Délský potápěč

Americká vojenská přítomnost v Evropě v roce 2024 (zdroj: CSIS)

Autor: Podivný Pán

Jedním z důsledků vítězství Donalda Trumpa v posledních amerických prezidentských volbách bylo, mimo jiné, i oprášení tématu Evropa a její samostatnost. Začalo se skloňovat prakticky okamžitě po prvních předběžných výsledcích, a to v celém mainstreamu, včetně největších hlásných trub režimu: České televize, Českého rozhlasu a Seznam Zpráv.

Do popředí se spolu s tímto tématem dostaly i palčivé otázky o budoucnosti NATO. To je taková ta hodná americká organizace, která už dlouhé dekády „chrání“ nás, bázlivé evropské strašpytle. Jeden by se zeptal, proč NATO například houževnatě bombardovalo Srbsko v roce 1999, ale nezasáhlo při migrantské krizi roku 2015. Proč jeho jednotky nevytvořily neproniknutelný štít na jižní hranici silně ohrožené Evropy a nehlídaly ji. Odpověď je jednochá. Hlavním úkolem NATO není chránit Evropu. Hlavním úkolem této organizace je bedlivě dohlížet na to, aby naše evropské politické špičky náhodou nezběhly na zcestí a nezatoužily po nezávislosti na Washingtonu. Však to známe, podobné svědomité ochránce z druhé strany barikády jsme u nás měli od roku 1968.

Continue Reading

Odkaz stále živý!

Zpovídáme Davida Slavíka, zakladatele Nightingale Press, nakladatelství zaměřeného na osudy francouzských esesmanů a dějiny 2. světové války vůbec…

Proč zrovna tohle téma (v dnešní době)?

Celé nakladatelství vzniklo vlastně náhodou. Asi před pěti lety jsem na internetu narazil na knihu La Brigade Frankreich od Jeana Mabireho. A protože je mi téma války díky odslouženým létům v armádě blízké, pustil jsem se do četby. Po několika stránkách mi bylo jasné, o jak skvělý text se jedná! Vzhledem k tomu, že autor v něm používá i výrazy pocházející z devatenáctého století, musel jsem občas zalistovat ve slovníku. Také některé politické souvislosti z okupované Francie mi nebyly zprvu zřejmé a musel jsem si je vyhledávat na internetu. No, a když jsem si s tím dával takovou práci, uvědomil jsem si, že bych knihu mohl přeložit celou. Co kdyby se to jednou hodilo? No, a tak se i stalo. Ve chvíli, kdy byl překlad hotov, mé nadšení z knihy vůbec neopadlo, ba právě naopak. Jelikož knížka o útočné brigádě Frankreich tu vyloženě chyběla, začal jsem oslovovat nakladatelství, která se podobným tématům věnují. Jenže bezúspěšně. Mezitím jsem začal překládat i Divizi Charlemagne a odtud byl k myšlence na založení vlastního nakladatelství už jen krůček. Nechci tu čtenáře nudit víceméně totožnými problémy, jaké má každý začínající nakladatel. Nakonec se to ale podařilo, nakladatelství funguje, vydalo již tři knihy a čtvrtou připravuje. Tímto bych chtěl zároveň poděkovat za cenné rady do začátku.

Continue Reading

Tak vás tu bratři, máme. (Polská armáda obsazující Těšínsko 3. října 1938)

Autor: Podivný Pán

…aneb když si Západ hraje na morální autoritu

Aktuální geopolitická situace mi v mnohém připomíná roky 1938 až 1945. Opět tu máme absolutní Dobro, samozřejmě reprezentované Západem, které odvážně bojuje s absolutním Zlem, reprezentované někým, kdo odmítá přijmout diktát Washingtonu. Být mimozemšťan, který dnes poprvé přistál na Zemi, ukápla by mi slza dojetím nad tou nesmírnou šlechetností, laskavostí, spravedlností, zásadovostí, pravdomluvností a dalšími výjimečnými vlastnostmi, kterými Západ a jeho čelní představitelé oplývají. Tedy, alespoň dle jejich vlastních vyjádření a informací (pro)režimních médií. Naopak, s odporem bych si odplivl nad chamtivostí, brutalitou, bezohledností, prolhaností, krvežíznivostí a zákeřností soupeřů Západu, byv poučen od stejných zdrojů. Jenže jak víme, realita a propaganda si jsou často na hony vzdálené. Ale vezměme to pěkně popořadě.

Continue Reading

Sonnenmensch

Autor: Václav Jan

Co to bylo za lidi? Heidegger, Pound, Céline, George, Hamsun, Wagner, Spengler? Nejskvělejší německý filosof, největší americký básník, nejoriginálnější francouzský romanopisec, nejslavnější norský spisovatel? Skladatelé, vizionáři, renesanční osobnosti. A všechno fašisti nebo protofašisti! Co třeba tenhleten prokletý Nietzsche? Tolik opovržení davem, tolik zhnusení člověkem, ba snad nenávisti!? Ale když pronikneme tou jeho cynickou přímočarostí kamsi dospod, nebo snad vzhůru, je tam tolik lásky k člověku, tolik starosti o něj, tolik zoufání si nad tím, jak nám to Bytí kazí všichni ti kramáři, křesťané, krávy, ženy, Angličané a jiní demokraté. Je to možné, tolik pohrdání a něhy zároveň? Jinak je to: je vůbec možné, aby to tak nebylo v Člověku, když se na chvíli zastaví a přemýšlí o světě, a přitom také myslí? Jen vrcholně rozcitlivělý cynik pronikne analýzou až k popisu nejtrapnější malosti, na kterou stydno jen pomyslet. A vrcholná imaginace ratia, zejména vrtá-li se analyticky v člověku, je vždy schopna i hloubky emoce syntetizující všechny ty lítosti nad lidmi v tvrdě vyřčený, ale přece soucit s člověkem. A to už je i pochopení – a snad i odpuštění. A naopak, vidí-li ten vzývavec tak jasně z nadhledu všechen balastní kontext, a zase potenciál, a jiskří v něm radost nad hemžením v tušeném, a ano, zahlédnutém řádu věcí, není možné, aby byl zároveň tak mdlým a přehlédl ubohost jediného každého osudu dvounohého hmyzu.

Continue Reading

Jdeme do toho! (Aneb Lipavský na linii dotyku s Ruskem)

Autor: Karl Richter

O první světové válce stále převažuje názor, že evropské národy do ní vstoupily z čiré zaslepenosti a politické hlouposti. Bestseller australského historika Christophera Clarka Náměsíčníci (2012) je dobrým příkladem tohoto názoru. Je však nepřesný. Mezinárodní zednářské a finanční kruhy pracovaly na Velké válce, svržení monarchií a zavedení západní demokracie po celá desetiletí. První světová válka byla výsledkem dlouhodobé politiky zájmových a intrikářských západních zákulsiních kruhů.

To platí i pro druhou světovou válku. I když byl Hitler nejvýraznějším účastníkem, není již žádným tajemstvím, že byl pouze hybatelem, protože druhá světová válka byla s koncem té první předem daná. Jen Polsko se ve dvacátých a třicátých letech několikrát pokusilo zahájit válku proti Německu s pomocí západních mocností. Podnětem v roce 1939 bylo nakonec pokračující terorizování německého etnika v Polsku – a povzbuzování k němu ze strany britsko-amerických strůjců. Mimochodem, přesně stejnou konstelaci, až na hlavní účastníky, vidí Putin dnes před sebou. Na rozdíl od Hitlera čekal osm let, od roku 2014 do roku 2022, než přišel na pomoc sužovanému ruskému obyvatelstvu v sousední zemi. V rozsáhlém rozhovoru, který s ním v únoru vedl Tucker Carlson, dal Putin jasně najevo, že si je historických paralel vědom.

Continue Reading

Cesta z Berghofu na Mooslahnerkopf

Autor: Václav Jan

Ještě k Eckartovi

K poctě básníkově (o němž zde obsáhle pojednáno na jiném místě) bylo v olympijském parku v Berlíně 2. srpna 1936 slavnostně otevřeno Dietrich-Eckart-Freilichtbühne (Přírodní divadlo Dietricha Eckarta). Diváci viděli premiéru dramatu E. W. Möllera Hra v kostky ve Frankenburgu, tematizující události rolnické vzpoury v Horním Rakousku roku 1626. Kruhový amfiteátr v působivé přírodní kulise byl poté dějištěm mnoha velkolepých, zejména operních představení. Mimořádným byl Wagnerův Rienzi z roku 1939, na jehož inscenování se podílel samotný Hitler, který tuto operu miloval a vlastnil i její originální partituru.

Scéna byla vybudována v údolní kotlině a vznikla jako součást projektu přírodních amfiteátrů Thingplatz. Venkovní divadla byla koncipována v odkazu na romantiku starogermánské tradice a antické ideály. Probíhala zde představení v souladu s filozofií nacionálního socialismu, zdůrazňující princip hrdinství a provázanost německého člověka s jeho rodnou zemí, což bylo symbolizováno prolnutím divadelní scény a dramatických přírodních kulis.

Continue Reading

Tajný plán proti Německu. Načasování „odhalení“ tak, aby pomohlo mediálně překrýt nepříjemné protesty zemědělců proti vládě, přímo bije do očí.

Autor: Ignác Bauer-Šíma

Lingvisté z univerzity v hesenském Marburgu vyhlásili výsledky tradiční ankety Unwort des Jahres za rok 2023. Výraz Unwort nemá v češtině jasný ekvivalent, můžeme říci paslovo, špatné slovo, možná i sprosté slovo. Tentokrát porota aktivistických jazykovědců vybrala z předložených návrhů termín Remigration. Podle vyjádření poroty je slovo reemigrace bojovým výrazem extrémní pravice a eufemistickou kamufláží, za níž se skrývá plán vystěhovat z Německa lidi neevropského původu.

Continue Reading

Carl Schmitt – Glossarium (k zakoupení zde)

Autor: Karel Veliký

U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958. Následující drobný výbor má naznačit, že místy jsou čtivé a svrchovaně poučné i bez velkých znalostí Schmittova života a díla (žádná z biografií dosud nebyla do češtiny přeložena!) a poválečného dění. Zaměřujeme se totiž na ty pasáže, v nichž se zrcadlí již i naše žitá skutečnost:

Patolízalové Západu prohlašují patolízaly Východu za barbary a ne-lidi. Kdo olizuje paty lakýrek, považuje se být civilizačně nadřazeným tomu, kdo olizuje filcové holínky. Atd. To celé se bezostyšně nazývá osvobozením. Kaliban má nového pána a může teď v plné svobodě tisku a názoru nadávat na své zabité dřívější pány a všechny nepřátele svého současného pána. Jaký pokrok!

V Americe je tedy teď mocná říše, která nás v Evropě okupuje a ovládá. S mocí této mocné americké říše jsem měl co do činění coby příslušník okupovaného, ovládaného a totálně poraženého Německa. Zatkli mě, vzali mi můj nejintimnější majetek, mou knihovnu, strčili mě do cely ke kriminálníkům, zkrátka, dostal jsem se do rukou té mocné americké říše. Byl jsem na své nové pány zvědavý. Ale dodnes, po dobu pěti let, jsem ještě nikdy nepromluvil s Američanem. Neměl jsem co do činění ani s Indiány, ani s puritány, ani s Mexičany, nýbrž s německými Židy, panem Löwensteinem, Flechtheimem a podobnými, kteří pro mě rozhodně noví nebyli…. Zvláštní pán světa, tenhle … chudý supermoderní yankee a jeho prastaří Židé. Pořád jen němečtí nebo rakouští Židé. Originální pánové světa. Globální tvůrce pořádku à la Truman; pan Roosevelt-Morgenthau-Löwenstein-Ebenstein.

Continue Reading

Básník Dietrich Eckart

Autor: Václav Jan

(Předchozí část zde)

Na hřbitově v Berchtesgadenu zapřádám hovor s domorodcem na téma zde pohřbených exponentů Třetí říše. Muž ve středních letech je velice ochotný, ale nepoznám, nakolik ho téma samotné interesuje a nakolik jde z jeho strany o typicky německou vstřícnost k cizincům. Vedeme opatrný dialog a rozpaky rostou, jak se dostáváme k jádru věci a oba váháme, co si o tom druhém vlastně myslet. Když dojde řeč na Paulu, Hitlerovu sestru, muž reaguje překvapivě. Trochu poplašeně se rozhlédne a nápadně ztiší hlas. Tento magický účinek má samotné jméno Hitler, jméno, které není zvykem ve slušné německé společnosti vyslovit. Brzy poté se loučíme.

Ačkoli každý ví, že Obersalzberg byl druhým centrem Hitlerova Německa, celé Berchtesgadensko předstírá, že nikdo takový nikdy neexistoval. Homo economicus se ovšemže nezapře, autokary na tzv. Orlí hnízdo, jak kamennou chatu Kehlstein až po válce překřtili dobyvatelé, lifrují nahoru od rána do večera davy turistů. Zachovalý dům s unikátní vyhlídkou byl pronajat soukromníkovi k provozování hospody, v malém krámku tady prodávají brožury v několika jazycích včetně češtiny, s příslušným protihitlerovským patosem seznamující s historií objektu. Ale v oficiálních materiálech, které rozdávají v městském infocentru, hned vedle hřbitova, se jméno Hitler, natož Eckart, vůbec nevyskytuje. Za přepážkou sedí dvě usměvavá děvčata v bavorských krojích, jedna z nich zjevně východoasijského původu. Rozverně se baví s americkými vojáky, kteří si tu právě domlouvají pronájem vedlejšího kongresového centra. Na dotaz ohledně nějakých materiálů o Hitlerově působení v kraji nereagují ani tak odmítavě či rozpačitě, jako spíše autenticky vyděšeně.

Continue Reading

Zimní pohled na Hochkalter u Berchtesgadenu

Autor: Václav Jan

Když spisovatel, básník a dramatik Dietrich Eckart umíral o mrazivých Vánocích roku 1923 ve sněhem zavátém Berchtesgadenu, pravděpodobně byl smířen se světem. Odcházel z něj uprostřed milované horské scenérie, navíc s pocitem dobře vykonané práce, s vírou, že se mu podařilo najít muže, který spasí nemocné Německo. Byl přesvědčen, že právě tento člověk vyřeší problémy, které Eckartovu duši drásaly celý život.

Podle některých pramenů byl Eckart prvním, kdo použil v souvislosti s Hitlerem výraz Führer.

Eckart se narodil 23. března 1868 v Neumarktu poblíž Norimberku v katolické rodině, a od malička se odmítal podřídit vedení těch, které nepovažoval za autoritu. Byl proto vyloučen z několika škol. Ostatně svou neústupnost neztratil ani v dospělosti, a už jako etablovaný spisovatel byl uvězněn za účast v souboji kvůli cti. Dostalo se mu univerzitního vzdělání v právech a medicíně, ale vždy toužil hlavně tvořit a hovořit k národu. Po přesídlení do hlavního města napsal několik her zejména pro Pruské královského divadlo.

V roce 1912 vyvolala obrovskou pozornost Eckartova divadelní adaptace Ibsenova Peer Gynta. Do tohoto hrdiny vtělil svou představu nadřazeného germánského hrdiny, bojujícího proti trollům, kteří představují židovskou zkaženost, a musí být poraženi pro znovuobnovení principu nevinnosti. Boj proti trollům je především bojem duchovní síly proti Jörmungandrovi, nepříteli Thóra i lidí. Podle Eckarta takový boj omlouvá i násilí a faustovskému Gyntovi musí být všechny hříchy odpuštěny.

Continue Reading

Knut Hamsun – Až do konce!: Politická publicistika z let 1940–1945

Autor: Karel Veliký

V nakladatelství Délský potápěč vychází nový knižní titul. Jmenuje se Až do konce! a jeho základem je politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945.

Výběr autora není nijak náhodný. Hamsun v roce 1920 obdržel Nobelovu cenu za román Matka země.  V následujícím desetiletí byl nejen nejslavnějším Norem, ale také jednou z největších světových autorit. Když ve třicátých letech vyjádřil podporu hitlerovskému novému řádu a vytrval v ní opravdu až do samého konce, ba za něj, vyvolalo to u četných egalitářů, demo-liberálů s marxisty, dodnes trvající otřes (viz stať „Knut Hamsun jako národní trauma“ v: Svět literatury č. 64/2021, s. 186–189), také v ČSR. Než se vyznal k NS, většina jeho knih vyšla v českých překladech, ty poslední už ale ne.

Nebyla to však pouze tato egalitářská zášť, ani naše zprvu spíše zběžná znalost Matky země, Hladu, Pana a Mystérií, co nás přivedlo k hlubokému průzkumu hamsunovského fenoménu, zářícímu jak Severka, k němuž se obracely statisíce Němců, od Hitlerovské mládeže po první muže Říše. Prvním vodítkem nám byly následující dvě pasáže z dávno již rozebraných knížek. V rozhovoru k eseji „Podstata fašismu“ se editor jejího autora ke konci táže a on odpovídá…

Continue Reading

Rolf Peter Sieferle (1949 – 2016)

Autor: Václav Jan

Pravím-li Západ, myslím na Evropu. Čím dále od jejího středu kterýmkoli směrem, tím méně lze mluvit o evropské tradici. Amerika, stejně jako Rusko, jsou pak svéráznými periferními výhonky kulturně-civilizačního odkazu evropské rasy, bez ohledu na jejich mocenské ambice a vliv. Jestliže je Ukrajina etymologicky „U kraje Ruska“ tedy jeho okrajovou částí, pak USA a Rusko jsou duchovní „Ukrajinou Evropy“. Vnímat anglosaský svět jako součást Evropy je vysoce rizikový omyl. Do Ameriky odcházeli ze starého kontinentu různé typy ztroskotanců, dobrodruhů a vyděděnců, od počátku odhodlané vytvořit alternativu evropanství. Levicové kořeny zde mají mnohem hlubší kořeny, než jak jsou obecně vnímány. Rio Preisner považuje za pravděpodobné, že „USA by dospěly k socialismu už ve čtyřicátých letech pod egidou Rooseveltovou, nebýt druhé světové války“. A jízlivě dodává, že „oplátkou Roosevelt dopřál socialismus střední Evropě“ (Americana. Zpráva o velmoci 1).

Americký spisovatel F. P. Yockey hned po vzniku železné opony interpretoval kulturní rozměr studené války tak, že U. S. liberalismus bude pro Evropany zhoubnější než sovětský komunismus. Tvrdou moskevskou represi východní Evropy vnímal z dlouhodobého hlediska jako méně škodlivou než měkkou amerikanizaci, která svým pozlátkem a systematickým podmiňováním okupuje mysl mnohem účinněji, a důrazem na egoistické „štěstí“ trvaleji ničí a korumpuje mezilidské vztahy. Neschopnost civilizačně vzdáleného Sovětského Ruska hluboce kulturně ovlivnit své vazaly z něj nakonec dělá méně nebezpečného nepřítele Evropy, než jakým jsou Spojené státy se svým „American Way of Life“ pro každý národ na Zemi.

Continue Reading

Jean Mabire, Divize Charlemagne (Pardubice: Nightingale Press, 2023)

Autor: Karel Veliký

I kdyby všichni zradili, my zůstaneme věrni (z „Treuelied“)

Nedávno vyšel druhý díl trilogie Jeana Mabira o osudech francouzských dobrovolníků Zbraní SS, kteří se za druhé světové války rozhodli se zbraní v ruce bránit Evropu před hrozbou, že ji až k Atlantiku opanuje kremelská bolševická vláda. Knížka nese název Divize Charlemagne a podtitul avizuje stěžejní obsah: „Boj francouzských esesmanů v Pomořanech“.

Wir kämpfen für Freiheit, wir kämpfen für Hitler… *

První část líčí vedle historického pozadí především sám vznik jednotky na podzim roku 1944. Byla utvořena z veteránů rozpuštěné Francouzské dobrovolnické protibolševické legie (Légion Volontaires Français contre le bolchévisme, LVF), přeživších ze Sturmbrigade SS Frankreich, o které pojednává první díl, z Francouzů činných u různých říšských útvarů a organizací (Kriegsmarine, National-sozialistische-Kraftfahrkorps a Todtovy Schultzkommandos), a příslušníků Francouzské milice, jakož i nových dobrovolníků, přihlásivších se v Paříži rovnou do evropské armády SS.

Continue Reading

20. dubna

Své šestapadesáté a poslední narozeniny slaví Adolf Hitler v bunkru pod říšským kancléřstvím. Účastní se mj. Göring, Himmler, Goebbels, Speer, Ribbentrop, Bormann, a také Eva Braunová. Navzdory Hitlerovu naléhání, aby na bezpečném místě přečkala konec války, přilétá do Berlína, odhodlána sdílet osud s milovaným mužem.  Až do konce svých dnů se chová klidně, působí vyrovnaně a dokonce hrdě.

21. dubna

Hitler podle svého zvyku i v posledních dnech dlouze debatuje se svými nejbližšími. Sebekriticky rekapituluje průběh války. Ostře se vyjadřuje k Mussolinimu, který se ve čtyřicátém roce pustil do nesmyslného řeckého dobrodružství. Hitler byl Ducemu vděčný za podporu, považoval ho za blízkého spojence a rozhodl se proto nenechat ho na řecké frontě padnout. Kvůli tomu ale musel odložit operaci Barbarossa. Němce pak v Rusku zastihla zima a došlo k válečnému obratu s fatálními důsledky pro říši. Hitler tehdy přesto Mussoliniho nekritizoval:

Continue Reading

Richard Wagner

Autor: Přemysl Čech

– v díle Wagnerově!

Wilhelm Richard Wagner se narodil 22. května roku 1813 v saském Lipsku. V této době v Evropě vrcholily tzv. napoleonské války. Jednotný německý stát v podstatě neexistoval a byl roztroušen do řady malých knížectví, velkovévodství a království. Malý Richard byl v pořadí osmým dítětem policejního úředníka Carla Friedricha, který šest měsíců po Richardově narození umírá, a matky Johanny Rosine rozené Pätz.

Napoleonské války však netrvaly věčně a rok po skladatelově narození přichází Vídeňský kongres, který znatelně překreslil mocenskou mapu Evropy a nastolil nový geopolitický pořádek, který zvěstuje mimo jiné i rozmach nacionalismu.

Nedlouho po smrti otce se matka Johanna znovu vdala. Do života malého skladatele tak vstoupila postava básníka a herce Ludwiga Geyera, který se ujal celé devítičlenné rodiny. V roce 1815 pak Wagnerova matka porodila ještě devátého potomka – sestřičku Cäcilii. V pozdějších letech skladatel na nevlastního otce vzpomínal velice vřele. Ještě před sestřiným narozením se rodina přestěhovala do nedalekých Drážďan, kde Wagner začal navštěvovat církevní školu. Do Lipska se mladý skladatel vrátil při pozdějších studiích hudby, které absolvoval na tamní universitě. 1]

Continue Reading

Kariéry ve službách nacismu. Nejvyšší velitelé německého potlačovacího aparátu v protektorátu Čechy a Morava (ÚSTR – Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2020)

Autor: Tomáš Krystlík

Část 1, 2, 3.

Sudetští Němci v Gestapu

V české společnosti je zakořeněné přesvědčení, že nejkrutější gestapáci byli sudetští Němci. Ale studie historiků Jana Vajskebra a Jana Zumra z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) o policejních úřednících Gestapa v protektorátu této tezi protiřečí. Ze 183 oběma historiky identifikovaných vyšších úředníků protektorátního Gestapa byla čtvrtina z Rakouska, ostatní pocházeli ze staré Říše a jen tři (sic) z Königreich Böhmen. A to jen místem narození, protože postavení vyššího úředníka Gestapa mohli dosáhnout až po mnohaleté předchozí policejní službě v Říši, případně v Ostmark, ve Východní marce, tedy v Rakousku.

Vysoký podíl úředníků Gestapa z Rakouska byl podle autorů této studie způsoben „nadprůměrným počtem zaměstnanců úřadovny Gestapa ve Vídni“, z nichž část byla přeložena do protektorátu. Jan Zumr k nízkému podílu Němců českých zemí coby úředníků v protektorátním Gestapu říká:

Continue Reading

Stefan George

Autor: Petr Čichoň

V nakladatelství Délský potápěč vyšel v roce 2022 v překladu Karla Velikého výbor z díla německého básníka Stefana George nesoucí název Poesie. Kniha obsahuje překlady vybraných básní i s německými originály a závěr zpřístupňuje pro českého čtenáře neznámé ukázky z esejistického díla a rovněž dobové české kritiky, včetně známé Šaldovy literární studie.

Stefan George (1868-1933), jeden z největších německých básníků, představuje jakousi paralelu k francouzské dekadenci a symbolismu. Pokud se vysloví slovo dekadence, většinou si každý představí dílo Huysmanse či d‘Aurevillyho, ale existuje rovněž inverze k ryze francouzské dekadentní představě – touto inverzí je dekadence a symbolismus německý – strohá a čistá metafyzická krása slova s přísně hlídanou básnickou formou. To je pomyslné krédo, které čteme z každého verše uhrančivě krásné poesie Stefana Georgeho. Je příznačné, že jeho poesie oslovila ke konci básníkova života tehdejší počínající nacistickou kulturu, básník však před ní utekl z Německa do ciziny a pak k vlastní smrti.

Continue Reading

Pražské Dny mládeže (1943)

Autor: Tomáš Krystlík

Část 1, 2.

Plány SS     

Dají se rozlišit dva hlavní německé nacionálně socialistické přístupy k přenárodňování Čechů a zacházení s nimi: první zdůrazňoval hlavní roli politických postojů přenárodňovaných, druhý pouze jejich rasovou vhodnost. První zastávali aparát NSDAP a vedoucí všech žup v okolí protektorátu včetně Konrada Henleina, zastánci druhého přístupu byli Říšské ministerstvo vnitra, SS, Reichsführer SS H. Himmler, K. H. Frank a R. Heydrich. SS svůj názor proti vůli NSDAP postupně prosadila, definitivně se tak stalo rozhodnutím Reichsführera H. Himmlera z 12. 9. 1942.

V září 1940 začal šéf RSHA (Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, Reichssicherheitshauptamtu) Reinhard Heydrich požadovat, aby znovuponěmčitelní (wiedereindeutschungsfähig) Češi byli stanoveni pouze podle rasových kritérií (sic), nikoliv podle jejich afinity k Říši, k německé krvi a německé kultuře. Z použitého přídavného jména znovuponěmčitelní plyne, že RSHA považoval Čechy za poslovanštěné Němce. V opačném případě by se použil adjektiv eindeutschungs- nebo umvolkungsfähig (poněmčitelný nebo přenárodnitelný). Čeští historici tento zcela jasný etymologický důkaz ignorují a raději překládají tento termín záměrně nesprávně.

Podle Heydrichových pokynů mělo berlínské ústředí Hlavního rasového a osídlovacího úřadu SS (Rasse- und Siedlungshauptamt der SS, RuSHA) zpracovat metodiku zjišťování a provést příslušný rasový výzkum mezi českým obyvatelstvem.

Continue Reading

Konstantin von Neurath

Autor: Tomáš Krystlík

První část zde.

Hitlerovo zásadní rozhodnutí

Na poradě u Hitlera 23. 9. 1940, které se zúčastnili i K. H. Frank a K. von Neurath, dal Hitler Frankovi za pravdu a podle zápisu Konstantin von Neurath se vyjádřil takto:

„Existují tři možnosti řešení problému Čechů:

1. Čechům sídlícím v protektorátu v souvislém území bude i v budoucnu poskytnuto mimořádné státoprávní postavení. Češi sami mezi sebou budou moci mít autonomní správu a možnost vyžití v tomto prostoru. Němci budou žít vedle nich, samozřejmě v rovnoprávnosti a jako němečtí státní příslušníci. Toto řešení považuje Führer za nebezpečné, protože by v souladu s mentalitou a svérázem Čechů mohlo někdy vést k dalším projevům odbojnosti a novým protiříšským rejdům.
2. Totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy do jiného prostoru. To nepřichází v úvahu už proto, že sedm milionů Čechů od nás nebude chtít nikdo převzít. Okamžité vysídlení je kromě toho nežádoucí, nesmíme vytvořit vakuum, neměli bychom ani německé lidi k zaplnění: Führer se zmínil o poměrech v župě Povartí (Reichsgau Wartheland), kde není možno se obejít bez polského obyvatelstva.
Continue Reading

Ahnenpaß (1939)

Autor: Tomáš Krystlík

Německá národně socialistická ideologie a národnost

V německém Ahnenpaßu, nacionálně socialistickém průkazu o předcích jedince, zavedeném v roce 1933 nejdříve pro německé úředníky, pak pro ostatní, se ve vydání z roku 1938 doslova uvádí, čtěte, prosím, pozorně: „Árijského původu (německé krve, poznámka v německém originálu) je člověk z hlediska německého národa nedotčený prvky cizích ras. Za cizí prvek platí především židovská a cikánská krev… krev asijských a afrických ras a původních obyvatel Austrálie a Ameriky… zatímco např. Angličan nebo Švéd, Francouz nebo Čech, Polák nebo Ital, pokud je prost takových cizích krevních prvků, musí být považován za příbuzného, tedy za árijského.“ [Der Ahnenpaß] Již toto dává tušit, že s výkladem německých záměrů s Čechy českými historiky to bude poněkud jinak, než se učí v českých školách a píše v různých publikacích a médiích.

První úvahy

Prostředky německé národnostní politiky vůči protektorátním Čechům, germanizace zemí bývalého Království Bohemie (Regnum Bohemiæ, Königreich Böhmen) byly odstupňované, stejná politika se měla týkat i Čechů v územích připadlých do Říše: (1) odpolitizování, (2) přenárodňování prostřednictvím ekonomických výhod, (3) názorová převýchova. Byly společné Konstantinu von Neurath, K. H. Frankovi, souhlas s nimi vyjádřil i Hitler. Jak zdůrazňuje historik Detlef Brandes, český národ „nesměl být deklasován“ nebo z rasových důvodů „proměněn v pomocný národ“ [Brandes 1999]. Vyjádřeno souhrnně jednou větou: Němci se za války pokusili o poněmčení Čechů en bloc.

Pro kontrast. Ignorujíce historická fakta, dodnes Češi o sobě, coby Slovanech, například tvrdí: „Proti Slovanům hlásali Němci stále důrazněji vyhlazovací politiku markýze Géra. K Slovanům nebylo třeba míti ohledů, ani slitování! To byl pro ně národ služebný, otrocký!“ [Hruban].

Continue Reading