Samuraj: „Nikdy, opravdu nikdy neprohraji.“
Autor: Karel Veliký
Každý z nás vidí svět skrze představy, které přijal za své. Režisér Jean-Pierre Melville žil např. s představou, že má-li se film naléhavostí předkládaného vzoru jednání alespoň trochu přiblížit starověké tragédii, musí mít zápletku situovanou do podsvětí. Neboť mezi kastou zločinců se prý ještě najdou typy vymykající se onomu (snad) nekonečně přizpůsobivému, domestikovanému, ba kastrovanému modernímu muži. Ještě spornější pak byla jeho představa o amerických gangsterech ze čtyřicátých let, pro které si do pozdního věku uchoval až dětinské zalíbení (odrážející se i v režisérových kloboucích), coby hlavních představitelích těchto „nepodrobených“ a „nezkrotitelných“ typů. Což také vysvětluje, proč se jeho filmoví francouzští gangsteři z přelomu let šedesátých a sedmdesátých poněkud anachronicky strojí a chovají podle Humphreyho Bogarta a jemu podobných – pochybných „es“ o cirka dvě desetiletí staršího zaoceánského žánru „film noir“.
Platí to i o filmu „Samuraj“ (1967), prvním z trojice Melvillových nejreprezentativnějších snímků, k nimž dále patří „Osudový kruh“ (1970) a „Policajt“ (1972). V této trilogii totiž dovedl svou režisérskou manýru k dokonalosti. Tato manýra sice na jedné straně je první a podstatný důvod, proč ještě dnes jeho „kriminálky“ přitahují, proč mají svou „legendu“ a svůj „kult“ – jsou jaksi ne zcela uchopitelné, a proto bývají označovány za zvláštní, tajemné, „atmosférické“.
***
***
***
Nejnovější komentáře