Ezra Pound

U zrodu ABC ekonomie, nejdelšího z ekonomických a monetaristických textů Ezry Pounda, [1] byl cyklus přednášek, které básník proslovil v Miláně na Obchodní universitě Luigiho Bocconiho třetího měsíce jedenáctého roku era Fascista (březen 1933).

Byly reakcí na kolaps ekonomického liberalismu, v jehož vleku se „demokratické vlády“ po první světové válce kymácely víc než kdy dříve. Finanční elity z londýnské City a východního pobřeží USA byly totiž skutečným vítězem krveprolití a takto posíleny se utrhly ze řetězu státní moci – regulace. Došlo tím k ohromnému posunu stability jednotlivých zemí, vydaných teď napospas k „volné hře neviditelné ruce trhu“. Ten, oslepen svou silou, bezskrupulózní a bez jakékoli odpovědnosti, narazil po několika opojných bezhlavých letech na Život, když i obchodníci na burze a makléři začali pochybovat o integritě stále fiktivnější hospodářské konstrukce. Po krachu na Wall Streetu dne 24. října 1929, zapříčiněném touto uměle vyvolávanou konjunkturou podporovanou půjčováním peněz proti „cenným papírům“, jimž chybělo přiměřené krytí, upadly státy do systémové krize – finančního chaosu, hyperinflace se vymkla kontrole, a velké části národů byly vrženy do bídy.

Této situaci musely čelit i státy a národy, které záhy po první válce usilovaly o vymanění se z chapadel lichvářské „světové ekonomiky“ revolucemi – sovětské Rusko a fašistická Itálie. Nejúspěšnější v těchto snahách se však záhy ukázalo národně-socialistické Německo, jehož Vůdce vyhlásil 5. březen 1933 „dnem národního probuzení“ (den volby, v němž se převážná část obyvatelstva přihlásila k vlajce s hákovým křížem) a 21. březen téhož roku „dnem národního povstání“ (první zasedání Říšského sněmu třetí říše). Německé odpoutání od zlata popisuje E. Wagemann v knížce „Odkud tolik peněz“ („Wo kommt das viele Geld her?“, Geldschöpfung und Finanzierung in Krieg und Frieden, Völkischer Verlag, Düsseldorf 1940).

Pound byl v této době asi nejvíce ovlivněn tzv. distributivismem (také označovaným jako distributismus), naukou „sociálního kreditu“ (Social Credit) Clifforda Hugha Douglase a Dexterem Simpsonem Kimballem a jeho knihou Industrial Economics z roku 1929. Obé se rovněž staví do protikladu vůči „ricardiánské neřesti“, jež uchvátila naše životy.[2 ] „ABC ekonomie” bylo určeno především lidem ve Velké Británii a v USA, odkud se nízkost burziánství primárně šířila. [2b]

Hospodářské pojednání píše Pound jako básník, který tvůrčí čin spojuje se snahou o dobrou společnost: vždyť starost o trvale dobrý hospodářský systém a vládu je taktéž jednou z hlavních linií jeho monumentálního eposu Cantos o 117 zpěvech. I v nich se snaží dobrat celistvosti člověka nejen skrze svrchované básnické obrazy, ale také hledáním co nejlepších podmínek pro lidský život a rozkvět vnímavosti: jsou tu zpěvy politické a ekonomické o dobrém a špatném zacházení se statky, o dobrém a špatném bankovnictví, o dobrém a špatném chování člověka v cyklu časů a dob. [3]

V „ABC ekonomie“ pak přímo apeluje na odpovědnost jistého typu člověka a spoléhá na jeho rozum, neboť rozumné (tj. poctivé) hospodářství je pro Pounda tím, v čem se odráží rozumná společnost, poctivá obec. Proto:

Cílem této brožury je vyjádřit základy ekonomie tak prostě a jasně, aby si i lidé z různých ekonomických škol a klik dokázali porozumět, když o nich budou hovořit. (…) Nebudu mít klid, dokud se toho thematu nezbavím…

Prostě a jasně! Zároveň však přiznává:

Tak dobře, nepostupuji podle aristotelské logiky, ale metodou ideogramickou… [4]

Což znamená, že dnešního čtenáře, již od školní docházky uvyklého hlavně na „výcucy výcuců“ opravdu pragmatického stylu „jednorozměrného člověka“, Poundův výklad uvede nejspíš ve zmatek. Pokusíme se zde proto o jeho „překlad“ do lineární podoby, na niž jsme zvyklí, aby měl každý možnost posoudit, nakolik mu tato zjištění, hodnocení, návody a doporučení mohou být nyní, po více jak osmdesáti letech, ještě prospěšná. „Originální znění“ se v překladu Anny Kareninové nachází v Revolver revue, „časopisu kulturní sebeobrany“ č. 87 z roku 2012.

Poznámky:

1. James Laughlin,  jeden z Poundových životopisců („Pound jaký byl“), tvrdí ve svém eseji s názvem „Učitel Pound“, že při pátráních po zdrojích básníkova ekonomického myšlení je lepší přečíst si jeho odborněji pojaté statě z Selected Prose (1973) a Impact (1960) než ABC of Economics (1933, Londýn; 1939 New York), neboť tuto práci psal jako zjednodušující teoretickou příručku. My v této souvislosti ještě připomínáme Oro et lavoro (Zlato a práce, 1944), jednu z brožur, které Ezra chrlil v období heroického, ale zoufalého vzepětí Italské sociální republiky (anglický překlad: Gold and Work, Money Pamphlets by Pound, no. 2, 1952). Srov. Ezra Pound: Mistr těch, kteří vědí, Olomouc 1995, s. 82–83 a Mary de Rachewiltz, Diskrétnosti: Ezra Pound, otec a učitel, Jinočany 2009, s. 203 až 205.

2. Později se Pound vedle idejí fašistického korporativismu inspiroval u Silvia Gesella (viz např. Canto XLI), jehož teorie se již před pár lety dočkaly mírného vzestupu ze zapomnění, viz článek Ivana Jakubce Místní a nouzové měny v minulosti. Zabýval se i dalšími naukami nejrůznějších „protibankovních ekonomů“, jakož i historií italských středověkých bank, ekonomickými názory konfuciánství (Vytváří-li bohatství, má se kvůli němu stát zadlužit? Canto XLIX) nebo velkých zakladatelských osobností jakými byli John Adams a Thomas Jefferson, viz Jefferson and/or Mussolini (1935). S Mussolinim se setkal v Římě 30. ledna 1933, což je mj. popsáno v biografii Noela Stocka The Life of Ezra Pound.

2b. Na ekonomicko-politickém poli se Pound prezentoval čtenářům The New English Weekly, New Democracy Gorhama Munsona a později v Mosleyově The British Union Quaterly.

3. Nejznámějším je bezesporu Canto XLV o lichvě, úžeře: Usura je mor (…) Usura pokrývá rzí dláto / Rozežírá řemeslo i řemeslníka (…) Usura hubí dítě v lůně (…) Mrtvoly usadili k hostině / na pokyn usury. Viz Ezra Pound, Cantos II, Brno 2013, s. 95–96 (srov. Canto LI). Cantos XLVI a XLVIII pak stavějí do protikladu k sienské Monte dei Paschi, zdravé bance, Anglickou banku: její peníze vytvořené z ničeho, z nichž profituje jen hrstka. Dvě „fašistická“ a „antisemitská“ Canta (LXXII a LXXIII) byla v poválečných vydáních dlouho vynechávána.

4. Poundova ideogramická metoda je spjata s jeho chápáním čínského ideogramu, jak jej vysvětluje v „ABC četby“ (Brno 2004, s. 18): „…čínský ideogram se nesnaží být obrazem zvuku nebo psaným znakem, který poukazuje na nějaký zvuk, ale je stále zobrazením věci; věci v daném postavení nebo ve vztahu k jiným věcem, anebo kombinace věcí. Znamená onu věc nebo činnost nebo situaci, nebo podstatnou vlastnost více věcí, které zobrazuje“. Výsledkem je, že Pound při snaze zachytit vše podstatné narušuje linearitu výkladu, přičemž stejně jako ve své poezii kondenzuje a komprimuje (něm. Dichtung znamená poezii, básnictví, od slovesa dichten – těsnit, hustit), i za cenu menší srozumitelnosti a důvěryhodnosti. Důraz na imaginativní složku vnímání je klíčovou součástí snahy o jazykovou „obrodu skrze tradici“, nápravu jmen, hledání „dokonalého jazyka“, jenž by nahradil „jazyk podvodných společenských tříd sloužící pouze pomíjivým účelům“, jak se o to ve stejné době pokoušeli v Německu Martin Heidegger nebo Gottfried Benn. Neboť: „Řím povstal idiomem Ceasara, Ovidia a Tacita, upadl ve změti rétoriky, diplomatického jazyka…“ A čím asi je jazyk „politické korektnosti“?