Délský potápěč

Dvě odlišné představy o zbožnosti: svobodná odpovědnost k vrozenému řádu…

Autor: Karel Veliký

Snad nejvíce překládaný titul z přebohaté autorské bibliografie Alaina de Benoista vychází péčí nového nakladatelství Sol Noctis konečně i v češtině!

Hlavní jeho teze v podstatě znějí: domácí „indoevropské“ pohanské myšlení a cítění bylo na celá staletí překryto a potlačováno cizím myšlením a cítěním „semitským“. Neboli: Mojžíš zvítězil nad Eukleidem, magický Orient nad racionálním Západem, přísné jednobožství nad snášenlivým mnohobožstvím, jednota nad mnohostí, nesvoboda nad svobodou. Skvělá umělecká díla (evropská hudba, architektura, malířství) nevznikla díky křesťanství, ale právě jen svébytnou tvořivostí vynikajících představitelů evropského člověka – stačí se přece podívat, jak se křesťanství dodnes kulturně projevuje v místech svého vzniku anebo na jiných kontinentech. Evropská filozofie, přírodovědy a na nich založená strojová technika pak vznikly přímo proti duchu křesťanství (vždyť ani v pobožnůstkářských USA nikoho nenapadlo nazvat vesmírný program „Jesus“!), duchu, který se s „novým věkem“ (epocha: 1492) začal zvolna vytrácet. Avšak pozor: v posvětštěné podobě, např. právní či ideologické, křesťanské relikty žitý svět nadále mocně ovlivňují.

Continue Reading

Josef Kliment

Řeč docenta dr. Josefa Klimenta na Staroměstské radnici

Dostává-li se mi v tento památný den tak mimořádného vyznamenání, jakým je prvé propůjčení čestného daru „Reinhard Heydrich Gedächtnis-Stiftung hlavního města Prahy“, jsem si dobře vědom, že mojí povinností je více než pouhá slova oddaných díků všem, kdo mají podíl na tomto významném projevu uznání. Můj závazek je tím větší, čím samozřejmější zdála se mi před tím povinnost podle nejlepších svých sil pracovati. Budiž mi proto dovoleno, abych se několika slovy mohl doktnouti právě oné práce, která byla dnes tak vysoce uznána. Je to činnost českého právního historika v oboru německých i českých právních dějin a její vztah k mohutné přítomnosti.

Vytýkalo se někdy právně-historické vědě, že historii příliš zjednodušuje. Je tomu skutečně tak. Právník, který jako soudce nebo administrativní úředník musí bez ohledu na množství nejkomplikovanějšího skutkového materiálu nalézti vždy jasnou podstatu věci, hledá tuto jasnost a jednoduchost i v ohromných spoustách historického materiálu. To však není vada, nýbrž přednost historicko-právní činnosti. A právě živelná touha po jasných odpovědích přivedla mne již na samém počátku universitního studia k oboru právně-historickému. A zde naskýtala se mi stále a stále příležitost k novému poznání.

Continue Reading

První král (Remus v podání Alessandra Borghiho)

Autor: Karel Veliký

Na samém konci ledna se v italských kinech objevil velkofilm „Il primo Re“ (2019; rež. Matteo Rovere) o prvním králi Říma Romulovi.

Pověst, písemně zaznamenaná již Starými (Livius, Plútarchos aj.), je v novém zpracování ořezána na dřeň, takže: žádná vlčice, žádný Faustulus ani Larentia. O královských dvojčatech se dozvídáme pouze to, že jejich rodná ves byla zničena nájezdem a matka zabita, hlubší „politické“ pozadí tu chybí (čili žádný Numitor, žádný Amulius-uzurpátor). Vedle těchto (a jiných) vynechávek, ba (velkých) změn (např. Remus není zabit kvůli překročení pomeria, magické linie nově založeného města, tvořící hranici mezi „my“ a „oni“, nýbrž linie pohřebního okrsku padlých spolubojovníků): scénáristé pochopitelně pověst obecně přizpůsobili soudobému-modernímu vkusu tak, že ji dílem „zromantizovali“, dílem „zhumanizovali“, a tím demytizovali. Navíc se dopustili běžného pokrokářského omylu, kdy jsou lidé z hmotně nevyspělých kultur líčeni jako barbaři v záporném smyslu slova, jako kdyby lidské kvality souvisely s buržoazní „životní úrovní“ (někteří z prvních Římanů tak vyhlížejí, že neumějí promluvit, pohybují se takřka zvířecky anebo jsou znetvoření tělesně).

Continue Reading

Čítárna Délského potápěče je zpět!

Elektromobily, drony, chytré telefony, stále všudypřítomnější „teledohled“ – příhodný čas připomenout Skleněné včely (Gläserne Bienen, 1957), v Anarchově tvorbě patřící k méně známým románům. Činíme tak celou jednou kapitolou.

Velmistr Pierre d’Aubusson

Až někdy navštívíte Rhodos, připomeňte si, že ostrov po dvě století býval „štítem Evropy“ proti islámské expanzi ve Středomoří. Po ústupu ze Svaté země ho totiž roku 1309 silou obsadil mnišsko-válečnický, špitální Řád sv. Jana (odtud „johanité“) a rukama tamního znevolněného obyvatelstva během několika let mohutně opevnil. Záhy tento svrchovaný rhodský Stát ovládl i blízké ostrovy (Télos, Nísyros, Kós aj.), odkud vypudil muslimské piráty. V době největšího rozmachu měl čtvrt milionu obyvatel, z toho přes 200 tisíc přímo na ostrově. Řádových rytířů tu vždy sídlilo alespoň pět set (nejvyšší zaznamenaný počet je šest set padesát). Tvořili vládnoucí Stav, jehož příslušníci neměli žádný soukromý majetek a od ostatního obyvatelstva je viditelně oddělovaly hradby a brány jejich řádových domů i oděv (černý, v boji purpurový plášť s bílým osmiramenným křížem). Mezi sebou byli rozděleni dle původu do sedmi, později osmi jazykových skupin. Böhmisch-rytíři přináleželi k Domu německému. Představitelé jednotlivých „languages“ se nazývali pilieri (pilířové) a v řádové vládě zastávali významná místa. Řád byl nesmírně bohatý vírou: moudrostí a rozhodností velmistrů, neokázalou odvahou rytířů, milosrdným pomáháním potřebným (mj. vykupováním křesťanů z krutého mamlúckého či osmanského otroctví), a tedy i pozemskými statky: ztráty na Východě jim papež nahradil přidělením majetku rozpuštěného řádu templářů (1311); navíc v jeho prospěch vypisoval proslulé „odpustky“, které se prodávaly po celé Evropě. Světské slabosti a nectnosti tak vlastně upevňovaly Ideu a z řádového Státu se do poloviny 15. století stala pravá velmoc.

Continue Reading

„Snad nikde na světě nevyvolal čin Jana Palacha tak silný a dlouhodobý ohlas jako u italské radikální pravice,“ tak zní první věta předmluvy z naší publikace k padesátému výročí Oběti.  A ukazuje proč.

Titul obsahuje sedmnáct z italštiny přeložených textů písní z let 1969 až 2003, medailonky interpretů, obrázky a fotografie, poznámky, odkazy a také cd s původními nahrávkami, v žánrovém rozpětí od folku přes kabaret po melodický rock.

Dvojstrana s titulní písní „Jan Palach“ (1975) od Gruppo Padovano Di Protesta Nazionale. Vlevo Fénix, nejznámější z ohnižilů, symbol jedinečnosti, očistného ohně a nesmrtelnosti…

Continue Reading

Kostel ve Velitelově rodném Bouillonu dnes…

Autor: Léon Degrelle

Byli jsme ještě malé ardenské děti.

Sníh uzavřel obzor, nasadil čepici hřebenům střech a zespodu se nám ve stále silnější vrstvě lepil na dřeváky.

Byli jsme si jistí, že jsme spatřili svatého Josefa, jak zahýbá do Rue du Moulin. O půlnoci se do prudkého kopce ke kostelu šlapalo ztěžka. Na posledním strmém úseku nám dovolili vzít si dřeváky do ruky. Poté jsme z noci mrazivých šipek bryskně přešli do hřejivé vůně skvělých chrámových lodí.

Continue Reading

Hjalmarova pláň

Příspěvek k večeru před slunovratem…

Bílá pláň zrudla. Noc je jasná. Vítr mrazí.

Na tisíc hrdinů svírá meč, bez hnutí,

nepohřbeno, tu spí, v očích má záblesk zkázy,

zní křik a tmí se vír havraních perutí. –

Continue Reading

Stefan George (12. 7. 1868 – 4. 12. 1933)

K dnešnímu výročí úmrtí „vůdce básníků“.

Continue Reading

Autor: Rudolf Ina Malý

Zachytit základní duchovní typ této doby a jedním slovem jej přibít doprostřed terče jest těžké. Neboť základním rysem této doby je právě všeobecná duchovní vlažnost a strakatá duchovní míchanice, nestálost, povrchnost, necharakternost – a nikoliv jenom některý určitý projev těchto vlastností. Paskvilním symbolem této doby je rozhodně spíš celý sendvič než jen jedna jeho součást. Nynější doba naprosto není jednostranná – naopak, je přímo přeplněna všeho druhu vědomostmi a funkcemi, „výboji“ a možnostmi literárními, průmyslovými, hospodářskými, sociálními. Čeho jí však v každém směru chybí je opravdovost, jednota, pevný tvar a vnitřní podstata. Snad všecko, čím lidstvo dosud žilo, najdeš i v této době; ale všecko je tu roztodivně nahloučeno, pomícháno a rozmělněno jako úkrojky a rybí salát na sendviči. A ta efektní řada poválečných hesel a ilusí svým konkrétním výsledkem se podobá spíše strakatému průvodu reklamních sendvičmenů než opravdovému hnutí lidstva. Sendvič je typem této doby! Sendvič i sendvičmen.

Continue Reading

Lévičáci v dobré náladě. Klaun vpravo byl nakonec prezentován, ba i vnímán jako český mudrc…

Autor: Karel Veliký

Žasneme, jak důsledně se u nás obnovil režim pohřbívaný svého času i svými protagonisty. Nevrátí se proto však jednou i jiné, starší řády?

Parlamentarismus zakouší mnoho posměšků a výtek. A právem. Nejsou to jen komunisté, kteří jej nazývají „žvanírnou“. Kdyby se tam jen žvanilo! Žvaní se sice dost, mluví se nevěcně, zabíhá se z cesty až kdovíkam, v čemž právě vynikají – komunisté sami. Poslanec suše předčítá, lavice prázdné. Copak by tam také dělali?! Předsednictvo strany rozhodlo; hlas jednoho poslance nestojí za poslouchání, neboť vlastní jednání je vskutku těžká práce: odbývá se v kuloárech, kde se horlivě domlouvá, aby druhý povolil. Neboť aby se smluvilo pět deset stran, to není lehká věc! Především žádná strana se nesmí chlubit, že se v jejím lůně zrodilo něco pěkného. Hned, jak to přijde na svět, každá jiná strana se přičiní pomazat zplozeninu co nejvíce vlastní barvou. Či mají být ostatní strany tak hloupé, aby se jedna stala populární? Jde přece o hlasy!

Continue Reading

„Děvčátko neříkej ne“ aneb I. republika v havlovské optice. Kolik lidí tyhle brýle nosí!

Autor: Karel Veliký

K vidění a slyšení toho bylo až dost. Přesto ještě tlumočíme některé kritické a nepřátelské hlasy odpůrců prvorepublikového režimu, který je teď širokými vrstvami zjevně stále silněji vnímán hlavně skrze kulisy a kostýmy barrandovských studií či televizních oslavných „dokudramat“.

Charakteristické je a zůstane, že první standarta, která se objevila na Václavském náměstí 28. října 1918, nesla hrdý nápis „Ulejváci“. Skutečně pak tito ulejváci obsadili nejteplejší místa a založili novou demokratickou šlechtu, dříve než se vojáci vrátili z front. V ulicích tehdy řečnil kde kdo a nejvíce nadávali a hanlivých pamfletů vydávali právě ti, kdož donedávna psali oslavné básně o příchylné oddanosti habsburskému domu. Erby byly smeteny s paláců, obrazy strhány a za povyku naházeny do Vltavy nebo spáleny. Do busty císaře, před nímž se donedávna kde kdo třásl, když se k němu jen přiblížil, vráželi lidé hřebíky. Ze škol byly odstraněny kříže. Sociální demokrat poslanec A… volal ve sněmovně: „Pane Bože, já věřím, že nejsi a lituji, že jsem nehřešil více.“ Lid měl radost a smál se, ale zapomněl, že vedle přikázání „nesesmilníš“, jest ještě také „nepokradeš“ a proti tomu lze déle hřešit. Dověděli jsme se také, že národnost je předsudek, z něhož se nutno oprostit, řeč jen dorozumívacím prostředkem a náboženství opiem národů.

Radim Raýman, Relativita a revoluce, Praha 1940, str. 5nn.

*

Continue Reading

Jonathan Wateridge – Další cihly do zdi

Autor: Karel Veliký

Sociologie je vědní obor vzniklý v 19. století, jehož cílem je zkoumat a vyhodnocovat společenský (= sociální) život jedinců v rámci různých lidských skupin. Pracovníky oboru shromážděné a vyložené poznatky zpětně prostřednictvím poznání proměn stavu člověka a jeho společenských vazeb slouží k jeho subtilnějšímu ovládání a ospravedlnění vládnoucího systému či naopak ke zpochybnění toho či onoho společenského dění.

V tomto drobném článku se zaměříme na otázku společenské prestiže: v kupecké diktatuře je to především trh a k němu zaměřené dispozice, které – řečeno žargonem buržoazní sociologie – diferencují jedince v jejich společenské prestiži, tj. „tržním postavením a jeho uplatněním na společenském trhu“, ať už v kladném či záporném smyslu. Neboť trh ve společnosti, které dominují kupecké hodnoty a principy (zisk na prvním místě!) je pravou strukturou moci, v níž vlastnictví určitých „atributů“ zvýhodňuje některé jedince či skupiny vůči jiným. A že dnes obchodní zájmy společensky vedou dokonce i nad zájmy výrobními, průmyslovými, o tom nemůže být sporu.

Continue Reading

Zpráva z Prahy

Autor: Karel Veliký

Proměna centra v „administrativně obchodní zónu“ a „turistickou atrakci“ je vcelku hotova. Což znamená, že obé ve středu města na první pohled převládá nad „běžným životem“ místních obyvatel: pokud sem turisté jezdí, Pražané dojíždějí: ti mladší aby se „ukázali“ a rozhlédli po sobě podobných, za „zábavou“ (jakou je např. shopping), a teď po prázdninách také do škol; ti starší hlavně za prací.

Continue Reading

Wigan Pier (1939)

Autor: Karel Veliký

Pro pravicové či konzervativně smýšlející je George Orwell dodnes autoritou. Vždyť ve své románové dystopii 1984 jako jeden z prvních vylíčil možné „totalitářské“ vyústění vize socialismu. Sám ovšem před válkou také cítil socialisticky, což mj. ukazuje jeho práce z roku 1937 pojmenovaná Cesta k Wigan Pier, která se nedávno objevila v českém překladu. Málo známý text, spojení reportáže a eseje, líčí v první části dnes těžko představitelnou bídu severoanglických horníků, v druhé se autor zamýšlí nad socialismem na pozadí nástupu  jeho novějších a rivalizujících podob: evropských fašismů. Obsah je tedy převážně dobový a jako takový má (jistou) historickou hodnotu. Celým spiskem však probleskují kritické postřehy platné i pro dnešní idealisty – a právě ty tu chceme z omezení historična vyzdvihnout a rozvést.

Continue Reading

Pochodující členové Společenství štítu (Tatenokai)

Na jaře 1967 se mi ve dvaačtyřiceti letech dostalo svolení nastoupit na dva měsíce zkušebně k Jednotkám sebeobrany (Džieitai“) a tak jsem byl do této vojenské formace odveden jako důstojnický čekatel. Všichni moji spolubojovníci byli mladíci ve věku dvaadvaceti, třiadvaceti let. Spolu s nimi, a se stejným úsilím, jsem se cvičil v běhání, pochodování a protipartyzánském boji.

Continue Reading

Samuraj: „Nikdy, opravdu nikdy neprohraji.“

Autor: Karel Veliký

Každý z nás vidí svět skrze představy, které přijal za své. Režisér Jean-Pierre Melville žil např. s představou, že má-li se film naléhavostí předkládaného vzoru jednání alespoň trochu přiblížit starověké tragédii, musí mít zápletku situovanou do podsvětí. Neboť mezi kastou zločinců se prý ještě najdou typy vymykající se onomu (snad) nekonečně přizpůsobivému, domestikovanému, ba kastrovanému modernímu muži. Ještě spornější pak byla jeho představa o amerických gangsterech ze čtyřicátých let, pro které si do pozdního věku uchoval až dětinské zalíbení (odrážející se i v režisérových kloboucích), coby hlavních představitelích těchto „nepodrobených“ a „nezkrotitelných“ typů. Což také vysvětluje, proč se jeho filmoví francouzští gangsteři z přelomu let šedesátých a sedmdesátých poněkud anachronicky strojí a chovají podle Humphreyho Bogarta a jemu podobných – pochybných „es“ o cirka dvě desetiletí staršího zaoceánského žánru „film noir“.

Platí to i o filmu „Samuraj“ (1967), prvním z trojice Melvillových nejreprezentativnějších snímků, k nimž dále patří „Osudový kruh“ (1970) a „Policajt“ (1972). V této trilogii totiž dovedl svou režisérskou manýru k dokonalosti. Tato manýra sice na jedné straně je první a podstatný důvod, proč ještě dnes jeho „kriminálky“ přitahují, proč mají svou „legendu“ a svůj „kult“ – jsou jaksi ne zcela uchopitelné, a proto bývají označovány za zvláštní, tajemné, „atmosférické“.

Continue Reading

Erik Lamprecht (Špilberk stále na dohled…)

S Erikem Lamprechtem (30), bývalým dlouholetým předsedou Dělnické mládeže, na téma „Co dál s národním hnutím?“ Čtěte o perzekuci, Okamurovi, dnešní mládeži a nové iniciativě…

Co vás přimělo „angažovat se“? Co vás kdysi „aktivizovalo“? Zkuste v několika větách podat tu jistě nesnadno popsatelnou směs společenských i ryze osobních důvodů.

Jako náctiletý jsem nikdy netrávil čas poflakováním se a obrážením diskoték jako mnozí moji vrstevníci. Už tehdy jsem vlastně vyhledával činnost, která má – alespoň z mého hlediska – nějaký smysl. Každodenní fotbalové tréninky tak asi v osmnácti devatenácti letech „jen“ vystřídal pouliční aktivismus ve jménu národního hnutí.

Zhruba v té době, kdy jsem si utvářel pohled na svět, podepřený mimo jiné osobní, rodinnou zkušeností s bezohledností kapitalismu, se mi vlastně jen náhodou naskytla příležitost vstoupit do řad hnutí a být činný s podobně smýšlejícími kamarády okolo sebe.

Continue Reading

Tuto otázku již před více jak deseti roky pokládala redakce časopisu Národní myšlenka tehdejším zástupcům či představitelům nacionálních snah v České republice. Z jejich obsáhlých odpovědí, tištěných na pokračování mezi lety 2003 až 2005, vyjímáme několik charakteristických ukázek.

Continue Reading

Alessandra Verni, matka Pamely, zavražděné nigérijským dealerem drog: „Jako k smrti ztrápená matka rozumím velice dobře vzteku toho chlapce, který se rozhodl projet Maceratou a střílet“.

Autor: Camerata F.

Sobota 3. února. Když se Luca Traini z Maceraty vzbudil, vzal legálně drženou pistoli Glock, se kterou se cvičil na střelnici, italskou vlajku, nasedl do auta a během asi patnácti minut jízdy vyprázdnil dva zásobníky do Afričanů, které potkal cestou – soustředil se přitom na místa, kde se obchoduje s drogami. Nakonec si vlajku položil na ramena, došel ke schodišti k válečnému památníku, postavenému v roce 1933 na „paměť všech válek“, kde čekal, až ho carabinieri zatknou.

Symbolický obraz hrdinství a šílenství! Samozřejmě, že to bylo „šílenství“, jenže tenhle člověk stráví mnoho let ve vězení a sám se jaksi „obětoval“ – určitě až moc pudovým způsobem – kvůli tomu, co se stalo s jeho městem a zemí.

Continue Reading