Živobytí je čím dál dražší) a Keynes,
ekonomický poradce Národů, řekl:
„Schází nám pracovní síla.“
Dva miliony lidí přitom byly bez práce.

Canto XXII.

Casa Pound vzdává svým názvem hold americkému básníku E. Poundovi (1885 – 1972), který se ve dvacátých letech usídlil v Itálii, v zemi, jejíž dějiny a kulturu znal jako málokterý z jeho současníků. Tentokrát jej však přilákaly spíše ekonomické reformy jako např. vnitřní půjčky na nízký úrok nebo obcházení valutových plateb v zahraničí systémem dohod o výměně zboží. Ve fašismu totiž viděl ideální hnutí, které zúčtuje s angloamerickou kramářskou civilizací. V revolučním kvasu se jeho zájem o ekonomické a sociální teorie ještě prohloubil a sám postupně napsal několik knih („pedagogických, politických a zběsile polemických“) na stejná témata; uvažuje v nich mj. o peněžní reformě a přednostech měny podložené produktivní prací namísto zlata a deviz. [1] V roce 1933 se osobně setkává s Mussolinim, vykládá mu teorie britských i amerických protibankovních ekonomů, přináší seznam knih, které je třeba urychleně přeložit do italštiny; věnuje mu rovněž výtisk Třiceti Cantos a čte mu z nich. Na Západě si tím udělá mnohé vlivné nepřátele, především v tisku… Celá třicátá léta jsou pro Pounda hlavně bojem o spravedlivější hospodářské uspořádání: Kdyby se mu podařilo vytvořit z mozaiky těch ekonomických teorií jasný vzorec, pracující lidé by již nebyli nadále okrádáni finančníky, široká veřejnost by mohla vidět a tedy i kontrolovat, jak fungují peníze a úvěr.

Continue Reading

Pino Rauti (nar. 1926) byl dobrovolníkem Italské sociální republiky (RSI). Po návratu ze zajetí se přidal k ilegálním Fasci di Azione Rivoluzionaria (FAR), fašistickým „partyzánům” bojujícím proti americkým „okupantům”, a k Italskému sociálnímu hnutí (MSI). V 50. letech založil evoliánskou organizaci Nový řád (Ordine nuovo) s cílem vypracovat a uspořádat doktrínu italské konzervativní revoluce a zformovat její kádry. V polovině 70. let jej za to marxistický i buržoazní tisk viděl jako „člověka, který již 20 let pod neuvěřitelnou ochranou tajných sil tahá za všechny nitky nejčernějších italských piklů, přičemž se těší nestydaté beztrestnosti.” Byl to však on, kdo v červnu roku 1977 přednesl hlavní referát na festivalu „hudby, divadla a estetické grafiky” Hobbit 1 a během 80. let pokračoval v diskursu, v němž se staré ideály RSI mísily s tématikou francouzské Nové pravice. Když se roku 1990 stal vůdcem MSI, odmítl mj. protipřistěhovaleckou rétoriku, neboť „imigrace je pouhým symptomem zla, jehož kořeny je třeba hledat ve vykořisťování třetího světa světovým kapitalismem, který zase ovládá americká supervelmoc”. Pino Rauti byl do roku 1999 členem Evropského parlamentu a dodnes je aktivní v Movimento Idea Sociale. Je tchánem Gianni Alemanna, současného starosty Říma.

Váš životní příběh, od FAR k MSI a Ordine Nuovo, Fiamma Tricolore až MIS, [1] je plný různých starostí a komplikací. Která zkušenost byla ta nejvíce hořká a která naopak ta nejsladší?

Nejhorší zážitek mám z kongresu ve Fiuggi. [2] Nespojil jsem se s Alleanza nazionale, protože mnozí – a to i z těch, kteří mi tleskali a možná nad tím pak plakali – mě ujišťovali, že pokud odejdu, pokud se nespojím s AN, pak mě budou následovat. Namísto toho jsem odešel téměř sám. Naříkali i nadále, ale zůstali. Co se týká příjemných starostí, tak ty jsem asi neměl. A ani si nemyslím, že v životě vášnivě a oddaně politicky angažovaného člověka, jak tomu bylo u mne, existují. Nicméně dnes musím dodat, že ona vášeň a oddanost mohou způsobit jistou „zaslepenost“, ztrátu smyslu pro racionální rovnováhu, který je ovšem v politice potřeba vždy zachovat. Zpětně samozřejmě není k ničemu.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Führ uns durch Sturm und grausige Signale und pflanz in uns das neue Reich. Von Thronstahl (Imperium internum)

Stefan George si vytvořil svůj básnický jazyk, zcela odlišný od řeči kteréhokoliv německého básníka: je v něm mnoho stylizace a velké slovní i tvarové bohatství při maximální úspornosti ve slovech. Obrat od anarchie ke kázni provádí nejprve v poezii: velí přísnou stavbu veršů a slok, pečlivý rytmus, přesný rým a vybraný slovní výraz, stručnost, opravdovost, poctivost v jejich vytváření; čili od improvizace a impresionismu k nové klasičnosti. Podobně jako Nietzsche, kterého otevřeně uctívá, vede důsledný boj proti naturalismu, který se od počátku devadesátých let, kdy literárně vystoupil i George, jeví hegemonem německého umění. Sám jmenuje své předchůdce: pozdní Goethe, Hölderlin, Platen. Dokonalá báseň je mu výtvorem výběru, míry, zvuku, výstavbou a soustředěním, sestrou architektury a malby, kde „cit i duma kamenějí v krásné sošné gesto“, je syntézou, ovládnutím; nikoli písní, ale ódou, hymnem; nikoli útržkem z deníku, nýbrž přetvořením významného prožitku v typický postoj a symbolickou situaci. Formální nuance pěstuje až do nesrozumitelnosti. Je to jako luštit znaky gnóze – bez iniciace zůstávají němé.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Velký uchvatitel Slova a Myšlenky vládne nepopiratelnou kulturní mocí – sebevědomý idealista a mystik inspiruje dodnes svou osobností a jeho verše zhudebňují Von Thronstahl (Das neue Reich) nebo Sagittarius (In signo solis)…

Zprvu se zdá, že bude jen jedním z estétů, kterými se to v evropských literaturách fin de siècle jen hemží. Omezuje se výlučně na literaturu a odlučuje se od života, resp. od toho, čemu se tehdy, v 90. letech 19. století, „život“ říká. Své knihy vydává v nezvyklé úpravě, v odchylném tisku i pravopisu (absence interpunkce a majuskule atd.), pro uzoučký okruh věrných: jeho Algabal je dějinným souputníkem Mallarméovy Herodiady a Huysmansova des Esseinta. V jedinečných, plnohodnotných překladech uvádí do Německa básníky evropské dekadence, d´Annunzia, Verlaina, Rimbauda a především Baudelairea. To však ještě není George, kterého uctívá Německo přelomu 20. a 30. let, básník ve smyslu latinského v a t e s: básník-vůdce, věštec a karatel. Ne již učitel poetiky, nýbrž učitel života.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Stejnojmenná knížka Aleše Nováka analyzuje Heideggerovy úvahy o povaze techniky, které byly inspirovány myšlením Ernsta Jüngera. Autor ji uvozuje slovy: „Heideggerův pojem Machenschaft (disponující zhotovenost) jako určení epochy v rámci dějin metafyziky nahlížené z pozice dějin Bytí a jeho předpoklady u Ernsta Jüngera. Moc, zhotovování a mathématický charakter novověké vědy.“

Jedná se tedy o práci v dosavadní české filozofické literatuře ojedinělou, i když Jüngerova vlivu na Heideggera si byl jistě vědom už Jan Patočka. [1] Sám Heidegger napsal: „To, jak jsem již tehdy pohlížel na dějinnou situaci, lze uvést na jednom příkladu. V roce 1930 vyšel článek Ernsta Jüngera Die totale Mobilmachung (Totální mobilizování); tento článek předjímal základní rysy knihy Der Arbeiter, která vyšla v r. 1932.

Continue Reading

Před pětašedesáti lety, 6. února 1945, byl za „intelektuální zradu“ (trahison intellectuel) vlasti popraven Robert Brasillach, ačkoli „jednal jen z lásky k ní“ (Ernst Jünger). Bojoval proti zkorumpovanému parlamentarismu, svrchované moci kapitálu a bankovních spekulací, proti hrozbě marxismu a věřil, že tím slouží Francii (což v sedmapadesátém uznal i Sartre-Tartre!). Podporoval německo-francouzské usmíření a snil o Evropě bez bratrovražedných válek, o revoltě mladých elit proti „mamonu“ a „usuře“, proti chaosu, v němž bloudí „vykořenění“ lidé velkoměsta. Domníval se, že „cesta domů“ může vést skrze zpřítomnění ctností řeckého a římského občana, ctností středověkého rytířstva a jeho řádů „bojujících a věřících“, že na cti, odvaze, oběti a kázni, lze ustavit nový řád.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

„Znamení dali mi na cestu. Cejch vlastence.“

Max B. Stýblo (28. 9. 1892, Praha – 4. 3. 1972, tamtéž), básník, prozaik, kabaretiér, písničkář, divadelník (autor – interpret – impresário); mj. založil: Stýblova akademická revoluční scéna, Barikáda, Bohéma; člen činohry Národního divadla (1925 – 37); veterán 28. pluku (r. 1916 superarbitrován pro údajnou duševní poruchu, zkušenosti simulanta zobrazil ve vzpomínkách Rakouské blázince); zklamání z vývoje ČSR (sbírka Vláda věcí tvých nevrátila se v ru- ce Tvé, lide český, 1925); přispíval mj. do Říšské stráže, deníku NOF, v druhé pol. 30. let recituje na společenských večerech  Vlajky; 1940 tištěn v  „protirysovské“ Národní výzvě; za protektorátu sbírky Radostná cesta (1942) a Nad českou kovadlinou (1943). Poslední verše: Hrst rodné země (1947).Mezi jeho přátele patřili spisovatel Jan Cibuzar a malíř Karel Rélink.

Continue Reading

Nedávno zemřelý kulturní a sociální antropolog Claude Lévi-Strauss (nar. 1908) je oprávněně považován za spolutvůrce duchovního klimatu druhé poloviny dvacátého století. Spolu se svým americkým „protějškem“ Franzem Boasem hlásal kulturní relativismus, který se stal účinným nástrojem „dekonstrukce“ už tak otřeseného sebevědomí Evropanů.

Je prostým faktem, že obyvatelé Evropy stavěli gotické katedrály, vytvořili vědu Galilea, Newtona a Darwina atd. a že australští Aboriginci a kanibalové z Nové Guineje nikoliv (Bertalanffy). Lévi-Strauss však patřil k té generaci intelektuálů, která po druhé třicetileté válce řekla „dost“ – a přišla s tvrzením, že tento fakt sám o sobě nemá vlastně žádný význam: např. mezi hrdelním popěvkem domorodce, provázeném zvukem umně vyrobených kostěných chřestítek, a Wagnerovou operou tak není kvalitativní rozdíl, neboť víra ve Wagnerovu převahu je ve skutečnosti jen „absolutně naivní“, etnocentrický předsudek – „evropská iluze“.

Tak se mj. rodila dnešní politická korektnost a univerzitní etnomasochismus.

Continue Reading

Obersalzberg, Wahnfried (v Bayreuthu), vila Schatterhand (u Drážďan), Neuschwanstein, „Opatství v dubovém lese“ (od Caspara Davida Friedricha): topografie mytického světa ve stínu „komerční“ civilizace.

Ve své „Německé trilogii“, [1] jak ji Syberberg sám nazval, vykládá moderní „osudovou“ historii Německa z vlivu tří „vůdčích“ osobností, které se monomanicky pokusily realizovat své soukromé fantazie jako „protest proti všednímu dni“:

„Nešťastného“ bavorského krále Ludvíka II., „stavitele“ novoromantických zámků, s jehož pomocí Richard Wagner uskutečnil „Bayreuth“ (Ludvík, rekviem za panenského krále, 1972), a který po dobrovolné a posléze i nucené izolaci skončil sebevraždou, spisovatele Karla Maye, jehož celé dílo je zpracováním traumatu vyvržence, který ovšem ve svém ušlechtilém supermanu a alter-egu zpodobnil ideál německosti (Karl May, 1974), a Adolfa Hitlera (Hitler, film z Německa, 1977), rovněž s uměleckými ambicemi, s jeho vizí „transcendovat lidskou existenci (´pobyt´) opět ve směru (´rasově čistého´) celku.“ [2]

Cíl těchto tří mužů byl stejný: sebe, a člověka vůbec, z této každodennosti osvobodit. [3]

Continue Reading