Délský potápěč

I want to go on fighting. Canto 72

Text „ABC ekonomie“ je zaměřen především na možné řešení situace roku 1933, jak jsme je „tlumočili“ v předcházejících dílech, lze z něj však – z různých útržků, narážek a vysvětlování – vyvodit i Poundovy tehdejší představy o novém státě:

„Hospodářský systém musí být nutně ovlivněn politickým zřízením, ve kterém nebo vedle něhož existuje. Možnost novot v ekonomii je ale patrně poněkud přeceňovaná.

Věc se má tak, že v jakémkoli systému, v jakémkoli myslitelném hospodářském systému, se musí řešit podobné otázky, ať za bankéře sovětského nebo florentského:

1. Potřebné zboží (výrobek).
2. Doprava (přeprava).
3. Používání nebo spotřeba (poptávka). Nezbytný přesun, který se týká jak zboží, tak „nosiče“.
4. Platební nosič (osvědčení o ceně).

Nejlepší systém vlády, z hospodářského hlediska, je takový, který uvádí do rovnováhy (stability) čtyři výše jmenované prvky, ať jde o republiku, monarchii, sověty nebo diktaturu. Vláda, která dokáže nejlépe udržet tuto rovnováhu s nejmenšími řečmi a bulíkováním a s největší poctivostí je ta pravá…

ZÁKLADY EKONOMIE jsou tak prosté, že to činí celý předmět téměř nezajímavým.

Teprve nad nimi vyvěrají zapeklitosti.

Continue Reading

Specifikované spravedlivé certifikáty

Posledně jsme popsali Poundův první krok k nápravě stavu masové nezaměstnanosti, která na počátku 30. let postihla všechny věkové vrstvy obyvatelstva v USA i v Evropě.  Je jím nová důsledná dělba práce na základě zkracování pracovní doby, přičemž je zdůrazňován i aspekt „kvality života“, neboť „čas nejsou peníze, ale je to skoro všechno ostatní“. Čekat, že příslušníci civilizované komunity budou ve 20. století pracovat osm hodin denně, je pro Pounda stejně hloupé, jako kdybychom čekali, že „sedlák bude zahřívat vlastním dechem každičké semínko; drůbežář sedět své slepici na vejcích“.

Druhým krokem je, „postarat se o poctivé stvrzenky za vykonanou práci“. Když se něco vyrobí, musí se to nějak ocenit, k existujícímu zboží se musí vydat doklad, stvrzující jeho cenu. Můžeme říci, že peníze představují pravdivé stvrzenky na existující zboží? Nebo je to čarovná formulka? Finta, která nemá s existujícím zbožím co dělat? Čím dál tím větší podíl zboží totiž svou řádnou stvrzenku nedostává.

My umělci to známe už dlouho a smějeme se. Bereme to jako trest za to, že jsme umělci, nic jiného jsme nečekali, ale teď se to stává řemeslníkovi, a protože takových řemeslníků, úředníků atd. je spousta, tahle čertovina uvrhla svět do bídy. Umělec ještě mohl prokličkovat skulinami, pár tisíc umělců mohlo něco ušvindlovat nebo se čas od času protlouct, ale miliony lidí těmi skulinami neprojdou. [1]

Continue Reading

Alvin Langdon Coburn: Vortograph of Ezra Pound

ABC of Economics má v Poundově originále poměrně složitou, „ideogramickou  strukturu“, vlastní idiosynkratický řád, který je dnes i dříve jeho kritiky, ale i příznivci, skoro nutně vnímán jako „nesystematický“. „Nesoustavný“ podobně jako Cantos – fakticky ovšem vystavěné v zářivě detailní, byť „archeofuturistické“, „vortex“ („déšť konkrétních atomů“) architektonice. [0] Nic na tom nemění ani to, že první verze „ABC ekonomie“ vznikla během dvaceti čtyř hodin. My si tuto „směs konkrétních návrhů a abstraktních prohlášení“, ale i pohrdavých či útočných výkřiků na adresu „bankovních gaunerů“, rozdělíme do dvou hlavních částí. První pojedná právě o konkrétních návrzích na řešení kapitalistické hospodářské krize v roce 1933, druhá nastíní Poundovu představu „dokonalého státu“.

1933

Dosavadní liberálně-kapitalistický systém pokládá Pound po zkušenostech posledních let za zkompromitovaný, nerozumný, nekontrolovatelný: „Lidé dopustili, aby všechno, co naši předkové vykonali pro osvobození americké státní pokladny, upadlo v zapomnění.“  [1] „Všechny americké a republikánské zásady se vytratily za odsouzeníhodné vlády hanebného Woodrowa.“ [2]   Soudí, že i „většina ‚rozhodující‘v demokracii, která se jako demokracie chová, si pravděpodobně vybere rozumnou ekonomiku, jen co se naučí rozumnou od nerozumné odlišovat“. [2b] To je ovšem obtížné, neboť „něčím tak studeným, jako je ekonomie, s nimi nepohnete“, jak řekl pan Griffith, strůjce Sinn Féin. V jediném člověku z tisíce nelze vzbudit zájem o ekonomii, dokud ho citelně nezasáhnou důsledky špatného systému. Platí, že:

Continue Reading

Ezra Pound

U zrodu ABC ekonomie, nejdelšího z ekonomických a monetaristických textů Ezry Pounda, [1] byl cyklus přednášek, které básník proslovil v Miláně na Obchodní universitě Luigiho Bocconiho třetího měsíce jedenáctého roku era Fascista (březen 1933).

Byly reakcí na kolaps ekonomického liberalismu, v jehož vleku se „demokratické vlády“ po první světové válce kymácely víc než kdy dříve. Finanční elity z londýnské City a východního pobřeží USA byly totiž skutečným vítězem krveprolití a takto posíleny se utrhly ze řetězu státní moci – regulace. Došlo tím k ohromnému posunu stability jednotlivých zemí, vydaných teď napospas k „volné hře neviditelné ruce trhu“. Ten, oslepen svou silou, bezskrupulózní a bez jakékoli odpovědnosti, narazil po několika opojných bezhlavých letech na Život, když i obchodníci na burze a makléři začali pochybovat o integritě stále fiktivnější hospodářské konstrukce. Po krachu na Wall Streetu dne 24. října 1929, zapříčiněném touto uměle vyvolávanou konjunkturou podporovanou půjčováním peněz proti „cenným papírům“, jimž chybělo přiměřené krytí, upadly státy do systémové krize – finančního chaosu, hyperinflace se vymkla kontrole, a velké části národů byly vrženy do bídy.

Této situaci musely čelit i státy a národy, které záhy po první válce usilovaly o vymanění se z chapadel lichvářské „světové ekonomiky“ revolucemi – sovětské Rusko a fašistická Itálie. Nejúspěšnější v těchto snahách se však záhy ukázalo národně-socialistické Německo, jehož Vůdce vyhlásil 5. březen 1933 „dnem národního probuzení“ (den volby, v němž se převážná část obyvatelstva přihlásila k vlajce s hákovým křížem) a 21. březen téhož roku „dnem národního povstání“ (první zasedání Říšského sněmu třetí říše). Německé odpoutání od zlata popisuje E. Wagemann v knížce „Odkud tolik peněz“ („Wo kommt das viele Geld her?“, Geldschöpfung und Finanzierung in Krieg und Frieden, Völkischer Verlag, Düsseldorf 1940).

Continue Reading

Moskevská odpověď na Romper Stomper

První snímek, v němž „neofašisté“ vstoupili do nového tisíciletí – Svatý boj (The Believer 2001, r. Henry Bean), pojednává vlastně hlavně o krizi židovské identity. Rebelující Žid Danny Balint (hraje ho dostatečně „árijsky“ vyhlížející Ryan Gosling) od dětství vystupoval ve škole proti nesmyslnosti strnulých dogmat ve víře své rasy [1] a jako dospívající se stává skinheadem s cílem zabíjet své bližní, neboť „moderní svět je nemocnej židovstvím“: [2]

„Podkopávaj tradiční život a vykořeňujou společnost. Vytrhnou ji z kořenů. Normální člověk odvozuje svýho ducha ze země, ze slunce, z moře, z půdy. Z toho čerpá poznání. Ale Židi žádnou půdu nemaj. (Izraelci podle Dannyho proto už ani Židé nejsou: „Je to v podstatě světská společnost. Nechtěj judaismus, protože mají půdu.“) Pravej Žid je vandrák, je to nomád. Nemá kořeny ani vazby, takže všechno zevšeobecňuje (odtud tedy universalismus a globalismus vyvracející ostatní identity?). Nedokáže zatlouct hřebík nebo orat, umí jen kupovat a prodávat a investovat a manipulovat trh, to je všechno. Vysává z lidí život zakořeněnej v půdě a mění ho v kosmopolitní kulturu, založenou na knihách, číslech a ideách, v tom je jeho síla. Vem si největší židovský mozky. Marx, Freud, Einstein. Co nám daly? Komunismus, dětskou sexualitu a atomovou bombu. Za pouhý tři století vystoupili tihle lidi z evropskejch ghett, vyrvali nás ze světa pořádku a práva a uvrhli nás do chaosu třídního boje, iracionálních tužeb a relativity, kde se zpochybňuje samotná existence hmoty a smyslu života. A proč? Protože základní vlastností židovský duše je cupovat život, až z něj zbydou jen nitě. Nechtěj nic než nicotu. Nicotu bez konce“, vysvětluje Danny s rostoucí vášní novináři. [3]

Continue Reading

Herbert Schweiger

Autor: Herbert Schweiger

„Neomezený růst“ je založen na přeludu a lichvě. Systém je tak v naprostém područí finančního kapitálu, který sleduje výhradně své zájmy. Výsledek: nejdokonalejší vykořisťovací mašinérie všech dob, vítězství 19. století! Schweiger svou revolučně-konzervativní směrnicí ukazuje k „novému řádu“, v němž by hospodářství opět ovládl zdravý (selský) rozum a místo kupecké a lichvářské snahy po zisku nastoupila státnická odpovědnost…

VIII Selství a kultura

Vyznání:

Hlásíme se k jednomu z poznatků zákonů života v souladu s pojetím dějin a světa, ke kultuře a způsobu žití, které jsou zakořeněny v našem národě a původně vyrůstaly ze síly selství.

Požadavek:

1. Zajištění potravin z vlastní půdy musí být pro politiku nejsvrchovanějším přikázáním.
2. Ozdravení a upevnění selského stavu je jedinou zárukou zachování národa od základu: dědictví a země [Erbe u. Erde] jsou jednotou.
3. Podpora přesídlení částí národa z městských a průmyslových aglomerací do venkovských oblastí má velký význam pro dosažení mravně-duchovní harmonie.
4. Boj proti falšování německé historie! Národ, který se nehlásí ke své historii, se sám připravuje o sílu do budoucna.
5. Skončit s rozkladem mravu, umění a pořádku podporovaným z veřejných prostředků.

Continue Reading

Herbert Schweiger

Autor: Herbert Schweiger

Autor se obrací ke všem nacionálně smýšlejícím Evropanům, aby zastavili přenárodňování, chaos a zánik, který jejich kontinentu hrozí od miliónů alogenních přistěhovalců. Vinu ovšem nelze uvalit na ně, tu nese svět ovládající nadnárodní kapitál, který globalizuje naše i jejich domovy a identity…

V Rodinná politika

Vyznání:

Rodina je základ národa. Potřebuje všechnu ochranu a co možná největší podporu státu.

Požadavek:

1. Státní vedení se musí postarat o to, aby zakládání rodin náleželo k nejvyšším lidským povinnostem, a v tomto smyslu musí být ovlivňováno utváření veřejného mínění.
2. Smyslem manželství jsou děti! Rezignace na rozmnožování je odmítnutí vlastní budoucnosti a odporuje životní vůli národa. Zabezpečení nejvyšší životní hodnoty – dítěte – musí být stanoveno adekvátním rodinným zákonodárstvím.
3. Založení rodiny a domácnosti je třeba podporovat bezúročnou, na upotřebení vázanou manželskou půjčkou až do dvojnásobné výše ročního příjmu. S narozením každého dítěte je 25% půjčky odpuštěno.
4. Podpora mateřství je zdvojnásobena tím, že matka není podrobena tlaku výdělku.
5. Pro ženu a matku je zajištěna komplexní zdravotní péče.
6. K zachování národního zdraví a životní zdatnosti jednotlivých lidí jsou ze zákona stanovena geneticko-hygienická opatření.

Continue Reading

Deutschlands neue Idee: Nationales Manifest für Deutschland & Europa

Autor: Herbert Schweiger

Abychom mohli uskutečnit povýšení [Erhöhung] lidského druhu v rámci velkorasové [großrassische] spolupráce bílých národů [Völker], je v německém národě a evropských národech třeba nového uspořádaní politické vůle a formy. Níže je formulován směrodatný desetibodový program politických požadavků.

Duchovní a politický svět se nachází na největším přelomu lidských dějin. Přírodovědné a duchovědné základy pro konzervativní, marxistický a liberální světonázor již nejsou platné. Poznatky v makro a mikrofyzikální oblasti, věda o genetice a etologie vytvořily úplně nová východiska pro syntézu mezi světonázorem, politikou, kulturou a vědou. Principy nacionálního hnutí odpovídají nejnovějšímu stavu poznání a obracejí se proto daleko do budoucnosti. Mládež se musí rozhodnout, aby od teorie přikročila k politickému činu. Nebude-li toho schopna, tak je už dnes předvídatelné, že německý národ [Nation] a spolu s ním veškeré národy bílé rasy budou ovládnuty z nového mocenského prostoru Asie-islám. My bojujeme proti tomuto nebezpečí ve spolku s hnutími, jež se v jiných evropských národech zavázaly témuž cíli.

Continue Reading

Herbert Schweiger

Před devadesáti lety se narodil Herbert Schweiger. Muž, který svůj boj proti bezbřehému materialismu a arogantní plutokracii nikdy nevzdal

Rodák ze Štýrska (22. 2. 1924 – 5. 6. 2011) bránil Evropu proti sovětskému marxismu-leninismu a angloamerickému liberalismu již ve svazku Zbraní SS. [1] Po útěku z amerického zajetí se záhy pustil do další politické činnosti. Během šesti desetiletí byl činný v množství nacionálně orientovaných organizací, mj. spoluzakládal Svazek nezávislých (Verband der Unabhängigen, VdU) nebo Svobodnou stranu Rakouska (Freiheitliche Partei Österreichs, FPÖ). Přednášel na nespočetných srazech a shromážděních, psal pro řadu listů a časopisů, např. čtvrtletník Volk in Bewegung. Je také autorem několika knížek – v Geld und Weltpolitik pranýřuje anonymní moc nadnárodního kapitálu, jehož mechanismy zavádějí do úrokového otroctví celé národy, tituly Wahre Dein Antlitz a Evolution und Wissen – Neuordnung der Politik jsou pak v Rakousku a Německu dodnes na indexu zakázaných publikací. Pro své smýšlení byl vícekrát uvězněn a soudně stíhán. Na politické pronásledování navázaly i majetkové represálie, které vedly ke ztrátě miliónového jmění. Přáteli i nepřáteli byl a je pokládán za předního myslitele a „šéfideologa“ nacionálního a sociálního politického proudu poválečného Rakouska. [2] 6. června 2009, den po svých pětaosmdesátinách, měl v Jihlavě promluvit před vzpomínkovým pochodem za uctění padlých hrdinů a vůbec všech obětí druhé světové války, magistrát však akci zrušil. Z knížky, kterou tehdy věnoval jedné české účastnici, se ve dvou či třech pokračováních stručně seznámíme s tím, co tak „strašlivého“ tento „poslední untersturmführer“ vlastně vyznával.

Continue Reading

Gary odhání blbce

„Ale dobře, člověk si přece může najít správnou cestu, i když je noc.“ Stéphane Delorme

Zkraje  80. let se v Británii objevují první filmy se skinheady. Ty však postrádají téměř jakoukoli reálnou politickou stopu a jejich protagonisté tak patří spíše do oblasti „revolt mládeže“, někam mezi rockery, punkery a fotbalové chuligány, které jako „subkultury“ studuje sociologie. Z úcty k výkonu dvacetiletého Tima Rotha si tu připomeňme alespoň televizní snímek Made in Britain (Made in Britain 1982, r. Alain Clarke), popř. ještě tragikomedii Právě teď (Meantime 1984, r. Mike Leigh). [1]

Koncem dekády však v USA vznikl film Zrazený (Betrayed 1988, r. Costa-Gavras) s ambicí ukázat celou šíři a hloubku odporu vůči tamní „sionistické okupační vládě“ (Zionist Occupation Government, ZOG): Do vesnice někde na Středozápadě přichází Kathie, agentka FBI, aby se v roli kombajnistky sblížila s Garym, majitelem zdejší usedlosti, „federály“ podezřívaném z účasti na zastřelení židovského rozhlasového moderátora Krause, který se v éteru po léta drze a nevkusně navážel do všeho a do každého, včetně křesťanství a bílé rasy. Přímý, chlapácký Gary (Tom Berenger!), ovdovělý vietnamský veterán lpící na své rodině, agentku, která vyrůstala bez rodičů, zprvu okouzlí, takže odmítá jeho možnou vinu. Následuje ovšem rychlé prozření, když ji pozve na „lov černé zvěře“ čili tréninkový hon na černocha v nočním lese… Díky Garyho rostoucí milostné zaslepenosti pak Kathie skutečně postupně proniká až k jádru velkého celonárodního spiknutí pod heslem „Vítr začíná vát“. [2]

Continue Reading

Záběr z filmu Sedm lednových dnů: „Presente!“

„Můžeme konstatovat, že se světem samo sebou stále není možný smír, ačkoli těch, co se proti tomu pozvedají, povážlivě ubylo.“ Jean Cocteau

Španělsko 1976, pár měsíců po smrti generalissima Franca. Patnáctiletý Tatin se přidává k nevelké komunitě, která v areálu opuštěného výzkumného ústavu žije jakousi neofašistickou utopii: společná jídla, sborový zpěv a nácvik bojových umění, společné akce – od zdemolování levičáckého knihkupectví v úvodu po pokropení „rudých“ dávkami ze samopalu z jedoucího vozu k závěru. Film Černé plémě (Camada Negra 1977, r. Manuel Gutiérrez Aragón) zobrazuje odboj těch, kteří se nechtějí smířit s nástupem „pokrokových sil“ v zemi. [1] Pospolitost asi tuctu mužů, z nichž většina ztělesňuje „macho“ typ, přitom vede postarší autoritativní žena! Režisér si rád pohrává s kontrasty: detailní záběry sekání do krvavého masa pro psy, jež si pospolitost drží spolu s ostatními zvířaty (od drůbeže po koně), střídá v prudkém střihu s tóny chorálu na pozadí chladně modré kostelní vitráže. Krev, nůž, ukrývání zbraní, kult zápasu a násilí, posilování, přijímací rituál mladíka – s prvním milostným vzplanutím Tatina k podobně mladičké krásné dívce. Na tehdejší Španělsko velmi odvážné erotické scény dvou „nezletilých“ také vzbudily největší pozornost a rozruch, stejně jako brutální vražda, jíž se Tatin na své partnerce nakonec dopustí, přesně podle freudo-marxistických interpretací o zákonitém vlivu prostředí.

Počátkem roku 1977 pak ve Španělsku probíhají hromadné odborářské stávky zaměstnanců v dopravě a komunistické demonstrace za propuštění všech politických vězňů. Proti těm zasahují i neofašistické „bojůvky“. V neděli 23. ledna je při pouličních srážkách zabit neznámým střelcem jeden z protestujících studentů, o den později – při tryzně za něj – přichází o život jednadvacetiletá dívka. V médiích se navíc objevuje zpráva o únosu významného představitele armády. Se zoufalým záměrem ochromit a zastavit „rudé“, kteří přesto (nebo právě proto) mají iniciativu ve svých rukou, se „černí“ odhodlají k přímé akci: v pondělí 24. ledna tak tříčlenné komando postřílí skupinu komunistických advokátů a žurnalistů v jejich „centrále“ v činžáku na ulici Atocha. [2] Film Sedm lednových dnů (Siete días de enero 1979, r. Juan Antonio Bardem) je pokusem o rekonstrukci těchto událostí (bohatě se tu využívá dokumentárních záběrů), a to na pozadí osudů několika fiktivních postav: především starého falangisty Sebastiana, provozovatele střelnice, který vycvičil už několik ‚generací‘ militantů, jeho chráněnce Luise a Dona Tomase, představitele tradičních španělských elit, který Luise zaměstnává (a s jehož dcerou Luis tajně chodí). Je to Don Tomas v podání francouzského herce Jacquese Françoise, kdo dává svolení k úderu, Sebastian sestavuje údernou skupinu a Luis je jejím členem. Avšak čin, který se měl stát signálem k vojenskému převratu, tentokrát zmobilizoval nejen „soudruhy a soudružky se zaťatou pěstí“: do ulic vyšli desetitisíce lidí, padlo i číslo 300 tisíc účastníků (!) na pohřbu obětí, kdežto armáda zůstala „doma“ v kasárnách. Luis v ilegalitě čeká na její vystoupení marně. Že pragmatičtí „technici moci“ – armáda a policie – pomalu „mění pláště“, ukazuje Bardem přesně (rozhovory mezi Sebastianem a policejním komisařem). [3] Účastníci atentátu jsou pozatýkáni (včetně Sebastiana a Luise) a z výpovědí svědků, kteří přežili, skládá režisér postupně svůj obraz „masakru v ulici Atocha“ do všech podrobností. Dohru shrnují závěrečné titulky: 9. dubna byla legalizována Komunistická strana Španělska, 15. června se po jednačtyřiceti letech konaly první volby, 6. června 1978 předvolal soud na žádost advokátů vedení Falangy. Vyšetřování případu bylo uzavřeno 20. července 1979 (premiéra filmu byla v listopadu.) Všimněte si: na zdi nakresleného keltského kříže ve scéně z pouličních bitek a písní ze setkání falangistů při smutečním obřadu a za stoly v restauraci.

Continue Reading

October vyslýchá Quillera

„Dekadence je nezbytná podmínka pro renesanci. Proto jsem velmi šťasten, že žiji ve společnosti, kde se všechno hroutí. Myslím, že tento proces rozpadu je zcela přirozený. Je to konec určité fáze lidstva. Bylo by však třeba urychlit tento proces rozkladu, je ještě příliš pomalý. Urychlit smrt toho, co zahnívá. Je nutné začít úplně znovu. Udělat čistý stůl, všechno vymést. Neexistuje řešení v kontinuitě.“ Federico Fellini

Za první snímek s tematikou neofašismu, resp. neonacismu, bývá označováno „špionážní drama“ Quillerovo memorandum (The Quiller Memorandum 1966, r. Michael Anderson). Neonacistů v něm však příliš vidět není, a když, stojí uctivě v pozadí a poslouchají staré kádry. Děj napětím a logikou jakžtakž snese srovnání s prvními bondovkami (scénář: Harold Pinter!), hlavní hrdina, britský agent Quiller v podání George Segala, však postrádá Conneryho charisma (dnes už ostatně také hůře čitelné) – je to jen „dobový fešák“. Charisma však rozhodně nechybí Max von Sydowovi v roli plukovníka Octobera, Quillerova protihráče, který tu ztělesnil jednu z raných – a tudíž decentnějších – podob elegantního, navenek korektního, niterně však úchylného důstojníka SS podle freudovsko-reichovského výkladu. K ruce má lékaře, který odhalenému a polapenému Quillerovi při výsleších osvěžuje paměť „náladovkami“ ve velkých injekcích. Další herec dodnes zvučného jména, Alec Guinness, zde v úloze úlisně nesympatického rezidenta britské tajné služby v Berlíně, v úvodu zasvěcuje na liduprázdném olympijském stadionu Quillera do situace:

Continue Reading

Gottfried Benn: Dórský svět

Aktualizace 18/02/2019

Stránka Knihy… a jiné tisky byla sloučena se stránkami Délského potápěče.

Pod vaše vánoční stromečky, Posvátné Stromy a Julleuchtery nabízíme dotisk druhého titulu z naší řádné knižní edice Metanoia. Cena publikace je 150,- Kč + poštovné. Cena poštovného se řídí platným ceníkem České pošty. Darům, příspěvkům a jiným obětinám však meze neklademe. Dotazy na naší adrese info [at] deliandiver.org nebo prostřednictvím naší distribuce.

Název: Dórský svět
Autor: Gottfried Benn
Formát / stran: brožovaná, 75 stran
Datum vydání: 2013 [dotisk 2018]
Nakladatelství: Délský potápěč
Edice: Metanoia
150,- Kč + poštovné.

Continue Reading

Francis Parker Yockey se narodil v Chicagu roku 1917 do zámožné středostavovské rodiny irsko-německého původu. Chodil do školy pro diplomaty, dostalo se mu školení klasického pianisty a roku 1941 s vyznamenáním dostudoval práva. Od konce třicátých let se angažoval v různých proněmeckých iniciativách a organizacích. Přes nesouhlas s americkou účastí ve válce se roku 1942 přihlásil do armády a byl přidělen k jedné výzvědné jednotce v Georgii. Když se dostal do vážného podezření, že hraje dvojí hru a plní špionážní úkoly i pro Německo, předstíral duševní chorobu a byl vojenské služby zproštěn. Oženil se, narodily se mu dvě děti a do konce války pak pracoval u civilního soudu jako asistent veřejného žalobce. Po válce se mu však znovu podařilo získat místo u americké armády v Německu, kde působil jako civilní žalobce ve druhé vlně procesů s „válečnými zločinci“ ve Wiesbadenu. V roce 1947 se své funkce – nařčen z nadržování obviněným a znechucen pokryteckými praktikami okupační moci – vzdal. Od té doby se Yockey rozhodl pro život bojovníka.

Odjel do Irska a tam během šesti měsíců napsal šesti set stránkové Imperium. S rukopisem se vydal do Londýna za Oswaldem Mosleym, který stejně jako on spatřoval v evropanství jediné správné východisko. Oba muži, vyhraněné osobnosti, se po pár měsících sice ve zlém rozešli, ale v „evropské kontaktní sekci“ Mosleyho hnutí stačil Yockey prohloubit a upevnit své styky s „neofašisty“ z různých částí kontinentu. Po vyjití „Impéria“ tak roku 1949 mohl s hloučkem svých druhů založit Evropskou frontu osvobození (= od liberálně-komunistické nadvlády stvrzené přítomností amerických a sovětských vojsk na kontinentu), pod jejíž vlajkou zveřejnil takzvanou „Londýnskou proklamaci“ (The Proclamation of London), která je v podstatě zjednodušeným výtahem a výkladem dvanácti hlavních tezí „Impéria“, a začal též vydávat měsíční bulletin s názvem „Frontový bojovník“ (Frontfighter) s aktuálními politickými komentáři a analýzami.

Continue Reading

Výběr z knihy Pierra Krebse V boji o bytí – Etnosebevražda v multirasové společnosti židovsko-křesťanské civilizace Západu nebo etnokulturní znovuzrození Evropy v organické demokracii indoevropské ražby?

V knize V boji o bytí vyslovuje Dr. Pierre Krebs zdrcující kritiku multikulturalismu dokazujíc, jak jeho ideologie totálně ničí všechny kultury, a ne pouze kulturu západní, zatímco upřednostňuje šedivou konformitu. Jeho kniha vyzývá, abychom si zvolili, na jakou stranu konfliktu probíhajícího v současnosti se hodláme postavit. Zdali na stranu těch, kteří se snaží uchovat svoji etnickou identitu, nebo na stranu globálního tržiště.

Ideologie tzv. multirasové, ve skutečnosti ovšem rasám nepřátelské společnosti, vědomě lže, když tvrdí, že rozdíly neexistují. Jedná se o pokus, systematicky potlačit vše organické ve prospěch beztvaré masy, v níž by národy a kultury byly již nerozlišitelné.

Postoj k identitě se proto stal ohniskem, kolem něhož se rýsují nové linie. Linie mezi dvěma odlišnými náhledy na svět, budoucnost a člověka.

PŘEDMLUVA

Znáte onu bezmoc, kterou zbabělci nazývají tolerancí?
s. 11

Proč v umění vše nenávistné, slabošské nebo dokonce naprosto patologické pozvolna vytlačilo Krásu, Sílu, Harmonii?

Proč stále více převládá ekonomický, materialistický a mechanistický postoj ke světu nad politickým, duchovním, organickým?

Proč média vedená „na slovo vzatými profesionály“ systematicky deformují náš pohled na svět?
s. 12

Proč se ještě dnes vede diskuse o existenci ras, případně o biologických zákonech, které je vysvětlují […] o etických zásadách,  opravňujících jejich zachování? To vše jsou samozřejmé a nezpochybnitelné věci, které víceméně zachytil ve své Ústavě už Platón, dávno před moderní antropologií a genetikou.
s. 12-13

Continue Reading

Alfred Rosenberg se narodil 12. ledna 1893 do protestantsko-liberální rodiny v estonském Revalu (dnešní Tallinn), který byl od roku 1346 po dvě stě let državou řádu Německých rytířů a později se stal jedním z měst Hansy. Jako kluk rád maluje a kreslí a je mu teprve patnáct let, když se poprvé začítá do knihy Houstona Stewarta Chamberlaina „Základy 19. století“. Po střední škole studuje architekturu na technice v Rize, kde je členem Burschenschaftu (vysokoškolského spolku), pro který už také přednáší – např. o indické filosofii nebo židovské otázce. Když je za první světové války rižská vysoká škola i s profesory a studenty přeložena do Moskvy, naučí se Rosenberg plynně rusky a seznamuje se s klasiky ruské literatury stejně dobře jako s ruským prostředím v době bolševické revoluce… Poté, co na podzim 1918 německá vojska obsadila Reval-Tallinn, vrací se teď již diplomovaný inženýr architektury do rodného města, aby se tam jako dobrovolník přihlásil do armády. Odmítnou ho – podvakrát – s tím, že v zabrané zemi nemohou přihlédnout k neznámým dobrovolcům; začíná tudíž učit na tallinnském gymnáziu. 11. listopadu však Německo kapituluje. Rosenberg na tuto tragédii reaguje proslovem v domě Hansy: mluví k důstojníkům a vojákům, „poraženým vítězům“, o marxistickém nebezpečí, o židovském peněžním vlivu. A má velký úspěch; ještě téže noci odjíždí do Berlína, kde vidí návrat prodaných, ale neporažených německých vojsk. Z Berlína pokračuje do Mnichova, kde to vře bolševickým převratem. Rosenberg tu prý přistoupí k jednomu ze vzrušeně rokujících hloučků a říká: „Víte, co je to bolševismus? Já to vím, přicházím z Ruska!“ A zapojuje se do bojů proti rudé revoluci: mluví k davu, navrhuje plakát na demonstraci – „Proti bolševismu, za německého dělníka!“. K básníku a dramatiku Dietrichu Eckartovi, prvnímu šéfredaktoru listu Völkischer Beobachter, přichází s otázkou, zda nepotřebuje „bojovníka proti Jeruzalému“ – a je se smíchem přijat. S Gottfriedem Federem, Rudolfem Hessem a dalšími kamarády navštěvuje společnost Thule. Roku 1919, po Hitlerově přednášce v mnichovské pivnici s vpravdě symbolickým názvem Zum deutschen Reich přichází první osobní setkání s budoucím Vůdcem. V rozhovoru o dějinných otázkách poznávají svou duchovou stejnosměrnost a shodnost svých bojových cílů. Od toho dne je mladý „Balt“ nejbližším spolupracovníkem „Rakušana“ Adolfa Hitlera.

Continue Reading

Předmluva k chystanému vydání výběrového překladu PhDr. Rudolfa Jičína v Čítárně Délského potápěče.

Tento výběr (31 stran A4) v žádném případě nemůže zprostředkovat plnost autorova myšlení (Např. i polní vydání „Mýtu“ z roku 1943 na tenkém papíře má přes sedm set stran!) a jen sotva naznačuje jeho formu a obsah, hloubku a šíři: je tak převážně pouhým obrysem některých základních hodnotových, ideových pozic a výhledů (zápas hodnot, podstata germánského umění, nadcházející říše) stejně jako sledem mnoha trefných postřehů k jevům, které v době vzniku textu byly v „Německu Výmarské republiky“ podobně zřetelné jako dnes v celé Evropě (diktatura burzy, světovláda peněz, bezuzdný materialistický individualismus, feminizace muže jdoucí ruku v ruce s emancipací ženy, hrozba bezrasové Panevropy atd.).

Kniha vznikala dlouhá léta, některé její nejstarší části vztahující se k umění pocházejí už z roku 1918, z valné části byla pak dokončena během roku 1925, vyšla však teprve na jaře 1930, i proto, že autor při své aktivistické práci pro hnutí neměl čas, aby ji zodpovědně dokončil v kratším termínu. Přesto byly dny, jak s úctou připomíná jeden z životopisců, kdy A. Rosenberg trávil v knihovně až třináct hodin, aby bádal v oborech filosofie, náboženství, literatury, dějin a mnohých jiných. Léta příprav se přitom nikterak negativně neodrazila na konečné podobě knihy, kterou i její odpůrci charakterizují jako soustavný či jednolitý kánon, který měl pronikavý vliv na univerzitní vědu Říše, na její esejistiku, publicistiku i řečnickou praxi. [1]

Continue Reading

Totalitarismus – triumf formy

„Proces, o kterém hovořím, není ničím jiným než konzervativní revolucí takového rozsahu, jaký evropské dějiny dosud neznají. Jejím cílem je  f  o  r  m  a , nová německá skutečnost, na níž by se mohl podílet celý národ.“

Hugo von Hofmannstahl, řeč Spisovatelství jako duchovní prostor národa, 1927.

Benn je oproti Hofmannstahlovi nejméně do roku 1930 přesvědčen, že bílá rasa jako celek dospěla do svého posledního stádia (Fazit der Perspektiven, 1930). Převládá u něj negativní společenská kritika (Urgesicht, 1929) a vysloveně vědomí zániku (Saison, 1930) jako u Oswalda Spenglera.

Masy vláčené funkcionalitou bez vyššího smyslu jsou amorfní – beztvaré, ošklivé. Na svých obrazech je zachycují Rudolph Schlichter (Hausvogteiplatz, 1926) [9] nebo Otto Dix (Großstadt-Tryptychon, 1927/29). Dokonce i ty nejkonkrétnější síly jako stát a společnost se nedají uchopit substanciálně, všude jen provoz o sobě, všude jen proces jako takový. Skutečnost je kapitalistický pojem: jsou to parcely, průmyslové výrobky, zápis hypotéky, všechno, co se dá označit cenovkami a trochu na tom vydělat. Duch v ní žádnou skutečnost nemá. Nicota, prázdnota (= nihilismus), karikatury, grotesknost – takový je výsledek po čtyři sta let („od Descarta“) uskutečňované „epochy rozumu“.

Continue Reading

Gottfried Benn

Autor: Karel Veliký

Posthumanistický pohled na svět

Během dvacátých let je Bennův postoj vůči skutečnosti Výmarské republiky podstatně rezervovanější než u řady jiných „revolucionářů ducha“ (např. „hazardéra“ Jüngera či „buřiče“ Freyera). V této době se však upevňuje jeho světonázor a v letech kolem roku 1930 se objevuje přímo záplava statí, rozhovorů a článků, které jsou znakem dlouhé reflexe (= přemýšlení, uvažování) autora o sobě a své době.

Základní rys je ovšem znám již z konce expresionistického období: umění jako jediné ospravedlnění bytí. Nestačí přece jen „myslet“ („paromozky“), je potřeba „být“!

„Jeví-li se lidský duch i dnes jako princip odlišný od principu života, stojí-li proti němu, není-li, jak se domníval (Max) Scheler, vůbec odvoditelný z biologična a nikde v kosmu, který kolem sebe vidíme, nenachází paralelu, zárodek ani vysvětlení; bojuje-li s biologičnem, aby unikl kauzalitě a determinaci (…) v osobnosti je navždy spjat s tělem, v jejích dějinách se spojuje s tělem, aby společně tvarovali bytí…“ (Výstavba osobnosti, 1930)

Moderní svět sice mysl člověka rozpoltil na dvě části: lidské vědomí a nevědomí spolu nekomunikují. Existuje však oblast, kde k výměně sil mezi nimi ještě dochází: v umělecké tvorbě, která může mysl člověka opětně vnitřně scelit („totalizovat“): dovést temné nevědomé a polovědomé („dionýské“) z hlubin do jasu vědomí („apollinského“). Takto sjednocený člověk může znovu získat smysluplnou účast na mytickém společenství („mrtvých, živých i nenarozených“), neboť každý jednotlivec má v sobě své pokolení, svůj Volk, tak jako každý organismus během svého individuálního vývoje (ontogeneze) opakuje určité rysy a osobitosti těch forem, kterými prošli jeho předkové (fylogeneze).

Continue Reading

Prsten Nibelungů

Dílo je rozděleno do dvou knih.

První pojednává o předcházejících osmnácti stoletích našeho letopočtu, přičemž mnohý pohled padá i na doby mnohem vzdálenější (především na „indoevropský pravěk“: „Nejdůležitějším příspěvkem k pozitivní výstavbě germánského světového názoru jest opětné navázání našeho duševního života na příbuzné nám Indoevropany, předem ovšem na Hellény.“). Autorovi – a to je důležité zdůraznit – nejde přitom nikterak o obecné dějiny minulosti, nýbrž jen „o tu minulost, která je ještě dnes v živa“.

Druhá kniha je věnována 19. století, z jehož obrazu pak může tanout i jisté tušení budoucnosti, nikoli jako libovolné fantazie, nýbrž jako „… stínu, jejž vrhá přítomnost ve světle minulosti“, neboť: „běžný pojem ´pokroku´ není nikterak filosoficky odůvodněn; pod touto vlajkou se plaví všecek brak naší doby“.

Devatenácté století není pro Chamberlaina dítětem předchozích – neboť dítě znova počíná život – spíše je jejich bezprostředním výtvorem: matematicky vzato – souhrnem, fyziologicky – dokonanou fází v životním procesu společnosti. Ta zdědila souhrn vědomostí, dovedností, myšlenek atd., jisté rozdělení hospodářských sil, bludy i pravdy, představy, ideály, pověry, především ale krev a tělo (= geny), jimiž a v nichž žije. Výklad této společnosti proto musí být založen na poznání „materiálu“, z něhož jsou její příslušníci tělesně a duševně zbudováni.

Continue Reading