Délský potápěč

Oblíbená četba dobře placených služebníků a armády jejich poddaných, závislých na grantech, hypotékách, úvěrech a dalších nástrojích lichvářského ovládání

Autor: Jiří Hejlek

Kdo má uši k slyšení, slyš! Národ je pospolitostí předků, současníků a potomků. Žádný člověk se nerodí do světa jako čiré individuum. Už od začátku je příslušníkem různých pospolitostí a v průběhu života se stává příslušníkem dalších. Při narození patří přinejmenším do dvou: je členem rodiny a svého národa, který je jakousi střechovou pospolitostí všech ostatních, kromě jediné. A tou je církev, do níž člověk vstupuje křtem. Lidstvo jako celek pospolitostí není. Jeden z otců politického konzervativismu Joseph de Maistre to krásně vystihl těmito slovy: „Na Zemi se člověk jako takový nenachází. Ve svém životě jsem viděl Francouze, Italy, Rusy atd. Prohlašuji však, že nějakého ‚člověka‘ jsem v životě neviděl; musel tam být, aniž jsem o něm věděl.“ Tím ovšem nechtěl popřít existenci lidské podstaty, ale šlo mu o zdůraznění skutečnosti, že každý člověk je součástí své národní pospolitosti a že člověk jako individuum je pouhá abstrakce neboli, vyjádřeno dnešním slovníkem, je konstruktem.

Národ jako každá živá entita je těžko uchopitelný pojmově, tedy nějakou definicí. Během historie i v různých částech světa nabýval rozdílných civilizačních forem, je polymorfní. O národech píše už otec dějepisu Hérodotos. Hned první věta jeho Dějin zní: „Perští dějepisci tvrdí, že příčinu k rozbrojům zavdali Foiničané.“ O pár odstavců dále se zabývá lýdským králem Kroisem, o němž praví, že „byl vládcem národů“. Pro „národ“ použil slovo ethnos, které dobře známe, ale často špatně používáme. Etnicita neznamená příbuzný původ, ten je ovšem jejím základem. Pro tento společný původ měli Řekové výraz genos, tedy rod. Slovo ethnos je stejně jako slovo „etika“, tj. mravnost, odvozeno od slovesa ethizo, což znamená „získávat návyk, zvykat si“. Národ byl tedy skupinou lidí spojených týmiž zvyky a mravy. Způsob, jímž se zvyky, mravy a vůbec chápání světa předávají výchovou dalším a dalším pokolením, je tradice, tedy latinský výraz pro „předávání“. Médiem tradice je jazyk, a proto je jazyk chápán jako nejvýraznější znak národa. Koneckonců v češtině byla obě slova kdysi chápána jako synonyma.

Continue Reading

Autentický, tj. kontinentální konzervativec se distancuje od angloamerického pseudokonzervativismu. Staví se daleko důsledněji proti liberalismu, jehož heslem se stalo: volnost, rovnost, bratrství.

Autor: Jiří Hejlek

Nacházíme se v situaci, která si vyžaduje nové myšlenkové zakotvení politického jednání. Bývá dnes obvyklé operovat v této souvislosti s pojmem „konzervativismu“. Stavíme se tak proti vládnoucímu liberalismu, který sice instinktivně odmítáme, ale většinou přejímáme jeho myšlenková schémata a jazyk, a tak setrváváme pod jeho vlivem. Vynikající ruský politický filosof Alexandr Dugin si je dobře vědom úskalí, na která konzervativismus naráží, a proto raději svou teorii nazývá „čtvrtou politickou teorií“, jíž navazuje na konzervativní tradicionalismus. První a v současnosti vítěznou a zároveň odcházející teorií je liberalismus, vůči němuž je třeba se vyhranit. Druhou je socialismus a komunismus, který zemřel ve svém pokročilém věku vyčerpáním, zatímco třetí teorie, tj. fašismus v širším slova smyslu, zemřel mlád na své choroby. Ani na jednu ze dvou posledně jmenovaných už nelze navázat v celku, ačkoliv v nich lze nalézt pozitivní prvky. Hledejme tedy čtvrtou teorii. Potud Dugin. Ještě je třeba podotknout, že se opírá o ty neúctyhodnější konzervativce, jako je v současnosti Alain de Benoist a v minulosti Arthur Moeller van den Bruck, Oswald Spengler nebo Carl Schmitt.

Continue Reading

Jaký asi smysl má hodnotová soustava, neumožňující lidské skupině přetrvat?

Autor: Jiří Hejlek

Na maličké ploše, která je nám dnes k dispozici, nelze naši úvahu začít ani stručným nástinem předběžného porozumění tomu, co je to jazyk, co je to slovo. Omezím se na konstatování, že jazyk nechápu jako konvencionální systém znaků, jak ho zjednodušeně pojímá strukturální lingvistika, nýbrž jako původní antropologický fenomén. Toto pojetí můžeme studovat již u Aristotela a z myslitelů novějších, jejichž díla byla přeložena do češtiny, odkazuji na studii Maxe Schelera „K ideji člověka“. Pro dnešní úvahu by mělo stačit obecné intuitivní chápání řeči a jazyka.

Na druhé straně asi všichni rozumíme tomu, co to je feminismus neboli genderismus. Na tomto místě nebudu tento jev jako takový hodnotit. Pouze se budu v úvodu snažit uvést jej do dějinných souvislostí. Feminismus vznikl jako jedno z emancipačních hnutí, která čerpají svůj nárok z myšlenky všeobecné lidské rovnosti. Dlouho byl souputníkem socialismu a je i nadále poháněn revoluční energií. Nyní již necestuje po světě pod vlajkou socialismu, nýbrž pod vlajkou nové revoluční ideologie, globálního humanismu. Postmoderní ráz této ideologie spočívá mimo jiné v tom, že její jednotlivé složky netvoří propracovaný a souvislý celek, nýbrž téměř chaoticky se kupí jedna na druhou. Bez ladu a skladu se na jedné hromadě s feminismem nacházejí ekologismus, homosexualismus, vegetarianismus, pacifismus, multikulturalismus apod. Nicméně existuje jakýsi střechový jev, který se snaží spojit všechny ty různorodé prvky, a tím je politická korektnost. Ukazuje se, že to je právě jazyk, který je pro vyjmenované různorodé jevy společným prubířským kamenem.

Continue Reading