Délský potápěč

Autor: Guillaume Faye

Celá světová historie byla vždy historií zápasu národů a kultur o přežití nebo o nadvládu. Historie je bojištěm, na kterém vůle k moci nalézá svůj výraz. Je nepřetržitým sledem velkých tragédií, které skončí teprve jasným světelným paprskem odhodlané tvůrčí síly.

Třídní boje jsou skutečností, avšak podřízeného významu. Síla národa spočívá dlouhodobě především v jeho dispozicích, tzn. v zachování biologické identity a v jeho demografické obnově, stejně jako ve zdraví jeho tradice, v jeho kreativitě a v jeho kulturní osobitosti. Na základě těchto prvků spočívá civilizace.

Continue Reading

Před dvaašedesáti lety, 4. prosince 1947, zemřel v pražské nemocnici Milosrdných bratří „přední český dramatik meziválečné doby“, František Zavřel. O několik dní dříve byl nalezen v zuboženém stavu v letenských sadech, kde jako bezdomovec přespával.

Zavřel patřil k nejrozhodnějším kritikům masarykovského „demokratického“ režimu a byl jím často perzekuován: jeho knihy byly zabavovány, hry odkládány nebo – po Fortinbrasovi, románu namířeném proti systému a ministru Benešovi – raději vůbec bojkotovány; on sám byl předčasně penzionován a po vynuceném odchodu ze zaměstnání zažil mnohá jiná příkoří a šikanování, k čemuž přispíval i jeho odbojný, útočný temperament.

Continue Reading

Lucien Rebatet (15. listopadu 1903 – 24. srpna 1972)

„Ó, můj kulomet, tak často hýčkaný v mých snech, jak míří na opovrhovanou bandu Lidové fronty… Střílím jako bůh, lačně, vášnivě, krátkými, přesnými dávkami“, píše ve svém nejproslulejším románu Les Décombres jeden z „prokletých básníků“ 20. století. Lucien Rebatet by se dnes dožil 106 let.

Narodil se v obci Moras-en-Valloire v rodině socialisticky zaměřeného notáře a bohabojné katoličky. Navštěvoval maristickou kolej, kterou opustil s protikřesťanským a protiklerikálním naladěním. Během univerzitních studií v Lyonu (práva) a v Paříži (filozofie) se stal agnostikem. Vojenská služba jej zavedla do Francouzi okupovaného Porýní. Mladý sympatizant Action francaise (Francouzská akce) byl zároveň obdivovatelem německé filosofie (Nietzsche!) a hudby (Wagner!). Nemohl proto sdílet slepou protiněmeckou maurrasovskou nenávist. Naopak, v osobním styku s „Huny“ byly zpochybněny předsudky přinesené z rodného prostředí.

V roce 1929 začal jako hudební a filmový kritik s novinařinou; ani tady nebyl zaslepený – od studentských let byl vnímavý vůči všem moderním směrům v literatuře a v umění, v hudbě i ve filmu. Ve 30. letech se jako člen redakce Je suis partout (Všudybyl) stále silněji politizoval, mezi přívrženci Action francaise se však cítil jako „heretik“. Znovuzavedení monarchie považoval za chiméru a reakcí hluboce opovrhoval. Protikapitalistický, revoluční, evropsky orientovaný postoj pojil s obdivem k Mussoliniho osobě a státu.

Continue Reading

Autor: Alexandr Dugin

U Evoly existuje jeden velmi zajímavý aspekt, který se objevuje v první a poslední etapě jeho života a mnohdy je označován jako „pravicový anarchismus“; projevuje se v Evolových uměleckých dílech z mládí [1] a zvláště v knize Jezdit na tygru (1961, čs. 2009) [2]. Permanentní a veskrze antiburžoazní postoj jej zároveň nesmiřitelně dělí od konvenčních západních pravic. Na druhé straně byl v rámci tradice vždy přitahován postranními oblastmi, které více či méně vedou k perspektivě cesty „levé ruky“. Revoluční hledisko, které by se v Evolově poselství dalo označit za „levicové“, bije v úhrnu jeho textů jistě silně do očí. Naprostá absence konsenzu s moderní západní realitou a radikální opovržení měšťáckými hodnotami jej zajisté přivádí do blízkosti některých levicových kruhů.

Continue Reading

Jacques Monod (1910 – 1976): biochemik a biolog, držitel Nobelovy ceny za lékařství (1965), vědec, jenž podstatně přispěl ke vzniku molekulární biologie. Náhoda a nutnost (1970): kniha, v níž na „biologickém základě“ dospěl k světonázoru, jenž odmítá společenské systémy, založené na židokřesťanství, marxismu a liberalismu.

I když se na pozadí této knihy biologie dodnes učí a popularizuje (název proklamuje autorovo přesvědčení, že svět – a s ním člověk – povstal z „náhody a nutnosti“), 1] a stručný Monodův výklad základního mechanismu zachování molekul („evoluce není věcí živých bytostí, nýbrž molekul“) je považován za východisko větve, z níž vypučela teorie „sobeckého genu“ (Dawkins) následovaná sociobiologickou školou (Wilson), byla to samozřejmě společenská kritika, co knihu medializovalo (facit: 150 tisíc prodaných výtisků za prvních pět let jen ve Francii).

Continue Reading

Autor: Jacques de Mahieu

Pole možností, která se nabízejí psychickému životu zvířete, jsou nanejvýš omezená. Instinkty vyvolávané paleokortexem je generaci za generací nechávají vykonávat stále stejné činnosti a úkony s nepatrnou tolerancí pro adaptivní odchylky. Naproti tomu člověk je díky svému neokortexu schopen do této oblasti zasahovat a ve své mysli i v materii vytvářet nové formy. Jsou to tyto formy, uchovávané v paměti a dále předávané („tradované“), které představují kulturu, tzn. statek, jímž jednotlivec disponuje ve funkci své adaptability. Z toho vyplývá, že jakýkoli koncepční protiklad mezi přirozeností a kulturou je nesmyslný: kultura je součástí přirozenosti člověka – jen člověka. [1]

Continue Reading

Autor: Wilfred von Oven

Spoluzakladatel a přítel Semináře Thule, bývalý rektor univerzity sociálních věd v Buenos Aires

Každý rok v den výročí jeho úmrtí, 4. října 1991, si mnozí přátelé, žáci a stoupenci v Argentině i na celém světě připomínají velkého učence, prof. dr. Jacquese De Mahieu, muže, jenž jako vysokoškolský učitel snad více než kdokoli jiný přispěl k upevnění svazků mezi starým kontinentem a Amerikou. De Mahieu sledoval stopy našich indoevropských předků v Americe tak důkladně, že na základě jím objevených prastarých architektonických památek (menhiry) a nápisů (runy, i svastiky) nemůže dnes již nikdo popírat přítomnost Vikingů (v 10. století n. l.), potomků Trojanů (kolem počátku n. l.) a dokonce severských „megalitiků“ v takzvaném Novém světě.

Redakce Délského potápěče si uvědomuje kontroverznost myšlenek Jacquese de Mahieuha, a rovněž ne všechny jeho názory prezentují stanoviska DP. Životopis a článek je publikován pouze pro studijní účely a jeho cílem je poskytnout vhled do problematiky tzv. esoterického hitlerismu, stejně jako do spojení esoterických a antropologických teorií, tvořících jakousi ideologii „vědeckého rasismu“.

Continue Reading

Boyd Rice

Pokračování cyklu o kořenech evropské hudební avantgardy dneška

Autor: Karel Veliký

Atmosféra koncertů Rolling Stones, kteří v polovině 60. platili za „zlé hochy“, připomněla záhy některým kritikům fašistické mítinky: pohled na davy reagující lesem zdvižených paží na každé gesto k tomu ostatně sváděl již v případě Elvise, Beatles či Cliffa Richarda.

Nebyl to však Mick Jagger, kdo první oblékl nacistickou uniformu, nýbrž blonďatý kytarista Brian Jones, propadající postupně slávě, drogám, pití i vlastním komplexům. Jako známý dandy se při jednom foto-session nechal zvěčnit a la „hippie esesman“ – po močení na veřejnosti a předmanželském sexu poslední, zřejmě nevyhnutelný krok k potvzení stoneovské reputace tvrdých buřičů. Pravda, nezůstalo je při oblečení: přání obnovit plynové komory pro lidi typu Boba Dylana však nikdo nebral vážně.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Letos konečně vyšly v českém překladu dvě významné práce (Metafyzika sexu, Jezdit na tygru) Julia Evoly (1898 – 1974), tradicionalisty a filosofa, který u nás po celé 20. století zůstal prakticky neznám, a to překvapivě i v kruzích apolitických „hermetiků“.  O jakékoli recepci jeho díla v českém prostředí proto nemůže být – alespoň prozatím – ani řeči (na rozdíl od některých sousedních států jako jsou Německo, Rakousko, ba i Maďarsko). Sám „arcireakcionář“ však přinejmenším dvakrát naši zemi navštívil.

Prvně se v Československu ocitl někdy v posledním měsíci roku 1937, snad jen na cestě z Mnichova do Vídně (?). V poznámce ke svému článku Panorama della Mostra antiebraica di Monaco (Panoráma protižidovské výstavy v Mnichově) totiž vysvětluje, že materiál, který je podkladem tohoto textu, mu byl spolu s ostatními (katalog mnichovské výstavy, katalog protibolševické výstavy v Berlíně, vědecká díla o židovské otázce) zabaven na česko-německém hraničním přechodu v Podmoklech – s tím, že jde o publikace na československém území zakázané. 1]

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Před 104 lety se narodila kontroverzní, ale bezesporu zvláštní žena.

Savitri Devi [1] přišla na svět jako Maximine Portazová ve francouzském Lyonu 30. září 1905, kde vyrůstala jako jediné dítě anglické matky a otce řecko-italského původu. Odpor vůči Francouzské revoluci (1789) a rovnostářství prý projevila již jako školačka a při návštěvě francouzského zajateckého tábora – bezprostředně po první světové válce (bylo jí sotva 13 let) – dokonce solidarizovala s německými vojáky! Maximina studovala filozofii, chemii a matematiku na lyonské univerzitě (což ve 20. letech nebylo stále ještě běžné ani ve Francii) a úspěšně promovala na filozofické téma. V roce 1929 navštívila Palestinu a zkušenost z pobytu ji vedla k definitivnímu rozchodu se vším židovským nebo křesťanským. Ve 30. letech odcestovala do Indie, země, která se stala jejím druhým domovem: okouzlena především kastovnictvím, které po tisíciletí mělo chránit árijské dobyvatele před smíšením s hordami původních tmavých obyvatel, dala si Maximina jméno „Savitri Devi“ (sanskrt. Bohyně Sávitrí), podle sluneční bohyně, která je ochranným božstvem světlé kasty bráhmanů. První dojmy z tehdejší Indie vylíčila v knize L´étang aux lotus (Lotosový rybník, 1940).

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Ukázka z knihy Jeana Haudryho Les Indo-Européens (Die Indo-Europäer), 1981.

Už před stoletím lingvisté stále znovu tvrdili, že pojem indoevropský se vztahuje k jazykové pospolitosti, která nepodmiňuje rasovou homogenitu. Výraz „indoevropská rasa“ sice může být nepřiměřený; chtít určit fyzické znaky nositelů jazyka je přesto legitimní. Disponujeme k tomu dvěma informačními prameny: antropologickým výzkumem lidských kostí, [a] které byly vykopány na nalezištích, považovaných (z jiných důvodů) za indoevropská; svědectvím raných textů a obrazových dokumentů. Tento druhý pramen má tu výhodu, že není závislý na žádné hypotéze. Svědectví se shodně vztahují k severním národům, jestliže ne na veškerý lid, tak alespoň na jeho horní vrstvy.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Ukázka z knihy Jeana Haudryho Les Indo-Européens (Die Indo-Europäer), tentokrát o mytickém domově našich národů.

Co se místa vzniku indoevropského lidu týče, odkazuje vícero indicií na sever; různé tradice jsou v té věci zajedno. Na začátku byli „Tuatha Dé Danannové na ostrově v severní části světa, zabývali se vědou a magií, druidismem a uměním“ (1). Tento ´požehnaný´ostrov, místo pobytu blažených, leží blízko pólu jako onen ostrov Ogýgia, kde „člověk spatřil půlnoční slunce“ (2). Na druhém konci oblasti tomu odpovídá Véda a v silnější míře Avesta: tento „domov Árijců“, jenž byl původně „ze všech nejlepší zemí“, kde ale dnes zima trvá deset měsíců, neodolatelně ukazuje na dálný sever.

Continue Reading

Autor: Dietrich Schuler

Dosud se stále vycházelo z toho, že všechny bytosti a věci řídí něco jim nadřazeného – „zákon“, Bůh, ďábel či osud. Jenže nic takového není, jsoucna vycházejí samy ze sebe. Co obvykle nazýváme osudem, je výsledek vzájemného působení sil přírody, kosmu, života a historie v určitém čase. Znamená to, že je vše relativní? Existuje tisíc pravd nebo žádná? A co je vlastně pravda? Skeptická otázka Pontia Piláta je snad nejdůležitější větou Nového zákona.

Je třeba rozlišovat. Jsou dva druhy pravd: konkrétní a pak ty, které jsou věcí víry. Pravda konkrétní se téměř kryje se skutečností tak, jak ji lidé vnímají svými (zdravými) smysly.

Pravdy, které jsou věcí víry, jsou zprvu zcela subjektivní. Vycházejí z jednotlivce, jsou pěstovány v malém kroužku, posléze ale mohou ovládnout celé národy a kulturní okruhy. Jsou vždy podloženy filozoficky či nábožensky, často i politicky.

Continue Reading

Autor: Alexandr Dugin

Alexandr Dugin o metafyzické válce

Objektivní a vyvážená studie náboženského, kulturního a dějinného údělu židovského národa musí vést k jasnému závěru, který může být zpochybňován jen naprostými pokrytci či diletanty. Tento závěr zní: Židé jsou nositeli náboženské kultury, která se zásadně liší od všech historických forem indoevropské spirituality – od starých árijských pohanských kultů až k hinduismu a křesťanství. Dobrovolná nebo vynucená izolace židovské diaspory od indoevropských národů nemůže být pokládána za náhodnou historickou epizodu a žádný ortodoxní Žid nikdy nebude popírat teologický základ židovské „osobitosti“. Židovská otázka, nehledě na to kým a jak je položena, by měla začínat uznáním následující fundamentální skutečnosti: „Židé jsou pospolitostí, která si chrání tajemství své radikální odlišnosti od jiných národů.” Jestliže toto neuznáváme, pak je prostě nesmyslné mluvit o židovském problému.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Jako mnozí jiní konzervativci a tradicionalisté, zdaleka ne jen katolicky (tj. univerzalisticky) orientovaní, si Rohan uvědomoval, že Evropa, navíc po pádu tří starých (monarchistických) říší někdejší Svaté aliance, Ruska, Německa a Rakousko–Uherska, nemůže čelit novým imperiálním velmocím, USA a SSSR, rozdělena do vzájemně nevražících států a státečků.

Zde je nutno upozornit, že Rohanova evropská idea byla postavena úplně jinak, než dodnes relativně známá vize jiného aristokrata s vazbou na Čechy, japonského původu (narodil se v Tokiu, ale mládí prožil na zámku v Poběžovicích) Richarda Ejiro (česky Mikuláš) Coudenhove–Kalergiho. Ten se roku 1923 stal zakladatelem a prezidentem Panevropské unie v Ženevě (!), jejímž cílem bylo vytvoření demoliberálního svazu evropských států, Panevropy (bez Ruska a Velké Británie), a která od počátku usilovala přímo o politické sjednocení (Coudenhove– Kalergi měl již připravenu hymnu, vlajku atd.).

Continue Reading

Autor: Jean Mabire

V prosinci 1953 se většina pařížské literární jury rozhodla udělit románu s názvem La nuit commence au Cap Horn (Noc přichází na Cap Horn) cenu bratří Goncourtů (hlavní literární cenu ve Francii). Když však krátce předtím článek v Le Figaro Littéraire odhalil, že za pseudonym dotyčného spisovatele Saint-Loupa se skryl Marc Augier, odsouzený roku 1948 k smrti za kolaboraci s Němci, byla pocta vzata zpět ve prospěch „politicky korektního“ literáta Pierre Gascara. Saint-Loupův román se odehrává v předchozím století a vypráví příběh skotského pastora, který z neznalosti biologických zákonitostí zapříčiní svou misionářskou horlivostí etnocidu Indiánů Ohňové země.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Kdo je Alexandr Dugin?

Narodil se 7. ledna 1962 v rodině vysokého důstojníka rozvědky. Absolvoval Letecký institut v Moskvě a zpočátku pracoval v archivu KGB, kam ho prý doporučil otec. Politicky začínal koncem 80. let v Národně vlastenecké frontě Pamjať jako novinář. V roce 1994 založil spolu se spisovatelem E. Limonovem Nacionálně bolševickou stranu. Inspirováni Ernstem Niekischem, kterému byli ve 30. letech i nacionální socialisté příliš buržoazní, vytýčili program národní a sociální Ruské revoluce (tzn. „zavést v Rusku moc Rusů, přeměnit ji ze země kolonizované Západem v hrdý a nezávislý stát“; „nastolit majetkovou a hospodářskou spravedlnost“). To bylo v době, kdy se 7 oligarchů, Židů jako Abramovič, Fridman nebo Aven, zmocnilo velké části národního bohatství i médií a stát se propadl do absolutního chaosu.

Continue Reading

Eduard Limonov

Autor: Eduard Limonov

Když se Bakunin potkává s Evolou: Sen o novém národě, ozbrojené občině, Eurasii a polygamii…

Už jsem skoro zapomněl, že jsem napsal knihu Disciplinární sanatorium, 1] kde jsem uvažoval nad zřízením současné společnosti. Dneska jsem si vzpomněl, v souvislosti s tím, co my, NBS, 2] chceme, jakou společnost chceme vybudovat. Na Západě se dnes za šťastný považuje jednotvárný dlouhý život podle standardů evropské civilizace. To znamená netěžká práce, nějaké papírování, celý život jedna pevná kariéra, pak vysoký věk – ne ubohá existence penzisty a smrt v hluboké bezmocnosti stáří. Státy západních zemí člověka potlačují, když mu nechávají jen jednu dovolenou samostatnou aktivitu – lov na samičky.

V ostatním je život západního člověka krajně omezován hranicemi zákona. Nemůže nic. Za poslední stovku let se to, co možné není, zmnožilo, a to, co možné je, katastrofálně zredukovalo. 3] Člověka porobili a domestikovali. V SSSR bylo jiné zřízení, ale člověka porobili a domestikovali i tam. Celkově ho naučili tomu, co všechno nesmí, že má po celý svůj život jen pracovat jak pitomec a pak, bez vzbouření, umřít. Za kvalitní je považován život sytého otroka. Ideál: rodina – žijící v párovém manželství.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Holger Schleip je lékařem v německém Birkenfeldu. Je autorem knih Zurück zur Natur – Religion? a Zurück zur Natur – Religion. Wege zur Ehrfurcht vor allem Leben. Byl členem strany zelených a religiózního společenství německých unitářů (Deutsche Unitarier Religionsgemainschaft). Článek byl poprvé publikován v časopise Nation und Europa 7/8 05, dále v Mars Ultor 2006, přeložen do ruštiny na stránkách Velesova sloboda. Ruský překladatel text uvádí slovy: „ Předložené teze neslouží k vytvoření obrazu nepřítele, naopak, mají pomoci obraz nepřítele nově zhodnotit a dát možnost vzniku dialogu, v prvé řadě mezi lidmi, kteří se řadí k antirasistům a těmi, kdo jsou právem nazýváni rasisty.“

Continue Reading

Imigrace obyvatelstva, tak jak jí dnes v Evropě známe, představuje pro svou rychlost a rozsah jev nepopiratelně negativní. V podstatě jde o formu násilného vykořenění, jehož motivace jsou jak ekonomické – živelný nebo organizovaný pohyb z chudých do bohatých zemí, demograficky méně vitálních – tak i symbolické povahy: přitažlivost západní civilizace prosazovaná ve prospěch spotřebního způsobu života znehodnocováním autochtonních kultur. Prvořadou zodpovědnost za imigraci nenesou přistěhovalci, ale průmyslové země, které poté, co si vynutily mezinárodní dělbu práce, snížily člověka na zboží, které lze volně přemisťovat.

Imigrace není žádoucí ani pro přistěhovalce, kteří musí opustit své rodné země pro cizí, kde jsou přijati jako pouhé doplňkové pracovní síly ekonomické potřeby, ani pro domácí populaci, která, aniž má na výběr, je konfrontována s namnoze brutálními změnami svého sociálního a městského prostředí. Je jasné, že problémy třetích zemí se všeobecným přesunem jejich obyvatel na Západ nevyřeší.

Nová pravice proto podporuje restriktivní imigrační politiku, spojenou zároveň s intenzivnější spoluprací se zeměmi třetího světa, kde jsou ještě organické solidarity a tradiční způsoby života živé, tak aby překonaly destabilizace liberální globalizace.

Co se týče obyvatel imigračního původu, usazených dnes ve Francii, jejichž hromadný odjezd by bylo iluzorní očekávat, centralistický národní stát jim nikdy nenabídl víc, než ryze individuální model přizpůsobení se abstraktnímu občanství, které o kolektivních identitách a kulturních odlišnostech nechce nic vědět.

Počet přistěhovalců., kulturní vzdálenost, která je namnoze dělí od hostitelské populace, a zejména hluboká krize zasahující všechny běžné integrační „tyglíky“ (strany, odbory, náboženství, školu, armádu atd.) činí dnes tento model stále méně a méně důvěryhodným.

Nová pravice soudí, že etnokulturní identita různých společenství, žijících dnes ve Francii (a jinde v Západní Evropě), nesmí zůstat nadále omezena jen na oblast soukromí, ale musí se stát předmětem skutečného uznání i ve sféře veřejné.

Hlásí se tak k modelu komunitárního typu, jenž lidem, kteří si přejí nezpřetrhat své kořeny, umožňuje zachovat živé struktury jejich kolektivního života a nemuset platit nezbytný respekt ke společným zákonům zřeknutím se vlastní kultury. Tato komunitární politika by se dříve či později mohla projevit v odluce občanství (la citoyennté) od státní příslušnosti (la nationalité).

Identita není žádná nedotknutelná esence, ale jde v jejím případě o dynamickou substanci: nedefinuje to, co se v nás nemění, ale to, co nám dovoluje se měnit naším osobitým způsobem. Dodávám, že identita je vždy dialogická: identitu máme jedině ve vztahu k ostatním, ve spojení s určitým socio-historickým kontextem. Domnívám se také, že naše identita je v dnešní době méně ohrožena identitou druhých, než zaplavením celé planety systémem tržního kapitalismu.

Multikulturní společnost je z tohoto pohledu oxymóronem: žijeme ve společnostech čím dál tím více multietnických, ale současně čím dál více monokulturních. Jediná kultura, která se prosazuje, je kultura zboží. Doktrína ND je tedy vlastně opravdu „etnopluralistická“: nebojuje proti identitě ostatních, kterou považuje za stejně legitimní jako naši, ale bojuje proti „systému, který zabíjí národy“, který dnes ohrožuje všechny identity, ať už jsou, jaké jsou. Apeluje na národy rozhodnuté pokračovat v existenci jako národy, ať jsou kdekoliv, aby společně proti tomuto systému bojovaly.

Vyšlo jako součást Manifestu Nové pravice v roce 2000, III. část – Orientace, kapitola 3 „Proti imigraci, za spolupráci.“

Překlad: Karel Veliký.