Dnešní oficiální pozice Spojených států zní, že všechny rasy si jsou rovné. Zavázali jsme se také – legálně i morálně – nevyužívat rasu jako kritérium při jakémkoliv rozhodovacím procesu, samozřejmě s výjimkou navyšování míry „rozmanitosti“ nebo za účelem nápravy minulých křivd spáchaných bělochy na neběloších.
Mnozí Američané rádi citují slova z Deklarace nezávislosti, že „všichni lidé jsou stvořeni sobě rovní“, aby tak prý dokázali, že tento náhled na rasové otázky je nejen nevyhnutelný, ale dokonce samotnými zakladateli předvídaný. Čelní představitelé konzervativního hnutí a oblíbenci Hnutí čajového dýchánku (Tea Party) jako Michele Bachmanová a Glenn Beck pak zašli ještě o krok dál tvrzením, že dnešní rasové rovnostářství bylo cílem našeho národa už od jeho prvopočátků. 1]
Emil Cioran byl rumunský filozof, který se předtím, než se stal proslulým estétem nihilismu v pařížských literárních kruzích, odvážil doufat ve fašismus. Titulek je redakční.
Před Corneliem Codreanem bylo Rumunsko osídlenou Saharou. Ti, kdo tam žili, neměli před sebou ani v sobě nic než čekání. Někdo musel přijít.
Neschopní čehokoliv, všichni jsme se táhli rumunskou pouští. Namáhavé se nám zdálo i jen opovržení.
O své zemi jsme dokázali přemýšlet jen negativně. V momentě našich nejbláznivějších nadějí jsme ji ospravedlňovali alespoň jako povedený žert. A Rumunsko opravdu nebylo o moc víc než podařený vtip.
Točili jsme se dokola v prázdnotě a bez minulosti i současnosti vychutnávali lahodnou nezřízenost a nepřítomnost osudovosti.
Ta nebohá země byla jako dlouhá přestávka mezi začátkem bez velikosti a nejasnou možností. Budoucnost v nás naříkala. V jediném kypěla. A on naše sladké mlčení existence prolomil a donutil nás být. V něm došlo k zosobnění národních ctností. Rumunsko možnosti si to namířilo k Rumunsku moci.
Vysoké pokuty a vězení pro francouzské identitáře za akt odporu proti ilegální imigraci, beztrestnost pro zákon okázale porušující zastánce otevřených hranic
Proevropské antiimigrační hnutí Generace Identity (GI) se proslavilo po celém světě svými často velice spektakulárními akcemi, ať už obsazení vládních a unijních budov nebo vypravením vlastní lodi do Středomoří s cílem zastavit pašeráky migrantů. Něco takového se však neobejde bez rizika.
Na jaře loňského roku se francouzští aktivisté GI, znechucení neschopností nebo neochotou francouzské vlády řešit migrační krizi a zastavit tok ilegálních migrantů do země, rozhodli vzít věci do vlastních rukou symbolickým, ale efektivním nenásilným gestem.
Jesse Walker, redaktor časopisu Reason a autor knihy The United States of Paranoia: A Conspiracy Theory rozmlouvá se Scottem Simonem (NPR) o úloze konspiračních teorií v dějinách Spojených států.
Scott Simon, moderátor:
Sotva dnes uplyne týden, abychom do redakce nedostali e-mail s dotazem, proč neříkáme pravdu o atentátu na Kennedyho, 11. září, atentátu na Lincolna, zednářích, místě narození prezidenta Obamy nebo Johna McCaina, Pearl Harboru, Oblasti 51, černých vrtulnících nebo přistání na Měsíci. Klidně si můžete doplnit tucty dalších témat.
Jesse Walker, redaktor časopisu Reason ve své nové knize „The United States of Paranoia“ (Spojené státy paranoické) tvrdí, že paranoidní politické argumenty jsou právě tak americké jako jablečný koláč. Jesse Walker je dnes naším hostem z baltimorského studia WYPR. Děkujeme, že jste si na náš našel čas.
Biokultura: Jsou biologie a kultura skutečně tak navzájem protichůdné, jak se mnozí vědci snaží naznačit?
Autor: Louis R. Browning
Na biologii a kulturu se tradičně nahlíželo jako na dva víceméně oddělené aspekty lidské existence. Podobné to až donedávna bylo i s geny a prostředím, když se komentátoři a vědci pouštěli do debat o relativním podílu dědičnosti a prostředí na široké škále lidských vlastností. Zakládá se však tento na skutečnosti? Jsou biologie s kulturou a geny s prostředím skutečně tak navzájem protichůdné, jak se mnozí snaží naznačit? Nebo jsou ve skutečnosti navzájem propojené podstatně komplexněji, než si dosud mnozí představovali?
Leccos nám pomůže objasnit článek z roku 1983, nahlížený optikou „rasové otázky“. Ve studii „How people make their own environments: A theory of genotype greater than environmental effects” (Jak lidé utvářejí své prostředí: Teorie genotypu významnějšího než působení prostředí) si Sandra Scarrová a Kathleen McCartneyová pokládají následující otázky:
Nová knížka Michaela Malice The New Right (Nová pravice) je sice zajímavé čtení, autor se však zásadně mýlí ve svém hodnocení vlivu Trumpova zvolení prezidentem na americkou politiku. „Nejvýraznějším rysem Trumpova úřadování je podle mě uvedení některých dříve okrajových proudů pravicového myšlení a chování do hlavního proudu,“ píše. Trump byl však z velké části bezpečně kooptován republikánským establishmentem. A „gorily“ systémové ortodoxie, tedy novináři velkých médií, finanční instituce, představitelé státní správy i vyšetřovací orgány, dnes proti disidentům na pravici vystupují mnohem agresivněji než před Trumpovým zvolením. Moc „Katedrály“, jak blogger Mencius Moldbug kdysi nazval vzájemně propojenou strukturu médií a univerzit, které káží a šíří rovnostářskou víru, čímž formují veřejné mínění, tak rozhodně nedoznala žádné újmy, ba naopak je náročnější než kdy předtím. Snad za tím alespoň zčásti může být panika v jejich řadách, na celé skutečnosti to však mnoho nemění.
Svou novou pravici Malice definuje jako:
…Volné sdruženou skupinu, spojenou svým odporem k progresivismu, jenž považuje za chatrně skryté fundamentalistické náboženství s rovnostářskými zásadami, které usiluje o totalitární podmanění si celého světa prostřednictvím hegemonie globalismu.
August Wöginger, předseda poslaneckého klubu rakouských lidovců, má tvář pravého vůdce.
Největší rakouská středopravá strana si jako podmínku vzniku možné koalice po zářijových volbách klade zákaz krajně pravicového identitárního hnutí (IBÖ) .
Ten navíc „musí být obsažen v příští koaliční smlouvě,“ prohlásil v komuniké určeném rakouským médiím předseda poslaneckého klubu Rakouské lidové strany (ÖVP) August Wöginger.
IBÖ, proslavená především svými spektakulárními protiimigračními akcemi, se letos dostala do hledáčku veřejnosti i systému, když vyšlo najevo, že její čelní představitel Martin Sellner obdržel peníze a vyměnil si e-maily s mužem podezřelým ze spáchání březnových útoků automatickými zbraněmi v novozélandském Christchurchi, při nichž zahynulo 51 muslimů.
Požadavek ÖVP na zákaz hnutí je součástí předvolební kampaně, v níž si tato strana snaží udržet svůj značný náskok před parlamentními volbami, jež se uskuteční 29. září. Zároveň se tímto krokem pokouší distancovat od svého někdejšího koaličního partnera, krajně pravicových Svobodných (FPÖ).
Rakouská média přinesla doklady o hojných stycích identitářských aktivistů s členy Strany svobodných.
Když před několika dny lidovci poprvé nadnesli možnost zákazu identitárního hnutí. bývalý ministr vnitra za FPÖ Herbert Kickl proti návrhu rozhodně vystoupil s tím, že zákaz by „představoval tvrdý direkt právnímu státu“.
Smrt Jeffreyho Epsteina vysvětlena jednoduchou infografikou
Autor: Greg Johnson
Když Jeffrey Epstein 10. srpna 2019 zemřel, kvůli lidem, které mohl kvůli zapojení do jeho zločinů potopit, byl jedním z nejdůležitějších vězňů světa.
Epstein byl obviněn z mnohonásobného kuplířství a spiknutí za účelem nabízet nezletilé k sexu. Nebyl to ale žádný obyčejný zvrhlík ani pasák. Epstein vládl nesmírným majetkem záhadného původu. Přestože byl označován za finančníka, měl jediného známého klienta, Lese Wexnera, vlastníka Victoria’s Secret a dalších společností.
Vladimir Mitrofanovič Puriškevič (24. srpna 1870 – 1, února 1920)
Autor: Amory Stern
Abychom tomuto muži porozuměli, musíme začít ve městě, známém v jeho době pod svým ruským názvem Kišiněv, dnes moldavské Chișinău. Oblast Besarábie, v 19. století provincie Ruské říše, kam už od dob Kateřiny Veliké zasahoval židovský „pás osídlení“, bublala stěží potlačovaným etnickým napětí. Židé zde zřídili své neblaze proslulé zločinecké syndikáty známé jako kahaly, čímž si od Rumunů i Malorusů, jak se tehdy východním Ukrajincům říkalo, mnoho lásky nevysloužili.
„Puriškevič byl vnukem moldavského pravoslavného kněze Vasilije Vasiljeviče Mitrofanova, který se církevní hierarchií časem vypracoval až do kišiněvské konzistoře a k dědičnému titulu. Jeho syn Mitrofan se stal členem besarabského gubernátního zemstva a vzal si bohatou polskou šlechtičnu. Tento svazek mu vynesl ohromné pozemky. Vladimiru Puriškevičovi, který byl polsko-moldavského původu, tak ve skutečnosti v žilách nekolovala ani kapka ruské krve,“ stojí v jednom životopisném článku o tomto muži. 1]
Ukazuje to na rodové kořeny někde u kozáků 17. století, kteří moldavské knížectví vtáhli do moldavských magnátských válek, jak se zpravidla označují v polské historiografii. Besarábie má společnou hranici s Ukrajinou, což už ovšem neplatí o Polsku, s nímž ji nespojuje ani společná církev.
Gilad Atzmon: „Mnozí pozorovatelé vysvětlují rostoucí oblibu alternativních teorií a vysvětlení vzestupem nedůvěry v současnou vládnoucí třídu, její ideály, zájmy i reprezentanty.“
Autor: Gilad Atzmon
Bezprostředně po údajné sebevraždě Jeffreyho Epsteina v jeho cele minulý týden se strhla hotová lavina narativů, které protiřečí proměnlivým oficiálním vysvětlení. Lze předpokládat, že spolu s Epsteinovým tělem bude pohřbeno také nejedno hanebné tajemství mnoha z nejmocnějších tohoto světa. Přestože názor, že lidé dost mocní na to ožebračit celé světadíly nebo vyvolat světové války, v nichž zahynou desítky milionů lidí, jsou celkem snadno schopni zařídit smrt jednoho registrovaného sexuálního devianta v newyorské vězeňské cele, se přinejmenším potenciálně jeví jako racionální, každý, kdo s podobným, třeba i nanejvýš uvěřitelným vysvětlením přišel, byl okamžitě odsouzen jako šiřitel „konspiračních teorií“.
Studie prokázala, že „rasa a jazyk hrají u dětí hlavní roli při procesu formování etnické identity“
Autor: Guillaume Durocher
Univerzita Britské Kolumbie (University of British Columbia, UBC) přišla s nanejvýš zajímavou studií zabývající se schopností velmi malých dětí rozlišovat a spojovat si různé rasy a jazyky. Podle vědců (zdůraznění G. D.):
Islám ve fotbale (Mohamed Salah a Sadio Mané se modlí před zahájením zápasu s Bayernem v Mnichově 1. srpna 2017)
Autor: Sam Cunningham
(Hvězdy Liverpoolu FC) Mohamed Salah a Sadio Mané chodí každý pátek po tréninku do místní liverpoolské mešity, zúčastnit se pravidelné páteční modlitby al-džum’a. Ta je pro muslimské muže, kteří si při této příležitosti mají obléci své nejlepší oblečení, povinná.
Muslimští fandové fotbalu, hlavně děti, jsou jejich přítomností nadšeni. Hráči se s ostatními věřícími ochotně baví a nechávají fotit.
Farmářské trhy mají nové nezvané návštěvníky – fašisty. Denacifikace farmářských trhů začala!
Autorka: Kelly Weillová
Následující řádky lze brát mj. jako názorný příklad a potvrzení závěrů E. Lenihana z námi dříve publikovaného článku o novinářích kolaborujích s hnutím Antifa.
Darwinským obratem v přírodních vědách v průběhu 19. století dosáhl evolucionismus rozhodujícího průlomu. Ideje evoluce a přirozeného výběru přijali za své nejprve evropští intelektuálové a po nich i masy. Britský učenec Herbert Spencer, označovaný svými dobovými kritiky za „Darwinova pitbula“ 1] pak přenesl myšlenku evoluce i na lidstvo. V kombinaci s osvícenskou ideou dělení lidstva do jednotlivých ras jako živočichy se zrodil sociální darwinismus. Tato biologizující teorie považovala za samozřejmé, že lidé jsou podmíněni převážně svou dědičností a proto je nejen že lze šlechtit jako zvířata, ale také je ohrožuje degenerace. Život pak chápali hlavně jako boj o přežití, z něhož vzejdou vítězně ti nejsilnější, zatímco slabí zahynou. Dnes to působí jako samozřejmost, ve své době však šlo o něco revolučního. Touto teorií byl nejen nadobro svržen (nebo, řečeno s Nietzschem, zabit) Bůh, ale došlo také k radikální proměně vnímání evropského člověka. Ten už tak nebyl chloubou stvoření, ale pouhou „chlupatou opicí“. 2] Lidé byli rozřazeni podle své začlenitelnosti do rasových hierarchií. Kdo se modernímu světu dokázal přizpůsobit nejlépe, stal se jeho pánem, kdo hůře – otrokem. Evropané si tak ostatní národy nepodmaňovali nadřazeností své kultury, ale díky kulometu a železnicím.
Bělošský nacionalismus má za cíl přesvědčit bělochy, že se nám bude žít lépe odděleně od nebělochů. Terorismus mu škodí a naopak pomáhá našim nepřátelům.
Autor: Greg Johnson
Teroristické akty bělošských nacionalistů – jako bylo vražedné řádění Brentona Tarranta na Novém Zélandu nebo podobné zločiny Roberta Bowerse a Dylanna Roofa— bělošskému nacionalismu škodí a naopak pomáhají našim nepřátelům, a to dokonce přinejmenším čtvero způsoby.
Když se dcera Nelsona Mandely a jihoafrická velvyslankyně v Dánsku podělila na Twitteru o svou naději, že bílí farmáři v Jižní Africe už se „třesou“ před konfiskacemi jejich půdy, plánovanými její stranou, populární zpěvák Steve Hofmeyr na to zareagoval slovy, že Zindzi Mandelová pracuje pro daňové poplatníky jako on.
Za tato pravdivá slova teď Steve Hofmeyr čelí obvinění z „podněcování nenávisti“, konkrétněji crimen injuria, archaické formě trestního stíhání v jihoafrickém právním systému, která se však v posledních letech užívá především k postihování bělošských „nenávistných projevů“.
Vládnoucí strana v zemi Africký národní kongres (ANC) vydala komuniké, kde oznámila podání žaloby crimen injuria proti Stevu Hofmeyrovi za „jeho rasistické a nelidské tirády na sociálních sítích, přetékající barbarstvím, rasismem a toxickou maskulinitou“.
Děti pod sedativy, krycí hesla: nahlédnutí do sítí pašeráků lidí do Evropy. Kolik nevládních organizací se věnuje boji proti pašerákům lidí?
Autoři: Vladimir Banic, Saphora Smithová, Ahmed Mengli
Düsseldorf, Německo – Jedna z žen cestujících s Zubairem Nazerim rozdrtila v dlaních tabletu, rozpustila ve vodě, a tu dala pít své dvouleté dcerce.
Sedativum uspalo dítě na celý den, vybavuje si Nazeri. Tak si to poručili pašeráci, kteří se celou skupinu pokoušeli dostat ze Srbska přes chorvatské hranice a následně do Slovinska, tak aby se mohli volně a bez pasových kontrol pohybovat napříč 26 evropskými zeměmi Schengenského prostoru.
Moje generace si dystopie jako Orwellův román 1984 spojovala se Sovětským svazem, zemí, kde veškeré výklady podléhaly striktnímu dohledu, a za kritiku Stalina čekal na člověka jednosměrný výlet do gulagu. Spojené státy i naše životy však byly čímsi zásadně odlišným. Postupem času se však rozdíly mezi životem v Sovětském svazu 20. století a na dnešním Západě postupně vytrácejí. Novináři jako Julian Assange dnes čelí podobnému týrání a mučení státní mašinérií, jako sovětský disident – možná horší. Západní média nejsou o nic „svobodnější“ než ta sovětská a noviny, televize i státní rozhlas slouží jako ministerstvo propagandy vlády a zájmových skupin za ní. Sociální sítě jako Facebook a Twitter systematicky upírají přístup na svou platformu každému, kdo projeví postoje neshodující se s vládnoucím řádem a programem. Zbavit se ochrany svobody slova prvním dodatkem americké ústavy se ukázalo být jako poměrně snadné, média totiž nejsou schopna ani ochotna uplatňovat jej.
Turecko obdrželo ruský protivzdušný raketový systém S-400. Znamená to, že se obě země „oficiálně“ staly spojenci. První dodávka S-400 přistála podle zdrojů tureckého ministerstva obrany v Ankaře 12. července.
Turecko má obdržet ještě další dvě dodávky, přičemž ta třetí, námořní s „více než 120 protivzdušnými střelami různých typů je předběžně plánována někdy na konec léta“.
Podle zveřejněných informací má „turecká obsluha systémů S-400 odjet na zácvik do Ruska během července. Asi 20 tureckých vojáků už výcvikem v ruském zařízení prošlo během května a června…“ (CNN, 12. července, 2019)
Otto Dix byl německý malíř, dnes obdivovaný jako jeden z velkých výtvarníků 20. století, nemalým dílem jistě i proto, že byl zařazen na nacistický seznam tvůrců zvrhlého umění. Postmoderní levice totiž razí dosti bezmyšlenkovitý přístup, že pokud národní socialisté někoho nesnášeli, jistě musel být skvělý. Totéž ale z opačné strany platí i pro postmoderní šosácké karikatury nacistů současné zkažené pravice, kteří považují jeho umění za zvrhlé jednoduše proto, že ho tak označila NSDAP. Dixovo dílo je paradoxně mnohem slučitelnější s pravicovými než levicovými postoji, a proto myslím nastal nejvyšší čas k zaujetí nového pohledu na tohoto umělce i jeho dílo.
Člověk se jen stěží ubrání srovnání Dixem s jiným německým umělcem a válečným hrdinou. Zatímco Adolfa Hitlera ale na vídeňskou akademii nepřijali, Dixe se drážďanské Kunstgewerbeschule ujal jako mentor Richard Guhr, se kterým navázal celoživotní přátelství. Guhrovo mentorství rozhodně není bez zajímavosti, jelikož Guhr byl velký wagnerovec a nepokrytě kladl organizovanému Židovstvu za vinu úpadek a rostoucí degeneraci umění, zejména ve Výmarském Německu. Dix o tom musel vzhledem k jejich hlubokému přátelství dobře vědět. To, že si byl vědom existenci židovské otázky, je ostatně jasně patrné i z několika jeho maleb. Například pamflet z obrazu Pragerstraße (1920) nese titul „Juden raus!“:
*** DOTISK KNIHY V NOVÉM PŘEKLADU!
***
Román Jeana Raspaila, francouzského romanopisce oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.
***
Objednávky na Kosmasu ZDE
.
Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden
*** Poslední desku Pavla J. Hejátka Eden nedohleden, která vyšla jako jeho druhé album k výročí prapodivných a zamlžovaných událostí 17. listopadu 1989 objednávejte ZDE
.
Ernst Jünger – Dělník
*** Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
*** Předobjednávky na Kosmasu ZDE
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
***
Nejnovější komentáře