Délský potápěč

Volnost, rovnost, bratrství! (Ale pouze pro někoho)

Autor: Karel Veliký

Francie, země „nesmrtelných principů“, vyhlášených roku 1789: volnost, rovnost, bratrství! Jejich stoupenci je do žitého světa vnesli demokratickými ústavami a institucemi, které převratně změnily, mění a ještě změní poměry lidských společností v nesmírně složitém společenském procesu, v němž se nadčasový idealismus mísí s každodenním pragmatismem a lidskými slabostmi (od těch prostých k vychytralým, skrytě instrumentalizujícím obecné zásady ve prospěch soukromých zájmů), jakož i pastmi dějinného vývoje – např. výše uvedená „svatá trojice“ demokratismu má v sobě  globalismus od samého počátku, avšak v obecné představě osmnáctého století se vztahovala především na příslušníky národně-státního tělesa, hluboce rozděleného staletými stavovskými přehradami a svázaného stavovskými pravidly, pak teprve na sousední „křesťanské“ národy – svět, kdežto o samotné příslušnosti Afričanů k lidskému druhu pochybovali i mnozí tehdejší největší volnomyšlenkáři… Atd.

Continue Reading

Jean Mabire, Divize Charlemagne (Pardubice: Nightingale Press, 2023)

Autor: Karel Veliký

I kdyby všichni zradili, my zůstaneme věrni (z „Treuelied“)

Nedávno vyšel druhý díl trilogie Jeana Mabira o osudech francouzských dobrovolníků Zbraní SS, kteří se za druhé světové války rozhodli se zbraní v ruce bránit Evropu před hrozbou, že ji až k Atlantiku opanuje kremelská bolševická vláda. Knížka nese název Divize Charlemagne a podtitul avizuje stěžejní obsah: „Boj francouzských esesmanů v Pomořanech“.

Wir kämpfen für Freiheit, wir kämpfen für Hitler… *

První část líčí vedle historického pozadí především sám vznik jednotky na podzim roku 1944. Byla utvořena z veteránů rozpuštěné Francouzské dobrovolnické protibolševické legie (Légion Volontaires Français contre le bolchévisme, LVF), přeživších ze Sturmbrigade SS Frankreich, o které pojednává první díl, z Francouzů činných u různých říšských útvarů a organizací (Kriegsmarine, National-sozialistische-Kraftfahrkorps a Todtovy Schultzkommandos), a příslušníků Francouzské milice, jakož i nových dobrovolníků, přihlásivších se v Paříži rovnou do evropské armády SS.

Continue Reading

Dr. Carlos Dufour (1950 – 2020)

Autor: Dr. Carlos Dufour

SEBEVÝCHOVA

Každý si musí dodat odvahy, snášet  n e j i s t o t u – zrovna tak, jako se v dětství učil nebát se tmy.

PONÍŽENÍ

Nedostatek uznání podlamuje. Sejít o stupeň níže, abyste nějaké získali, je příliš snadné.

STRATEGIE A TAKTIKA

Filosof Whitehead prý řekl: „Myslíme v obecných pojmech a žijeme v detailech.“ První je spjato se strategií a jejími směrnicemi, druhé spíše s taktikou a momentálními okolnostmi. Potřebné je obé. Stratég bez taktiky je snílek, taktik bez strategie oportunista.

STEJNOU MINCÍ

Splácet vždy stejnou mincí nejde. Od určitého stupně inteligence je snazší snést urážku, než opětovat chválu.

XENOFILIE

Bezmezná láska, nežádající protilásku, má slušnou vyhlídku na to, že bude opětována pohrdáním a nenávistí. Filantropové a humanitáři podceňují, do jak choulostivě nebezpečné hry se pustili. Z čiré lidumilnosti jednoho dne vzplane peklo na Zemi.

Continue Reading

C. Mutti (ed.), Julius Evola – Mircea Eliade. Un bilan culturel (Ars Magna, 2021, 82 str.).

Autor: Karel Veliký

V roce 2021 vyšla ve francouzském překladu korespondence Julia Evoly s Mirceou Eliadem z let 1930 až 1963, kterou v Itálii k vydání připravil prof. Claudio Mutti. Podle Philippa Bailleta, hlavního „tlumočníka“ italského revolučního tradicionalismu ve Francii (viz revue Totalité z let 1977 až 1987), tyto dopisy ukazují, nakolik jejich vztah připomínal jakési „promarněné přátelství“.

První listy svědčí o velké spřízněnosti, která je spojuje. Oba totiž projevují tutéž „vůli k moci“, u Evoly má podobu bojovného hledání, „válečnického průzkumu“ mimo katedry, kdežto Eliade tuto vitální sílu dává do služeb intelektuálního bádání (a coby dříč často při zpracování svého díla překračuje své fyzické limity). Do předválečných politických a intelektuálních bojů se ovšem oba zapisují s tímtéž nasazením: Eliade je členem rumunské Železné gardy, věří ve vítězství legionářského hnutí, „ve smíření lidu s Bohem“, jak řekl Kapitán (Codreanu); Evola sice do italské fašistické strany nikdy nevstoupí, zato se mnohem více v tisku vyjadřuje k politické každodennosti (a pro jeho sílící kritiku buržoazních a demokraticko-demagogických reliktů režimu platí za jakéhosi „superfašistu“, u svých stoupenců vážně, u odpůrců jízlivě).

Continue Reading

Mircea Eliade

Autor: Karel Veliký

Mladý Eliade byl členem hnízda (cuib) Železné gardy, vedeného básníkem Radu Gyrem. Jako takový byl v létě 1938, za Carolovy „královské diktatury“, zatčen a deportován do nově zřízeného koncentračního tábora v areálu bývalé zemědělské školy. Legionářské víry se nezřekl, avšak pomocí protekce (jeho ochránce, generál Condeescu, měl osobní přístup k ministru vnitra Cãlinescovi, nejvyššímu vykonavateli represe, který bude později – již jako premiér – zabit za národní revoluce legionáři coby muž spoluodpovědný za smrt Cornelia Codreana) i díky nemoci (zánět pohrudnice) se na podzim dostal do sanatoria, odkud byl počátkem zimy v relativním zdraví propuštěn. Takto unikl masovému popravování svých legionářských druhů a lze předpokládat, že právě toto vyhnutí se osudu mučedníka, resp. duševní zátěž z něj vyplývající, již podstatně přispěly k jeho pozdějšímu rozhodnutí stát se napříště přísně „nepolitickým člověkem“. Když král Carol vyhlásil, že dosavadní korporativní stát budovaný od února 1938 nahrazuje totalitním, čímž prý se proces přestavby Rumunska formálně uzavírá, vstoupili do nové „totalitní“ vlády i přeživší legionáři a Eliade byl za ní v březnu 1940 jmenován kulturním atašé v Londýně, kde působil i za krátké existence (od září 1940 do února 1941) národně-legionářského Státu. Za Antoneskova režimu pak tutéž funkci kulturního přidělence (a později rady) vykonával v Portugalsku.

Portugalské roky dlouho patřily v jeho životě k těm nejméně známým. Dnes jsou k nim hlavním pramenem Eliadovy deníky, Diário Português (1941–1945), přeložené již do několika jazyků. Souhrnný přehled jeho pobytu podává Rosa Fina ve své knize Mircea Eliade em Portugal 1941–1945 z roku 2013. V Portugalsku byla navíc (časopisecky) zveřejněna i část Eliadovy korespondence s místními autoritami. V Pamětech (čes. 2007) se k tomuto období váže jedna kapitola, „Od Camõese k Salazarovi“.

Continue Reading

Zkorumpovaní politikáři, masové přistěhovalectví Arabů a Afričanů, projevy džihádu, jejich mediální zlehčování a zjevné upřednostňování „uprchlíků“ před chudými Španěly (často v důchodovém věku), antifeminismus – to jsou hlavní témata kritiky HSM. Melisa je výřečná, o svých slovech přesvědčená a přesvědčivě také působí…

Autor: Karel Veliký

– ze země Cida, jeho věrných a reconquisty

Španělské slovo hogar znamená domov, domácnost, ale také ohniště, krb, přeneseně pak rodinu. Nechybíme tedy, když organizaci založenou v Madridu roku 2014 Melisou Domínguez Ruizovou přeložíme jako Sociální domov. Je to skupina aktivistů či – lépe – militantů, která se pro svou činnost inspirovala u italského CasaPound a řeckého Zlatého úsvitu. Po čase měla ve více jak třímilionové metropoli asi dvě stě členů a následovníky (nebo napodobitele) v Toledu, Granadě a Zaragoze. Melisa je nejen její tváří, ale i vůdkyní.

Continue Reading

Guillaume Faye ¡Presente!

Autor: Karel Veliký

…o jednom bezúspěšném úsilí

Italský list Libero Pensiero nedávno ve své rubrice „Zapomenutí“ připomněl Guillauma Fayeho, myslitele tzv. „Nové pravice“, který zemřel 6. března před čtyřmi lety. Článek se věnuje téměř výhradně italské recepci Francouzova díla a osobnosti a jako takový není pro nás příliš zajímavý, nicméně poslouží nám jako osnova pro vlastní malé shrnutí.

Již Le Système à tuer les peuples (Systém k zabíjení národů) z roku 1981, vůbec první z Fayeho samostatných knižních titulů, vyšel o dva roky později v italském překladu a stal se prý „stěžejním textem alespoň pro dvě generace mladých“ Italů, Evropanů s identitárním cítěním.  V předmluvě k reedici z roku 2017 Robert Steuckers shrnuje jeho obsah do věty, že „pokud národ zapomněl vlastní hodnotová měřítka, umírá, jelikož nemůže jednat podle vlastních vnitřních pravidel“. Systém ho nejprve jakoby omámí a v narkóze postupně a takřka nepozorovaně usmrtí.

Faye přitom přísně rozlišuje mezi Evropou a Západem. Nejde o zeměpisné hranice, rozdíl leží jinde.

Continue Reading

Lapsus vědy spočívá v odposvátnění skutečnosti: „přestanete-li věřit v bohy, začnete se ztotožňovat s opicemi.“

Autor: Karel Veliký

K jednomu z nejvizionářštějších českých textů 20. století

Utopie, založená a řízená Věčným Židem, do níž se v děsivém snu probudil spisovatel, filosof a umělec, jako jeho vězeň, upřednostňuje ženský živel, který má k pudové přirozenosti blíže než mužský: „Feminismus se oháněl lidskými právy, aby ospravedlnil v ženě čubu. Osvětářství ve jménu práva všech na vzdělání zanarchisovalo dav a uvolnilo v něm nejnižší afekty a pudy. Tuto tradici ustavila Utopie v kult,“ objasňuje ředitel. Proto žena obsluhuje „pojistné ventily“ Utopie: „Provádí selekci, rozhoduje o kvalifikaci, vyřazuje neschopné a nahrazuje ztráty.“ Je na to i speciálně školena – pro udržování stavu řízeného chaosu se při tom zvlášť hodnotí schopnost nemyslet.

Continue Reading

V Utopii humanita je rituál bestiality. (…) Pro humaniády, panhumanistické rituální hry, jsou vybíráni jednotlivci dokonale imunní proti nákaze duchem; po dlouhou dobu jsou cvičeni ve vzpřímené chůzi, s vydmutou hrudí a vztyčenou hlavou. Je to cirkusácká drezura, odkoukaná od krotitelů zvěře, při níž čtvernožci, zkorumpovaní bičem a cukrem, imitují hrdý postoj a gesta člověka. Kultura napřímila člověka zevnitř, organickou hierarchizací hodnot, vertikálou hlavy, břicha a pohlaví, se srdcem v těžišti. Utopie zná jen napřímenost cirkusáckou: pes, i když chodí po dvou, nenadřadil hlavu pohlaví a břichu, nezvedá zrak ke hvězdám, ale jen sleduje pohyb biče a pach žrádla; sotva opustí manéž, padne úlevou na všechny čtyry.

Autor: Karel Veliký

O snu, který již žijeme… K výročí autorova narození

Josef Šafařík (1907–1992) byl po většinu života důsledný Aussteiger. Roku 1938, tedy krátce po třicítce, se rozhodl z občanského života odejít do ústraní, v němž až na několik kratších „výstupů“ vytrval do smrti: „Věděl jsem, že musím udělat skok do tmy, a buď to bude dobré, nebo zahynu, ale jen tvůrčí práce je pro mě ta jediná,“ vysvětloval někdejší stavební inženýr později. Ve vnitřní emigraci, tu bez řádných dokladů, tu zas bez pracovního poměru (což bývalo trestné), hodně studoval (filosofie, umění etc.) a psal, třebaže publikovat mohl jen vzácně. K jeho zásadním esejistickým pracím patří Sedm listů Melinovi, Člověk ve věku stroje, Hrady skutečné a povětrné a více jak šesti set stránkové Cestou k poslednímu, dílo doslova celoživotní, neboť ho psal po čtyřicet let a vydání se dočkal pouhé tři dny před úmrtím!  Avšak v této nedlouhé řadě má drobná Noční můra místo ještě zcela zvláštní, neboť autor ji jako jedinou svolil zveřejnit až po svém skonu.

Text dokončený roku 1964 má formu dramatického dialogu. Situace je kafkovská („Josef K.“), existenciální („Mersault“). Protagonista, zřejmě autor sám, sní, že je vězněm v cele jakéhosi ústavu. V tom se otevřou dveře a on vychází za zeleným světlem. Ocitá se v sále s poblikávající elektrotechnikou, v jakémsi „řídícím centru“, kde ho osloví ředitel. Již úvod jejich rozhovoru navozuje ovzduší absurdna. Jako by všechno bylo „jinak“, fluidní a paradoxní. Vězeň je spisovatel – umělec a filosof. Ředitel vědec. První se snaží zjistit, kde je. Druhý mu to vysvětluje a v jistém okamžiku zapíná jednu z obrazovek. Objeví se na ní…

Continue Reading

Thierry Maulnier

Autor: Karel Veliký

Před již více jak čtvrtstoletím vyvolalo pojmenování jednoho nového gymnázia, vystavěného na západním předměstí Nice, mezi levicovými a levičáckými křiklouny a popudlivými antirasisty z profese pořádný rozruch. Představte si to! Starosta Nice, kterým byl tehdy Jacques Médicin, je chtěl pojmenovat Lycée Thierry Maulnier. A k veliké nelibosti výše uvedených, stále vlivnějších protivníků své přání i prosadil! Jenže kdo to vlastně byl Thierry Maulnier, o němž Mauriac řekl, že „mohl být Sartrem své generace“?  

«BIOITINERÁŘ»

Mládí

Thierry Maulnier je pseudonym Jacquese Louis André Talagranda. Narodil se 1. října 1909 v Alès, rodiče vyučují literatuře. Otec je zarytý republikán a zarputilý antiklerikál. Mimo to se chová jak naprostý domácí tyran a dvěma svým synům přikazuje nepřetržité studium. Jacques radosti studentského života nakonec stejně objeví na gymnáziu v Nice, avšak běda mu, přijede-li domů s jinými známkami než výbornými. „Despota“, jak mu bratři přezdívají, se rozzuří… Nicméně toto náročné vzdělávání má i své přednosti.  Jacques je víc než znamenitý, víc než kultivovaný. A coby předčasně vyspělý student na podzim 1925 přechází do pařížského lycea Louis-le-Grand, dvouleté přípravky pro elitní École normale supérieure. Záhy si tam dobývá jistou reputaci: jeho vysoká figura, výjimečný rozhled i na odiv stavěná lehkomyslnost přitahují pozornost. Rozhodl se totiž pro „zatvrzelé lajdáctví“ [čili pravý opak toho, k čemu ho tlačil otec], přesto „bakalářku“ složí na „dostatečnou“ – v době, kdy taková známka měla ještě hodnotu.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

„Chceme-li načrtnout povšechnou podobiznu Čecha, musíme především povědět, že jako všichni Slované je hluboce individualistický, ale že jeho individualismus je jiný než u Francouze nebo u Angličana. Slovanu se v jádře příčí princip autority. Ať přichází odkudkoli, autorita je mu trapná, a je mu nesnesitelná, vyvěrá-li z lidí jeho vlastního prostředí. Demokratičnost Slovana, zabarvená anarchií snílka, je cit prostoduchý, selský a patriarchální s příměskem mystičnosti a religiosity. Slovan je stoupencem rovnosti ve smyslu prvních křesťanů. U něho, zotročeného, jako byli kdysi učedníci Nazaretského, zrodilo se bratrství, právě tak jako u nich, ze společné bídy.

Continue Reading

Kdo má rád strofy, ten má rád i katastrofy; kdo je pro pomníky, musí být i pro ruiny.
Le Romantisme fasciste

Autor: Karel Veliký

A vše, i čerň, vše jasně plálo… poslední dějství „fašistické romantiky“

Přeludný, děsivý, nepravděpodobný je zástup, hrnoucí se jak v pomatení do Sigmaringenu, kde se v osudovém očekávání smutného a hrůzného konce vytrácejí nejenom vize, plány, touhy a sny, ale nakonec i vzájemné ohledy těch, kteří jimi žili a více či méně je roky sdíleli.

vyšokovaný lidi ze Štrasburku, óbrzáložníci z Landsturmu, utečenci z Vlasovovy armády, vyhnanci z bombardovanýho Berlína, vyděšený uprchlíci z Litvy, defenestrovaný z Královce, „dobrovolně nasazený“ odevšad, jeden přísun za druhým, tatarský dámy ve večerních róbách, umělci z Drážďan… tohle všechno zalejzalo do všech možných děr a příkopů všude na Zámku… kempovali i na svazích u Dunaje… k nim ještě všichni ty vyděšený z Francie, Toulouse, Carcassonu, Bois-Colombes, co na ně pořádali hon frekventanti odboje… a k tomu dál rodiny Milicionářů, a čerství odvedenci z NSKK (…) tohle všechno se sem hrnulo po celejch famíliích, s dětma všeho věku, obrovskýma rancema, sadama nádobí, kouskama ploten a hladovým žaludkem… Siegmaringen byl cosi jako „přístav evropských vraků“… myslím tím celý město, hradby, ulice i nádraží… veškerý strakatiny, kamufláže, hadry, původy, ten barbarskej cirkus, plný chodníky, nábřeží i krámy… (s. 263)

Sigmaringen, městečko či (dříve) spíš podhradí na horním toku Dunaje v Bádensku-Wüttermbersku, asi sto kilometrů jihovýchodně od Štrasburku, se stal nejzazší iluzorní baštou, posledním bezvýchodným útočištěm, kam se na německý popud a pod tlakem postupujících spojeneckých vojsk z Francie stáhli ti, kdo řídili Vichy i ti, kdo věřili a bojovali za nacionálně-socialistickou Evropu pod německým vedením.

Continue Reading

Indoevropská tradice

Autor: Karel Veliký

O nové publikaci Délského potápěče s podtitulem „kořeny naší identity“

Na zadní straně obálky stojí: „Identita není žádná nedotknutelná esence, ale dynamická substance: nedefinuje to, co se v nás nemění, ale to, co nám dovoluje měnit se naším svébytným způsobem.“ Je to známá definice Alaina de Benoista. Ale když takový Jiří Sádlo kdesi – a v úplně jiné souvislosti – říká: „Musíme se snažit bránit ne stav, ale styl změn,“ je to vlastně totéž.

Jistěže je kontinuita (bez níž není identity) klenoucí se přes tisíciletí do prehistorických hlubin jakousi konstrukcí, resp. rekonstrukcí, jako celá indoevropeistika. Jsme, coby „lid“, pochopitelně mnohem přímějšími dědici těch tragikomických postaviček, jak nám je vykreslují romány Kunderovy, Škvoreckého, Párala nebo Hrabala, paměti Černého, eseje Effenbergera, verše Diviše, než onoho urostlého válečníka z antické vázy datované do 6. či 5. století př. n. l., jehož kresba zdobí titulku. O tom mj. svědčí např. zdejší dodnes takřka masová obliba Suchého tingltanglů, „divadélek malých forem“, živost cimrmanovského fenoménu…

Continue Reading

Jaký asi smysl má hodnotová soustava, neumožňující lidské skupině přetrvat?

Autor: Jiří Hejlek

Na maličké ploše, která je nám dnes k dispozici, nelze naši úvahu začít ani stručným nástinem předběžného porozumění tomu, co je to jazyk, co je to slovo. Omezím se na konstatování, že jazyk nechápu jako konvencionální systém znaků, jak ho zjednodušeně pojímá strukturální lingvistika, nýbrž jako původní antropologický fenomén. Toto pojetí můžeme studovat již u Aristotela a z myslitelů novějších, jejichž díla byla přeložena do češtiny, odkazuji na studii Maxe Schelera „K ideji člověka“. Pro dnešní úvahu by mělo stačit obecné intuitivní chápání řeči a jazyka.

Na druhé straně asi všichni rozumíme tomu, co to je feminismus neboli genderismus. Na tomto místě nebudu tento jev jako takový hodnotit. Pouze se budu v úvodu snažit uvést jej do dějinných souvislostí. Feminismus vznikl jako jedno z emancipačních hnutí, která čerpají svůj nárok z myšlenky všeobecné lidské rovnosti. Dlouho byl souputníkem socialismu a je i nadále poháněn revoluční energií. Nyní již necestuje po světě pod vlajkou socialismu, nýbrž pod vlajkou nové revoluční ideologie, globálního humanismu. Postmoderní ráz této ideologie spočívá mimo jiné v tom, že její jednotlivé složky netvoří propracovaný a souvislý celek, nýbrž téměř chaoticky se kupí jedna na druhou. Bez ladu a skladu se na jedné hromadě s feminismem nacházejí ekologismus, homosexualismus, vegetarianismus, pacifismus, multikulturalismus apod. Nicméně existuje jakýsi střechový jev, který se snaží spojit všechny ty různorodé prvky, a tím je politická korektnost. Ukazuje se, že to je právě jazyk, který je pro vyjmenované různorodé jevy společným prubířským kamenem.

Continue Reading

Petr I. Veliký

Kapitolu z Posvátných monster Eduarda Limonova publikujeme coby příspěvek k výkladům počátků evropeizace, resp. modernizace Ruska…

Vysokánský chlap s úzkými rameny a širokým pasem, jehož tvář zdobí důstojný knír. Malinká hlavička (v tom má můj kamarád Šemjakin úplnou pravdu), tělo hromotluka a mysl ambiciózní až šíleně. Z jeho doby se dochovalo množství dokumentů, takže je možné posoudit, jaký byl doopravdy.

Pro zahraniční diplomaty v Moskvě to byl svérázný syn pluku. Budoucí car se pohyboval mezi cizinci celé dětství. A dobře dělal. Ruský život té doby byl jako stojatá voda v rybníku, hnijící, odporný a zaostalý, úplně jako dnes. A to i život bojarů. Tak to ostatně bývalo odjakživa, že ryba hnije od hlavy, od bojarů, kteří teprve před dvěma sty lety přestali být feudálními bandity, kontrolujícími v čele ozbrojených družin svá hájemství, a najednou seděli a potili se v kožiších ve státní službě: stali se z nich úředníci. Pomlouvali, hádali se, tloustli a kradli. Petr už jako malý kluk utrpěl šok (ve třídě charkovské základní školy č. 8 nám o tom vyprávěla naše vytáhlá zrzavá učitelka, které jsme přezdívali „koště“), když na vlastní oči viděl, jak střelci, poštvaní bojary, zabili jeho příbuzné, přímo v Kremlu, na carském schodišti a v carských komnatách, takže měl střelcům a bojarům co oplácet. Střelce později přikázal oběsit na zdech Kremlu a Novoděvičího kláštera přímo před oknem komnaty své sestry, carevny Sofie. A bojary ponižoval celý život.

Continue Reading

Autor: Jiří Hejlek

První dojem, kterým naše civilizace od poloviny 18. století působí, je její racionalistický charakter. Ona taková je a zároveň není. Z původního dvojího rozumu – velmi zjednodušeně řečeno rozumu analytického a kalkulujícího na straně jedné a rozumu receptivního, nazírajícího na straně druhé – uznalo osvícenství pouze ten první z nich a spojilo jej s analýzou empirických dat. Původnímu „intellectus“ bylo odebráno právo na poznání skutečnosti, tedy právo na pravdu. Intelekt byl vykázán do oblasti tajemství jakožto „pouhá“ intuice čili cosi mystického. Tak byla degradována převážná část dosavadního poznání, jak bylo předáváno tradicí. Protipólem zjednodušeného rozumu analyzujícího data se staly emoce v různých podobách, včetně původního intelektu, který se náhle stal iracionální „intuicí“. Takto ochuzený rozum je ve skutečnosti velmi labilní, dnes se zdá, že jej bude možné (na rozdíl od vlastního intelektu) nahradit tzv. umělou inteligencí. Proti ní se namítá, že sice „rozum“ nahradit může, nikoliv však emoce. Tato humanistická námitka se opírá o to, že redukcí rozumu na pouhé ratio se v novověku dostaly právě emoce do pozice podstaty lidství. V tomto smyslu je nová civilizace spíše emocionální než rozumová, zatímco středověk byl naopak věkem plného rozumu.

Continue Reading

Louis-Ferdinand Céline

Autor: Karel Veliký

Manželka: „Neuvědomuješ si, že tě to může stát krk?“
Céline: „A copak ty nevidíš, že ve válce za Židy všichni pochcípají?“
Manželka: „Ale ty to odneseš jako první!“
Céline: „Tak ať! Aspoň jsem hnul prstem.“

Bagatelles pour un massacre: „Žid se skládá z 85 % z drzosti a z 15 % nicoty.“

„Maličkosti“ vyšly v prosinci 1937 v nákladu něco přes dvacet tisíc výtisků. S reedicí a dotisky se do čtyřiačtyřicátého prodalo celkem pětasedmdesát tisíc exemplářů (jiné zdroje uvádějí náklad podstatně vyšší, i 300 tisíc!). Na rozdíl od většiny dalších Célinových textů, pracně vznikajících, přepisovaných a puntičkářsky cizelovaných, není hlavně u prvního z Prokletých spontánnost vodopádů a živelnost větných bystřin tak uměl(eck)á. Autor je prý vychrlil za méně než měsíc a zakrátko byly i vytištěny. Námětem je rozklad Francie, lehkovážnost, sprostota, hloupost a prodejnost těch ovládaných i ovládajících, zkrátka (demokraticky) emancipovaného davu, tráveného navíc ještě stále vlivnějšími židovskými klikami. Národní organismus, jehož vazivo povolilo a povoluje, je podle doktora Célina rozložen a zasažen snětí natolik, že sám se již vyléčit nedokáže: příznaky jsou endemické, biologické, dědičné.

Continue Reading

První část a dokončení.

Autor: Jiří Hejlek

Přímým Spenglerovým pokračovatelem byl Angličan Arnold J. Toynbee. Centrálním pojmem jeho teorie byl pojem „srozumitelné oblasti historického zkoumání“. Toynbee dobře pochopil, že příslušník určité civilizace jen stěží chápe myšlení místně i časově vzdálených civilizací, a to učinil základem své metody. Napřed prozkoumal prostorový a časový rozsah studovaného civilizačního útvaru a pak metodicky hledal „společnosti téhož druhu“ a přitom zkoumal jejich vztahy do minulosti. Tak se po spojnici mezi společností zanikající a novou dopracoval k pojmu „spřízněnosti“ civilizací, jež na sebe navazují, ale přesto vykazují relativní diskontinuitu v kontrastu s jednotlivými „kapitolami“ téže civilizace. Nakonec studuje, jak dochází k zániku staré a vzniku nové civilizace. Rozpad civilizace podle Toynbeeho není dán nutným civilizačním vyčerpáním a rozpadem kulturních hodnot, nýbrž závisí na tom, jak se zachovají příslušníci civilizace, zejména v krizových situacích. Je to prý úpadek morálky a opojení pýchou, které vedou k rozkladu společností. Teprve pak nastává samovolný konec civilizačního útvaru. Oproti Spenglerově důsledné filosofické koncepci tak anglický historik staví – puzen novověkou manýrou – bezradný anglosaský sociálně psychologický behaviorismus.

Continue Reading

Autor: Jan Procházka

Každou velkou společenskou událost, kterou válka bezpochyby je, lze nahlížet jako propletenec příčin a důsledků, jako jev mnohovrstevnatý, který těžko zredukovat na jednu vypointovanou vyprávěnku ve stylu Perníkové chaloupky. Parafrázujme v této souvislosti Hannah Arendtovou: „Legendy jsou určené pro elity, ideologie pro lid a masmédia pro lůzu“. Přesto určitá zkondenzovaná obecná poučení o válce na Ukrajině formulovat lze, přičemž na věci, které jsou zatížené hysterií, je dobré se podívat racionálně. A tedy první teze:

Válka na Ukrajině je návratem klasické geopolitiky

Válka na Ukrajině je návratem geografického determinismu a klasické geopolitiky. Geografie drtivě válcuje ideologii. Geografie vysvětluje skoro vše, ideologie nevysvětluje téměř nic.

Na ukrajinský konflikt nelze nahlížet očima ideologie jako na konflikt „ukronacistů“ či „banderovců“ s ruskými „internacionalisty“. Právě tak jej nelze redukovat na konflikt etnický (ruskojazyčné a ukrajinsky hovořící obyvatelstvo), náboženský (konflikt ukrajinské a ruské církve), ani na konflikt „Rusáků“ a „komoušů“ proti liberálnímu Západu, založeném na „evropských hodnotách“, tím méně za jakýsi „vpád nových Mongolů“ do střední Evropy.

Ten hoch ty nácky ale kosí…

Každé z těchto hledisek selhává:

V čele Ukrajiny stojí prezident židovského původu, židovští oligarchové financují bataliony složené z ukrajinských nacionalistů a neonacistů. Nacionalističtí militanti z praporu Azov jsou po všech těch akcích Power najednou opěvováni v českém tisku jako hrdinové, insignie divize SS Galizien na uniformách bagatelizovány, masakry Poláků a volyňských Čechů banderovci v Haliči jsou zapomenuty, brutální pogromy prováděné ukrajinskými militanty za II. světové války jsou jen jakýmsi trapným nedopatřením. Vzpomínám na Zemanův inaugurační projev z r. 2013, kde jsme se dozvěděli, že největším nebezpečím v České republice jsou „kmotři“ a „neonacisté“. Jako třeba Kolomojský a Pravý sektor?

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Světlé vlasy, světlé oči, 181 cm výšky, 23 let, studující (souběžně dvě vysoké školy), třinecká rodačka, nyní již Pražačka, vítězka Miss Czech Republic (!) s velkými životními plány…

… takto i jinak letošní první prázdninové číslo čtrnáctideníku Naše Praha 6 pod titulkem „Snila jsem o práci cvičitelky delfínů!,“ představuje půvabnou Krystynu Pyszkovou. Ano, jistě, zní to všechno jak běžné bulvární-bezproblémové „zábavné čtení“ k vodě. Avšak průvodní snímek, na němž tato nepřehlédnutelná kráska s mile rozpačitým úsměvem pózuje uprostřed hloučku malých Afričanů s objasňujícím popiskem „Krystyna se v rámci vzdělávacího charitativního projektu věnuje dětem v Tanzánii“ přece jenom jednoho k zamyšlení přiměje. Vítězka totiž vysvětluje a hovoří v množném čísle: „V naší nadaci … věříme … chceme … budeme…“ První otázky, které tak (naivnímu) člověku „mimo branži“ vytanou, jsou: Je podobné angažmá již součástí smlouvy s pořádající agenturou? A tedy podmínkou sponzorů soutěže? Vždyť jak by k něčemu takovému děvče z Třince přišlo? („Máme v Arushi otevřenou zatím jednu anglickou základní školu a zanedlouho budeme otvírat další.“)? Kdo „my“? Název nadace ani projektu, snad jen opomenutím okouzleného novináře, se z dvojstrany nedozvíte (natož něco o sponzorech). Každopádně rekrutování „tváří“ tohoto typu pro nejrůznější PR kampaně je příkladem metapolitiky (nepřátel) v praxi, zde mj. k implementaci xenofilních postojů do myslí pro všeobjímající „otevřenost světu“ povětšinou prý dosud notoricky „zabedněných burizonů“, nejen těch třineckých: „Jsem velkou fanynkou Ocelářů, na hokej chodím s rodinou odmala,“ vypichuje redakce hned pod zmíněnou fotografií. Ne! vůbec jí tu nehodláme přeceňovat, tj. podsouvat, že snad jde o redakční záměr. Ono to „tak nějak“ prostě už je – (obecně) nastaveno – v tom přece právě tkví smysl každé účinné metapolitické strategie (tzn. dlouhodobé činnosti).

Continue Reading